Strašne som to chcel dohrať, ale pri poslednej pasáži Cortex Castle som to vzdal. Škoda, bavilo ma to, ale ak si chcem zahrať niečo extrémne ťažké, tak si zahrám niečo od FromSoftware.
Shazooo
63 Poslední komentáře
Všechny
PC
PS1
PS2
PS3
PS4
PS5
PSP
Vita
Xbox
X360
XOne
XboxX/S
NES
SNES
N64
NGC
Wii
WiiU
Switch
GB
GBC
GBA
DS
3DS
VBoy
SegaMS
SegaMD
Saturn
Dreamcast
SegaGG
At2600
At5200
At7800
At8bit
AtST
Jaguar
Lynx
Odyssey2
Intelli
Coleco
TG16
CDi
3DO
NeoGeo
WSwan
Amiga
ZX81
Spectrum
C64
C16
AmstCPC
AmstPCW
Apple II
TRS80
BBCMicro
PC88
PC98
MSX
MZ800
FMT
SAMC
PMD85
IQ151
Ondra
Maťo
Mainframe
Arcade
Quest
iOS
Android
J2ME
Symbian
NGage
WMobile
WPhone
BBerry
Playdate
Browser
Stadia
Crash Bandicoot 4: It's About Time
Shazooo
63 
Bloodborne
Jakub of Astora
Za dobu sedmi let své virtuální existence zde na databázi jsem sesmolil jen dva komentáře a z toho byl ten druhý (DLC Shadow of the Erdtree pro Elden Ring) spíše takový checklist věcí, co bych rád viděl v jejich příštích projektech a taky tak trochu brekot nad obtížností finálního bosse (před nerfem), u kterého se zapotil i mnou zmíněný Viktor Bocan, jak jsem se později dočetl v recenzi časopisu Score... xD
Takže jsem si řekl, že už je sakra načase (v březnu 10 let výročí) napsat taky něco k mé nejoblíbenější, nejen souls, ale hře celkově (promiň RDR2). A začnu tím, jak jsem se k žánru soulsborne dostal a asi si neodpustím nějaké ty osobní omáčky kolem, třeba to, na jakých hrách, filmech a knihách jsem vyrůstal a které formovaly můj vkus obecně. Bude to asi na dlouho a nevím jestli to bude mít úplně hlavu a patu, tak kdyžtak předem sorry...
V raném dětství (počátek devadesátek) mě bavily a děsily filmy jako Excalibur, Souboj Titánů, Nekonečný příběh nebo Batman od Burtona a jejich záporáci Morgana a Mordred, Kalibos, Morlor a Gmork (hrozně cool jměna btw) a Joker s Penguinem. Později samozřejmě přišel Pán Prstenů, Van Helsing (moje největší guilty pleasure), Blade, Hellboy, Underworld apod. Nesmím však opomenout i české pohádky, hlavně S čerty nejsou žerty a jejich vyobrazení pekla, Princ a Večernice s knížetem Mrakomorem nebo Nebojsu s plesem nemrtvých na opuštěném hradě. Pannu a netvora jsem naštěstí viděl teprve pár let nazpět, vydávat horor za pohádku, obzvlášť v té době, to chtělo docela koule pane Herz. :)
Co se čtení týče, tak to jsem jako děcko úplně nenáviděl (což je zpětně celkem funny, když si vezmu, že mám teď knihovnu o skoro 300 knihách :D), ale ke čtení mě přivedly teprve gamebooky, za což jsem hrozně rád, protože si život bez knih neumím představit. Musím zmínit svoji prvotinu Nemrtvá spravedlnost a dále Prokletý hvozd, Magie, Půlnoční lupič, Přízraky strachu atd. A shodou okolností mají gamebooky, kromě dalších věcí (hlavně mangy Berserk), velkou zásluhu i na vkusu mistra Miyazakiho a jeho následné tvorbě ve světě videoher.
Z „normální“ literatury mám v oblibě krom desítek jiných autorů samozřejmě Tolkiena, Sapkowského, E. A. Poa a právě díky Bloodbornu, H. P. Lovecrafta, ke kterému se ještě v komentáři vrátím. Z komiksů a mangy musím zmínit Mika Mignolu, Alana Moorea, Go Tanabeho, Naokiho Urasawu, Junjiho Ita a jak se patří i Kentaro Miuru (RIP).
S hraním her jsem začal na Vánoce 1999, kdy jsme s bráchou dostali pod stromeček padělek konzole NES z vietnamské tržice za pár stovek xD na kazetky, na kterých byly hry jako Contra, Mario, tanky, auta apod a až o tři roky později jsme dostali klasické stolní PC, na kterém jsme hráli hlavně GTÁčka, Mafii, ale i takový Vampire The Masquerade: Redemption <3.
Pak po letech jsem se už za vlastní prachy rozhodoval, jestli jít do X360 nebo do PS3. Nakonec jsem vybral Xbox, který jsem ale po dvou letech prodal, abych si zahrál hru Demon's Souls, nad kterou jsem slintal na YT právě po přečtení recenze od Jakuba Červinky v časopise Score, kde hře dal krásných 90% (čímž mu děkuju, a taky děkuju jednomu random prodavači z JRC v Hradci Králové, který mi tak hezky básnil o Dark Souls, jinak bych o tenhle žánr zavadil asi mnohem později, jestli vůbec).
S prvním hraním Demon's Souls a Dark Souls se stal soulsborne žánr mým nejoblíbenějším (těsně následován survival horory, o kterých tu snad někdy taky něco sesmolím) a i po cca 15 letech, tisících hodinách, platinových trofejích, nespočtu napodobenin a kupodivu jen jedním rozbitým ovladačem mě to stále neuvěřitelně baví. Dokonce mám i pěknou sbírku artbooků, komiksů a sošek...
A teď k souls hrám samotným:
Když nepočítám akční odbočku v podobě Sekira, tak jsou to vlastě všechno temná fantasy RPG s rytíři, čaroději a draky, zasazená do post-apokaliptických světů, plných ruin hradů, katedrál a smrdutých kobek, kde se potulují nemrtví a všelijaká další těžko popsatelná havěť. Vlastně to působí tak, že všechno důležité se už událo a hráč prochází skoro-mrtvými světy, které jakoby čekaly na ránu z milosti, jen aby to utrpení pominulo.
No a to je pávě to, co mi na těch hrách tak učarovalo. Ve většině ostatních fantasy RPGs se jede mustr: jsi vyvolený, někde v dáli povstává temný pán/démon/drak, tak shromáždi spojence z různých frakcí, co se navzájem moc nemusí, ale k poražení zla musí jejich spory na vedlejší kolej atd.
Nic proti, ale po desátém takovém RPG už to chtělo změnu, což by mohl někdo vlastně říct i dnes, po všech souls hrách a jejich kopírkách... xD Ale ještě v první polovině minulé dekády to působilo neuvěřitelně svěže a mě přijde spojení dark fantasy s post-apo atraktivní pořád.
Pak je tu ale Bloodborne...
Všechno, co jsem si zamiloval na ostatních souls hrách, tj. souboják, level-design, gotickou architekturu, hudbu monstra, zbraně, fashion, minimalismus ve vyprávění, ale hlavně tu ATMOSFÉRU a STRACH Z NEZNÁMA má Bloodborne X-krát silnější a lepší a dodnes vyhledávám fikci ve stejném či podobném duchu.
Díky Bloodbornu jsem se, jak jsem už psal výš, dostal k dílu H. P. Lovecrafta, který se stal, stejně jako u kolegy SilentWolfa, mým nejoblíbenějším spisovatelem a od té doby se nedokážu žánru kosmického hororu nabažit a všechno, co byť jen trochu zavání strachem z neznáma a/nebo ztrátou duševního zdraví, vyhledávám. Bohužel však, ať už kvůli nedostatku času, nebo z lenosti se mi jen kupí seznam věcí, co bych si rád přečetl, zkoukl nebo zahrál...
Navíc vždyť nebýt Bloodbornu, tak bych se možná nikdy nedostal ani k hernímu žánru survival hororů, ke kterým má Bb podlě mě daleko blíž, než ke klasickým akčním RPG. Inspirace hrou Resident Evil 4 (což je adept na můj příští komentář, možná třeba za pár let :)) je zcela očividná: vesničani s vidlemi a jiným zemědělským náčiním, exkavace prastarého parazita, co nejspíš přiletěl na nějakém kosmickém tělese pár milionů let zpět (stejně jako objev Staré krve v kobkách Pthumeriánů), vybuchující hlavy s chapadly/hady, větší důraz na rychlejší souboje oproti více metodickému postupu atd.
Vliv kosmického hororu provází pana Miyazakiho už od dob Demon's Souls. Nejvíc je to poznat na lokaci Tower of Latria - HPL (Shoggoth) a Králi ve žlutém (Old Monk) a pak samozřejmě The Old One.
V Bloodbornu se už ovšem naplno utrhl ze řetězu a naservíroval ultimátní love letter novoanglickému spisovateli.
A je to poznat i na boji kosmických entit o nadvládu v Elden Ringu, ale nejvíc však v dlc Shadow of the Erdtree v
lokacích Abyssal Woods (atmosféra by se dala krájet, ale jako les mám radši Forbidden Woods z Bb) a Midra's Manse (opět Král ve žlutém).
Určitě jsem na dost věcí, které jsem sem chtěl vypsat, zapomněl, protože psaní tohohle komentáře jsem oddaloval nejspíš několik let, (ach ta prokrastinace prokletá) tak aspoň doporučím pár kousků fikce napříč médii, které nesouvisí úplně s Bloodbornem nebo souls hrami, ale právě spíš s temnými příběhy o nepopsatelném, neznámu a/nebo o ztrátě paměti či duševního zdraví:
- True Detective S1
- The Thing (1982)
- Disco Elysium
- série Silent Hill
- The Evil Within 1+2
- Dead Space
- Alan Wake 1+2
- Vrby (Algernon Blackwood)
- Král ve žlutém (mám teprve rozečteno)
- H. P. Lovecraft (samozřejmě)
- (edit) An Agony of Effort: The True Story of Bloodborne - série videí na YT kanále Charred Thermos, kterou jsem zapomněl zmínit, pro fandy Bloodbornu hodně zajímavé pokoukání
Závěrem si neodpustím poslat vztyčený prostředníček směrem zlé SONY, která než aby alespoň nalepila náplast v podobě 60 fps a podporou 4k rozlišení jako dárek k 10. výročí jejich dost možná nejprestižnější exkluzivity, tak bude remasterovat stále dokola sérii o dvou! hrách The Last of Us, pak Horizon ZD, Until Dawn a Days Gone, o které se snad nikdo neprosil. Co nás čeká dál? Spider-man, Ghost of Tsushima, Death Stranding, Ratchet and Clank remastered?
A pokud hodláš zlá SONY udělat remake na launch PS6, tak ten úkol nezapomeň dát Bluepointu, aby zase zprasily art-direction ( https://youtu.be/e19OMrxV0m0?si=35KC1qCVc9AHbv0L ) a celkový tón hry, jako se jim to povedlo u Démonů (jinak to byl fajn remake) a taky si za to nezapomeň říct alespoň dva a půl litru.
Jo, a konzolku do budoucna čistě digitální, to abychom náhodou nemohli ty hry taky vlastnit napořád a hrát je i bez internetu...
Takže jsem si řekl, že už je sakra načase (v březnu 10 let výročí) napsat taky něco k mé nejoblíbenější, nejen souls, ale hře celkově (promiň RDR2). A začnu tím, jak jsem se k žánru soulsborne dostal a asi si neodpustím nějaké ty osobní omáčky kolem, třeba to, na jakých hrách, filmech a knihách jsem vyrůstal a které formovaly můj vkus obecně. Bude to asi na dlouho a nevím jestli to bude mít úplně hlavu a patu, tak kdyžtak předem sorry...
V raném dětství (počátek devadesátek) mě bavily a děsily filmy jako Excalibur, Souboj Titánů, Nekonečný příběh nebo Batman od Burtona a jejich záporáci Morgana a Mordred, Kalibos, Morlor a Gmork (hrozně cool jměna btw) a Joker s Penguinem. Později samozřejmě přišel Pán Prstenů, Van Helsing (moje největší guilty pleasure), Blade, Hellboy, Underworld apod. Nesmím však opomenout i české pohádky, hlavně S čerty nejsou žerty a jejich vyobrazení pekla, Princ a Večernice s knížetem Mrakomorem nebo Nebojsu s plesem nemrtvých na opuštěném hradě. Pannu a netvora jsem naštěstí viděl teprve pár let nazpět, vydávat horor za pohádku, obzvlášť v té době, to chtělo docela koule pane Herz. :)
Co se čtení týče, tak to jsem jako děcko úplně nenáviděl (což je zpětně celkem funny, když si vezmu, že mám teď knihovnu o skoro 300 knihách :D), ale ke čtení mě přivedly teprve gamebooky, za což jsem hrozně rád, protože si život bez knih neumím představit. Musím zmínit svoji prvotinu Nemrtvá spravedlnost a dále Prokletý hvozd, Magie, Půlnoční lupič, Přízraky strachu atd. A shodou okolností mají gamebooky, kromě dalších věcí (hlavně mangy Berserk), velkou zásluhu i na vkusu mistra Miyazakiho a jeho následné tvorbě ve světě videoher.
Z „normální“ literatury mám v oblibě krom desítek jiných autorů samozřejmě Tolkiena, Sapkowského, E. A. Poa a právě díky Bloodbornu, H. P. Lovecrafta, ke kterému se ještě v komentáři vrátím. Z komiksů a mangy musím zmínit Mika Mignolu, Alana Moorea, Go Tanabeho, Naokiho Urasawu, Junjiho Ita a jak se patří i Kentaro Miuru (RIP).
S hraním her jsem začal na Vánoce 1999, kdy jsme s bráchou dostali pod stromeček padělek konzole NES z vietnamské tržice za pár stovek xD na kazetky, na kterých byly hry jako Contra, Mario, tanky, auta apod a až o tři roky později jsme dostali klasické stolní PC, na kterém jsme hráli hlavně GTÁčka, Mafii, ale i takový Vampire The Masquerade: Redemption <3.
Pak po letech jsem se už za vlastní prachy rozhodoval, jestli jít do X360 nebo do PS3. Nakonec jsem vybral Xbox, který jsem ale po dvou letech prodal, abych si zahrál hru Demon's Souls, nad kterou jsem slintal na YT právě po přečtení recenze od Jakuba Červinky v časopise Score, kde hře dal krásných 90% (čímž mu děkuju, a taky děkuju jednomu random prodavači z JRC v Hradci Králové, který mi tak hezky básnil o Dark Souls, jinak bych o tenhle žánr zavadil asi mnohem později, jestli vůbec).
S prvním hraním Demon's Souls a Dark Souls se stal soulsborne žánr mým nejoblíbenějším (těsně následován survival horory, o kterých tu snad někdy taky něco sesmolím) a i po cca 15 letech, tisících hodinách, platinových trofejích, nespočtu napodobenin a kupodivu jen jedním rozbitým ovladačem mě to stále neuvěřitelně baví. Dokonce mám i pěknou sbírku artbooků, komiksů a sošek...
A teď k souls hrám samotným:
Když nepočítám akční odbočku v podobě Sekira, tak jsou to vlastě všechno temná fantasy RPG s rytíři, čaroději a draky, zasazená do post-apokaliptických světů, plných ruin hradů, katedrál a smrdutých kobek, kde se potulují nemrtví a všelijaká další těžko popsatelná havěť. Vlastně to působí tak, že všechno důležité se už událo a hráč prochází skoro-mrtvými světy, které jakoby čekaly na ránu z milosti, jen aby to utrpení pominulo.
No a to je pávě to, co mi na těch hrách tak učarovalo. Ve většině ostatních fantasy RPGs se jede mustr: jsi vyvolený, někde v dáli povstává temný pán/démon/drak, tak shromáždi spojence z různých frakcí, co se navzájem moc nemusí, ale k poražení zla musí jejich spory na vedlejší kolej atd.
Nic proti, ale po desátém takovém RPG už to chtělo změnu, což by mohl někdo vlastně říct i dnes, po všech souls hrách a jejich kopírkách... xD Ale ještě v první polovině minulé dekády to působilo neuvěřitelně svěže a mě přijde spojení dark fantasy s post-apo atraktivní pořád.
Pak je tu ale Bloodborne...
Všechno, co jsem si zamiloval na ostatních souls hrách, tj. souboják, level-design, gotickou architekturu, hudbu monstra, zbraně, fashion, minimalismus ve vyprávění, ale hlavně tu ATMOSFÉRU a STRACH Z NEZNÁMA má Bloodborne X-krát silnější a lepší a dodnes vyhledávám fikci ve stejném či podobném duchu.
Díky Bloodbornu jsem se, jak jsem už psal výš, dostal k dílu H. P. Lovecrafta, který se stal, stejně jako u kolegy SilentWolfa, mým nejoblíbenějším spisovatelem a od té doby se nedokážu žánru kosmického hororu nabažit a všechno, co byť jen trochu zavání strachem z neznáma a/nebo ztrátou duševního zdraví, vyhledávám. Bohužel však, ať už kvůli nedostatku času, nebo z lenosti se mi jen kupí seznam věcí, co bych si rád přečetl, zkoukl nebo zahrál...
Navíc vždyť nebýt Bloodbornu, tak bych se možná nikdy nedostal ani k hernímu žánru survival hororů, ke kterým má Bb podlě mě daleko blíž, než ke klasickým akčním RPG. Inspirace hrou Resident Evil 4 (což je adept na můj příští komentář, možná třeba za pár let :)) je zcela očividná: vesničani s vidlemi a jiným zemědělským náčiním, exkavace prastarého parazita, co nejspíš přiletěl na nějakém kosmickém tělese pár milionů let zpět (stejně jako objev Staré krve v kobkách Pthumeriánů), vybuchující hlavy s chapadly/hady, větší důraz na rychlejší souboje oproti více metodickému postupu atd.
Vliv kosmického hororu provází pana Miyazakiho už od dob Demon's Souls. Nejvíc je to poznat na lokaci Tower of Latria - HPL (Shoggoth) a Králi ve žlutém (Old Monk) a pak samozřejmě The Old One.
V Bloodbornu se už ovšem naplno utrhl ze řetězu a naservíroval ultimátní love letter novoanglickému spisovateli.
A je to poznat i na boji kosmických entit o nadvládu v Elden Ringu, ale nejvíc však v dlc Shadow of the Erdtree v
lokacích Abyssal Woods (atmosféra by se dala krájet, ale jako les mám radši Forbidden Woods z Bb) a Midra's Manse (opět Král ve žlutém).
Určitě jsem na dost věcí, které jsem sem chtěl vypsat, zapomněl, protože psaní tohohle komentáře jsem oddaloval nejspíš několik let, (ach ta prokrastinace prokletá) tak aspoň doporučím pár kousků fikce napříč médii, které nesouvisí úplně s Bloodbornem nebo souls hrami, ale právě spíš s temnými příběhy o nepopsatelném, neznámu a/nebo o ztrátě paměti či duševního zdraví:
- True Detective S1
- The Thing (1982)
- Disco Elysium
- série Silent Hill
- The Evil Within 1+2
- Dead Space
- Alan Wake 1+2
- Vrby (Algernon Blackwood)
- Král ve žlutém (mám teprve rozečteno)
- H. P. Lovecraft (samozřejmě)
- (edit) An Agony of Effort: The True Story of Bloodborne - série videí na YT kanále Charred Thermos, kterou jsem zapomněl zmínit, pro fandy Bloodbornu hodně zajímavé pokoukání
Závěrem si neodpustím poslat vztyčený prostředníček směrem zlé SONY, která než aby alespoň nalepila náplast v podobě 60 fps a podporou 4k rozlišení jako dárek k 10. výročí jejich dost možná nejprestižnější exkluzivity, tak bude remasterovat stále dokola sérii o dvou! hrách The Last of Us, pak Horizon ZD, Until Dawn a Days Gone, o které se snad nikdo neprosil. Co nás čeká dál? Spider-man, Ghost of Tsushima, Death Stranding, Ratchet and Clank remastered?
A pokud hodláš zlá SONY udělat remake na launch PS6, tak ten úkol nezapomeň dát Bluepointu, aby zase zprasily art-direction ( https://youtu.be/e19OMrxV0m0?si=35KC1qCVc9AHbv0L ) a celkový tón hry, jako se jim to povedlo u Démonů (jinak to byl fajn remake) a taky si za to nezapomeň říct alespoň dva a půl litru.
Jo, a konzolku do budoucna čistě digitální, to abychom náhodou nemohli ty hry taky vlastnit napořád a hrát je i bez internetu...
Red Dead Redemption 2
Ergonaut69Prostě Masterpiece.
Resident Evil 2
YokolobunaOriginál je největší noční můrou mého dětství. Jako malý capart jsem na ni s vyvalenýma očima koukal u kamaráda na jeho prvním PlayStationu (moc nepomohlo, že se ji snažil hrát jeho otec, kterému to absolutně nešlo a hladovými obyvateli Racoon City byl neustále trhán na kusy) a následně potmě se staženou řití cupital domů tmou, což se ukázalo jako nejdelších padesát metrů v životě. A následně usnout? Bez šance... asi týden. Vždy mi otrnulo, asi po měsíci se ke kamarádovi zase vydal na návštěvu a dal si repete se vším všudy. "Krvavýho zombíka" a hnusný nemrtvý ksicht z úvodní cutscény mám před očima dodnes. K druhému dílu mé suverénně nejoblíbenější hororové série mám tak zvláštní citové pouto.
Dvacet let dopředu a je tu remake... remake, přímo ukázkový, podle něhož se i dnes ostatní moderní předělávky legendárních her měří. První věc, co je třeba vypíchnout, je perfektní atmosféra. Zejména prostředí rozlehlé policejní stanice je naprosto famózní a hra vtáhne prakticky okamžitě. Další lokace za tou úvodní možná malinko zaostávají, ale služebna RPD prostě nastavila laťku šíleně vysoko. Samostatnou zmínku si rozhodně zaslouží parádní ozvučení, bez kterého by byla armosféra poloviční. Sténající nemrtví, umučené štěkání nakažených psů či blížící se kroky zdejšího ultimátního nepřítele dokáží v noci pocuchat nervy i dospělému.
V rámci série mám již celkem nahráno, přesto mě každý díl vždy náramně baví. Hra si vás zaháčkuje od prvního výstřelu do ohnilé palice krvelačného zombíka a konzistentně baví až do toho posledního. Ovládá se to skvěle a s každou z poměrně omezeného arzenálu zbraní je náramná zábava. Nepřátel de facto také není závratné množství druhů, ale vše je vyladěné do posledního detailu. Leveldesign na jedničku. S ikonickým Tyrantem má snad každý alespoň jeden infarktový zážitek. Naštěstí je ve hře přítomný tak akorát, aby nezačal otravovat. Při druhém průchodu hrou už sice něco ze svého kouzla ztrácí, přesto jde o skutečně ikonického nepřítele, který navíc není tak citelně skriptovaný jako Nemesis z remaku trojky.
Bavil jsem se po celou dobu náramně. Snad jedinou výtku bych směřoval k nevalné herní době. Jepičí životnost je vyčítaná spíše Resident Evil 3, ale ten mě kupodivu trvalo dohrát déle (i když na tom hraje rozhodně nezanedbatelnou roli vyšší zvolená obtížnost). Jasně, RE2 je jedna z mála her, kterou prakticky musíte "dohrát" dvakrát, tedy alespoň jednou za každou z hratelných postav. Co do obsahu však rozhodně nejde říci, že byste po dohrání příběhové linky za Leona/Claire viděli pouze polovinu hry, spíše nějakých 80 %.
Přesto je druhý průchod hrou skvělý a vlastně nevím, jestli mě hra nebavila ještě o něco více. Claire má úplně jiný arzenál zbraní než Leon, navštíví i některé unikátní lokace a nepřátelé jsou jinak rozmístění. Tyrant vás navíc začne prohánět podstatně dříve (no hurá) a závěrečný bossfight je rovněž odlišný. Ze hry se tak dá nakonec vymáčknout něco ke dvaceti skvělým hodinám a vlastně ani nevadí, že podstatná část hry je stejná. Pro masochisty si navíc autoři připravili i dost nekompromisní trofeje jako v ostatně každé RE hře. Za sebe můžu říct, že zase takový fanda nejsem, abych procházel hru s omezeným počtem kroků. Ale proti gustu...
I přes troch horší "trvanlivost" je remake druhého dílu jednou z nejlepších her série. Po stránce atmosféry se se hrou může rovnat jen máloco a léty osvědčená hratelnost funguje skvěle. Já si navíc na délku většinou stěžuji pouze u her, kterých se nemůžu nabažit a tím propíraný kousek rozhodně je.
Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 5. Zase práce!: Dohraj hru, ve které hraješ za postavu vykonávající tvoje současné nebo bývalé povolání. – Hardcore varianta /Leon S. Kennedy je policista, což je rovněž mé současné povolání./
Hodnocení na DH v době dohrání: 86 %; 214. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press
Dvacet let dopředu a je tu remake... remake, přímo ukázkový, podle něhož se i dnes ostatní moderní předělávky legendárních her měří. První věc, co je třeba vypíchnout, je perfektní atmosféra. Zejména prostředí rozlehlé policejní stanice je naprosto famózní a hra vtáhne prakticky okamžitě. Další lokace za tou úvodní možná malinko zaostávají, ale služebna RPD prostě nastavila laťku šíleně vysoko. Samostatnou zmínku si rozhodně zaslouží parádní ozvučení, bez kterého by byla armosféra poloviční. Sténající nemrtví, umučené štěkání nakažených psů či blížící se kroky zdejšího ultimátního nepřítele dokáží v noci pocuchat nervy i dospělému.
