O sérii Onimusha jsem nevěděl nic. Jenom vždycky když se blížila E3 tak v různých novinářských streamech jsem slýchal, že by se tahle série mohla vrátit, takže jsem tušil, že je zřejmě mezi hráči populární. Loni jsme se konečně dočkali traileru na nový díl, který vyjde příští rok a který vypadal jako normální samurajská sekačka a já si to zařadil mezi hry typu Ninja Gaiden nebo Devil May Cry, prostě komba, bossové, klasika. Remaster prvního dílu jsem měl v knihovně asi z nějaké slevy, tak mě napadlo, že se starým dílem připravím na nový. Proto mě dost zaskočilo, že jsem dostal Resident Evil z japonského středověku.

Resident Evil je jedna z mnoha legendárních sérií, které jsem zatím v podstatě neokusil, hrál jsem pouze sedmý díl, ale po zapnutí Onimushi jsem hned věděl, kde jsem. Hledání různých částí klíčů, občas hádanka na čas, souboje místo zombíků s démony, na hovno kamera jako z prvních dílů RE, ale byl tam aspoň dostatek save pointů, neomezený inventář, takže je hra docela snadná a já docela bez problémů postupoval dál a zjistil, že mě to hrozně baví, na kameru jsem si zvykl, graficky je to nic moc třeba oproti RE1 remasteru, ale nevadilo mi to a strašně jsem se do hraní zažral, že jsem nakonec hru dohrál třikrát na všechny achievementy, postupně si odemknul přesílený meč, který řešil normální monstra na jednu ránu a bosse bez problémů usekal během pár desítek sekund. Klíčovým prvkem je rukavice, do které se chytají duše zabitých démonů a které se využívají na doplňování zdraví, levelování tří druhů mečů a tří druhů magie.

Abych jenom nechválil, tak mě rozhodně nepotěšily nepřeskočitelné cutscény před bossfighty, které jsem viděl aspoň během průchodu, kdy jsem se nesměl léčit a nelevelovat zbraně opravdu hodněkrát. Strašně mě naštvala situace, kdy po vyčerpávajícím bossfightu jsem šel rovnou dál a nevrátil jsem se bezpečně k savepointu a za chvilku následoval další boss, před kterým lampa na uložení nebyla a když jsem chcípnul tak jsem si musel dát znova i ten předešlý.

Jinak mě ale Onimusha opravdu překvapila, opravdu bavila, takže hodnotím dost nad zdejší průměr a velmi se těším na nový díl a určitě mě to donutí rychle začít dohánět i ten Resident Evil.

Kvark nasedl na vlnu popularity boomer shooterů, navíc z pro našinec atraktivního prostředí komunistické továrny/dolu. O hře jsem slyšel již dříve na Vortexu, vím, že původně na ní dělali dva mladí borci ze střední školy, než jim k vydání a asi doladění pomohl zkušenější Perun Creative . Když tedy vyšel port na Xbox tak jsem nezaváhal a pomohl domácímu hernímu trhu nákupem za plnou cenu což téměř nikdy nedělám.

Na PC byla hra v early accesu a postupně narostla na tři epizody, každá se odehrává v jednom hlavním prostředí (asi laboratoř, doly a poslední venkovní). Souhlasím s jedním komentářem v diskuzi, že třetí episoda je jakoby narychlo spíchnutá, nepočítal jsem to, ale pocitově má míň misí, menších map a final boss třetí episody (tedy i celé hry je trapák, který šel k zemi asi za dvacet sekund). První dvě episody jsou ale skvělé, druhá z dolů je pro mě nejlepší a jejich jednotlivé mise mi trvalo procházet od 30 do 45 minut a opravdu jsem si je užíval. Graficky je hra odpovídající žánru, mohlo to být hezčí, ale nebudu to srovnávat s hrami typu Boltgun, Ion Fury a další, které měli samozřejmě jiné počty vývojařů a možností. Zbraní je hodně, většina zábavná a při ne úplně velké zásobě nábojů aspoň protočíme během hry všechny. Naopak nepřátel bych si uměl představit víc druhů a s lepší inteligencí, aby na vás neběžel chumel, který je ale tak blízko u sebe, že je pak často vyřešil jeden granát.

Humory na minulý režim tak občas probliknou skrz plakáty nebo zápisky zaměstnanců, ale čekal bych jich trochu víc, nejvíc mě pobavil enemák v dolech s brokovnící, který zahlásí Zdařbůch a následně do vás vysype broky. Pobavil i achievement Workday, kdy si píchnete píchačku a pak osm hodin čekáte na odpíchnutí a následně dostanete achievement. Bohužel mě jako lovce trofejí nepotěšilo, že některé zřejmě jsou rozbité, například triviální hodit si pod nohy granát jsem nedokázal odemknout přes mnoho různých pokusů.

Na první pokus tvůrců ze střední školy je to výborné, pokud budou pokračovat ve větším týmu, tak příště bych si uměl představit učesanější grafiku, větší rozmanitost prostředí a určitě lepší finále hry.

Planet of Lana je hezky kreslená logická plošinovka, která na první pohled zaujme vizuálem, vzdáleně připomínající tvorbu japonského Ghibli studia, stojícího za oskarovou Cestou do fantazie, mou oblíbenou Princeznou Mononoke a dalšími animovanými hity. Hratelností zase připomíná indie hit LIMBO .

Hra začíná v poklidné přístavní vesnici, kterou ale napadnou robotičtí zřejmě mimozemštani a začnou unášet obyvatele, mimo jiné i sestru hlavní hrdinky Lany. Takže se rozjíždí jednoduchý příběh o záchraně. Stejně jako zmíněné Limbo zde chybí jakákoliv akčnější složka a dopředu se posouváme jenom řešením lehkých hádanek na každé obrazovce. Velmi rychle po startu začne Lanu doprovázet kočkovité stvoření Mui, který/á následně pomáhá např. shozením provazu, přepnutím spínače a podobně v postupu jednotlivými hádankami. Ovládání Mui a zárověň Lany funguje velmi dobře, hádanky nejsou vůbec problémem a za nějaké čtyři hodinky jsem měl hotový první průchod.

Více mi vyhovoval hororovější styl Limba nebo třeba Figment a Bramble, dvě skryté pecky, ke kterým bych se bez game passu nedostal. Lana je oproti nim až moc sluníčková a vybarvená, ale je to příjemná relaxační hra a pokud puzzle hry patří mezi vaše oblíbené žánry, tak za zahraní rozhodně stojí.

 9."platina" roku 2025, 77. celkově

Sniper Elite 5 je mou už třetí hrou v sérii, je to pořád dokola to stejné v jiném prostředí, vždy s o pár let lepší grafikou, ale nemám problém si takovou hru jednou za tři čtyři roky zahrát.

Tvůrci za ty roky práce na předchozích dílech dotáhli koncept k dokonalosti a liší se pouze v dílčích věcech, nejviditelněji v multiplayerové složce. Tentokrát oproti čtverce, která umožňovala nějaký coop, kdy jste mapu řešili ve dvou lidech (nebo tam možná byly jen speciálně pro tento mód navržené mise) je v tomto díle možnost po vzoru Dark Souls invadovat hru jiného hráče a snažit se mu jeho stealth počínání rozkopat. Je to v přímém rozporu s tím, jak máte hru procházet. Pomalu z úkrytů odstraňovat nácky, plánovat další postup v misi, počkat si na vhodný okamžik kdy se nácek otočí rozbíjí pobíhající živý soupeř, kterého samozřejmě enemáci neřeší a obvykle když se ho pokusíte zastřelit tak vzbudíte jejich pozornost a sesype se na vás celá mapa. I přesto mě to pár pokusů bavilo, ale pak jsem si to vypnul, protože mě neustále někdo invadoval a hru mi "kazil". Další možností mulťáku byla klasická horda, ale tato verze nebyla zdaleka tak zábavná jako ve spin offu Zombies Army, kde to je tak nějak lépe vyvážené a zábavnější.

Příběhově a lokací se tentokrát po Itálii dostáváme do Francie, kde máme zarazit operaci Kraken, týkající se ponorek, mapy jsou obrovské, plno úkolů je nepovinných a aktivují se až po např. sebrání dokumentu nebo vyslechnutí rozhovoru apod. Graficky hra vypadá nádherně a zejména noční mise, kterých asi byla většina vypadají fantasticky. Jinak je to stále stejně zábavný stealth se zavádějícím názvem Sniper Elite, protože tu snajpu zase tak často bohužel nevyužijeme pokud chceme jít opravdu bez odhalení nepřítelem.

Takže pokud jste hráli nějaký starší díl, tak přesně víte do čeho půjdete a co dostanete v lepší grafice v novém prostředí a já se těším, až zase za pár let zahraju Sniper Elite: Resistance . I když by to Rebellion mohl proložit dalším dílem zombíků.


8."platina" roku 2025, 76. celkově

Wo Long jsem začal hrát jenom kvůli tomu, že byl "zdarma" v Game Passu, jinak bych ho asi nepořizoval, mám frontu podobných nedohraných her, které by měly mít asi kvalitativně přednost (Nioh 2, Wu Kong a pár dalších), ale můj otravný pocit, že když jde nějaká hra pryč z předplatného tak bych ji měl vyzkoušet mě donutila k instalaci.

Z předchozích her od Team Ninja jsem hrál první Nioh, který se mi moc líbíl a Stranger of Paradise, kde jsem měl nějaké výhrady. Wo Long bych řekl, že je někde mezi nimi. Oproti jiným soulslike mi na hrách z jejich stáje vadí rozdělení do misí a sidemisí a jakoby Diablo loot, kdy se inventář, do kterého se vejde třeba i 500 položek často zapleveluje bordelem, který na nic nepotřebuju a pak ho složitě vyhazuju a recykluju. Obvykle si ze startu vyzkouším dvě tři zbraně, vyberu si z nich nějakého favorita a pokud vyloženě nezakysnu, tak neměním a lootovat 15 druhů různých zbraní a další hromadu brnění v tomhle žánru nepotřebuju.

