Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Detroit: Become Human

86
80 hodnocení Platformy
Žánr:
adventura > interaktivní film *
adventura > akční adventura
Forma:
placená hra
Rozsah:
samostatná hra
Multiplayer:
ne
Datum vydání:
25.05.2018 PS4
Vývojáři:
Quantic Dream
Oficiální stránky:
http://www.quanticdream.com/en/#!/en/categ…
Adventura Detroit: Become Human od studia Quantic Dream v čele s Davidem Cagem vám přináší futuristický příběh města Detroit roku 2038. Technologie značně pokročila, což je znát hlavně v oblasti robotiky, která dosáhla bodu, kdy jsou inteligentní stroje již běžnou součástí lidského života a zastávají všemožné práce, od veřejných uklízečů a stavařů, až po pečovatele o domácnost či o samotné lidi. Tyto stroje jsou stále řízeny složitými algoritmy, ale u některých jednotek se začínají tvořit deviace, které jim umožňují pociťovat emoce a rozhodovat se na základě svého přesvědčení.

Ve hře se ujmeme tří hlavních postav – Kary, Connora a Markuse:

Kara (která byla hlavní aktérkou technologického dema Project Kara z roku 2012) je chůva model AX400 a její práce je uklízet, vařit a hlavně se starat o mladou Alici, dceru nezaměstnaného taxikáře Todda, který se po smrti manželky stal silným alkoholikem s nepředvídatelným chováním.

Connor je prototyp RK800, chladný a velice inteligentní robot, který byl stvořen jako pomoc lidským detektivům. Společně s detektivem Hankem Anderson se snaží zjistit, proč u části robotí populace dochází k vzniku deviací.

Markus je pečovatel, patřící starému umělci Carlu Manfredovi. Carlo v něm vidí víc než jen stroj a postupně začne Markuse učit malovat, nechá ho poslouchat hudbu a začne ho brát jako svého syna. Jeho pravý syn Leo ale jejich přátelství nekvituje s povděkem.

Jako v předchozích hrách studia Quantic Dream, i v Detroit na vašich volbách ve hře záleží a příběh se na jejich základě větví. Je možné dokončit příběh bez toho, aby se konce dožily všechny postavy. Smrt nepředstavuje selhání nebo konec hry, je to jen další volba a větvení příběhu.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PS4 85
Herní výzva 2019 - Čapkův odkaz

Nejlepší hra Quantic Dream, to vám mohu prozradit hned z kraje. Jejich hry stojí a padají (neuvědomuji si, že by někdy vyloženě propadly) na příběhu. To je ten hlavní hnací motor a příběh hry Detroit: Become Human ve mě zanechal silnou stopu, takže – mission accomplished.

První, co mě hned z kraje dostalo je menu. Ano, čtete správně, menu. Zábavnější menu jsem ve hře ještě nezažil (upřímně si žádné zábavné ani nevybavuji). V menu je totiž android, který s vámi pokaždé komunikuje, reaguj na to, kdy a jak dlouho jste hráli a dokonce se zde objevil i dotazník či pár vašich rozhodnutí, na která zareaguje. Opravdu se jednalo o velmi dobré zpestření, které velmi snadno přidalo plusové body, ale to jsou právě ty detaily, které jako hráči chceme.

Dalším velkým plusem je znatelný posun v grafické stránce. Od Beyond: Two Souls je ten krok kupředu opravdu znatelný. Hra je fakt krásná, působí velmi reálně, uvěřitelně, živě (ačkoliv se jedná o adventuru), prostě máte pocit, že jste součástí té hry. Je zde plno detailů, mimiky jsou perfektní a já vizuální stránku mohu jen chválit.

