Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PS4 85
Detroit je až nečekaně impresivní kus videoherně filmové práce. Vyniká hlavně v kontrastu s velmi nudným Beyond, který jsem hrál několik měsíců zpět a měl docela problém se jím vůbec prokousat. S Detroitem jsem ten problém neměl - až na jednu či dvě výjimky mě zde bavily všechny kapitoly, děj mě hnal kupředu, postavy mě bavily znatelně více. A samozřejmě na scénáři Detroit stojí (a ano, padá), protože se opět jedná o interaktivní film - zajímalo by mne, zda ještě někdy Quantic Dream udělá "tradiční" (jako kdyby na Omikronu bylo něco tradičního) hru ve stylu Nomad Soul.

Detroit je rozdělen do tří, převážně na sobě nezávislých, dějových linií. Nejslabší je ta Markusova - to je ten hlavoun na box cover artu hry (mimochodem asi nejhnusnější cover co jsem za posledních 10 let viděl, gratuluji marketingovému oddělení). Markus přitom začíná velmi slibně - vyloženě jsem si užíval starání se o zestárlého Lance Henriksena v jeho luxusním domě. Pak se ale stanou jisté události (typicky po Cageovsku přepálené) a z Markuse se stane vůdce povstání androidů, včetně všech klišé, které si při pomyšlení na toto téma dokážete představit. Ale i tak mě jeho linka víceméně bavila, má vcelku spád a navíc, Detroit je neskutečná eye candy podívaná. Zpracování postav i prostředí je tu naprosto excelentní po všech stránkách. Soundtrack nijak nezaostává - až do té míry, že každá postava (a její dějová linie) dostala vlastního skladatele s vlastním stylem a tedy i atmosférou.
Druhá dějová linie se točí kolem Kary - to je ta androidka z velmi povedeného technologického dema PS3. Kara se jen snaží postarat o dítě jí svěřené do péče a utéct do Kanady. Tato linka je mnohem komornější, ale Kara mi byla sympatická a jako celek tuto linii hodnotím kladněji. Jen škoda toho twistu s Alice, doufal jsem že si to Cage odpustí....
Nejlepší postavy v Detroitu jsou ale Connor a jeho lidský parťák Hank, hraný legendárním Clancym Brownem (znáte jistě ze seriálu Carnivale - pokud jste neviděli, napravit - a jisté insignifikantní hry z roku 1997 od malého studia Black Isle). Samozřejmě, nedá se popřít, že ani zde se Cage nevyvaroval všemožných klišé (Hank nemá rád androidy, v minulosti přišel o syna, má sebevražedné tendence..), ale zpracování je kvalitní a postavy charismatické.

Čeho si na Detroitu cením nejvíc?

1) celkové zpracování světa budoucnosti. Ne všechno tu dává smysl a občas je potřeba zapnout tu starou dobrou funkci "suspension of disbelief", ale i přesto Detroit nadhazuje slušnou sadu otázek o budoucnosti lidstva, aniž by působil přespříliš kazatelsky (jak říct preachy?).

2) Neskutečný důraz na tu starou mantru "choices and consequences". Opravdu jsem měl pocit, že téměř každá volba kterou dělám, má smysl a bude mít nějaký následek. Davida Cage už asi štvalo, že tenhle aspekt v jeho minulých hrách spousta lidí odignorovala, takže zde prosadil po každé kapitole zobrazení flowchartu, kde je vidět, kolik z možných variant toho hráč udělal. A to větvení je vskutku substantivní, až do té míry, že bude Detroit první Quantic hra, kterou si časem zahraji rád znovu, abych zkusil jiné možnosti.

A co je potřeba vytknout? No právě ten scénář. Cage stále píše velmi "na sílu" a Detroit tak občas zkrátka nepůsobí uvěřitelně. Což je škoda. Ale i tak, za mě nejlepší Quantic hra od Fahrenheitu.
+38
  • PS4 85
Herní výzva 2019 - Čapkův odkaz

Nejlepší hra Quantic Dream, to vám mohu prozradit hned z kraje. Jejich hry stojí a padají (neuvědomuji si, že by někdy vyloženě propadly) na příběhu. To je ten hlavní hnací motor a příběh hry Detroit: Become Human ve mě zanechal silnou stopu, takže – mission accomplished.

První, co mě hned z kraje dostalo je menu. Ano, čtete správně, menu. Zábavnější menu jsem ve hře ještě nezažil (upřímně si žádné zábavné ani nevybavuji). V menu je totiž android, který s vámi pokaždé komunikuje, reaguj na to, kdy a jak dlouho jste hráli a dokonce se zde objevil i dotazník či pár vašich rozhodnutí, na která zareaguje. Opravdu se jednalo o velmi dobré zpestření, které velmi snadno přidalo plusové body, ale to jsou právě ty detaily, které jako hráči chceme.

Dalším velkým plusem je znatelný posun v grafické stránce. Od Beyond: Two Souls je ten krok kupředu opravdu znatelný. Hra je fakt krásná, působí velmi reálně, uvěřitelně, živě (ačkoliv se jedná o adventuru), prostě máte pocit, že jste součástí té hry. Je zde plno detailů, mimiky jsou perfektní a já vizuální stránku mohu jen chválit.

Největší síla je ovšem v samotném příběhu, který je parádní. Postavy jsou skvěle napsané, jejich charakterní posun je tu opravdu znatelný a navíc na něj máte hlavní vliv právě vy, jako hráči. Nebyla zde postava, která by mě otravovala či by mi přišla špatně napsaná. Samotný příběh je velmi emocionálně silný, jsem přesvědčený, že většinu lidí dokáže tvrdě zasáhnout (ať už se budou rozhodovat jakkoliv). Co mě ovšem nejvíc zasáhlo, bylo to, že všechno působí tak, jako by se to v nejbližších desetiletích mělo skutečně stát. Velmi silně doporučuji číst všechny přiložené časopisy, na kterých si tohle moje tvrzení určitě potvrdíte.

Ať už věříme v to, že nás někdy v blízké budoucnosti čeká něco jako revoluce androidů či vůbec technologii podobná tomu, co jsme ve hře viděli, tak nemůžeme popírat fakt, že podobný problém, jaký se ve hře řešil, se vůbec nemusí týkat jenom androidů. Hra totiž odkazuje dost silně na to, co už tu několikrát bylo či dokonce pořád někde ve světě je. A to je docela síla, ne?

Co se studiu povedlo opět posunout o úroveň dál je to, že vaše rozhodnutí skutečně mají smysl a posouvají příběh doprava či doleva (snad i doslova). Pořád to má ještě kousek k tomu, jak bych si to představoval, kdy hra skutečně mění prostředí na základě vašich rozhodnutí, ale musím smeknout, že tentokrát se v tomhle směru tvůrci dostali hodně daleko (otázkou je, jestli je to vůbec možné ještě posunout dále, přeci jenom většina hráčů projde hru jen jednou a jak ukázali statistiky, většina se vydává stejným směrem, takž má pro studio smysl vytvářet něco, co třeba 85% vůbec neuvidí?).

Ze začátku jsem byl spokojený s tím, jak se hra ovládá. Ona totiž dokáže využít gamepad na 100% a je to velmi zábavné, postupně se to dostane do takové fáze nudy, kdy je to spíš povinnost přesunout postavu z bodu A do bodu B a něco tam při souboji odklikat. Ačkoliv těžší obtížnost může být větší výzva, tak vám může zkazit váš postup, jakým jste zamýšleli jít.

V tomhle směru tu mám jedno doporučení. Pokud chcete mít svá rozhodnutí absolutně ve své moci, tak hrajte hru na lehčí obtížnost. Já bohužel zvolil tu těžší a díky občasnému špatnému posunutí páčkou na gamepadu jsem byl posunut směrem, jakým jsem nechtěl jít. Mluvím o soubojích, které jsou poměrně snadné, ale tempo, jakým hrajete, vás hodí do takové té sledovací pohody, takže jakmile přijde akční sekvence, tak se snadno může stát, uděláte nenávratnou chybu.

Hra se spíš kouká, než hraje, ale kouká se tak, že vy ovlivňujete příběh, jste prostě takový spoluscénárista. Já osobně dostal pocit, že má rozhodnutí mají smysl a posouvají příběh mým směrem. Navíc to skvěle funguje místo toho, že si s přítelkyní pustíte seriál (vlastní zkušenost) a je to zábava i pro spolusledujícího.

Kdybych hodnotil jen příběh, postavy, prostředí, pocit jaký jsem u hraní měl, zábavnost… tak by známka byla vyšší. Já si ovšem nemohu stále pomoct a do plnohodnotného herního zážitku mi v tomto žánru něco chybí. Tohle je pro mě takový podžánr – interaktivní film/seriál. Ale spokojenost i tak veliká.