Hru jsem rozehrál už dřív a zasekl se u jezdeckého bossfightu s Lu Buem, který je zhruba v polovině a i podle různých rankingů je považován za nejtěžšího bosse ve hře. Hru jsem po mnoha neúspěšných pokusech odložil a pak si tady v diskuzi četl o tom, že hra je v podstatě dost jednoduchá a připadal jsem si jako neschopný idiot, co hraje první hru v životě. Teď při druhém rozehrání s tím spíš souhlasím, i když jsem hrou určitě neprobíhal bez problémů. Souboj je více postaven na odrážení útoků trochu jako v Sekiru, kdy soupeři odrazíte jeho těžký útok a pak mu můžete udělit větší poškození. Ze začátku mi souboj přišel jako bordel, kde jenom mačkám tlačítka jak v Mortal Kombatu a snažím se přežít, ale po zvyknutí mě velmi bavil. Jednoduchost hry podtruje i skutečnost, že i když souboják obsahuje nějakou magii (ohnivou, vodní, prostě klasika), tak jsem ji vůbec nepoužíval. Důležitým aspektem je tady morálka, kterou můžete vylevelovat až na 25 a bossové mají typicky 20. Čím větší rozdíl je mezi vašimi morálkami, tím méně vás soupeř poškozuje, takže pokud nastupujete s morálkovou převahou, tak ty souboje jsou opravdu usnadněné a já, který se nebojím využít jakékoliv berličky, které mi hry nabízí jsem po smrti udělal kolečko po běžných soupeřích, abych si morálku dostal co nejvýš a pak jsem bossy zvládal opravdu téměř bez záseků.

Ve většině soubojů navíc máme jednoho nebo i dva NPC, které postupně v misích rekrutujeme. Těchto postav je strašně moc a čínský jména mi přišla tak strašně podobná, že jsem se velmi rychle ztratil v nějakém příběhu, který byl o nějakém elixíru, který vás posiluje, ale zároveň vás posunuje k "temné straně síly". Elixír se snaží získat záporák Black Taoist a to je asi tak všechno co jsem pobral z příběhu. Jak psal jeden dřívější komentář, který cutscény začal přeskakovat tak i já jsem o nějaké pozadí velmi rychle ztratil zájem a soustředil se na souboje, které jsou pilířem hry.

Hru bych doporučil milovníkům soubojáků od Team Ninja, kteří už dohráli všechny lepší hry. Wo Long je takový lepší průměr v rámci žánru a pokud dáte přednost jiným hrám, tak chybu neuděláte.

 7."platina" roku 2025, 75. celkově

Po Bzzzt je Mario a králíci druhou hrou, kterou jsem dokončil na Switchi. Mnoho her s Mariem jsem rozehrál aspoň na vyzkoušení, ale jako první dokončená byla překvapivě tahovka ala XCOM.

Nějakou nehodou se do Mushroom Kingdom dostanou vzteklí králicí, proti kterým bojujeme za pomocí známých charakterů Maria, Luigiho, Peach a Yoshiho a navíc jejich králičích verzí (díky nějakému stroji jako z hororu Moucha, který spojuje dvě věci nebo dva tvory dohromady). Postav je tedy celkem osm, ale já jsem kromě krátké zkoušky s Peach odehrál celou hru v základní sestavě Mario, Lojza a Rabbid Peach a byl jsem bohatě spokojen s jejich schopnostmi.

Z Xcomu je převzatý turn base souboj, ve hře ale není žádné vylepšování základny nebo zkoumání. Boje fungují velmi dobře, každá postava má dvě zbraně a dva skilly plus je možné soupeře zraňovat i při pohybu různými skoky a dashováním. Souboje nejsou na obtížnostní úrovni klasičtějších tahovek, ale taky když jsem se snažil dokončovat bitvy na nejlepší skóre (všechny charaktery musí přežít a musí být splněn tahový limit), tak jsem některé bitvy opakoval víckrát. Zmínil bych skvěle zpracované boss fighty, které mají výbornou hudbu, nějaký nápad, jak bosse porazit, nejvíc se mi líbil boss Tom Phan, variace na fantoma opery. V základní hře putujeme postupně přes čtyři světy (jejichž názvy napovídají kde se pohybujeme - Ancient Gardens, Sherbet Desert, Spooky Trails, Lava Pit), graficky hra vypadá na malé obrazovce krásně. Při přesunu mezi bitvami je čas na druhou část hry, kdy sbíráme collectibly (části soundtracku, obrázky postaviček) a občas lepší zbraně v truhlách více či méně schovaných u cesty, ale častěji zamčených za puzzly typu přesunování krychlí a zapínání spínačů. Některé jsou směšně jednoduché, u jiných sem potil a pár závěrečných jsem jel podle Youtube průvodce.

Po dohrání jsem neměl dost a pořídil i DLC Mario + Rabbids Kingdom Battle: Donkey Kong Adventure , tady byly dané postavy Rabbid Peach, Donkey Kong a Rabbid dědek s brokovnicí a raketometem. Protože jsem si partu netvořil, tak daná byla skvěle vyladěná a přídavek s příběhem se zlým Rabbid Donkey Kongem a zkaženými banány jsem si užil víc než základní hru. Pokud se někdo bojí kombinace Mario a tahovka, tak to neřešte a hrejte, je to lepší hra než jak na první pohled vypadá.

The Messenger jsem měl v hledáčku dlouho, ale řada přišla až teď, když jsem chtěl po zdolání KCD 2 nějakou změnu stylu. Messenger je klasická devadesátková plošinovka, rozkročená mezi "8" a "16" bitovou grafikou s výborným soundrackem, dobře zvolenou obtížností a skvělým ovládáním (což je u skákaček klíčové).

Než začínám psát komentář, tak se obvykle podívám na jeden dva zdejší předešlé komentáře a diskuzi, pár recenzí, abych si udělal představu o hře od ostatních. U Messengeru v diskuzi je hodně zmiňovaná obtížnost, ale já jsem hrou procházel v podstatě bez problémů, souboje s bossy jsem samozřejmě párkrát opakoval, ale žádný Dark Souls nebo Hollow Knight zásek se nekonal, největším problémem pro mě bylo když jsem ve skákacích pasážích někam spadnul a následovala smrt. Naštěstí checkpointů je dost a kromě větších záseků u sbírání nepovinných mincí (kdy některé byli někdy i k padesáti a víc pokusům) jsem prošel hrou v pohodě. I když počítadlo úmrtí i s DLC se ke konci motalo kolem 900.

Hrajeme za ninju, máme hvězdice a katanu, v shopu upgradujeme malý skill tree, postupně získáme klíčový "double jump" (ve výskoku máchneme mečem do nepřítele nebo rozbitelného světla a získáme skok navíc a touto metodou se lze udržet velkou dobu ve vzduchu a vyskákávat do velké výšky), přitahovací hák, schopnost držet se stěn a wingsuit na plachtění. Jako první úkol máme donést tajemný svitek na vrchol hory, po jehož dokončení dostaneme možnost cestovat do budoucnosti a minulosti (kdy se na stejné mapě přepíná 8 a 16 grafika), což je takový metroidvania prvek, kterým se dostáváme na předtím nedostupná místa v již projitých lokacích. V druhé části hry jsem byl párkrát zmaten a musel si pomoci nápovědou, která je k dispozici ve hře, kdy nám shopkeeper za poplatek vyznačí přesné místo na mapě kam máme vyrazit.

Hru jsem si moc užil, hodně mi sedla, skvělá byla retro grafika i hudba, skvělé byly boss fighty, skvělé bylo i DLC The Messenger - Picnic Panic , které k nějakým deseti lokacím v základní hře přidala další dvě z nějakého prosluněného ostrova, zakončené super bossem satan s původní hry, ale tentokrát souboj probíhal jako nějaký zápas ze staré boxovací hry s Mikem Tysonem . Autoři Sabotage odvedli fantastickou práci a asi se rychle dostanu k jejich druhé hře Sea of Stars , která by měla býr ze stejného světa, ale s odklonem k retro JRPG.

K sérii Metro jsem se napřed dostal přes knížky od Glukhovského, první díl mě bavil hodně, další už méně. Později jsem začal dohánět i herní sérii a první dva díly považuju za mistrovská díla, třetí otevřený už tolik ne, ale i ten jsem si užil.

Last Light Redux jsem si teď na začátku roku projel po druhé a potom na dosbírání achievementů i potřetí. Až v průběhu hraní jsem zjistil, že se hodí i do herní výzvy za rok 2025, konkrétně do HC varianty desáté výzvy (vrak letadla).

Hra navazuje na "špatný" konec jedničky kdy Arťom odpálí bomby na černé . Děj se točí kolem zlobivé komunistické stanice a malého přeživšího černého.  Souhlasím se starším komentářem zde na databázi, že druhý díl je mnohem víc zaměřený na tišší stealth postup, který mi vyhovuje ve většině her od Assasins Creed až po Sniper Elite a snažím se ho maximálně využívat až do okamžiku než pravidelně selže. Až selže tak může Arťom vyváznout pomocí širokého arzenálu zbraní od klasik jako kalach, revolver, brokovnice až po různé kulometobrokovnice s dlouhým nábojovým pásem nebo puškovzduchovky, které je potřeba před střelbou napumpovat, aby fungovaly. Lidští nepřátelé jsou až moc vnímaví a vidí vás i když by asi neměli, mutanti naopak kolem zmateně pobíhali místo, aby ve stádu zaútočili.

Metro má krásnou východoevropskou atmosféru, která vynahrazuje ne úplně top grafiku, v každé misi, kde procházíme nějakou obydlenou stanicí z každého NPC dialogu kape deprese a zmar života v podzemí.

Jediný menší problém se sérií mám v jejím systému dobrý/špatný konec, kterého se dosahuje sbíráním morálních bodů, ale není jasné kolik jich v průběhu lze získat a kolik jich je potřeba na dobrý konec. Morální body se získávají za poslech dialogů mezi NPC charaktery, při objevování skrytých míst v lokacích typicky s nějakým flashbackem a hlavně asi snahou o zabití co nejmenšího počtu nepřátel, což mi ke střílečce úplně nesedí. Takže když jsem ho nedokázal sám dosáhnout, tak třetí průchod jsem jistil návodem z youtube.