Největší síla je ovšem v samotném příběhu, který je parádní. Postavy jsou skvěle napsané, jejich charakterní posun je tu opravdu znatelný a navíc na něj máte hlavní vliv právě vy, jako hráči. Nebyla zde postava, která by mě otravovala či by mi přišla špatně napsaná. Samotný příběh je velmi emocionálně silný, jsem přesvědčený, že většinu lidí dokáže tvrdě zasáhnout (ať už se budou rozhodovat jakkoliv). Co mě ovšem nejvíc zasáhlo, bylo to, že všechno působí tak, jako by se to v nejbližších desetiletích mělo skutečně stát. Velmi silně doporučuji číst všechny přiložené časopisy, na kterých si tohle moje tvrzení určitě potvrdíte.

Ať už věříme v to, že nás někdy v blízké budoucnosti čeká něco jako revoluce androidů či vůbec technologii podobná tomu, co jsme ve hře viděli, tak nemůžeme popírat fakt, že podobný problém, jaký se ve hře řešil, se vůbec nemusí týkat jenom androidů. Hra totiž odkazuje dost silně na to, co už tu několikrát bylo či dokonce pořád někde ve světě je. A to je docela síla, ne?

Co se studiu povedlo opět posunout o úroveň dál je to, že vaše rozhodnutí skutečně mají smysl a posouvají příběh doprava či doleva (snad i doslova). Pořád to má ještě kousek k tomu, jak bych si to představoval, kdy hra skutečně mění prostředí na základě vašich rozhodnutí, ale musím smeknout, že tentokrát se v tomhle směru tvůrci dostali hodně daleko (otázkou je, jestli je to vůbec možné ještě posunout dále, přeci jenom většina hráčů projde hru jen jednou a jak ukázali statistiky, většina se vydává stejným směrem, takž má pro studio smysl vytvářet něco, co třeba 85% vůbec neuvidí?).

Ze začátku jsem byl spokojený s tím, jak se hra ovládá. Ona totiž dokáže využít gamepad na 100% a je to velmi zábavné, postupně se to dostane do takové fáze nudy, kdy je to spíš povinnost přesunout postavu z bodu A do bodu B a něco tam při souboji odklikat. Ačkoliv těžší obtížnost může být větší výzva, tak vám může zkazit váš postup, jakým jste zamýšleli jít.

V tomhle směru tu mám jedno doporučení. Pokud chcete mít svá rozhodnutí absolutně ve své moci, tak hrajte hru na lehčí obtížnost. Já bohužel zvolil tu těžší a díky občasnému špatnému posunutí páčkou na gamepadu jsem byl posunut směrem, jakým jsem nechtěl jít. Mluvím o soubojích, které jsou poměrně snadné, ale tempo, jakým hrajete, vás hodí do takové té sledovací pohody, takže jakmile přijde akční sekvence, tak se snadno může stát, uděláte nenávratnou chybu.

Hra se spíš kouká, než hraje, ale kouká se tak, že vy ovlivňujete příběh, jste prostě takový spoluscénárista. Já osobně dostal pocit, že má rozhodnutí mají smysl a posouvají příběh mým směrem. Navíc to skvěle funguje místo toho, že si s přítelkyní pustíte seriál (vlastní zkušenost) a je to zábava i pro spolusledujícího.

Kdybych hodnotil jen příběh, postavy, prostředí, pocit jaký jsem u hraní měl, zábavnost… tak by známka byla vyšší. Já si ovšem nemohu stále pomoct a do plnohodnotného herního zážitku mi v tomto žánru něco chybí. Tohle je pro mě takový podžánr – interaktivní film/seriál. Ale spokojenost i tak veliká.

Pro: příběh, postavy, prostředí, grafika, strom rozhodnutí

Proti: správná cesta je poměrně jasná, jednoduchá - až líná hratelnost

+24
  • PS4 85
Detroit je až nečekaně impresivní kus videoherně filmové práce. Vyniká hlavně v kontrastu s velmi nudným Beyond, který jsem hrál několik měsíců zpět a měl docela problém se jím vůbec prokousat. S Detroitem jsem ten problém neměl - až na jednu či dvě výjimky mě zde bavily všechny kapitoly, děj mě hnal kupředu, postavy mě bavily znatelně více. A samozřejmě na scénáři Detroit stojí (a ano, padá), protože se opět jedná o interaktivní film - zajímalo by mne, zda ještě někdy Quantic Dream udělá "tradiční" (jako kdyby na Omikronu bylo něco tradičního) hru ve stylu Nomad Soul.

