Figment je další malou indie hrou, ke které se dostávám díky upozornění, že končí v gamepassu. Tyto dva týdny jsou nabité a pokusím se i o další vyřazované hry Those Who Remain a Escape Academy .

Figment je krásně kreslená puzzle hra, odehrávající se v mysli člověka uzdravujícího se po autonehodě. Hrajeme za Puzzly jsou poměrně snadné (nápovědu jsem musel použit asi jenom jednou), hledáme baterie, ozubený kola, přesouváme bedny, abychom prošli přes čtyři prostředí a tři bossfighty. Bossové jsou nějaké strachy nebo noční můry, vždy ho naháníme po levelu a nakonec ho vyřídíme v jednoduchém souboji.

I když hra opravdu moc pěkně vypadá, hádanky jsou zábavné, tak největším kladem hry je pro mě hudební doprovod, který vrcholí v bossfightech, kdy každý boss zpívá písníčku a závěrečná rocková pecka mě přinutila k hledání soundtracku na Spotify.

Figment je skvělá, krátká, jednoduchá hra, pokud máte game pass zkuste půlhodinky a pokud vás chytne, tak za nějakých pět hodin máte určitě hotovo na 100% i s collectibly v podobě vzpomínek. V game passu je o druhý díl Figment 2: Creed Valley , na který si určitě po této dobré zkušenosti najdu čas.

1. "platina" roku 2025/celkově 69.

Arkham trilogie patří mezi moje nejoblíbenější série. Dostal jsem se k ní ale až později na Xboxu One a tak jsem doposud neměl možnost se dostat k Origins, protože nejsou mezi hrami podporující zpětnou kompatibilitu. Zde na databázi má uvedeny platformy Xone i X/S, ale i teď když jsem to kontroloval, tak první odkaz na googlu i herní wiki mě potvrdil, že je možné hrát pouze na X360. Naopak mezi platformami chybí PS 5, kde jsem se ke hře přes streamovaní přes PS plus konečně dostal i já.

Origins jsou prequelem Arkham Asyslum, Batman teprve zřejmě začíná se svojí rolí ochránce Gothamu a nezná a až tady poprvé potkává svého hlavního nepřítele Jokera. Hra vyšla až po Arkham City a také se odehrává po celém Gothamu, tentokrát ale ve vánočním hávu. Všude jsou stromky, baňky a ostatní vánoční výzdoba, neustále sněží a je tma a atmosféra města je vynikající. Souboj je stále stejný (stejně dobrý), jediným gadgetem, který si nevybavuju z původních her jsou elektrické rukavice, které se hodí nejen v boji, ale při otvírání dveří. Jinak je to klasický tanec, kdy jedním tlačítkem mlátíte, druhým vykrýváte, třetím matete soupeře pláštěm a čtvrtým uskakujete. Soupeři jsou pořád stejní, na silnější (se štítem, nožem, elektrickým obuchem) pak platí nějaké úvodní kombo než je možné je začít mlátit.

Ke hře jsem se teď dostal jako k poslednímu kousku do letošní herní výzvy a protože mě tlačil čas, tak jsem se rozhodl jet jenom hlavní linku. U předchozích dílů jsem rád plnil bojové a stealth výzvy, Enigmovy výzvy, AR tratě, které jsou i zde zastoupené ve velké míře plus jsou tady vedlejší mise s jinými batmanovými soupeři (Tučňákem, Deadshotem, MadHatterem a dalšími). Rozhodnutí tento obsah skoro celý vynechat a nekompletovat trofeje bylo o to jednodušší, že dost trofejí je z multiplayeru, který jsem nezkoušel, ale zřejmě už po jedenácti letech moc aktivní nebude.

Souboje s bosy nebyly nějak objevné a nijak nevyčnívaly, určitě se neopakovalo nic jako můj oblíbený plošinkový fight se Scarecrowem u Arkham Asylum, tady se všechno nějak jenom mlátilo. Hra mě v této zrychlenější verzi bavila, příběh mě celkem zajímal, ale kdybych to koupil a hrál na launchi po dvou fantastických dílech, tak bych zřejmě byl trochu zklamaný, že dostávám takové horší Arkham City. Teď v rámci PS Plus na proběhnutí a jako nějaké doplnění trilogie od Rocksteady to bylo dobré. A taky sem po letech marných pokusů a vzdávání poprvé dokončil Herní výzvu.

Jurský park je má první dohraná Lego hra. I když dohraná? Po dokončení čtyř filmů, které hra obsahuje (trilogie z devadesátek a první film z nové trilogie) mi počítadlo dokončených procent ukazovalo 29,1 %.

Lego hry mám koupené asi skoro všechny, bral jsem je v nějaké -90% slevě a zařadil je do obrovského listu her, které si zahraju až na ně bude čas. Takže pravděpodobně nikdy. Jurský park jsem rozehrál jenom kvůli výzvě. Problém byl, že mám nasledovaný pouze první díl od Spielberga, na kterém jsme my starší v devadesátkách vyrostli, další dva jsem neviděl asi nikdy a novou trilogii jsem zkonzumoval v kině jako běžný, ničím nevybočující a rychle zapomenutý blockbuster. První díl jsem si tedy užil maximálně a bavily mě všechny klíčové scény (třesoucí se voda ve sklenici, raptoři v kuchyni, hrabání v hovnech nemocného dinosaura a mnoho dalších), ale u dalších filmů šla ta zábava do kytek, protože mi chyběl předobraz toho, co vlastně v misích dělám a hledám. Takže určitě kdybych znal všechny předlohy, tak hodnocení bude vyšší a to mě láká k lego hrám z univers, který znám komplet a miluju jako Star Wars, Indiana Jones nebo Piráti z Karibiku.

Graficky není moc co hodnotit, zvukově potěší samozřejmě originální soundtrack, naopak mě vadil dabing postav, který byl nahrán jakoby v jiné kvalitě nebo možná byl vystřižený z filmů a neseděl s ostatními zvuky a dost mě to rušilo.

Projetí čtyř filmů a dokončení na 29 procent mi trvalo zhruba šest hodin, ale hra je přehlcená sběratelskými předměty, ke kterým jsem se s postavami v misích nedostal a předpokládám, že endgame funguje tak, že si tam berete všechny potřebné postavy podle libosti a vyzobáváte krabice s kostma na skládání dinosaurů, žluté a červené bonusové cihličky a nevím co všechno dalšího jsem neodhalil. Já už asi kompletovat nebudu, ale byl jsem nalákán, abych aspoň tu Skywalker Sagu někdy rozjel.

Do Sinking City jsem se pustil hlavně kvůli herní výzvě, jinak byla hra v mém backlogu her na hodně vzadu. Před a během prvních pár hodin jsem se díval na zdejší diskuzi a komentáře a v podstatě s většinou se dá určitě souhlasit, je to typická průměrná hra, ale já přesto dal trošku vyšší hodnocení než je zdejší průměr.

Pravdu mají všichni ti, co psali, že soubojový systém je špatný, otravný a kdyby ve hře vůbec nebyl tak se nic nestalo. Po prvních asi třech pokusech v nakažené oblasti, kdy mě buď došli rychle náboje nebo mě potvoury rychle rozsekaly, jsem se zařídil podle zdejší rady a obtížnost soubojů hodil na nejnizší a celkově jsem se soubojům snažil vyhýbat. Grafika není tak otřesná jak jsem čekal, ale různé chyby, opakující se vybavení domů, doskakování objektů, postavy propadené do textury tak, že po silnici "šla" jenom hlava, nebo bruslící postavy působily hrozně směšně a kazily atmosféru, která jinak na mě velmi dobře fungovala. Město v rozkladu po ničivé záplavě, lidé propadající šílenství, pořád se tam někdo s někým rve, párkrát jsem viděl, že někdo na ulici někoho zastřelil a nikdo to neřešil (což sem nepovažoval za bug, ale za prostě stav světa, kde je každému už všechno jedno). Navíc je to podpořené dobrým soundrackem a bavil mě i dabing postav.

Co mě přinutilo dát poměrně vysoké hodnocení je hlavní příběh a detektivní hratelnost. Obojí je podle mě na slušné úrovni. Příběh začínající příjezdem cizince do rozloženého města, aby zde našel odpovědi nebo lék na své halucinace a přeludy, hned úvodní případ zmizení Alberta Thogmortona, naznačení místních rasových rozbrojů mě od začátku dost chytil (i když občas je možné udělat nějakou volbu při řešení případu, která nedává moc smysl). Detektivní část mě bavila hodně možná i proto, že jsem kromě L.A.Noire nějakou vyloženě detektivku asi nehrál. Kdybych už měl třeba za sebou Sherlocky od stejného týmu nebo podobné hry, tak hodnotil jinak, ale zdejší hledání v archivech na policii, novinách, nemocnici nebo na radnici, prosté hledání důkazů v lokacích nebo i hledání stop pomocí speciálních schopností hlavní postavy mě prostě sedlo a určitě jsem teď víc nakloněn tomu vyzkoušet třeba právě ostatní hry od Frogwares.

Nic moc jsem od hry před zapnutím nečekal a odcházím docela spokojen. Jsem rád, že jsem si díky Herní výzvě rozšířil herní obzory.

Po zářijovém nadšení z AstroBota jsem se rozhodl, že musím dát šanci podobným hrám od mistrů z Nintenda a proto jsem pořídil Switch. Teď o dva měsíce později a investici poměrně značné částky do asi patnácti must have her je první hrou, kterou jsem na přenosné konzoli pokořil nečekaně Bzzzt.

Co říct jiného než recenze a většina komentářů zde na databázi? Napálil jsem tomu kilo, ta hra dělá dobře všechno, ale nejpodstatnější pro mě bylo naprosto precizně reagující ovládání, které je klíčové pro načasování přesných skoků a vyhnutí se nepřátelům. Hlavně nekonečný dash je fantastický. Nečekaně skvělá je hudba, hlavně pár skladeb, které jely někdy v polovině hry se mě hodně líbily. Hru jsem zatím dojel na střední obtížnost na všechny šroubky, časy a metály a nepřišlo mě to tak strašně obtížné, zkusím dojet i nejtěžší obtížnost, kdy si zatím myslím, že by to nemuselo být tak strašné, když ubyde časový a sběratelský stres.

Mým problémem na Switchi je absence trofejí/achievementů. Takže si je budu snažit nějak u her sám stanovovat. Tady má teda zatím 52 levelů s komplet metálama a viděl jsem titulky. Je tam ještě nějakých 20 badbertových levelů, což nevím jestli je update nebo DLC, ale součást původní hry to zřejmě není, když po final bossovi jely titulky. Takže tyhle levely snad taky zmetáluju, pak bych chtěl najít všechny čipy (v levelech schované tajný místnosti, je jich myslím deset) a zkusit tu nejtěžší obtížnost s omezenými životy.

Je škoda, že hra i přes fantastické hráčské recenze na Steamu zřejmě prodejně totálně shořela, protože to asi autora odradí od nějakých dalších sólo vývojů nebo případně dalšího dílu. Tohle není obyčejná skákačka, je dokonale vyladěná po všech stránkách (o příběhu se bavit nebudeme) a zaslouží si mnohem větší pozornost než se jí dostalo.

Ve Final Fantasy sérii jsem v podstatě nováčkem, dohrál jsem jenom FF 7 remake s FF XII a pár dalších dílů zapnul a odložil na vhodnější dobu. Stranger of Paradise jsem vnímal jenom přes trailery před vydáním, kde všichni měli srandu s nadužívání slova Chaos a pak z poměrně vlažných recenzí. Vypadalo to jako nějaká souls varianta z populární značky. Měl jsem ji tak nějak v paměti, že v případě nějaké výrazné slevy bych to zakoupil. Čas nazrál teď, když Sony oznámilo, že hru vyndají 15.12. z PS Plus.

Příběh moc hodnotit nebudu, protože opravdu nejsem znalec, jenom jsem tedy pochopil, že je to nějaká varianta/prequel prvního dílu. Také dostával v recenzích spolu s dialogy postav dost naloženo. V podstatě jsem ho většinu hry nijak nevnímal, po nějakých úvodních třeba šesti hodinách se vyjevil hlavní quest a to najít čtyři krystaly pro čtyři bojovníky světla (členy naší party). Na konci se však příběh rozjel na mnohem vyšší obrátky a musím říčt, že překvapil a nakonec mě závěr hodně z vypravěčského hlediska bavil.

