Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Yakuza 4

  • XboxX/S 85
Do Yakuzy jsem naskočil prequelovým dílem Yakuza 0 , který jsem rozehrál na konci roku 2018 a od té doby se snažím v sérii postupně pokračovat, bohužel Ryu ga Gotoku Studio nejsou CD Projekt RED a tak sypou pokračování rychleji než hraju jednotlivé díly, ale snad se mi teď po čtverce podaří zrychlit tempo.

Předchozí třetí díl, kde se velká čast příběhu odehrává u moře na Okinawě, kde se Kiryu stará o sirotčinec mě bavil zatím ze všech nejmíň a starat se o problémy děcek mě strašně nebavilo. Takže jsem od pokračování očekával návrat do čistě mafiánského prostředí a to se mi naštěstí splnilo. I tvůrci asi cítili po třech dílech, že Kiryu jako hlavní postava všech předešlých her se už trochu opotřeboval a tak tady hráče zahltí hned čtyřmi hratelnými postavami (samozřejmě Kiryu a tři nové), ze kterých mě přišel příběhově nejzajímavější sympaťák bývalý bezdomovec a nyní loan shark Akiyama, ale hodně mě bavil i útěk z vězení za druhou postavu, obrovského hromotluka Taiga Saejimu.

Pokud hráč už nějaký díl hrál, tak ho nic nepřekvapí, soubojový systém drobně se lišící pro každý charakter, náhodné obtěžující souboje na ulici, skvělé příběhové souboje a bossfighty, hodiny cutscén, přepálený osudový hlavní příběh a tuny miniher (z nových mě bavilo trénování žáků ve škole bojových umění) a side questů. Já jsem tentokrát šel hodně po hlavní misi a i tak jsem hru dokončil za víc než 45 hodin.

Do hry se určitě vrátím a jako vždy se pokusím získat 100 % achievementů, dám tam dalších třicet hodin a pak to vzdám na nějakém neřešitelném nepoviném bossovi. Po nemastné neslané trojce se Yakuza vrátila zpět do výborné formy a já už se těším na pětku a pak novější díly, které už jsou hodně přijímané mainstreamem a hlavně změní mlátičkový souboják na tahový.

Pro: příběh, nové postavy

Proti: jako veterána mě nic nepřekvapilo, ale nováčkům může vadit, že část je dabovaná, část otitulkovaná a cutscény mají rozdílnou grafickou kvalitu

+11

Ratchet & Clank

  • PS3 90
První díl série vyšel v roce 2002 na PlayStation 2, to bylo dekáda, kdy jsem se hrám vůbec nevěnoval kromě občasného hraní různých vydání Football Managera a i předtím mě konzole úplně míjely. Pak když jsem začal hry znova pořádně hrát a i více sledovat české weby, tak velmi často jsem četl nebo poslouchal, že hry jako Ratchet, Crash, Jak and Dexter a další byly super a je škoda, že nic podobného už nevychází. Nyní na PS 5 díky předplatnému je možné je vyzkoušet a tak než se pustím do posledních dvou chválených dílů Ratchet (PS 4) a Rift Apart (PS 5) jsem se chtěl podívat jak to všechno začalo.

První tři díly vyšli v nějakém PS 3 remasteru a je možné je přes PS Plus hrát streamovaně na PS 5 a já se tedy pustil do prvního z nich. Překvapilo mě, že graficky hra vypadá velmi dobře, čekal jsem to výrazně horší. Zaskočilo mě trošku krkolomější ovládání, musel jsem si invertovat joysticky na ovladači, protože na původní nastavení jsem si nedokázal zvyknout.

Příběh asi nestojí zvlášť za řeč, je tam prostě nějaký ultimátní záporák, kterého pak bude ve filmu hrát Jim Carrey, přesunujeme se po asi deseti planetách, které se liší prostředím (stromy, sníh, robotí továrna, vesmírná základna atd. ). Základním prvkem hratelnosti je souboj. Nejdřív většinu nepřátel mlátíte na blízko klíčem, později si rozšiřujete arzenál střelných zbraní, kterých je nakonec snad přes dvacet od klasických (laserová pistole, raketomet, plamenomet) až po různé bizáry (nasávač menších soupeřů, které pak vystřelujete zpět nebo zbraň, která z menších potvor udělá kuřata). Očekával jsem, že hra bude víc skákačka, ale nějakých obtížnějších plošinkových pasáží jsem se nedočkal. Kromě soubojů je ve hře několik miniher (závody na prknech, jízda po koleji, obsluha protileteckého děla, létání v raketce), které jsou všechny perfektně vyladěné a zábavné. Hra zabere něco kolem patnácti hodin, ale ani chvíli jsem se nenudil a i ve srovnání se současnou produkcí jsem si ji hodně užil a určitě za čas dám další díly a postupně se dostanu až k Rift Apart. Určitě můžu hru doporučit nejenom retro hráčům.

Trochu jsem měl obavy ze streamování, ale během asi 40 hodin (hrál jsem kvůli platině třikrát nebo čtyřikrát) mě asi pouze pětkrát hra vyhodila kvůli špatnému připojení, jinak to bylo nečekaně bez problémů.

Pro: prostě super zábava

Proti: kvůli trofeji nutnost hrát hru čtyřikrát

+10

Prince of Persia: The Lost Crown

  • XboxX/S 90
Lost Crown je pro mě prvním princem od dob druhého dílu, protože v období kdy značku převzal Ubisoft a vycházelo mnoho dílů, jsem bohužel prožíval svou neherní dekádu a ani vlastně nevím, jak tyhle hry vypadaly a jak se hrály. Takže mě na rozdíl od většiny hráčů a novinářů nijak netrápilo, že nový díl bude metroidvania a nebude navazovat na ty předešlé, což byly zřejmě akční adventury z třetí osoby. Naopak tento žánr patří k mým nejoblíbenějším, takže jsem se na něho od oznámení hodně těšil.