Jinak ale s druhým Metrem žádný problém nemám a snad se dočkáme nějakého nového dílu, který ideálně nebude pouze pro VR a po trojce se vrátí ke kratšímu kompaktnějšímu "tunelovějšímu" gameplayi.


 Herní výzva HC varianta 2.kategorie Crash

 6."platina" roku 2025, 74. celkově

Tak po 145 hodinách mě dojely titulky a i když je to z mnoha pohledů fantastická hra, tak ta délka je prostě šílená a já jsem ke konci už jsem pociťoval velkou únavu a snahu už běžet rychle do cíle. Asi ve 110 hodině hraní už jsem si řekl, že kašlu na vedlejšáky a dojedu hlavní linku, nicméně na konci jsem dostal achievement Jindra, práce všeho druhu, který je za splnění většiny obsahu hry, takže jsem jich ve finále asi tolik nevynechal. O KCD 2 nejde napsat už nic objevného, kdo to nehrál, tak byl i tak zahlcen informacemi všeho druhu, takže spíš tento komentář vezmu jenom po nějakých bodech, které mě zaujaly.

Bolístky, které byly kritizované i v jedničce - sejvovice, páčení zámků a souboják - a i mě dělaly v první hře problémy jsem tady v podstatě nevnímal. Sejvovici jsem vůbec neřešil, pocitově tady bylo velké množství checkpointů, kdy se hra ukládala sama a já to přes sejvovici uložil možná desetkrát za celý průchod. Páčení zámků už jsem asi prostě věděl do čehu jdu a prostě kdykoliv jsem do začátku narazil na lehké páčení, tak i když jsem nechtěl krást za každou cenu, tak jsem to udělal, abych schopnost vylepšil a počase prostě nebyl problém žádný zámek. Souboják tentokrát má pouze 4 směry (předtím s bodnutím to bylo 6 jestli si dobře pamatuju), skvělý systém parry, který si taky nevybavuju z prvního dílu (to neznamená, že tam nebyl) a během úvodních questů jsem se v cikánské osadě  naučil protiútok a s tím si vystačil celou hru. Plus ze začátku je možné si v soubojích pomoci psem. Složitější komba jsem nepoužíval. Všechny tři problémové věci tedy chválím a je to určitě usnadnění pro ne tak hardcore hráče.

Před vydáním autoři hodně řešili obrovskou Kutnou Horu jakoby hlavní bod hry, je to krásně zpracované obrovské město, ale mě více bavila venkovská a přírodní mapa, ale to je jenom o osobní preferenci.

Scénář a postavy jsou na nejvyšší možné úrovni, hlavní linka je výborná, ale i dost vedlejšáků se mě hodně líbilo (vzpomenu si třeba na vyšetřování masového vraha v Kutné Hoře nebo quest s rytířem hlídajícím bránu do pekla). Takhle mi mělo vypadat psaní questů namísto tradičních zabij pět králíků, dones něco někomu atd.

Hodně se mluvilo i o zapojení střelných zbraní, ale ty mě neoslovily vůbec, píšťalu jsem použil povinně v rámci úkolu a pak už nikdy a kuš a luk v podstatě taky. Obloukem jsem minul i bylinkářství a alchymii, rozhodně jsem nebyl nucen vyrábět sejvovice do zásoby jak v jedničce. Naopak hodně mě bavilo nově přidané kovářství.

Potěšil mě casting českých herců (Zedníček, Nárožný, Vašut, Vetchý a myslím, že tam byl i Pepa "Kachna" Dvořák), moc se mě líbily cutscény (obě potitulkové scény byly super vtipné, hlavně Zmikund). I ostatní herci byli výborní, hlavně Žižkova banda.

Musím pochválit i podobu collectors edice, byla první, kterou jsem v životě pořídil a všechno od figurky Jindřicha po kovové odznáčky a kartičky s Žižkovou družinou mě hodně potěšilo.

Ta hra je obrovský kolos, jsem rád, že to česká firma dokázala takhle doručit a i když to vypadá, že příběh se uzavřel tak možná nějakou trojku bych si možná někdy dal a ani vlastně nevím, co jiného bych od Warhorse příště chtěl. Pořád si nejsem jistý přijetím takovéto ne úplně přístupné hry v zahraničí, ale přál bych jim, aby se na konci roku třeba aspoň v nějaké menší kategorii (např. nejlepší RPG, nejlepší hudba nebo herecké kategorie) zmínila na Game Awards.

Zařazuji do Herní výzvy do osmé kategorie.

Při launchi jsem četl, že je Evil West jako hra z X360 generace, kdy vývojáři ještě dokázali dělat hry co nemají 150 hodin a kdy vycházelo kratších akčních řezaček asi nejvíc. Já teď po 100 hodinách v KCD 2 (a nevím kolika ještě před sebou) jsem hledal hru na odpočinek od Jindřicha a volba padla na tuhle ne zase tak moc westernovou střílečku.

Evil West se sice odehrává v období divokého západu, ale jsou tam vzducholodě, elektrické zbraně a hlavně upíří epidemie. Náš hrdina Jesse Rentier je členem Rentierovi agentury (protiupírské FBI), které vede jeho otec. Nečekal jsem, že hlavní Jesseho zbraní bude elektrická rukavice a střelné zbraně budou spíš méně používaným doplňkem k meelee combatu. Střelných zbraní je velké množství (od revolveru, pušky, brokovice, plamenometu, kuše až ke gatling gunu) a stejně jako rukavice jde každou upgradovat o několik nových skillů. Takže napřed rukavicí jenom boxujeme, pak se přidává zvednutí soupeře do vzduchu, přitažení a udělení elektrického šoku a podobné. Většina střelných zbraní má cooldowny, takže typicky silné soupeře boxujeme, pak střelíme brokovnicí do ksichtu, pak do něho vyprázdníme nádrž plamenometu, dáme elektrošok a opět boxujeme.

Všechny tyto akce na sebe krásně navazují plus k tomu lze ještě přidávat plošné útoky na slabší soupeře nebo jejich házení do silných. Souboj jsem si vážně užíval, jednak kvůli poměrně širokému arzenálu, ale i kvůli slušné rozdílnosti soupeřů (od silných štítařů po otravné létající potvory). Fantastické byly i skoro všechny bossfighty. Na normální obtížnost jsem se občas dostal do problémů, ale jinak při správné kombinaci schopností jsem rychle postupoval misemi v pouštních skalách, lesech, ropných polích, westernových městečkách a dalších lokacích občas proložených krátkými, hezkými cutscénami, posunující ne úplně zajímavý příběh až k finální záchraně USA před upíry.

Mise jsou naprosto lineární, nejde zabloudit, viditelné i neviditelné zdi vás nikam nepustí, maximálně občas za roh pro collectible nebo peníze na vylepšování. Nijak mě to nevadilo a jednoduchý "tunel" mi vyhovoval.

Hru hodnotím výš než zdejší komunita, zčásti to může být i kvůli už pociťované únavě z Kingdom Come a potřebě u něčeho vypnout a jenom kosit. Hru jsem si opravdu nečekaně užil a můžu doporučit všem milovníkům her typu Darksiders, staré God of War a podobných. Je to má první letošní hra z Herní výzvy a už je zase březen, tak doufám, že si zbytek výzvy nenechám klasicky na poslední dva měsíce. Hrál jsem v gamepassu kde za pár dní končí, ale až to bude za dvě kila ve slevě, tak to dám a zkusím případně dokompletovat na Evil obtížnost.

Herní výzva HC varianta 2.kategorie Tenkrát na západě

Brotato je kopírka indie hitu Vampire Survivors , který podobně jako letos Balatro vyletěl před pár lety a hráli ho tehdy všichni. Já Vampire jenom zkusil, úplně mi nevyhovovala daná půlhodina na dokončení kdy se jakoby nic nedělo a při správném levelování jsem se nudil a hru odložil.

Pak asi o rok později jsem se dostal k Brotatu a přišlo mi ve všem lepší než Survivors. Hra mi pocitově přijde kratší i když odehrát 20 kol asi nebude o moc kratší než ta výše zmíněná půlhodina. Dalším plusem oproti předchůdci je mapa, která je pouze na jedné ohraničené obrazovce a není v podstatě nekonečná, takže jste stále v permanenci a nehrozí, že se probijete chumlem nepřátel a pak máte dvě minuty klid než k vám dolezou.

Grafika je trochu podobná stylu The Binding of Isaac , i s DLC nabízí hra přes 60 hratelných charakterů, některé jsou velmi jednoduché a na některé jsem se musel dívat na reddit na správný build abych 20 levelů prošel. Postava může mít šest zbraní (až na výjimky), je jich obrovské množství doplněné dalšími power upy, které je možné nakupovat po každém kole za nasbírané penízky a které vylepšují obrovské množství různých statistik. Později byl přidán do hry i coop, který jsem zkoušel chvilku a je taky v pohodě.

Brotato byla ta hra, kterou jsem zapnul jako první při zapnutí Xboxu "na rozehrání", dal jsem jednu dvě hry a šel hrát něco jiného. Při ročním shrnutí na Xboxu za rok 2024 bylo s 75 hodinami mou třetí nejhranější hrou po Cod a Personě 3 a pak jsem ještě asi 20 hodin přidal než jsem všechno zkompletoval někdy na konci ledna. Pokud vás bavili nebo zaujali Vampire Survivors můžete s klidem dát šanci i této hře. Já se naopak teď vrátím k Vampírům a uvidím co tam všechno přibylo s rozšířeními, kdy už asi neplatí ani ty veliké mapy, možná ani ten časový limit.

5."platina" roku 2025, 73. celkově

Po Serious Sam 4 je tohle má druhá hra v sérii, minule jsem vytýkal hnusnou grafiku a vysokou obtížnost. Obtížnost zůstala, opět po zapnutí na normal a obrovském skoku v obtížnosti u side misí, jsem to zhruba v polovině stáhl na easy a v klidu si hru za pár hodin dojel.