Zdrcující kritiky se dočkala i grafika, všude padalo, že to je hnusná hra i na PS 3 apod., ale já to tak neviděl. Grafika pro mě není středobodem hry, když hra vypadá super je to plus, ale tady to prostě vypadá jako jiné hry Team Ninja a není to nějak hnusnější než Nioh nebo Wo Long. To samozřejmě nejsou nějaké grafické benchmarky, ale prostě mě to nijak neuráželo a některá prostředí vypadala vyloženě krásně, hlavně části v úvodu (les, pirátská jeskyně).

Jako u výše jmenovaných dalších her od tohoto studia je klíčovým hratelnostním prvkem soubojový systém a ten je i zde na vysoké úrovni, šavlovačky vypadají fantasticky, každý souboj končí doomovským finisherem, které mě bavily celou dobu hraní, výborně fungovali dva členové party, kteří bojovali po boku hlavního hrdiny Jacka, hodně pomáhali a byl na ně spoleh, když jsem potřeboval odskočit od boje a doléčit nebo se zorientovat po bojišti. Souboj je podobný Sekiru, v tom, že není potřeba nějak brát nepříteli zdraví, ale snižovat mu posture (takhle se to jmenovalo v Sekiru, tady nevím) a po jeho vyčerpání konečným úderem soupeře zabít. Postava neleveluje klasické statistiky, ale pomocí vybavené zbroje a hlavně vylepšováním povolání, kterých je ve hře kolem třiceti, každé má skill tree, kde ho vylepšujete a zároveň otevíráte nové joby. Každý job používá nějaké zbraně, které mají své komba, kouzla, ale nic mě nenutilo se je nějak poctivě učit a v podstatě vždy jsem se naučil u každého povolání jedno dvě a stačilo. Kvůli trofejím jsem vždy po vylevelení jednoho povolání přepnul na další, abych si otevřel všechny a nic mě nenutilo se nějak soustředit na jedno, které mi vyhovuje (obvykle hraju nějakýho heavy knighta se štítem a velkým mečem). Tady se dostávám k pro mě největší výtce a to, že hra je na normal směšně jednoduchá a nevím jestli hard jde zapnout rovnou nebo až po dohrání. Nevím jestli jsem do toho šel s mylným očekáváním soulsovky, s kterou to opravdu nemá společného vůbec nic, ale prostě když to trochu přeženu, tak hlavně první půlka byla jak když poprvé zapnete Diablo a skoro není možné, aby vás soupeři zabili. Tady se to samozřejmě stane, ale nepřichází žádný trest, checkpointy jsou všude, nepřijdete o žádné souls, žádné peníze o nic, naopak když bojujete s bossem a zvládnete první fázi, tak vám povolání skočí třeba o tři úrovně a zůstane to tak i když následně nezvládnete druhou fázi. Kromě bosse Tiamat a závěrečného bosse jsem neměl opravdu žádný problém.

Dalším minusem pro mě bylo i na poměry Team Ninja zvrácené množství předmětů, které padaly ze zabitých nepřátel. Postava unese 600 kusů předmětů a pak je musíte zdlouhavě dismantlovat u kováře. Kvůli neexistující obtížnosti navíc není nic co by vás nutilo hledat neustále lepší výbavu. Prostě jednou za čas jsem navlékl lepší zbroj a zbytek vyházel. Za celou hru jsem taky ani jednou nepoužil upgrade zbraně nebo brnění u kováře, protože opět mě do toho absolutně nic nenutilo.

Závěrem můžu říct, že i přes výtky je souboj nejdůležitější věcí ve hře a ten mě bavil hodně celých asi 55 hodin, kdy jsem si i potom dodělal jednoduchou platinu (např. trofej dohrej hru na Chaos obtížnost, která se odemkne po dohrání ve skutečnosti znamená dohrej jednu misi na Chaos obtížnost a i to nebyl problém). Hra mě nalákala na FF 1, které už jsem v pixelové edici pořídil a na dohrání dalších her od Team Ninja, které jsem zatím nedokončil.

Do Yakuzy jsem nastoupil s dílem Zero na PS4 na konci roku 2019 a okamžitě se stala mou velmi oblíbenou sérií. Odehrál jsem zatím díly Zero až 4 a postupně jsem se snažil hry dohrávat, většinou mám na začátku ambice dohrávat to na 100 procent než to vzdám u padesátého pokusu v mahjongu nebo shogi, kdy pokaždé mezi díly zapomenu i ten zlomek z pravidel co jsem během minulé hry pochopil. Problém je ten, že tvůrci sypou hry rychleji než je stíhám hrát, je to vždy záležitost blížící se sto hodinám nebo i přes a víc než jednu ročně jsem zatím nezvládl, takže teď po dohrání Gaiden mi zbývá ještě i s  oběma Judgment díly a novou hrou v únoru 2025 osm her což je šílený a zkusím to zrychlit.

Gaiden tento měsíc končí v game passu, takže jsem musel přerušit chronologické hraní. Kdyby to byla rozsahem klasická Yakuza tak nemám šanci za 14 dní dohrát, ale tento díl je podle mě tak třetinový rozsahem příběhu i menšími požadavky na 100 % achievementů, tak jsem se rozhodl hru zkusit dokončit a po asi 38 hodinách mám konečně aspoň jednu Yakuzu kompletní.

Gaiden měl být původně zřejmě úvod do osmého dílu než se tvůrci rozhodli pro samostatnou hru spojující období mezi sedmým a osmým dílem. Na rozdíl od jejích tahových soubojů je to opět klasická mlátička, hlavním hrdinou je opět klaďas Kiryu, který jestli to správně chápu, tak byl v šestce, v sedmém díle nebyl a vrátil se zase v osmičce jako spoluhráč nového hlavního hrdiny Ičibana. Hra jako vždy má dvě složky - hlavní temnější příběh a vtipné, oplzlé, sportovní, hledací a bojové sidequesty.

Kvůli tomu, že jsem nyní skočil tři díly dopředu, tak z různých flashbacků jsem se dozvěděl dost tvrdých spoilerů, což doufám, že pak hraní těchto dílů moc nepokazí, Kiryu teď pobývá v chrámu Daidoji, z kterého se nakonec vyklube tajná špionská organizace, pro kterou je nucen pracovat. Kratší asi pětiepizodový příběh, se týká rozpustění mafianských rodin Tojo a Omi, které má podporu obou patriarchů, ale ne všichni Yakuzáci chtějí jít od válu a tak dojde ke konfliktům. Při soubojích používá Kiryu tentokrát dva styly - Yakuza a Agent. Yakuza je tvrdý pouliční styl s drtivými údery a kopy a Agent je rychlejší, jakoby slabší styl, který ale doplňují 4 gadgety jako z Jamese Bonda (drony, vybuchující cigarety, lanko v hodinkách a "jezdící boty"). Souboje jsou celkově jednodušší než v klasickém dílu a tak jsem si většinu času vystačil s Yakuza mlácením a ani jsem se nijak nemusel hnát za upgrady a vylepšováním. Po vyřešení zápletky se Kiryu vrací do chrámu, pozdějí vyrazí na slíbenou Havaj, jeho jméno zůstává podle tituly hry vymazáno. Yakuza je vždy příběh s epickými scénami a obětmi, které musí hrdinové udělat, ale až v tomto díle jsem při závěrečných cutscénách regulérně neudržel slzy, což se mi u her opravdu nestává (až na pár výjimek). Příběh a jeho závěr je tím, proč tuto hru hodnotím tak vysoko.

Vedlejší obsah je zde většinou dodávaný skrze Akame (něco jako Florist z minulých tokijských dílů), která vám zadává sidequesty, uvede vás na Castle, což je replika osackého hradu na kontejnerové nákladní lodi (díky které tuto hru zároveň zařazuju do herní výzvy do první kategorie), kde jsou západní kasino, japonská gambling hall, kabaret s děvčaty (které jsou zde formou hraných cutscén s živými herečkami a úplně mě to neoslovilo, navíc to nezvládli zvukově, jsou tam ozvěny jak kdyby to celé natáčeli na hajzlu) a hlavně koloseum, kde kromě již obvyklých soubojů 1v1 tentokrát Kiryu skládá a trénuje svůj tým bojovníků do týmových bitev kde s až 10 členy týmu bojujeme proti přesilám soupeřů. Není zde žádná velká minihra jako trénink a vedení společnic v kabaretu nebo vedení realitních firem jako v jiných dílech. Nároky na kompletování nejsou tak brutální a není nutné nasbírat a vyhrát všechny hry (mahjong a japonské kasinové hry jsem hrál jednou a kolem shogi jsem jenom probíhal po ulici a byl jsem moc rád, že jsem se těmhle obvyklým strašákům nemusel vůbec věnovat), sidequestů není 100, ale asi jenom kolem třiceti.

Hru jsem si jako milovník série opravdu moc užil, kdyby tohle byl obvyklý rozsah všech dílů bylo by to skvělé. Nováčkům bych ale doporučoval začít Zero a jet postupně díl po dílu pokud je to zaujme. Teď zkusím doklepnout pětku a šestku a konečně začít hrát ten tolik vychvalovaný tahový sedmý díl.

Call of duty mám rád téměř od počátků série, nekriticky zbožňuju starou Modern Warfare trilogii, hrál jsem všechno kromě Vanguard (který jsem po zdrcujících kritikách dodnes nezakoupil). Dříve jsem hrál jenom kampaně, někdy od Black Ops 4, kdy byla nějaká první battle royal verze tak jsem začal hrát ji, standartní multiplayer i zombíky. Chápu, že je to nějvětší mainstream co existuje, ale mě vyhovuje a nečekám od toho nějaký realistický taktický souboj, ale prostě zábavu, kterou prostě po zakoupení dva měsíce budu hrát hodně a pak do dalšího dílu sem tam nárazově.

Nejvíc se v komentáři pověnuju kampani. Po loňské otřesné kampani, kde jste dostali obrovský, ale ne úplně zaplnění prostor k průchodu misemi se letos tvůrci vrátili ke klasickému přímočarému stylu, ale asi cítili přetrvávající každoroční kritiky o délce kampaně a tunelovosti a tak se snažili, aby každá mise byla jiná, což opravdu je, ale pro mě to není to pravé, i když je to o parník lepší než loni. Z posledních let bych jako nejlepší kampaň vyzvedl Modern Warfare remake, kdy byla jedna fantastická stealth mise při zajímání rukojmích v baráku, kdy to působilo jako z filmu Zero Dark 30 a zbytek hry byla klasická adrenalinová jízda. Tady se autoři snažili přijít s mnoha novými nápady, ale většinu jsem jich opravdu nepotřeboval (mise v kasinu, působící jako z Hitmana, mise s otevřenější mapou, kde jezdíte od úkolu k úkolu jak v Ubisoft hře, mise, kde hledáte čtyři klíče v zamořené laboratoři a najednou proti vám jdou zombíci (v realisticky se tvářící kampani) nebo přeposlední mise, kdy při výslechu zadržené postavy se pohybujeme v její hlavě a odhalujeme její minulost (tady opisovali od Alana Waka) .
Dále se mezi misemi vracíme do safehousu, kde je možné ho vylepšovat, upgradovat schopnosti jako více zdraví, více štítů, rychlejší přebíjení apod. a mluvit s ostatními členy týmu, kdy se téměř nic zásadního nedozvíme a ještě je zde možné řešit drobné puzzle hádanky. Nikdy jsem nezaznamenal, že by po tomhle někdo v Call of Duty někdy volal a je to všechno naprosto zbytečné a zdržující. Jinak ale jednotlivé mise pěkně odsýpají jsou zábavné, ale mockrát jsem si říkal, proč prostě nedodali standartní střílečku z Pouštní bouře, zápletka s vojenskou organizací už tady taky byla v Advanced Warfare s Kevinem Spaceym a fungovala dobře. Tady opravdu více není lépe a tvůrci prostě vzali jakýkoliv nápad a ve hře ho použili.