Pro: příběh, postavy, prostředí, grafika, strom rozhodnutí

Proti: správná cesta je poměrně jasná, jednoduchá - až líná hratelnost

+33
  • PC 80
Naprosto nádherné sci-fi s naprosto úděsným gameplayem. U Detroit: Become Human jsem se pohyboval mezi nadšením z úchvatné grafiky, atmosféry, napínavého příběhu a totálním zhnusením příšerným ovládáním jak vystřiženým z Idiokracie.

Výše uvedená výtka má tři roviny. Jednak používání pohybových tlačítek pro triviální činnosti (např. umývání talířů). Za druhé v mnoha lokacích má kamera jen několik fixních pohledů (což jde ale trochu obcházet skrze "Mind Palace"). A konečně za třetí QTE (Quick Time Events). Nikdo mi nikdy nevymluví, že tahle mechanika je mimořádně hloupá a nikdy se v tak skvělé hře neměla objevit. Opravdu si člověk přijde jak kdyby dělal IQ test pro šimpanze. Jo a čtvrtá věc spíše obecně ke gameplay... V některých kapitolách bylo to vymezení neviditelnými zdmi až směšně omezující.

Ale mimo uvedené ta hra je opravdu krásná. Rozhodnutí malá i velká na každém kroku. High Production Values po celou dobu. Naprosto dechberoucí grafika obličejů. Rozumím samozřejmě zde zmíněným výtkám stran příběhu a některým klišé. Ale trvám na tom, že se s tím vším D:BH celkově popral velmi dobře. A těch pár slabších kapitol také až tak nevadí.

Jenže výše zmíněné hrůzné ovládání dělá velkou část gameplaye. Opravdu marně pátrám v hlavě po hře, kde mě štvalo více. Bez debat bych jinak dával stovku a Detroit: Become Human zařadil do svého Top Ten. Až tak mě uchvátil. Za ovládání bych naopak šlehnul krásnou kulaťoučkou nulu. Výsledné zelené hodnocení si tak D:BH vůbec nezaslouží. Jenže prostě nemohu být přísný k tak krásné hře.

Dohráno za necelých šestnáct hodin. Achievementů mám 31/48.

Pro: atmosféra, hlavní postavy, mraky důležitých rozhodnutí a nelinearita, neskutečná grafika obličejů

Proti: strašný gameplay, QTE, kamera, občas slabší kapitoly, občas zbytečné koridory a neviditelné zdi

+32
  • PS4 100
Téhle hře nemůžu férově nedat 100%, protože jsem dlouho nezažila, že by mě něco až tak moc bavilo. Příběhově i ovládáním je na stejné úrovni jako její předchůdce Heavy Rain; vaše rozhodnutí mají opravdu zásadní vliv a sebemenší maličkost zapříčíní odezvu v dalších kapitolách. Hra je navržena tak, abyste si ji prošli několikrát, ostatně vás na to sama upozorňuje grafem různých rozhodnutí na konci každé kapitoly. Veškerá akce spočívá v QTE sekvencích, které se myslím podařilo udělat dostatečně časté a přiměřeně „zábavné,“ že neztratíte pocit kontroly nad tím, co se děje – jedná se v podstatě o kvalitní film, nebo délkou spíš seriál, ve kterém rozhodujete, co se stane a jak to všechno skončí. Po narativní stránce je tedy hra neskutečně dobrá, opravdu máte kontrolu nad tím, co se stane a různé cesty odemykají různé nové scény. Pokud se nikdy nerozhodnete reagovat na Toddovo násilí, zabije Karu a Alice a jejich příběh tím končí. Pokud se necháte chytit hlídkou, čeká vás místo Kanady koncentrační tábor. Pokud špatně mačkáte tlačítka při hraní Marcuse, na jeho místo v čele Jericha nastoupí North. A co je úplně nejlepší, pokud se Connor dostane do čela Jericha, stane se loutkou v rukou Cyberlife. To vše samozřejmě doplňují i skvěle napsané a povětšinou skvěle zahrané postavy a perfektní grafika.

Nicméně.

Příběh hry je šablonovitý a postavený na sérii klišé a odkazů na další AI filmy/hry, přičemž se vám velmi důsledně a těžkopádně snaží podstrčit paralelu mezi bojem afroameričanů za občanská práva a hnutím androidů. Klišé mi nevadí, ale to sociálně-politické poselství už trochu ano - Marcusův pochod ulicemi ve mně vyvolával spíše trapné než vítězoslavné pocity. Hře totiž zásadně chybí jakékoliv „lore“: androidi jsou zde ve výsledku úplně stejní jako lidé – stejně emocionální, podobně zranitelní – a jejich cílem je, jak napovídá podtitul, stát se lidmi, pravděpodobně se všemi výhodami (možnost sednout si v autobuse po vzoru Rosy Parks a zřídit si zdravotní pojištění na náhradní díly) a nevýhodami (nemožnost přehrání paměti do nového těla, jelikož to samo už má právo na život), co to obnáší. Jenomže, i když tedy akceptujeme, že se zlému korporátu Cyberlife vyplatí výrabět všechny androidy se stejně oduševnělým potenciálem (na co zametač silnic potřebuje stejnou mentální kapacitu jako policejní vyjednávač?), hra tak nějak pořád obchází to, v čem deviace androidů vlastně spočívá. Cynický miliardář Kamski vám sice řekne něco o šíření viru, ale říká to Connorovi, který evidentně může projevovat emoce a řídit se jimi dávno před vlastní „deviací.“ Navíc v momentě, kdy Hank zastřelí „zlého“ Connora, chladnokrevně tak zabije někoho, kdo měl naprosto stejný potenciál jako jeho nový plastový kamarád stát se člověkem - jen zkrátka neměl dost času sesbírat ty správné podněty, popřípadě se jen nechat probudit kouzelným dotekem již probuzeného androida??? Zkrátka, hra se více zaměřuje na vztahy lidí a jejich v podstatě nerozeznatelných imitací, než aby se zabývala nějakým přehnaným vysvětlováním. Alespoň to má víceméně spád.

Tím se dostávám i k dalšímu nedostatku, který vyvstane při opakovaném hraní, a to sice tomu, že určité lineární sekvence hry jsou napodruhé, napotřetí, napočtvrté už dost nudné (například Marcus na skládce nebo hledání Jericha). Poslední slabinou hry je dle mého postava Alice, o kterou se spolu s Karou tak nějak staráte a občas zkoušíte, jak se jí zbavit, protože veškeré interakce s ní jsou jako pokus o diskuzi s gumovou pannou – kdyby bylo tato androidí holčička aspoň o trochu živější, myslím, že by se snad pak pár lidí našlo, které by překvapilo šokující odhalení, že to není člověk.

Ale to jsou pouze moje subjektivní výtky, celkově se jedná o extrémně dobrou hru, která dosáhne toho, co si vytyčila: udělá z vás vypravěče svého příběhu.

Pro: skvělá hra, skvělé postavy, skvělý příběh, skvělá grafika, rozhodnutí mají zásadní vliv

Proti: šablonovitost, klišé, absence "teorie"

+31
  • PC 100
Pozoruji závěrečné titulky, které se v pozadí mísí s útržky herních scén, a tiše lapám po dechu. Kdepak, nejde o hypertenzi, i když nárok na ni bych v tomto případě měl. Mám totiž za sebou ten nejlepší herní zážitek, ze kterého se pořád a bez sebemenšího přehánění nedokážu vzpamatovat, a proto mne prosím omluvte, ale v tomto komentáři, ať chci nebo ne, nedokážu psát bez superlativ. Věřte mi, že to opravdu nejde, a tak se aspoň své zážitky pokusím shrnout co nejstručněji, i když možná ani to se mi tak úplně nepodaří.

Příběh, který se točí kolem bojů androidů s lidskou populací, která je i vzhledem k praktické užitečnosti považuje jen za tupé stroje plnící přání a rozkazy lidí, by se zdánlivě mohl zdát relativně ohraným a možná až nezajímavým a klišovitým. Po odehraných prvních epizodách, kde někdy až bojujete s konzolovým ovládáním a kamerou, která vás tak trochu odmítá poslouchat, jsem byl ovšem naprosto brutálně rychle doslova nasán do děje a rychlostí blesku se i přes sci-fi námět vcítil do velmi dobře uvěřitelných a navíc především velmi sympatických postav.