V rámci série mám již celkem nahráno, přesto mě každý díl vždy náramně baví. Hra si vás zaháčkuje od prvního výstřelu do ohnilé palice krvelačného zombíka a konzistentně baví až do toho posledního. Ovládá se to skvěle a s každou z poměrně omezeného arzenálu zbraní je náramná zábava. Nepřátel de facto také není závratné množství druhů, ale vše je vyladěné do posledního detailu. Leveldesign na jedničku. S ikonickým Tyrantem má snad každý alespoň jeden infarktový zážitek. Naštěstí je ve hře přítomný tak akorát, aby nezačal otravovat. Při druhém průchodu hrou už sice něco ze svého kouzla ztrácí, přesto jde o skutečně ikonického nepřítele, který navíc není tak citelně skriptovaný jako Nemesis z remaku trojky.
Bavil jsem se po celou dobu náramně. Snad jedinou výtku bych směřoval k nevalné herní době. Jepičí životnost je vyčítaná spíše Resident Evil 3, ale ten mě kupodivu trvalo dohrát déle (i když na tom hraje rozhodně nezanedbatelnou roli vyšší zvolená obtížnost). Jasně, RE2 je jedna z mála her, kterou prakticky musíte "dohrát" dvakrát, tedy alespoň jednou za každou z hratelných postav. Co do obsahu však rozhodně nejde říci, že byste po dohrání příběhové linky za Leona/Claire viděli pouze polovinu hry, spíše nějakých 80 %.
Přesto je druhý průchod hrou skvělý a vlastně nevím, jestli mě hra nebavila ještě o něco více. Claire má úplně jiný arzenál zbraní než Leon, navštíví i některé unikátní lokace a nepřátelé jsou jinak rozmístění. Tyrant vás navíc začne prohánět podstatně dříve (no hurá) a závěrečný bossfight je rovněž odlišný. Ze hry se tak dá nakonec vymáčknout něco ke dvaceti skvělým hodinám a vlastně ani nevadí, že podstatná část hry je stejná. Pro masochisty si navíc autoři připravili i dost nekompromisní trofeje jako v ostatně každé RE hře. Za sebe můžu říct, že zase takový fanda nejsem, abych procházel hru s omezeným počtem kroků. Ale proti gustu...
I přes troch horší "trvanlivost" je remake druhého dílu jednou z nejlepších her série. Po stránce atmosféry se se hrou může rovnat jen máloco a léty osvědčená hratelnost funguje skvěle. Já si navíc na délku většinou stěžuji pouze u her, kterých se nemůžu nabažit a tím propíraný kousek rozhodně je.
Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 5. Zase práce!: Dohraj hru, ve které hraješ za postavu vykonávající tvoje současné nebo bývalé povolání. – Hardcore varianta /Leon S. Kennedy je policista, což je rovněž mé současné povolání./
Hodnocení na DH v době dohrání: 86 %; 214. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press
Pro: Prakticky perfektní atmosféra; léty ověřená a stále zábavná hratelnost; lokace; výtečné ozvučení; zábavné zbraně; velmi slušná grafika; hru dává naprostý smysl dohrát alespoň dvakrát
Proti: Poměrně krátké; postava občas odmítá zapnout baterku i na místech, kde je kulový vidět
The Stanley Parable: Ultra Deluxe
berry1009"Stanley was so bad in following orders, it is miracle he wasn't fired years ago."
Ááá, Stanley parable, legenda mezi indie hrami. A hra, která si dělá legraci ze všeho a všech v herním průmyslu. A hlavně ze sebe. Nyní v ultra deluxe edici!
Jo, o tomhle netradičním zážitku by se dali psát hodiny a hodiny, ale nic nenahradí to, když o hře nebudete vědět vůbec nic a prostě ji zapnete. Fakt, běžte do toho. Udělejte si pohodlí, příjemnou atmosféru a hrajte s otevřenou myslí.
Autoři na minimalistickém podkladu dodávají hráčům unikátní zážitek, a je až k neuvěření, kolik toho hra může nabídnout. Ano, pokud jí chcete dohrát od začátku do konce a nikdy se k ní nevrátit, máte hotovo za cca 15 minut. V tom případě si ale v hodnocení posuňte jednu desetinou čárku. Hru chcete dohrát desetkrát. Dvacetkrát. Klidně i stokrát, a stejně dostanete pokaždé jiný zážitek.
Můžete totiž kombinovat postup původní hrou s nově dodaným obsahem. K dispozici dostanete také unikátního... ehm, společníka, který -. Ale ne, co bych vám říkal, prostě si běžte za Stanleyho zahrát! Protože the end is never the end is never the end is never...
Ááá, Stanley parable, legenda mezi indie hrami. A hra, která si dělá legraci ze všeho a všech v herním průmyslu. A hlavně ze sebe. Nyní v ultra deluxe edici!
Jo, o tomhle netradičním zážitku by se dali psát hodiny a hodiny, ale nic nenahradí to, když o hře nebudete vědět vůbec nic a prostě ji zapnete. Fakt, běžte do toho. Udělejte si pohodlí, příjemnou atmosféru a hrajte s otevřenou myslí.
Autoři na minimalistickém podkladu dodávají hráčům unikátní zážitek, a je až k neuvěření, kolik toho hra může nabídnout. Ano, pokud jí chcete dohrát od začátku do konce a nikdy se k ní nevrátit, máte hotovo za cca 15 minut. V tom případě si ale v hodnocení posuňte jednu desetinou čárku. Hru chcete dohrát desetkrát. Dvacetkrát. Klidně i stokrát, a stejně dostanete pokaždé jiný zážitek.
Můžete totiž kombinovat postup původní hrou s nově dodaným obsahem. K dispozici dostanete také unikátního... ehm, společníka, který -. Ale ne, co bych vám říkal, prostě si běžte za Stanleyho zahrát! Protože the end is never the end is never the end is never...
Pro: Humor, filozofický přesah, jednoznačně originalita
Proti: Hra vám nic nenabídne, pokud k ní nebudete přistupovat s otevřenou myslí
Tomb Raider
Herní výzva 2025 – Crash
Tohle je přesně ten případ hry, kdy po celou dobu, co hrajete, tak se bavíte, v podstatě všechno vám tam nějak sedí, ale nejste z ničeho vyloženě nadšeni. Všechno už člověk někde viděl, zažil, postavy mu až moc někoho připomínají. Má to tu správnou flow, kdy hra nezdržuje, krásně to odsýpá, ale pořád jsem měl pocit, že ještě něco tam chybí.
V první řadě bych začal tím, že kdo hrál Uncharted, tak tohle je v podstatě jeho dámská verze. Jasný, Lara tu byla mnohem dřív, ale mám takový pocit, že si zde tvůrci vzali až moc velkou inspiraci od Naughty Dog. Je fakt vtipný, že třeba prozkoumání artefaktů je tu jedna k jedné, pocit ze střelby, lezení, prozkoumávání, úplně stejný. Je to dobře? Je to špatně? Nevím, ale je to třeba jeden z těch důvodu, proč se nedostavil vyložený wow efekt.
Další menší problém, co s hrou mám, že je to daleko víc third person střílečka, než hra založená na exploringu a hádankách. Za mě je to škoda, ačkoliv tu soubojový systém je zábavný (jak by ne, když je i v Uncharted), nicméně závěrečná fáze hry je přesně to, co bych od samotné hry očekával v celém jejím průběhu.
Klady. Hra vypadá i po tolika letech velmi pěkně. Změny v počasí jsou skvělé, stejně tak střídání denní doby. I to je jeden z důvodů, proč hra tak hezky plyne a v podstatě to funguje jako dobrý seriál, který chcete zkouknout během víkendu. Ze začátku jsem měl problém z akční kamerou a velmi tmavým prostředím (zesvětlení jsem si musel nastavit asi o 15 bodů výš než mám obvykle u her), ale zvykl jsem si.
Výhradu mám i k postavám, které sice jakoby fungují, ale jsou to hrozně stereotypní prototypy. Ani jedna není nějak výrazná, nedej bože, že si jí oblíbíte. Vlastně i Lara tu místy je dost na pěst, což vzhledem k jejímu věku se dá ještě docela tolerovat, ale i tak. Klasické, chci někoho zachránit, tak díky tomu umřou další 3 kamarádi a desítky nepřátel.
Obecně hra působí dost ne-uvěřitelně, což je do určitě míry fajn, do určité míry už mi to přišlo zbytečně za hranou. Zachraňuje to samotná hratelnost a tempo. Hra mě ale bavila, na zadek jsem si z ní nesedl, ale jednou za čas si takhle dát 15-20 hodin akční Lary, proč ne.
Tohle je přesně ten případ hry, kdy po celou dobu, co hrajete, tak se bavíte, v podstatě všechno vám tam nějak sedí, ale nejste z ničeho vyloženě nadšeni. Všechno už člověk někde viděl, zažil, postavy mu až moc někoho připomínají. Má to tu správnou flow, kdy hra nezdržuje, krásně to odsýpá, ale pořád jsem měl pocit, že ještě něco tam chybí.
V první řadě bych začal tím, že kdo hrál Uncharted, tak tohle je v podstatě jeho dámská verze. Jasný, Lara tu byla mnohem dřív, ale mám takový pocit, že si zde tvůrci vzali až moc velkou inspiraci od Naughty Dog. Je fakt vtipný, že třeba prozkoumání artefaktů je tu jedna k jedné, pocit ze střelby, lezení, prozkoumávání, úplně stejný. Je to dobře? Je to špatně? Nevím, ale je to třeba jeden z těch důvodu, proč se nedostavil vyložený wow efekt.
Další menší problém, co s hrou mám, že je to daleko víc third person střílečka, než hra založená na exploringu a hádankách. Za mě je to škoda, ačkoliv tu soubojový systém je zábavný (jak by ne, když je i v Uncharted), nicméně závěrečná fáze hry je přesně to, co bych od samotné hry očekával v celém jejím průběhu.
Klady. Hra vypadá i po tolika letech velmi pěkně. Změny v počasí jsou skvělé, stejně tak střídání denní doby. I to je jeden z důvodů, proč hra tak hezky plyne a v podstatě to funguje jako dobrý seriál, který chcete zkouknout během víkendu. Ze začátku jsem měl problém z akční kamerou a velmi tmavým prostředím (zesvětlení jsem si musel nastavit asi o 15 bodů výš než mám obvykle u her), ale zvykl jsem si.
Výhradu mám i k postavám, které sice jakoby fungují, ale jsou to hrozně stereotypní prototypy. Ani jedna není nějak výrazná, nedej bože, že si jí oblíbíte. Vlastně i Lara tu místy je dost na pěst, což vzhledem k jejímu věku se dá ještě docela tolerovat, ale i tak. Klasické, chci někoho zachránit, tak díky tomu umřou další 3 kamarádi a desítky nepřátel.
Obecně hra působí dost ne-uvěřitelně, což je do určitě míry fajn, do určité míry už mi to přišlo zbytečně za hranou. Zachraňuje to samotná hratelnost a tempo. Hra mě ale bavila, na zadek jsem si z ní nesedl, ale jednou za čas si takhle dát 15-20 hodin akční Lary, proč ne.
Pro: tempo, zábavná hratelnost, vizuál
Proti: postavy, víc o akci než exploringu
Divinity: Original Sin
Dnes jsou již Lariani legendou a tvůrci jedné z nejlepších her historie. Je však pravdou, že nespadli jen tak z čistého vývojářského nebe a mají za sebou velmi bohatou historii a příběh. Divinity: Original Sin je jeho nedílnou součástí.
Pokud bychom tvůrce chtěli nazvat mistry ve vytváření RPG, hra předvádí spoustu argumentů, proč by toto tvrzení mělo být pravdivé. Ze hry je vidět, že byla vytvářena lidmi, kteří RPG zbožňují a rádi podobné hry hrají. Dostanete na starosti vývoj postav, spoustu rozličných dovedností, kouzel, charakterových vlastností, zlodějských dovedností... A nemalou svobodu jak problémy řešit. Příběh je sice nalinkovaný od začátku do konce, jak se ale ke konci dopracujete a s kým je pouze na vás.
Neměl jsem sice možnost hrát hru ve dvou, byla tak však zamýšlena. A tak dostanete v rámci příběhu i možnost interakce mezi dvěmi hlavními postavami, které jsou pověřeni zdánlivě triviálním případem vraždy kancléře. Případ řeší z pozice source huntera, jakési guildy na potírání moci. Postavy spolu mohou souhlasit, mohou se přít a rozcházet v názorech. Případné spory se pak řeší dle modelu kámen nůžky papír. Doslova.
Ze začátku mě tento systém bavil. Můžete si totiž vylepšovat jeden ze tří druhů argumentů a trochu si pomoct při střihání. Postupem času mi ale systém přišel vcelku otravný a náhodný. Své místo ale jistě má. Když však máte sílu přesvědčování 5 a soupeř 2, očekávali byste, že budete vyhrávat 2,5x častěji. Inu, nebylo tomu tak.
To, že tvůrci mají kladný vztah k RPG hrám poznáte tím, že se vás snaží pobavit. Ano, hra je vtipná a já u ná několikrát chytil záchvat smíchu. Musíte však hře věnovat pozornost a dát jí prostor. Na vtipy totož můžete narazit na nečekaných místech. Pro mě nejlepší moment byl při procházení se na hřbitově. Náhrobky mají popisek, kdo v přilehlém hrobě leží. A zde se autoři vyřádili. Hlášku "Here lies Roco. That's the last hole he fits in" jsem opravdu nečekal. Kdo ví, pochopí. Ehm... Jdeme dál.
Je potřeba počítat s tím, že hra je dlouhá. Obsahuje tři rozsáhlé akty a ke konci mi přišlo, že už trochu ztrácíme na tempu. Vedlejší questy jsou však solidní a stejně tak úkoly pro vaše parťáky jsou zajímavé. Hře trochu ubírá na kvalitě množství bugů, které jsou stále přítomny. Stalo se mi asi desetkrát, že hře z nějakého důvodu vypadly zvuky a pomohl jen restart. Stejně tak na určitých místech se hra tak sekala, že prakticky nešla hrát. I přesto nebudete litovat, pokud se ponoříte do světa Originálního hříchu a vydáte se bojovat s místním zlem.
Pokud bychom tvůrce chtěli nazvat mistry ve vytváření RPG, hra předvádí spoustu argumentů, proč by toto tvrzení mělo být pravdivé. Ze hry je vidět, že byla vytvářena lidmi, kteří RPG zbožňují a rádi podobné hry hrají. Dostanete na starosti vývoj postav, spoustu rozličných dovedností, kouzel, charakterových vlastností, zlodějských dovedností... A nemalou svobodu jak problémy řešit. Příběh je sice nalinkovaný od začátku do konce, jak se ale ke konci dopracujete a s kým je pouze na vás.
Neměl jsem sice možnost hrát hru ve dvou, byla tak však zamýšlena. A tak dostanete v rámci příběhu i možnost interakce mezi dvěmi hlavními postavami, které jsou pověřeni zdánlivě triviálním případem vraždy kancléře. Případ řeší z pozice source huntera, jakési guildy na potírání moci. Postavy spolu mohou souhlasit, mohou se přít a rozcházet v názorech. Případné spory se pak řeší dle modelu kámen nůžky papír. Doslova.
Ze začátku mě tento systém bavil. Můžete si totiž vylepšovat jeden ze tří druhů argumentů a trochu si pomoct při střihání. Postupem času mi ale systém přišel vcelku otravný a náhodný. Své místo ale jistě má. Když však máte sílu přesvědčování 5 a soupeř 2, očekávali byste, že budete vyhrávat 2,5x častěji. Inu, nebylo tomu tak.
To, že tvůrci mají kladný vztah k RPG hrám poznáte tím, že se vás snaží pobavit. Ano, hra je vtipná a já u ná několikrát chytil záchvat smíchu. Musíte však hře věnovat pozornost a dát jí prostor. Na vtipy totož můžete narazit na nečekaných místech. Pro mě nejlepší moment byl při procházení se na hřbitově. Náhrobky mají popisek, kdo v přilehlém hrobě leží. A zde se autoři vyřádili. Hlášku "Here lies Roco. That's the last hole he fits in" jsem opravdu nečekal. Kdo ví, pochopí. Ehm... Jdeme dál.
Je potřeba počítat s tím, že hra je dlouhá. Obsahuje tři rozsáhlé akty a ke konci mi přišlo, že už trochu ztrácíme na tempu. Vedlejší questy jsou však solidní a stejně tak úkoly pro vaše parťáky jsou zajímavé. Hře trochu ubírá na kvalitě množství bugů, které jsou stále přítomny. Stalo se mi asi desetkrát, že hře z nějakého důvodu vypadly zvuky a pomohl jen restart. Stejně tak na určitých místech se hra tak sekala, že prakticky nešla hrát. I přesto nebudete litovat, pokud se ponoříte do světa Originálního hříchu a vydáte se bojovat s místním zlem.
Pro: RPG systém, zábavnost, vyobrazení světa
Proti: Zvukové chyby, roztahaný konec
The Last of Us Part II
KattPrvní díl Last of Us řadím mezi TOP 10 her, které jsem kdy hrála. Proto jsem se na pokračování těšila a hru jsem si pořizovala ihned při vydání. Bohužel jsem jí kvůli její brutální a depresivní nátuře nebyla toho času s měsíčním miminem schopná hrát. Mimino odrostlo, hormony se stabilizovaly a hlavně mě začala tlačit premiéra druhé řady seriálu, tak jsem na to vrhla znovu.
Samotná gameplay je dost podobná – boj střídá exploraci a sběr věcí pro crafting. AI lidských nepřátel je chytřejší, komunikují spolu a občas si taky vodí psy, kteří jdou po pachové stopě. Nerada jsem je zabíjela. Lidi nebo nakažené mi zabíjet nevadí, ale jakmile se jedná o zvířata, tak je problém. Ještě, že to nebyly cvičené kočky. To bych to nikdy nedohrála. Nakažení jsou pořád stejně hloupí, ale přibylo pár jejich nových variací. Molotovy na clickery fungují stále spolehlivě.
Vizuál a ozvučení je super, z PS4 to ždíme její maximum. Prvotní loading sice chvilku trvá, ale přechody mezi lokacemi nebo filmečky běží normální rychlostí.
Příběh je smutnej. Brutální. Syrovej a surovej. O pomstě. Jak je koncept odplaty zub za zub, v tomto případě tátu za tátu, špatnej a vede ultimátně akorát k sebe zničení. Z logiky věci Ellie chodí většinu času sama a je nasraná. Což mě moc nebavilo. Kosí desítky nepřátel jak na běžícím pásu, ale zároveň se postup Seattlem vleče jako pracovní tejden. Její příběhová linka je zbytečně natažená, lokace jsou příliš velké a nepřátelé nahuštění. Linka s Abby mně paradoxně bavila víc. Na začátku jsem jí samozřejmě nesnášela, ale postupně jsem si k ní našla cestu. Třeba takový návrat do akvária byl úžasně vypointovaný moment.
Motivace Ellie pokračovat v pomstě po několika měsících, kdy s Dinou na farmě vychovávají dítě, je úplně mimo. Nevěřim, nežeru a argument „Nemůžu spát, ani jíst.“ není v mých očích dostatečně opodstatněný. Snad svojí closure našla, já mám martyrium z krku a těším se na seriál.
Samotná gameplay je dost podobná – boj střídá exploraci a sběr věcí pro crafting. AI lidských nepřátel je chytřejší, komunikují spolu a občas si taky vodí psy, kteří jdou po pachové stopě. Nerada jsem je zabíjela. Lidi nebo nakažené mi zabíjet nevadí, ale jakmile se jedná o zvířata, tak je problém. Ještě, že to nebyly cvičené kočky. To bych to nikdy nedohrála. Nakažení jsou pořád stejně hloupí, ale přibylo pár jejich nových variací. Molotovy na clickery fungují stále spolehlivě.
Vizuál a ozvučení je super, z PS4 to ždíme její maximum. Prvotní loading sice chvilku trvá, ale přechody mezi lokacemi nebo filmečky běží normální rychlostí.
Příběh je smutnej. Brutální. Syrovej a surovej. O pomstě. Jak je koncept odplaty zub za zub, v tomto případě tátu za tátu, špatnej a vede ultimátně akorát k sebe zničení. Z logiky věci Ellie chodí většinu času sama a je nasraná. Což mě moc nebavilo. Kosí desítky nepřátel jak na běžícím pásu, ale zároveň se postup Seattlem vleče jako pracovní tejden. Její příběhová linka je zbytečně natažená, lokace jsou příliš velké a nepřátelé nahuštění. Linka s Abby mně paradoxně bavila víc. Na začátku jsem jí samozřejmě nesnášela, ale postupně jsem si k ní našla cestu. Třeba takový návrat do akvária byl úžasně vypointovaný moment.
Motivace Ellie pokračovat v pomstě po několika měsících, kdy s Dinou na farmě vychovávají dítě, je úplně mimo. Nevěřim, nežeru a argument „Nemůžu spát, ani jíst.“ není v mých očích dostatečně opodstatněný. Snad svojí closure našla, já mám martyrium z krku a těším se na seriál.
Pro: Atmosféra, postavy, scénář, audiovizuál - prostě vše, v čemž exceloval i první díl
Proti: Až moc depky, smrti, násilí, nepřátel a natahovaný příběh, Ellie hlásí malo punů, otravná sekvence se sniperem
Days Gone
borac555Z hlediska gameplaye a mechanik je to do velké míry titul, ve kterém se spojují věci, které jsou už ve spoustě jiných her. V téhle hře, i když nepůsobí často úplně originálně, tak hratelnost přesto skvěle funguje. Největší odlišnost od jiných podobných her je za mě to, že v postapokalyptickém světě jezdíte s motorkou, kterou musíte opravovat, doplňovat benzín, vylepšovat jí. Je to zajímavý prvek. Přesto, že je to jenom stroj působila na mě motorka ve hře podobným dojmem jako kůň v Red Dead Redemption 2. Zkratka jsem se cítil jakoby to byl můj parťák. Další věc, která odlišuje hru od ostatních je systém hord. Ve hře můžete narazit na obří stáda zombíků, které přemoct je opravdu adrenalinová výzva. Velmi mě bavilo ve hře časté stopovaní, které je z hlediska principu docela jednouché. Ve vyznačené oblasti najedete něco podezřelého, podržíte jedno tlačítko a vidíte představu toho, co se stalo a pak pokračujete do další oblasti podle směru, který vám udala dána představa. Na to, jak je hra dlouhá mě překvapilo jaký poměr má příběhových k vedlejším misím. Tak relativně silně příběhově založenou hru jsem nečekal. Což je vlastně dobře jelikož příběh a práce s postavami je velmi solidní. Vizuálně je hra moc pěkná i dneska. Co pro mě bylo na hře největším problémem byl technicky stav na základní PS4ce. Hra má hodně často propady FPS. Přesto, že je to už pár let od vydaní hodně jsem narážel na bugy. Naštěstí nebyly nějak problematické, že by mě omezovali v postupu. Občas to, ale docela kazilo pocit z prožitku, když se mi například v některých cutscenách zobrazovalo oblečení postav v rozlišení a detailech na úrovní nějaké PS2 hry. Celkově byla pro mě hra velmi silným zážitkem a i když může pro někoho možná působit na první pohled trošku nevýrazně, tak má své kvality a kouzlo.
Pro: Příběh, postavy, poměr příběhových/vedlejších misí, systém správy motorky, mechanika hord zombií, stopovaní, crafting, pocit ze střelby, grafika
Proti: FPS propady na původní PS4, časté bugy; na první pohled to působí, jako nějaká další tuctová zombie hra (přesto, že hra má své kvality)
Yakuza: Like a Dragon
Kejtee
3464 Ah,tak kde začať? Túto hru považujem za prekvapenie roka. Keďže je Yakuza mojou prvou hrou z tejto rady, nemala som žiadne očakávania. Nezisťovala som si o nej vôbec nič, len som vedela, že by mala byť dobrá. No a dobrá je slabé slovo. Ja som na nej bola doslova závislá a teraz ju na jednej strane preklínam, lebo ma navnadila na ďalšie časti z rady.
Hlavný príbeh sa točí okolo Ičibana, svojského člena menšej rodiny, ktorá patrí k Yakuze. Čo čert nechce, dostane sa do väzenia ale to jeho ducha nezlomí a vyjde ešte odhodlanejší než predtým. Za každú cenu verný svojmu pánovi.
Príbeh bol fajn no niekedy som sa trochu strácala v tých Japonských menách. Jeho časti sa sústredili aj na príbehy Ičibanových spoločníkov a to sa teda musí uznať, je to zbierka zvláštnych ľudí, ktorí ale perfektne zapasovali do prostredia hry. Čím ďalej sa v príbehu hráč dostáva, tým viac sa otvárajú aj ich linky.
V tejto hre nehráte iba jednu hru. Človek ju zapne a nevie kde má skočiť. Má sa sústrediť na hlavný príbeh? Alebo si ísť zahrať golf, karty alebo baseball, či splniť jednu z toľkých zaujimavých vedľajších misií? Kto by povedal, že kimči dokáže pomocť zamilovanému páru alebo prejsť babke cez prechod pre chodcov? Alebo čo taký masochista, ktorý hľadá ultimátnu bolesť? Tie vedľajšie questy si človek len tak nevymyslí. Tí Japonci sú vážne divní ale v takom tom zvláštne dobrom zmysle slova. V samotných minihrách som strávila možno aj viac času ako v hlavnom príbehu. Hlavne ak hovorím o Mahjongu, tomu som uplne prepadla a dlhé hodiny hrala Yakuzu iba kvôli nemu.