V této novince je princ pouze vedlejší postava a slouží k posouvání příběhu, protože my jako člen Immortals (perská verze Avengers nebo 7 statečných) řešíme únos prince na horu Qaf, kde se celá hra odehrává. Ovládáme nejmladšího člena Immortals Sargona, který používá v souboji dvojici mečů a luk. Sargon klasicky na začátku kromě zakladních útoků nic neumí a postupně se dostává k lepším a lepším schopnostem (dash, double jump a podobné očekávatelné věci) a dostává se na místa, která byla dříve nedostupná. Je zde systém amuletů okopírovaný z Hollow Knighta, s tím, že tady je možné jednotlivé amulety upgradovat u kováře. Je jich ale zbytečně moc a já jsem používal stále asi čtyři stejné celou dobu. Soubojový systém funguje velmi dobře, to že je k dispozici jeden druh zbraně není problém, Sargon skvěle reaguje na ovladač (což je možná víc než u soubojů důležité u plošinkových pasáží), postupně získává ultimátní skilly, které je možné občas po nabití použít, výborně funguje odrážení a parry. Obtížnost je oproti jiným hrám nižší, hru jsem rozjel na Hero (jedna nad normal) a asi dvě třetiny hry jsem neměl problém, až u bosse jménem Azhdaha (nebudu dál spoilovat o co se jedná), jsem vrátil obtížnost dolů na Warrior (normal) a hru celkem v poklidu dojel do konce. Nějaké opakování u bossů byly, ale max 5 až 10 pokusů, takže pro mě vytrestávaného pravidelně souls hrami, takže to vůbec nepovažuju za nějaké záseky. Myslím, že i hráči, kteří mají strach z náročnějších her, což obvykle metroidvanie bývají, se můžou do Prince bez obav pustit

Hru jsem dokončil za třicet hodin na 80 procent i když jsem se snažil vracet po mapě a vyhledávat místa, kam jsem dřív nemohl. K tomu skvěle slouží novinka, kterou jsem u her tohoto typu zatím neviděl a už ji chci mít všude. Tou je možnost si udělat na mapu screenshot místa, kam se nemůžu dostat, protože tradičně u metroidvanie vidíte, že na mapě máte prostor kam nemůžete, ale třeba po deseti hodinách jinde na mapě už nevíte proč jste tam nemohli, a tak travíte čas bakctrackingem, abyste posléze zjistili, že místo je stále nedostupné. Takhle pouze po získaní nové schopnosti zkontrolujete pár obrazků na mapě a hned víte, jestli je už místo dostupné nebo ne. Je to fantastické usnadnění a úspora času. Nepovinné side questy a sbírání collectibles je často dostupné za hodně těžkými skákacími pasážemi a je dobře, že tohle nechali autoři volitelné, a kdo chce jet jenom hlavní příběh, tak neztrácí nervy a kdo je vyzobávač, tak si to užije i s nadávkami, když po třicaté někde spadne do smrtících pastí (i tak je to ale brnkačka oproti Path of Pain v Hollow Knightovi). Po dohrání se kompletáři můžou vrátit k dovysbírání zbytku hry a i já se chystám to dojet na všechny achievementy.

Grafika od prvních trailerů byla spíše terčem kritiky, ale mě tenhle cartoonový styl podobný Fenyx Immortals Rising hodně sedl, hru doprovází výborná hudba, v titulcích jsem zjistil, že se na ní podílel Gareth Coker, který si získal jméno soundracky k oběma dílům Oriho, tady je to něco úplně jiného, blízkovýchodní motivy ale logicky ke hře výborně sedí. Prostředí je nádherné, je dostatečně různorodé, nejvíc se mě líbilo zmzlé pobřeží.

Tvůrci skvěle použili zajeté systémy žánru, přidali pár svých novinek a celek je vynikající metroidvania, určitě jedna z nejlepších za poslední roky. Doufám, že hra bude mít kromě úspěchu u kritiků i komerční úspěch a možná se časem dočkáme dalších dílů nebo aspoň DLC, protože do tohoto světa se kdykoliv rád vrátím.

Pro: Grafika, hudba, vyvážená obtížnost, "screenshoty" na mapě

Proti: Asi nic

+12

Lies of P

  • XboxX/S 85
Lies of P dlouho před vydáním předcházela pověst obšlehnutých her od From Softu, zejména Bloodborne, ale pro mě to nebyl problém, pokud mě nějaký žánr baví, tak si jednou dvakrát za rok rád zahraju nějakou napodobeninu.

Lies of P je opravdu hodně podobný výše zmíněným hrám a hráči, kteří je mají prochozený tam a zpátky tak už v Pinokiovi plno věcí vidí dopředu a nepřekvapí je, tak to prostě je, takže zkusím spíš vypsat věci, které jsou oproti klasickým soulsovkám jinak .

Velmi mě vyhovovalo podání příběhu, které je výrazně přímočařejší a jasnější než u Fromovek, kde mě vyprávění skrze popisky u předmětů a nutnosti si spojovat linky nikdy moc nešlo a většinou jsem se po dohrání musel podívat na youtube, abych zjistil o čem to vlastně celé bylo. Takže tohle je pro mě první plus.

Dalším je určité usnadnění pro hráče co nemají skill na požadované úrovni. Za prvé před každým bossem je místní varianta bonfiru, takže po tom co vám boss naloží tak pak nemusíte utíkat tři minuty přes respawnované nepřítele, abyste dostali znova nakládačku a za druhé u většiny bossů je možnost si vyvolat pomocníka, což je taky skvělá pomoc pro slabší hráče. To už v Dark Souls bývalo, ale tam to bylo navázáno na to, že musíte použít různé variaty humanity, abyste si vyvolali NPC nebo jiného hráče na pomoc a taky hrozilo, že vás v tomhle stavu invadne nějaký troll a pokazí vám to. Takže řešení v Lies of P mi hodně vyhovovalo.

Soubojový systém je velmi dobrý, dostatečný výběr zbraní a modifikací ruční protézy mě nutil zkoušet různé varianty na různé soupeře a i když většinou u těchto her jedu s nějakým typem zbraně celou hru, tady mě to bavilo střídat.