Ačkoliv to zpočátku možná tak nevypadá, k jednotlivým postavám se hra vrací, rozvíjí je a dává jim možnost prožít ne zrovna jednoduchý osud, zvlášť pak těm z řad androidů, kteří se s problémy vyloženě potýkají. Jednotlivé osudy a průběh, jakým se bude hra vyvíjet, je v rukou samotného hráče, který v předem daných okamžicích rozhodne, jakým směrem se příběh bude ubírat. Varianty voleb nenabízejí konkrétní odpovědi v podobě slov, nýbrž emočních pocitů či nálad. S tímto stylem jsem se sice ve hře nesetkal poprvé, ovšem ten nespočet možností, jak příběh bude dál pokračovat, jak zasáhne do budoucnosti dané postavy či postav ostatních, v tom vývojáři udělali neskutečně úžasnou práci a vznikl z toho ještě úžasnější výsledek v podobě naprosto dokonalého příběhu. Tím, jak kvalitně jsem byl do něj vtažen, jsem si opravdu dobře rozmýšlel tu či onu odpověď tak, aby to dané postavě s většími sympatiemi minimálně ublížilo, nebo té odsuzované její život poněkud ztížilo. Co mě ale velice často dostávalo do kolen a posilovalo pocit, že spíše než hru sleduji film, byla častá dojemnost situací, do kterých se postavy dostávaly a velmi procítěné dialogy, které spolu vedly. Jsem přesvědčený, že by nebyl vůbec žádný problém, kdyby citlivější hráč sem tam uronil i nějakou tu slzu a měl sevřené srdce z emocí, kterých se v příběhu vyskytovalo víc než dost.

Co dodat? Graficky skvěle vypadající hra s neuvěřitelně výbornými příběhy dobře zapamatovatelných a často i velmi citlivých postav, které se mi pořád a pořád promítají před očima a zanechávají v mém srdci nesmazatelnou stopu, to přesně je můj silný dojem z tohoto titulu s pocitem, že to snad ani nebyla jen hra, ale jeden neskutečně nádherný sen.
+28
  • PC 95
Když jsem se poprvé doslechl o této hře, hodně jsem záviděl majitelům PlayStationu. Později jsem se dozvěděl o tom, že se hry od Quanticu nakonec ukážou i na PC, tak jsem měl obrovskou radost, že si po nějakém čase zahraji i Detroit Become Human. První spuštění hry mi pak ještě poukázalo na fakt, že moje stávající grafická karta hru ani náhodou neutáhne, takže potřebuji upgrade, což nebyl v době celosvětového nedostatku zrovna snadný úkol. Po pár měsících se mi však podařilo jednu sehnat a tak jsem se mohl pustit do hraní.

Jako první do mě udeřila grafická podoba hry. Prostředí, postavy, mimika obličejů, vše vypadá skvěle. Já obvykle grafickou stránku her neřeším, mnohem důležitější je pro mě obvykle příběh a hratelnost. Zde však kvalita grafického provedení zaujala i mě, až jsem si několikrát jen tak bezmyšlenkovitě prohlížel dané prostředí. Hůř to ale bohužel dopadlo s optimalizací pro různé hw sestavy, tedy minimálně s tou mou, protože se mi často hra na pár vteřin zasekávala. Naštěstí mi pomohl softwarový omezovač FPS, po jehož aktivaci již nebyl jediný problém.

Od Quanticu už mám několik her za sebou a tak jsem automaticky sáhl po gamepadu a psychicky se připravoval na typické ovládání pomocí gest, QTE a další jejich šílenosti. To tu samozřejmě je, ale přijde mi, že ne v takové míře jako dřív. Jsem rád, že se tu neopakuje například vykrývání z Beyond: Two Souls. Prostě ve výsledku mi to ovládání ani tak moc nevadilo, jen se mi občas projevil bug v tom, že jsem byl u interaktivního předmětu a místo jeho použití se pouze pohybovala kamera, která se ovládá stejnou páčkou na gamepadu.

Co je ale na této hře extrémně povedené je příběh, dobře napsané a zahrané postavy a vlastně celková atmosféra obecně. Popravdě, po celou dobu jsem byl přilepený na monitoru a sledoval, co se bude dít dál. Líbí se mi rozvětvenost možností, kdy většina kapitol může mít trošku jiný průběh a některé činy nebo rozhodnutí mohou ovlivnit pozdější kapitoly. Úplně nejvíc pak musím hodnotit závěr, kde je rozvětvení opravdu velké a na celou řadu scén ani nemusí dojít. U mě třeba v první hře vůbec nedošlo k chycení Kary a Alice a jejich odvezení do recyklačního centra, z něhož sálala neskutečně drsná atmosféra koncentračního tábora. Popravdě scéna, kdy si měly Kara s Alice "vypnout" kůži a jejich pomalé posouvání ve frontě, ve mně vyvolávaly pocity beznaděje jak při sledování dokumentů nebo filmů s podobnými záběry z druhé světové.

Jinak moje pocity z prvního dohrání byly rozporuplné. Connor se stal deviantem, Hank zůstal naživu, Markus a ostatní devianti získali uznání, ale zrovna Kara s Alice, se kterými jsem se hodně sžil, to na loďce nedaly. Jejich závěr jsem pak rozdýchával fakt těžko. Aspoň došlo na sice očekávané, ale i tak velmi emotivní oslovení "mami".

Po dohrání jsem se začal zkoušet vracet k některým rozhodnutím a volil jsem jiné cesty. Dobrou pomůckou mi pak byl rozhodovací strom, který je pro hráče jako já naprosto geniálním nástrojem. Jen škoda, že se dá vrátit jen k některým místům a i tam je potřeba si vyslechnout komplet celé dialogy bez možnosti přeskakování již známého. V klasické kombinaci s nemožností běhat to pak zbytečně natahuje strávený čas. U prvního průchodu to chápu, je potřeba pro danou scénu pořádně vybudovat atmosféru. Během opakování to už ale potřeba není.

Za mě je Detroit Become Human asi nejvíc povedenou adventurou/interaktivním filmem, co jsem za poslední dobu hrál. Ten příběh mě fakt dostal svým vyprávěním i emočně. Něco takového jsem naposled zažil u prvního Life is Strange a to už je nějaký ten pátek. Samozřejmě chápu, že řadě hráčů může hraní značně znechutit zmíněné ovládání, to ale není můj případ.

Pro: Příběh, postavy, grafika, vyšetřování

Proti: Ovládání

+27
  • PS4 95
Než jsem Detroit začal hrát, neměl jsem úplně představu, o co půjde, předešlé hry od quanticdream jsem nehrál. Věděl jsem, že půjde spíš o film, moc hraní jsem neočekával. S podobným stylem jsem měl zkušenosti pouze s Life Is Strange a první sezónou Walking Dead.
O grafice se vůbec nemusíme bavit, je to jedna z nejlépe vypadajících her na PS4. Už v úvodním menu když na mě Chloé promluvila mě spadla brada a zůstala dole skoro celou hru. U jiných her si hodně všímám hudby, tady jsem četl, že pro každý charakter skládal jiný autor, ale překvapivě jsem si nějak hudby vůbec nevšímal a teď si žádné tóny nevybavuji tři dny po dohrání.
Pilířem hry je příběh, je to mnohokrát viděná klasika, lidí zneužívající androidy a ti se obrací posléze pomalu proti svým tvůrcům. Známe z filmů a knih (Já robot film, Matrix,kde to bylo opačně a utlačováni byli lidi).
Hrajeme postupně za tři androidy jejich příběhy, které se pomalu můžou a nemusí propojit. Marcus je asistent starého umělce a mají skoro otec a syn vztah, Kara je domácí android, který se stará o domácnost a děti a Connor je nejpokročilejší druh androida a pomáhá policii vyšetřovat zločiny androidů (deviantů). Snažil jsem se o roleplay, přemýšlel jsem jak se někdy zachovat (hlavně u Connora) a dělal rozhodnutí, která bych jako člověk neudělal.
Důležitou součástí hry jsou quick time eventy. Když je o mačkání tlačítek v časovém limitu je to v pořádku, ale často jsem dělal chyby, když bylo potřeba ovladač různé naklánět nebo s ním třepat. Díky tomu jsem nezvládl závěr a viděl úplně něco jiného než jak by to dopadlo tak jak jsem se snažil. Z příběhů ale nic prozrazovat nebudu, ale můžu ujistit, že hra měla pro mě dost silných momentů.
"Hraní" je ve hře opravdu málo, ale s tím jsem počítal a nijak mě to nepřekvapilo, klidně bych si odpustil nějaké to otvírání dveří a sbírání předmětů ze země. Za mě tohle nebyl problém.
Hru si po nějakém čase chci projít znovu, zkusím tentokrát správně mačkat QTE a dočkat se dobrých konců.