Detroit je rozdělen do tří, převážně na sobě nezávislých, dějových linií. Nejslabší je ta Markusova - to je ten hlavoun na box cover artu hry (mimochodem asi nejhnusnější cover co jsem za posledních 10 let viděl, gratuluji marketingovému oddělení). Markus přitom začíná velmi slibně - vyloženě jsem si užíval starání se o zestárlého Lance Henriksena v jeho luxusním domě. Pak se ale stanou jisté události (typicky po Cageovsku přepálené) a z Markuse se stane vůdce povstání androidů, včetně všech klišé, které si při pomyšlení na toto téma dokážete představit. Ale i tak mě jeho linka víceméně bavila, má vcelku spád a navíc, Detroit je neskutečná eye candy podívaná. Zpracování postav i prostředí je tu naprosto excelentní po všech stránkách. Soundtrack nijak nezaostává - až do té míry, že každá postava (a její dějová linie) dostala vlastního skladatele s vlastním stylem a tedy i atmosférou.
Druhá dějová linie se točí kolem Kary - to je ta androidka z velmi povedeného technologického dema PS3. Kara se jen snaží postarat o dítě jí svěřené do péče a utéct do Kanady. Tato linka je mnohem komornější, ale Kara mi byla sympatická a jako celek tuto linii hodnotím kladněji. Jen škoda toho twistu s Alice, doufal jsem že si to Cage odpustí....
Nejlepší postavy v Detroitu jsou ale Connor a jeho lidský parťák Hank, hraný legendárním Clancym Brownem (znáte jistě ze seriálu Carnivale - pokud jste neviděli, napravit - a jisté insignifikantní hry z roku 1997 od malého studia Black Isle). Samozřejmě, nedá se popřít, že ani zde se Cage nevyvaroval všemožných klišé (Hank nemá rád androidy, v minulosti přišel o syna, má sebevražedné tendence..), ale zpracování je kvalitní a postavy charismatické.

Čeho si na Detroitu cením nejvíc?

1) celkové zpracování světa budoucnosti. Ne všechno tu dává smysl a občas je potřeba zapnout tu starou dobrou funkci "suspension of disbelief", ale i přesto Detroit nadhazuje slušnou sadu otázek o budoucnosti lidstva, aniž by působil přespříliš kazatelsky (jak říct preachy?).

2) Neskutečný důraz na tu starou mantru "choices and consequences". Opravdu jsem měl pocit, že téměř každá volba kterou dělám, má smysl a bude mít nějaký následek. Davida Cage už asi štvalo, že tenhle aspekt v jeho minulých hrách spousta lidí odignorovala, takže zde prosadil po každé kapitole zobrazení flowchartu, kde je vidět, kolik z možných variant toho hráč udělal. A to větvení je vskutku substantivní, až do té míry, že bude Detroit první Quantic hra, kterou si časem zahraji rád znovu, abych zkusil jiné možnosti.