Zombie režim se vrací ke klasické hordě, řešíte vlnu nepřátel, z nich máte peníze, za peníze odemykáte další části mapy a vylepšujete zbraně a je to zábava. V multiplayeru zatím chybí nějaký režim pro více hráčů na větší mapě, který myslím byl ve všech posledních dílech. Zde je zatím možnost hrát nejvíce 6v6 týmy nebo v osmi všichni proti všem. Doufám, že brzy do hry přijde Gungame (všichni proti všem, po každém kilu se vám změní zbraň, můj nejoblíbenější mód). I zombies i mulťák fugnují skvěle, nemají žádné technické problémy, hrají to všichni takže nečekáte na zápasy a je to prostě zábava jako vždy.

Výhodou pro váhající je i zařazení do game passu, kde můžete za měsíční poplatek vyzkoušet a pak se rozhodnout, jestli je hra pro vás. Za mě po loňském špatném ročníku, kde jsem hrál pak v podstatě jenom zombíky (protože na Warzone už jsem asi starý, tam se vůbec nechytám) výrazné zlepšení a uvidíme co nový obsah v dalších měsících.

Nakonec jsem podlehl všeobecnému nadšení a přestože obvykle čekám na slevy a v podstatě tak nehraju aktuální hry, tak u Astro Bota jsem udělal výjimku. Komentář zkusím napsat kratší, protože stejně každý ví o co ve hře jde a jak vypadá (myslím, že se tomu nedalo vyhnout v herních mediích kromě teď remaku Silent Hillu 2 žádná podzimní hra nedostala víc prostoru).

Autoři vzali demo ochutnávku Astro's Playroom a posunuli ji o několik úrovní výš. Plnohodnotný díl je výrazně delší, výrazně obtížnější, i když jak píše komentář přede mnou, tak pouze v dodatkových úrovních, ty hlavní jsou pořád snadno průchozí, ale pokud se snažíte kompletovat boty i puzzle kousky, tak obtížnost je v hledání než v přesnosti a preciznosti plošinkování. A třeba skrytých levelů jsem bez nápovědy našel možná menší polovinu (po dohrání každé úrovně při dalším průchodu je k dispozici minibot s detektorem, který vás upozorňuje na chybějící collectibles, ale nepovažuju to za zápor, je to možnost, kterou můžete a nemusíte využít).

Hrozně mě potěšili boti, kteří odkazovali na některé z her z historie Playstationu, i když jsem jich dost neznal. Tohle propojení s minulostí Sony mě fascinovalo už v Astros Playroom. Každý z pěti světů končí levelem, který přímo odkazuje na nejpopulárnější série a třeba God of War level se sbíráním Odinovým havranů mě připoměl, když jsem je sbíral v původní hře.

Žádnou podobnou hru jsem nehrál přes dvacet let, nejblíž k tomu má možná Crash Bandicoot, možná množstvím nápadů, které jsou použity v jednom levelu a pak už nikdy příště mi to připomnělo It Takes Two, což je ale úplně jiný žánr. Možná jedinou malou slabinou může být, že ovladač není využíván tolik jako v Playroomu, ale tam ho chtěli představit hráčům a byl na to maximální důraz (ale třeba šplhání s opičím kostýmem nebo let raketkou pomocí Dual Sensu byly superzábavné a kdyby to bylo i tady, tak bych byl rád).

Astro Bota by nikdo neměl minout, i když si nejste jistí, jestli je to hra pro vás. Protože v té záplavě open worldu, soulsovek, rogue like, které si prostě bývají často hodně podobné je Astro Bot zjevení a doufám, že prodeje budou super a Playstation rozjede v budoucnu plošinkovou sérii.  A musím se přiznat, že mě Sony s Astro Botem přinutilo pořídit Switch a budu sjíždět všechny ty Super Marie a Donkey Kongy, které mě zatím míjeli.

Do JRPG žánru se snažím dostat dlouhodobě, mám o něj zájem, zatím ale nejsem úplně stoprocentní příznivec. Pořádně jsem hrál jen FF 7 první díl remaku, nějaký Dragon Quest na 3DS a Tales of Vesperia. Zatím jsem jenom chvilku nakoukl do Persony 5 a Octopath Traveler a hlavně druhý titul mě hodně bavil z asi dvou hodin a určitě je na mém listu vysoko a brzo se k němu snad dostanu. Naopak Ni No Kuni od kterého jsem si hodně sliboval jsem odložil asi po 30 hodinách, protože mě to i přes nádhernou prezentaci začalo hrozně srát. Poslední dohranou hrou je Soul Hackers 2, která je v podstatě Persona osekaná o velké množství aktivit, ale souboják a summonování démonů/person je myslím v podstatě stejné. Dál mám rád hry jako Valkyrie Chronicles, Fire Emblem nebo málou známou sérii Fuga, kde vylepšujeme partu pomocí vztahů mezi jednotlivými charaktery, což je velká část gameplaye v Personě 3. Chápu jakou má Persona (hlavně asi pětka) pozici mezi znalci a milovníky žánru a tak po pár ne úplně nadšených pokusech s JRPG jsem nainstaloval trojku s tím, že to bude tutovka. Omlouvám se za dlouhý úvod.

Příběh se točí okolo nového studenta druhého ročníku střední školy, který postupně s partou spolužáků a dalších postav bojují zbraněmi nebo pomocí person proti stínům, které se objevují během tzv. Dark Hour a postupně se dostaneme až ke klasické záchraně světa. Každá postava má svou personu (kromě hlavního hrdiny, který jich může mít až 12), která je dobrá v nějakém druhu útoku a klíčem je nakombinovat partu nějak, aby byly pokryté všechny útočné varianty (tři fyzické útoky a sedm kouzelných) plus další skilly jako léčení, buffy, debuffy, prostě celkem klasika. Souboje probíhají v dungeonu Tartarus, který když jsem zjistil, že má 265 pater, tak jsem úplně neměl radost po zkušenosti právě ze Soul Hackers 2, kde byl Soul Matrix, kde jsem několikrát dost bloudil a procházet ho bylo zdlouhavé a nezábavné. V Tartaru je to naštěstí vyřešeno lépe, jednotlivá patra jsou krátká a nekomplikovaná. Mimo Tartarus probíhají souboje jednou za měsíc při úplňku a jedná se vždy o boss fighty. Zpočátku jsem si myslel, že Tartarus je v podstatě nepovinný, sloužící k levelování a získávání itemů a materiálů, ale nakonec je nutné ho projít až k vrcholu. Ale není to takový problém jak jsem si na začátku u počtu pater myslel. Souboje jsou skvělé, bavilo mě u neznámých soupeřů zjišťovat jejich slabé a silné stránky, na obtížnost Normal jsem se nikdy nedostal vyloženě do problémů se skoky v obtížnosti což u některých JRPG bývá dost problém, ale tady to bylo až do konce skvěle vybalancováno a poslední souboje jsem zakončoval na nějaké 80. úrovni ani ne s prstem v nose, ale ani jsem se u nich nijak dlouho netrápil.

Řekl bych, že větší část hry jsem strávil mimo souboje, zejména vylepšováním social link s parťáky, ostatními spolužáky a několika lidmi, které jsem postupně potkával mimo školu. Těchto linek je kolem dvaceti, některé z nich mě bavily a zajímaly (zahraniční student, trenérka malých běžců nebo staří majitelé antikvariátu), jiné jsem se snažil maxovat jen kvůli bonusům při fúzování person a dialogy v nich přeskakoval. Dalšími aktivitami mimo souboj je návštěva restaurací, kina, karaoke, herny nebo pěstování zeleniny na střeše ubytovny, vaření se spolubydlícími, sledování filmů. Všechny tyto činnosti buď vylepšují persony nebo naše osobnostní statistiky Charm, Academics a Courage nebo z nich získáme léčivé a jiné předměty. A poslední důležitým herním prvkem jsou side questy pro Elisabeth z Velvet Roomu (zde se "vyrábí" nové silnější persony). Všechny mimosoubojové činnosti jsou zábavné a určitě to není jenom chození do školy na jednotlivé předměty, jak jsem z recenzí při vydání trochu nabyl dojmu.

Teď už se dostanu k jedinému většímu problému, který jsem měl a to je délka hry. Pro jistotu už to asi hodím komplet do spoileru.
U posledního ze sedmi úplňkových boss fightů jsem podle vývoje situace a i názvu achievementu tušil, že hra ještě nekončí a nějak pojede dál, ale vyřešit to tím, že jsem se dozvěděl na začátku listopadu, že k rozuzlení dojde prvního ledna a do té doby bude jenom škola s občasným Tartarem mě docela zaskočilo. Takže jsem už spíš spěchal ke zmíněnému datu, už jsem přeskakoval dost dialogů, přece jen už v té době jsem tam byl za nějakých 65 hodin a už jsem ten konec prostě vyhlížel. No a prvního ledna uděláte rozhodnutí, kdy hra zřejmě skončí (nevím, zvolil jsem druhou možnost) nebo se dozvíte, že se finálního souboje dočkáte za další měsíc. To už jsem vývojáře nazval hodně nepěknými výrazy. Ke konci jsem už vyloženě doběhl a chtěl mít hru už pryč z disku a plánované rozšíření jsem ani nezapl. Třeba někdy v budoucnu si ho dohraju. Taky mě jako achievement huntera (bohužel) nepotěšilo, že po dokončení příběhu nebyla nějaká možnost dosbírat ty asi čtyři achievementy co mi chyběli (dokončit pár těch sociálních linek a jiných úkolů apod.)

K úplnému konci hry bych jenom rád řekl, že to že hlavní postava zemře dozvěděl až ze čtení zdejších komentářů a následně reditů během titulků. Takže to na mě nemělo ten dopad kdyby to bylo nějak jasněji ukázáno. Pravděpodobně jsem to pochopit měl, ale i na tom reditu bylo dost stejně zmatených hráčů jako já, kteří nepochopili úmrtí hrdiny dva měsíce po poslením boss fightu. Náznaky tam byly samozřejmě, když mu všichni na konci říkali, že nevypadá moc dobře nebo že finální kouzlo místo many stálo hrdinu všechny životy (čehož jsem si v zápalu boje někdy ve tři v noci nevšiml).  

Většina zdejších komentářů je od znalců původní hry, série celkově i JRPG jako žánru, já na to mám tenhle nepoučený začátečnický pohled. Celkově nenapálím Personě tak vysoké procenta jako dostává od většiny, ale je to určitě nejlepší JRPG co jsem zatím zkusil (zřejmě tedy i než do nebes vynášené FF 7 remake) a rozhodně můžu všem kdo ještě nehráli nebo mají obavy doporučit, aby hru zkusili. Jenom teda počítat s tím, že pod těch sto hodin se budou dostávat jen dost těžko.

Astros Playroom ležel v mé PS knihovně bez povšimnutí až do září 2024 kdy vyšlo fantasticky hodnocené plnohodnotné pokračování a zřejmě hra roku Astro Bot. Z herních medií a socek na mě Astro Bot vykukoval odevšud, takže jsem využil hype a nainstaloval Playroom.

Hra byla zdarma ke každé nové PS 5 a měla hlavně demonstrovat hráčům možnosti nového ovladače. To zvládá opravdu na výbornou a žádný jiný vývojář od té doby nevyužil možnosti Duel Sense tak naplno jako tohle v podstatě demo.

Playroom je bohužel velmi krátká hra, má pouze 4 světy po 4 levelech (chápu poměr cena výkon) a co je pro mě ještě větším kazem je její směšně jednoduchá obtížnost. Pro to taky moje i tak vysoké hodnocení patři k těm nižším zde na databázi.

To jsou ale jediné dvě pihy na kráse. Kromě představení ovladače - Astro může být kulička, kterou hýbete šmudláním touch padu, raketka která zatáčí podle toho jak ovladač nakláníte nebo opice, která šplhá vzhůru jak Adam Ondra na olympiádě (tady se mi nejvíc líbila funkce, že na některých úchytných bodech je nutné trigger namáčknout jenom zhruba do třetiny jinak se nezachytíte) - je zde skvěle zobrazena historie značky Playstation a zmíněné čtyři světy jsou v podstatě čtyři minulé generace PS konzolí, kdy postupně sbíráte kromě konzolí i nejrůznější příslušenství z dané generace. Je to fantastické využití své historie k představení novým hráčům (první tři PS jsem nikdy neměl) a určitě i k pěkným vzpomínkám pro hráče, kteří se Sony spojily celý svůj herní život. Překvapilo mě, že se tady nesbírají ostatní Astro Boti jako v první VR hře i v novém dílu. I tak se tady občas mihnuli Astro Boti ze značek Sony, vybavuji si třeba huntera z Bloodbornu.