Pro: Grafika, příběh, filmová kvalita, těžké situace na rozhodování, opravdu rozdílné konce

+24
  • PS4 95
Ok, tak po odohraní hry som mal opäť pocit, že som prešiel úžasnú hru. Každý jeden charakter v hre má svoju určitú charizmu a zaujímavý príbeh. Až na niekoľko detailov, pri ktorých som sa pozastavil išlo o neskutočne prepracovaný príbeh s neskutočnými možnosťami výberu. Graficky je hra na naozaj špičkovej úrovni a vyzerá to tak, že PlayStation 4 dosiahol svoj vrchol. Čo by som na hre prijal? Možnosť ešte jednej hrateľnej postavy - pokojne aj za človeka. Tak isto o trošku prepracovanejší koniec, hoci aj tie konce ktoré sú v hre sú skvelé.

Pro: grafika, príbeh, atmosféra, možnosť voľby

Proti: kratšia hrateľná doba, alebo možnosť hrať za ešte jednu postavu

+23 +24 −1
  • PS4 90
Nádherný kus práce. Cage a jeho parta robotů u mě zabodovala. Detroit se hraje podobně jako ostatní interaktivní díla jiných studií. Liší se ale jednou podstatnou věcí..."your choices actually matter". Tohle s hrami od Quantic Dream nesdílí snad žádné jiné studio studio. Detroit se to snažil posunout ještě o trochu víš. Jde to krásně vidět na grafu po každé kapitole. Většina z nich se dá větvit alespoň ještě jednou, spousta i dvakrát. Některé kapitoly vám dokonce vypadnou úplně díky vašemu postupu a vy si toho ani nevšimnete. Dokonce i zdánlivé detaily co v kapitolách uděláte, mohou mít na konec vašeho příběhu extrémní dopad.

Sice si nemyslím že nám bude stačit 20 let na taková futuristická města, no a zrovna Detroitu rozhodně ne. Líbí se mi ale jak se svět vlastně snaží podobat tomu našemu. Kromě robotů, futuristických aut a několika holografických neonů. No svět je ve výsledku ta stejná díra jen trochu víc nablejskána. Je ale nablejskaná tak skvěle, že vás že vás dokáže pohltit. To i graficky. Obličeje, prostředí., pokud z PS4 jde vymáčknout ještě něco na víc, tak už to nebude o mnoho. Všechno to podtrhuje úžasný soundtrack který má každá postava svůj.

Příběh mě chytl hned s fantastickým openingem Connora. Tenhle chladný a vypočítavý robot mě bavil ze všech nejvíc a společně s detektivem Hankem tvořili super dvojici. Hned za ním Markus se svou revolucí, která mě podle trailerů moc nenadchla, ale samotný příběh této linky byl podle mého nejsilnější. Rozhodovat za celou skupinu a snažit se je vést, řešit rozpory v názorech dodávalo pocit zodpovědnosti. No a u Kary bylo pár nudnějších pasáží ze začátku ale také se z toho vyklubal krásný příběh o ochraně malé holčičky a snahu prožít opravdový život s nově nabytím vědomím.

Takže celkově v zato to bych to považoval za takovou evoluci Quantic Dream. Od Heavy Rain i Beyondu, se možnosti voleb značně rozšířily a teď se těším na to co dalšího si pro nás připraví, protože jestli bude kvalita těchto "povídacích" her i na dále stoupat. Tak se o tento žánr ani trochu nebojím.

Pro: Prostředí, Grafika, Scénář, Lokalizace, Volby mají dopad

Proti: Občas klišé

+23
  • PS4 80
Díla, pod kterými je podepsán David Cage měla vždy dost nedostatků, často nepřehlédnutelných. Vcelku povedené Heavy Rain následovalo vcelku nepovedené Beyond. Důvodů něco očekávat i od Detroit: Become Human jsem tak vskutku neměl mnoho.

První, čeho si každý všimne je skvělá grafika. Všechny novější hry od Quantic Dream se jí můžou pyšnit a tahle není výjimkou. Ať už se jedná o postavy, prostředí nebo i chování deště a sněhu na různých površích. Vše je na špičkové úrovni, už možná jenom proto, že jednotlivé kapitoly se odehrávají v poměrně uzavřeném prostředí, což ale vůbec nevadí. Hudba i dabing se také nemají za co stydět a jako celek má, minimálně audiovizuálně, tenhle interaktivní film na ty nejlepší zástupce průmyslu.

A právě ona interaktivita se pro mě stala největším překvapením. Rozhodnutí mají až překvapivě propracované následky. Ve většině her poznáte klíčová rozhodnutí ihned, ale Detroit je často maskuje a jejich dopad pocítíte až o značný čas později. Zároveň si jimi odemykáte (či zamykáte) celé příběhové větve. Je velice nepravděpodobné, že byste měly dva naprosto stejné průchody.

Z trojice hlavních postav jednoznačně vyčnívá android-detektiv Connor, kterému lze opravdu slušně formovat osobnost. Navíc propletení jeho osudu s Markusovým a jejich možné vyústění je provedeno na jedničku. Kara tahá za kratší konec už jenom proto, že její story po větší část hry působí až moc odděleně od ostatních. Námět a svět jako takový není nijak originální, ale vůbec by mi nevadilo si v něm znova něco zahrát, protože na mě působil, v rámci možností, uvěřitelně

Hratelností se nic zajímavého nekoná. Celá hra je v zásadě hromada QTE. Nejsou tak otravné jako v Heavy Rain, nicméně třeba pohybové ovládání Dualshocku má k dokonalosti zatraceně daleko. Diagram událostí je vynikající a užitečný nápad, takže si můžete prohlédnout svou cestu, včetně těch které jste minuly a zkusit je otevřít v dalším playtrough. Jediný vyložený problém jsem měl s kamerou v chodících částech. Celá hra používá jakési pseudo statické pohledy a nejednou až kazí atmosféru některých scén. Stejně tak zajímavost jednotlivých kapitol silně kolísá, kdy některé jsou skvělé, zatímco jiné vyloženě nudné. Tím, že jsou ale docela krátké (málokdy překročí 30 minut) se i ty horší dají přežít.

Většina důležitých scén je vyvedena na jedničku a celkově všechny cut-scény už působí hodně profesionálně a ukazují, jak dalekou cestu od Fahrenheitu studio ušlo. Pořád se dá hodně záležitostí vytknout, ale bezpochyby se zatím jedná o nejambicióznější „utvoř si svůj příběh“ hru.
+22
  • PS4 90
Když jsem poprvé tuto hru dohrála, lehce mne zamrzelo, že má poměrně krátkou hrací dobu. Jelikož jsem ale nedosáhla "nejlepšího" možného konce, rozhodla jsem se, že se ke hře jednou vrátím. Byl to právě druhý průchod, který mi otevřel oči.

Svět Detroitu je propracovaným dílem, které trefně vsadilo na svůj grafický kabátek. I na standartní PS4 a FHD TV je hra pastvou pro oči - podobně jako je tomu u další exkulzivity Horizon: Zero Dawn (tato generace konzolí je pro mě érou pórů, nemůžu si pomoct :D). Všechny modely obličejů byly naskenovány dle skutečných předloh, což přidává nejen na realistickém zobrazení, ale hlavně na filmovosti celého zážitku.

Hratelnost je typická pro tento žánr - quick-time eventy, kam se podíváte. Co mě od předchozích titulů tohoto studia potěšilo je, že krapet ubrali na zběsilosti kombinací. Vše zvládnete s oběmi dlaněmi na svém místě. Žádné vypomáhání levé ruky na pravé straně a obráceně není potřeba (narozdíl od Heavy Rain či Beyond: Two Souls). Přesto se nemusíte bát, že by byl váš průchod bezchybný. Spoustu věcí přehlédnete, neobjevíte, nestihnete, nebo jednoduše zazmatkujete, když nečekaně vypukne boj.