Jedná se spíš o samostatně stojící DLC, misí je asi jenom pět nebo šest oproti snad 15 ve čtvrtém dílu. Tahle kratší herní doba mě hodně vyhovovala, potřeboval jsem trochu odlehčení od seriózních her, které jsem v té době hrál a to jsem dostal. Došlo opět na misi v mechu a tentokrát i v tanku, který moc nešel ovládat, ale byla to krátká změná od klasického střílení. Nepřátelé jsou většinou stále stejní a stejně nesmyslní (sebevražední řvoucí borci (kdy se mi jednou za celou hru stalo, že jeden z nich byl velký jak mrakodrap a nevím jestli to tak mělo být nebo to byl bug), rychlé kostry házející bola s kovovými koulemi a další), potěšil závěrečný boss, zbraní mám pocit že několik přibylo, hlavně jsem si oblíbil kuši, která dokázala jedním šípem sundat obrovské soupeře přes půl mapy. Grafika je buď lepší nebo mi prostě tentokrát nějak nevadila, nedostavily se ani jiné zásadní chyby (minule mě moc nepotěšil chybějící zvuk u poloviny cutscén a doskoky textur) a v podstatě jsem byl spokojen natolik, že jsem si dal na wishlist nějaký balík asi prvních tří dílů a jsem ochoten za to ve slevě odhodit pár korun a zase pár hodin při neustálém ústupu kosit armády lidí, koster, dronů, robotozvířat a jiných monster.

Nečekal bych to, ale ze série se v podstatě stalo moje guilty pleasure a pokud někdo chcete jenom zarelaxovat u nesmyslného střílení obrovských hord nepřátel, tak za to stovku ve slevě bez obav dejte.

Death´s Door jsem měl v merku už dlouho, ale k hraní mě klasicky dotlačilo až upozornění, že hra končí v game passu (to už je klasická otvírací věta u většiny mých komentářů). Dvoučlenný vývojářský tým udělal od jejich prvotiny Titan Souls udělal velký pokrok v grafice (Titan souls je takový lepší pixelart, aspoň podle traileru), hra mi hodně připoměla kromě 2D Zeld i Tunic , kterou jsem hrál asi před dvěma lety.

Death´s Door izometrická akční adventura, hrajeme za vránu, pracující jako smrťák, hledající duše zemřelých. Bojujeme zbraněmi nablízko (meč, greatsword, dýky, nějaké kladivo a deštník, který slouží jako těžší obtížnost (achievement za dohrání pouze s deštníkem)), uskakujeme a naučíme se i skilly sloužící jak k boji tak k posunu v prostředí (luk, fireball, bomba a přitahovací hák). Na začátku je k dispozici pouze luk, další schopnosti získáme typicky před velkým bossfightem a např. bombou odpalujeme díry ve stěnách a dostáváme se tak dál.

Příběh se rozjíždí naším příjezdem autobusem do práce, vrány na úřadu nám zadají úkol najít velkou duši, kterou máme vrátit šéfovi Lord of the Door a otevřou se nám první dveře do světa. Postupně se podíváme na ztracený hřbitov, vilu se zahradou, kde žije čarodějnice, do lesa a na zmrzlou pevnost. V každé oblasti nejprve musíme najít čtyři vraní duše a pak se dostaneme k většímu bossovi. Příběh není pouze na okrasu a bavil mě (postupně se dozvíme, že pánové dveří zavřeli pravou smrtku, aby si prodloužili svoje životy, něco na způsob našeho Dařbujána a Pandrholy, ve finále porazíme Lorda a osvobodíme vrány z práce). Hra obsahuje spoustu skrytých zajímavých collectiblů a upgradů, kdy je zábava se vracet na již projité lokace a objevovat, kam se můžu dostat s novou schopností.

Grafiku jsem chválil ve druhé větě, je roztomilá, velmi podobná menším Zeldám ze Switche, hudba je vyloženě nádherná v každé lokaci. Souboj je poměrně triviální, jedno tlačítko na meč, jedno tlačítko na úskok a pak kouzlo nebo schopnost. Ty spotřebovávají manu, kterou si napřed nabijeme mlácením nepřátel na blízko. Naše vrána se ovládá perfektně, jak je u podobných her nutné. Obtížnost mě nepřišla tak velká jak psal komentátor pode mnou Colby Sawyer, ale je možné, že jsem víc omlácený v různých soulsovkách. Samozřejmě sem umíral, ale nebylo to nic frustrujícího, jenom asi na jednom místě byl checkpoint dost daleko a už mě dlouhá cesta po úmrtí štvala, ale většinou to bylo v pořádku a i ten achievement s deštníkem místo meče byl v pohodě, když už jsem předtím hru prošel normálně.

Kompletní zážitek (první průchod s tajným endgame koncem a pak druhý rychlejší s deštníkem) mi zabral asi 16 hodin, kdy jsem se celou dobu skvěle bavil a určitě hra stojí za vyzkoušení, obtížnosti se nebojte, většina bossů i malých soupeřů má jednoduchý vzorec útoků, které se rychle naučíte.

4."platina" roku 2025, 72. celkově

Všichni jste Cyberpunk hráli nebo aspoň víte, jak vypadá, takže místo nějakého popisu systémů, grafiky a dalších věcí bych spíš nějak shrnul můj průchod hrou. Po průseru při launchi, kdy hra na minulých konzolích skoro nejela a i jinde měla obrovské problémy jsem hraní odložil na pozdější vychytanější dobu a po zakoupení DLC jsem se ke hře konečně dostal.

V roce 2024 na současném Xboxu už jsem byl s technickým stavem naprosto spokojen. Night City hlavně v noci a dešti vypadá úžasně, dojem z města a pohybu po něm mě kazilo dost špatné ovládání aut, ale jinak jsem si noční mise a noční pobyt užil na maximum. Cyberpunk jako herní zasazení mě nějak úplně neoslovuje, jsem spíš fantasy fanoušek, takže Zaklínač bude pořád před Cyberpunkem, do příběhu s Johny Silverhandem jsem se dostával trochu pomaleji, ale ve spojení s DLC jsem byl na konci spokojen. Kvůli sbírání achievementům jsem si projel všechny konce, a nejvíc se mi líbíl závěr z DLC, kdy po operaci přijdu o Silverhanda, ale i o schopnost používat chrom a jako obyčejný člověk jsem hned dostal do huby od dvou chmataků. Konec na vesmírné stanici se mě nelíbíl, hezký byl konec se Silverhandem, odjíždějícím autobusem pryč. Závěr s Panam byl takový tuctovější, ale v základní hře asi nejlepší. Zajímavé, že za ukončení hry sebevraždou jsem achievement nedostal.

Většinu času mě nevyhovovala hudba v rádiu, hlavně ze začátku jsem tam měl pořád nějakej latino hip hop to bylo nesnesitelný, ale plně mi to vynahradil song při závěrečných titulcích myslím že v DLC Phantom Liberty od P.T.Adamczyk se zpěvem Dawida Podsiala, okamžitě to šlo do opakového hraní na Spotify a už teď v lednu mám tušáka, že to na konci roku bude v přehledu nejhranějších songů. Je to nádherný.

Na konec bych se podělil o dva easter egy, které mě strašně potěšily, protože jsou mi emočně hrozně blízké. První byl mini quest s propašováním japonského chirurga, který zabil při operaci šéfa Yakuzy, což je totální vykradení scény z mého milovaného amerického Officu, kde ve skladu Dunder Miflin tenhle člověk pracuje a odříkávají i v seriálu i ve hře stejné repliky stejným hlasem. To je paráda. A druhý byl asi závěrečný quest s Judy Alvarez Pyramid Song, odehrávající se pod vodou. Mám vždycky problémy najít pět nejoblíbenějších filmů, knížek atd., ale mám naprostou jistotu, že Pyramid Song od Radiohead je moje úplně nejoblíbenější písnička, a quest evokující klip k ní mě úplně dojal.


I přes průser na launchi se na další hry od CD Projektu budu moc těšit a rád si za deset let dám i ten Cyberpunk 2.

3."platina" roku 2025, 71. celkově

Escape Academy je puzzle hra s asi 15 únikovkami. Každá únikovka je složena z několika (většinou 3 až 4) místností. Hra je z prvního pohledu a obsahuje i split screen coop pro dva hráče, což může být zajímavá varianta, ale nezkoušel jsem ji.

Příběhově je zasazena na školu escape roomů, kde je několik profesorů a studentů, ale slouží pouze k pospojování jednotlivých levelů a není nijak podstatný. Jednotlivé puzzly nejsou těžké, většinou jsem nesplnil časový limit, který je od 15 do 35 minut (tím ale hra nekončí, pouze se načte pět dalších minut a máte pak zhoršenou známku za dokončení) a asi v pěti levelech použil nápovědu (jejíž používání také snižuje finální známku, ale jinak neni nijak omezeno).

Graficky to není nic moc, ale nevadí to, důležité pro mě bylo, ze není problém s hledáním aktivních předmětů.

Pro mě jako člověka, který se ve hrách jako The Witness a podobné dostává velmi rychle do problémů, jsem byl tady rád, že jsem většinu času bez problémů pokračoval dál a po asi šesti hodinách hru dokončil.

2. "platina" roku 2025, celkově 70.

Figment je další malou indie hrou, ke které se dostávám díky upozornění, že končí v gamepassu. Tyto dva týdny jsou nabité a pokusím se i o další vyřazované hry Those Who Remain a Escape Academy .

Figment je krásně kreslená puzzle hra, odehrávající se v mysli člověka uzdravujícího se po autonehodě. Hrajeme za Puzzly jsou poměrně snadné (nápovědu jsem musel použit asi jenom jednou), hledáme baterie, ozubený kola, přesouváme bedny, abychom prošli přes čtyři prostředí a tři bossfighty. Bossové jsou nějaké strachy nebo noční můry, vždy ho naháníme po levelu a nakonec ho vyřídíme v jednoduchém souboji.