Myslel jsem, že tahle krátká plošinovka utiší můj hlad po Astro Botovi po té zářijové masírce, ale nakonec když jsem týden po dohraní šel kolem JRC tak jsem nový díl pořídil za 1499 z jejich bazaru a pokusím se ho během 14 dnů dohrát, abych jim ho tam mohl v jejich akci výhodně prodat zpátky. Pokud někdo váhá s investicí a letošní novinka ho zaujala, tak v Astro Playroom se snadno přesvědčí, jak ho Astro bude bavit.

Při vydání Gotham Knights schytávali spíš průměrné až podprůměrné recenze, takže jsem do hry vstupoval s nulovým očekáváním a byl jsem připraven hru opustit při delší nudě nebo nezábavě. Ani jedno ale nestalo a tak jsem byl nakonec příjemně překvapen a dávám jedno z těch vyšších hodnocení zde na databázi. Na začátku je nutné si ujasnit, že moje hodnocení původní Arkham trilogie je mezi 95% a 100%. Batman je moje nejoblíbenější komiksová postava, nedám dopustit na knížky, filmy (s Balem a Pattinsonem) a seriály. Proto i 80% co dávám teď je krokem zpět. Chápu, že hru nedělají Rocksteady a ani příběhově nenavazuje na jejich vesmír. Ale přesto se neustálému srovnávání s jejich hrami nelze ubránit.

Příběh se rozběhne slibně smrtí Batmana a představením Sovího tribunálu, který mám moc rád v komiksu. Velkým problémem pro mě bylo, že v batmanovské hře nehrajeme za Batmana. V komiksech, které jsem četl, se většinou tihle poskoci, za které můžeme v Gotham Knights hrát, moc neobjevovali a tak jsem je v podstatě ani neznal. Na začátku jsem si vybral Red Hooda a až do konce hry ho nevyměnil, protože jsem to nepotřeboval a ani mě to nelákalo zkusit zbytek party.

Kromě dobré hlavní story jsou tady tři větší sidequestové linky s klasickými DC záporáky, které mě všechny bavily a tak scénář hry považuji za jeden z kladů hry. Dobré byly i občasné flashbacky, kde jsem se nakonec něco dozvěděl i o minulosti Red Hooda a pořádně ho poznal (předpokládám, že by to tak bylo i u hry za další charaktery). Na rozdíl od Arkhamu postavy levelují tři různé ne moc rozsáhlé skill tree, v podstatě taková línější verze RPG systému třeba z posledních asasínů. Soubojový systém byl OK, ale Red Hood používal pouze pěsti nebo svoje pistole, nepřátelé nebyly nějak zajímaví, většina jenom boxovala, někteří měli střelné zbraně a pár silnějším bylo třeba prolomit štít. Nedá se to srovnat s koncertem v Arkhamech, když na vás naběhli borci s nožem, elektrickým obuchem, štítem, brokovnicí a na každého byla jiná obrana. Naopak občasné bossfighty byly většinou velmi zábavné (nejvíc asi nahánění Clayface po Gothamu).

Největším problémem byly výplňové mise, kdy jste řešili běžné zločiny v Gothamu a bylo to několik stále stejným opakujících se vzorců (vykrádání dodávky, vykrádaní bankomatu, záchrana rukojmích apod.). Sloužily i k progresu v side questech a několikrát se mi stalo, že jsem něco vyřídil a vzápětí se vracel na stejné místo vyřešit stejnou věc. Hodně mi to připomnělo kritizovanou třetí Mafii, kde to bylo to stejné, vymlátil gangstery v jednom baráku a hned jet do vedlejší čtvrti a tam je znova vymlátit ve stejném baráku.

Celkově ale převládla spokojenost s příběhem, moje obliba Batmana a hru jsem si užil. Ve srovnání s Arkhamem asi nešlo vyhrát, ale určitě to není nějaký odpad, kterému je třeba se vyhýbat a pokud je pro vás zasazení aspoň trochu atraktivní, tak myslím, že se vám bude Gotham Knights líbít.

Hru jsem začal hrát hned po launchi v game passu, takže už se mi za ty zhruba tři měsíce trochu vytratila z paměti. Takže komentář bude stručnější.

Hra se odehrává v sedmdesátých letech na ropné plošině u Skotska. Na začátku se dozvíme, že místní těžaři vrtali příliš hluboko a to stejně jako nenažraní trpaslíci v Pánovi prstenů neměli dělat. Hned od prvního traileru mě hodně zaujalo prostředí ropné plošiny a ve hře se to jenom potvrdilo. Ať už jsem se pohyboval po "venku" většinou bičován větrem a deštěm, uvnitř v temných zatopených skladech nebo sklepech nebo v počátku relativně bezpečných ubytovacích prostorech, všechno vypadalo velmi uvěřitelně a přitažlivě a celou dobu mě kulisy hry ani trochu nenudily.

Hra je typickým walking simulátorem, hádanky v podstatě nejsou, zabloudit není kde a jenom jsem se nechal unášet příběhem, vyprávěným dialogy s kolegy ať už napřímo nebo velmi často pomocí telefonu, který spojuje jednotlivá pracoviště na plošině. V některých recenzích jsem jako výtku zaznamenal, že ve hře jsou flashbacky mimo plošinu a že to vytrhává z vtažení do problému na plošině, ale s tím musím nesouhlasit, jsou tam během celé hry dvě nebo tři takové situace, jsou krátké a doplní backstory hlavní postavy. Hru provází fantastický skotský dabing a při některých "chlapských" interakcích mezi ropaři jsem se nahlas smál.

Na Game Pass je to super hra, platit plnou cenu by asi bylo spornější, ale hodně jsem si to užil. Předplatitelům nebo kupujícím v nějaké slevě rozhodně můžu doporučit, je to opravdu jenom průchod, třeba S.O.M.A. a její puzzly by se ve srovnání s tímto dala označit za logickou adventuru, ale nevadilo to a opravdu mě to bavilo.

It takes two jsem si dlouho chtěl zahrát, ale neměl jsem bohužel s kým. Od prvních recenzí bylo jasné, že jde o výjimečné dílo a tak jsem doufal, že se k tomu dostanu. Až teď skoro tři roky do vydání jsem našel koop partnerku, se kterou jsme se do hraní pustili.

Příběh je triviální, rodiče se hádají a chtějí rozvod, dcera se jim v tom snaží zabránit a nějak je prokleje, rodiče se změní na hadrové nebo jaké malé postavičky a musí se spoluprací při řešení problémů znovu sblížit. Jediná dobrá příběhová věc je kniha/psycholog Dr.Hakim. Hlavní postavy jsou vlastně celkem otravné, ale naštěstí příběh zde není rozhodně na prvním místě.

Zmenšení rodiče se pohybují po lokacích v domě a blízkém okolí (sklep, dětský pokoj, půda, zahrada, dutý strom apod.), které jsou graficky nádherné, výrazně barevné. V každé lokaci dostanou postavy nějaké schopnosti (např. jeden střílí hřebíky a druhá využívá kladivo k přesunu po stěnách, jindy má postava magnet s plusovým pólem a druhá s minusovým) , každá jinou, které jsme používali třeba hodinka a půl a pak už se nikdy neopakovaly. Hra za každou postavu je většinou dost odlišná a určitě stojí za to si dát dva průchody za různé postavy. Josef Fares a jeho tým se tady úplně urvali ze řetězu a hra střílí na hráče jeden perfektní nápad za druhým a věřím, že jiné firmy by klidně dokázali vzít dva tři tyhle nápady a roztáhnout je do celé hry. Tady bych řekl, že jich je určitě přes deset a většina byla velmi zábavná (moc mě nebavil v podstatě jenom vesmírný/hvězdný level). Pokud už jsme si chtěli někdy odpočinout od kooperace, tak v hra nabízí velkou spoustu miniher proti sobě (šachy, střelby na cíle, koulování, závod na sněhu a mnoho dalších), kde se dá taky utopit velké množství času a to jsme neobjevili zdaleka všechny.

Hra není náročná, na nějaký delší zásek si nepamatuju, ale je překvapivě dost dlouhá, čekal jsem něco jako sedm osm hodin, ale nakonec jsme hru dokončili za něco mezi 16-18 hodinami. Je to jednoznačně nejlepší coop hra, moc jsem jich nehrál, ale i tak snadno vystřídala na trůnu vynikající Overcooked a pro kohokoliv kdo má s kým hru hrát nemůžu jinak než doporučit všemi deseti.

K psaní komentáře jsem se dostal až teď, ale F.I.S.T. jsem dohrál už v červnu, takže už se mi trochu vykouřila z hlavy. Metroidvanie mám moc rád, trochu jsem měl předsudky, že jde o hru z Číny, ale nakonec to dopadlo velmi dobře.

Hra nijak nevybočuje z žánru, nepřináší nic nového, ale klasické věci kopíruje na výbornou. Není nijak překombinovaná, jako některé jiné, dostaneme k dispozici pouze tři zbraně (titulní pěst, pak vrták a elektrický bič), které zároveň dávají skilly jako plavání pod vodou, létání ve větracích šachtách apod. Sympatická mě byla mapa, kde narozdíl od většiny podobných her jsou značky s úkoly, takže odpadá bloudění, které mě v jiných metroidvaniích pravidelně potkává. Hra se mi zdála většinu času dost snadná na nějakou střední obtížnost, ale závěreční dva bossové posunuli laťku hodně vysoko a na ně jsem si ji snížil a dal je snadno na první pokusy.

Technické provedení nic o čem bych musel psát oslavné ódy, ale plně dostačující. Mám rád, když se hraje za zvířata, zde králíka Raytona, potkáváme kamaráda medvěda, je tam krysí gang. Nepřátelé jsou nějaká kombinace robotů se zvířaty, mohlo by jich být víc druhů. Každá zbraň má několik komb, zhruba pět. Většinu hry jsem strávil s pěstí a stačilo to.

Mám rád ve hrách easter eggy, odkazy na jiné hry (typicky Dead Cells, kde je nějaká zmínka snad o každé lepší indie hře za posledních deset let). Protože mám moc rád Death Standing, tak zdejší odkaz na cutscénu s Madsem Mikelsenem mě strašně rozesmál a pobavil.

Hráčům tohoto žánru rozhodně doporučuji, pro nováčky díky přehlednosti mapy a jednodušším soubojů je to dobrý vstupní bod do metroidvanií.

Robocop mě před vydáním nijak moc nezajímal, protože jsem někde zaznamenal, že vývojáři licencují tyhle osmdesátkové legendy a vydali zatím nic moc Terminátora a tragického Ramba. Pak ale začaly vycházet dost pozitivní recenze, takže jsem si hru zařadil na wishlist a během nějakých slev ji pořídil.

Jako dříve narozený jsem samozřejmě velmi dobře seznámen s původními filmy, a i když nedosahovaly v mých očích výšin snímků s Arnoldem a Stalonem, tak mě hodně bavily, hlavně první díl (při přípravě na tenhle komentář jsem zjistil, že celkem OK druhý díl a zoufalý třetí díl psal legendární komiksový scénárista Frank Miller). Je vidět, že i autoři jsou fanoušci předlohy a je to vidět na každém kroku, na ulicích Detroitu, kde se poflakují bezdomovci a feťáci, na televizních zprávách, na policejní stanici i na chování kravat z korporátu OCP.

Hra je primárně střílečka s menším důrazem na RPG vývoj postavy. Vylepšujeme výdrž, přesnost, ale i třeba schopnost hackování, hledání stop a tajných vchodů. Levelujeme taky Robocopovu zbraň, i když jsem často používal zbraně co padaly ze zabitých nepřátel (velké rozpětí od SMG až po granátomet). Mise, které se netýkaly střílení mě spíše obtěžovaly a zdržovaly, typicky mise, kde běháte po policejní stanici a sbíráte podpisy na pohlednici pro kolegyni do nemocnice. Naštěstí těchto misí moc nebylo. Hlavní story se ze začátku motá kolem dealerů drogy Nuke, ale postupně se motá klasicky kolem nenažranosti OCP, mise pěkně odsýpají a jsou občas doplněny většinou zajímavými side questy (např. challenge mezi Robocopem a zbytkem policejní jednotky o to, kdo zabije víc nepřátel, vyšetřování vražd a případů v oblasti hlavních misí atd.).