Celkem v této hře hrajete za tři postavy - dvě unikátní Connora a Markuse a jednu tuctovku, Karu.
Connor je vyslán jako nejmodernější androidí detektiv, aby vystřelil množící se případy, ve kterých byli zapleteni právě androidi.
Markus se naproti tomu stará o starého bohatého muže, který si jej nechal speciálně upravit dle svých představ a požadavků, což ho činní atypickým modelem s mnoha privilegii.
Kara nám naopak ukáže druhou stranu budoucnosti, kdy každý má svého osobního asistenta. Její místo v rodině obnáší všechny každodenní domácí práce, starání se o malou holčičku a být svědkem i terčem domácího násilí, aniž by mohla něco namítnout.
Hráč má tedy komplexní náhled na celou problematiku, který doplňují i lidské vedlejší postavy, které umí také zazářil, když se jim dostane prostor (a to jak pozitivně, tak negativně). Úkolem této hry je nejen odvyprávět dramatický příběh, ale také dovést hráče k filozofickému zamyšlení nad otázkou "Co je to lidskost?". Nejednou si ji totiž při svých rozhodnutích budete pokládat, společně s otázkou "Co bych udalal(a), kdybych byl(a) na druhé straně barikády?".

Když už jsme u hratelnosti a rozhodováním, musím vypíchnout jeden netradiční moment, který mne silně zasáhl, jakožto dlouholetého hráče role-playingových her. Jde o situaci, kdy se dvě z vašich hratelných postav potkají. Namísto toho, aby hra převzala kontolu nad onou druhou postavou, za kterou právě nehrajete, zobrazí se vám výběr dialogu pro obě. Jste tak v plné kontrole buď nad konečným východiskem, kterého chcete docílit, či nad role-plaingem svých postav s nejistým vyvrcholením situace - a to je dle mého ještě zajímavější a více emocionálně vtahující. Rovnou se přiznám, že bylo pár momentů, kdy jsem brečela :)

Byť se to na první pohled nezdá, hra má obrovskou znovuhratelnost. Hra totiž umožňuje hráči nahlédnout do diagramu rozhodnutí a scénářů, kde se šedivá políčka postupně odkrývají dle hráčových aktuálních i historických rozhodnutí. Tím podporuje vaši zvědavost po dosposud neodhaleném obsahu. I po dvou velmi rozdílných projití mám stále víc jak půlku variací neotevřenou a s chutí si dám v budoucnu ještě "evil playthrough" a snad už konečně zjistím, co je to sakra RA9?!

Pro: příběh, skutečná rozhodnutí s alternativním gameplayem, scany tváří, motion capture i doplňkové animace, celková grafika a design, fylozofická myšlenka, uvěřitelné postavy, diagram vývoje příběhu - znavuhratelnost

Proti: kratší herní doba na jeden průchod

+22
  • PS4 --
To takhle někoho v budoucnosti napadlo, že udělat robota nerozeznatelného od člověka je vlastně strašně dobrý nápad. A když už člověka dospělého, tak proč né dítě? Vždyť, kdo by se nechtěl starat o nestárnoucího plasťáka, který sice nebude dalším budoucím daňovým poplatníkem, ale zase ho můžete mlátit. Simulace termoregulačního systému zaručena!

Zasazení D:BH je opravdu hodně ujeté scifi. Ve stínu města automobilismu a jeho pozůstatků tady vyrůstá ultra moderní společnost s androidy, kteří zastávají vše od prostituce, až po tu nejtěžší manuální práci. Samotné androidí procitnutí je vyvedeno dost polopaticky a prakticky slouží jen jako jednoduchá berlička k tomu, aby mohlo být zdůvodněno povstání androidů a jejich revoluce. Lidé jsou zobrazování jako otrokáři a utlačovatelé a chudáci androidi jsi jdou za svou svobodou, protože to jsou přeci taky lidi...

Tuhle polohu jsem s Cagem rozhodně nesdílel. Snad jediný Connor byl dostatečně zajímavý a uvěřitelný android. Oproti tomu naivní Kara a její snaha hrát si na mámu a prorok Markus se svojí skvadrou utečenců na mě působili dost odměřeně a nedokázal jsem se vcítit do jejich motivace. A to je asi můj hlavní problém se hrou... nestál jsem na straně těch, za které jsem hrál.

Autoři si ohýbají herní mechanismy zrovna jaxe jim to hodí a někdy je vývoj situace tak nečekaně debilní, že jsem frustrovaně hleděl na monitor a neměl jsem zájem zkoušet jiné postupy. Skoky v příběhu jsou obrovské a změna povahy a motivace postav nedostatečně vysvětlena.

Z herního hlediska je to stále ta stejně interaktivní nehra. Některé pasáže byly vyloženě velmi slabé - Markus a jeho hledání Jericha je možná nejhorší kus kapitoly, kterou Quantici pustili do světa ever. Herní doba se mi zdála nejkratší ze všech dosud vydaných kejdžovin, i když to může být způsobeno mými volbami v příběhu. Hlavně ke konci to chytlo docela solidní grády a toho nehraní tam bylo ještě méně, než bych čekal ("tak a teď už budu muset něco zmáčknout... tak teď... teď už to musí být...").

Těšil jsem se moc, ale zklamání je obrovské. Pokud jste hráli demo, tak vězte, že se jedná o nejnapínavější a nejzajímavější část celé hry. Její úplný začátek... a jestli to nestačí, počkejte na slevu, protože za plnou palbu tohle rozhodně nestojí.

Hodnocení: ✰
+21 +22 −1
  • PS4 60
Detroit přišel se skvělým námětem a velkolepou produkcí, aby opět dojel na ego svého hlavního tvůrce. Udělat z upadajícího průmyslového města rodiště androidů je totiž zajímavý nápad. Stejně jako další příběhy a texty rozeseté v in-game časopisech, které si berou inspiraci v reálných vizích budoucnosti. Originalitou sice nehýří, ale utváří solidně uvěřitelný svět.

Originalitou bohužel v Detroitu nehýří vůbec nic. Úvodní vyjednávání je takřka jediný efektní moment, i když do strhující atmosféry "záchodové" scény Fahrenheita má daleko. Už úvod totiž předesílá, že tady se pojede na jistotu. Klišoidní situace a scény, doplňují klišoidní postavy a je až s podivem, jak takhle béčkový scénář mohl Cageovi projít už od začátku. Přeci jen má ve zvyku zkazit to až za půlkou hry.

Mrzí mě, že Cage po Fahrenheitu (a Omikronu) tak rychle rezignoval na jakoukoliv filmařskou nápaditost. Zuby nehty se drží klasické hollywoodské estetiky, i když mu herní médium nabízí nekonečno dalších možností. V některých scénách hra zase připomíná divadelní představení v mo-cap studiu. A rozhodně ne v dobrém slova smyslu. Je to škoda, protože jinak hra rozhodně vypadá úžasně a podařilo se jim zbavit i "gumáckých" tváří z Heavy Rain.

Nečekal jsem až tak okatou a lacinou ideologickou agitku. Cage ani nedokáže své myšlenky zakrýt za promyšlenou symboliku a náznaky. Místo toho vše na hráče hrne jako žák prvního ročníku filmové školy. I když i ten by zřejmě předvedl více invence. Samozřejmě od AAA hry nikdo nečeká francouzskou novou vlnu, ale přeci jen postavit celou hru na vršících se klišé o útlaku menšin je velmi smutné. Když už chci rozebírat takové náročné téma, tak by to jistě šlo subtilněji. Máme tu správňácké androidy, tyranské lidi, Spartaka, poldu s traumatem, malou holčičku, damsel in distress, hodného obra, robotí lásku, armádu klonů, masakrování v ulicích, androidí povstání...
Nečekal jsem mnoho, ale překvapilo mě kolikrát zas a znovu dramatické scény působí jako nechtěná parodie. Ten dojem umocňuje i umělá vyhrocenost scén pro herní potřeby. Na realisticky prezentovanou "vizi budoucnosti" je zde také až moc scenáristických zkratek a berliček pro jednodušší vyprávění.

Po dohrání každé kapitoly působí osa všech možností úctyhodně. K čemu to vše ale je? Z takového maglajzu možností chtě nechtě v mnoha případech vypadne nesmyslný zmetek. Věřím, že v jednom z konců hra může přijít se zajímavým finále. To bych ale musel mít chuť projít si tím vším brakem znovu a znovu. Ne, děkuji.

PS: První věta komentáře je sice negativní, ale současně i pozitivní. Jsem totiž strašně rád, že už i v AAA světě můžeme mít takhle autorské hry, které jsou od začátku do konce spojené s jedním tvůrcem. Je to jako nemluvit o novém filmu od Marvelu, ale od Josse Whedona.
+21 +22 −1
  • PS4 100
David Cage na to jde v zásadě podobně. Chtělo by se říct až stejně. S houstnoucí atmosférou čím dál hustěji prší a sněží, střídá se pohled několika hlavních postav a na lístku je nemálo ingrediencí, které dají hořkosladce vzpomenout na Heavy Rain. Předchozí hitovku studia Quantic Dream záměrně připomínám hned na začátku, protože styčných ploch je nespočet a srovnával jsem celou dobu.

