Metro: Last Light Redux

Nevím proč, ale k tomuhle skvostu jsem se dostal až po pěti, respektive čtyřech letech od vydání. Sáhnul jsem rovnou po Redux verzi s vylepšeným vizuálem a asi jsem udělal dobře. Hned na začátek musím smeknout vývojářům kloubouček a do davů kolemstojících čumilů (konkurence) zařvat: "Koukejte, takhle se to má dělat!"

Když jsem v roce 1998 spustil Half-Life a nemohl se od něj odtrhnout, říkal jsem si, od této chvíle bude každá FPS minimálně takhle dobrá. Šeredně jsem se pletl. V roce 2004 následoval podobně dobrý Half-Life 2 a pak už mě nic v žánru stříleček z pohledu vlastních očí na dlouhou dobu tolik neoslovilo. O dalších 6 let později se objevilo parádní Metro 2033 a Last Light je zatím posledním dílem z této série, než dorazí Exodus.

Co je na Last Light úžasné je nenásilná možnost volby herního stylu. Můžete rovnou vletět do akce a postřílet všechno co má nohy a ruce, nebo si pomalu vychutnat postupné likvidování svých nepřátel. Cest, cestiček, zkratek a různých tunýlků je požehnaně. Způsobů odpravení nepřátel taky. Kulka do hlavy je jistota stejně jako podříznutí či omráčení. Co když ale nemáte na krev náladu? Taky to jde. Sice ne vždycky, ale jsou lokace, kde se soubojům můžete vyhnout zcela tichým proplížením.

Když jsem Last Light na začátku srovnal s Half-Lifem, tak je to především dáno parádním level designem a umělou inteligencí nepřátel. Už před těmi dvaceti lety nepřátelé reagovali na vaše chování a zde je to celé umocněno hrou světel a stínů, které mají reálnou funkci. Hraní na schovku tak nečekaně funguje a díky hudbě a různým zvukovým efektům, které reagují na konkrétní situaci je tahle hra na kočku a myš ještě zábavnější. O atmosférickém štěbetání vojáků mezi sebou ani nemluvě.

Ruku v ruce s úžasnou apokalyptickou atmosférou jde ruku v ruce vizuální a celkově technická stránka hry, která není jen lákadlem pro oči, ale má praktické vlastnosti. Oheň se šíří, různé druhy materiálu reagují na střely, pavučiny hoří, masky na mrtvolách můžete sebrat, teda pokud je nezasáhne zbloudilá kulka a neponičí je, masku je možné (a nutné) čas od času otřít od vody, krve, voda kape, teče a kachličky ze zdí po zásahu krásně odpadávají, kouř reaguje na výbuchy či procházení postav, ze zdí odpadávají kousky materiálu a zůstávají ležet na zemi, jiskry se od země odrážejí atd. a to díky technologii PhysX od Nvidie. Kdo hraje na jiné kartě, bude o některé tyto vizuální laskominy ochuzen.

Last Light je v hratelnosti mimořádně detailní a vše funguje jak by člověk čekal. Zdroje světla jdou zhasnout nebo zničit a ze zářivě osvětlené místnosti lze mrknutím oka udělat černo černou hrobku. Chytré používání zapalovače v různých situacích či možnost upravovat zbraně je příjemným prvkem pro ty, kteří mají rádi pestrou hratelnost. Převážné tunelování z předchozího dílu je ta tam a zde se často podíváte také na povrch, nebo to co z něj po výbuchu zbylo. Je to svým způsobem nádhera i hrůza zároveň, čeho je člověk svědkem a čeho je schopen. A protože ne všude vane příjemně čistý vánek, je potřeba si čas od času nasadit masku a hledat do ní filtry, což je takový nenásilný survival prvek, který hráče nutí lokace pořádně prozkoumat. U mě to zabralo celých 14 hodin.

Příběh je hodně upovídaný a musím říct, že to je jediná věc, která mi čas od času vadila. Už už jsem chtěl jít do akce, ale sem tam je zkrátka potřeba vyslechnout své okolí beze zbraně. Člověk tak lépe pochopí, oč ve hře jde nebo naopak mu to hlavu ještě víc zamotá. Tak či onak je pozoruhodné, jakou práci si tvůrci s příběhem, dialogy a okolními postavami dali. Někdy člověk narazí na sérii rozhovorů, která nebere konce a často je za svou trpělivost odměněn nějakou zajímavostí či vtípkem s pointou. Holt lidé i v těch nejhorších situacích i podmínkách neztrácejí a nesmí ztratit smysl pro humor.

O Last Light by se dalo hovořit dlouhé odstavce, ale proč všechno do detailu popisovat a rozpitvávat. Běžte si to zahrát. Tahle hra patří do zlatého fondu žánru FPS a její starší bratříček Half-Life z ní musí mít radost.