Střelba působí výborně, hlavní zbraň si můžete vytunit podle svých představ. Co mi ze začátku vadilo hodně, byla chůze Robocopa, která má působit jakože ovládáte těžký kovový kolos, ale je to hodně pomalé a kymácivé. Taky mě obtěžovalo, že autoři zvolili zelenou barvu titulků a ty se tak četly opravdu špatně. Pokud se to dá změnit v nastavení, tak jsem to přehlédl.

Kromě těchto drobností se ale jedná o výbornou hru, která dokonale kopíruje předlohu, je i filmově hodně krvavá a pokud by hra byla jenom čistá střílečka, bylo by to možná lepší. Ale i tak se jedná o nečekaně výbornou hru a autoři se každou hrou zlepšují, takže snad budou v licencování klasik v této kvalitě pokračovat.

Bramble na mě vyskočil v game passu, podíval jsem se na trailer, zjistil že hra je výborně hodnocená, navíc s krátkou herní dobou, což už je taky v dnešní době pro mě spíš pozitivní, takže jsem titul před vyřazením z předplatného vyzkoušel.

Podobné LIMBO před lety mě celkem bavilo, ale asi ne tolik jako většinu ostatních, kteří hru považují už za indie klasiku. V obou hrách hrajeme za malého chlapce, který se vydává do strašidelného lesa, v případě Bramble jde zachránit sestru. Narozdíl od Limba, které se celé odehrává v černobílé depresi se tady střídají veselé barevné obrazy se skřítky s hororovými scénami, kdy nás čeká slušné množství boss fightů s netvory ze zřejmě severských pohádek. Ty působí opravdu strašidelně a z nalezených knih se můžeme dozvědět i jejich krátkou legendu. Několik jich je velmi podobných o tom, že vesničané někoho vyhnali do lesa a on se jim pak mstí. Prostě klasické příběhy o tom, že jakkoliv děsivé jsou různé nestvůry, tak největší svině je vždy nakonec obyčejný člověk.

Grafické stylizaci chvíli trvalo, než si mě získala, měl jsem pocit, že postava se divně pohybuje, ale nakonec jsem si zvykl, scenérie v lese jsou nádherné doplněné skvělou hudbou, plošinovkové časti občas doplněné velmi jednoduchým puzzlem typu najdi skřítky byly v pohodě, ale problém jsem měl s bossfighty, které mě většinou moc nebavily, všechny se mi zdály hodně podobné, pomalé, vždy nějaký čas se skrývat nebo vyhýbat útokům, pak zasadit ránu a celé kolečko znova, už mě to ke konci v podstatě nudilo a vyhlížel jsem konec hry, ale pak přišel závěrečný boss fight, který i když nebyl výrazně jiný, tak v kombinaci se zvolenou skladbou, kterou každý znáte https://www.youtube.com/watch?v=gSY-wD4l5DM , byl najednou zábavný, epický a zařadil bych ho dost vysoko v nějaké top boss fight tabulce i v konkurenci všech těch Dark Souls her.

Díky závěru jsem nakonec dal dost vysoké hodnocení, Bramble dělá kromě ne úplně záživných boss fightů (ale chápu, že to není akční hra) všechno ostatní výborně. Pokud jste fanoušek Limba, tak vás nemůže zklamat, ale i pro ostatní, co by si chtěli vydechnout od nějaké akční hry u krátké malé příběhovky můžu jenom doporučit.

High on Life mě při představení nijak zvlášť nezaujala. Hra je postavená na humoru tvůrce seriálu Rick a Morty, který jsem nikdy neviděl, takže tohle pro mě nebylo žádným lákadlem, ale chtěl jsem si dát nějakou střílečku a tahle zrovna končila v Game Passu, tak jsem ji vyzkoušel a nakonec stála za dohrání.

Na začátku mimozemštani unesou celý náš barák na svou planetu, kde se do něho nasáčkuje bývalý bounty hunter, nyní bezdomovec Gene, který nás zasvětí do řemesla a a vyšle nás na první zakázky. Těch je asi osm, jsou to zajímavě provedené boss fighty, kvůli kterým se vyplatí projít tuctovou nenápaditou střílečkovou část. Marketing před vydáním byl založen hlavně na tom, že používáme střelné zbraně, které jsou mimozemské bytosti dabované zmíněným dabérem Ricka a Mortyho, ale bohužel většinu hry jsem strávil s první z nich, která měla velmi otravný, ubrečený hlas a nebavila mě. Komentář pode mnou to přirovnával k nějaké postavě ze seriálu. Ostatní zbraně byly o dost lepší, hlavně poslední retardovaný Lezduit, který měl jedinou hlášku a to "lezduit". Vrcholem byl ale psychopatický nůž Knifey, tam sem několikrát musel hru pauznout kvůli záchvatu smíchu.

Střílení bylo teda takové obyčejné, ale každá zbraň měla doplňkový skill, který umožňoval dostat se na nedostupná místa, kam normálně nešlo jednoduše vyskákat (např. jedna střílí zpomalovací bublinu, která zastaví rotující větrák, aby bylo možné jím proskočit). Tyhle téměř plošinovkové pasáže mě bavily hodně.

Když jsem se mezi misemi vracel do domu, zjistil sem, že Gene sleduje v televizi film, chvíli jsem se na to zadíval, byl tam šíleně rozpohybovaný tyranosaurus a nějaký bláznivý vědec, říkal jsem si co je to za debilitu, ale pak se zjevila na scéně mladá Denise Richards, takže jsem samozřejmě sledoval dál a později jsem zjistil, že je to film, který se u nás jmenuje Tyranosaurus Junior (nebo pod ještě lepším festivalovým názvem Tamča a Tyrča), kromě zmíněné herečky je tam ještě Paul Walker z Rychle a Zběsile. Tady byste měli přerušit čtení a jít se podívat na csfd na trailer. Zjistil jsem, že jsou tam celkem čtyři celé filmy podobné nebo horší kvality, o kterých napsat, že to jsou béčka by byla urážka normálních béčkových filmů.

U hry jsem se celkem bavil, některé části mě trochu nudily, některé hodně bavily a občas jsem si říkal, co to kurva sleduju. Určitě pokud jste fanda Ricka a Mortyho , tak to bude mít pro vás další rozměr a i pokud hledáte nějakou oddychovou střílečku, tak lze High on Life doporučit.

Na pokračování příběhu Cala Kestise jsem se hodně těšil, soulslike sekačky mám moc rád a Hvězdné Války jsou od dětství má oblíbená filmová značka (i když Disney se poslední roky snaží ji rozbít).

Základní vzorec je stejný jako minule - souls souboje, ale s možným nastavením obtížnosti a metroidvania prvky, kdy se klasicky postupným získáváním schopností dostáváme na dříve nedostupná místa, ale tady se mi zdálo, že někdy otravného backtrackingu oproti jedničce dost ubylo.

Story začíná atraktivním přepadem senátora na Coruscantu, Cal pracuje pro Sala Guereru, ale postupně potkává ostatní členy bývalé party. Nejvíce času strávíme na velké pouštní/kamenité/zelené planetě Koboh a navštívíme další asi 4 menší lokace. Zápletka se začne rozbíhat, když Cal objeví droida, který sloužil Jediům v období High Republic o několik století dříve. Slibně rozjetý příběh ke konci trochu ztratí dech, ale většinu času mě zajímal.

Soubojový systém je rozšířen na pět různých zbraní/postojů - klasický lightsaber, dva zaráz, meč jaký měl Kylo Ren, oboustranný (Darth Maul) a nakonec meč a blaster. Popravdě když jsem nemusel (např. v nějakých challenge místnostech), tak jsem používal pouze základní meč a úplně mi to vyhovovalo. Další novinkou jsou perky (stejné jako charmy v Hollow Knightovi), ale tady jsem rychle nabyl dojmu, že mi to nijak výrazně nepomáhá a nijak jsem se jim dál nevěnoval. Myslím, že přibylo více triků se Sílou, ty jsem naopak používal rád a často.

Vývojáři přidali dost vedlejších aktivit, kromě už zavedených truhel se skiny pro nás, BD1 nebo meč a pěstování semínek můžeme nově prokecat NPC kvůli drbům, které pak hledáme a řešíme, lovit na nás poslané bounty huntery nebo sbírat ryby do akvária v hospodě. Nejvíc z těchto nepovinných questů mě bavily Jedi Meditation Chambers, které přesně popsal jeden ze starších komentářů tady na databázi jako Shrines z moderních Zeld.

Hra měla v době vydání plno technických problémů, já hrál až teď rok po vydání, hra byla většinu času v pořádku, ale ke konci se na Kobohu, kde strávíme nejvíc času začaly rozpadat textury do odporných hnědých a zelených ploch, stále se to zhoršovalo a v podstatě mě to odradilo od plánovaného výzobu po dokončení příběhu. Nejsem členem grafické policie, ale tohle byl opravdu hnus a když to srovnám s tím, v jakém stavu o půl roku později doručilo menší korejské studio jejich první velkou hru Lies of P, tak by se EA a Respawn měly hodně stydět.

Proto dávám 80% (o pět míň než minule), ale bez těchto potíží bych šel na 90%, souboje mě hodně bavily, příběh v pořádku, vedlejší věci docela zábavné a doufám, že závěr trilogie si ohlídají o po technické stránce.

Pp delší době jsem dostal chuť na nějakou diablovku. Po loňském Diablo IV (kdy jsem se i přes můj pokročilý věk nechal strhnout hypem a kupoval v den vydání), které mě rychle zaujalo a po 14 dnech a dohrání kampaně zase rychle pustilo, padla tentokrát volba na Chaosbane. Očekával jsem béčkovější, ale zase ne tolik na grind a online zaměřenou hru, ale bohužel jsem se zmýlil.

Na začátku mě tradičně zklamalo, že tvůrci chtějí, abyste na poprvé prošel kampaň na směšnou obtížnost (zde se jmenuje Very Hard). Na 20. levelu z 50 se otevře God Skill Tree, kde jednak dostaneme OP skill a navíc si za body zvyšujeme damage nebo jiné statistiky a od této chvíle jsem jel stylem, že než abych si klestil cestu hromadou nepřátel, tak jsem za sebou táhl vláček potvor, pak jsem se nechal obklíčit, aktivoval jsem god skill ultimátku a takhle pořád dokola. Z počátku jsem občas na nějakém bossovi měl trochu problém a párkrát chcípnul, ale od toho dvacátého levelu to už byla jízda na úplný automat. To jsem měl ještě v plánu pak jet na vyšší obtížnosti za jiné charaktery, ale k tomu nakonec nedošlo.

Vybral jsem si totiž postavu trpaslíka, který mě velmi rychle začal otravovat těma nejvíc typickýma gerojskýma hláškama. Nevím jak jsou na tom ostatní postavy nebo jestli tahle kýčovitost k fantasy Warhammeru patří (znám jenom z knížek čtyřicítku, fantasy vůbec), ale to se prostě nedalo. Nepotěšilo mě ani zbroje a zbraně co padaly, od prvního do posledního levelu se tam točilo pořád dokola asi 5 setů brnění.

Endgame jsem tedy ani nezapínal, ale hra obsahuje boss rush mód, nějaké expedice a relic hunty, kde jsou snad i nějaké side questy. V kampani se ale šlo jenom z hlavní mise do další hlavní mise ve čtyřech aktech, kdy se pouze měnilo prostředí hry.

Pochválit naopak musim grafiku, prostředí, potvory a efekty útoků vypadají moc pěkně na levnější AA hru.

Dokončil jsem to asi za 11 hodin, těšil jsem se na konec, že už to budu mít za sebou a vracer se k tomu nebudu, to si raději dám znova nějaký díl The Incredible Adventures of Van Helsing , který mě bavil výrazně víc. Bohužel u Chaosbane jsem zjevně nebyl cílovka, pokud už grind tak ve výrazně lepším Diablu nebo snad brzo ve dvojce Path of Exile.