Zase se zčásti jedná o detektivku, zase se tu hlavním i vedlejším postavám ubližuje duševně i tělesně, do ingrediencí se přimíchal alkohol, dávné trauma, hledaná pomoc, ze které se vyklube noční můra, problematika duševních odlišností (byť tentokrát v kybernetické rovině), bezdomovectví, ztráta dítěte, pocitově extra nepříjemné pasáže (subjektivně daleko horší než Heavy Rain nebo dokonce i než psychiatrická léčebna ve Fahrenheitu. Detroit totiž nabízí děsivou procházku po šrotišti, běh neznámou temnou chodbou nebo zohavené androidy kymácející se ve tmě), nebo i ten překvapivý zvrat - jakkoli tentokrát ne ve formě čisté rány na solar.

Vše je ale povýšeno velkolepější výpravou, ještě o chlup větším důrazem na jednotlivé charaktery a přívětivějším ovládáním. Tentokrát naštěstí není potřeba ovladačem všelijak kroutit, ale jen v akčnějších pasážích tříbit postřeh. V Heavy Rain jsem na QTE krutě doplatil v podobě truchlivého osudu jedné z postav a tím pádem i slušně depresivního konce, Detroit byl ke mně v tomto ohledu laskavější. Není to ale rozhodně tím, že by příležitostí k předčasnému odchodu ze scény bylo málo, naopak.

Už před rozehráním jsem si řekl, že chci hru dokončit pokud možno jako jednolitý velkofilm a předem jsem si dovolil jedno jediné zpětné nahrání uložené pozice z diagramu. Předsevzetí jsem nakonec dodržel přibližně ve třech čtvrtinách hry, kdy se mi nevyplatilo jedno šlechetné rozhodnutí. Při vyšetřování události v televizní věži se podezřelý deviantní android chystá střílet na policejní jednotku, na což jsem v Connorově kůži zareagoval impulzivně tak, že jsem se vrhl před Hanka. Jaké bylo moje překvapení, když jsem následně na to zemřel. Později jsem se dočetl, že by se moje vzpomínky nahrály do nového Connora, ale to jsem v tu chvíli logicky nevěděl. . O to zpocenější jsem pak byl v gradujícím finále, kdy to takřka neustále vypadalo, že osud všech charakterů je zpečetěn, takže náznaky infarktu se dostavovaly takřka v každé druhé napínavější situaci.

A to je nakonec ta největší pochvala pro celý tvůrčí tým. To, co je pro někoho jen interaktivní klikačka, je pro mě jednou z nejemocionálnějších her (i přes hutnou sci-fi vrstvu, která pro někoho může být i neproniknutelná) vůbec. Oproti svým hracím obyčejům jsem ji bez zaváhání dohrál na dva zátahy a nebýt první den v plánu jisté společenské povinnosti, snad bych z Become Human udělal i slušný maraton. Scénář je pro mě na jednu velkou podtrženou jedničku a pevně věřím, že pokud zůstanou u Quanticů u současného zlepšovacího trendu, dočkáme se v dohledné době i oné vzývané hry, u které skutečně nebudou dva hráči hrát stejnou hru, ale hned na začátku se žánrově i charakterově oddělí. Detroit k tomu zatím jenom nakračuje, ale přesto už teď vím, že si ho zahraji znovu.

Jakkoli se mi totiž konec až zázračně povedl Markuse dohnaly okolnosti k násilnější formě revoluce, která skončila vydřeným krvavým vítězstvím, Connor se definitivně spřátelil s Hankem a dokázal si ponechat vlastní identitu, Kara i Alice se přes tisíceré nebezpečenství dostaly do cíle naživu, o to víc mě teď zajímají varianty, kdy se do závěrečné kapitoly někdo (nebo dokonce nikdo) z ústředních postav nedostane.

Pro: SCÉNÁŘ, výprava, filmově působící QTE scény, pocit, že jsme v herním průmyslu zase o krok dál

+20
  • PS4 90
Jak objektivně zhodnotit hru, která stojí téměř celou svojí vahou na příběhu, když si ten příběh utváří z větší části hráč sám?

Když jsem Detroit hrál, nedokázal jsem se od něj odtrhnout. Už jen to úvodní menu mě plně vtáhlo do hry (ukažte mi jinou hru kde by právě již zmíněné menu bylo něco víc než jen "nová hra", "nastavení" atd.), a tak to bylo po celou dobu. Hltal jsem každou část dalšího příběhu jakékoliv ze tří hlavních postav (zejména teda ty části s Connorem), nervoval se, že podělám nějaké QET a nasměřuji příběh tam kam bych nechtěl, a prostě to vše prožíval možná více než by bylo zdrávo. Už je to ale více jak týden co jsem hru dohrál, a mám pocit, že ze mně vyprchala až něj moc podezřele rychle. Tak i tak jsem se rozhodl ponechat to hodnocení, které jsem napálil bezprostředně po dohrání. Možná může být trochu nadhodnocené, ale proč se někdy nenechat strhnout momentálním nadšením, že?

Svým způsobem je příběh předhazování jednoho klišé za druhým, jedoucí po klasické šabloně. Přeci jen mě to ale donutilo přemýšlet nad dvěma otázkami. Tou první je, zda jsem z toho to klišé neudělal já sám svými volbami. Nebudu tu vypisovat "můj" příběh, ale v podstatě skončil takovým happyendem, který jsme už viděli mockrát jinde, ale současně skončil i tak, jak jsem si přál já a kam jsem se ho snažil po celou dobu dotáhnout. Tudíž to klasické klišé jsem si z toho udělal vlastně sám. Druhou otázkou je, zda tvůrci mohli (či měli) příběh nastavit tak, aby k tomu předvídatelnému ději nesklouzl? A bylo by vůbec fér, neodměnit hráče tím kýčovitým happyendem, když se po celou dobu hraní o něj snaží seč může? Co tím chci tedy říci? Příběh není vyloženě originální a v jiném médiu by působil fádně (seriál, kniha, film, ...). Jenže tentokrát se jedná o hru, ve které hráč rozhoduje, co se bude dít dál. Rozhoduje o osudech postav. A jakmile to rozhodnutí leží na něm, hned to vše vnímá jinak. A je nutné na to tak nahlížet, ale je to i ten důvod, proč to tak rychle z člověka vyprchá, a proč to nejvíce intenzivně vnímá jen během hraní.

Závěrem jen dodám, že mě nejvíce bavily vyšetřovací pasáže za Connora, a dokázal bych si představit hru, kde bych jen v jeho roli vyšetřoval a naháněl devianty (ano, já vím, v podstatě tu popisuji film Blade Runner). Tak i tak ale všem tohle dílo, které může tak dobře fungovat jen jako hra, všem doporučuji.
+20
  • PC 95
Po rozhodnutí, že se do hry pustím, jsem věděl, že se jedná o dobrou hru, ale tohle jsem fakt nečekal...

Už hned první promluva androida v menu zajistila, že se vžiju do příběhu. Connor pak pokračoval ve skvěle naladěné atmosféře a hned po splnění první mise jsem hře propadl.

Příběh má spád a vaše rozhodnutí opravdu mají smysl (což u her stejného žánru není úplně běžné). Ty rozhodnutí jsou někdy tak těžké, že i po vypnutí budete ještě nějakou dobu přemýšlet, jestli vaše rozhodnutí bylo správné. Tohle je za mě největší plus, protože si tím hra zajistí vaši angažovanost v příběhu.
Charaktery postav jsou skvělé. Ikdyž se některé dějové linky můžou zdát nudnější, tak všechno se tak moc vyhrotí, že na dějové nedokonalosti ihned zapomenete.

Hrozně bych chtěl říct, že Detroit: Become Human je bezchybná hra, ale bohužel to nejde. Hra obsahuje totiž velké množství klišé, které trošku ubírá na věrohodnosti. Pak jsem měl ještě někdy problém s ovládáním na PC, kde po mně hra chtěla v jeden moment zmáčknout "Q" a držet "A", což jsou klávesy, které se ovládají stejným prstem.

Když nad tím tak přemýšlím, tak mně ještě jedna věc nesedla. Ve světle událostí, které se v poslední době dějí v Americe (a po celém světě), tahle hra spíš vypadá jako SJW propaganda, ale snad to nebyl záměr.

Detroit
: Become Human se nepochybně řadí mezi deset nejlepších her, co jsem hrál. Má ale spoustu nedokonalostí, které celkový dojem pro někoho můžou pokazit.