A co je potřeba vytknout? No právě ten scénář. Cage stále píše velmi "na sílu" a Detroit tak občas zkrátka nepůsobí uvěřitelně. Což je škoda. Ale i tak, za mě nejlepší Quantic hra od Fahrenheitu.
+23
  • PS4 100
Téhle hře nemůžu férově nedat 100%, protože jsem dlouho nezažila, že by mě něco až tak moc bavilo. Příběhově i ovládáním je na stejné úrovni jako její předchůdce Heavy Rain; vaše rozhodnutí mají opravdu zásadní vliv a sebemenší maličkost zapříčíní odezvu v dalších kapitolách. Hra je navržena tak, abyste si ji prošli několikrát, ostatně vás na to sama upozorňuje grafem různých rozhodnutí na konci každé kapitoly. Veškerá akce spočívá v QTE sekvencích, které se myslím podařilo udělat dostatečně časté a přiměřeně „zábavné,“ že neztratíte pocit kontroly nad tím, co se děje – jedná se v podstatě o kvalitní film, nebo délkou spíš seriál, ve kterém rozhodujete, co se stane a jak to všechno skončí. Po narativní stránce je tedy hra neskutečně dobrá, opravdu máte kontrolu nad tím, co se stane a různé cesty odemykají různé nové scény. Pokud se nikdy nerozhodnete reagovat na Toddovo násilí, zabije Karu a Alice a jejich příběh tím končí. Pokud se necháte chytit hlídkou, čeká vás místo Kanady koncentrační tábor. Pokud špatně mačkáte tlačítka při hraní Marcuse, na jeho místo v čele Jericha nastoupí North. A co je úplně nejlepší, pokud se Connor dostane do čela Jericha, stane se loutkou v rukou Cyberlife. To vše samozřejmě doplňují i skvěle napsané a povětšinou skvěle zahrané postavy a perfektní grafika.

Nicméně.

Příběh hry je šablonovitý a postavený na sérii klišé a odkazů na další AI filmy/hry, přičemž se vám velmi důsledně a těžkopádně snaží podstrčit paralelu mezi bojem afroameričanů za občanská práva a hnutím androidů. Klišé mi nevadí, ale to sociálně-politické poselství už trochu ano - Marcusův pochod ulicemi ve mně vyvolával spíše trapné než vítězoslavné pocity. Hře totiž zásadně chybí jakékoliv „lore“: androidi jsou zde ve výsledku úplně stejní jako lidé – stejně emocionální, podobně zranitelní – a jejich cílem je, jak napovídá podtitul, stát se lidmi, pravděpodobně se všemi výhodami (možnost sednout si v autobuse po vzoru Rosy Parks a zřídit si zdravotní pojištění na náhradní díly) a nevýhodami (nemožnost přehrání paměti do nového těla, jelikož to samo už má právo na život), co to obnáší. Jenomže, i když tedy akceptujeme, že se zlému korporátu Cyberlife vyplatí výrabět všechny androidy se stejně oduševnělým potenciálem (na co zametač silnic potřebuje stejnou mentální kapacitu jako policejní vyjednávač?), hra tak nějak pořád obchází to, v čem deviace androidů vlastně spočívá. Cynický miliardář Kamski vám sice řekne něco o šíření viru, ale říká to Connorovi, který evidentně může projevovat emoce a řídit se jimi dávno před vlastní „deviací.“ Navíc v momentě, kdy Hank zastřelí „zlého“ Connora, chladnokrevně tak zabije někoho, kdo měl naprosto stejný potenciál jako jeho nový plastový kamarád stát se člověkem - jen zkrátka neměl dost času sesbírat ty správné podněty, popřípadě se jen nechat probudit kouzelným dotekem již probuzeného androida??? Zkrátka, hra se více zaměřuje na vztahy lidí a jejich v podstatě nerozeznatelných imitací, než aby se zabývala nějakým přehnaným vysvětlováním. Alespoň to má víceméně spád.

Tím se dostávám i k dalšímu nedostatku, který vyvstane při opakovaném hraní, a to sice tomu, že určité lineární sekvence hry jsou napodruhé, napotřetí, napočtvrté už dost nudné (například Marcus na skládce nebo hledání Jericha). Poslední slabinou hry je dle mého postava Alice, o kterou se spolu s Karou tak nějak staráte a občas zkoušíte, jak se jí zbavit, protože veškeré interakce s ní jsou jako pokus o diskuzi s gumovou pannou – kdyby bylo tato androidí holčička aspoň o trochu živější, myslím, že by se snad pak pár lidí našlo, které by překvapilo šokující odhalení, že to není člověk.

Ale to jsou pouze moje subjektivní výtky, celkově se jedná o extrémně dobrou hru, která dosáhne toho, co si vytyčila: udělá z vás vypravěče svého příběhu.