I když hra opravdu moc pěkně vypadá, hádanky jsou zábavné, tak největším kladem hry je pro mě hudební doprovod, který vrcholí v bossfightech, kdy každý boss zpívá písníčku a závěrečná rocková pecka mě přinutila k hledání soundtracku na Spotify.

Figment je skvělá, krátká, jednoduchá hra, pokud máte game pass zkuste půlhodinky a pokud vás chytne, tak za nějakých pět hodin máte určitě hotovo na 100% i s collectibly v podobě vzpomínek. V game passu je o druhý díl Figment 2: Creed Valley , na který si určitě po této dobré zkušenosti najdu čas.

1. "platina" roku 2025/celkově 69.

Arkham trilogie patří mezi moje nejoblíbenější série. Dostal jsem se k ní ale až později na Xboxu One a tak jsem doposud neměl možnost se dostat k Origins, protože nejsou mezi hrami podporující zpětnou kompatibilitu. Zde na databázi má uvedeny platformy Xone i X/S, ale i teď když jsem to kontroloval, tak první odkaz na googlu i herní wiki mě potvrdil, že je možné hrát pouze na X360. Naopak mezi platformami chybí PS 5, kde jsem se ke hře přes streamovaní přes PS plus konečně dostal i já.

Origins jsou prequelem Arkham Asyslum, Batman teprve zřejmě začíná se svojí rolí ochránce Gothamu a nezná a až tady poprvé potkává svého hlavního nepřítele Jokera. Hra vyšla až po Arkham City a také se odehrává po celém Gothamu, tentokrát ale ve vánočním hávu. Všude jsou stromky, baňky a ostatní vánoční výzdoba, neustále sněží a je tma a atmosféra města je vynikající. Souboj je stále stejný (stejně dobrý), jediným gadgetem, který si nevybavuju z původních her jsou elektrické rukavice, které se hodí nejen v boji, ale při otvírání dveří. Jinak je to klasický tanec, kdy jedním tlačítkem mlátíte, druhým vykrýváte, třetím matete soupeře pláštěm a čtvrtým uskakujete. Soupeři jsou pořád stejní, na silnější (se štítem, nožem, elektrickým obuchem) pak platí nějaké úvodní kombo než je možné je začít mlátit.

Ke hře jsem se teď dostal jako k poslednímu kousku do letošní herní výzvy a protože mě tlačil čas, tak jsem se rozhodl jet jenom hlavní linku. U předchozích dílů jsem rád plnil bojové a stealth výzvy, Enigmovy výzvy, AR tratě, které jsou i zde zastoupené ve velké míře plus jsou tady vedlejší mise s jinými batmanovými soupeři (Tučňákem, Deadshotem, MadHatterem a dalšími). Rozhodnutí tento obsah skoro celý vynechat a nekompletovat trofeje bylo o to jednodušší, že dost trofejí je z multiplayeru, který jsem nezkoušel, ale zřejmě už po jedenácti letech moc aktivní nebude.

Souboje s bosy nebyly nějak objevné a nijak nevyčnívaly, určitě se neopakovalo nic jako můj oblíbený plošinkový fight se Scarecrowem u Arkham Asylum, tady se všechno nějak jenom mlátilo. Hra mě v této zrychlenější verzi bavila, příběh mě celkem zajímal, ale kdybych to koupil a hrál na launchi po dvou fantastických dílech, tak bych zřejmě byl trochu zklamaný, že dostávám takové horší Arkham City. Teď v rámci PS Plus na proběhnutí a jako nějaké doplnění trilogie od Rocksteady to bylo dobré. A taky sem po letech marných pokusů a vzdávání poprvé dokončil Herní výzvu.

Jurský park je má první dohraná Lego hra. I když dohraná? Po dokončení čtyř filmů, které hra obsahuje (trilogie z devadesátek a první film z nové trilogie) mi počítadlo dokončených procent ukazovalo 29,1 %.

Lego hry mám koupené asi skoro všechny, bral jsem je v nějaké -90% slevě a zařadil je do obrovského listu her, které si zahraju až na ně bude čas. Takže pravděpodobně nikdy. Jurský park jsem rozehrál jenom kvůli výzvě. Problém byl, že mám nasledovaný pouze první díl od Spielberga, na kterém jsme my starší v devadesátkách vyrostli, další dva jsem neviděl asi nikdy a novou trilogii jsem zkonzumoval v kině jako běžný, ničím nevybočující a rychle zapomenutý blockbuster. První díl jsem si tedy užil maximálně a bavily mě všechny klíčové scény (třesoucí se voda ve sklenici, raptoři v kuchyni, hrabání v hovnech nemocného dinosaura a mnoho dalších), ale u dalších filmů šla ta zábava do kytek, protože mi chyběl předobraz toho, co vlastně v misích dělám a hledám. Takže určitě kdybych znal všechny předlohy, tak hodnocení bude vyšší a to mě láká k lego hrám z univers, který znám komplet a miluju jako Star Wars, Indiana Jones nebo Piráti z Karibiku.

Graficky není moc co hodnotit, zvukově potěší samozřejmě originální soundtrack, naopak mě vadil dabing postav, který byl nahrán jakoby v jiné kvalitě nebo možná byl vystřižený z filmů a neseděl s ostatními zvuky a dost mě to rušilo.

Projetí čtyř filmů a dokončení na 29 procent mi trvalo zhruba šest hodin, ale hra je přehlcená sběratelskými předměty, ke kterým jsem se s postavami v misích nedostal a předpokládám, že endgame funguje tak, že si tam berete všechny potřebné postavy podle libosti a vyzobáváte krabice s kostma na skládání dinosaurů, žluté a červené bonusové cihličky a nevím co všechno dalšího jsem neodhalil. Já už asi kompletovat nebudu, ale byl jsem nalákán, abych aspoň tu Skywalker Sagu někdy rozjel.

Do Sinking City jsem se pustil hlavně kvůli herní výzvě, jinak byla hra v mém backlogu her na hodně vzadu. Před a během prvních pár hodin jsem se díval na zdejší diskuzi a komentáře a v podstatě s většinou se dá určitě souhlasit, je to typická průměrná hra, ale já přesto dal trošku vyšší hodnocení než je zdejší průměr.

Pravdu mají všichni ti, co psali, že soubojový systém je špatný, otravný a kdyby ve hře vůbec nebyl tak se nic nestalo. Po prvních asi třech pokusech v nakažené oblasti, kdy mě buď došli rychle náboje nebo mě potvoury rychle rozsekaly, jsem se zařídil podle zdejší rady a obtížnost soubojů hodil na nejnizší a celkově jsem se soubojům snažil vyhýbat. Grafika není tak otřesná jak jsem čekal, ale různé chyby, opakující se vybavení domů, doskakování objektů, postavy propadené do textury tak, že po silnici "šla" jenom hlava, nebo bruslící postavy působily hrozně směšně a kazily atmosféru, která jinak na mě velmi dobře fungovala. Město v rozkladu po ničivé záplavě, lidé propadající šílenství, pořád se tam někdo s někým rve, párkrát jsem viděl, že někdo na ulici někoho zastřelil a nikdo to neřešil (což sem nepovažoval za bug, ale za prostě stav světa, kde je každému už všechno jedno). Navíc je to podpořené dobrým soundrackem a bavil mě i dabing postav.

Co mě přinutilo dát poměrně vysoké hodnocení je hlavní příběh a detektivní hratelnost. Obojí je podle mě na slušné úrovni. Příběh začínající příjezdem cizince do rozloženého města, aby zde našel odpovědi nebo lék na své halucinace a přeludy, hned úvodní případ zmizení Alberta Thogmortona, naznačení místních rasových rozbrojů mě od začátku dost chytil (i když občas je možné udělat nějakou volbu při řešení případu, která nedává moc smysl). Detektivní část mě bavila hodně možná i proto, že jsem kromě L.A.Noire nějakou vyloženě detektivku asi nehrál. Kdybych už měl třeba za sebou Sherlocky od stejného týmu nebo podobné hry, tak hodnotil jinak, ale zdejší hledání v archivech na policii, novinách, nemocnici nebo na radnici, prosté hledání důkazů v lokacích nebo i hledání stop pomocí speciálních schopností hlavní postavy mě prostě sedlo a určitě jsem teď víc nakloněn tomu vyzkoušet třeba právě ostatní hry od Frogwares.

Nic moc jsem od hry před zapnutím nečekal a odcházím docela spokojen. Jsem rád, že jsem si díky Herní výzvě rozšířil herní obzory.

Po zářijovém nadšení z AstroBota jsem se rozhodl, že musím dát šanci podobným hrám od mistrů z Nintenda a proto jsem pořídil Switch. Teď o dva měsíce později a investici poměrně značné částky do asi patnácti must have her je první hrou, kterou jsem na přenosné konzoli pokořil nečekaně Bzzzt.

Co říct jiného než recenze a většina komentářů zde na databázi? Napálil jsem tomu kilo, ta hra dělá dobře všechno, ale nejpodstatnější pro mě bylo naprosto precizně reagující ovládání, které je klíčové pro načasování přesných skoků a vyhnutí se nepřátelům. Hlavně nekonečný dash je fantastický. Nečekaně skvělá je hudba, hlavně pár skladeb, které jely někdy v polovině hry se mě hodně líbily. Hru jsem zatím dojel na střední obtížnost na všechny šroubky, časy a metály a nepřišlo mě to tak strašně obtížné, zkusím dojet i nejtěžší obtížnost, kdy si zatím myslím, že by to nemuselo být tak strašné, když ubyde časový a sběratelský stres.

Mým problémem na Switchi je absence trofejí/achievementů. Takže si je budu snažit nějak u her sám stanovovat. Tady má teda zatím 52 levelů s komplet metálama a viděl jsem titulky. Je tam ještě nějakých 20 badbertových levelů, což nevím jestli je update nebo DLC, ale součást původní hry to zřejmě není, když po final bossovi jely titulky. Takže tyhle levely snad taky zmetáluju, pak bych chtěl najít všechny čipy (v levelech schované tajný místnosti, je jich myslím deset) a zkusit tu nejtěžší obtížnost s omezenými životy.