Dál je nutné pochválit grafiku, která je nádherná, je to asi nejlépe vypadajicí souls hra (logicky když se to srovnává s hrami s předešlé generace). A zmínit musím i skvělou hudbu, zejména na gramofonových deskách, což je jeden z mistních collectibles.

Celkově jsem si hru užil, počkám na DLC a dám si to znova a budu se těšit na na konci teasovaný druhý díl.

Pro: Grafika, hudba, příběh, možnost "snížení obtížnosti"

Proti: Některá souls klišé

+11

Marvel's Midnight Suns

  • XboxX/S 70
Těšil jsem se na Xcom z Marvel Universe, nakonec se z toho vyklubala vynikající karetní hra s zajímavým a zábavným průzkumem Abbey a okolí (starý kostel na kraji lesa, kde hrdinové tráví čas mezi misemi) a velmi rychle nudnou, opakující se interakcí mezi hlavní postavou a ostatními hrdiny, kdy s nimi cvičíte, sledujete filmy, vodíte je na svá oblíbená místa v přírodě, řešíte, koho mají oblíbeného, koho ne a čtete a posloucháte tuny většinou zoufale nezajímavých dialogů.
Bohužel tato poslední část je nutná k levelování kooperace mezi hrdiny a tím pádem lepší šance v misích. Ale po pár hodinách jsem to začal nenávidět a pokaždé když za mnou dolezl Blade, že bude další sezení čtenářského kroužku, který založil, aby balil Captain Marvel jsem chtěl prohodit ovladač mou drahou televizí.
Mise jsou super, efekty a útoky jednotlivých karet jsou skvělé, bavilo mě objevovat další karty, upgradovat Abbey, příběh byl pro mě dostatečně zajímavý a průzkum hubu je zpracovaný taky zábavně, i když odměnou jsou nejčastěji nové skiny pro hrdiny. Ale prostě ta kecací část, která zabírá víc než polovinu hry mě dlouho před koncem hru zkazila a já už se jenom snažil dostat co nejrychleji na konec.
Midnight Suns mohla být super hra, kdyby dali tvůrci důraz na karetní bitvy. Je to velká škoda, že se rozhodli výrazně upřednostnit jinou část. Líbilo se mi, že je důraz i na hrdiny, kteří nejsou notoricky známí ze současné vlny filmů a rád si zahraju pokračování, ale pouze v případě, že dost tvrdě omezí dialogovou část.

Pro: Mise, průzkum hubu, příběh, grafika

Proti: Nutné/nudné dialogy mezi postavami

+5

Remnant: From the Ashes

  • XboxX/S 70
Remnant by se dal nejsnadněji popsat jako souls hra se střelnými zbraněmi. V dobových recenzích byl často řazen do looter shooter žánru, ale s tím musím nesouhlasit. Výbava tady nikdy nepadá z nepřátel nebo není v truhlách, zbroje najdete většinou po splnění poměrně specifických questů a lepší zbraně získáte po poražení bossů. Jinak je tady v základu jedna puška, jedna útočná puška, jedna brokovnice a tak dále.

Jádro vývojářů z Gunfire Games tvoří veteráni série Darksiders, některá prostředí a nepřátelé vypadají podobně, ale nejsou zde žádné puzzle/plošinovkové pasáže. Základem hry je souboj se vším co nás naučil From Software (úskoky, bonfiry, estus flašky, respawn soupeřů,vylepšování pomocí shardů (zde železo) a tak dále) a RPG složka, kdy ve hře získáváte postupem v příběhu nebo poražením bossů různé traity (po dohrání kampaně + endgame jsem jich měl lehce přes 30), které vylepšujete skillpointy do maximální hodnoty 20. Traity jsou například vyšší zdraví, vyšší stamina, vyšší critical damage nebo critical chance nebo lepší modifikace zbraní.

Remnant jsem rozehrával snad třikrát v průběhu let, první lokace město a kanály mě přišla nepřehledná a nezajímavá, další biomy poušť, džungle, sníh mě bavili výrazně více. Příběh je nepodstatný, asi jde o nějakou formu nákazy Root, která prorůstá všemi světy a hrdina jí musí zastavit. Na začátku hry si vyberete postavu podle hlavních zbraní, já jsem si zvolil brokovnici a v podstatě do konce kampaně jsem zbraň neměnil, protože se mi zdála lepší brokovnice +10 než nevylepšená zbraně z bosse. Do zbraní je možné vložit jednu modifikací a já jsem použil v brokovnici léčení a v pistoli jsem měl ohnivé náboje. Modifikace nemají cooldown, ale nabíjí se tím, jak danou zbraň často používate. Gunplay se vývojářům podařil a do konce hry neomrzí.

V každém prostředí jsou zhruba 3 boss fighty, bossové samotní jsou většinou zábavní a rozmanití, ale problém je že skoro všichni na vás během boje posílají hromadu základních nepřátel a to že jsem musel věnovat pozornost bossovi a ještě si hlídat záda, jestli mě tam nezačne pižlat pár pohůnků, mě moc nebavilo. Kampaň jsem dohrál asi za 20 hodin a když je hra zamyšlená spíš jako coop pro až tři hráče, tak jsem ji až na výjimky asi u dvou bossů prošel celkem bez problémů sám.
Nechtěl jsem končit a rozhodl se, že zkusím udělat všechny achievementy. Když jsem se podíval co mi chybí, tak mě překvapilo, že jsem nenarazil na spoustu bossů a zjistil jsem že hra má možnost (nevím jestli vždy nebo až po dohrání příběhu) zahrát si pouze jeden z pěti biomů s vaší vybavenou a vylevelovanou postavou a na základě náhody narazíte nebo nenarazíte na jiné soupeře a bossy než v původní kampaní. Tohle rozhodnutí tvůrců jsem nechápal, víc mi vyhovuje jak to mají mistři žánru v Dark Souls, kde všechny ty bossy máte, pouze někteří jsou nepovinní. Tady se mi stalo, že některý se objevil třeba až napopáté, abych prostě předtím čtyřikrát prošel jedno stejné prostředí (jeden průchod trvá zhruba 45 minut) vlastně zbytečně. Zastávám názor že trocha grindu ještě nikoho nezabila, ale tohle mi přišlo až moc a nebylo to to nejhorší. Po poražení těch několika bossů, co mi chyběla jsem potřeboval, aby mi padl nějaký prsten a mince k dokončení dvou achievementových questů. Podle návodu jsem zjistil, že oba mají být v prvním městě a zároveň jsem narazil na zoufalé komenty hráčů, kterým nepadly ani po 20 a více průchodech. Nicméně já postižen achievementovou horečkou jsem se do toho pustil a prsten padl v pátém a mince v devátém průchodu, takže k původním 20 hodinám jsem přidal asi 35 hodin na vyzobávání.

