Než jsem Detroit začal hrát, neměl jsem úplně představu, o co půjde, předešlé hry od quanticdream jsem nehrál. Věděl jsem, že půjde spíš o film, moc hraní jsem neočekával. S podobným stylem jsem měl zkušenosti pouze s Life Is Strange a první sezónou Walking Dead.
O grafice se vůbec nemusíme bavit, je to jedna z nejlépe vypadajících her na PS4. Už v úvodním menu když na mě Chloé promluvila mě spadla brada a zůstala dole skoro celou hru. U jiných her si hodně všímám hudby, tady jsem četl, že pro každý charakter skládal jiný autor, ale překvapivě jsem si nějak hudby vůbec nevšímal a teď si žádné tóny nevybavuji tři dny po dohrání.
Pilířem hry je příběh, je to mnohokrát viděná klasika, lidí zneužívající androidy a ti se obrací posléze pomalu proti svým tvůrcům. Známe z filmů a knih (Já robot film, Matrix,kde to bylo opačně a utlačováni byli lidi).
Hrajeme postupně za tři androidy jejich příběhy, které se pomalu můžou a nemusí propojit. Marcus je asistent starého umělce a mají skoro otec a syn vztah, Kara je domácí android, který se stará o domácnost a děti a Connor je nejpokročilejší druh androida a pomáhá policii vyšetřovat zločiny androidů (deviantů). Snažil jsem se o roleplay, přemýšlel jsem jak se někdy zachovat (hlavně u Connora) a dělal rozhodnutí, která bych jako člověk neudělal.
Důležitou součástí hry jsou quick time eventy. Když je o mačkání tlačítek v časovém limitu je to v pořádku, ale často jsem dělal chyby, když bylo potřeba ovladač různé naklánět nebo s ním třepat. Díky tomu jsem nezvládl závěr a viděl úplně něco jiného než jak by to dopadlo tak jak jsem se snažil. Z příběhů ale nic prozrazovat nebudu, ale můžu ujistit, že hra měla pro mě dost silných momentů.
"Hraní" je ve hře opravdu málo, ale s tím jsem počítal a nijak mě to nepřekvapilo, klidně bych si odpustil nějaké to otvírání dveří a sbírání předmětů ze země. Za mě tohle nebyl problém.
Hru si po nějakém čase chci projít znovu, zkusím tentokrát správně mačkat QTE a dočkat se dobrých konců.