Ďalším veľkým bodom hry bol aj manažment. Kúpa a predaj potenciálnych podnikov, príjmanie zamestnancov a ich kariérny rast, staranie sa o reklamu a v konečnom dôsledku výhra na burze. To všetko dalo zabrať ale neskutočne to aj bavilo. No a hodiny hrania sa nabaľovali nejak strašne rýchlo.
Hra bazíruje na turn based machanizme, čo bola pre mňa paráda. Človek mal čas na rozmyslenie ťahu. Čo by som ale trochu vytkla je, že je škoda, že som sa s postavou nemohla pred útokom aktívne hýbať a tak vyhrotiť stratégiu úderu.V boji má hráč k dispozícii veľké množstvo útokov, či magických alebo priamo silových, ktoré sa odomykajú potom, čo sa ich postava naučí. Počas hry si postavy vyskúšajú rozličné zamestnania, kde sa priučia vždy niečomu novému. No a tie útoky majú vždy aj špecifickú animáciu, pri ktorej som sa nejedenkrát dobre pobavila. Okrem normálnych útokov má hráč možnosť privolať si spešl pomoc a to je fakt kapitola sama o sebe. Ide o NPC, ktorým postupom hry hráč pomôže. Viac o tom nechcem rozprávať, poviem len, že vám budú pomáhať aj nezvyčajné zvieratá.
Yakuza je od začiatku do konca šialená, divná a tak zábavná. Je to môj tohtoročný klenot. Pre ľudí, ktorí majú Japonsko a všetko okolo toho spojené radi je to proste must play.
Hlavný príbeh sa točí okolo Ičibana, svojského člena menšej rodiny, ktorá patrí k Yakuze. Čo čert nechce, dostane sa do väzenia ale to jeho ducha nezlomí a vyjde ešte odhodlanejší než predtým. Za každú cenu verný svojmu pánovi.
Príbeh bol fajn no niekedy som sa trochu strácala v tých Japonských menách. Jeho časti sa sústredili aj na príbehy Ičibanových spoločníkov a to sa teda musí uznať, je to zbierka zvláštnych ľudí, ktorí ale perfektne zapasovali do prostredia hry. Čím ďalej sa v príbehu hráč dostáva, tým viac sa otvárajú aj ich linky.
V tejto hre nehráte iba jednu hru. Človek ju zapne a nevie kde má skočiť. Má sa sústrediť na hlavný príbeh? Alebo si ísť zahrať golf, karty alebo baseball, či splniť jednu z toľkých zaujimavých vedľajších misií? Kto by povedal, že kimči dokáže pomocť zamilovanému páru alebo prejsť babke cez prechod pre chodcov? Alebo čo taký masochista, ktorý hľadá ultimátnu bolesť? Tie vedľajšie questy si človek len tak nevymyslí. Tí Japonci sú vážne divní ale v takom tom zvláštne dobrom zmysle slova. V samotných minihrách som strávila možno aj viac času ako v hlavnom príbehu. Hlavne ak hovorím o Mahjongu, tomu som uplne prepadla a dlhé hodiny hrala Yakuzu iba kvôli nemu.
Ďalším veľkým bodom hry bol aj manažment. Kúpa a predaj potenciálnych podnikov, príjmanie zamestnancov a ich kariérny rast, staranie sa o reklamu a v konečnom dôsledku výhra na burze. To všetko dalo zabrať ale neskutočne to aj bavilo. No a hodiny hrania sa nabaľovali nejak strašne rýchlo.
Hra bazíruje na turn based machanizme, čo bola pre mňa paráda. Človek mal čas na rozmyslenie ťahu. Čo by som ale trochu vytkla je, že je škoda, že som sa s postavou nemohla pred útokom aktívne hýbať a tak vyhrotiť stratégiu úderu.V boji má hráč k dispozícii veľké množstvo útokov, či magických alebo priamo silových, ktoré sa odomykajú potom, čo sa ich postava naučí. Počas hry si postavy vyskúšajú rozličné zamestnania, kde sa priučia vždy niečomu novému. No a tie útoky majú vždy aj špecifickú animáciu, pri ktorej som sa nejedenkrát dobre pobavila. Okrem normálnych útokov má hráč možnosť privolať si spešl pomoc a to je fakt kapitola sama o sebe. Ide o NPC, ktorým postupom hry hráč pomôže. Viac o tom nechcem rozprávať, poviem len, že vám budú pomáhať aj nezvyčajné zvieratá.
Yakuza je od začiatku do konca šialená, divná a tak zábavná. Je to môj tohtoročný klenot. Pre ľudí, ktorí majú Japonsko a všetko okolo toho spojené radi je to proste must play.
Cyberpunk 2077
ViccleinJak já se na tu hru tehdy těšil a jak mě jenom zklamala. I když pominu ty bugy po vydání, různé nedodělky a laciné mechaniky, tak jsem po kvalitách třetího Zaklínače nečekal, jak špatně napsanej příběh tentokrát dostanu. K postavám jsem si takřka žádnej vztah nevytvořil a ty různé konce jsou kvalitativně zhruba na úrovni Mass Effectu 3, takže těžce neuspokojivé. Některé jsou frustrující, jiné prostě jenom blbé a další nefunkční. Mohl bych to tady rozebrat, ale proč s tim ztrácet čas? Na youtube je řada lidí, kteří to udělali za mě.
Pro: design Night City
Proti: příběh, rozuzlení příběhu, laciné mechaniky, hloupá AI, postavy, umělost animací v mnoha sekvencí, boss fighty...
Vampyr
Když se tu Vampyr léta páně 2017 umístil na druhém místě mezi nejočekávanějšími hrami nadcházejícího roku, příliš jsem tomu nerozuměl. Jasně, mezera na trhu po Vampire: The Masquerade - Bloodlines byla (a stále vlastně je) citelná, ale Vampyr na mě působil jako typická už na první pohled kostrbatá hra, která bude zápasit o sedmičky. U mě to na ni nakonec ani nevytáhl a kdybych měl hodnocením hýbat, bylo by to spíše dolů.
Pomineme-li určitou neuhlazenost, kterou však není zase takový problém AA hrám odpustit, a už na první osahání trochu ploché souboje, dokáže Vampyr zaujmout. Atmosféra je atraktivně temná a temnou zůstane po celou hru. Tady je humoru skutečně jen velmi poskrovnu, což není rozhodně špatně. Noční Londýn má svoji specifickou atmosféru a bezútěšný tón se line celou hrou. Postavy nejsou tuctové a hra zaujme i neotřelou první větší lokací v podobě nemocnice, jejíž personál svádí předem prohraný boj se smrtící epidemií Španělské chřipky. Netradiční hlavní hrdina v podobě transfuzního chirurga má rovněž punc neokoukaného.
Jenže pak to začne skoro všechno padat na hubu. Potencionálně zajímavé postavy jsou víceméně vždy jen tak načrtnuté a jejich podzápletky se skoro nikdy nedořeší. Postav se zajímavým pozadím je ve hře spousta, do ústředního příběhu však skutečně promluví jen zlomek z nich. Vampyr tak upadá do smyčky, kdy v každé oblasti místním položíte pár stejných otázek, ty v odpovědích poodhalí kousek ze své osobnosti, ale hra s tím většinou ji dále nepracuje. Že mě jejich krev nyní dá více zkušeností? Děkuji pěkně, jedu bez zabití civilistů a stejně nemám pocit, že bych zkušenosti navíc nějak extra potřeboval. Vedlejší úkoly jsou skoro bez výjimky obkecané fetch questy a Vampyr se stal jednou z opravdu mála, kde jsem se tak na třetinu nepovinných questů prostě vykašlal. Hlavní hrdina Jonathan může postupně vybít prakticky celý Londýn, z postav se tak postupně stávají jen potencionální svačinky, které bloumají stále na těch stejných místech a jejich osudy se nikam neposouvají. Civilisté jsou často protivní, sobečtí, nesympatičtí parchanti, což však vnímám jako jasný autorský záměr. To aby nutkání vysát krev alespoň z těch nejodpudivější z nich bylo co největší.
I přes nevyužití postav je ústřední příběh tím hlavním, co drží hráčovu pozornost. S hratelností je to totiž postupem času čím dál horší. Že bude trochu problém se souboji, mi bylo jasné již ve chvíli, kdy mě moc nebavily ani první hodinu. Autoři se však utrhli ze řetězu a později není možné přejít přes ulici, aby se na vás nesesypal houf upírů, či naopak lovců. Nepříliš pestré souboje se stávají postupem času čím dál otravnější až mě regulérně jen sraly. Hře by daleko slušela střídmost a vzhledem k tomu, jak je jinak koncipována, by mi vůbec nevadilo, kdyby zůstaly prakticky jen souboje s bossy a maximálne tak čtvrtina nepřátel v ulicích. Nepřátelé jsou kromě osad s civilisty všudypřítomní, jsou přitom nenápadití a to bohužel platí i pro soubojový systém samotný.
Ulicím Londýna sice nechybí atmosféra, je to ale jedno velké bludiště. Uličky jsou si velmi podobné a i přes zdánlivou otevřenost světa hodně lineární. Kličkovat mezi otravnými nepřáteli ve snaze dobelhat se co nejdříve k dalšímu příběhovému milníku je postupně čím dál větší vopruz. Bojovat s nimi smysl absolutně postrádá. Hra za každého zabitého pitomce uděluje krásných + 5 zkušenostních bodů, přičemž za vylepšení upírských schopností si účtuje v tisících.
Co mi ale pilo krev nejvíce (haha), byly dlouhé loadingy. Vlivem různých okolností jsem byl "nucen" hru hrát na PS4 (Pro) a minimálně na něm jsou nahrávací časy hrozné. Vyloženě jsem se v soubojích strachoval, aby Jonathan nechcípl, jen proto, že se poté bude hra zase minimálně minutu načítat. Vampyr jde v tomhle však dál a hra se někdy začala úplně náhodně načítat při pokusu o rozhovor s postavou, se kterou jsem předtím bez loadingu mluvil již pětkrát, jen tak při přebíhání z jedné části Londýna do druhé a nebo (a to jsem snad ještě v žádné hře neviděl) vesele přímo během souboje. Na vedlejší questy jsem se postupně vykašlal i proto, že se mi úplně nechtělo znovu na již prozkoumané místo, kde zase bude hra několikrát načítat, nedej bože, abych při cestě ještě zkapal.
Nad vodou hru drží rozhodně ústřední příběh, který vede k poměrně zajímavým rozuzlením. Scénář je až na pár přešlapů solidní. Na rozhodnutích však příliš nezáleží a spousta linek vyšumí jaksi do ztracena (upíří klub Ascalon). Jak se autoři snažili, aby se jim příběh zdánlivě větvil, ale zase jim hráčská rozhodnutí nepřidělávala příliš mnoho práce, působí některé situace a chování postav podivně. Jako kus debila občas působí i ústřední hrdina, například když se už asi potřetí zeptá Lady Ashbury, jestli ho náhodou nestvořila ona...
Z Vampyra je prostě cítit, že na podobně ambiciózní hru minimálně v roce 2018 DON'T NOD ještě neměli. Hratelnost je průměrná a hru sužují nepříjemně dlouhé loadingy i na naprosto nesmyslných místech. Po nočním Londýně budete pobíhat jako kus trotla, modlit se, že jste si tu zkratku ve formě zamčené brány nezapomněli posledně z druhé strany odemknout a ptát se celkem zajímavých postav na stále ty stejné otázky.
Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 111. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus
Pomineme-li určitou neuhlazenost, kterou však není zase takový problém AA hrám odpustit, a už na první osahání trochu ploché souboje, dokáže Vampyr zaujmout. Atmosféra je atraktivně temná a temnou zůstane po celou hru. Tady je humoru skutečně jen velmi poskrovnu, což není rozhodně špatně. Noční Londýn má svoji specifickou atmosféru a bezútěšný tón se line celou hrou. Postavy nejsou tuctové a hra zaujme i neotřelou první větší lokací v podobě nemocnice, jejíž personál svádí předem prohraný boj se smrtící epidemií Španělské chřipky. Netradiční hlavní hrdina v podobě transfuzního chirurga má rovněž punc neokoukaného.
Jenže pak to začne skoro všechno padat na hubu. Potencionálně zajímavé postavy jsou víceméně vždy jen tak načrtnuté a jejich podzápletky se skoro nikdy nedořeší. Postav se zajímavým pozadím je ve hře spousta, do ústředního příběhu však skutečně promluví jen zlomek z nich. Vampyr tak upadá do smyčky, kdy v každé oblasti místním položíte pár stejných otázek, ty v odpovědích poodhalí kousek ze své osobnosti, ale hra s tím většinou ji dále nepracuje. Že mě jejich krev nyní dá více zkušeností? Děkuji pěkně, jedu bez zabití civilistů a stejně nemám pocit, že bych zkušenosti navíc nějak extra potřeboval. Vedlejší úkoly jsou skoro bez výjimky obkecané fetch questy a Vampyr se stal jednou z opravdu mála, kde jsem se tak na třetinu nepovinných questů prostě vykašlal. Hlavní hrdina Jonathan může postupně vybít prakticky celý Londýn, z postav se tak postupně stávají jen potencionální svačinky, které bloumají stále na těch stejných místech a jejich osudy se nikam neposouvají. Civilisté jsou často protivní, sobečtí, nesympatičtí parchanti, což však vnímám jako jasný autorský záměr. To aby nutkání vysát krev alespoň z těch nejodpudivější z nich bylo co největší.
I přes nevyužití postav je ústřední příběh tím hlavním, co drží hráčovu pozornost. S hratelností je to totiž postupem času čím dál horší. Že bude trochu problém se souboji, mi bylo jasné již ve chvíli, kdy mě moc nebavily ani první hodinu. Autoři se však utrhli ze řetězu a později není možné přejít přes ulici, aby se na vás nesesypal houf upírů, či naopak lovců. Nepříliš pestré souboje se stávají postupem času čím dál otravnější až mě regulérně jen sraly. Hře by daleko slušela střídmost a vzhledem k tomu, jak je jinak koncipována, by mi vůbec nevadilo, kdyby zůstaly prakticky jen souboje s bossy a maximálne tak čtvrtina nepřátel v ulicích. Nepřátelé jsou kromě osad s civilisty všudypřítomní, jsou přitom nenápadití a to bohužel platí i pro soubojový systém samotný.
Ulicím Londýna sice nechybí atmosféra, je to ale jedno velké bludiště. Uličky jsou si velmi podobné a i přes zdánlivou otevřenost světa hodně lineární. Kličkovat mezi otravnými nepřáteli ve snaze dobelhat se co nejdříve k dalšímu příběhovému milníku je postupně čím dál větší vopruz. Bojovat s nimi smysl absolutně postrádá. Hra za každého zabitého pitomce uděluje krásných + 5 zkušenostních bodů, přičemž za vylepšení upírských schopností si účtuje v tisících.
Co mi ale pilo krev nejvíce (haha), byly dlouhé loadingy. Vlivem různých okolností jsem byl "nucen" hru hrát na PS4 (Pro) a minimálně na něm jsou nahrávací časy hrozné. Vyloženě jsem se v soubojích strachoval, aby Jonathan nechcípl, jen proto, že se poté bude hra zase minimálně minutu načítat. Vampyr jde v tomhle však dál a hra se někdy začala úplně náhodně načítat při pokusu o rozhovor s postavou, se kterou jsem předtím bez loadingu mluvil již pětkrát, jen tak při přebíhání z jedné části Londýna do druhé a nebo (a to jsem snad ještě v žádné hře neviděl) vesele přímo během souboje. Na vedlejší questy jsem se postupně vykašlal i proto, že se mi úplně nechtělo znovu na již prozkoumané místo, kde zase bude hra několikrát načítat, nedej bože, abych při cestě ještě zkapal.
Nad vodou hru drží rozhodně ústřední příběh, který vede k poměrně zajímavým rozuzlením. Scénář je až na pár přešlapů solidní. Na rozhodnutích však příliš nezáleží a spousta linek vyšumí jaksi do ztracena (upíří klub Ascalon). Jak se autoři snažili, aby se jim příběh zdánlivě větvil, ale zase jim hráčská rozhodnutí nepřidělávala příliš mnoho práce, působí některé situace a chování postav podivně. Jako kus debila občas působí i ústřední hrdina, například když se už asi potřetí zeptá Lady Ashbury, jestli ho náhodou nestvořila ona...
Z Vampyra je prostě cítit, že na podobně ambiciózní hru minimálně v roce 2018 DON'T NOD ještě neměli. Hratelnost je průměrná a hru sužují nepříjemně dlouhé loadingy i na naprosto nesmyslných místech. Po nočním Londýně budete pobíhat jako kus trotla, modlit se, že jste si tu zkratku ve formě zamčené brány nezapomněli posledně z druhé strany odemknout a ptát se celkem zajímavých postav na stále ty stejné otázky.
Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 111. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus
Pro: Atraktivní zasazení a originální hlavní hrdina; poměrně zajímavé postavy; ústřední příběh; z větší části scénář a lore
Proti: Dlouhé loadingy; zbytečně přervané nezábavnými souboji; občas dře i jinak slušný scénář; jednotvárné ulice Londýna; postavy jsou často pouze načrtnuty a dále již nerozvíjeny; bugy i několik let od vydání
Detroit: Become Human
LookEczV první polovině 90. let, kdy se objevilo nové mocné médium zvané CD a které oproti disketám nabízelo obrovské datové úložiště, se vyrojila spousta sračkových her, kterým se říkalo interaktivní film. Herní studia moc nevěděla co si s obří kapacitou nového média počít a tak je nenapadlo nic lepšího, než adventury, do té doby dělané ručně, nahradit polofilmovým zážitkem s FMV videem. Hra sestávala ze spousty předtočených scén, většinou mizerně zahraných mizernými herci, kdy hráč občas vstoupil do děje a ,,hrál" a myslel si, že opravdu ovlivňuje děj.
Ano, byly samozřejmě vyjímky. Série s detektivem Texem Murphym, obě Phantasmagorie nebo druhý díl legendy Gabriel Knight, ale těch by se dalo spočítat na prstech jedné ruky.
Nebo dvou postižených.
A pak přišel v roce 1999 David Cage, se svým studiem Quantic Dream.
Omicron : The Nomad Soul byla jen taková první vlaštovka. Něco, kde si David vyzkoušel, jestli jeho herní pojetí může běžného hráče zaujmout. A i když hra byla zabugovaná a nabízela podivný mix žánrů s akční adventurou ve stylu Tomb Raider s bojovkou a interaktivním fimem, zafungovala. Neprodávala se úplně špatně a David se mohl pustit do dalšího díla.
Fahrenheit vychází v roce 2005 a je to opravdu z velké části interaktivní film. Divné, blbě zahrané FMV sekvence nahrazují sekvence animované přímo v enginu hry, ale s nacapturovanými reálnými herci. A vypadá to ve své době skvěle, dokonce to má i velmi dobrý a napínavý příběh. I když se ke konci trochu posere...... Ale nebudeme spoilovat, že?
V roce 2008 přichází Heavy Rain. Temná detektivka, kde se pokoušíte v kůži několika postav vypátrat, kdo je záhadný Origami Killer. Zatímco Fahrenheit byl víceméně ,,klasická" adventura se spoustou voleb které zas až tak moc neovlivnily děj, Heavy rain je opravdu interaktivní film, s asi 24 konci.
Ano, je to tak. Ovládáte tři postavy a dost záleží na vašich volbách a vzájemných interakcích, k jakému konci se doberete.
Beyond Two Souls z roku 2013 je..... No..... Je to celkem hezký duchařský příběh. Na svou dobu má dost zajímavé obsazení hollywoodských herců Willema Dafoe a Ellen/Elliot Page. A vyprávění samotné není úplně špatné, ale.... jak to říct? No sklouzne to do trapného filmového klišé. A samotné finále, i když má několik volitelných konců, je trochu.... ehm.... No na zadek Vás neposadí.
Ale fuck it, protože na jaře 2018 vychází Detroit : Become Human a je to naprostá bomba.
Celou tu spoustu předchozích odstavců jsem Vás unavoval historií tvorby Davida Cage, abysme se dostali sem.
Jestli se David celou dobu, od roku 1999, pokoušel udělat dokonalý interaktivní film, povedlo se mu to tady.
Detroit : Become Human Vás posadí do role tří androidů, z nichž každý má svůj příběh.
Je tu Connor. Android fízl, který má odhalovat a dopadat deviantní androidy. Jinými slovy androidy, kteří si řekli, že je na hovno sloužit zkurveným lidem kteří se k nim chovají hůř než ke zvířatům a začali mít sklony k nezávislémum myšlení, i když by správně neměli, protože je to v rozporu s jejich naprogramováním. Ale důvěřuj si umělé inteligenci, že jo?
Je tu Markus, hodný starostlivý pečovatelský android, který se nepříjemnou shodou okolností dostane do role vúdce povstání androidů proti hovadskému chování lidí. I když by neměl podle svého programu.
Je tu Kara, android hospodyňka/chůva, která má jen uklízet a vařit a starat se o svěřené dítě. Ale v momentě kdy zjistí, že její pán a zároveň otec holčičky o kterou se má starat není úplně otec roku, se rozhodne svěřené dítě zachránit. I když by neměla, podle svého programu.
Každá ze tří postav má svůj příběh, který může kdykoliv skončit, aniž by končila samotná hra.
Markus může vést nenásilné mírumilovné povstání robotů , kterým vadí, že jsou v ještě horší situaci, než byli černoši do 60. let v Americe.
Zároveň může vést násilný vojenský puč, protože proč ne, když se k nám lidi chovají násilně?
Kara může svou svěřenkyni zachránit a odjet s ní jako matka s dcerou do bezpečí do Kanady.
Zároveň taky nemusí a může kdykoliv cestou zemřít.
Connor se může spřátelit se svým lidským policejním kolegou a společně můžou být dost výrazným pomocníkem v Markusově mírovém povstání.
Nebo to může být vlastně úplně jinak.
Detroit naplnil Cageovu myšlenku interaktivního filmu do naprosté dokonalosti. Každá ze tří postav může kdykoliv zemřít, aniž by to mělo vliv na události příběhu, nebo životy dalších postav. Ehm.... více méně.... Nebo taky trochu jo. Ale záleží na Vás....
Detroit můžete rozehrát několikrát, pokaždé trochu jinak, trochu jinak si vyprofilovat hlavní protagonisty a pokaždé budete mít trochu jiný zážitek.
Já osobně ho dohrál třikrát, pokaždé jinak a pořád mám spostu možností, jak to zkusit někde jinak.
A hlavně to vypadá naprosto skvěle. Technická stránka hry je naprosto skvělá a i teď, když tohle píšu, 2024, tudíž šest let po vydání, ta hra vypadá naprosto skvěle.
V Detroitu Cage svoje pokusy o ideální interaktivní film dotáhl do konce. Tohle je opravdu film, navíc celkem dobře napsaný, který ovládáte VY.
A můžete si ho zkoušet dokolečka, pokaždé jinak.
Ano, byly samozřejmě vyjímky. Série s detektivem Texem Murphym, obě Phantasmagorie nebo druhý díl legendy Gabriel Knight, ale těch by se dalo spočítat na prstech jedné ruky.
Nebo dvou postižených.
A pak přišel v roce 1999 David Cage, se svým studiem Quantic Dream.
Omicron : The Nomad Soul byla jen taková první vlaštovka. Něco, kde si David vyzkoušel, jestli jeho herní pojetí může běžného hráče zaujmout. A i když hra byla zabugovaná a nabízela podivný mix žánrů s akční adventurou ve stylu Tomb Raider s bojovkou a interaktivním fimem, zafungovala. Neprodávala se úplně špatně a David se mohl pustit do dalšího díla.
Fahrenheit vychází v roce 2005 a je to opravdu z velké části interaktivní film. Divné, blbě zahrané FMV sekvence nahrazují sekvence animované přímo v enginu hry, ale s nacapturovanými reálnými herci. A vypadá to ve své době skvěle, dokonce to má i velmi dobrý a napínavý příběh. I když se ke konci trochu posere...... Ale nebudeme spoilovat, že?
V roce 2008 přichází Heavy Rain. Temná detektivka, kde se pokoušíte v kůži několika postav vypátrat, kdo je záhadný Origami Killer. Zatímco Fahrenheit byl víceméně ,,klasická" adventura se spoustou voleb které zas až tak moc neovlivnily děj, Heavy rain je opravdu interaktivní film, s asi 24 konci.
Ano, je to tak. Ovládáte tři postavy a dost záleží na vašich volbách a vzájemných interakcích, k jakému konci se doberete.
Beyond Two Souls z roku 2013 je..... No..... Je to celkem hezký duchařský příběh. Na svou dobu má dost zajímavé obsazení hollywoodských herců Willema Dafoe a Ellen/Elliot Page. A vyprávění samotné není úplně špatné, ale.... jak to říct? No sklouzne to do trapného filmového klišé. A samotné finále, i když má několik volitelných konců, je trochu.... ehm.... No na zadek Vás neposadí.
Ale fuck it, protože na jaře 2018 vychází Detroit : Become Human a je to naprostá bomba.