Pro: Spád příběhu, soundtrack, charaktery, grafika, rozhodnutí mají smysl!!!, zábavné menu

Proti: Ovládání někdy nedává smysl, příběh je někdy plný klišé

+20
  • PS4 80
PS4 má letos hodně silný rok, pro skvělém God of War vychází Detroit: Become Human. Hned na začátku musím říct že tohle není hra v pravém slova smyslu. Pokud jste hráli jiné hry od Quantic Dream, tak asi víte o čem mluvím. Detroit je v podstatě interaktivní film, kde svými rozhodnutími měníte cestu jakou se postavy v příběhu ubírají. Ze začátku jsem byl skeptický, kvůli předchozí hře od tohodle studia, Beyond: Two Souls. Tam mi nevadil stupidní příběh, nebo že hra nešla v chronologickém pořadí, ale již právě zmiňované volby. Šlo tam prostě strašně moc poznat, jak moc na vašich volbách nezáleží, vždycky daný segment skončil stejně, nezávisle na vašem rozhodnutí. U Detroitu se však trochu poučili a hra se tak opravdu mění, postavy můžou například zemřít a většinou pak jejich příběhová linie končí.

Nešlo by mluvit o Detroitu aniž bych nezmínil trio hlavních postav, z nichž každá má svoji vlastní příběhovou linku. Jako první si zahrajeme za Connora, speciálního vyšetřovacího androida který byl vyslán zajistit a zneškodnit hrozbu v podobě androidů kteří získali vědomí. Jako druhého tu mám Markuse, který začíná jako pomocník senilnímu malíři. Trio protagonistů doplňuje Kara, která je android určený k pečování o malé děti. Všechny tři postupně potkává nějaká krize a roztáčí se děj plný dramat a akce. Z příběhu nechci moc spoilovat, protože to je prakticky celý obsah hry.

Graficky a zvukově je hra na špičkové úrovni. Hře hodně pomáhá že každá ze tří hlavních postav má svůj vlastní soundtrack, a proto je hra za každou docela jedinečný zážitek. Dabing a lip synch postav je skvělý, animace obličejů taktéž. Co se mi velmi líbilo byl design prostředí, a krásné částicové efekty, sníh vypadá extrémně dobře.

Bohužel ale scénář psal pan Cage a tak se neobešel bez několika menších či větších kiksů, například některé twisty mi přišly zbytečné, a zpětně mi zkazily pocit z příběhu. Navíc si pan Cage myslí že je strašně cool když odehrajete nějakou sekvenci, a pak je odhaleno že se stala mírně jinak, tohle udělal už v Heavy Rainu, a tady to hodilo takové kombo že jsem chtěl přestat hrát. Navíc je mi divné, že androidům stačí jako převlek že si vyřežou diodu ze spánku, když jsou všichni sériově vyrábění a spousta lidí by je měla poznat. Ještě bych rád hře vytknul že někdy nejsou dialogové volby jasné. Vždycky totiž každou volbu definuje jedno či dvě slova, a to prostě na vystižení toho co pak řeknete nestačí.

Detroit je opravdu dobrá hra, kterou docela sráží scénář, ale to mi nebránilo, abych si 90 % hry užil. Je neskutečně zábavné když odehrajete kapitolu, zobrazí se vám "mapa" vašich rozhodnutí a uvědomíte si kolik jste toho pokazili a co jste mohli udělat jinak. Každopádně, za cenu jakou to teďka vidím v obchodech je to určitě dobrá koupě, hra zabere aspoň 10 hodin, a možná si ji projedete znova abyste viděli jiné cesty.

Pro: Grafika, zasazení, intuitivní ovládání, sympatický Connor, množství rozhodnutí a cest

Proti: Některé plot twisty, není pořádně vysvětleno jak androidi najednou získali vědomí

+19
  • PC 60
*V komentu náležitě spoiluju bez tagu - jedná se jen o můj výsledek, hra je slavná pro své větvené volby a důsledky, takže se Vás tyto spoily případně vůbec nemusí týkat, vieš ako...ale hlavně některé věci vyspoilovat vyloženě chci, protože bych byl sám ocenil, kdybych dopředu věděl, že tohle od toho mám čekat*

"Pohádky mají vždycky šťastný konec, ale skutečný život je jiný."
No pecka Dejve, tak mi vysvětli, proč jsem se ve tvém, doposud zřejmě nejambicióznějším, díle musel dopracovat tak křečovitého hepyendu? A to ještě tím stylem, že všechno nakonec zachrání hubička dvou robůtků. Rád bych se při té představě bavil tím, jak o sebe asi jejich titanové zuby a plastové jazýčky vesele vržou a drncají, ale jelikož v tomto überuniverzu evidentně všem droidům z nějakýho důvodu nainstalovali elektro slzné žlázy, a i ty neprostitující droidy náležitě ozdobili podbřišními chloupky vyholenými do happy trail (takže hádám, že ať už v trenkách schovávaj cokoliv, pubický lesík je zaručen!), tak se patrně dá bezpečně předpokládat, že nějaké ektosliny ty petky produkujou též.

"Pamatuj, tohle není jen příběh, tohle je naše budoucnost!"
David Klec nemá ve své publikum ani ždibítko víry. Nevěří, že si kdokoliv bude schopen sám spojit události ve hře s jejich real-world protějšky (a ne, ta hra opravdu, ale opravdu příšně, není o umělé inteligenci, jejích potenciálních hrozbách, či už jen o tom, co to vlastně znamená být člověkem), a tak Vás místo toho rovnou všemi svými motivy dosti negentlemansky mlátí přes hlavu. Šup, levá, nezaměstnanost! Šup, pravá, otroctví! Mno ale co už, subtilnost přece není nezbytně synonymem kvalitního writingu, že. Ale motivace postav a jejich vývoj, ty už do toho možná mimo jiné zapadají. A jelikož tohlencto je Klecovina par excellence, tak navzdory opravdu neúnavné, úmorné snaze tvůrců ve mně vyvolat emoce z poněkud jinčího konce spektra, takřka nepřetržitě se ve mně všechen ten cringe střídal pouze s občasnými výbuchy smíchu. Což hádám pramení hlavně z toho, že Klec bez zastání pořád musí tvrdohlavě psát o věcech, o kterých evidentně ví velkou pejču. Domácí násilí? Check, zpracováno způsobem, který by silný puch klišé měl už v devadesátkách. Láska? Pochopitelně check, pochopitelně stále stejně přesvědčivě a se vší stejnou chemií, jakou asexuální paklec zahrnuje v každém svém díle (tj. jsou dva a PLESK, milujou se - pro neznalé). Revoluční hnutí utlačovaných? KURVA CHECK, a je to dlouhé, nepřetržitě mírumilovné a klidné úsilí, ale lidé stejně střílí a zabíjejí bez rozmyslu - ale žádné strachy, stačí se před kamerou troche pohryzat, atrapa Hillary Clinton se z toho v těch promoklých bombarďácích uculí, a sláva ra9, plechovky vyhrály!

Průzračně liných dějových děr v tom jsou samozřejmě ještě mraky, ale ty už je vcelku bezpředmětné rozebírat. Já si totiž stejně myslím, že ať už se to Klec pokoušel prodat jakkoliv, ani on sám sobě nevěří, že by ten příběh měl hrát důležitější roli. Tou zdaleka nejhlavnější postavou celého díla jest zdejší vizuální stránka, jakož taková je vskutku prvotřídní. Jak už mnozí psali přede mnou, jak postavy, tak hlavně samotná prostředí jsou vyšperkována do toho nejniternějšího detailu, a je nefalšovanou rozkoší na to pohledět. I oušku tu leccos polahodí - vedle znamenité hudby můžu jen horko těžko něco vytknout samotným aktérům (s vyjímkou Jesseho Williamse, který si střihnul Markuse, ie. kedlubna na obalu, ie. vůdce revoluční smečky; borec měl hned několik motivačních proslovů a ani jeden jsem mu ani vzdáleně nežral...ale upřímně, takhle napsanej text by se mi taky sotva chtělo číst, natož abych u toho snad ještě hrál). Nu, a nejednou Vás hra pustí do lehce otevřenější části zdejšího futuristického Detroitu na proběhnutí, a v tu chvíli to prostě vyloženě mutuje do andělsky nádherné striptérky - přibíhám k potemnělé uličce, jakoby si zrovna nechala po pažích sklouznout ramínka, už se chystám do uličky odbočit, právě jak se košíčky něžně začínají sesouvat, chci odbočit do uličky a narazím na rudou digizeď, jakoby mi vrazila podpatek přímo do bulvy. Chytal jsem při těchto sekvencích zoufalé choutky na legitimně herní hru, v takto blízké budoucnosti, s takovouto mírou detailů a vizuálních perliček. O to smutnější jsem pokaždé byl při tom opakovaném uvědomění, že u tohoto jsem vlastně přinejlepším glorifikovaný divák, který raz za čas musí zmáčknout jednu dvě klávesy. A Davídek si jistě byl velmi dobře vědom, jakou znamenitou práci grafici zrobili, a tak Vás z 99% herního času nutí za všech okolností unyle chodit - třebaže zrovna prchá nějaký časový limit, nebo na mě nějaký komrád volá o pomoc.