Pokud si chcete dobře zastřílet, tak můžu doporučit kampaň pokud jste kompletář jako já, tak se připravte na skřípání zuby po každém zbytečném průchodu. Za měsíc by měl vyjít druhý díl a doufám, že to co hře vytýkám tvůrci aspoň trochu vyladí a bude to lepší hra než tento první díl.
+11

Chorus

  • XboxX/S 70
Chorus je vesmírná střílečka od německých vývojářů Fishlabs Entertainment z roku 2021. Hra se teď loučila s game passem na Xboxu, tak jsem se rozhodl ji vyzkoušet, jestli mě zaujme a dopadlo to tak dobře, že jsem nakonec zabral a po dohrání kampaně si zkompletoval i všechny achievementy.

Po příběhové stránce je to taková klasika, ve vesmíru řádí zlý kult, který chce ostatní dostat po svou kontrolu nebo zničit, hlavní postava pilotka Nara je odpadlík z tohoto kultu a snaží se samozřejmě celý vesmír zachránit. Prostě nic objevného. Zajímavý je vztah pilotky a její mluvící lodi Forsaken, kdy se v dialozích mezi nimi odkrývá Nařina minulost v kultu.

Vesmír je rozdělen do několika lokací, nejsou tady planety, ale většinou pásy asteroidů, kdy na větších z nich jsou stavby jako doly, chrámy, pirátské skrýše a někde uprostřed centrum, kde je hangár na vylepšování lodi. V každé oblasti je hodně sidequestů, takže dohrání při poctivějším průchodu může trvat kolem 25 hodin.

Souboje jsou arkádové, i když narazíte do stavby nebo asteroidu tak vám ubyde trochu štítu, ale jinak nic, žádný simulator se nekoná. Dogfighty s menšími loděmi v otevřeném vesmíru se ovládájí a vypadájí skvěle, u velkých křižníků většinou musíte zničit jejich štíty zvenčí i zevnitř lodě a vnitřní průlety v úzkých prostorech jsou super. Soupeřů je dost druhů, na každý se hodi jiny typ zbraně, k dispozici je kulomet, laser a rakety. Od poloviny hry do konce bohužel stále častěji dochází k soubojům i bossfightům uvnitř staveb nebo asteroidů v malých místnostech, kde neustále narážíte do stěn a nějaký dojem reality je pryč. Souboje s bossy jsou dost otravné a nezábavné.

Ale když to shrnu celkově, je hra velki zábavná, loď se dobře ovládá, zvuky zbraní a výbuchy nepřátel zní skvěle, na to že je to malá hra za poloviční cenu vypadá grafika výborně. Hrál jsem během letošních hernich konferencí v červnu a Chorus mě hodně navnadil na Starfield a SW Outlaws, kde to vypadá, ze aspoň nějakou menší část budou tvořit vesmírné souboje. Vzhledem k tomu jak málo těchto her vychází, tak můžu Chorus každému doporučit.
+11

Serious Sam 4

  • XboxX/S 70
Vždycky na začátku a v polovině měsíce Xbox zveřejňuje seznam pár her, které opustí za 14 dní gamepass. Teď tam na mě vyskočil Serious Sam 4 od chorvatského Croteamu. Do té doby jsem žádný díl nehrál, měl jsem jenom tušení, že je to nějaká série stříleček z Lidlu a pamatoval jsem si, že když čtverka vycházela, tak měla velmi slabé recenze. Ale za zkoušku nic nedám.

Prvních pár věcí, co mě zaujalo byla opravdu odporná grafika,neustálý doskok textur a vysoká obtížnost Normal a obrovské množství nepřátel, ale vydržel jsem a musím říct, že nelituji.

Hra má 15 velmi dlouhých misí, které i po tom co jsem asi po třech misích stáhl ocas a snížil obtížnost na Easy trvaly mezi 30 až 45 minutami. Prostředí jsou ve hře zhruba 3 -první část v Římě, druhá na francouzském venkově a konec hry na ledu. Nejhnusnější a nejméně přehledný byl start v Římě, pak se to zlepšilo. Štvala mě nevyvážená obtížnost - velmi těžké side mise a směšně lehcí bossové. Škoda že to neudrželi v jedné stoupající křivce. Od poloviny hry mě nejel zvuk u cutscén, které i když byly hnusné, tak po několika úmrtích u bosse po hodině hry jsem se na ně rád podíval.

Abych na to jenom neplival, tak se mi hodně líbili různorodí nepřátelé (nedávali žádný smysl - od humanoidů po roboty a běžící býky - asi to byla invaze ufonů, ale jistě to nevím), zábavné zbraně a jejich zvuk a úplně super mi přišla hudba.