Celou tu spoustu předchozích odstavců jsem Vás unavoval historií tvorby Davida Cage, abysme se dostali sem.
Jestli se David celou dobu, od roku 1999, pokoušel udělat dokonalý interaktivní film, povedlo se mu to tady.
Detroit : Become Human Vás posadí do role tří androidů, z nichž každý má svůj příběh.
Je tu Connor. Android fízl, který má odhalovat a dopadat deviantní androidy. Jinými slovy androidy, kteří si řekli, že je na hovno sloužit zkurveným lidem kteří se k nim chovají hůř než ke zvířatům a začali mít sklony k nezávislémum myšlení, i když by správně neměli, protože je to v rozporu s jejich naprogramováním. Ale důvěřuj si umělé inteligenci, že jo?
Je tu Markus, hodný starostlivý pečovatelský android, který se nepříjemnou shodou okolností dostane do role vúdce povstání androidů proti hovadskému chování lidí. I když by neměl podle svého programu.
Je tu Kara, android hospodyňka/chůva, která má jen uklízet a vařit a starat se o svěřené dítě. Ale v momentě kdy zjistí, že její pán a zároveň otec holčičky o kterou se má starat není úplně otec roku, se rozhodne svěřené dítě zachránit. I když by neměla, podle svého programu.
Každá ze tří postav má svůj příběh, který může kdykoliv skončit, aniž by končila samotná hra.
Markus může vést nenásilné mírumilovné povstání robotů , kterým vadí, že jsou v ještě horší situaci, než byli černoši do 60. let v Americe.
Zároveň může vést násilný vojenský puč, protože proč ne, když se k nám lidi chovají násilně?
Kara může svou svěřenkyni zachránit a odjet s ní jako matka s dcerou do bezpečí do Kanady.
Zároveň taky nemusí a může kdykoliv cestou zemřít.
Connor se může spřátelit se svým lidským policejním kolegou a společně můžou být dost výrazným pomocníkem v Markusově mírovém povstání.
Nebo to může být vlastně úplně jinak.
Detroit naplnil Cageovu myšlenku interaktivního filmu do naprosté dokonalosti. Každá ze tří postav může kdykoliv zemřít, aniž by to mělo vliv na události příběhu, nebo životy dalších postav. Ehm.... více méně.... Nebo taky trochu jo. Ale záleží na Vás....
Detroit můžete rozehrát několikrát, pokaždé trochu jinak, trochu jinak si vyprofilovat hlavní protagonisty a pokaždé budete mít trochu jiný zážitek.
Já osobně ho dohrál třikrát, pokaždé jinak a pořád mám spostu možností, jak to zkusit někde jinak.
A hlavně to vypadá naprosto skvěle. Technická stránka hry je naprosto skvělá a i teď, když tohle píšu, 2024, tudíž šest let po vydání, ta hra vypadá naprosto skvěle.
V Detroitu Cage svoje pokusy o ideální interaktivní film dotáhl do konce. Tohle je opravdu film, navíc celkem dobře napsaný, který ovládáte VY.
A můžete si ho zkoušet dokolečka, pokaždé jinak.
Erica
Kejtee
3464 Už dlhšiu dobu na mňa z mojej zbierky táto hra pokukávala, tak som sa rozhodla do nej pustiť.
Je to FMV hra, u ktorých je zvykom, že v nich hraje dôležitú úlohu príbeh. V tomto prípade je to niečo medzi thrillerom-horrorom a niečim nadprirodzeným(?). Všetko sa odvíja od hráčových rozhodnutí. V niektorých momentoch vie byť dosť temná a pre ľudí, ktorí nezvládajú pohľad na krv aj nepríjemná.
Všetko sa to začína traumou z detstva hlavnej hrdinky Eriky a pokračuje detektívno-mysterióznou zápletkou. Hra ma viaceré vetvenia príbehu a konce (5-6?) a na jedno dohratie človek potrebuje asi 1,5 hod. Ja som si zatial prešla hru 2 krát a ani zďaleka som neodkryla všetky odpovedene na moje otázky. Jedným mínusom je ale to, že hráč nemá žiadne kapitoly, ktoré by mohol opakovať a meniť rozhodnutia alebo, že neexistuje možnosť preskočnia alebo zrýchlenia scénky, ktorú už xy-krát videl.
Hra sa hrá netradične a síce na touchpade alebo prípadne na mobile,ak si človek stiahne appku. To som neskúsila, takže to nemôžem hodnotiť. V každnom prípade malo to svojské ovládanie svoje čaro. Niekedy mi prišlo nešikovné a napr. pri výbere odpovede, na ktorú som chcela poukázať sa pár krát stalo, že mi kurzor ostal na inom mieste/slove a tým pádom aj tá odpoveď bola iná. Inak ma ale toto ovládanie milo prekvapilo.
Veľa hrania sa ale nedá očakávať. Kliknutie na odpoveď alebo na predmet a sme na konci. Ako vravím, je to skôr jeden interaktívny film.
Ako fanúšik tohto žánru som si hru užila, aj keď pre niektorých by možno ten príbeh pôsobil klišoidne, mňa bavilo odkrývanie toho neznáma. Ja za seba hru odporúčam ako príjemne a nenáročné sprestrenie dňa.
Je to FMV hra, u ktorých je zvykom, že v nich hraje dôležitú úlohu príbeh. V tomto prípade je to niečo medzi thrillerom-horrorom a niečim nadprirodzeným(?). Všetko sa odvíja od hráčových rozhodnutí. V niektorých momentoch vie byť dosť temná a pre ľudí, ktorí nezvládajú pohľad na krv aj nepríjemná.
Všetko sa to začína traumou z detstva hlavnej hrdinky Eriky a pokračuje detektívno-mysterióznou zápletkou. Hra ma viaceré vetvenia príbehu a konce (5-6?) a na jedno dohratie človek potrebuje asi 1,5 hod. Ja som si zatial prešla hru 2 krát a ani zďaleka som neodkryla všetky odpovedene na moje otázky. Jedným mínusom je ale to, že hráč nemá žiadne kapitoly, ktoré by mohol opakovať a meniť rozhodnutia alebo, že neexistuje možnosť preskočnia alebo zrýchlenia scénky, ktorú už xy-krát videl.
Hra sa hrá netradične a síce na touchpade alebo prípadne na mobile,ak si človek stiahne appku. To som neskúsila, takže to nemôžem hodnotiť. V každnom prípade malo to svojské ovládanie svoje čaro. Niekedy mi prišlo nešikovné a napr. pri výbere odpovede, na ktorú som chcela poukázať sa pár krát stalo, že mi kurzor ostal na inom mieste/slove a tým pádom aj tá odpoveď bola iná. Inak ma ale toto ovládanie milo prekvapilo.
Veľa hrania sa ale nedá očakávať. Kliknutie na odpoveď alebo na predmet a sme na konci. Ako vravím, je to skôr jeden interaktívny film.
Ako fanúšik tohto žánru som si hru užila, aj keď pre niektorých by možno ten príbeh pôsobil klišoidne, mňa bavilo odkrývanie toho neznáma. Ja za seba hru odporúčam ako príjemne a nenáročné sprestrenie dňa.
Under The Waves
FritolUnder The Waves může na první pohled evokovat survival po vzoru Subnauticy a mám trochu pocit, že do hry jdou lidi s očekáváním něčeho, co není. Pokud už chcete něco očekávat, tak očekávejte walking sim. Respektive swimming sim. Tenhle titul totiž rozhodně udělá největší radost těm, kteří si užívají hry jako Abzu, Rime nebo klidně Hellblade, neb vše není jen o exploraci, ale také se zde odehrává poměrně zajímavý příběh, a to rovnou ve dvou rovinách, ale k tomu se dostanu.
Hrdina Stan je sám na podmořské stanici a plní úkoly od jeho zaměstnavatele. Jedinou společnost mu dělá přes vysílačku kolega Tim a počítač starající se o chod stanice. Případně hravý tuleň jménem Jo. Stan není úplně psychicky v pořádku a ani po letech se nevypořádal se smrtí své dcery. Práce na stanici je tak pro něj jakýmsi únikem od světa tam venku a od svých černých myšlenek. Nebudu zacházet více do detailů, nicméně tahle linka s dcerou funguje dle mě skvěle, i když příliš originality nenabízí, což však vůbec nevadí. Je tu však ještě jedna věc. Stan a Tim totiž v zoufalství přihlížejí blížící se ropné katastrofě a bojují s bezcitným korporátem. Tvůrci se pyšní spoluprací s ochranářskými organizacemi a velká část příběhu i herní náplně je na to zaměřena. A dle mě se jim to daří skvěle.
Mimo stanici totiž nebudete bojovat o přežití, ale podstatnou část hry budete sbírat odpadky a čistit ropné skvrny. Na první pohled se vše může tvářit jako survival, neb jsou zde suroviny a crafting systém, nicméně všeho je přehršel a v moři vám vlastně žádné nebezpečí nehrozí. Celkový vibe hry, podpořený klidným soundtrackem, je totiž silně odpočinkový a tvůrci na hráče nevyvíjí žádný tlak. Obrovské množství surovin pak má jen poukázat na znečištění oceánu, nikoliv ulehčovat (prakticky neexistující) survival stránku hry. Na crafting se totiž používají odpadky, tudíž budete sbírat petky, obaly od jídla, elektroniku či pánvičky a další kovové předměty. Mimo to však i návody na upgrade předmětů nebo na výrobu dekorací pro vaši stanici. Zde mám však výtku, neb mi přijde, že se ke všemu můžete dostat příliš rychle a předmětů pro crafting je málo. Nabízely by se tu i mnohem větší možnosti úprav vaší stanice než jen tvorba pár plastových dekorací, které si nemůžete ani sami rozmístit.
Dobré by bylo asi i zmínit, že celou tu exploraci neděláte nutně jen jako potápěč s ploutvemi na nohou, ale pomoct vám může malá ponorka, která vše značně urychlí. Kousek oceánu, který je vám k dispozici, je samozřejmě otevřený, nicméně nečekejte žádný megalomanský open-world po vzoru Ubisoftu. Oblast je malá, ale zato napěchovaná ikonkami. Mimo své úkoly zde můžete i prohledávat různé jeskyně a vraky potopené na dně. A jsou to vraky nejen lodí, ale třeba i aut nebo letadel, v nichž se ukrývají sběratelské předměty. Musím říct, že třeba objevit bombardér z druhé světové války nebo rovnou galeonu mělo něco do sebe. Opět si ale myslím, že zde byl prostor pro trochu větší průzkum a detaily než jen nalezení jedné truhly s předmětem.
Kvalita animací v cutscénách, mimika nebo lipsync jsou na tragické úrovni a minimálně PS4 verze má v určitých oblastech dost nechutné poklesy fps. Nic z toho ale nijak zvlášť můj zážitek ze hry neotravovalo a můžu po vývojářích klidně chtít, aby do hry přidali víc předmětů a craftingu, ale to by asi budget studia o 10 lidech musel být nafukovací. To, co zvládli udělat, je dle mě naprosto kompetentní dílo, za které se nemusí stydět. Čistit mapu od ikonek mě dlouho tak nebavilo a příběh jsem si opravdu užil. Navíc dík za představení skupiny Hanging Fields. Jakožto post-rockový fanda jsem rád pokaždé, když zazní ve hře. A poděkování patří i za každou hru, která třeba i malou část hráčů přinutí přemýšlet nad ekologickými dopady svého chování.
Hrdina Stan je sám na podmořské stanici a plní úkoly od jeho zaměstnavatele. Jedinou společnost mu dělá přes vysílačku kolega Tim a počítač starající se o chod stanice. Případně hravý tuleň jménem Jo. Stan není úplně psychicky v pořádku a ani po letech se nevypořádal se smrtí své dcery. Práce na stanici je tak pro něj jakýmsi únikem od světa tam venku a od svých černých myšlenek. Nebudu zacházet více do detailů, nicméně tahle linka s dcerou funguje dle mě skvěle, i když příliš originality nenabízí, což však vůbec nevadí. Je tu však ještě jedna věc. Stan a Tim totiž v zoufalství přihlížejí blížící se ropné katastrofě a bojují s bezcitným korporátem. Tvůrci se pyšní spoluprací s ochranářskými organizacemi a velká část příběhu i herní náplně je na to zaměřena. A dle mě se jim to daří skvěle.
Mimo stanici totiž nebudete bojovat o přežití, ale podstatnou část hry budete sbírat odpadky a čistit ropné skvrny. Na první pohled se vše může tvářit jako survival, neb jsou zde suroviny a crafting systém, nicméně všeho je přehršel a v moři vám vlastně žádné nebezpečí nehrozí. Celkový vibe hry, podpořený klidným soundtrackem, je totiž silně odpočinkový a tvůrci na hráče nevyvíjí žádný tlak. Obrovské množství surovin pak má jen poukázat na znečištění oceánu, nikoliv ulehčovat (prakticky neexistující) survival stránku hry. Na crafting se totiž používají odpadky, tudíž budete sbírat petky, obaly od jídla, elektroniku či pánvičky a další kovové předměty. Mimo to však i návody na upgrade předmětů nebo na výrobu dekorací pro vaši stanici. Zde mám však výtku, neb mi přijde, že se ke všemu můžete dostat příliš rychle a předmětů pro crafting je málo. Nabízely by se tu i mnohem větší možnosti úprav vaší stanice než jen tvorba pár plastových dekorací, které si nemůžete ani sami rozmístit.
Dobré by bylo asi i zmínit, že celou tu exploraci neděláte nutně jen jako potápěč s ploutvemi na nohou, ale pomoct vám může malá ponorka, která vše značně urychlí. Kousek oceánu, který je vám k dispozici, je samozřejmě otevřený, nicméně nečekejte žádný megalomanský open-world po vzoru Ubisoftu. Oblast je malá, ale zato napěchovaná ikonkami. Mimo své úkoly zde můžete i prohledávat různé jeskyně a vraky potopené na dně. A jsou to vraky nejen lodí, ale třeba i aut nebo letadel, v nichž se ukrývají sběratelské předměty. Musím říct, že třeba objevit bombardér z druhé světové války nebo rovnou galeonu mělo něco do sebe. Opět si ale myslím, že zde byl prostor pro trochu větší průzkum a detaily než jen nalezení jedné truhly s předmětem.
Kvalita animací v cutscénách, mimika nebo lipsync jsou na tragické úrovni a minimálně PS4 verze má v určitých oblastech dost nechutné poklesy fps. Nic z toho ale nijak zvlášť můj zážitek ze hry neotravovalo a můžu po vývojářích klidně chtít, aby do hry přidali víc předmětů a craftingu, ale to by asi budget studia o 10 lidech musel být nafukovací. To, co zvládli udělat, je dle mě naprosto kompetentní dílo, za které se nemusí stydět. Čistit mapu od ikonek mě dlouho tak nebavilo a příběh jsem si opravdu užil. Navíc dík za představení skupiny Hanging Fields. Jakožto post-rockový fanda jsem rád pokaždé, když zazní ve hře. A poděkování patří i za každou hru, která třeba i malou část hráčů přinutí přemýšlet nad ekologickými dopady svého chování.
Subnautica
Subnautica patří mezi skupinu stále populárnějších survival her. Intro vás krátce uvede do situace, která není dobrá. Vaše loď ztroskotá uprostřed oceánu a vy se zachráníte v modulu k tomu určeném. Po ruce máte pouze fabrikátor, rozbitou vysílačku a jakýsi skener spojený s analyzátorem, ve kterém najdete spoustu užitečných informací. Vaším cílem je jednak přežít, ale také zjistit co nejvíce informací o tom, co se v oblasti stalo a proč jste ztroskotali.
Hned první skok do vody je velmi sugestivní. Kolem vás je rozmanitá fauna a flóra. Některá se vás snaží sežrat, jinou chcete sežrat vy. Máte totiž hlad a žízeň a to jsou problémy, které musí řešit každý člověk, ne jen ztroskotanci. Když vyřešíte hlad, musíte si začít obstarávat základní materiály, abyste přežili. Například radiace jdoucí z lodi není úplně příjemná záležitost, stejně tak vyšší tlak vody v hloubkách vám úplně dobře nedělá.
Příběhem vás provází zanechané rádiové komunikace doplněné přes různé deníky. Postupně si rozšiřujete rádius působnosti, stavíte si lepší oblek, a když jste šikovní, i hlavní pomůcku oblíbeného kapitána Nema, tedy ponorku. To vám pomáhá dostávat se dál a dál, hloubš a hloubš. A postupně objevujete tajemství této hry.
Na to, že žánru survival her opravdu nehodluji, subnautica mě od začátku pohlitla. Objevování světa má skvělou atmosféru, stejně jako příběh, podmořský svět je vskutku krásný a jako hráč jsem pocítil touhu posouvat se dál. Nadšení mi vydželo nějakých 40 hodin, pak mě postupně opouštělo. I tak času stráveného v neoprénu nelituji, i proto, že sám odvahu vydat se do modmořského světa v reálu nemám.
Hned první skok do vody je velmi sugestivní. Kolem vás je rozmanitá fauna a flóra. Některá se vás snaží sežrat, jinou chcete sežrat vy. Máte totiž hlad a žízeň a to jsou problémy, které musí řešit každý člověk, ne jen ztroskotanci. Když vyřešíte hlad, musíte si začít obstarávat základní materiály, abyste přežili. Například radiace jdoucí z lodi není úplně příjemná záležitost, stejně tak vyšší tlak vody v hloubkách vám úplně dobře nedělá.
Příběhem vás provází zanechané rádiové komunikace doplněné přes různé deníky. Postupně si rozšiřujete rádius působnosti, stavíte si lepší oblek, a když jste šikovní, i hlavní pomůcku oblíbeného kapitána Nema, tedy ponorku. To vám pomáhá dostávat se dál a dál, hloubš a hloubš. A postupně objevujete tajemství této hry.
Na to, že žánru survival her opravdu nehodluji, subnautica mě od začátku pohlitla. Objevování světa má skvělou atmosféru, stejně jako příběh, podmořský svět je vskutku krásný a jako hráč jsem pocítil touhu posouvat se dál. Nadšení mi vydželo nějakých 40 hodin, pak mě postupně opouštělo. I tak času stráveného v neoprénu nelituji, i proto, že sám odvahu vydat se do modmořského světa v reálu nemám.
Pro: Atmosféra pomořského světa, zpracování
Proti: Dlouhé načítání v menu, ke konci už grind tolik nebavil
LEGO Jurassic World
Kejtee
3464 LEGO Jurassic World je moja druha lego hra. Po Lego Harry Potter, z ktorého som bola nadšená až tak, že som si ho dohrala na 100%, som sa s veľkou chuťou pustila aj do tejto časti. Bohužial, ostala som sklamaná.
Na úvod musím ale povedať, že aj keď som fanúšička Jurského sveta, je to už doba, čo som zhliadla všetky filmy. A hlavne tie staršie mi ostali v pamäti hlavne iba ako útržky. To mohlo mať veľký vplyv na to, že som si hru neužila tak ako hore spomínaného HP. Pre skalných fanúšikov JS, ktorí poznajú filmy lepšie, možno hra prinesie viac zábavy.
Humor tu funguje rovnako dobre ako v iných Lego hrách a nie raz som sa dobre pobavila aj na maličkostiach ale príbeh bol uponáhľaný a pre mňa niekedy chaotický. Hrali sme to vo dvojke a to, že môj spoluhráč poznal zápletku ešte menej, nám na zábave nepridalo.Asi nám k tomu nepomohlo ani to, že hra obsahuje vlastne ako keby 4 časti. Pôvodné 3 filmy a plus jeden nový. Možno keby hra obsahovala iba pôvodnú trilógiu a tú rozviedla obsiahlejšie, tak by sa ten zážitok z hrania obohatil.
V každom prípade je hra ako stavaná pre dvoch hráčov a sama by som ju nehrala.Po každom levely si hráč sprístupní nové postavy, ktoré majú rozdielne schopnosti a tie mu pomáhajú odomknúť nové achievementy, ak sa rozhodne si daný level zahrať znova (a znova). Mňa by k tomu ale fakt nikto nedonútil. Stačilo raz.
Ako plus by som hodnotila dĺžku levelov, ktorá nebola premrštená ale zase ten ,,HUB" mi prišiel neprehľadný a zbytočne veľký.
Som teraz trochu na pochybách, či mám ešte skúšať inú Lego hru. Dúfam, že to sklamanie nezatvorí dvere k výnimočnejším Lego-herným zážitkom.
PS: Ale hrať za dinosaura ma bavilo.
Na úvod musím ale povedať, že aj keď som fanúšička Jurského sveta, je to už doba, čo som zhliadla všetky filmy. A hlavne tie staršie mi ostali v pamäti hlavne iba ako útržky. To mohlo mať veľký vplyv na to, že som si hru neužila tak ako hore spomínaného HP. Pre skalných fanúšikov JS, ktorí poznajú filmy lepšie, možno hra prinesie viac zábavy.
Humor tu funguje rovnako dobre ako v iných Lego hrách a nie raz som sa dobre pobavila aj na maličkostiach ale príbeh bol uponáhľaný a pre mňa niekedy chaotický. Hrali sme to vo dvojke a to, že môj spoluhráč poznal zápletku ešte menej, nám na zábave nepridalo.Asi nám k tomu nepomohlo ani to, že hra obsahuje vlastne ako keby 4 časti. Pôvodné 3 filmy a plus jeden nový. Možno keby hra obsahovala iba pôvodnú trilógiu a tú rozviedla obsiahlejšie, tak by sa ten zážitok z hrania obohatil.
V každom prípade je hra ako stavaná pre dvoch hráčov a sama by som ju nehrala.Po každom levely si hráč sprístupní nové postavy, ktoré majú rozdielne schopnosti a tie mu pomáhajú odomknúť nové achievementy, ak sa rozhodne si daný level zahrať znova (a znova). Mňa by k tomu ale fakt nikto nedonútil. Stačilo raz.
Ako plus by som hodnotila dĺžku levelov, ktorá nebola premrštená ale zase ten ,,HUB" mi prišiel neprehľadný a zbytočne veľký.
Som teraz trochu na pochybách, či mám ešte skúšať inú Lego hru. Dúfam, že to sklamanie nezatvorí dvere k výnimočnejším Lego-herným zážitkom.
PS: Ale hrať za dinosaura ma bavilo.
The Last of Us Part II
NixObčas člověk žasne nad tím, co nemá okomentovanýho. Kolik zásadních titulů a jelikož opakování je matka moudrosti, tak jsem tenhle drsný počin rovnou zapl na PS5 abych si ho užil ve vší parádě.
Musím hned na začátek říct, že určitě neřeknu nic, co by jste nevěděli, takže pokud ještě hledáte nějaký další důvody, proč si to zahrát, tak nehledejte a jděte rovnou na věc.
Jedna věc je ale zásadní. A to násilí. Nejen, že v týhle hře je ho hodně, ale jakým způsobem je tu prezentováno, to dlouho tady nebylo. Je to masakr. A pokud si myslíte, že v nějaké části hry začne vše upadat a být růžové, tak jste na omylu. Svět Last of us se s nikým nemazlí a pokud vás takové věci pohoršují, tak hodně štěstí.
Nemá se ani cenu bavit o kontroverzním okamžiku, který otřásl herní komunitou v době vydání. Prostě tu tenhle okamžik je a nikdo s tím nic neudělá a jakým způsobem je prezentován, to je prostě paráda. Ta velká filmovost a vtáhnutí hráče do děje a kdy hltá každý okamžik, tak prostě poznáte, že hrajete něco víc.
Ale akorát bych opakoval superlativy z předešlých komentářů her od tohohle studia. Dycky, když zapnu hru od tohohle studia, tak je to prostě slast a ještě mne nezklamaly. A ani podruhý, co jsem hrál tuhle hru, jsem nebyl zklamán.
Dokonce nově hratelná postava mne opravdu bavila a člověk dokáže chápat všechny momenty ze všech stran a proto nemám co k tomu dodat.
Hratelností, grafikou, soundem a těmi detaily, kdy např. když umřete tak pohled Ellie, který je takový prázdný je opravdu drsný a vše je tu opravdu promyšleno do posledního detailu. A když už je tu propracováno i tohle, tak vám to řekne, že asi horko těžko se tu bude hledat nějaký další detail, který tu chybí.
A pokud tedy máte rádi drsný postapo svět a nevadí vám kontroverzní okamžiky a takové ty tyvole momenty, tak není čas ztrácet čas. Clickeři volají. Pro mne další srdcovka, ke který se budu rád vracet.
Musím hned na začátek říct, že určitě neřeknu nic, co by jste nevěděli, takže pokud ještě hledáte nějaký další důvody, proč si to zahrát, tak nehledejte a jděte rovnou na věc.
Jedna věc je ale zásadní. A to násilí. Nejen, že v týhle hře je ho hodně, ale jakým způsobem je tu prezentováno, to dlouho tady nebylo. Je to masakr. A pokud si myslíte, že v nějaké části hry začne vše upadat a být růžové, tak jste na omylu. Svět Last of us se s nikým nemazlí a pokud vás takové věci pohoršují, tak hodně štěstí.
Nemá se ani cenu bavit o kontroverzním okamžiku, který otřásl herní komunitou v době vydání. Prostě tu tenhle okamžik je a nikdo s tím nic neudělá a jakým způsobem je prezentován, to je prostě paráda. Ta velká filmovost a vtáhnutí hráče do děje a kdy hltá každý okamžik, tak prostě poznáte, že hrajete něco víc.