Returnal mě zaujal hned při prvním představení, kdy hra vypadala, že dostaneme z třetí osoby viděnou bullet hell střílečku z atraktivního prostředí mimozemské planety. Pořídil jsem si ho hned při nákupu konzole v srpnu 2021. Dokončil jsem ho teď o tři roky později. Zařadil se k malé skupině her, které se mi hrozně líbí, trefují se do žánru, který mám rád, ale vždy po nějaké době hraní mě zlomí, já dám uninstall, po roce se chci vrátit, už vím hovno o co tam jde a jak se to ovládá, takže smažu save a začínám od nuly. Stejně to mám s Dead Cells, Rogue Legacy, Cuphead , Enter the Gungeon a pár dalšími vypečenými kousky. Takže když jsem teď rozjížděl Returnal potřetí, už mě ma PS ukazovalo počítadlo hodin hezkých odehraných a smazaných 70 hodin.

Returnal spojuje několik žánrů, z nichž dominantní je roguelike. Ten patří k mým nejoblíbenějším, ale nejsem úplně přesvědčený, že se hodí k third person střílečce. Vím, že se dají roguelike mechaniky naroubovat téměř na cokoliv, ale mě nejvíc pasuje k top down hrám typu Hades, Children of Morta, Binding of Isaac a podobné. Tady jsem navíc měl dojem, že jednotlivé runy jsou výrazně delší než je obvyklé a po smrti jsem neměl dojem z postupu jako je to v jiných hrách, kde po smrti v hubu něco levelujeme nebo odemykáme. Pochválit musím rozhodnutí autorů, že se můžeme vyhnout již poraženým bossům. V podstatě je možné přeskakovat celé dokončené levely, ale nedovedu si představit bez sbírání upgradů a lepších zbraní se hned vrátit do místa, kde jsem minule skončil.

Ostatní složky hry zvládli vývojáři na jedničku, graficky vypadají úrovně skvěle (mě se nejvíc líbila úvodní noční džungle a rudá poušť), hudba je úžasná hlavně boss fight s varhaníkem , pestrý je výběr zbraní (od klasiky až po vrhač kyseliny nebo zbraň, která vytvoří síť elektrických výbojů), z nichž každá dostává náhodně doplňkové skilly a sekundární střelbu. Super nápad je adrenalin, který se zvyšuje zabíjením nepřátel a vynuluje se po jednom zásahu. Adrenalin má pět levelů a každý vám výrazně vylepší střelbu, viditelnost soupeřů a další statistiky.

Returnal je výborná hra, možná není až tak těžká, jako spíš jsem měl problém udržet 100% pozornost, kterou potřebujete v každé minutě roguelike runu, jinak končíte. Těším se na další hru od Housemarque, která kdyby byla lineárnější střílečka, tak by mohla být úplná pecka.

Začnu zeširoka. Primárně hraju na Xboxu (od dob X360), mám ho rád a PS 4 a PS 5 mám jako tu druhou konzoli na jejich hry. Proto jsem byl hodně natěšený, když na konci roku 2019 na Game Awards vystoupil Phil Spencer, představil tu černou ledničku, nasliboval největší line up exkluzivit a pustil trailer na Hellblade 2. Za dva měsíce začal covid, Číňan zavřel továrny na čipy a konzole a situace se velmi zkomplikovala.

Bez ohledu na covid se začaly sliby pana Spencera pomalu rozplývat a přicházely průšvihy Halo Infinite (opožděné a neúplné), katastrofální Redfall (tak "dobrá" hra, že kvůli ní zavřely studio) a rozporuplný Starfield (83% metacritic a výrazně nižší hodnocení od hráčů). Xbox nezachránily ani malé, ale vynikající tituly Grounded, Psychonauts 2 a HiFi Rush ( tak dobrá hra, že kvůli ní zavřely studio). A teď konečně po téměř pěti letech (kdy nás Ninja Theory zásobovali videi, kde si fotí přírodu na islandu) vychází Hellblade 2, kterou bych zařadil k těmto menším hrám, kde se sice Xbox může chlubit jaké dělá hry, ale nikdo si konzoli kvůli nim nekoupí. Omlouvám se za delší úvod.

Teď už tedy ke hře. Jako Xbox fan boy jsem po všech těch průserech této generace doufal, že prostě vývojáři doručí, to co celou dobu slibovali, tedy top top vizuál a práci se zvuky (hlasy) a zajímavý příběh. Po tom co jsem hru včera prošel, můžu říct, že Ninja Theory doručili.

Na začátku vyřešíme tu nejjasnější věc. Hellblade 2 je nejlépe vypadající hra na jakékoliv konzoli tečka. Nejčastěji se nacházíme v nějakých jeskyních nebo venku v noci, mlze a bouřce. Když ale asi dvě kapitoly strávíme se Senuou na sluníčku u pobřeží oceánu, tak mě prostě spadla brada, protože jsem zase po několika letech byl svědkem nějakého posunu ve ztvárnění her. Po islandské přírodě je druhým highlightem obličej a mimika hlavní hrdinky, detailních záběrů na tvář je hodně a opět je to tak dokonalé jak nikdy předtím (i díky herečce v hlavní roli). Pokud by takhle mohly vypadat hry třeba za pět let na další generaci konzolí, tak se máme opravdu na co těšit. Chápu, že nějak se tvoří grafika do této osmihodinové hry, nějak u 30 hodinového Last of Us 2 a jinak u 150 hodinového RDR 2, ale teď prostě nic lepšího ve hrách neuvidíte. Problém 30 fps na konzoli u hry, kde jenom pomalu chodíte vůbec neřeším. Nijak mě to neomezovalo, není ro Blightown na Xboxu 360 v Dark Souls. Co jsem četl recenze na českých webech (a komenty pod nimi) tak občas někdo zmiňoval nebo kritizoval filmové černé okraje, ale já musím říct, že jsem byl do grafiky a hry tak pohlcený, že jsem si vůbec nevšiml, že tam jsou, takže mě určitě nerušily.

Zvuky, primárně dialogy patří určitě také k tomu nejlepšímu ve hrách (to ostatně bylo už v prvním díle), kdy se tvůrci snaží maximálně přiblížit Senuinu psychickou nemoc a hlasy v její hlavě. Hodně se mi líbila i minimalistická podkresová hudba. Sluchátka jsou povinnost.

Z příběhu nebudu naznačovat nic, je to klíčová složka hry, snad jen že oproti minulému dílu jde Senua dost času v partě postav, které jsou hodně zajímavé a mají dobrý vývoj.

Hlavním "problémem" Hellblade 2 je podle očekávání hratelnost. Označit ji za walking simulátor může být urážka dobrých walking simulátorů (třeba v nedávno mnou dohrané SOMA je hádanek a hraní mnohonásobně víc). Jsou tady souboje, které vypadají úchvatně s nepřáteli, kteří vypadají a pohybují se úchvatně, ale herně je to nevýrazné a nezábavné - úskok/vykrytí kombinujeme s lehkým/těžkým útokem. Hádanek jsou tři druhy - hledání run v prostředí (stejně jako v prvním díle), celkem zajímavé puzzly s transformací okolí a nějaká kombinace obou. Nejsou nijak náročné, občas trošku zdrží, ale nikdy ne na nepříjemně dlouho. Posledním herním prvkem je sbírání collectiblů (běžné sbírání run z totemů a zajímavější hledání zkamenělých tváří ve skalách. Herně tedy celkem bída, ale znova, přesně podle očekávání, nikdo nám nesliboval God of War.

Kdo hrál jedničku, ví přesně co očekávat. Spíš než hra je přesnější to označit jako zážitek v bezprecedentním grafickém zpracování a pokud víte, do čeho jdete, nebudete zklamáni. Kdo chce hrát, ať nechá Senuu na pokoji a zapne třeba toho Krata.

P.S.: Omlouvám se za délku, díky všem, kdo tu slohovku dočetli až sem. Chtěl bych jenom krátce zareagovat na ty kýble sraček, co se vylily pod recenze na vortexu, games a zingu. Myslím, že zrovna autorka recenze na vortexu je aktivní i tady na databázi her. Pár z vás, jak jsem pochopil píše recenze i někam jinam na nějaké menší ne tak známé stránky/blogy. Nenechte se tím odradit a hodnoťte a známkujte jak chcete. Tady ta hlasitá menšina co obviňuje autory, že jsou uplácení, nemají koule dávat nízká hodnocení a podobně je prostě jenom menšina - bezvýznamná a nedůležitá.

Fuga 2 je mix jednoduché tahové strategie a správy základny (tanku). Chtěl jsem napsat, že je to v podstatě Xcom ořezaný do základů, ale nejblíž to má k sérii Fire Emblem. I když ta je výrazně komplexnější. V soubojové tahové části ovládáme tank Tarascus, který má tři střílny. U každé z nich jsou dva vybraní členové naší až 12-ti členné party. Ti obsluhují buď kulomet, dělo a minomet. Klasicky nějaká zbraň je vhodná na těžké obrněné soupeře, nějaká na letecké atd. Každé dítě z party získává levelováním různé skilly, někdo může nepřátelům ničit štít, někdo má hromadné útoky, které zasahují všechny soupeře, jiný dává soupeřům negativní vlastnosti jako weakness, burning, někdo léčí, prostě nic objevného, ale je jich dost velké množství a souboje tak jsou docela různorodé.

Hra je rozdělena do 12 kapitol, kdy jedna kapitola je jízda z místa A do místa B, kdy po cestě narážíme buď na nepřátele, bedny s léčením, bedny s upgradovacími materiály, místa, kde můžeme vyrazit na expedici a také dvakrát až třikrát za kapitolu je intermission. To je druhá klíčová část hry, kdy se dostaneme do tanku a můžeme utratit 20 akčních bodů za doléčení zraněných členů, upgrade jednotlivých částí tanku, pěstování a chování surovin na vaření, přípravu jídla, které dává bonus do bitev a také komunikaci mezi jednotlivými dětmi a "levelování" jejich vztahů. To se posléze projevuje v boji, když spolu sedí u děla dvě postavy s vysokým poutem, tak můžou udělovat vyšší poškození. U zmíněných Midnight Suns jsem u rozhovorů superhrdinů mezi sebou trpěl, tam to bylo nesnesitelné, ale tady je to odbité velmi rychle a nevadilo mě to.

K příběhu moc psát nebudu, je skvěle popsán v profilu hry. Hra vypadá naprosto stejně jako první díl a nějaké změny se hledají složitě. V profilu jsou zmíněny vzducholodě, ty je kromě příběhových přesunů mezi ostrůvky možné využít i během kapitol, např. k objednání shozu upgradů nebo lékárniček nebo k útoku na soupeře před námi. Další novinka je že jednotlivé skilly jdou také levelovat, to myslím v prvním díle také nebylo. Nepříjemnou novinkou bylo, že superzbraň Soul Cannon (zničí jakéhokoliv soupeře, ale jako náboj používá členy posádky a od toho kolik členů obětujete tak dosáhnete dobrého nebo špatného konce) se v tomto díle spouští sama, jakmile klesnou HP tanku na polovinu. Prostě dostanete ránu, klesne zdraví tanku a AI náhodně vylosuje postavu a oznámí, že za tahů střílí, což mě ze začátku dost zatápělo a musel jsem opakovat, protože jsem o děcka samozřejmě nechtěl přicházet. Je tam pak možnost to částečně obejít, ale na tu jsem přišel až dost pozdě a předtím mě to několikrát potrápilo.

Graficky mi hra hodně připomíná sérii Valkyria Chronicles, prostě taková lacinější japonská klasika, ale úplně v pohodě dostačuje.

I tento druhý díl mě hodně bavil, používám tyhle hry jako odpočinek mezi těžšími hrami, když se mi nedaří. Tady se nijak nezaseknete a můžu hru doporučit všem japonsky pozitivním mezi námi.

V mých 44 letech jsem pro boomer shootery zřejmě ideální cílovka, přesto je Boltgun první hrou z tohoto nového žánru, kterou jsem dotáhl do konce. Když mám na něco podobného náladu, tak prostě zapnu starý Doom, který je výborně hratelný i na současných konzolích. Tady mě ale lákalo zasazení do 40k světa. Ten znám pouze asi z deseti knih Gauntovi duchové, které se mi hodně líbí a postupně se určitě dostanu i k ostatním sériím, které u nás vychází.

Hra samotná je rozdělena klasicky po staru na tři episody po osmi levelech. Zpočátku se mi zdály nepřehledné a občas jsem při hledání klíčů bloudil, ale pak jsem si buď zvykl mebo se to zlepšilo. Graficky je to podle očekávání kopie stříleček z roku 1995, takže vyhovující, hudba správně tvrdá, doprovázená neustálým dupáním našeho Space Mariňáka v brnění. Ten má k dispozici 8 různorodých střelných zbraní plus legendární chain sword. Nepřátel je velké množství - základní vojáci chaosu s různými zbraněmi, různé varianty Chaos Space Marine až po jakési žaboidní potvory, které mi tam moc neseděly, ale později jsem zjistil že i ihle mají v lore Warhammeru 40k svoje místo.