Ta hra je objektivně špatná, ta 5/10 hodnocení a nižší jsou zasloužená, ale mně to nějak trefilo a tak dávám subjektivních 70% a třeba za dva roky v nějaké slevě si rád dám sibiřské rozšíření.
+10

Zombie Army 4: Dead War

  • XboxX/S 80
Zombie army 4 je spin off k sniperské sérii Sniper Elite od vývojářů z Rebellion. Z té jsem před rokem dohrál Sniper Elite 4, která mě nutila do extrémního stealth postupu, každou střelu jsem si musel připravit, abych nevyvolal poplach mezi nácky. S hlavní sérií má Zombie Army 4 společné pouze zasazení do druhoválečných kulis a zpomalenou bullet kameru při obzvlášt povedených střelách.
Hratelnost je ale úplně odlišná, jde o hlavně na coop zaměřenou střílečku, kdy v misich jde o splnění jednoduchých úkolů (zapnout generátor, přežít vlnu nepřátel, atd.), ale hlavně trefit co nejvíc zombíků ideálně v dlouhém kombu, levelovat a odemykat zbraně a perky (víc nábojů, větší výdrž, častější revive a další).

Hra obsahuje 9 velmi dlouhých misí, každou rozdělenou na 3 až 4 kapitoly. Jsou dostatečně rozmanité (vlakove nádraží, kanály v Benátkách), postupně přibývají nové druhy zombíků, nové druhy granátů a min, takže průchod neomrzí až do konce.
Základní zbraní je odstřelovačka, sekundární zbraní je brokovnice nebo assault rifle plus záložní pistole nebo revolver. Od každého typu je k dispozici kolem pěti druhů. Já jsem si zvykl na snajpa/broka kombo a protože na achievementy je potřeba dostat pár zbraní na master level, tak jsem zbraně celou hru neměnil.

Kromě kampaně je ve hre i mód Horda, kde ve vlnách nabíhají nepřátelé a jde pouze o to, vydržet co nejdéle. Protože nemám kamarády, tak jsem šel většinu hry sólo, ale na pár achievementů je potřeba hrát v týmu, tak jsem dost času strávil i v coopu a je super, že i po třech letech od vydání nebyl na Xboxu žádný problém najít v lobby vhodnou partu.

Příběh nestojí za řeč, graficky je hra na solidní úrovni, vychází z hlavní série, jenom je temnější, protože se většina misí odehrává v podvečer nebo v noci. Zvuky zombií, zbraní a výbuchů jsou v pořádku. Rozsah obtížností je dobře vyladěn na coop i sólo hru.

Hra mě zabavila docela na dlouho, určitě mě zaujala víc než zombie mód z call of duty. Pokud patříte k příznivcům kosení tisíců nepřátel v coopu, tak můžu Zombie Army 4 určitě doporučit.
+10

Assassin's Creed: Brotherhood

  • XOne 90
Letos v lednu jsem dohrál Assassin's Creed 2 a teď jsem v rámci Ezio Collection dokončil Brotherhood.
Ezio už není mladý floutek jako v prvním díle, už hraje klíčovou úlohu mezi asasíny, ale hlavními soupeři zůstali Borgiovi a potkáváme i mnoho známých z minulého dílu (např.da Vinci, lady Catherina). Na rozdíl od několika menších měst se nyní hra odehrává jenom v obrovskému Římě, kde nechybí notoricky známé lokace jako koloseum nebo basilika svatého Petra ve Vatikánu. Jako zpestření se občas za hranice Říma podíváme při ničení da Vinciho vynálezů. Hra na sebe nabaluje některé nové mechaniky jako třeba padáky, výskok s úchopem.
Mimo hlavní příběh plníme mise pro zloděje, žoldáky a šlapky, hodně mě bavily katakomby vyznavačů Romula s důrazem na šplhání a objevování cest, kde hra hodně připomíná Tomb Raidera. Byla to příjemná změna od klasického běž tam a zabij to.
Grafika remasteru mě nijak neurážela, hudba skvělá. Už se těším až po nějaké měsíční pauze rozehraju poslední díl trilogie.

Pro: Řím, Ezio, katakomby, délka hry tak akorát.

+13

Detroit: Become Human

  • PS4 95
Než jsem Detroit začal hrát, neměl jsem úplně představu, o co půjde, předešlé hry od quanticdream jsem nehrál. Věděl jsem, že půjde spíš o film, moc hraní jsem neočekával. S podobným stylem jsem měl zkušenosti pouze s Life Is Strange a první sezónou Walking Dead.
O grafice se vůbec nemusíme bavit, je to jedna z nejlépe vypadajících her na PS4. Už v úvodním menu když na mě Chloé promluvila mě spadla brada a zůstala dole skoro celou hru. U jiných her si hodně všímám hudby, tady jsem četl, že pro každý charakter skládal jiný autor, ale překvapivě jsem si nějak hudby vůbec nevšímal a teď si žádné tóny nevybavuji tři dny po dohrání.
Pilířem hry je příběh, je to mnohokrát viděná klasika, lidí zneužívající androidy a ti se obrací posléze pomalu proti svým tvůrcům. Známe z filmů a knih (Já robot film, Matrix,kde to bylo opačně a utlačováni byli lidi).
Hrajeme postupně za tři androidy jejich příběhy, které se pomalu můžou a nemusí propojit. Marcus je asistent starého umělce a mají skoro otec a syn vztah, Kara je domácí android, který se stará o domácnost a děti a Connor je nejpokročilejší druh androida a pomáhá policii vyšetřovat zločiny androidů (deviantů). Snažil jsem se o roleplay, přemýšlel jsem jak se někdy zachovat (hlavně u Connora) a dělal rozhodnutí, která bych jako člověk neudělal.
Důležitou součástí hry jsou quick time eventy. Když je o mačkání tlačítek v časovém limitu je to v pořádku, ale často jsem dělal chyby, když bylo potřeba ovladač různé naklánět nebo s ním třepat. Díky tomu jsem nezvládl závěr a viděl úplně něco jiného než jak by to dopadlo tak jak jsem se snažil. Z příběhů ale nic prozrazovat nebudu, ale můžu ujistit, že hra měla pro mě dost silných momentů.
"Hraní" je ve hře opravdu málo, ale s tím jsem počítal a nijak mě to nepřekvapilo, klidně bych si odpustil nějaké to otvírání dveří a sbírání předmětů ze země. Za mě tohle nebyl problém.
Hru si po nějakém čase chci projít znovu, zkusím tentokrát správně mačkat QTE a dočkat se dobrých konců.