Ale akorát bych opakoval superlativy z předešlých komentářů her od tohohle studia. Dycky, když zapnu hru od tohohle studia, tak je to prostě slast a ještě mne nezklamaly. A ani podruhý, co jsem hrál tuhle hru, jsem nebyl zklamán.
Dokonce nově hratelná postava mne opravdu bavila a člověk dokáže chápat všechny momenty ze všech stran a proto nemám co k tomu dodat.
Hratelností, grafikou, soundem a těmi detaily, kdy např. když umřete tak pohled Ellie, který je takový prázdný je opravdu drsný a vše je tu opravdu promyšleno do posledního detailu. A když už je tu propracováno i tohle, tak vám to řekne, že asi horko těžko se tu bude hledat nějaký další detail, který tu chybí.
A pokud tedy máte rádi drsný postapo svět a nevadí vám kontroverzní okamžiky a takové ty tyvole momenty, tak není čas ztrácet čas. Clickeři volají. Pro mne další srdcovka, ke který se budu rád vracet.
Pro: filmovost, postavy, násilí, i když je hra lineární tak dokáže opravdu bavit, nová postava, dialogy, promyšlený detaily, délka hry
Proti: občas opakující se vzorec plnění misí a s tím se váže i délka hry, že někdy to hře i trochu ubírá, někomu může vadit lieárnost, není další díl
Uncharted: The Lost Legacy
Poprvé, když jsem tuhle hru uviděl, mne nenapadlo, že by mohlo Uncharted fungovat bez Nathana. Přece, Nathan patří k Uncharted jako uher k pubertě. Ale překvapení se konalo a dost zajímavý. Ale dokonalý počin to rozhodně není, ale špatný taky ne.
Zprvu vás čeká dost zajímavý začátek, který i atmosférou se tak trochu vymyká sérii Uncharted. Válkou pustošená země a vy musíte najít svou spojku. Atmosféra je hustá a člověk si opravdu dává pozor, dokonce trochu stealth přístup, jo tohle by šlo. (Jednou jsem narazil na myšlenku, co by se stalo kdyby Naughty Dogs udělali sérii Splinter Cell, no ale to jsme u jiného tématu tak nebudu odbočovat.)
A jakmile dojde na setkání s onou spojkou, tak začne klasický svižný a zábavný Uncharted, jak jsme zvyklý. Jasně, vše je zabaleno do nádherné grafiky a skvělého ovládání, tak jak kluci ze studia psů to prostě umí nejlíp. Jenže pak zase dojde na změnu a dostaneme tak trochu otevřenou lokaci, která není úplně uzavřená a tady zase musím své nadšení brzdit. Tahle část mne moc nebavila, obsahovala hluché pasáže, je tu pouze střílení a ježdění autem a celkově se ubralo na tempu. Jasně, máte tu hádanky a ostatní věci a chápu, že bylo zapotřebí trochu ubrat, ale nevím tahle část mne prostě moc nepřesvědčila.
Jenže potom se zase přidá na plyn a jede se klasické dobrodrůžo, tak jak to u týto značky mám rád. A další kamarád do party a hláškování může začít a já jsem se u toho fakt bavil. Prostě dialogy a vtipný scénky, to je taky doména těchto borců.
A takové tempo si hra drží až do konce a že to je opravdu pořádná jízda. Proto musím hned říct, že opravdu tahle značka může pokračovat bez hlavní postavy. Tahle série má opravdu dobře napsané charaktery postav a nejen Chloe, ale i jiné postavy se rozhodně mohou zmocnit otěží a vyrazit na další dobrodružství. Trochu změny žánrů a tempa není špatná věc a rozohdně to tvůrci umí, jen by to chtělo příště trochu zlepšit a určitě bych se nebál i vážnějších témat, protože tohle studio to opravdu dokáže.
Ať už s touhle značkou to dopadne jakkoli, já určitě u toho budu protože pořád má co nabídnout a kdo ani jeden díl nehrál, tak nechápu na co ještě čeká.
Zprvu vás čeká dost zajímavý začátek, který i atmosférou se tak trochu vymyká sérii Uncharted. Válkou pustošená země a vy musíte najít svou spojku. Atmosféra je hustá a člověk si opravdu dává pozor, dokonce trochu stealth přístup, jo tohle by šlo. (Jednou jsem narazil na myšlenku, co by se stalo kdyby Naughty Dogs udělali sérii Splinter Cell, no ale to jsme u jiného tématu tak nebudu odbočovat.)
A jakmile dojde na setkání s onou spojkou, tak začne klasický svižný a zábavný Uncharted, jak jsme zvyklý. Jasně, vše je zabaleno do nádherné grafiky a skvělého ovládání, tak jak kluci ze studia psů to prostě umí nejlíp. Jenže pak zase dojde na změnu a dostaneme tak trochu otevřenou lokaci, která není úplně uzavřená a tady zase musím své nadšení brzdit. Tahle část mne moc nebavila, obsahovala hluché pasáže, je tu pouze střílení a ježdění autem a celkově se ubralo na tempu. Jasně, máte tu hádanky a ostatní věci a chápu, že bylo zapotřebí trochu ubrat, ale nevím tahle část mne prostě moc nepřesvědčila.
Jenže potom se zase přidá na plyn a jede se klasické dobrodrůžo, tak jak to u týto značky mám rád. A další kamarád do party a hláškování může začít a já jsem se u toho fakt bavil. Prostě dialogy a vtipný scénky, to je taky doména těchto borců.
A takové tempo si hra drží až do konce a že to je opravdu pořádná jízda. Proto musím hned říct, že opravdu tahle značka může pokračovat bez hlavní postavy. Tahle série má opravdu dobře napsané charaktery postav a nejen Chloe, ale i jiné postavy se rozhodně mohou zmocnit otěží a vyrazit na další dobrodružství. Trochu změny žánrů a tempa není špatná věc a rozohdně to tvůrci umí, jen by to chtělo příště trochu zlepšit a určitě bych se nebál i vážnějších témat, protože tohle studio to opravdu dokáže.
Ať už s touhle značkou to dopadne jakkoli, já určitě u toho budu protože pořád má co nabídnout a kdo ani jeden díl nehrál, tak nechápu na co ještě čeká.
Pro: dobře napsané postavy, Chloe v pohodě utáhne celou hru, grafika, ovládání, začátek hry a její atmosféra, opravdu svižná akce, vtipné dialogy, celkově nedělá značce ostudu, na rozšíření velká herní doba, od půlky hry jedna velká dobrodružná jízda
Proti: poslední mise zase ve vlaku, otevřené prostředí mi moc nesedlo, u otevřeného prostředí pokles tempa hry
Final Fantasy XV
Peach
Někde v komentářích jsem tu četla, že ačkoliv není Final Fantasy XV dokonalé, tak určitě patří k těm lepším dílům v sérii. Nesouhlasím. Byť si nemyslím, že by to byla špatná hra, tak laťka je nastavena až příliš vysoko a díky tomu se v mých očích jedná o jeden ze tří nejhorších dílů série. Předně mi vůbec nesedl soubojový systém, který je sice rychlý, akční, plynulý, ale taky nudný, repetitivní a málo variabilní. Takový špatně vybalancovaný prototyp, ze kterého se série vydala dvěma směry, které už působí jako plná verze: FFVIIR, který ho vylepšil snad úplně ve všem, a vyloženě hack&slash FFXVI, který není pro zpomalené lidi jako jsem já, ale mít ADHD, tak ho žeru (berte s nadsázkou prosím).
Další novinkou v sérii, která mě vůbec nepotěšila je statická parta. Máte tam prostě tři sympatický kluky a jednoho už ne tak sympatického kluka od začátku až do konce. Žádné rekrutování nových společníků, žádná volba party, žádná kombinatorika jejich synergie. A v porovnání s jinými hrami v sérii velmi jednoduchý strom dovedností to pochopitelně nezachrání. Můžete namítnout, že díky tomu má hra opravdu až rodinnou atmosféru roadtripu, ale asi tento typ bromance příběhu neocením. Na druhou stranu se mi hodně líbí, jak jejich společné cestování obsahuje nejen tradiční pohyb z bodu A do bodu B, ale vyplňují jej detaily jako vaření, táboření, volitelně i rybaření. Nádherně to zvyšuje uvěřitelnost celého putování. Často když hraji RPGčka, tak přemýšlím, co by asi putující postavy dělaly, kdyby se míra abstrakce snížila směrem k realističnosti. Ne, že bych chtěla s postavami chodit si odskočit ke stromku, ale uvařit si, napít se, zaškobrtnout, vyčistit si kalhoty od bláta či vytřepat kamínky z bot... jo, to by mi v zábavně udělané formě nevadilo. Přijde mi, že sdílení takových všedních, řekla bych až světských, problémů nejen dodává příběhu autentičnost a hloubku, ale hlavně zlepšuje vaši emocionální vazbu s postavami. Podobně jako v reálném světě.
Posledním prvkem FFXV, ke kterému se chci rozepsat je open world. Tady asi není na místě být až tak negativní, protože patnáctý díl poprvé přináší open world v moderní podobě. Objevil se tedy už ve třináctém dílu, ale tam to byl opravdu minimalistický pokus. Tady už máme hezký uvěřitelný jednolitý svět, který je na můj vkus až příliš prázdný, úkoly nejsou na dnešní poměry her s otevřeným světem moc zábavné ani originální, ale musím přiznat, že mě bavilo ho prozkoumávat a kochat se. Máte tu lesy, pouště, zkrátka nejrůznější typy prostředí a dokonce i krásná města, což se ne v každé hře podaří. Atmosféru doplňuje i nádherná hudba, která poprvé nebyla složena legendárním Nobuo Uematsu, ale nevnímala jsem, že by byla v nějakém směru horší, byť na internetech se netěší takovým ovacím jako OST jiných dílů.
Na závěr raději ještě jednou zopakuji, není to špatná hra! Bavila jsem se. Bohužel čím dál jsem byla v příběhu, tím více mi přišla uspěchaná. Bohužel, pro plné pochopení příběhu a vyhnutí se wtf momentům musíte zahrát i všechna DLC. Bohužel mi v ní chybí věci, které jiné díly FF dělaly jinak a pro mne lépe. Bohužel v ní nevidím nic, co by mě přikovalo ke gauči a nedovolilo hru vypnout. Ale bavila jsem se.
Dohráno za 48 hodin.
Včetně:
Episode Gladiolus
Episode Prompto
Episode Ignis
Episode Ardyn
Další novinkou v sérii, která mě vůbec nepotěšila je statická parta. Máte tam prostě tři sympatický kluky a jednoho už ne tak sympatického kluka od začátku až do konce. Žádné rekrutování nových společníků, žádná volba party, žádná kombinatorika jejich synergie. A v porovnání s jinými hrami v sérii velmi jednoduchý strom dovedností to pochopitelně nezachrání. Můžete namítnout, že díky tomu má hra opravdu až rodinnou atmosféru roadtripu, ale asi tento typ bromance příběhu neocením. Na druhou stranu se mi hodně líbí, jak jejich společné cestování obsahuje nejen tradiční pohyb z bodu A do bodu B, ale vyplňují jej detaily jako vaření, táboření, volitelně i rybaření. Nádherně to zvyšuje uvěřitelnost celého putování. Často když hraji RPGčka, tak přemýšlím, co by asi putující postavy dělaly, kdyby se míra abstrakce snížila směrem k realističnosti. Ne, že bych chtěla s postavami chodit si odskočit ke stromku, ale uvařit si, napít se, zaškobrtnout, vyčistit si kalhoty od bláta či vytřepat kamínky z bot... jo, to by mi v zábavně udělané formě nevadilo. Přijde mi, že sdílení takových všedních, řekla bych až světských, problémů nejen dodává příběhu autentičnost a hloubku, ale hlavně zlepšuje vaši emocionální vazbu s postavami. Podobně jako v reálném světě.
Posledním prvkem FFXV, ke kterému se chci rozepsat je open world. Tady asi není na místě být až tak negativní, protože patnáctý díl poprvé přináší open world v moderní podobě. Objevil se tedy už ve třináctém dílu, ale tam to byl opravdu minimalistický pokus. Tady už máme hezký uvěřitelný jednolitý svět, který je na můj vkus až příliš prázdný, úkoly nejsou na dnešní poměry her s otevřeným světem moc zábavné ani originální, ale musím přiznat, že mě bavilo ho prozkoumávat a kochat se. Máte tu lesy, pouště, zkrátka nejrůznější typy prostředí a dokonce i krásná města, což se ne v každé hře podaří. Atmosféru doplňuje i nádherná hudba, která poprvé nebyla složena legendárním Nobuo Uematsu, ale nevnímala jsem, že by byla v nějakém směru horší, byť na internetech se netěší takovým ovacím jako OST jiných dílů.
Na závěr raději ještě jednou zopakuji, není to špatná hra! Bavila jsem se. Bohužel čím dál jsem byla v příběhu, tím více mi přišla uspěchaná. Bohužel, pro plné pochopení příběhu a vyhnutí se wtf momentům musíte zahrát i všechna DLC. Bohužel mi v ní chybí věci, které jiné díly FF dělaly jinak a pro mne lépe. Bohužel v ní nevidím nic, co by mě přikovalo ke gauči a nedovolilo hru vypnout. Ale bavila jsem se.
Dohráno za 48 hodin.
Včetně:
Episode Gladiolus
Episode Prompto
Episode Ignis
Episode Ardyn
Pro: Prostředí, města, hudba, Gladiolus
Proti: Nudné vedlejší úkoly, plytké mechaniky, nedotažený příběh, který zachraňují až DLC (a možná film)
Final Fantasy XV
Herní výzva 2024 - Nemova říše
Můj první vstup do světa Final Fantasy a hned se ve mně mísí rozporuplné pocity. Na tuto herní sérii jsem se dlouho připravoval a odhodlával jsem se se do ní pustit, přeci jen, projít všechny díly je „práce“ na několik (možná i desítek) let. Díky herní výzvě jsem již nemusel nic odkládat a směle jsem se do toho pustil.
Hra má několik vln, které se na vás na valí a poskytnou vám absolutně odlišné herní zážitky. Nejdříve na vás vybafne velkolepý příběh, kde vás zahltí něčím, o čem nemáte vlastně vůbec šajnu. Čekáte velkolepé putování odněkud někam za něčím, ale v tom se tempo absolutně utlumí a najednou se jedná o pohodové cestování s kamarády po světě, kdy většinu času budete trávit v autě (ovladač si můžete odložit a jít si třeba udělat kávu), dělat nudné side questy a objevovat poměrně hezká svět okolo. Na chvíli úplně vypustíte z hlavy, že je před vámi nějaká velkolepá cesta.
K té se nakonec postupně dokoušete (větším či menším množství zbytečného a zavalujícího balastu) a spustí se velkolepá jízda, která vám na zhruba 8-10 hodin nedá vůbec vydechnout. Tohle je ta nejlepší část hry, kdy se open world vytratí a máte krásné semi-open-world-koridorové mise a jste zavaleni příběhem, který to na vás chrlí. To se celé stupňuje až do závěrečné mise, která ještě o kousek přidá a vás čeká asi 8 finálních boss fightů, což je fakt masakr.
Největší plus hry vidím právě v hlavním příběhu, který ač je velmi těžko pochopitelný (kor, když je to celé utlumeno vloženým open worldem na nějakých 20-30 herních hodin), jelikož brzo se ztratíte v tom kdo, co, proč, jak a s kým, nicméně závěrečná fáze je skvělá, a i moje hloupoučká hlavička si to celé začala konečně dávat trochu dohromady.
Dalším velkým plusem jsou postavy. Především 3 kamarádi a Jerry, pardon, Noctis. Interakci mezi nimi funguje náramně. Ke všem cítíte nějaké sympatie, ale zároveň na nich vidíte něco, co vás tak trochu štve. Dávají jednu hlášku za druhou a díky tomu se prostřední část hry nezdá jako tak trochu zbytečný filler. Nicméně i další vedlejší postavy jsou velmi zdařile napsané, zajímavé a tohle se prostě tvůrcům povedlo velice.
Svět vypadá taky náramně, ač je zbytečně velký a mnohdy až moc prázdný, což v kombinaci s jistou formou wastelandu může fungovat, ale trávit několik desítek hodin v něm, když víte, že podobný obsah by se vešel na třetinu… Přijde mi to prostě, jako by to autoři uměle nafukovali. Hudba je samozřejmě skvělá, to se u FF asi nemusíme bavit, navíc si můžete poslechnout i soundtracky ze starších dílů, což je také malé bezvýznamné plus.
U soubojové systému mám opět jisté rozpory. Po valnou většinu hry mi to přišlo trochu jako takový přeplácaný zmatek, nad kterým nemáte absolutní kontrolu. Na druhou stranu v souboji téměř nejde umřít (jasný, pokud půjdete proti soupeřům 10+ levelů nad vámi, tak jo), čili si poměrně dobře vystačíte se spamováním tlačítka a občas nějaký boostem. V tom ovšem přichází poslední kapitola, která vám zanedbaný learning dá dost sežrat. No, zase tolik ne, pokud máte naškudlené (které jste reálně předtím skoro nepotřebovali) nějaké potions. Čili plný potenciál soubojáku se projeví až v poslední kapitole, což nevidím jako úplně šťastnou věc.
Nicméně největší slabinu hry vidím ve vedlejších úkolech, což jsou ve většině případech nekonečné fetch questy, dones, dojdi, zabij, s velmi slabým příběhem. Působí to, že autoři vytvořili velký open world, ale už neměli část do něj dodat kvalitní obsah. Ano, 5-6 hodin to může být zábava, ale poté se to stane nudnou rutinou, kterou děláte jen proto, abyste v závěru úplně netrpěli (podlevelováním, nedostatkem surovin). S tím se pojí i samotné cestování po světě, kdy ve většině případech jedete autem, které ani sami neovládáte, takže reálně třetinu času v open worldu strávíte čekáním, než vás někam kolega doveze. Čili exploring se tím hodně zabíjí.
Vedlejší aktivity jako focení, rybaření, vaření, kempování, je fajn minibonus, ale tohle od velké hry berete již jako samozřejmost a neospravedlňuje to odbytý zbytek. Kol a kolem je to hezká sedmičková hra, protože hlavní příběh a postavy to dost zachraňují a občas je fajn si jen tak někam vyjet s přáteli, ale od takové značky čekáte daleko víc.
Můj první vstup do světa Final Fantasy a hned se ve mně mísí rozporuplné pocity. Na tuto herní sérii jsem se dlouho připravoval a odhodlával jsem se se do ní pustit, přeci jen, projít všechny díly je „práce“ na několik (možná i desítek) let. Díky herní výzvě jsem již nemusel nic odkládat a směle jsem se do toho pustil.
Hra má několik vln, které se na vás na valí a poskytnou vám absolutně odlišné herní zážitky. Nejdříve na vás vybafne velkolepý příběh, kde vás zahltí něčím, o čem nemáte vlastně vůbec šajnu. Čekáte velkolepé putování odněkud někam za něčím, ale v tom se tempo absolutně utlumí a najednou se jedná o pohodové cestování s kamarády po světě, kdy většinu času budete trávit v autě (ovladač si můžete odložit a jít si třeba udělat kávu), dělat nudné side questy a objevovat poměrně hezká svět okolo. Na chvíli úplně vypustíte z hlavy, že je před vámi nějaká velkolepá cesta.
K té se nakonec postupně dokoušete (větším či menším množství zbytečného a zavalujícího balastu) a spustí se velkolepá jízda, která vám na zhruba 8-10 hodin nedá vůbec vydechnout. Tohle je ta nejlepší část hry, kdy se open world vytratí a máte krásné semi-open-world-koridorové mise a jste zavaleni příběhem, který to na vás chrlí. To se celé stupňuje až do závěrečné mise, která ještě o kousek přidá a vás čeká asi 8 finálních boss fightů, což je fakt masakr.
Největší plus hry vidím právě v hlavním příběhu, který ač je velmi těžko pochopitelný (kor, když je to celé utlumeno vloženým open worldem na nějakých 20-30 herních hodin), jelikož brzo se ztratíte v tom kdo, co, proč, jak a s kým, nicméně závěrečná fáze je skvělá, a i moje hloupoučká hlavička si to celé začala konečně dávat trochu dohromady.
Dalším velkým plusem jsou postavy. Především 3 kamarádi a Jerry, pardon, Noctis. Interakci mezi nimi funguje náramně. Ke všem cítíte nějaké sympatie, ale zároveň na nich vidíte něco, co vás tak trochu štve. Dávají jednu hlášku za druhou a díky tomu se prostřední část hry nezdá jako tak trochu zbytečný filler. Nicméně i další vedlejší postavy jsou velmi zdařile napsané, zajímavé a tohle se prostě tvůrcům povedlo velice.
Svět vypadá taky náramně, ač je zbytečně velký a mnohdy až moc prázdný, což v kombinaci s jistou formou wastelandu může fungovat, ale trávit několik desítek hodin v něm, když víte, že podobný obsah by se vešel na třetinu… Přijde mi to prostě, jako by to autoři uměle nafukovali. Hudba je samozřejmě skvělá, to se u FF asi nemusíme bavit, navíc si můžete poslechnout i soundtracky ze starších dílů, což je také malé bezvýznamné plus.
U soubojové systému mám opět jisté rozpory. Po valnou většinu hry mi to přišlo trochu jako takový přeplácaný zmatek, nad kterým nemáte absolutní kontrolu. Na druhou stranu v souboji téměř nejde umřít (jasný, pokud půjdete proti soupeřům 10+ levelů nad vámi, tak jo), čili si poměrně dobře vystačíte se spamováním tlačítka a občas nějaký boostem. V tom ovšem přichází poslední kapitola, která vám zanedbaný learning dá dost sežrat. No, zase tolik ne, pokud máte naškudlené (které jste reálně předtím skoro nepotřebovali) nějaké potions. Čili plný potenciál soubojáku se projeví až v poslední kapitole, což nevidím jako úplně šťastnou věc.
Nicméně největší slabinu hry vidím ve vedlejších úkolech, což jsou ve většině případech nekonečné fetch questy, dones, dojdi, zabij, s velmi slabým příběhem. Působí to, že autoři vytvořili velký open world, ale už neměli část do něj dodat kvalitní obsah. Ano, 5-6 hodin to může být zábava, ale poté se to stane nudnou rutinou, kterou děláte jen proto, abyste v závěru úplně netrpěli (podlevelováním, nedostatkem surovin). S tím se pojí i samotné cestování po světě, kdy ve většině případech jedete autem, které ani sami neovládáte, takže reálně třetinu času v open worldu strávíte čekáním, než vás někam kolega doveze. Čili exploring se tím hodně zabíjí.
Vedlejší aktivity jako focení, rybaření, vaření, kempování, je fajn minibonus, ale tohle od velké hry berete již jako samozřejmost a neospravedlňuje to odbytý zbytek. Kol a kolem je to hezká sedmičková hra, protože hlavní příběh a postavy to dost zachraňují a občas je fajn si jen tak někam vyjet s přáteli, ale od takové značky čekáte daleko víc.
Pro: vizuál světa, společníci a postavy, hlavní příběh, závěrečná pasáž, rádio v autě
Proti: exploring, cestování, vedlejší questy, prázdnost světa
Agents of Mayhem
Celkem mne udivuje, jak málo se o Agents of Mayhem v kontextu uzavření studia Volition mluví. Některá média se tváří, jako by nevalná kvalita dva roky starého rebootu Saints Row byla obrovské překvapení, přitom se autoři vstříc propasti rozeběhli již dávno předtím. Konkrétně tedy v roce 2017, kdy vyšel právě v některých ohledech až regulérně špatný spinoff série Saints Row pod názvem Agents of Mayhem (dále AoM). Zdejší hodnocení pod mrzkých padesát procent mluví samo za sebe. Já měl po několika odehraných hodinách v plánu hru trochu bránit, nakonec to však s klidným svědomím dost dobře nejde.
AoM zjevně nebyla koncipována jako menší levnější hra. Naopak jsou zde vidět (nenaplněná) ambice rozjet další sérii poté, co už Saints Row nešlo úplně dál posouvat… vždyť jsme si odbyly mimozemskou invazi a sestoupali i do samotného pekla. Představuje se tak hned 13 hratelných postav agentů (počítám Gata z DLC), každá s více či méně unikátním herním stylem a vlastním příběhovým pozadím. Už při úvodních momentech však začne vyplouvat na povrch, že postavy nejsou nic moc a jde o deriváty vystavěné na různých klišé. Času s nimi však nakonec strávíte celkem dost a určitý charakter se přeci jen alespoň u části z nich projeví. Někteří agenti jsou tak nakonec vlastně fajn (Oni, Gat,…), nebo je za ně alespoň zábava hrát (Braddock, Scheherazade), jiní mě však přišli tak nějak komplexně debilní, či v kontextu dost ukecané hry příliš otravní (Red Card, Daisy).
Vedle hlavní příběhové linky se odvíjí i jednotlivé sidestory hratelných postav. První misí daného agenta odemknete, druhá by měla rozvíjet příběh a třetí agenty slučuje do tříčlenných týmů. Autorům se však nepodařilo nic zajímavého vymyslet a „příběhy“ některých hratelných charakterů jsou absolutně o ničem, nebo zůstanou i po dohrání hry nedořešené. Základní lore světa má potenciál být zajímavý, autoři se snažili zachytit feeling kreslených akčňáků 90. let. Volition jako ostatně i ve všech svých dosavadních hrách jde hodně „over the top“ a balancuje na hraně trapnosti. Teda balancuje… AoM jsou velmi často šílený „cringe“. Asi 20 % vtipů mi přišlo celkem podařených, 30 % se dalo přežít a zbylá půlka je prostě stupidní. Díky stylu, kdy za každou cenu snaží být autoři třeskutě vtipní, moc vyprávění nefunguje a ústřední příběh se zvrhává v regulérní blbost. Hra je přitom ve své podstatě dost ukecaná. O to hůř, že vlastně nemá co říct.