I na medium obtížnost jsem se občas zapotil a pár pasáží vícekrát opakoval, ale dalo se to. Hra mohla být trošku kratší, ke konci jsem už byl trošku přejezen a doufal v brzký konec. Celkově jsem ale od hry dostal co jsem očekával a určitě ji mohu všem staromilcům vřele doporučit.

Ravenlok jsem objevil v další várce her, které brzy skončí v Xbox Game Passu. Občas se mi tak podaří objevit skvělou hru, o které jsem vůbec neslyšel a tahle je rozhodně jedna z nich.

Po slabším asi půlhodinovém úvodu na farmě se naše hrdinka, dívka Kira, dostane skrz zrcadlo ve stodole do pohádkového světa, který proklela zlá královna a Kira ho musí samozřejmě zachránit.

Svět je inspirován Alenkou v říši divů, takže se setkáme s mnoha postavami z této knihy/filmu např. Madhatter, kočka, králík z čajové párty a další.

Ravenlok je akční adventura, je poměrně dost jednoduchá, k dispozici je pouze meč a štít (který jsem ani jednou nevyužil), veškeré souboje probíhají drcením tlačítka pro útok a občasným úskokem. Kromě soubojů hra obsahuje několik hádanek a pro posun do dalších nových lokací obvykle poslouží jednoduchý quest dones 5 tohohle, najdi 3 tyhle a podobné.

Největším kladem je pro mě grafické provedení a hudba. Grafika je nádherně kreslená, plná výrazných barev, na to že je hra krátká (5-6 hodin) obsahuje hodně různých prostředí, nejvíc se mi líbila Tea Party, kde se všude povalovaly šálky a talířky v nadživotní velikosti, ale zajímavé a výrazné jsou skoro všechny lokace. Velmi nápadití jdou i nepřátelé a hlavně bossové, na kterých se vývojáři opravdu vyřádili. Hudba je ještě lepší, mění se neustále podle místa, kde se zrovna nacházíme a někde jsem se i na minutku zastavoval jenom abych se na chvíli zaposlouchal.

Ravenlok je podle mě ideální na hraní rodiče s menším děckem, které při sledování hry bude mít pořád vykulené oči. Nehrozí žádné záseky a těch zhruba pět hodin jsem si strašně užil.

Pokud předplácíte Game Pass, tak je to jasná volba a po hrách jako Signalis ,Archvale , na začátku dubna SOMA a dalších je tohle další perla, o které bych se jinak určitě nikdy nedozvěděl. Hra končí v předplatném na konci měsíce.

Tahle hra je druhou od Frictional Games do které jsem se pustil. SOMA jsem dohrál minulý týden, byl jsem nadšený a protože i Rebirth končil v game passu na xboxu, tak jsem hru musel dokončit asi za čtyři dny. Normálně bych si to dávkoval postupněji, takhle jsem strávil většinu víkendu s jednou hrou a trošku jsem se do toho hlavně ze začátku nutil, ale nakonec to dopadlo stejně jako u Somy výborně.

Se Somou má Rebirth opravdu velké množství společných bodů a jedním z mála záporných je pomalý rozjezd, kdy jsem byl po hodině dvou hraní přesvědčený, že SOMA je nepřekonatelná laťka a třetí díl série Amnesia se jí nemůže vůbec rovnat. Ale i tady se postupně hra dostává do stále větších a větších obrátek a graduje až k závěru a to je přístup, na který nejsem zvyklý a těším se pokud to tak bude i u poslední Amnesia: The Bunker , kterou si určitě po nějaké pauze taky dám.

Největším tahákem hry je opět příběh, z kterého pouze prozradím, že se hra odehrává v Alžírsku v roce 1937, kdy ve zdejší poušti spadne letadlo s expedicí, které se účastní i naše hlavní hrdinka Tasi. Z pádu letadla a co se dělo potom si nic nepamatuje, zjišťuje, že je těhotná a vydá se do pouště hledat manžela a ostatní členy výpravy. Příběh je opět vyprávěn pomocí zápisků nejen členů této expedice a jednu klíčovou část vyprávění se dozvídáme během flashbacků během loading screenů. Zápisků je tady výrazně víc než v Somě a ke konci už sem je spíš narychlo proletěl než že bych je pečlivě četl.

Hra se neodehrává pouze v poušti, ale narazíme i na skvělou pasáž ve vojenské pevnosti, nějaký čas strávíme i v jeskyních a hlavně ve druhé půlce hry se velká část hry odehrává v mimozemském světě, kde žije civilizace Gate Builders, kteří si prodlužují život mučením lidí. Takže oproti Somě, kde bylo pouze mořské dno a podmořská výzkumná základna je to docela pokrok.

Důležitým prvkem asi mělo být, že když se Tasi pohybovala ve tmě, tak se jí zvyšoval strach (později se ho naučila trochu snižovat), a tak se pomocí sirek a olejové lampy snažíme pohybovat co nejčastěji v osvětleném prostředí, ale naprosto nelogické mi přišlo, že sice zapálíme lampu na stole nebo svíčku, ale nemůžeme ji uchopit a chvíli si pomocí ní osvětlovat prostředí, když doslova všechny ostatní věci, které na nic nepotřebujeme můžeme vzít a házet s nimi (židle, knihy, nádoby apod.)

Hádanky a puzzly se mi zdály náročnější a rozmanitější než v Somě, kde se pouze většinou otevírali dveře a hledali kódy v počítačích. Tím, že jsem spěchal na dohrání, tak jsem byl trochu netrpělivý a asi třikrát použil nápovědu z youtube. Ale celkově hádanky byly velmi zábavné. Co naopak opět zábavné nebylo, byla setkání s monstry, která nešla nijak zabít, ale jenom se jim snažíme vyhnout. I autoři možná vědí, že to je určitá slabina a hra nabízí i nějaký adventurní mód bez monster. K technické stránce není moc co říct, grafika je dostačující, zvuky vynikající. Při vydání hru údajně trápily velmi dlouhé načítací časy, to už jsem teď na o generaci novější konzoli nepociťoval.

Švédští vývojáři tedy laťku nastavenou v Somě udrželi, hru hodnotím stejně opět 80 % a těším se na jejich další hry.

SOMU jsem se rozhodl zkusit, protože spolu s prvními třemi díly Amnesie budou končit v půlce dubna v game passu. S hororovými hrami nemám skoro žádné zkušenosti, mám z nich respekt a když jsem některé hrál v noci se sluchátkama, tak mě stačí jenom dobře zvolené zvuky a hudba, abych hraní přerušil na denní dobu. Co si vzpomínám, tak odehráno mám jenom Resident Evil 7: Biohazard , Outlast a kdysi dávno F.E.A.R. , který jak si pamatuju na mě před těmi dvaceti lety fungoval obzvlášť dobře.

Ale SOMA měla tady i v dobových recenzích vysoké hodnocení, tak jsem se ji zkusil a rozhodně jsem nelitoval. Největším kladem se nakonec ukázal příběh, z kterého nebudu prozrazovat vůbec nic, ale po nějakém kratším rozkoukávání se rozjel a pohltil mě naplno. Druhým velkým kladem je design hudby a zvuku, který stačil k tomu, aby tam většinu času bylo jak říká Cival z Moviezone.cz takový to příjemný šimrání. Graficky hra není žádná bomba, ale podobně jako třeba u her od FromSoftware i horší grafika umí výborně naladit atmosféru herního světa. Líbilo se mi hlavně jak na stanici pod mořem si příroda postupně dobývala zpět ztracené území a rostlinami zarostlé terminály a počítače a rezavé přechodové místnosti mě připoměli zelené dálnice a města v The Last of Us .

Velkým plusem pro mě byly puzzly, které byly většinou zábavné a hlavně nijak složité (šlo hlavně o otvírání dveří, získavání souborů z počítačů apod.) a nezdržovaly od pokračování příběhu. Obecně je hra striktně lineární, není možné zabloudit, ale v takhle pojaté příběhové hře to bylo pro mě velmi pozitivní. Při cestách po podmořské stanici občas narazíme na různá monstra, s kterými nelze nijak bojovat, ale není těžké se jim vyhnout a není jich moc, ale je to dobře, protože to není zábava a většinou jsem se ani nijak nelekal nebo nebál.

SOMU můžu určitě doporučit i hororovým začátečníkům jako vstup do žánru, protože mě to rozhodně nalákalo na další zkoušení. Teď zkusím za víkend projet Amnesia: Rebirth , která taky končí příští týden v game passu a pak to asi vypadá na Alien: Isolation , kde už ty potíže s monstrem budou asi větší výzvou. Dávám 80 %, mohl bych jít asi i výš, ale chybí mi nějaké porovnání s jinými horory nebo walking simulátory a nevím, jestli je tohle výjimečný klenot nebo takhle dobrý příběh a celkové provedení je běžnější u těchto žánrů.

Metroidvanie jsem pořádně poznal až díky Ori and the Blind Forest před asi osmi lety, ale od té doby se staly jedním z mých nejoblíbenějších žánrů. Takže v nějaké slevě jsem před časem pořídil i dobře hodnocené Ender Lilies a letos jsem hru konečně nainstaloval.

Hra skvěle vypadá, trochu mi připoměla grafickým stylem Salt and Sanctuary , ale vypadá lépe. Mnoho lokací je vyloženě nádherných (vodní svět). Skvělá je hudba, jenom škoda, že jsou pasáže kdy nehraje. Hlavní postava dívka Lily neumí sama bojovat, ale používá v boji duchy poražených bossů (prvního šermíře dostane do začátku), postupně jich je hodně přes dvacet, ale já jsem poměrně rychle přidal k šermíři obra s velkým kladivem nebo palicí a ptáka, střílejícího po soupeřích a s tímhle kombem jsem hru dohrál a moc jsem s novými zbraněmi neexperimentoval. Nejsem si jistý, jestli jsem na začátku nastavoval obtížnost, ale hra mi až na asi dva bossy přišla soubojově dost jednoduchá, což mě u tohoto žánru překvapilo, ale nevadilo mi to, zasekávat a nadávat můžu a budu u desítek dalších her.

Po souboji je druhou klíčovou složkou metroidvanií získávání nových schopností a otevírání si dalších možností kam se na mapě dostat. S tímhle jsem měl naopak na začátku docela problém a dlouho jsem se nedokázal posunout získáním dalšího skillu, běhal jsem asi tři hodiny po mapě tam a zpátky a nakonec jsem to vyřešil až videem na youtube, abych pokročil. Pak se to ale dobře rozběhlo a už jsem s tím další potíže neměl. Pomohla tomu i mapa kde aspoň byly zobrazeny značky, kde je nějaká možnost jít dál po zisku nové schopnosti.

Příběh jsem moc nevnímal, protože byl vyprávěn pár cutscénami u klíčových bossů, ale hlavně pomocí nacházených dopisů a textů a to není vyprávění příběhu, které mě baví. Ale nevadilo to, hru jsem si i tak dost užil. Dále se po světě povaluje dost relics (fungují stejně jako charmy v Hollow Knight ) a vylepšovacích materiálů na levelování zbraní. Takže v tomhle pohledu nic nového, ale funguje to velmi dobře.

Ender Lilies nebude určitě patřit do nějakých top ten metroidvanií, i nový  Prince of Persia: The Lost Crown mě bavil v lednu výrazně víc, ale je to dobře odvedená práce od vývojářů a až vyjde oznámený druhý díl, tak si ho rád zahraju. Doporučil bych hru i lidem, kteří se bojí obtížnosti, protože tady se mi to zdálo opravdu snadnější než to obvykle bývá.

Soul Hackers 2 jsou titulem z universa Shin Megami Tensei, z něhož jsem před několika lety hrál některý díl na 3DS (po chvíli hledání tady na databázi si myslím, že jde o díl Shin Megami Tensei Devil Survivor 2) a chvilku jsem zkusil Personu 5, která mě hodně zaujala, ale zatím jsem se k ní plnohodnotně nevrátil.