Pro: Grafika, příběh, filmová kvalita, těžké situace na rozhodování, opravdu rozdílné konce

+24

Guacamelee!

  • XOne 85
Guacamelee je jedna z těch her, o kterou bych normálně nezavadil, ale když jsem zjistil, že do 14 dnů skončí v game passu, dal jsem jí šanci a nakonec mě bavila tak, že jsem si ji za 80 korun v akci pořídil a zkusím ji zkompletovat na 100% achievementů.
Ve hře se stanete zápasníkem (luchadorem) Juanem, jehož město přepadnou hordy kostlivců pod vedením zloducha Calacy, který unese dceru El Presidenteho, Juanovu milou. Takže zápletka jak z telenovely.
Guacamelee je klasická metroidvania, takže některé oblasti jsou nedostupné a musíte získat nejaky skill, abyste překonali překážky a posunuli se dál. Skilly vás učí stará koza/starej dědek, je jich jenom asi pět, ale bohatě stačí na průběh hrou.
Obtížnost je nastavena velmi dobře, nejsou tam jenom boss fighty, ale velmi často vejdete do místnosti, ta se uzavře a musíte se vypořádat většinou se třemi vlnami nepřátel. Občas jsem se mírně zasekl a třeba desetkrát něco opakoval, ale nic co by mě nějak otravovalo hru. Ta není dlouhá, zabrala mě asi deset hodin.
Soundtrack je to, co si představíte pod mexickou hudbou a grafika je jak z odfláknutýho večerníčku, strašně barevná, ale oboje je hře skvěle sedí.
Celkově mě hra hodně překvapila, je výborná, určitě se k ní budu vracet do El Infierna, kde jsou nějaké challenge mise na záchranu ďábla a prověřim i druhý díl. Je to už několikátý skrytý poklad, který jsem objevil díky game passu.

Pro: Super hratelnost, humor, grafika, hudba

Proti: Hra mohla být trošku delší.

+15

Marvel's Spider-Man

  • PS4 80
Primárně hraju na Xboxu a PS4 jsem pořídil jenom kvůli exkluzivitam, které se tam za ty roky nahromadily. Po hrách od naughty dog a výbornýmu god of war přišla řada na spider-mana.
U top exkluzivit od Sony mě baví jak jsou nastaveny pro mainstreamové hráče. Jsou pro mě ideální kombinací ke hře jako např. Sekiro nebo Ori, kdy se mě klidně stane, že hraju tři hodiny a nikam se neposunu. Když zapnu hru jako Spider-man, vím že tam vždycky bude nějaký progres a to mi vyhovuje. Hlavní příběh není nijak obtížný, nejvíc mi daly zabrat různé challenge na čas zmlátit skupinu nepřátel, zneškodnit bomby atd.
Hra samotná na první pohled upoutá nádhernou grafikou, tak dobře udělaný obličeje postav jsem možná na konzolích neviděl, filmovou hudbou i hlavním příběhem, který jede přesně podle komiksových i filmových šablon a hodně mě bavil. Vedlejší ukoly, sbírání collectiblu a upgradování výzbroje bych řekl, že bylo standartní jako v podobných hrách. Nic objeveného, ale za mě v pořádku. Celkem mě bavily pasáže za jiné postavy.
Co mě naopak moc nebavilo bylo vysoké množství quick time eventů, boss fighty hodně jednotvárný a byly skoro všechny na konci.
Hru jsem si užil, platina byla celkem snadná, jako poslední trofej jsem si nechala návštěvu hrobu strýčka Bena a hezký jsem tím hru zakončil. Za mě určitě doporučuji, ale moc to nevyčnívalo nad jinými open world hrami, jako např. Assassin's creed.

Pro: Grafika, příběh, filmová kvalita.

Proti: Boss fighty, QTE

+21

Dark Souls II: Scholar of the First Sin

  • XOne 90
Dohráno 2016. Dark souls 2 jsem začal hrát poměrně brzo po dohrání prvního dílu, takže mě potěšil lepší grafický vzhled, sice to nebyl žádný zázrak, ale oproti jedničce velký skok dopředu.
Cítil jsem se tedy jako již zkušený hráč, nicméně i tak mě velmi rychle zaskočila nová mechanika, kdy po vaší smrti vám hra ještě snižuje vaše HP, jde to sice pak trochu vylepšit prstenem, ale pro špatně hráče jako jsem já to bylo dost nepříjemné po celou hru. Naopak jsem uvítal možnost fast travel mezi bonfiry již od začátku hry.
Dvojka byla ve srovnání s původními Dark Souls poměrně kritizována za neoriginální a opakujici se většinou humanoidní bossy, to je pravda že první díl byl v tomto rozmanitější, ale tato verze DS 2 se všemi DLC tomuto trochu pomohla.
Na všech třech dílech mě trochu mrzí, že kromě bossů na cut scén v podstatě nehraje žádná hudba, přitom když hraje tak je úžasná. Naštěstí aspoň teď šel fromsoft do sebe a v Sekiru už jede soundtrack celou dobu.
Z dnešního pohledu bloodborne i dark souls 3 jsou hry výrazně lépe vypadající a hratelnostně dotaženější, ale ve své době, když těchto her nebylo tolik jsem z ní byl nadšený.