Je škoda, že hra i přes fantastické hráčské recenze na Steamu zřejmě prodejně totálně shořela, protože to asi autora odradí od nějakých dalších sólo vývojů nebo případně dalšího dílu. Tohle není obyčejná skákačka, je dokonale vyladěná po všech stránkách (o příběhu se bavit nebudeme) a zaslouží si mnohem větší pozornost než se jí dostalo.

Ve Final Fantasy sérii jsem v podstatě nováčkem, dohrál jsem jenom FF 7 remake s FF XII a pár dalších dílů zapnul a odložil na vhodnější dobu. Stranger of Paradise jsem vnímal jenom přes trailery před vydáním, kde všichni měli srandu s nadužívání slova Chaos a pak z poměrně vlažných recenzí. Vypadalo to jako nějaká souls varianta z populární značky. Měl jsem ji tak nějak v paměti, že v případě nějaké výrazné slevy bych to zakoupil. Čas nazrál teď, když Sony oznámilo, že hru vyndají 15.12. z PS Plus.

Příběh moc hodnotit nebudu, protože opravdu nejsem znalec, jenom jsem tedy pochopil, že je to nějaká varianta/prequel prvního dílu. Také dostával v recenzích spolu s dialogy postav dost naloženo. V podstatě jsem ho většinu hry nijak nevnímal, po nějakých úvodních třeba šesti hodinách se vyjevil hlavní quest a to najít čtyři krystaly pro čtyři bojovníky světla (členy naší party). Na konci se však příběh rozjel na mnohem vyšší obrátky a musím říčt, že překvapil a nakonec mě závěr hodně z vypravěčského hlediska bavil.

Zdrcující kritiky se dočkala i grafika, všude padalo, že to je hnusná hra i na PS 3 apod., ale já to tak neviděl. Grafika pro mě není středobodem hry, když hra vypadá super je to plus, ale tady to prostě vypadá jako jiné hry Team Ninja a není to nějak hnusnější než Nioh nebo Wo Long. To samozřejmě nejsou nějaké grafické benchmarky, ale prostě mě to nijak neuráželo a některá prostředí vypadala vyloženě krásně, hlavně části v úvodu (les, pirátská jeskyně).

Jako u výše jmenovaných dalších her od tohoto studia je klíčovým hratelnostním prvkem soubojový systém a ten je i zde na vysoké úrovni, šavlovačky vypadají fantasticky, každý souboj končí doomovským finisherem, které mě bavily celou dobu hraní, výborně fungovali dva členové party, kteří bojovali po boku hlavního hrdiny Jacka, hodně pomáhali a byl na ně spoleh, když jsem potřeboval odskočit od boje a doléčit nebo se zorientovat po bojišti. Souboj je podobný Sekiru, v tom, že není potřeba nějak brát nepříteli zdraví, ale snižovat mu posture (takhle se to jmenovalo v Sekiru, tady nevím) a po jeho vyčerpání konečným úderem soupeře zabít. Postava neleveluje klasické statistiky, ale pomocí vybavené zbroje a hlavně vylepšováním povolání, kterých je ve hře kolem třiceti, každé má skill tree, kde ho vylepšujete a zároveň otevíráte nové joby. Každý job používá nějaké zbraně, které mají své komba, kouzla, ale nic mě nenutilo se je nějak poctivě učit a v podstatě vždy jsem se naučil u každého povolání jedno dvě a stačilo. Kvůli trofejím jsem vždy po vylevelení jednoho povolání přepnul na další, abych si otevřel všechny a nic mě nenutilo se nějak soustředit na jedno, které mi vyhovuje (obvykle hraju nějakýho heavy knighta se štítem a velkým mečem). Tady se dostávám k pro mě největší výtce a to, že hra je na normal směšně jednoduchá a nevím jestli hard jde zapnout rovnou nebo až po dohrání. Nevím jestli jsem do toho šel s mylným očekáváním soulsovky, s kterou to opravdu nemá společného vůbec nic, ale prostě když to trochu přeženu, tak hlavně první půlka byla jak když poprvé zapnete Diablo a skoro není možné, aby vás soupeři zabili. Tady se to samozřejmě stane, ale nepřichází žádný trest, checkpointy jsou všude, nepřijdete o žádné souls, žádné peníze o nic, naopak když bojujete s bossem a zvládnete první fázi, tak vám povolání skočí třeba o tři úrovně a zůstane to tak i když následně nezvládnete druhou fázi. Kromě bosse Tiamat a závěrečného bosse jsem neměl opravdu žádný problém.

Dalším minusem pro mě bylo i na poměry Team Ninja zvrácené množství předmětů, které padaly ze zabitých nepřátel. Postava unese 600 kusů předmětů a pak je musíte zdlouhavě dismantlovat u kováře. Kvůli neexistující obtížnosti navíc není nic co by vás nutilo hledat neustále lepší výbavu. Prostě jednou za čas jsem navlékl lepší zbroj a zbytek vyházel. Za celou hru jsem taky ani jednou nepoužil upgrade zbraně nebo brnění u kováře, protože opět mě do toho absolutně nic nenutilo.

Závěrem můžu říct, že i přes výtky je souboj nejdůležitější věcí ve hře a ten mě bavil hodně celých asi 55 hodin, kdy jsem si i potom dodělal jednoduchou platinu (např. trofej dohrej hru na Chaos obtížnost, která se odemkne po dohrání ve skutečnosti znamená dohrej jednu misi na Chaos obtížnost a i to nebyl problém). Hra mě nalákala na FF 1, které už jsem v pixelové edici pořídil a na dohrání dalších her od Team Ninja, které jsem zatím nedokončil.

Do Yakuzy jsem nastoupil s dílem Zero na PS4 na konci roku 2019 a okamžitě se stala mou velmi oblíbenou sérií. Odehrál jsem zatím díly Zero až 4 a postupně jsem se snažil hry dohrávat, většinou mám na začátku ambice dohrávat to na 100 procent než to vzdám u padesátého pokusu v mahjongu nebo shogi, kdy pokaždé mezi díly zapomenu i ten zlomek z pravidel co jsem během minulé hry pochopil. Problém je ten, že tvůrci sypou hry rychleji než je stíhám hrát, je to vždy záležitost blížící se sto hodinám nebo i přes a víc než jednu ročně jsem zatím nezvládl, takže teď po dohrání Gaiden mi zbývá ještě i s  oběma Judgment díly a novou hrou v únoru 2025 osm her což je šílený a zkusím to zrychlit.

Gaiden tento měsíc končí v game passu, takže jsem musel přerušit chronologické hraní. Kdyby to byla rozsahem klasická Yakuza tak nemám šanci za 14 dní dohrát, ale tento díl je podle mě tak třetinový rozsahem příběhu i menšími požadavky na 100 % achievementů, tak jsem se rozhodl hru zkusit dokončit a po asi 38 hodinách mám konečně aspoň jednu Yakuzu kompletní.

Gaiden měl být původně zřejmě úvod do osmého dílu než se tvůrci rozhodli pro samostatnou hru spojující období mezi sedmým a osmým dílem. Na rozdíl od jejích tahových soubojů je to opět klasická mlátička, hlavním hrdinou je opět klaďas Kiryu, který jestli to správně chápu, tak byl v šestce, v sedmém díle nebyl a vrátil se zase v osmičce jako spoluhráč nového hlavního hrdiny Ičibana. Hra jako vždy má dvě složky - hlavní temnější příběh a vtipné, oplzlé, sportovní, hledací a bojové sidequesty.

Kvůli tomu, že jsem nyní skočil tři díly dopředu, tak z různých flashbacků jsem se dozvěděl dost tvrdých spoilerů, což doufám, že pak hraní těchto dílů moc nepokazí, Kiryu teď pobývá v chrámu Daidoji, z kterého se nakonec vyklube tajná špionská organizace, pro kterou je nucen pracovat. Kratší asi pětiepizodový příběh, se týká rozpustění mafianských rodin Tojo a Omi, které má podporu obou patriarchů, ale ne všichni Yakuzáci chtějí jít od válu a tak dojde ke konfliktům. Při soubojích používá Kiryu tentokrát dva styly - Yakuza a Agent. Yakuza je tvrdý pouliční styl s drtivými údery a kopy a Agent je rychlejší, jakoby slabší styl, který ale doplňují 4 gadgety jako z Jamese Bonda (drony, vybuchující cigarety, lanko v hodinkách a "jezdící boty"). Souboje jsou celkově jednodušší než v klasickém dílu a tak jsem si většinu času vystačil s Yakuza mlácením a ani jsem se nijak nemusel hnát za upgrady a vylepšováním. Po vyřešení zápletky se Kiryu vrací do chrámu, pozdějí vyrazí na slíbenou Havaj, jeho jméno zůstává podle tituly hry vymazáno. Yakuza je vždy příběh s epickými scénami a obětmi, které musí hrdinové udělat, ale až v tomto díle jsem při závěrečných cutscénách regulérně neudržel slzy, což se mi u her opravdu nestává (až na pár výjimek). Příběh a jeho závěr je tím, proč tuto hru hodnotím tak vysoko.

Vedlejší obsah je zde většinou dodávaný skrze Akame (něco jako Florist z minulých tokijských dílů), která vám zadává sidequesty, uvede vás na Castle, což je replika osackého hradu na kontejnerové nákladní lodi (díky které tuto hru zároveň zařazuju do herní výzvy do první kategorie), kde jsou západní kasino, japonská gambling hall, kabaret s děvčaty (které jsou zde formou hraných cutscén s živými herečkami a úplně mě to neoslovilo, navíc to nezvládli zvukově, jsou tam ozvěny jak kdyby to celé natáčeli na hajzlu) a hlavně koloseum, kde kromě již obvyklých soubojů 1v1 tentokrát Kiryu skládá a trénuje svůj tým bojovníků do týmových bitev kde s až 10 členy týmu bojujeme proti přesilám soupeřů. Není zde žádná velká minihra jako trénink a vedení společnic v kabaretu nebo vedení realitních firem jako v jiných dílech. Nároky na kompletování nejsou tak brutální a není nutné nasbírat a vyhrát všechny hry (mahjong a japonské kasinové hry jsem hrál jednou a kolem shogi jsem jenom probíhal po ulici a byl jsem moc rád, že jsem se těmhle obvyklým strašákům nemusel vůbec věnovat), sidequestů není 100, ale asi jenom kolem třiceti.