Hlavní postavou je Ringo (nejlépe popsatelná jako umělá inteligence v lidské podobě), která má zabránit zničení světa posbíráním pěti elementů (covenantů). Ocitá se mezi dvěma bojující frakcemi  (hodnými Yatagarasu a zlou Phantom Society), které spolu soupeří pomocí lidských Devil Summonerů, kteří mají k dispozici démony (v podstatě pokémony). Příběh byl celkem předvídatelný, žádné šokující zvraty se nekonaly, ale bavil mě a nenudil celou dobu hraní. Na začátku z obou frakcí rekrutuje jednoho summonera do své party, později se přidá třetí, který nepatří ani k jedné skupině. Všechny postavy jsou celkem zajímavé, není tam nikdo vyloženě nesnesitelný jak se to občas u JRPG stává.

Hlavní částí hry jsou tahové souboje s démony a občas i nepřátelskými summonery, kdy každý soupeř je proti nějakým útokům odolný nebo naopak slabý (útoky jsou zbraněmi na blízko, střelnými zbraněmi, ohnivé, mrazivé atd.). Ideálem je každou postavou udělit weak útok, které se pak nasčítávají (stackují) do závěrečného ultimátního útoku, který později může dávat bonusy např. uzdravování party. Takže je dobré, aby jednotlivý summoneři měli démony s co nejširším spektrem útoků. Souboje jsou dobře udělané a zábavné, ale v pozdější fázi, kdy jsem se vracel do lokací, které jsem již prošel dříve, tak démoni zůstávají na nízkém levelu, za jejich poražení dostáváme minimum zkušenosti, takže už jenom zdržují postup hrou.

Kromě města je důležitou lokací Soul Matrix, kde s každou postavou z party můžete pomocí flashbacků zjišťovat jejich minulost. K postupu Soul Matrixem je potřeba s postavami mluvit na baru nebo vyjímečně během misí a zvyšovat jejich soul level. Vzpoměl jsem si na Marvels Midnight Suns, kde po pár hodinách mě jakýkoliv rozhovor mezi superhrdiny obtěžoval a přeskakoval jsem ho a hru mě to úplně znechutilo. V Soul Hackers 2 to je vyřešené velmi dobře, nebyl jsem tím zahlcený a využil jsem každou příležitost k rozhovoru mezi partou.

Dobře zpracováné je i levelování zbraní a sbírání a křížení démonů a side questy. Na mě byla hra trochu obtížnější, před některými boss fighty jsem musel chvíli grindovat levely nebo předměty, abych souboj zvládnul, ale to spíš bude mou neschopností než že by hra byla nějak tuhá. Graficky i hudebně to není něco pamětihodného a druhou půlku hry jsem už místo hudby poslouchal spotify. Naopak záporem je jednotvárné prostředí, kde se většinu hry opakují lokace přístav, metro, mrakodrap a soul matrix.

Soul Hackers 2 se nebude dostávat do žádných žebříčků popularity mezi JRPG, ale je to velmi slušná hra, která dělá většinu věcí správně, není extrémně dlouhá (cca 50 hodin s většinou vedlejších úkolů) a v podstatě celou dobu mě dost bavila.

Do Yakuzy jsem naskočil prequelovým dílem Yakuza 0 , který jsem rozehrál na konci roku 2018 a od té doby se snažím v sérii postupně pokračovat, bohužel Ryu ga Gotoku Studio nejsou CD Projekt RED a tak sypou pokračování rychleji než hraju jednotlivé díly, ale snad se mi teď po čtverce podaří zrychlit tempo.

Předchozí třetí díl, kde se velká čast příběhu odehrává u moře na Okinawě, kde se Kiryu stará o sirotčinec mě bavil zatím ze všech nejmíň a starat se o problémy děcek mě strašně nebavilo. Takže jsem od pokračování očekával návrat do čistě mafiánského prostředí a to se mi naštěstí splnilo. I tvůrci asi cítili po třech dílech, že Kiryu jako hlavní postava všech předešlých her se už trochu opotřeboval a tak tady hráče zahltí hned čtyřmi hratelnými postavami (samozřejmě Kiryu a tři nové), ze kterých mě přišel příběhově nejzajímavější sympaťák bývalý bezdomovec a nyní loan shark Akiyama, ale hodně mě bavil i útěk z vězení za druhou postavu, obrovského hromotluka Taiga Saejimu.

Pokud hráč už nějaký díl hrál, tak ho nic nepřekvapí, soubojový systém drobně se lišící pro každý charakter, náhodné obtěžující souboje na ulici, skvělé příběhové souboje a bossfighty, hodiny cutscén, přepálený osudový hlavní příběh a tuny miniher (z nových mě bavilo trénování žáků ve škole bojových umění) a side questů. Já jsem tentokrát šel hodně po hlavní misi a i tak jsem hru dokončil za víc než 45 hodin.

Do hry se určitě vrátím a jako vždy se pokusím získat 100 % achievementů, dám tam dalších třicet hodin a pak to vzdám na nějakém neřešitelném nepoviném bossovi. Po nemastné neslané trojce se Yakuza vrátila zpět do výborné formy a já už se těším na pětku a pak novější díly, které už jsou hodně přijímané mainstreamem a hlavně změní mlátičkový souboják na tahový.

První díl série vyšel v roce 2002 na PlayStation 2, to bylo dekáda, kdy jsem se hrám vůbec nevěnoval kromě občasného hraní různých vydání Football Managera a i předtím mě konzole úplně míjely. Pak když jsem začal hry znova pořádně hrát a i více sledovat české weby, tak velmi často jsem četl nebo poslouchal, že hry jako Ratchet, Crash, Jak and Dexter a další byly super a je škoda, že nic podobného už nevychází. Nyní na PS 5 díky předplatnému je možné je vyzkoušet a tak než se pustím do posledních dvou chválených dílů Ratchet (PS 4) a Rift Apart (PS 5) jsem se chtěl podívat jak to všechno začalo.

První tři díly vyšli v nějakém PS 3 remasteru a je možné je přes PS Plus hrát streamovaně na PS 5 a já se tedy pustil do prvního z nich. Překvapilo mě, že graficky hra vypadá velmi dobře, čekal jsem to výrazně horší. Zaskočilo mě trošku krkolomější ovládání, musel jsem si invertovat joysticky na ovladači, protože na původní nastavení jsem si nedokázal zvyknout.

Příběh asi nestojí zvlášť za řeč, je tam prostě nějaký ultimátní záporák, kterého pak bude ve filmu hrát Jim Carrey, přesunujeme se po asi deseti planetách, které se liší prostředím (stromy, sníh, robotí továrna, vesmírná základna atd. ). Základním prvkem hratelnosti je souboj. Nejdřív většinu nepřátel mlátíte na blízko klíčem, později si rozšiřujete arzenál střelných zbraní, kterých je nakonec snad přes dvacet od klasických (laserová pistole, raketomet, plamenomet) až po různé bizáry (nasávač menších soupeřů, které pak vystřelujete zpět nebo zbraň, která z menších potvor udělá kuřata). Očekával jsem, že hra bude víc skákačka, ale nějakých obtížnějších plošinkových pasáží jsem se nedočkal. Kromě soubojů je ve hře několik miniher (závody na prknech, jízda po koleji, obsluha protileteckého děla, létání v raketce), které jsou všechny perfektně vyladěné a zábavné. Hra zabere něco kolem patnácti hodin, ale ani chvíli jsem se nenudil a i ve srovnání se současnou produkcí jsem si ji hodně užil a určitě za čas dám další díly a postupně se dostanu až k Rift Apart. Určitě můžu hru doporučit nejenom retro hráčům.

Trochu jsem měl obavy ze streamování, ale během asi 40 hodin (hrál jsem kvůli platině třikrát nebo čtyřikrát) mě asi pouze pětkrát hra vyhodila kvůli špatnému připojení, jinak to bylo nečekaně bez problémů.

Lost Crown je pro mě prvním princem od dob druhého dílu, protože v období kdy značku převzal Ubisoft a vycházelo mnoho dílů, jsem bohužel prožíval svou neherní dekádu a ani vlastně nevím, jak tyhle hry vypadaly a jak se hrály. Takže mě na rozdíl od většiny hráčů a novinářů nijak netrápilo, že nový díl bude metroidvania a nebude navazovat na ty předešlé, což byly zřejmě akční adventury z třetí osoby. Naopak tento žánr patří k mým nejoblíbenějším, takže jsem se na něho od oznámení hodně těšil.

V této novince je princ pouze vedlejší postava a slouží k posouvání příběhu, protože my jako člen Immortals (perská verze Avengers nebo 7 statečných) řešíme únos prince na horu Qaf, kde se celá hra odehrává. Ovládáme nejmladšího člena Immortals Sargona, který používá v souboji dvojici mečů a luk. Sargon klasicky na začátku kromě zakladních útoků nic neumí a postupně se dostává k lepším a lepším schopnostem (dash, double jump a podobné očekávatelné věci) a dostává se na místa, která byla dříve nedostupná. Je zde systém amuletů okopírovaný z Hollow Knighta, s tím, že tady je možné jednotlivé amulety upgradovat u kováře. Je jich ale zbytečně moc a já jsem používal stále asi čtyři stejné celou dobu. Soubojový systém funguje velmi dobře, to že je k dispozici jeden druh zbraně není problém, Sargon skvěle reaguje na ovladač (což je možná víc než u soubojů důležité u plošinkových pasáží), postupně získává ultimátní skilly, které je možné občas po nabití použít, výborně funguje odrážení a parry. Obtížnost je oproti jiným hrám nižší, hru jsem rozjel na Hero (jedna nad normal) a asi dvě třetiny hry jsem neměl problém, až u bosse jménem Azhdaha (nebudu dál spoilovat o co se jedná), jsem vrátil obtížnost dolů na Warrior (normal) a hru celkem v poklidu dojel do konce. Nějaké opakování u bossů byly, ale max 5 až 10 pokusů, takže pro mě vytrestávaného pravidelně souls hrami, takže to vůbec nepovažuju za nějaké záseky. Myslím, že i hráči, kteří mají strach z náročnějších her, což obvykle metroidvanie bývají, se můžou do Prince bez obav pustit

Hru jsem dokončil za třicet hodin na 80 procent i když jsem se snažil vracet po mapě a vyhledávat místa, kam jsem dřív nemohl. K tomu skvěle slouží novinka, kterou jsem u her tohoto typu zatím neviděl a už ji chci mít všude. Tou je možnost si udělat na mapu screenshot místa, kam se nemůžu dostat, protože tradičně u metroidvanie vidíte, že na mapě máte prostor kam nemůžete, ale třeba po deseti hodinách jinde na mapě už nevíte proč jste tam nemohli, a tak travíte čas bakctrackingem, abyste posléze zjistili, že místo je stále nedostupné. Takhle pouze po získaní nové schopnosti zkontrolujete pár obrazků na mapě a hned víte, jestli je už místo dostupné nebo ne. Je to fantastické usnadnění a úspora času. Nepovinné side questy a sbírání collectibles je často dostupné za hodně těžkými skákacími pasážemi a je dobře, že tohle nechali autoři volitelné, a kdo chce jet jenom hlavní příběh, tak neztrácí nervy a kdo je vyzobávač, tak si to užije i s nadávkami, když po třicaté někde spadne do smrtících pastí (i tak je to ale brnkačka oproti Path of Pain v Hollow Knightovi). Po dohrání se kompletáři můžou vrátit k dovysbírání zbytku hry a i já se chystám to dojet na všechny achievementy.

Grafika od prvních trailerů byla spíše terčem kritiky, ale mě tenhle cartoonový styl podobný Fenyx Immortals Rising hodně sedl, hru doprovází výborná hudba, v titulcích jsem zjistil, že se na ní podílel Gareth Coker, který si získal jméno soundracky k oběma dílům Oriho, tady je to něco úplně jiného, blízkovýchodní motivy ale logicky ke hře výborně sedí. Prostředí je nádherné, je dostatečně různorodé, nejvíc se mě líbilo zmzlé pobřeží.

Tvůrci skvěle použili zajeté systémy žánru, přidali pár svých novinek a celek je vynikající metroidvania, určitě jedna z nejlepších za poslední roky. Doufám, že hra bude mít kromě úspěchu u kritiků i komerční úspěch a možná se časem dočkáme dalších dílů nebo aspoň DLC, protože do tohoto světa se kdykoliv rád vrátím.