Pro: Hezčí než jednička, technicky lepší, žádné výrazné propady framů

Proti: Horším hráčům to autoři ještě ztížili podle mě zbytečně

+15

Red Dead Redemption

  • X360 100
Dohráno 2015. K RDR mě zřejmě přivedl tehdy redaktor stránky hrej.cz Jarda Mowald, kterej během jejich streamů pravidelně o tom mluvil jako o nejlepší hře co hrál. Já jsem předtím hrál od Rockstaru jenom GTA 4 a hodne mě bavilo. Red Dead mě od začátku chytlo zasazením, protože westernových her je málo a silným příběhem, který Rockstar umí. Výborné byly i postranní úkoly, podobně jako v GTA vám je zadávají většinou různé pochybné figurky a skoro všechny byly zábavné. Dobré byly lovecké, sběračské a střelecké challenge. Hudba skvělá i když úrovně dvojky asi zatím nedosahovala. Málokdy v open world hrách jezdím na koni nebo autem, spíš využívám fast travel, ale tady jsem si jízdu v sedle v přírodě užíval.
Myslím, že to mělo i online, ale ten jsem ani nezapojil.
Je to top hra Xbox 360 generace, grafika už není nic moc, ale hra dostala grafický patch na Xbox one X , který nemám a tak se těším až si Red Dead znovu zahrají na Xbox series X ve výrazně lepší grafice.

Pro: Příběh, western, aktivity mimo hlavní příběh

Proti: Nic

+12

Vampyr

  • XOne 80
Na Vampyra jsem měl od vydání hry zálusk, ale asi jako všichni z vás i já mám velkou frontu her před sebou, takže na upíra došlo až teď, když Xbox oznámil, že ho stáhne z Game Passu.
Hra se odehrává v Londýně v roce 1919 v době španělské chřipky. Naším hrdinou je doktor Jonathan Reid, který se probudí v masovém hrobě, pocítí touhu po krvi a smolně jeho první obětí je jeho sestra. Hra ho dál provede čtyřmi londýnskými čtvrtěmi při snaze vypátrat a ukončit upírskou nákazu.
Vampyr je velmi ukecaná záležitost, není divu, že Dontnod předtím dělali skvělý Life Is Strange, dialogy mě hodně bavily, bylo to jako sledovat panství downton. Soundtrack byl úžasný, zasazení hry do temných nočních uliček dodalo hře skvělou atmosféru. Graficky žádná bomba, ale nemůže všechno vypadat jak to Battlefield.
V každé čtvrti bylo kolem 12 NPC postav, o které jsem se mohl postarat nebo "postarat". Pokud jsem někoho zabil a odkrvil, získal jsem expy, ale záleželo jak na tom dané NPC bylo zdravotně. Mohl jsem někoho napřed vyléčit jako doktor, zvýšit jeho exp hodnotu a pak ho zabít. Touto mechanikou se ve hře reguluje obtížnost, protože když nezabiju tak leveluju opravdu velmi pomalu. Vampyr má achievement za dohrání hry bez zabití těchto postav, je to v boss fightech výzva, ale není to nehratelné. Bossové jsou zábavní, jsou dostatečně odlišní, aby nenudili, což se nedá říct o běžných soupeřích, kteří se neustále na ulicích spawnují a v druhé půlce hry už nejsou žádnou výzvou a pouze zdržují.
Jonathan disponuje několika schopnostmi, které se levelují, není jich moc ale jsou dobře navržené a při kompletování v new game mě bavilo zkoušet odlišné věci než při prvním průchodu. K dispozici jsou střelné zbraně a zbraně na blízko, střelné jsem asi ani jednou nepoužil.
Nejsem si úplně jistý, jestli je Vampyr tak skvělá hra nebo mi prostě zrovna výjimečně sedl, ale kdyby bylo vše v pořádku dával bych 95 %. Bohužel hra i dva roky po vydání má na Xboxu velké potíže s nahrávacími časy, každý vstup do domu je loading, něco v něm seberu, ihned odcházím a další loading. I při volném běhu ulicí velmi často hraní přerušil zhruba 15sekundovy loading s velmi to kazilo zážitek ze hry takže nakonec snižuji hodnocení na 80%.

Pro: Atmosféra, příběh, hudba.

Proti: Loading

+17

Ori and the Will of the Wisps

  • XOne 100
Druhý díl se snaží jako většina pokračování být lepší a větší a téměř ve všech aspektech se mu to daří. Graficky si hra stále drží krásný kreslený styl jedničky, ale je tam vidět výrazný posun např. jak se pohybuje tráva, jak se pod Orim při skoku prohne shnilej kmen, prostředí působí živějším dojmem. Nové přibyly boss fighty, podle některých recenzentů dost obtížné, ale pro mě spíš byly těžší únikový pasáže v jedničce. Ty jsou tady taky , ale zdají se mě kratší než minule. Boss fighty nejsou nějak nápadité, ale zase jich není tolik, aby vás nějak obtěžovaly.
Další výraznou novinkou je příklon k RPG, je zde nové velké množství NPC, který vám dávají questy, některé obvyklé něco odnes a vrať se mě úplně nebavily, naopak stavba vesnice a sbírání semínkem byly zábavné.
Jedinou malou výtkou může být, že množství schopnosti, které nasbíráte je asi zbytečně velké, něco kolem 14 a z nich jsem reálné použil asi polovinu (některé použijete jednou v konkrétním problémů a už se k nim nevracite, např. koule světla v temné oblasti).
Příběh podobne dobrý jako minule, opět dojme, pomáhá mu opět úžasný soundtrack.
Rád bych hru po prvním dohrání kompletoval, ale na Xbox One jsou velké problémy s achievementy, mě nevyskočil ani ten za dohrání hry. Snad to vývojáři dají brzy do kupy.
Celkově skvělý zážitek, snad na další díl nebudeme čekat pět let.

Pro: Grafika, hudba, dobře nastavená obtížnost, hratelnost.

Proti: Stačilo by polovina schopností, rozbitý achievementy

+8

Ori and the Blind Forest

  • XOne 100
Dohráno 2017. Ori mě dostal od první chvíle dojemným intrem, hned jsem si titulní postavu oblíbil. Vyražíte na cestu za záchranou lesa a po cestě narazíte na různé a nápadité druhy nepřátel. Postavička se skvěle ovládá, jinak by to asi nešlo, protože jste nucení používat skoky a ostatní schopnosti s milimetrovou přesností. Ori je metroidvania, to znamená, že se hodně vracíte a tam, kam jste se původně nedostali, můžete diky novým možnostem a schopnostem, které hra skvěle dávkuje po celou dobu hraní.
Hra je hodně těžká a zejména při třech rychlých pasážích jsem málem hodil ovladačem o zeď.
Graficky a zvukové je hra úžasná, soundtrack skvělý, příběh je hezký a dojemný, párkrát skoro ukápla slza. Hru všem doporučuju, ale je potřeba se nenechat zmást pohádkovým vzhledem a nebýt překvapen vysokou obtížností.
Ve většině her se snažím kompletovat achievementy, ale tady jsem to rovnou vzdal, protože dohrát to bez ztráty života je blbost.

