Beyond: Two Souls

Asi jen velmi těžko mohu v budoucnu hledat vývojáře, jehož hry bych pokaždé jednoznačně hodnotil tak vysoko. Studio Quantic Dream, jehož třetí titul jsem měl možnost si zahrát, je onou svatou výjimkou, kdy jsem opět od hry odcházel s tím, že mám za sebou jeden z nejlepších herních zážitků. A proč?

Doménou her tohoto studia je totiž pokaždé příběh, jehož kvalitu jsem oceňoval u her Heavy Rain a Detroit: Become Human, které jsem měl možnost poznat a patřičně je ocenit. V případě "Beyond: Two Souls" vyprávějící o dívce mající nadpřirozený dar, který chce určitá společnost v rámci výzkumů tak trochu zneužít, je totiž jako předchozí tituly studia vyprávěn citlivě a s důrazem na komunikaci v mezilidských vztazích a související křehkosti těchto vztahů. Tuto komunikaci často ovlivňuje sám hráč, kde jako odpověď volí emoční postoje, aniž by potvrzoval nějaké předem dané věty. A jak už tomu u podobných her často bývá, zdaleka ne vždy znamená citlivější postoj k danému člověku jeho nejlepší reakci.

Vzhledem ke vzniku všech třech her z konzolových verzí je potřeba si opět zvyknout na nepříliš příjemné ovládání, které volbou a kombinací různorodých a často nepřirozených kláves nepřináší při hraní zrovna stavy blaženosti. V případě tohoto titulu je to ještě o něco jiné tím, že u soubojových pasáží u úhybných manévrů hráč nemačká žádnou z kláves, ale podle situace uhýbá do různých stran pohybem myši tak, jakým směrem nepřátelská postava útočí. Hra se sice na pár chvilek zpomalí, ale často to i přesto chce poněkud hbitější postřeh, aby si hráč stačil uvědomit, kterým pohybem má hlavní postavu uchránit před přímým útokem protivníka. Nechci tvrdit, že je to změna k horšímu, ale přiznám se, že nejednou mě vlastní postřeh zklamal a já tak ke svojí nelibosti bohužel nechal svojí postavě uštědřit nepěkný direkt a poslat ji tak k zemi. Ale jak říkám, problém to byl spíše můj vlastní, takže výtka by nebyla fér. Tím tak mohu navázat na jednu výjimečnost, která mi v případě takovýchto neúspěchů znatelně pomáhala a tím je fakt, že moje postava nikdy nemohla zemřít a já tak nemusel daný souboj zopakovat. Pravdou je, že to hru poměrně výrazně zjednodušuje, což do jisté míry zní pozitivně, avšak těžko říct, jestli to věcí pozitivní opravdu je, jelikož hráč tak může trpět pocitem, že takový boj pro něj není úplně vítězný.

Pokud jde o další herní pocity, bavila mě častá nutnost lstí, pomocí níž jsem musel vymýšlet cestu nutnou pro další postup v místech, kde mi to okolnosti znemožnily. Tato cesta je volena převážně vysláním nejmenovaného pomocníka hlavní postavy, ovšem způsoby jsou různé a je radostí nad nimi občas mírně zapřemýšlet.

Co dodat? Quantic Dream opět zabodoval a přinesl mi graficky pěknou hru založenou opět na skvělém a citlivě pojatém příběhu, jehož gradování způsobilo, že jsem opět musel dát velmi vysoké hodnocení, které proti výše zmiňovaným dvěma hrám sice nedosáhlo maximální výše, ovšem herní zážitek maximálním rozhodně zůstal.