Pro: skvělá hra, skvělé postavy, skvělý příběh, skvělá grafika, rozhodnutí mají zásadní vliv

Proti: šablonovitost, klišé, absence "teorie"

+20
  • PS4 80
Díla, pod kterými je podepsán David Cage měla vždy dost nedostatků, často nepřehlédnutelných. Vcelku povedené Heavy Rain následovalo vcelku nepovedené Beyond. Důvodů něco očekávat i od Detroit: Become Human jsem tak vskutku neměl mnoho.

První, čeho si každý všimne je skvělá grafika. Všechny novější hry od Quantic Dream se jí můžou pyšnit a tahle není výjimkou. Ať už se jedná o postavy, prostředí nebo i chování deště a sněhu na různých površích. Vše je na špičkové úrovni, už možná jenom proto, že jednotlivé kapitoly se odehrávají v poměrně uzavřeném prostředí, což ale vůbec nevadí. Hudba i dabing se také nemají za co stydět a jako celek má, minimálně audiovizuálně, tenhle interaktivní film na ty nejlepší zástupce průmyslu.

A právě ona interaktivita se pro mě stala největším překvapením. Rozhodnutí mají až překvapivě propracované následky. Ve většině her poznáte klíčová rozhodnutí ihned, ale Detroit je často maskuje a jejich dopad pocítíte až o značný čas později. Zároveň si jimi odemykáte (či zamykáte) celé příběhové větve. Je velice nepravděpodobné, že byste měly dva naprosto stejné průchody.

Z trojice hlavních postav jednoznačně vyčnívá android-detektiv Connor, kterému lze opravdu slušně formovat osobnost. Navíc propletení jeho osudu s Markusovým a jejich možné vyústění je provedeno na jedničku. Kara tahá za kratší konec už jenom proto, že její story po větší část hry působí až moc odděleně od ostatních. Námět a svět jako takový není nijak originální, ale vůbec by mi nevadilo si v něm znova něco zahrát, protože na mě působil, v rámci možností, uvěřitelně

Hratelností se nic zajímavého nekoná. Celá hra je v zásadě hromada QTE. Nejsou tak otravné jako v Heavy Rain, nicméně třeba pohybové ovládání Dualshocku má k dokonalosti zatraceně daleko. Diagram událostí je vynikající a užitečný nápad, takže si můžete prohlédnout svou cestu, včetně těch které jste minuly a zkusit je otevřít v dalším playtrough. Jediný vyložený problém jsem měl s kamerou v chodících částech. Celá hra používá jakési pseudo statické pohledy a nejednou až kazí atmosféru některých scén. Stejně tak zajímavost jednotlivých kapitol silně kolísá, kdy některé jsou skvělé, zatímco jiné vyloženě nudné. Tím, že jsou ale docela krátké (málokdy překročí 30 minut) se i ty horší dají přežít.

Většina důležitých scén je vyvedena na jedničku a celkově všechny cut-scény už působí hodně profesionálně a ukazují, jak dalekou cestu od Fahrenheitu studio ušlo. Pořád se dá hodně záležitostí vytknout, ale bezpochyby se zatím jedná o nejambicióznější „utvoř si svůj příběh“ hru.
+20
  • PS4 95
Ok, tak po odohraní hry som mal opäť pocit, že som prešiel úžasnú hru. Každý jeden charakter v hre má svoju určitú charizmu a zaujímavý príbeh. Až na niekoľko detailov, pri ktorých som sa pozastavil išlo o neskutočne prepracovaný príbeh s neskutočnými možnosťami výberu. Graficky je hra na naozaj špičkovej úrovni a vyzerá to tak, že PlayStation 4 dosiahol svoj vrchol. Čo by som na hre prijal? Možnosť ešte jednej hrateľnej postavy - pokojne aj za človeka. Tak isto o trošku prepracovanejší koniec, hoci aj tie konce ktoré sú v hre sú skvelé.

Pro: grafika, príbeh, atmosféra, možnosť voľby

Proti: kratšia hrateľná doba, alebo možnosť hrať za ešte jednu postavu

+19 +20 −1