Pro: Soundtrack, grafika, skvělý ovládání Oriho.

Proti: Achievement dohrát hru na jeden život.

+12

Doom

  • XOne 100
Dohráno leden 2020. (Ne poprvé). Herní výzva 2020, základní kameny hardcore.
Koupil jsem si hru znova na Xbox One, protože tam přidali kapitolu sigil od Romera.
Nostalgicky na hře nevidím pořád žádný chyby, grafika nejde řešit, ale je to pořád super zábavný, stále mě bavil soundtrack a zvuky zbraní a monster.
První hry jsem hrál od roku 1990 napřed na didaktiku gama pak PC a Doom byl už v takové druhé vlně, kdy už sem byl trošku zkušenější hráč.
Není k tomu moc co dodávat, všichni doom znají. Snad jenom že původní jsem to hrál v době předinternetové a nikdy jsem nehrál multiplayer.
Pořád 100%.

Pro: Všechno.

Proti: Nic.

+12 +14 −2

Call of Duty: Modern Warfare

  • XOne 90
Dohráno 2020. Modern Warfare trilogie je mou nejoblíbenější podznačkou ze všech Call of duty, takže jsem se na restart těšil. Nebyla to špatná kampaň v kontextu posledních pěti let, ale s původní MW se to nedalo srovnat. Přišlo mi to výrazně kratší a příběh mě tak nějak nevtáhl jak u původní trilogie. Abych jenom nepomlouval, tak grafický vypadá kampaň nádherně, cutsceny úžasný, zvuk zbraní taky super. Kampaň tak 65%.
V posledních letech jsem ale začal hrát více i multiplayer a v něm je tohle call of duty stoprocentní. Nejmíň zábavný je mód ground war pro hodně hráčů na velké mapě, což by asi mělo konkurovat Battlefieldu, ale je to jenom velkej bordel. Klasika v podobě menších týmu v deathmatchi, domination a dalších klasických formach je zábavný jako každý roky, ale pro mě jsou nejlepší gungame, kdy po killu se vymění zbraně a gunfight 2v2 na malých mapách.
Před pár týdny přibyl i dlouho očekávaný battle royal mód, který loňskou verzi posunul výrazně dopředu, vykradl dobře věci z jiných her, přidal geniální gulag a je teď pro mě častou zastávkou, když mám třeba jenom půl hodiny čas a nemá cenu rozjíždět nějaké RPG nebo podobné časově náročnější hry. Multiplayer je 100%.

Pro: Multiplayer

Proti: Kampaň

+12

Dark Souls

  • X360 100
Dohráno 2014. Můj první kontakt se souls žánrem. Byl jsem udiven jak mě baví hra, která vám nic neřekne. Nevíte kam jit, kam sice můžete jit, ale nic tam nedokážete (jedna cesta s firelink shrine za kostlivcema, druhá za duchama). Poprvé jsem objevil kouzlo zkratek, úlevy jak dlouho cestu si ušetřím, nadšení po poražení bosse na padesátej pokus. Od té doby hraju v podstatě všechny souls hry, nejen od fromu a je to jeden z mých top žánrů. Např. V době psaní tohoto komentu jsem na pokraji psychických sil u posledních dvou bossů v Sekiru. Hře není co vytknout kromě horšího technického stavu, který bolela v některých pasážích hry.

Pro: Skvělý systém levelovani postavy, zbraní, zbroje za jednu měnu (duše), soubojový systém, jako vždy u fromsoft super design světa.

Proti: Ke hře jsem se dostal až o několik let později, takže grafika už nebyla nic moc, propady framů, hlavně v legendárním blightownu.

+10

Bloodborne

  • PS4 100
Bloodborne se po trilogii Dark Souls odpoutal od fantasy zasazeni, odehrává se ve městě Yharnam podobném viktoriánskému Londýnu, klidně by se zde mohla odehrávat hra o Jacku Rozparovačovi, zároveň se i zjednodušil RPG systém, kdy už neřešíte hodnotu zbroje, nemáte štít, čímž se hra stává výrazně agresivnější a soustředíte se pouze na vylepšování zbraně pomocí shardů a run. Opět je příběh vyprávěn formou popisku u předmětů a upřímně koho zajímá tak je lepší si ho pustit na YouTube, kde ho rozebira detailně plno hráčů, nejznámější asi vaatividya. Level design opět top, kdy se snažíte projít dlouhou obtížnou oblast abyste na konci otevřeli zkratku v místě kde jste byli před hodinou. Pro majitele PS4 nutnost, pokud vás aspoň trochu láká zasazení a styl hry.

Pro: Příjemná změna prostředí po třech dílech dark souls, jinak stejná kvalita jako ostatní fromovky level design se zkratkama, rozmanitost nepřátel

Proti: Nemusely tam být dobrovolný dungeony, pro hlavní hru nebyly důležitý, jenom kvůli platině.

+17

Assassin's Creed II

  • XOne 90
AC 2 plus obě pokračování s Eziem jsou pro mě nejlepšími díly AC té staré linie kde prostředí nebylo ještě tak velké a v podstatě neprozkoumatelné jako v posledních dvou dílech Origins a Odyssey.

Pro: Ezio, délka hry, atraktivní renesanční prostředí.

Proti: Hádanky, kde se hledalo Apple of Eden na obrazech, na to na bohužel má angličtina nestačila a většinou musel pomoct YouTube

+4 +7 −3