Hratelnost stojí na principu trojčlenných týmů, které si můžete skládat zcela libovolně. V akci je přímo vždy jen jedna postava, na další lze přepnout a ta předešlá má alespoň možnost zotavit se. Souboje samotné jsou maximálně ok. Volition nikdy neuměli zprostředkovat úplně dobrý pocit ze střelby a AoM v tomto nevybočují. Dost záleží na agentovi a jeho konkrétní zbrani. Hra však obsahuje snad ten nejnudnější typ nepřátel – roboty (ok, technicky jsou to cápci v brnění, ale na pocitu to nic nepřidá). Typů nepřátel je sice relativně dost, po stránce vizuálu ale hodně splývají.
Největší problém hry nicméně tkví v tom, že vyjma neustálých přestřelek prakticky nic nenabízí. Design misí je tristní a zdejší open world obsah jeden z nejubožejších, co jsem zatím viděl. Hra vás bez nadsázky jen žene z jedné střelecké arény do druhé. Ve hře jsou sice obsažená vozidla, ale v rámci hratelnosti s nimi autoři skoro vůbec nepracovali. Občas si jen odjedete nějakou tu směšně jednoduchou časovku (dojet do cíle se zbývajícím časem přes minutu není absolutně žádný problém). Hra je zasazena do lehce futuristické verze jihokorejského Soulu. Ve městě ale vyjma neuspokojivého a zbytečného sbírání celkem 350 krystalů není vůbec co dělat. Vedlejší aktivity se omezují vyloženě jen na zadání typu „postřílej tuhle bandu šašků“, maximálně „rozstřílej tenhle krám na šroubky“.
Soul až na tak tři výjimky neobsahuje žádná zajímavá místa a během hry chtě nechtě vystřílíte asi čtyřicet generických nepřátelských základen. Autoři nemají žádné skrupule vás do stejně vypadající základny posílat neustále i v rámci hlavní příběhové linie a vedlejší mód, ve kterém zdánlivě usilujete o něco jako světovou nadvládu, ani žádný jiný typ aktivity nenabízí. Naprosto ubohou stereotypní náplň hry si nedokáži moc vysvětlit. To měli autoři pocit, že stvořili neodolatelný souboják, který pár desítek dlouhou hru sám o sobě utáhne? Se stereotypem občas zápasila i série Saints Row, vždy se však našla nějaká zábavná aktivita (pojišťovací podvod; ničení prostředí na čas,…) pro odreagování a zadání misí bývalo často alespoň po příběhové stránce nápadité. V AoM nic takového prostě není.
Korunu tomuto zmaru nasazuje mizerný technický stav hry. V některých sekcích příběhových misí jsem zaznamenal dost citelné propady FPS. Úplně výjimečné nejsou i situace, kdy se prostě odmítl pustit skript a další postup v misi umožnil jen restart checkpointu. Tato situace nastala i v poslední misi a v tu chvíli jsem si vážně už jen přál, ať to mám proboha konečně za sebou.
AoM dokáže bavit pouze ve chvílích, kdy absolutně vypnete mozek a začnete většinu scénáře ignorovat. Zbydou tak alespoň celkem zábavné schopnosti poměrně rozsáhlého ansámblu agentů, obstojná hudba a pár povedených fórků (jenže hledejte si je v tom hnoji ubohých hlášek na sílu). Co se vyloženě povedlo, jsou předělové animované filmečky. Těch je ve hře překvapivě hodně a svoji kvalitou skutečně připomínají animáky z našeho dětství (pokud je vám teda 25-35 let). I na jejich základě mi přišlo, že AoH aspirovali na něco daleko ambicióznějšího, než ukrutně stereotypní openworld střílečku v nezajímavých kulisách. Měl jsem pocit, že na hře dělalo i několik vážně talentovaných tvůrců, jejichž poctivá práce však v ubohém obsahu spolehlivě zanikla. Když tak konečně naběhly závěrečné titulky, které pro Volition typicky obsahovaly fotografie vývojářů, podezřívavě jsem si ty rozesmáté obličeje prohlížel s nevyřčenými výčitkami.
Hodnocení na DH v době dohrání: 44 %; 6. hodnotící; fyzická kopie na disku
AoM zjevně nebyla koncipována jako menší levnější hra. Naopak jsou zde vidět (nenaplněná) ambice rozjet další sérii poté, co už Saints Row nešlo úplně dál posouvat… vždyť jsme si odbyly mimozemskou invazi a sestoupali i do samotného pekla. Představuje se tak hned 13 hratelných postav agentů (počítám Gata z DLC), každá s více či méně unikátním herním stylem a vlastním příběhovým pozadím. Už při úvodních momentech však začne vyplouvat na povrch, že postavy nejsou nic moc a jde o deriváty vystavěné na různých klišé. Času s nimi však nakonec strávíte celkem dost a určitý charakter se přeci jen alespoň u části z nich projeví. Někteří agenti jsou tak nakonec vlastně fajn (Oni, Gat,…), nebo je za ně alespoň zábava hrát (Braddock, Scheherazade), jiní mě však přišli tak nějak komplexně debilní, či v kontextu dost ukecané hry příliš otravní (Red Card, Daisy).
Vedle hlavní příběhové linky se odvíjí i jednotlivé sidestory hratelných postav. První misí daného agenta odemknete, druhá by měla rozvíjet příběh a třetí agenty slučuje do tříčlenných týmů. Autorům se však nepodařilo nic zajímavého vymyslet a „příběhy“ některých hratelných charakterů jsou absolutně o ničem, nebo zůstanou i po dohrání hry nedořešené. Základní lore světa má potenciál být zajímavý, autoři se snažili zachytit feeling kreslených akčňáků 90. let. Volition jako ostatně i ve všech svých dosavadních hrách jde hodně „over the top“ a balancuje na hraně trapnosti. Teda balancuje… AoM jsou velmi často šílený „cringe“. Asi 20 % vtipů mi přišlo celkem podařených, 30 % se dalo přežít a zbylá půlka je prostě stupidní. Díky stylu, kdy za každou cenu snaží být autoři třeskutě vtipní, moc vyprávění nefunguje a ústřední příběh se zvrhává v regulérní blbost. Hra je přitom ve své podstatě dost ukecaná. O to hůř, že vlastně nemá co říct.
Hratelnost stojí na principu trojčlenných týmů, které si můžete skládat zcela libovolně. V akci je přímo vždy jen jedna postava, na další lze přepnout a ta předešlá má alespoň možnost zotavit se. Souboje samotné jsou maximálně ok. Volition nikdy neuměli zprostředkovat úplně dobrý pocit ze střelby a AoM v tomto nevybočují. Dost záleží na agentovi a jeho konkrétní zbrani. Hra však obsahuje snad ten nejnudnější typ nepřátel – roboty (ok, technicky jsou to cápci v brnění, ale na pocitu to nic nepřidá). Typů nepřátel je sice relativně dost, po stránce vizuálu ale hodně splývají.
Největší problém hry nicméně tkví v tom, že vyjma neustálých přestřelek prakticky nic nenabízí. Design misí je tristní a zdejší open world obsah jeden z nejubožejších, co jsem zatím viděl. Hra vás bez nadsázky jen žene z jedné střelecké arény do druhé. Ve hře jsou sice obsažená vozidla, ale v rámci hratelnosti s nimi autoři skoro vůbec nepracovali. Občas si jen odjedete nějakou tu směšně jednoduchou časovku (dojet do cíle se zbývajícím časem přes minutu není absolutně žádný problém). Hra je zasazena do lehce futuristické verze jihokorejského Soulu. Ve městě ale vyjma neuspokojivého a zbytečného sbírání celkem 350 krystalů není vůbec co dělat. Vedlejší aktivity se omezují vyloženě jen na zadání typu „postřílej tuhle bandu šašků“, maximálně „rozstřílej tenhle krám na šroubky“.
Soul až na tak tři výjimky neobsahuje žádná zajímavá místa a během hry chtě nechtě vystřílíte asi čtyřicet generických nepřátelských základen. Autoři nemají žádné skrupule vás do stejně vypadající základny posílat neustále i v rámci hlavní příběhové linie a vedlejší mód, ve kterém zdánlivě usilujete o něco jako světovou nadvládu, ani žádný jiný typ aktivity nenabízí. Naprosto ubohou stereotypní náplň hry si nedokáži moc vysvětlit. To měli autoři pocit, že stvořili neodolatelný souboják, který pár desítek dlouhou hru sám o sobě utáhne? Se stereotypem občas zápasila i série Saints Row, vždy se však našla nějaká zábavná aktivita (pojišťovací podvod; ničení prostředí na čas,…) pro odreagování a zadání misí bývalo často alespoň po příběhové stránce nápadité. V AoM nic takového prostě není.
Korunu tomuto zmaru nasazuje mizerný technický stav hry. V některých sekcích příběhových misí jsem zaznamenal dost citelné propady FPS. Úplně výjimečné nejsou i situace, kdy se prostě odmítl pustit skript a další postup v misi umožnil jen restart checkpointu. Tato situace nastala i v poslední misi a v tu chvíli jsem si vážně už jen přál, ať to mám proboha konečně za sebou.
AoM dokáže bavit pouze ve chvílích, kdy absolutně vypnete mozek a začnete většinu scénáře ignorovat. Zbydou tak alespoň celkem zábavné schopnosti poměrně rozsáhlého ansámblu agentů, obstojná hudba a pár povedených fórků (jenže hledejte si je v tom hnoji ubohých hlášek na sílu). Co se vyloženě povedlo, jsou předělové animované filmečky. Těch je ve hře překvapivě hodně a svoji kvalitou skutečně připomínají animáky z našeho dětství (pokud je vám teda 25-35 let). I na jejich základě mi přišlo, že AoH aspirovali na něco daleko ambicióznějšího, než ukrutně stereotypní openworld střílečku v nezajímavých kulisách. Měl jsem pocit, že na hře dělalo i několik vážně talentovaných tvůrců, jejichž poctivá práce však v ubohém obsahu spolehlivě zanikla. Když tak konečně naběhly závěrečné titulky, které pro Volition typicky obsahovaly fotografie vývojářů, podezřívavě jsem si ty rozesmáté obličeje prohlížel s nevyřčenými výčitkami.
Hodnocení na DH v době dohrání: 44 %; 6. hodnotící; fyzická kopie na disku
Pro: Animované filmečky; hudba a zvuky (částečně); ultimátní schopnosti některých agentů
Proti: Otřesný design misí; často trapný scénář; v Soulu není co dělat; nutnost vybíjet stále stejné základny; bugy
The Last of Us: Left Behind
Velmi "příjemné" příběhové doplnění, které zcela přirozeně dále rozvádí svět TLOU a vyplňuje konkrétním obsahem v hlavní hře pouze načrtnuté úseky. Byl jsem zvědavý, jak se autoři vypořádají s implementací soubojů. Měl jsem mylně za to, že se přídavek věnuje pouze událostem před hlavní hrou, v jejichž kontextu by absolutně nedávalo smysl, kdyby Ellie kosila nepřátele po tuctech. Autoři na to šli ale šalamounsky. Left Behind se odehrává defacto v rámci již pořádně rozjetého putování Joela a Ellie s tím, že jeho polovina věnovaná vztahu s Riley je vyprávěna retrospektivně.
Pasáže s Ellie a Riley jsou z drtivé většiny čistě příběhové. Funguje to naštěstí i bez akce a průzkum opuštěného obchoďáku je vážně fajn zážitek. Nechybí totiž emoce a autoři si pro ústřední dvojici přichystali pár zábavných aktivit včetně souboje s vodními pistolkami. Přesto se na pozadí zdánlivě bezstarostného "výletu" dvou náctiletých děvčat pomaličku stupňuje napětí a strach z nevyřčeného. Jak to všechno dopadne, víme ostatně již z konce hlavní hry...
Pasáž ze "současnosti" se rovněž povedla, je více podobná původní hře a opět se tak přirozeně kombinuje průzkum a občasné souboje. Munice je opět poskrovnu a já snad až do závěrečných střetnutí ani jednou nevystřelil. Nepřibyla žádná nová herní mechanika či zbraň, tady jsem to ale ani neočekával.
Left Behind je tak smysluplné doplnění skvělé hlavní hry. Soubojů je skutečně jen pár, ale dobře fungují jako zpestření. Je pravda, že délka přídavku není zrovna valná (cca 3 hodiny), ale tím, že je do remasterované edice tento obsah začleněn již bez dalšího poplatku, mi to nějak zásadně nevadilo.
Hodnocení na DH v době dohrání: 83 %; 179. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus
Pasáže s Ellie a Riley jsou z drtivé většiny čistě příběhové. Funguje to naštěstí i bez akce a průzkum opuštěného obchoďáku je vážně fajn zážitek. Nechybí totiž emoce a autoři si pro ústřední dvojici přichystali pár zábavných aktivit včetně souboje s vodními pistolkami. Přesto se na pozadí zdánlivě bezstarostného "výletu" dvou náctiletých děvčat pomaličku stupňuje napětí a strach z nevyřčeného. Jak to všechno dopadne, víme ostatně již z konce hlavní hry...
Pasáž ze "současnosti" se rovněž povedla, je více podobná původní hře a opět se tak přirozeně kombinuje průzkum a občasné souboje. Munice je opět poskrovnu a já snad až do závěrečných střetnutí ani jednou nevystřelil. Nepřibyla žádná nová herní mechanika či zbraň, tady jsem to ale ani neočekával.
Left Behind je tak smysluplné doplnění skvělé hlavní hry. Soubojů je skutečně jen pár, ale dobře fungují jako zpestření. Je pravda, že délka přídavku není zrovna valná (cca 3 hodiny), ale tím, že je do remasterované edice tento obsah začleněn již bez dalšího poplatku, mi to nějak zásadně nevadilo.
Hodnocení na DH v době dohrání: 83 %; 179. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus
Pro: Emotivní příběhové rozšíření se všemi trumfy základní hry; přirozené střídání akčních a klidných pasáží
Proti: Až na kratší herní dobu nic zásadního
Uncharted 4: A Thief's End
bizonmartinHraní Uncharted 4: Thief’s End mě dostalo do poněkud zvláštní situace. Jedná se totiž o již osm let starý titul, který většina cílového publika zajisté hrála. Nabízí se tedy otázka, zda jsou mé dojmy a názory ještě vůbec na místě. Po dohrání ale zkrátka nemůžu jinak, než vám mé dojmy alespoň stručně a v rychlosti shrnout. Čtvrté Uncharted je totiž skutečně excelentním zážitkem.
Hned zpočátku musím přiznat, že je pro mě Thief’s End vůbec prvním setkáním se světem proslulého Nathana Drakea. O to větším překvapením pro mě bylo zjištění, že titul skvěle funguje jako vstupní brána pro nové hráče. Jasně, sem tam narazíte na referenci k předešlým dílům, ale jako celek je čtvrté Uncharted plnohodnotným zážitkem i pro naprosté nováčky v sérii. Děj se točí kolem ztraceného pokladu pirátského kapitána Henryho Averyho, který se Nathan společně s dalšími dobrodruhy vydává hledat. Vedle hratelnosti je příběh bezesporu hlavním tahákem celého titulu. Tvůrci v něm totiž skvěle kombinují vydatné akční pasáže s prvky explorace a precizními filmovými cutscénami. Výsledkem je vyvážený mix akce a emocí, který přetváří tradiční herní vyprávění v dokonalý zážitek.
Další předností titulu je již avizovaná hratelnost, která je složena převážně ze střelby, lezení a řešení nenáročných hádanek. Bojovat budete jak pěstmi, tak střelnými zbraněmi a využít můžete samozřejmě i tichý přístup. Nepřátel je však mnohdy víc než dost, a tak se lokacemi budete občas muset zkrátka prostřílet. Za zmínku rozhodně stojí i detailně zpracovaná prostředí. Městské oblasti působí živým a autentickým dojmem, hory nabízí dramatické výhledy a jeskynní komplexy skrývají nejeden malý poklad. Ačkoliv je Uncharted 4 silně lineárním titulem, nabízí hráčům v některých oblastech značnou volnost v exploraci. To je rozhodně vítaný prvek, který slouží jako příjemné odlehčení mezi akčními scénami.
Předposlední odstavec bych rád věnoval postavám, bez kterých by titul nebyl ani zdaleka tak povedený. Nathan Drake je charismatický sympaťák, jehož dynamický vztah s Elenou, Sullym a Samem posiluje emocionální stránku celého příběhu. Záporáci výborně kontrastují s Nathanovými hodnotami, a vytváří tak další intenzivní konflikty, ve kterých musí Nathan přehodnocovat své cíle a priority.
Uncharted 4 je skutečně excelentním zážitkem, který mohu i po osmi letech od vydání s nadšením doporučit. Vývojářům z Naughty Dog se povedlo vytvořit pokračování, kterým se zavděčí jak zarytým fanouškům série, tak naprostým nováčkům. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak perfektní technické a scénáristické zpracování.
Hned zpočátku musím přiznat, že je pro mě Thief’s End vůbec prvním setkáním se světem proslulého Nathana Drakea. O to větším překvapením pro mě bylo zjištění, že titul skvěle funguje jako vstupní brána pro nové hráče. Jasně, sem tam narazíte na referenci k předešlým dílům, ale jako celek je čtvrté Uncharted plnohodnotným zážitkem i pro naprosté nováčky v sérii. Děj se točí kolem ztraceného pokladu pirátského kapitána Henryho Averyho, který se Nathan společně s dalšími dobrodruhy vydává hledat. Vedle hratelnosti je příběh bezesporu hlavním tahákem celého titulu. Tvůrci v něm totiž skvěle kombinují vydatné akční pasáže s prvky explorace a precizními filmovými cutscénami. Výsledkem je vyvážený mix akce a emocí, který přetváří tradiční herní vyprávění v dokonalý zážitek.
Další předností titulu je již avizovaná hratelnost, která je složena převážně ze střelby, lezení a řešení nenáročných hádanek. Bojovat budete jak pěstmi, tak střelnými zbraněmi a využít můžete samozřejmě i tichý přístup. Nepřátel je však mnohdy víc než dost, a tak se lokacemi budete občas muset zkrátka prostřílet. Za zmínku rozhodně stojí i detailně zpracovaná prostředí. Městské oblasti působí živým a autentickým dojmem, hory nabízí dramatické výhledy a jeskynní komplexy skrývají nejeden malý poklad. Ačkoliv je Uncharted 4 silně lineárním titulem, nabízí hráčům v některých oblastech značnou volnost v exploraci. To je rozhodně vítaný prvek, který slouží jako příjemné odlehčení mezi akčními scénami.
Předposlední odstavec bych rád věnoval postavám, bez kterých by titul nebyl ani zdaleka tak povedený. Nathan Drake je charismatický sympaťák, jehož dynamický vztah s Elenou, Sullym a Samem posiluje emocionální stránku celého příběhu. Záporáci výborně kontrastují s Nathanovými hodnotami, a vytváří tak další intenzivní konflikty, ve kterých musí Nathan přehodnocovat své cíle a priority.
Uncharted 4 je skutečně excelentním zážitkem, který mohu i po osmi letech od vydání s nadšením doporučit. Vývojářům z Naughty Dog se povedlo vytvořit pokračování, kterým se zavděčí jak zarytým fanouškům série, tak naprostým nováčkům. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak perfektní technické a scénáristické zpracování.
Pro: příběh, hratelnost, prostředí, technické a scénáristické zpracování
Rollerdrome
Hratelnost má Rollerdrome výtečnou. V teorii trochu zvláštní kombinace Tonyho Hawka na kolečkových bruslích a střílení funguje v praxi znamenitě. Vlastně jsem z hry byl místy až nadšený, přesto se najde hned několik aspektů, které hlavní hrdince Kaře Hassan hází pod brusle pomyslné klacky.
Základem je precizní ovládání a výborný pocit z řetězení triků a likvidace nepřátel pomoci čtyř palných zbraní. To vše s možností (a nutností) zpomalení času. V praxi to funguje znamenitě, střílet po nepřátelích budete i z absurdních úhlů, přesto jsem se jen málokdy cítil v prostředí ztracený. Rollerdrome je přesně ten typ hry, kde se postupně hraním přirozeně zlepšujete. Postava v průběhu hry kromě dalších zbraní nezíská nic navíc a Kara v první a poslední úrovni vydrží a umí přesně to stejné. Zatímco zpočátku jsem snad již ve třetí aréně párkrát dostal na zadek, když jsem se do stejných kulis vrátil po dokončení kampaně, přišla mi úroveň velmi jednoduchá.
Rollerdrome je náročnou hrou a některé pokročilejší úrovně mi zatopily pořádně. Po dokončení klasické kampaně se navíc hráči zpřístupní "Out for Blood" režim, kde už je obtížnost vážně nekompromisní. Dle statistik hru ostatně minimálně na PS dokončily jen asi tři procenta hráčů (klasickou kampaň). Na druhou stranu hra nabízí i řadu zapnutelných asistentů, kde nechybí dokonce i nesmrtelnost. Jejich zapnutí vás sice vyloučí z žebříčků, ale podle všeho zůstanou trofeje/achievementy přístupné. Vážně by mě zajímalo, kolik hráčů reálně sesbíralo všechny trofeje bez aktivace těchto "cheatů". Před každým z nich, ale musím smeknout. Já osobně po dokončení kampaně s obtížemi zdolal jen první misi v Out for Blood a v rámci zachování příčetnosti a zdraví ovladače již raději dále nepokračoval.
Po stránce hratelnosti jde tak o vyladěnou parádu, přesto 75 % není až tak oslnivá známka. Co je tedy špatně? První neduh je čistě subjektivní – vizuálně mi hra přišla ohyzdná. Tento typ grafické stylizace mi jednoduše vůbec nesedí, grafická paleta je hnusná a prostředí jakbysmet. Na druhou stranu je vše jasně funkční a přehledné. Výsledný vzhled nejspíš souvisí i s nižším rozpočtem, to nic nemění na tom, že graficky se mi hra prostě nelíbí.
Mezi jednotlivé sekce šampionátu autoři rozmístili pár narativních sekvencí. Za mě jde o naprostou zbytečnost. Žádný smysluplný příběh se odvyprávět nepodařilo a pozadí zdejšího světa je jen lehce načrtnuté. Omáčka okolo mi přišla tak naprosto zbytečná. Interaktivních předmětů v lokacích je pár. Proč po mě někdo chce, abych zvedl plechovku, přičemž popisek se omezuje na to, že je zpola vypitá? "Příběhových" pasáží je ale jen pár a není problém je absolutně ignorovat.
Rollerdrome i přes vyšší obtížnost není dlouhou hrou. Měli byste mít hotovo do deseti hodin. Nepřátelé jsou co do mechanik velmi zajímaví (byť vizuálně odpudiví), ale druhů není mnoho. Arén také není závratné množství a některé jsou si vzájemně vizuálně velmi podobné. Třeba samotné finále se odehrává v lokaci, která vypadá jen jako rozsáhlejší první úroveň. Hra nabízí i "dva" bossfighty. Boss samotný je však v obou případech naprosto stejný.
Autoři tak přišli se zajímavým nápadem, který přetavili v překvapivě zábavnou hratelnost. Přijde mi však, že na bytelných a naprosto funkčních základech mohli vystavět daleko pestřejší a nápaditější hru. Pocity však i tak převládají pozitivní a rozhodně mě mrzí, že hra nejspíš bude labutí písní zjevně talentovaných vývojářů z Roll7.
Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 5. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus
Základem je precizní ovládání a výborný pocit z řetězení triků a likvidace nepřátel pomoci čtyř palných zbraní. To vše s možností (a nutností) zpomalení času. V praxi to funguje znamenitě, střílet po nepřátelích budete i z absurdních úhlů, přesto jsem se jen málokdy cítil v prostředí ztracený. Rollerdrome je přesně ten typ hry, kde se postupně hraním přirozeně zlepšujete. Postava v průběhu hry kromě dalších zbraní nezíská nic navíc a Kara v první a poslední úrovni vydrží a umí přesně to stejné. Zatímco zpočátku jsem snad již ve třetí aréně párkrát dostal na zadek, když jsem se do stejných kulis vrátil po dokončení kampaně, přišla mi úroveň velmi jednoduchá.
Rollerdrome je náročnou hrou a některé pokročilejší úrovně mi zatopily pořádně. Po dokončení klasické kampaně se navíc hráči zpřístupní "Out for Blood" režim, kde už je obtížnost vážně nekompromisní. Dle statistik hru ostatně minimálně na PS dokončily jen asi tři procenta hráčů (klasickou kampaň). Na druhou stranu hra nabízí i řadu zapnutelných asistentů, kde nechybí dokonce i nesmrtelnost. Jejich zapnutí vás sice vyloučí z žebříčků, ale podle všeho zůstanou trofeje/achievementy přístupné. Vážně by mě zajímalo, kolik hráčů reálně sesbíralo všechny trofeje bez aktivace těchto "cheatů". Před každým z nich, ale musím smeknout. Já osobně po dokončení kampaně s obtížemi zdolal jen první misi v Out for Blood a v rámci zachování příčetnosti a zdraví ovladače již raději dále nepokračoval.