Hru jsem si jako milovník série opravdu moc užil, kdyby tohle byl obvyklý rozsah všech dílů bylo by to skvělé. Nováčkům bych ale doporučoval začít Zero a jet postupně díl po dílu pokud je to zaujme. Teď zkusím doklepnout pětku a šestku a konečně začít hrát ten tolik vychvalovaný tahový sedmý díl.

Call of duty mám rád téměř od počátků série, nekriticky zbožňuju starou Modern Warfare trilogii, hrál jsem všechno kromě Vanguard (který jsem po zdrcujících kritikách dodnes nezakoupil). Dříve jsem hrál jenom kampaně, někdy od Black Ops 4, kdy byla nějaká první battle royal verze tak jsem začal hrát ji, standartní multiplayer i zombíky. Chápu, že je to nějvětší mainstream co existuje, ale mě vyhovuje a nečekám od toho nějaký realistický taktický souboj, ale prostě zábavu, kterou prostě po zakoupení dva měsíce budu hrát hodně a pak do dalšího dílu sem tam nárazově.

Nejvíc se v komentáři pověnuju kampani. Po loňské otřesné kampani, kde jste dostali obrovský, ale ne úplně zaplnění prostor k průchodu misemi se letos tvůrci vrátili ke klasickému přímočarému stylu, ale asi cítili přetrvávající každoroční kritiky o délce kampaně a tunelovosti a tak se snažili, aby každá mise byla jiná, což opravdu je, ale pro mě to není to pravé, i když je to o parník lepší než loni. Z posledních let bych jako nejlepší kampaň vyzvedl Modern Warfare remake, kdy byla jedna fantastická stealth mise při zajímání rukojmích v baráku, kdy to působilo jako z filmu Zero Dark 30 a zbytek hry byla klasická adrenalinová jízda. Tady se autoři snažili přijít s mnoha novými nápady, ale většinu jsem jich opravdu nepotřeboval (mise v kasinu, působící jako z Hitmana, mise s otevřenější mapou, kde jezdíte od úkolu k úkolu jak v Ubisoft hře, mise, kde hledáte čtyři klíče v zamořené laboratoři a najednou proti vám jdou zombíci (v realisticky se tvářící kampani) nebo přeposlední mise, kdy při výslechu zadržené postavy se pohybujeme v její hlavě a odhalujeme její minulost (tady opisovali od Alana Waka) .
Dále se mezi misemi vracíme do safehousu, kde je možné ho vylepšovat, upgradovat schopnosti jako více zdraví, více štítů, rychlejší přebíjení apod. a mluvit s ostatními členy týmu, kdy se téměř nic zásadního nedozvíme a ještě je zde možné řešit drobné puzzle hádanky. Nikdy jsem nezaznamenal, že by po tomhle někdo v Call of Duty někdy volal a je to všechno naprosto zbytečné a zdržující. Jinak ale jednotlivé mise pěkně odsýpají jsou zábavné, ale mockrát jsem si říkal, proč prostě nedodali standartní střílečku z Pouštní bouře, zápletka s vojenskou organizací už tady taky byla v Advanced Warfare s Kevinem Spaceym a fungovala dobře. Tady opravdu více není lépe a tvůrci prostě vzali jakýkoliv nápad a ve hře ho použili.

Zombie režim se vrací ke klasické hordě, řešíte vlnu nepřátel, z nich máte peníze, za peníze odemykáte další části mapy a vylepšujete zbraně a je to zábava. V multiplayeru zatím chybí nějaký režim pro více hráčů na větší mapě, který myslím byl ve všech posledních dílech. Zde je zatím možnost hrát nejvíce 6v6 týmy nebo v osmi všichni proti všem. Doufám, že brzy do hry přijde Gungame (všichni proti všem, po každém kilu se vám změní zbraň, můj nejoblíbenější mód). I zombies i mulťák fugnují skvěle, nemají žádné technické problémy, hrají to všichni takže nečekáte na zápasy a je to prostě zábava jako vždy.

Výhodou pro váhající je i zařazení do game passu, kde můžete za měsíční poplatek vyzkoušet a pak se rozhodnout, jestli je hra pro vás. Za mě po loňském špatném ročníku, kde jsem hrál pak v podstatě jenom zombíky (protože na Warzone už jsem asi starý, tam se vůbec nechytám) výrazné zlepšení a uvidíme co nový obsah v dalších měsících.

Nakonec jsem podlehl všeobecnému nadšení a přestože obvykle čekám na slevy a v podstatě tak nehraju aktuální hry, tak u Astro Bota jsem udělal výjimku. Komentář zkusím napsat kratší, protože stejně každý ví o co ve hře jde a jak vypadá (myslím, že se tomu nedalo vyhnout v herních mediích kromě teď remaku Silent Hillu 2 žádná podzimní hra nedostala víc prostoru).

Autoři vzali demo ochutnávku Astro's Playroom a posunuli ji o několik úrovní výš. Plnohodnotný díl je výrazně delší, výrazně obtížnější, i když jak píše komentář přede mnou, tak pouze v dodatkových úrovních, ty hlavní jsou pořád snadno průchozí, ale pokud se snažíte kompletovat boty i puzzle kousky, tak obtížnost je v hledání než v přesnosti a preciznosti plošinkování. A třeba skrytých levelů jsem bez nápovědy našel možná menší polovinu (po dohrání každé úrovně při dalším průchodu je k dispozici minibot s detektorem, který vás upozorňuje na chybějící collectibles, ale nepovažuju to za zápor, je to možnost, kterou můžete a nemusíte využít).

Hrozně mě potěšili boti, kteří odkazovali na některé z her z historie Playstationu, i když jsem jich dost neznal. Tohle propojení s minulostí Sony mě fascinovalo už v Astros Playroom. Každý z pěti světů končí levelem, který přímo odkazuje na nejpopulárnější série a třeba God of War level se sbíráním Odinovým havranů mě připoměl, když jsem je sbíral v původní hře.

Žádnou podobnou hru jsem nehrál přes dvacet let, nejblíž k tomu má možná Crash Bandicoot, možná množstvím nápadů, které jsou použity v jednom levelu a pak už nikdy příště mi to připomnělo It Takes Two, což je ale úplně jiný žánr. Možná jedinou malou slabinou může být, že ovladač není využíván tolik jako v Playroomu, ale tam ho chtěli představit hráčům a byl na to maximální důraz (ale třeba šplhání s opičím kostýmem nebo let raketkou pomocí Dual Sensu byly superzábavné a kdyby to bylo i tady, tak bych byl rád).

Astro Bota by nikdo neměl minout, i když si nejste jistí, jestli je to hra pro vás. Protože v té záplavě open worldu, soulsovek, rogue like, které si prostě bývají často hodně podobné je Astro Bot zjevení a doufám, že prodeje budou super a Playstation rozjede v budoucnu plošinkovou sérii.  A musím se přiznat, že mě Sony s Astro Botem přinutilo pořídit Switch a budu sjíždět všechny ty Super Marie a Donkey Kongy, které mě zatím míjeli.

Do JRPG žánru se snažím dostat dlouhodobě, mám o něj zájem, zatím ale nejsem úplně stoprocentní příznivec. Pořádně jsem hrál jen FF 7 první díl remaku, nějaký Dragon Quest na 3DS a Tales of Vesperia. Zatím jsem jenom chvilku nakoukl do Persony 5 a Octopath Traveler a hlavně druhý titul mě hodně bavil z asi dvou hodin a určitě je na mém listu vysoko a brzo se k němu snad dostanu. Naopak Ni No Kuni od kterého jsem si hodně sliboval jsem odložil asi po 30 hodinách, protože mě to i přes nádhernou prezentaci začalo hrozně srát. Poslední dohranou hrou je Soul Hackers 2, která je v podstatě Persona osekaná o velké množství aktivit, ale souboják a summonování démonů/person je myslím v podstatě stejné. Dál mám rád hry jako Valkyrie Chronicles, Fire Emblem nebo málou známou sérii Fuga, kde vylepšujeme partu pomocí vztahů mezi jednotlivými charaktery, což je velká část gameplaye v Personě 3. Chápu jakou má Persona (hlavně asi pětka) pozici mezi znalci a milovníky žánru a tak po pár ne úplně nadšených pokusech s JRPG jsem nainstaloval trojku s tím, že to bude tutovka. Omlouvám se za dlouhý úvod.

Příběh se točí okolo nového studenta druhého ročníku střední školy, který postupně s partou spolužáků a dalších postav bojují zbraněmi nebo pomocí person proti stínům, které se objevují během tzv. Dark Hour a postupně se dostaneme až ke klasické záchraně světa. Každá postava má svou personu (kromě hlavního hrdiny, který jich může mít až 12), která je dobrá v nějakém druhu útoku a klíčem je nakombinovat partu nějak, aby byly pokryté všechny útočné varianty (tři fyzické útoky a sedm kouzelných) plus další skilly jako léčení, buffy, debuffy, prostě celkem klasika. Souboje probíhají v dungeonu Tartarus, který když jsem zjistil, že má 265 pater, tak jsem úplně neměl radost po zkušenosti právě ze Soul Hackers 2, kde byl Soul Matrix, kde jsem několikrát dost bloudil a procházet ho bylo zdlouhavé a nezábavné. V Tartaru je to naštěstí vyřešeno lépe, jednotlivá patra jsou krátká a nekomplikovaná. Mimo Tartarus probíhají souboje jednou za měsíc při úplňku a jedná se vždy o boss fighty. Zpočátku jsem si myslel, že Tartarus je v podstatě nepovinný, sloužící k levelování a získávání itemů a materiálů, ale nakonec je nutné ho projít až k vrcholu. Ale není to takový problém jak jsem si na začátku u počtu pater myslel. Souboje jsou skvělé, bavilo mě u neznámých soupeřů zjišťovat jejich slabé a silné stránky, na obtížnost Normal jsem se nikdy nedostal vyloženě do problémů se skoky v obtížnosti což u některých JRPG bývá dost problém, ale tady to bylo až do konce skvěle vybalancováno a poslední souboje jsem zakončoval na nějaké 80. úrovni ani ne s prstem v nose, ale ani jsem se u nich nijak dlouho netrápil.