Takže tak, Detroit: Staň se Člověkem je typická kejdžovina, jejíž samotný název je poněkud lživý, ale pokud zvládáte cringe, a přenesete se přes takové drobnosti, jako třeba fakt, že první slušný člověk, na kterého narazíte, je obézní černoška, která droidům pomáhá na základě toho, čím si černoši sami prošli, tak se budete bavit. Možná ne tím, čím tvůrci zamýšleli, ale jak by zapěl Marťa Maxů: "tak co má být, co naděláš, c'est la vie". Tedy krom linky Connora a Hanka. Věřím, že s nimi jsem se bavil přesně podle plánu. A vůbec, kdyby z toho vystřihli hokuspokus revoluci a mamynku, mohla z toho být znamenitá scifi buddy cop komedie!

Pro: Audiovizuál; atmosféra; přepychové produkční hodnoty; Connor s Hankem kradou šou; i v hlavním menu do vás kéruje jedna droidka, a takové důsledné věrnosti vlastní vizi si cením

Proti: Je to prostě pořád ten stejnej známej David Cringe se vším všudy + je to poprvé, co jsem jeho svět chtěl fakt otevřít a prozkoumat :(

+19 +23 −4
  • PS5 90
Už je tomu věru mnoho let, kdy jsem si užíval jeden z největších příběhově herních zážitků se hrou Fahrenheit, které Quantic Dream tak proslavilo. Od té doby se toto francouzské vývojářské studio výrazně posunulo a Detroit: Become Human je krásná ukázka toho, že nejenom hratelností hra je živa. Zde totiž francouzští mistři řemesla ukázali, jaké to je vydat vrchol žánru. A to se všemi plusy, ale i mínusy.

Začnu hned příběhem, tedy největší devizou hry. Ten je totiž opravdu tím nejzásadnějším, co hra nabízí. Ne nadarmo je tu taky jeden ze žánrů brán jako interaktivní film. Tohle je totiž opravdu hra, která přesně kopíruje emoce a pocity z dobře užitého času u nějakého kvalitního filmu. A ano, mohli byste namítat, že v tomto příběhu jsou různé kličky, které šokují, mají šokovat a nebo zbytečně šokují. Pořád jsou to ale momenty, které jako celek vytváří neobvykle kvalitní zážitek, na který nebudete chtít jen tak zapomenout. Tento příběh je opravdu dost silné kafe na to, abyste ho prošli chladně a bez emocí. To by s Vámi muselo něco být, kdybyste došli do tohoto stádia. Jinak si to nedovedu vysvětlit.

Kámen úrazu je nicméně vývoj samotného příběhu a především závěr. Nechci spoilerovat a ani mi to nepřísluší. Jen mě trápí, že hra se tu vyžívá v obrovském množství pokračování a jejich konců. Příběhově se Vám tu totiž otevřou cesty tří androidů. Jeden je Kara, která uteče s malou holčičkou od tyranizujícího otce. Druhý je Connor, kterého přidělí trudomyslnému vyšetřovali Hankovi, který svého génia z nějakého důvodu utápí v chlastu. No a třetí je Markus, jehož příběh začíná u legendárního malíře na sklonku jeho životní pouti. Všechny tyto postavy začínají nezávisle na sobě a okamžitě Vás pohltí jejich dějem. Všechny tyto tři postavy se, logicky, pak spojí v jeden děj a je jen na Vás jestli závěr bude více či méně depresivní. Těch možností je tu opravdu celá řada a podle jejich rozhodnutí si hru můžete užít více...nebo méně. V každém případě to bude mít nervydrásající průběh, který hráče nenechá vydechnout.

Přiznám se, že jsem neustále měl pocit, že ten špatný závěr můžu zvrátit. Často jsem opakoval mise, doufal, že jiným jednáním dojdu k slavnostnímu konci. Pokaždé mě ale hra nechala vycukat na max a stejně mě pak vycucla jak hadrovýho panáka. Někdy v půlce hry jsem sám v sobě přiznal, že tyto tři androidi, ke kterým jsem přilnul, prostě můžou dopadnout naprosto všelijak. A ke konci hry, kdy jsem si myslel, že opravdu dělám, co můžu a umím, mě ten děj natolik drásal, až jsem si začal říkat, jestli to tu David Cage (šéf studia) trošku, přeci jen, nepřetáh.

Co se týče herní stránky, tak se tu střídají jednotlivé mise různě tak, jak se zrovna hodí v rámci odvíjení příběhu jednotlivých postav. Někdy je to na střídačku, pak třeba pět misí o jedné z postav ani nevíte. Všechno má ale svůj důvod. Každopádně ve všech ohledech můžu říct, že průběh hraní je velice intuitivní, relativně jednoduchý, určující krásně plynulý děj, což je jen a jen dobře. Občas se tu dočkáte pár momentů, kde musíte jednat rychle a podle toho i mačkat tlačítka. Občas se to nepovede, ale zachránit se to pořád dá.

Graficky dnešní standard, vizuálně překrásné, zvukově adekvátně uspokojující, byť tu nenarazíte na žádnou výraznější melodii (například na rozdíl od Deus Ex: Human Revolution. Pořád se ale jedná o, objektivně vzato, krásný herní zážitek, který je radost hrát. A co víc, Příběh je v mnohých ohledech natolik silný, až mi bylo líto, že jsem některé mise dohrál tak krátce. Pokračování by si tento příběh zasloužil. Nejen pro svůj vizuál, ale i pro svůj obsah. Jen mám pocit, že vzhledem k celé řadě konců (což vnímám trošku jako kámen úrazu) zde o pokračování nemůže být řeč.

Pro: Nervy drásající příběh plný epických momentů, který Vás donutí přilnout k neživým androidům. Ironie, že?

Proti: Autoři si tu mohli odpustit tu svobodu určení, kam ten příběh má směřovat. Možností je tu totiž opravdu hodně a od velkého zážitku můžete dojít i k rychlému konci.

+19
  • PS4 90
Herní výzva 2019 – Čapkův odkaz

První hra po 4-5 leté pauze od hraní a první hra na next-gen konzoli obecně, takže možná proto byl zážitek silnější.

Už od prvních TellTale her jsem byl fanda těhle "interaktivních filmů". TWD, Wolf Among Us nebo Game of Thrones mě bavili dost, ikdyž jsem v pozdější fázi došel k tomu, že moje rozhodnutí mají na rozuzlení příběhu vesměs minimální vliv. O to víc sem byl překvapen, když jsem už po první krátké "misi" viděl strom rozhodnutí a co všechno se dalo udělat jinak. Na začátek je teda potřeba říct, že tady mají vaše rozhodnutí opravdu vliv na to, jak se bude příběh vyvíjet, což neovlivní jen linku dané postavy, ale z části i těch ostatních.

Postavy tu máte na starosti tři - Karu, Markuse a Connora. Všichni tři jsou androidi a příběh je zasazen v Detroitu v blízké budoucnosti, kde jsou androidi běžnou praxí a "domácím spotřebičem". Idylku začínají narušovat tzv. devianti, androidi, kteří se chovají proti svému naprogramování. A tady přihází na scénu naše ústřední trojice.

Connor je android, který se se specializuje na devianty a spolupracuje s policií, konkrétně se svérázným detektivem Hankem. Markus se stará o stárnoucího umělce, který je pro něj jak jeho otec, ale rychlým sledem událostí skončí na vrakovišti, aby se následně stal vůdcem revoluce androidů. Kara je androidí hospodyně, které se snaží ochránit lidskou holčičku.

Příběhy tria protagonistů se postupně začínají proplétat a musím říct, že už dlouho sem nebyl do hry tak zažranej a některá rozhodnutí byla vyloženě stresující, protože mi na postavách fakt záleželo.

Parádní záležitost, u které jsem měl chuť to rozjet okamžitě znovu, abych to vyzkoušel jinou cestou.

Pro: Vaše rozhodnutí OPRAVDU hrají roli; výborně napsané postavy a skvělý casting; neuvěřitelné množství rozhodnutí přímo vybízí k dalšímu hraní

+18