Po stránce hratelnosti jde tak o vyladěnou parádu, přesto 75 % není až tak oslnivá známka. Co je tedy špatně? První neduh je čistě subjektivní – vizuálně mi hra přišla ohyzdná. Tento typ grafické stylizace mi jednoduše vůbec nesedí, grafická paleta je hnusná a prostředí jakbysmet. Na druhou stranu je vše jasně funkční a přehledné. Výsledný vzhled nejspíš souvisí i s nižším rozpočtem, to nic nemění na tom, že graficky se mi hra prostě nelíbí.
Mezi jednotlivé sekce šampionátu autoři rozmístili pár narativních sekvencí. Za mě jde o naprostou zbytečnost. Žádný smysluplný příběh se odvyprávět nepodařilo a pozadí zdejšího světa je jen lehce načrtnuté. Omáčka okolo mi přišla tak naprosto zbytečná. Interaktivních předmětů v lokacích je pár. Proč po mě někdo chce, abych zvedl plechovku, přičemž popisek se omezuje na to, že je zpola vypitá? "Příběhových" pasáží je ale jen pár a není problém je absolutně ignorovat.
Rollerdrome i přes vyšší obtížnost není dlouhou hrou. Měli byste mít hotovo do deseti hodin. Nepřátelé jsou co do mechanik velmi zajímaví (byť vizuálně odpudiví), ale druhů není mnoho. Arén také není závratné množství a některé jsou si vzájemně vizuálně velmi podobné. Třeba samotné finále se odehrává v lokaci, která vypadá jen jako rozsáhlejší první úroveň. Hra nabízí i "dva" bossfighty. Boss samotný je však v obou případech naprosto stejný.
Autoři tak přišli se zajímavým nápadem, který přetavili v překvapivě zábavnou hratelnost. Přijde mi však, že na bytelných a naprosto funkčních základech mohli vystavět daleko pestřejší a nápaditější hru. Pocity však i tak převládají pozitivní a rozhodně mě mrzí, že hra nejspíš bude labutí písní zjevně talentovaných vývojářů z Roll7.
Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 5. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus
Pro: Výborná hratelnost; precizní ovládání; neotřelý nápad, který v praxi velmi dobře funguje a baví; příjemně náročné
Proti: Ohyzdná grafická stylizace; nepříliš pestré arény; 2x takřka stejný bossfight; zbytečný a nezajímavý příběh
The Last of Us
Píše se rok 2024 a já vůbec poprvé dohrál kultovní The Last of Us. Na místě je skoro další omluva (podobně jako v případě Days Gone). Poprvé jsem dobrodružství Joela a Ellie zkoušel začátkem roku 2016 a hra mě regulérně nebavila. Fanoušky již tehdy zbožňovaná hra mi přišla jako vykrádačka McCarthyho cesty byť se slušným scénářem a začátek příběhu na mne působil jako slepenec již jinde viděných motivů. Důraz na stealth mi neseděl, stealth samotný mi přišel i poměrně jednotvárný a neustále házet cihly a láhve po nepřátelích se mi zajídalo. Korunu všemu nasadila moje tehdejší úchylka vše nutně hrát na nejtěžší obtížnost a zrovna u The Last of Us jsem na Survivora (měl jsem alespoň tolik soudnosti, abych hned nepouštěl Grounded) trpěl jak čokl. Protrápil jsem se tehdy někde k výpravě pro autobaterii s Billem a pak už hru nezapl. Občas jsem si v následujících letech v nějaké diskusi na internetu„ulevil“, že to zbožňované TLOU zase taková paráda není. No, byl jsem nefér.
Stále si sice nemyslím, že je TLOU nejlepší hra všech dob, hratelnost má pořád podle mě jisté rezervy (uvědomuji si, že teď hodnotím více než deset let starou hru), které však dvojka rozhodně mohla doladit. Tentokrát na obtížnost HARD mě hra však už zpočátku velmi slušně bavila a řekněme někde od poloviny jsem byl už prakticky nadšen. Už na mne spolehlivě fungovala chemie mezi Joelem a Ellie a jak jsem pozvolna nasyslil dost munice, rázem začaly být i souboje krásně pestré a zábavné.
Přijde mi, že v první cca třetině se zpočátku prostředí přeci jen trochu opakuje a v městské zástavbě strávíte dost času, pak se však hra neustále mění a podíváme se na skutečně zajímavé a pestré lokace. Dnes už hra ani v remasterované verzi pro PS4 nevypadá vyloženě k světu (existenci remaku nakonec celkem smysl dává), ale třeba zasněžená pasáž v chatové oblasti a okolí byla skutečně parádní. Líbila se mi ostatně celá pasáž za Ellie a to jak po stránce hratelnosti tak i při budování příběhového pozadí.
Postavy jsou velkou devizou hry a to nemluvím ani zdaleka jen o úvodní dvojici. Během putování narazíte na slušnou řádku epizodních postav. Napsané jsou skvěle a rozhodně je nejde jednoduše zaškatulkovat na ty hodné a zlé. Ono to ostatně platí i pro ústřední dvojici a Joel je v konečném důsledku vážně spíš antihrdina… to co na něj čeká v druhém díle si v jedničce vlastně celkem zasloužil. O silné osudy tu jednoduše není nouze. Pocitu z celku dopomáhá i naprosto špičkový dabing.
I když jsem velkým fanouškem série Resident Evil, asi ještě nikde jsem tak moc nešetřil municí, jako právě v The Last of Us. Tady se hrou vážně prostřílet nejde a vždy jsem měl radost, když jsem našel nějakou skrýš s náboji. Když už ale na střelbu dojde, mají zbraně ten správný říz, kopou jak mladá kobyla a bez vylepšení se Joelovi roce třesou jako by měl pokročilé stádium parkinsona. Ještě jednou se vrátím k vyšší obtížnosti, kde jsem měl kolikrát pocit, že si prakticky nemůžu dovolit vystřelit a řešit úplně vše „růčo“ byla otrava. Dle statistik jsem hru dohrál s přesností střelby přes 80 % a ani přes zevrubné prolézání opuštěných stavení jsem se v munici fakt nekoupal.
Na průzkum okolí ostatně hra klade opravdu značný důraz. Nezřídka se tak stane, že i relativně skrytá zákoutí nebo rozlehlý dům v konečném důsledku nabídnou pouze nějaké ty suroviny na výrobu. Nelíbilo se mi, že hra nenabízí žádný způsob, jak mít reálný přehled o tom, kolik a kterých sběratelských předmětů člověk v určité kapitole nenašel. Vážně se není čeho chytit a třeba takové komiksy jsou ve hře rozmístěné na přeskáčku. Nejde tedy ani odhadnout, že někde mezi tou a onou kapitolou asi leží komiks číslo 5. Přirozeně se mi povedlo najít pouze všechny plánky k vylepšení a třeba přívěšků Světlonošů jsem minul spoustu. Takhle bez indicií je sesbírání všeho skoro až nereálné a troufám si tvrdit, že většina hráčů to prostě sbírala podle videonávodů. V tom já ale absolutně nevidím smysl a uspokojení. EDIT: Opět jsem TLOU křivdil, volba kapitoly přehled nabízí, ale až po dohrání hry. Díky uživateli BUMTARATA za upozornění :).
Multiplayer jsem do celkového hodnocení nezahrnul. Dnes již logicky není aktivní. Cca deset hodin jsem do něj vložil před lety, ale již tehdy jsem byl zelenáč mezi veterány s maximalnimi úrovněmi, což je samozřejmě velký vopruz.
Letos jsem tak konečně pochopil, proč je The Last of Us legenda. Už při psaní těchto řádek mám pocit, že se mi s odstupem času bude hra líbit stále více a budu na ni vzpomínat častěji, než na některé další 9/10 kousky. Jak jsem dosud kroutil hlavou nad nesmyslností remaku, najednou mám pocit, že bych ho strašně chtěl.
Hodnocení na DH v době dohrání: 91 %; 505. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus
Stále si sice nemyslím, že je TLOU nejlepší hra všech dob, hratelnost má pořád podle mě jisté rezervy (uvědomuji si, že teď hodnotím více než deset let starou hru), které však dvojka rozhodně mohla doladit. Tentokrát na obtížnost HARD mě hra však už zpočátku velmi slušně bavila a řekněme někde od poloviny jsem byl už prakticky nadšen. Už na mne spolehlivě fungovala chemie mezi Joelem a Ellie a jak jsem pozvolna nasyslil dost munice, rázem začaly být i souboje krásně pestré a zábavné.
Přijde mi, že v první cca třetině se zpočátku prostředí přeci jen trochu opakuje a v městské zástavbě strávíte dost času, pak se však hra neustále mění a podíváme se na skutečně zajímavé a pestré lokace. Dnes už hra ani v remasterované verzi pro PS4 nevypadá vyloženě k světu (existenci remaku nakonec celkem smysl dává), ale třeba zasněžená pasáž v chatové oblasti a okolí byla skutečně parádní. Líbila se mi ostatně celá pasáž za Ellie a to jak po stránce hratelnosti tak i při budování příběhového pozadí.
Postavy jsou velkou devizou hry a to nemluvím ani zdaleka jen o úvodní dvojici. Během putování narazíte na slušnou řádku epizodních postav. Napsané jsou skvěle a rozhodně je nejde jednoduše zaškatulkovat na ty hodné a zlé. Ono to ostatně platí i pro ústřední dvojici a Joel je v konečném důsledku vážně spíš antihrdina… to co na něj čeká v druhém díle si v jedničce vlastně celkem zasloužil. O silné osudy tu jednoduše není nouze. Pocitu z celku dopomáhá i naprosto špičkový dabing.
I když jsem velkým fanouškem série Resident Evil, asi ještě nikde jsem tak moc nešetřil municí, jako právě v The Last of Us. Tady se hrou vážně prostřílet nejde a vždy jsem měl radost, když jsem našel nějakou skrýš s náboji. Když už ale na střelbu dojde, mají zbraně ten správný říz, kopou jak mladá kobyla a bez vylepšení se Joelovi roce třesou jako by měl pokročilé stádium parkinsona. Ještě jednou se vrátím k vyšší obtížnosti, kde jsem měl kolikrát pocit, že si prakticky nemůžu dovolit vystřelit a řešit úplně vše „růčo“ byla otrava. Dle statistik jsem hru dohrál s přesností střelby přes 80 % a ani přes zevrubné prolézání opuštěných stavení jsem se v munici fakt nekoupal.
Na průzkum okolí ostatně hra klade opravdu značný důraz. Nezřídka se tak stane, že i relativně skrytá zákoutí nebo rozlehlý dům v konečném důsledku nabídnou pouze nějaké ty suroviny na výrobu. Nelíbilo se mi, že hra nenabízí žádný způsob, jak mít reálný přehled o tom, kolik a kterých sběratelských předmětů člověk v určité kapitole nenašel. Vážně se není čeho chytit a třeba takové komiksy jsou ve hře rozmístěné na přeskáčku. Nejde tedy ani odhadnout, že někde mezi tou a onou kapitolou asi leží komiks číslo 5. Přirozeně se mi povedlo najít pouze všechny plánky k vylepšení a třeba přívěšků Světlonošů jsem minul spoustu. Takhle bez indicií je sesbírání všeho skoro až nereálné a troufám si tvrdit, že většina hráčů to prostě sbírala podle videonávodů. V tom já ale absolutně nevidím smysl a uspokojení. EDIT: Opět jsem TLOU křivdil, volba kapitoly přehled nabízí, ale až po dohrání hry. Díky uživateli BUMTARATA za upozornění :).
Multiplayer jsem do celkového hodnocení nezahrnul. Dnes již logicky není aktivní. Cca deset hodin jsem do něj vložil před lety, ale již tehdy jsem byl zelenáč mezi veterány s maximalnimi úrovněmi, což je samozřejmě velký vopruz.
Letos jsem tak konečně pochopil, proč je The Last of Us legenda. Už při psaní těchto řádek mám pocit, že se mi s odstupem času bude hra líbit stále více a budu na ni vzpomínat častěji, než na některé další 9/10 kousky. Jak jsem dosud kroutil hlavou nad nesmyslností remaku, najednou mám pocit, že bych ho strašně chtěl.
Hodnocení na DH v době dohrání: 91 %; 505. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus
Pro: Skvělé postavy a scénář; špičkový dabing; zajímavé lokace; zajímavý svět; zábavné zbraně; silné motivy a témata; hudba
Proti: V některých lokacích je prd vidět i s baterkou; možnosti stealthu by mohly být i pestřejší
The Last of Us
FrankHorigan
121 Hra i remaster na jedničku, tady není o čem debatovat, všichni vědí.. Jediné, co mě malinko mrzí je, že hra vzhledem k datu vydání PS3 verze nebyla projektována rovnou na PS4. PS3 má zoufale málo paměti a na scénách je to hodně vidět. Jsou malinké a uzavřené. otevřené město je pouhá kulisa. To ale nemějme za zlé hře, jde o politiku ze strany SONY
Pro: 60fps
Proti: Jen lehce přeleštěná hra
The Last of Us Part II
FrankHorigan
121 Děsivý a vzhledem k fantastickému “filmovému” zpracování místy až nechutný postapo thriller. Míra detailů všeho v téhle hře je pozoruhodná.
Hodnotit samotný obsah je těžké, přetěžké. Už jen proto, že z každé věty bude koukat spoiler. Buďte si ale jistí, že náplní je tato hra opravdu revoluční, nic podobného jste určitě nikdy u televize nezažili. "Revoluční" ale nemusí nutně znamenat znamenat něco pozitivního. Tvůrci vás budou doslova psychicky vydírat. Budete nuceni dělat věci, které absolutně dělat nechce, ale prostě musíte. Budou kolem vás umírat lidi které znáte, ne nějaké NPCéčka, ale opravdoví lidi. Na konci hry budete plus mínus znechuceni, to je téměř jisté.. Ale o tom ta hra je. To, že to někteří hráči doslova nevydýchali (a podle některých "hejtů" soudím, že je to na konci opravdu složilo) není vinou NaughtyDOG, tahle hra prostě není pro každého. Ale hrát ji chtěli všichni.
Hodnotit samotný obsah je těžké, přetěžké. Už jen proto, že z každé věty bude koukat spoiler. Buďte si ale jistí, že náplní je tato hra opravdu revoluční, nic podobného jste určitě nikdy u televize nezažili. "Revoluční" ale nemusí nutně znamenat znamenat něco pozitivního. Tvůrci vás budou doslova psychicky vydírat. Budete nuceni dělat věci, které absolutně dělat nechce, ale prostě musíte. Budou kolem vás umírat lidi které znáte, ne nějaké NPCéčka, ale opravdoví lidi. Na konci hry budete plus mínus znechuceni, to je téměř jisté.. Ale o tom ta hra je. To, že to někteří hráči doslova nevydýchali (a podle některých "hejtů" soudím, že je to na konci opravdu složilo) není vinou NaughtyDOG, tahle hra prostě není pro každého. Ale hrát ji chtěli všichni.
Pro: Tísnivé depresivní drama, tak dokonalé, že jej velké procento lidí nevydýchalo a vyhejtilo
Proti: Možná délka hry, ale je to skutečně zápor??
Detroit: Become Human
Detroit je velmi působivé dílo. V mnoha ohledech jde o úžasný kousek herního umění, který paradoxně ztrácí v tom pro hry zdánlivě nejpodstatnějším – hratelnosti. Je asi na každém, zda to studiu Quantic Dream odpustí a bezpochyby existují i hráči, které Detroit regulérně nebavil. Já (a podle velmi pěkného hodnocení ani většina zdejších uživatelů) do uvedené skupiny rozhodně nepatřím.
Detroit: Become Human naprosto exceluje ve storytellingu a autorům se povedlo odvyprávět příběh, jenž bych osobně zařadil na úplnou špičku videoherní produkce. Mám přitom pocit, že by obdobné dílo v neinteraktivní podobě, například ve formě seriálu nebo minisérie, až tak dobře nefungovalo. Hru lze přitom bez výčitek označit za interaktivní film s úžasnou výpravou a působivou kamerou. Vše přitom začíná poměrně nenápadně.
Nejedná se o mé první setkání se tvorbou Davida Cage (kontroverze kolem jmenovaného jsem si rovněž vědom, ale žíly mi to úplně netrhá) a jeho týmu. Před mnoha lety jsem s otevřenou hubou zíral na konec parádního thrilleru Heavy Rain. I tak mne však Detroit kvůli specifické „hratelnosti“ zpočátku lehce nudil. Pozvolný rozjezd zejména dějových linek Kary a Markuse však dává naprostý smysl a hra se v konečném důsledku může pochlubit takřka perfektní gradací a pozvolným zvyšováním tempa. Tady by se mohli leckteří filmaři dokonce učit. Troufnu si ale tvrdit, že hratelnost ve stylu „pošoupej páčkou doleva, aby Kara umyla talíř“ některé hráče prostě odradí.
Hratelnost je v některých chvílích poplatně dalším hrám studia skoro až groteskní. Jedná se tak o maraton QTE, přičemž tady na nich většinou alespoň záleží. Druhý pilíř hratelnosti pak tvoří ukrutně pomalá chůze po nádherných a pestrých lokacích ve snaze najít všechny interaktivní prvky prostředí. Na tomhle by ale vážně šlo zapracovat, protože postavy se vlečou i ve chvílích, kde to absolutně z hlediska příběhu nedává smysl. Třeba v erotickém klubu na hráče čeká sekvence pod časovým limitem, který postavy samy zdůrazňují. I v této vypjaté chvíli se však Connor loudá jako já na záchod, když mne ve tři hodiny ráno postupně probudí plný močák. Občas se autoři přeci jen zarytou rutinu pokusí lehce okořenit, ale i tak je hratelnost tou suverénně největší slabinou hry.
Teď už se bude ale jen a jen chválit. Detroit nabízí skvělý vyspělý příběh o povaze lidství, který se nebojí zabrousit i do citlivých témat. Trojici protagonistů se povedlo vykreslit na jedničku. Ať už jde o civilnější roadstory Kary a její chráněnky Alice, epická cesta za svobodou Markuse a jeho následovníků, či vnitřní souboj detektivního androida Connora, všechny dějové linky jsou velmi poutavé a každá kapitola má své jasné místo i smysl. Výborné jsou i vedlejší postavy a svět Detroit: Become Human rozhodně není černobílý. Prakticky všichni herci předvádí výborné výkony a jsem rád, že se v jedné z hlavních rolí představil Jesse Williams, jehož jsem si oblíbil loni, když jsme s manželkou sledovali (nesuďte mě prosím :)) "americkou ordinačku" Chirurgové (než tvůrci jeho postavu posrali, ostatně jako postupně skoro všechny ostatní).
Konců je několik a jsou velmi odlišné. Jasně, i tady jsou některé volby trochu na oko, ale už řekněme někde kolem poloviny hry se začíná nezvratně rozhodovat o osudu některých vedlejších postav. Hra počítá i s některými zdánlivými detaily, které se mohou s tu větším, tu menším dopadem promítnout i v závěrečných kapitolách. Poslední čtvrtina hry poté už totálně dupe na plyn a rozdíly v zakončeních jsou skutečně markantní.
S odstupem pár dní se mi čím dál více „líbí“ konec, ke kterému jsem se dostal při prvním dohrání já. Markus držel víceméně pacifistickou linku revoluce až do pokojné demonstrace, kdy začaly ozbrojené složky opakovaně střílet do neozbrojených demonstrujících androidů. I když z demonstrace vzešly ztráty na životech na obou stranách, stále byl dialog mezi žijícími rasami primární cestou ke svobodě, ale útok na Jericho dal všemu tečku. Nakonec tedy proběhla násilná revoluce, za pomoci deviantního Connora, který úspěšně osvobodil nové androidy z továrny CyberLife, i když u toho jeho lidský parťák Hank zaplatil životem. Životy Kary s Alice vyhasly těsně před koncem na hranici s Kanadou, kde zaplatily nejvyšší cenu za předešlé rozhodnutí revolucionáře Markuse. Ač šlo o konec poměrně hořký, zanechal ve mně rozhodně dojem a dával mi naprostý smysl. Ze zvědavosti (a kvůli trofejím) jsem hru částečně odehrál vícekrát a změny jsou skutečně značné. Jestli zde existuje něco jako „happy end“, je na zvážení každého z nás.
Futuristická vize Detroitu s uvědomělými androidy je nesmírně poutavá. S chutí jsem četl „časopisy“ a potěšila i řada odemykatelných bonusů, kde nechybí i komentáře tvůrců. Odrovnalo mne zpracování menu, kde s vámi jakožto hráčem napřímo komunikuje androidka Chloe, jejíž chování se postupem hrou vyvýjí. Na místě je zmínit i výborný soundtrack, který má na starosti trojice hudebních skladatelů. To, že každý tvořil hudbu k jednomu z protagonistů, je výborný nápad a hudební podkres bravurně podtrhuje atmosféru zasněženého Detroitu a cesty za svobodou.
Detroit: Become Human tak nabízí výtečný příběh v krásných a zajímavých kulisách, který dokáže strhnout jako málokterá videohra. Tentokrát mě skutečně mrzelo, že hra není ještě delší. Heavy Rain pro mě (asi hodně z nostalgie) zůstane ve tvorbě Quantic Dream stále na pomyslném prvním místě, ale pokud bych měl doporučit jen jednu hru od tohoto studia, byl by to spíše Detroit. Jen škoda, že po stránce hratelnosti máte často pocit, že jen sledujete sekající se cutscénu, jež lze posunout dále pouze stisknutím tlačítka, co zrovna bliká na obrazovce.
Hodnocení na DH v době dohrání: 87 %; 320. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus
Detroit: Become Human naprosto exceluje ve storytellingu a autorům se povedlo odvyprávět příběh, jenž bych osobně zařadil na úplnou špičku videoherní produkce. Mám přitom pocit, že by obdobné dílo v neinteraktivní podobě, například ve formě seriálu nebo minisérie, až tak dobře nefungovalo. Hru lze přitom bez výčitek označit za interaktivní film s úžasnou výpravou a působivou kamerou. Vše přitom začíná poměrně nenápadně.
Nejedná se o mé první setkání se tvorbou Davida Cage (kontroverze kolem jmenovaného jsem si rovněž vědom, ale žíly mi to úplně netrhá) a jeho týmu. Před mnoha lety jsem s otevřenou hubou zíral na konec parádního thrilleru Heavy Rain. I tak mne však Detroit kvůli specifické „hratelnosti“ zpočátku lehce nudil. Pozvolný rozjezd zejména dějových linek Kary a Markuse však dává naprostý smysl a hra se v konečném důsledku může pochlubit takřka perfektní gradací a pozvolným zvyšováním tempa. Tady by se mohli leckteří filmaři dokonce učit. Troufnu si ale tvrdit, že hratelnost ve stylu „pošoupej páčkou doleva, aby Kara umyla talíř“ některé hráče prostě odradí.
Hratelnost je v některých chvílích poplatně dalším hrám studia skoro až groteskní. Jedná se tak o maraton QTE, přičemž tady na nich většinou alespoň záleží. Druhý pilíř hratelnosti pak tvoří ukrutně pomalá chůze po nádherných a pestrých lokacích ve snaze najít všechny interaktivní prvky prostředí. Na tomhle by ale vážně šlo zapracovat, protože postavy se vlečou i ve chvílích, kde to absolutně z hlediska příběhu nedává smysl. Třeba v erotickém klubu na hráče čeká sekvence pod časovým limitem, který postavy samy zdůrazňují. I v této vypjaté chvíli se však Connor loudá jako já na záchod, když mne ve tři hodiny ráno postupně probudí plný močák. Občas se autoři přeci jen zarytou rutinu pokusí lehce okořenit, ale i tak je hratelnost tou suverénně největší slabinou hry.
Teď už se bude ale jen a jen chválit. Detroit nabízí skvělý vyspělý příběh o povaze lidství, který se nebojí zabrousit i do citlivých témat. Trojici protagonistů se povedlo vykreslit na jedničku. Ať už jde o civilnější roadstory Kary a její chráněnky Alice, epická cesta za svobodou Markuse a jeho následovníků, či vnitřní souboj detektivního androida Connora, všechny dějové linky jsou velmi poutavé a každá kapitola má své jasné místo i smysl. Výborné jsou i vedlejší postavy a svět Detroit: Become Human rozhodně není černobílý. Prakticky všichni herci předvádí výborné výkony a jsem rád, že se v jedné z hlavních rolí představil Jesse Williams, jehož jsem si oblíbil loni, když jsme s manželkou sledovali (nesuďte mě prosím :)) "americkou ordinačku" Chirurgové (než tvůrci jeho postavu posrali, ostatně jako postupně skoro všechny ostatní).
Konců je několik a jsou velmi odlišné. Jasně, i tady jsou některé volby trochu na oko, ale už řekněme někde kolem poloviny hry se začíná nezvratně rozhodovat o osudu některých vedlejších postav. Hra počítá i s některými zdánlivými detaily, které se mohou s tu větším, tu menším dopadem promítnout i v závěrečných kapitolách. Poslední čtvrtina hry poté už totálně dupe na plyn a rozdíly v zakončeních jsou skutečně markantní.