Řekl bych, že větší část hry jsem strávil mimo souboje, zejména vylepšováním social link s parťáky, ostatními spolužáky a několika lidmi, které jsem postupně potkával mimo školu. Těchto linek je kolem dvaceti, některé z nich mě bavily a zajímaly (zahraniční student, trenérka malých běžců nebo staří majitelé antikvariátu), jiné jsem se snažil maxovat jen kvůli bonusům při fúzování person a dialogy v nich přeskakoval. Dalšími aktivitami mimo souboj je návštěva restaurací, kina, karaoke, herny nebo pěstování zeleniny na střeše ubytovny, vaření se spolubydlícími, sledování filmů. Všechny tyto činnosti buď vylepšují persony nebo naše osobnostní statistiky Charm, Academics a Courage nebo z nich získáme léčivé a jiné předměty. A poslední důležitým herním prvkem jsou side questy pro Elisabeth z Velvet Roomu (zde se "vyrábí" nové silnější persony). Všechny mimosoubojové činnosti jsou zábavné a určitě to není jenom chození do školy na jednotlivé předměty, jak jsem z recenzí při vydání trochu nabyl dojmu.

Teď už se dostanu k jedinému většímu problému, který jsem měl a to je délka hry. Pro jistotu už to asi hodím komplet do spoileru.
U posledního ze sedmi úplňkových boss fightů jsem podle vývoje situace a i názvu achievementu tušil, že hra ještě nekončí a nějak pojede dál, ale vyřešit to tím, že jsem se dozvěděl na začátku listopadu, že k rozuzlení dojde prvního ledna a do té doby bude jenom škola s občasným Tartarem mě docela zaskočilo. Takže jsem už spíš spěchal ke zmíněnému datu, už jsem přeskakoval dost dialogů, přece jen už v té době jsem tam byl za nějakých 65 hodin a už jsem ten konec prostě vyhlížel. No a prvního ledna uděláte rozhodnutí, kdy hra zřejmě skončí (nevím, zvolil jsem druhou možnost) nebo se dozvíte, že se finálního souboje dočkáte za další měsíc. To už jsem vývojáře nazval hodně nepěknými výrazy. Ke konci jsem už vyloženě doběhl a chtěl mít hru už pryč z disku a plánované rozšíření jsem ani nezapl. Třeba někdy v budoucnu si ho dohraju. Taky mě jako achievement huntera (bohužel) nepotěšilo, že po dokončení příběhu nebyla nějaká možnost dosbírat ty asi čtyři achievementy co mi chyběli (dokončit pár těch sociálních linek a jiných úkolů apod.)

K úplnému konci hry bych jenom rád řekl, že to že hlavní postava zemře dozvěděl až ze čtení zdejších komentářů a následně reditů během titulků. Takže to na mě nemělo ten dopad kdyby to bylo nějak jasněji ukázáno. Pravděpodobně jsem to pochopit měl, ale i na tom reditu bylo dost stejně zmatených hráčů jako já, kteří nepochopili úmrtí hrdiny dva měsíce po poslením boss fightu. Náznaky tam byly samozřejmě, když mu všichni na konci říkali, že nevypadá moc dobře nebo že finální kouzlo místo many stálo hrdinu všechny životy (čehož jsem si v zápalu boje někdy ve tři v noci nevšiml).  

Většina zdejších komentářů je od znalců původní hry, série celkově i JRPG jako žánru, já na to mám tenhle nepoučený začátečnický pohled. Celkově nenapálím Personě tak vysoké procenta jako dostává od většiny, ale je to určitě nejlepší JRPG co jsem zatím zkusil (zřejmě tedy i než do nebes vynášené FF 7 remake) a rozhodně můžu všem kdo ještě nehráli nebo mají obavy doporučit, aby hru zkusili. Jenom teda počítat s tím, že pod těch sto hodin se budou dostávat jen dost těžko.

Astros Playroom ležel v mé PS knihovně bez povšimnutí až do září 2024 kdy vyšlo fantasticky hodnocené plnohodnotné pokračování a zřejmě hra roku Astro Bot. Z herních medií a socek na mě Astro Bot vykukoval odevšud, takže jsem využil hype a nainstaloval Playroom.

Hra byla zdarma ke každé nové PS 5 a měla hlavně demonstrovat hráčům možnosti nového ovladače. To zvládá opravdu na výbornou a žádný jiný vývojář od té doby nevyužil možnosti Duel Sense tak naplno jako tohle v podstatě demo.

Playroom je bohužel velmi krátká hra, má pouze 4 světy po 4 levelech (chápu poměr cena výkon) a co je pro mě ještě větším kazem je její směšně jednoduchá obtížnost. Pro to taky moje i tak vysoké hodnocení patři k těm nižším zde na databázi.

To jsou ale jediné dvě pihy na kráse. Kromě představení ovladače - Astro může být kulička, kterou hýbete šmudláním touch padu, raketka která zatáčí podle toho jak ovladač nakláníte nebo opice, která šplhá vzhůru jak Adam Ondra na olympiádě (tady se mi nejvíc líbila funkce, že na některých úchytných bodech je nutné trigger namáčknout jenom zhruba do třetiny jinak se nezachytíte) - je zde skvěle zobrazena historie značky Playstation a zmíněné čtyři světy jsou v podstatě čtyři minulé generace PS konzolí, kdy postupně sbíráte kromě konzolí i nejrůznější příslušenství z dané generace. Je to fantastické využití své historie k představení novým hráčům (první tři PS jsem nikdy neměl) a určitě i k pěkným vzpomínkám pro hráče, kteří se Sony spojily celý svůj herní život. Překvapilo mě, že se tady nesbírají ostatní Astro Boti jako v první VR hře i v novém dílu. I tak se tady občas mihnuli Astro Boti ze značek Sony, vybavuji si třeba huntera z Bloodbornu.

Myslel jsem, že tahle krátká plošinovka utiší můj hlad po Astro Botovi po té zářijové masírce, ale nakonec když jsem týden po dohraní šel kolem JRC tak jsem nový díl pořídil za 1499 z jejich bazaru a pokusím se ho během 14 dnů dohrát, abych jim ho tam mohl v jejich akci výhodně prodat zpátky. Pokud někdo váhá s investicí a letošní novinka ho zaujala, tak v Astro Playroom se snadno přesvědčí, jak ho Astro bude bavit.

Při vydání Gotham Knights schytávali spíš průměrné až podprůměrné recenze, takže jsem do hry vstupoval s nulovým očekáváním a byl jsem připraven hru opustit při delší nudě nebo nezábavě. Ani jedno ale nestalo a tak jsem byl nakonec příjemně překvapen a dávám jedno z těch vyšších hodnocení zde na databázi. Na začátku je nutné si ujasnit, že moje hodnocení původní Arkham trilogie je mezi 95% a 100%. Batman je moje nejoblíbenější komiksová postava, nedám dopustit na knížky, filmy (s Balem a Pattinsonem) a seriály. Proto i 80% co dávám teď je krokem zpět. Chápu, že hru nedělají Rocksteady a ani příběhově nenavazuje na jejich vesmír. Ale přesto se neustálému srovnávání s jejich hrami nelze ubránit.

Příběh se rozběhne slibně smrtí Batmana a představením Sovího tribunálu, který mám moc rád v komiksu. Velkým problémem pro mě bylo, že v batmanovské hře nehrajeme za Batmana. V komiksech, které jsem četl, se většinou tihle poskoci, za které můžeme v Gotham Knights hrát, moc neobjevovali a tak jsem je v podstatě ani neznal. Na začátku jsem si vybral Red Hooda a až do konce hry ho nevyměnil, protože jsem to nepotřeboval a ani mě to nelákalo zkusit zbytek party.

Kromě dobré hlavní story jsou tady tři větší sidequestové linky s klasickými DC záporáky, které mě všechny bavily a tak scénář hry považuji za jeden z kladů hry. Dobré byly i občasné flashbacky, kde jsem se nakonec něco dozvěděl i o minulosti Red Hooda a pořádně ho poznal (předpokládám, že by to tak bylo i u hry za další charaktery). Na rozdíl od Arkhamu postavy levelují tři různé ne moc rozsáhlé skill tree, v podstatě taková línější verze RPG systému třeba z posledních asasínů. Soubojový systém byl OK, ale Red Hood používal pouze pěsti nebo svoje pistole, nepřátelé nebyly nějak zajímaví, většina jenom boxovala, někteří měli střelné zbraně a pár silnějším bylo třeba prolomit štít. Nedá se to srovnat s koncertem v Arkhamech, když na vás naběhli borci s nožem, elektrickým obuchem, štítem, brokovnicí a na každého byla jiná obrana. Naopak občasné bossfighty byly většinou velmi zábavné (nejvíc asi nahánění Clayface po Gothamu).

Největším problémem byly výplňové mise, kdy jste řešili běžné zločiny v Gothamu a bylo to několik stále stejným opakujících se vzorců (vykrádání dodávky, vykrádaní bankomatu, záchrana rukojmích apod.). Sloužily i k progresu v side questech a několikrát se mi stalo, že jsem něco vyřídil a vzápětí se vracel na stejné místo vyřešit stejnou věc. Hodně mi to připomnělo kritizovanou třetí Mafii, kde to bylo to stejné, vymlátil gangstery v jednom baráku a hned jet do vedlejší čtvrti a tam je znova vymlátit ve stejném baráku.

Celkově ale převládla spokojenost s příběhem, moje obliba Batmana a hru jsem si užil. Ve srovnání s Arkhamem asi nešlo vyhrát, ale určitě to není nějaký odpad, kterému je třeba se vyhýbat a pokud je pro vás zasazení aspoň trochu atraktivní, tak myslím, že se vám bude Gotham Knights líbít.