S odstupem pár dní se mi čím dál více „líbí“ konec, ke kterému jsem se dostal při prvním dohrání já. Markus držel víceméně pacifistickou linku revoluce až do pokojné demonstrace, kdy začaly ozbrojené složky opakovaně střílet do neozbrojených demonstrujících androidů. I když z demonstrace vzešly ztráty na životech na obou stranách, stále byl dialog mezi žijícími rasami primární cestou ke svobodě, ale útok na Jericho dal všemu tečku. Nakonec tedy proběhla násilná revoluce, za pomoci deviantního Connora, který úspěšně osvobodil nové androidy z továrny CyberLife, i když u toho jeho lidský parťák Hank zaplatil životem. Životy Kary s Alice vyhasly těsně před koncem na hranici s Kanadou, kde zaplatily nejvyšší cenu za předešlé rozhodnutí revolucionáře Markuse. Ač šlo o konec poměrně hořký, zanechal ve mně rozhodně dojem a dával mi naprostý smysl. Ze zvědavosti (a kvůli trofejím) jsem hru částečně odehrál vícekrát a změny jsou skutečně značné. Jestli zde existuje něco jako „happy end“, je na zvážení každého z nás.
Futuristická vize Detroitu s uvědomělými androidy je nesmírně poutavá. S chutí jsem četl „časopisy“ a potěšila i řada odemykatelných bonusů, kde nechybí i komentáře tvůrců. Odrovnalo mne zpracování menu, kde s vámi jakožto hráčem napřímo komunikuje androidka Chloe, jejíž chování se postupem hrou vyvýjí. Na místě je zmínit i výborný soundtrack, který má na starosti trojice hudebních skladatelů. To, že každý tvořil hudbu k jednomu z protagonistů, je výborný nápad a hudební podkres bravurně podtrhuje atmosféru zasněženého Detroitu a cesty za svobodou.
Detroit: Become Human tak nabízí výtečný příběh v krásných a zajímavých kulisách, který dokáže strhnout jako málokterá videohra. Tentokrát mě skutečně mrzelo, že hra není ještě delší. Heavy Rain pro mě (asi hodně z nostalgie) zůstane ve tvorbě Quantic Dream stále na pomyslném prvním místě, ale pokud bych měl doporučit jen jednu hru od tohoto studia, byl by to spíše Detroit. Jen škoda, že po stránce hratelnosti máte často pocit, že jen sledujete sekající se cutscénu, jež lze posunout dále pouze stisknutím tlačítka, co zrovna bliká na obrazovce.
Hodnocení na DH v době dohrání: 87 %; 320. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus
Pro: Strhující příběh plný zajímavých myšlenek; výborné postavy; krásné lokace; hudba; rozhodování má vážně dopad
Proti: Hratelnost hraje druhé housle
Valkyrie Elysium
Zkraje se musím přiznat, že nejsem fanouškem série Valkyrie a téměř vůbec ji neznám, tudíž Elysium pro mě byl vstupní bod, jak to asi Squeenix původně s titulem zamýšlel aby oslovil nové hráče. Pokud sledujete nějaké JRPG fóra, skupiny a diskuze na internetech, tak jste si možná všimli, že hru nikdo z nich nepřijal s jásotem a naopak se spíše rozjela kritika co to sakra udělali s jejich milovanou JRPG sérií. Aby to vydavatel nějak zachránil, tak dal k deluxe edici remaster Valkyrie Profile: Lenneth, ale co to bylo platné... a víte co? Je to děsná škoda. Soleil jsou schopní béčkaři a mrzí mě, že se jim nedaří zaujmout.
Elysium je third-person lineární rubanice, ze které sálá budget téměř v každém aspektu. Nutno ale říct, že jde o slušnou zábavu, pokud si tedy nepotrpíte na serepetičky okolo. Není to tak dávno, co jsem komentoval titul Soulstice, který shodou okolností vyšel nejen ve stejném roce, ale i ve stejném měsíci. Valkyrie má podobný old-school vibe her ze sedmé generace konzolí, který mně osobně hodně sedne a jsem rád za každý nový titul, který se jej snaží napodobit. Jenže zatímco Soulstice byla po stránce grafiky, animací i scénáře relativně konkurenceschopná hra ve své době, tak Valkyrie v tomhle působí jako uspěchaný recyklát. Ovšem vynahrazuje to podstatně zábavnějším soubojákem! Naše valkýra Maria má k dispozici nejen různé zbraně, komba a kouzla spojené s elementy, ale taky vystřelovací hák a především čtveřici pomocníků. Ty jde během soubojů přivolat na pomoc a ačkoliv je nelze přímo ovládat, tak mi to přijde na poměry žánru jako dobré oživení a souboje mi ani po víc jak dvaceti hodinách nepřišly stereotypní na rozdíl od zmíněného Soulstice.
Pomocníky lze mimo souboje i využívat na řešení primitivních hádanek, což je šíleně nevyužitý potenciál, neb se vše omezuje na prosté vytvoření ledové plošiny nad propastí nebo zbourání zdi blokující cestu apod. Každá taková překážka působí vyloženě samoúčelně a nic by se nestalo, kdyby tam nebyla. Je to škoda i vzhledem k tomu, že jednotlivé úrovně jsou sice lineární, ale mají lehce otevřený level design a nejde tak o čistý tunel. Díky háku, se kterým se může Maria přitahovat nejen k nepříteli, ale také třeba na střechy domů, je zkoumání mapy hned o něco zábavnější a bavilo mě prolézat každý kout a hledat truhly nebo nekonečné množství beden a sudů k rozbití. Co mi však nedává v tomhle ohledu smysl je, že v hlavním questu můžete najít na každé mapě zadání side-questů, ale jejich plnění se spouští zvlášť z vaší základny. Znamená to tedy dokončení hlavní mise, pak koukání na dva loadingy a procházení krátkého úseku mapy, který jste už viděli, znovu. Asi netřeba dodávat, že jejich plnění je vám k ničemu, pokud netoužíte po maximálním vylepšení a dalších bonusech.
A nemá smysl je procházet ani kvůli příběhu. Writing není žádná sláva a často jsem se přistihl, že vlastně vůbec nedávám pozor, co postavy říkají. Zajímavá je jen poslední kapitola, která může vyústit ve čtveřici různých konců a nezachrání to ani osobnosti jednotlivých postav. Těm moc nepomáhají ani slabé animace či lipsync. Jak jsem totiž zmínil na začátku, hra působí velmi lacině a na detaily se příliš nehledělo. Nejenže to jde znát na slabých animacích, ale nejvíc bijí do očí jednotlivé mapy. Graficky jsem díky stylizaci docela spokojen, ovšem ač jsem hru dohrál dnes, tak si nevybavím nějaký pohled na krajinu či architekturu, který by se mi zapsal do paměti. Všechno je tak nějak jako přes kopírák, nikdo si s ničím nevyhrál a jde znát, že vývoj byl nejspíš hodně uspěchaný a levný. Naštěstí minimálně japonský dabing je slušný a hudební doprovod je přímo nádherný.
Ve výsledku jde o fajn "relaxační" titul, u kterého vypnete, na příběh se vykašlete a jen bezmyšlenkovitě rubete zástupy nepřátel. Pokud tedy nejste zhýčkaní dobou a přežijete béčkovitost. Jsem vlastně docela naštvaný na tu malou fanbase, kterou značka dneska ještě má, že na Elysium plivali kde se dalo, aniž by jí dali vůbec šanci. Gratuluju, nejspíš jste si úspěšně zabili tu malou naději na obnovení, kterou jste dostali. A nebylo to vůbec třeba, neb ve svém žánru jde o solidní zábavu, jejíž komerční úspěch mohl v budoucnu přinést něco víc...
Elysium je third-person lineární rubanice, ze které sálá budget téměř v každém aspektu. Nutno ale říct, že jde o slušnou zábavu, pokud si tedy nepotrpíte na serepetičky okolo. Není to tak dávno, co jsem komentoval titul Soulstice, který shodou okolností vyšel nejen ve stejném roce, ale i ve stejném měsíci. Valkyrie má podobný old-school vibe her ze sedmé generace konzolí, který mně osobně hodně sedne a jsem rád za každý nový titul, který se jej snaží napodobit. Jenže zatímco Soulstice byla po stránce grafiky, animací i scénáře relativně konkurenceschopná hra ve své době, tak Valkyrie v tomhle působí jako uspěchaný recyklát. Ovšem vynahrazuje to podstatně zábavnějším soubojákem! Naše valkýra Maria má k dispozici nejen různé zbraně, komba a kouzla spojené s elementy, ale taky vystřelovací hák a především čtveřici pomocníků. Ty jde během soubojů přivolat na pomoc a ačkoliv je nelze přímo ovládat, tak mi to přijde na poměry žánru jako dobré oživení a souboje mi ani po víc jak dvaceti hodinách nepřišly stereotypní na rozdíl od zmíněného Soulstice.
Pomocníky lze mimo souboje i využívat na řešení primitivních hádanek, což je šíleně nevyužitý potenciál, neb se vše omezuje na prosté vytvoření ledové plošiny nad propastí nebo zbourání zdi blokující cestu apod. Každá taková překážka působí vyloženě samoúčelně a nic by se nestalo, kdyby tam nebyla. Je to škoda i vzhledem k tomu, že jednotlivé úrovně jsou sice lineární, ale mají lehce otevřený level design a nejde tak o čistý tunel. Díky háku, se kterým se může Maria přitahovat nejen k nepříteli, ale také třeba na střechy domů, je zkoumání mapy hned o něco zábavnější a bavilo mě prolézat každý kout a hledat truhly nebo nekonečné množství beden a sudů k rozbití. Co mi však nedává v tomhle ohledu smysl je, že v hlavním questu můžete najít na každé mapě zadání side-questů, ale jejich plnění se spouští zvlášť z vaší základny. Znamená to tedy dokončení hlavní mise, pak koukání na dva loadingy a procházení krátkého úseku mapy, který jste už viděli, znovu. Asi netřeba dodávat, že jejich plnění je vám k ničemu, pokud netoužíte po maximálním vylepšení a dalších bonusech.
A nemá smysl je procházet ani kvůli příběhu. Writing není žádná sláva a často jsem se přistihl, že vlastně vůbec nedávám pozor, co postavy říkají. Zajímavá je jen poslední kapitola, která může vyústit ve čtveřici různých konců a nezachrání to ani osobnosti jednotlivých postav. Těm moc nepomáhají ani slabé animace či lipsync. Jak jsem totiž zmínil na začátku, hra působí velmi lacině a na detaily se příliš nehledělo. Nejenže to jde znát na slabých animacích, ale nejvíc bijí do očí jednotlivé mapy. Graficky jsem díky stylizaci docela spokojen, ovšem ač jsem hru dohrál dnes, tak si nevybavím nějaký pohled na krajinu či architekturu, který by se mi zapsal do paměti. Všechno je tak nějak jako přes kopírák, nikdo si s ničím nevyhrál a jde znát, že vývoj byl nejspíš hodně uspěchaný a levný. Naštěstí minimálně japonský dabing je slušný a hudební doprovod je přímo nádherný.
Ve výsledku jde o fajn "relaxační" titul, u kterého vypnete, na příběh se vykašlete a jen bezmyšlenkovitě rubete zástupy nepřátel. Pokud tedy nejste zhýčkaní dobou a přežijete béčkovitost. Jsem vlastně docela naštvaný na tu malou fanbase, kterou značka dneska ještě má, že na Elysium plivali kde se dalo, aniž by jí dali vůbec šanci. Gratuluju, nejspíš jste si úspěšně zabili tu malou naději na obnovení, kterou jste dostali. A nebylo to vůbec třeba, neb ve svém žánru jde o solidní zábavu, jejíž komerční úspěch mohl v budoucnu přinést něco víc...
Pro: Zábavná akce, Einherjové, hudba
Proti: Writing, rozdělení side-questů, zbytečné "hádanky"
Wolfenstein: The Old Blood
Od dohrání skvělého Wolfenstein: The New Order uteklo moře času a The Old Blood mi jasně připomněl, proč mám ze "současných" FPS nejradši právě sérii Wolfenstein společně se dvojicí peckových DOOM her. The Old Blood je takový "půldíl", jež toho příliš nového nepřináší, ale po letité pauze mě hratelnost opět náramně bavila.
Líbí se mi, jakým způsobem přistupuje série k historii. Nebere se úplně vážně, ale na druhou stranu hrůzy Druhé světové války ani nevkusně nezlehčuje. I The Old Blood tak funguje jako připomínka doby, která se snad již nikdy nevrátí. Příběh samotný je na střílečku naprosto v pohodě. Dvojice záporáků se opět povedla a je uspokojivé když tyto zrůdy vydechnou naposledy. Pro další postavy příliš prostoru není a to včetně protagonisty B. J. Blazkowitche. To je ale spíše jen konstatování, ne vyložený zápor.
Pro FPS je podle mě naprosto stěžejní kvalitní leveldesing a alespoň solidní pocit ze střelby. Oba tyto aspekty The Old Blood splňuje. Střelba je zpracována spíše arkádově než realisticky, zábavě to však vůbec neškodí. Zpočátku jsem měl obavy, že bude hra přehnaně krátká. Osm kapitol přeci jen není kdovíjaký balík misí. Na vyšší obtížnosti (tentokrát jsem srabácky z Über ubral...) se ale nedá hra bezmyšlenkovitě prosvištět. Pro zájemce je navíc připravena i sada misí z původních her. Jen je k tomu potřeba najít postýlku, která retro dobrodružství spustí.
Novinek je pomálu. Vlastně mi přišlo, že hraju prostě to samé jako v The New Order. Zbraně jsou poměrně standardní, ale díky dobrému gunplayi je s nimi skvělá zábava. Jedinou výjimkou je snad jen trochu slabá dvouhlavňová brokovnice. K té se dostanete až v druhé půlce hry a bohužel ve srovnání třeba se svou sestřičkou ze série DOOM za moc nestojí. Dokázal bych si přeci jen představit trochu pestřejší repertoár. Stačily by jeden či dva kvéry navíc a hra by byla hned pestřejší. Nabízí se třeba kanón na bázi elektrické energie, když už si tady hrajeme s alternativní historií zavánějící dieselpunkem.
Bavilo mne odemykat perky, hledat ukrytá tajemství a kosit nacistické sráče dvěma samopaly naráz. Sesbíral jsem vše, z výzev jsem však na kýženou zlatou medaili splnil jen některé. Je to celkem fuška a nakonec začala zábava trpět neustálým opakováním jednotlivých arén ve snaze dosáhnout požadovaného skóre. The Old Blood pokračuje v cestě, kterou vyšlapal The New Order. Víc než regulérní díl ho lze označit spíše za samostatně vydaný datadisk. Svému předchůdci však rozhodně nedělá ostudu.
Hodnocení na DH v době dohrání: 78 %; 285. hodnotící; digitální verze PSN
Líbí se mi, jakým způsobem přistupuje série k historii. Nebere se úplně vážně, ale na druhou stranu hrůzy Druhé světové války ani nevkusně nezlehčuje. I The Old Blood tak funguje jako připomínka doby, která se snad již nikdy nevrátí. Příběh samotný je na střílečku naprosto v pohodě. Dvojice záporáků se opět povedla a je uspokojivé když tyto zrůdy vydechnou naposledy. Pro další postavy příliš prostoru není a to včetně protagonisty B. J. Blazkowitche. To je ale spíše jen konstatování, ne vyložený zápor.
Pro FPS je podle mě naprosto stěžejní kvalitní leveldesing a alespoň solidní pocit ze střelby. Oba tyto aspekty The Old Blood splňuje. Střelba je zpracována spíše arkádově než realisticky, zábavě to však vůbec neškodí. Zpočátku jsem měl obavy, že bude hra přehnaně krátká. Osm kapitol přeci jen není kdovíjaký balík misí. Na vyšší obtížnosti (tentokrát jsem srabácky z Über ubral...) se ale nedá hra bezmyšlenkovitě prosvištět. Pro zájemce je navíc připravena i sada misí z původních her. Jen je k tomu potřeba najít postýlku, která retro dobrodružství spustí.
Novinek je pomálu. Vlastně mi přišlo, že hraju prostě to samé jako v The New Order. Zbraně jsou poměrně standardní, ale díky dobrému gunplayi je s nimi skvělá zábava. Jedinou výjimkou je snad jen trochu slabá dvouhlavňová brokovnice. K té se dostanete až v druhé půlce hry a bohužel ve srovnání třeba se svou sestřičkou ze série DOOM za moc nestojí. Dokázal bych si přeci jen představit trochu pestřejší repertoár. Stačily by jeden či dva kvéry navíc a hra by byla hned pestřejší. Nabízí se třeba kanón na bázi elektrické energie, když už si tady hrajeme s alternativní historií zavánějící dieselpunkem.
Bavilo mne odemykat perky, hledat ukrytá tajemství a kosit nacistické sráče dvěma samopaly naráz. Sesbíral jsem vše, z výzev jsem však na kýženou zlatou medaili splnil jen některé. Je to celkem fuška a nakonec začala zábava trpět neustálým opakováním jednotlivých arén ve snaze dosáhnout požadovaného skóre. The Old Blood pokračuje v cestě, kterou vyšlapal The New Order. Víc než regulérní díl ho lze označit spíše za samostatně vydaný datadisk. Svému předchůdci však rozhodně nedělá ostudu.
Hodnocení na DH v době dohrání: 78 %; 285. hodnotící; digitální verze PSN
Pro: Skvělý pocit ze střelby; dobrý leveldesign; funkční krycí systém; záporáci jsou správné svině (a B. J. už na ně vaří vodu); úrovně z původních her
Proti: Zbraně by mohly být rozmanitější; minimum inovací; nic moc závěr
Bloodborne
Jak dobře a výstižně shrnout tuto jízdu, když jsem plný pocitů, ještě teď se klepu ze souboje proti Kosovi a emoce se ve mě přelévají? Těžko, ale můžu tu vysypat myšlenky, co se mi hodní teď hlavou.
Tuhle hru jsem rozehrál někdy před 3,5 lety. V momentě mě pohltila. Geniální level design, který v mém osobním žebříčku žádná jiná hra nepřekonala. Open world, který je vymezen určitými větvícími se koridory tu je doveden k dokonalosti. Neustále máte pocit, že se ztrácíte, ale zároveň pořád cítíte nějaký progres. A hele, tyhle dveře jsem ještě neotevřel, tady ten žebřík jsem minule nesundal, kam mě zavede, když skočím.. "YOU DIED".
Zní to možná absurdně, ale exploring u mě byl tím hlavním tahounem celé hry. Jasný, souboje jsou možná ještě o stupýnek lepší, ale to všichni tak nějak tuší. Ale říct to musím. Souboje jsou skvělé. V žádné jiné hře jsem neměl takový pocit, že se neustále zlepšuji a učím se něco nového. Ale zároveň přijde vždy ještě větší frajer, co mě v tom zas a znova vymáchá. Ale já se kousnu, naskilluji a ten úsměv ze ksichtu mu vymažu.
Je to strašně zvláštní, ale u téhle hry jsem se vztekal minimálně. Ta hra je totiž hrozně férová. Když vás něco sejme, když vás něco 20x sejme, tak je to jen a jen vaše chyba. A vy v tu chvíli víte, že to můžete udělat lépe a když se kousnete, tak pak i lépe uděláte. A ten pocit? K nezaplacení. Vlastně i úplný soulsový začátečník s trochou vůle si hru může (pár slz a kapek krve included) podmanit. Asi bych to neměl říkat, ale třeba finální bosse jsem dal na první pokus jen díky spamování rychlého útok a thats it. I v tomto směru vás hra párkrát překvapí a ten pocit je vlastně podobně super, jako když překonáte zdánlivě nepřekonatelnou překážku v podobě dvoutisícého pokusu.
A vizuální stránka? To je lovecraftský porno! Vizuálně je to nádherné, trochu to degraduje nestabilních 30 FPS na PS4, ale jednotlivé lokality, vizuály, designy bossů! Uhmmm, nádherný a když to ještě podtrhne geniální soundtrack, tak tu máte další z důvodů, proč to prostě musí každý správný hráč aspoň vyzkoušet. K tomu si přičtěte neustálou mysteriózní atmosféru, záhadnost, strach, úzkost. Vy nebudete moc tušit, co se kolem vás děje, ale kolem sebe máte velké množství hintů, které po kousíčkách vyplňují mezery v příběhu.
Ano, ta hra bude místy bolet, je to náročné, ale vlastně ne až tak, jak si každý myslí. Chce to jen o trochu víc trpělivost, než je člověk zvyklý, spíš se uklidnit, než se rozohnit a voila, budete mít jeden z nejsilnějších herních zážitků, které můžete zažít. Aspoň já měl!
Tuhle hru jsem rozehrál někdy před 3,5 lety. V momentě mě pohltila. Geniální level design, který v mém osobním žebříčku žádná jiná hra nepřekonala. Open world, který je vymezen určitými větvícími se koridory tu je doveden k dokonalosti. Neustále máte pocit, že se ztrácíte, ale zároveň pořád cítíte nějaký progres. A hele, tyhle dveře jsem ještě neotevřel, tady ten žebřík jsem minule nesundal, kam mě zavede, když skočím.. "YOU DIED".
Zní to možná absurdně, ale exploring u mě byl tím hlavním tahounem celé hry. Jasný, souboje jsou možná ještě o stupýnek lepší, ale to všichni tak nějak tuší. Ale říct to musím. Souboje jsou skvělé. V žádné jiné hře jsem neměl takový pocit, že se neustále zlepšuji a učím se něco nového. Ale zároveň přijde vždy ještě větší frajer, co mě v tom zas a znova vymáchá. Ale já se kousnu, naskilluji a ten úsměv ze ksichtu mu vymažu.
Je to strašně zvláštní, ale u téhle hry jsem se vztekal minimálně. Ta hra je totiž hrozně férová. Když vás něco sejme, když vás něco 20x sejme, tak je to jen a jen vaše chyba. A vy v tu chvíli víte, že to můžete udělat lépe a když se kousnete, tak pak i lépe uděláte. A ten pocit? K nezaplacení. Vlastně i úplný soulsový začátečník s trochou vůle si hru může (pár slz a kapek krve included) podmanit. Asi bych to neměl říkat, ale třeba finální bosse jsem dal na první pokus jen díky spamování rychlého útok a thats it. I v tomto směru vás hra párkrát překvapí a ten pocit je vlastně podobně super, jako když překonáte zdánlivě nepřekonatelnou překážku v podobě dvoutisícého pokusu.
A vizuální stránka? To je lovecraftský porno! Vizuálně je to nádherné, trochu to degraduje nestabilních 30 FPS na PS4, ale jednotlivé lokality, vizuály, designy bossů! Uhmmm, nádherný a když to ještě podtrhne geniální soundtrack, tak tu máte další z důvodů, proč to prostě musí každý správný hráč aspoň vyzkoušet. K tomu si přičtěte neustálou mysteriózní atmosféru, záhadnost, strach, úzkost. Vy nebudete moc tušit, co se kolem vás děje, ale kolem sebe máte velké množství hintů, které po kousíčkách vyplňují mezery v příběhu.
Ano, ta hra bude místy bolet, je to náročné, ale vlastně ne až tak, jak si každý myslí. Chce to jen o trochu víc trpělivost, než je člověk zvyklý, spíš se uklidnit, než se rozohnit a voila, budete mít jeden z nejsilnějších herních zážitků, které můžete zažít. Aspoň já měl!
Pro: atmosféra, vizuál, soundtrack, LEVEL DESIGN, exploring, soubojový systém, pocit z poražení bosse
Proti: místy plynulost (slabých 30 FPS)
Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)
-
Gothic
+32
Napsal jvempire, 21 dní
Populární a povedených RPG sérií není málo, ale Gothic přesto dokázal nezapadnout a zapsat… -
Kingdom Come:…
+26
Kingdom Come: Deliverance II
Napsal Garret, 15 dní
Vávra v jednom z rozhovorů uvedl, že hry dnes nejsou dělány jako zážitek. Když se nad tím… -
Fallout Tactics:…
+25
Fallout Tactics: Brotherhood of Steel
Napsal adam.kulhanek, 21 dní
Z prvních dvou dílů Falloutu jsem byl velmi nadšený, dvojku považuji jako jednu z mých… -
Kingdom Hearts
+25
Napsal jvempire, 28 dní
Kingdom Hearts je skvělá RPG série vzniklá spojením Final Fantasy a Disney u které mám… -
Kingdom Come:…
+22
Kingdom Come: Deliverance II
Napsal S4TW, 27 dní
Herní výzva 2025 – Zločin a trest Tak tohle byla jízda! Hned z kraje mohu říct,… -
Stray
+22
Napsal jvempire, 23 dní
Tento kočičí příběh mě zaujal již v prvních ukázkách. Jde o dobrodružství se… -
The Elder Scrolls…
+22
The Elder Scrolls IV: Oblivion
Napsal CrisBenton, 14 dní
Tak po dlouhé době jsem zase něco dohrál, pač nebylo moc času. Na předchozí hře Morrowindu… -
Kingdom Come:…
+21
Kingdom Come: Deliverance II
Napsal ActualPigeon5, 27 dní
Tak po 145 hodinách mě dojely titulky a i když je to z mnoha pohledů fantastická hra, tak ta… -
Star Wars:…
+21
Star Wars: Knights of the Old Republic II: The Sith Lords
Napsal Subject 13, 17 dní
Jsou hry dobré a špatné. Jsou hry co se povedly a nepovedly… a potom jsou tu druhé KotORy. … -
Kvark
+20
Napsal jvempire, 16 dní
Stříleček sázejících na nostalgii je poslední dobou čím dál víc a překvapivě i těch…
Pro: souboje, art-direction, trick weapons, hudba a ATMOSFÉRA!
Proti: v současnosti stále 30 fps a to i na PS5, SONY na značku kašle a navíc ruší projekty fanoušků- WTF?!