Quantic Dream zde opět dokazuje, že interaktivní filmy dělat umí. Po úspěšném Fahrenheit a ještě úspěšnějším Heavy Rain přichází další hra, která svou podobu se zmiňovanými tituly nezapře, což je jenom dobře. Přesto se zde najde několik vítaných novinek a vylepšení, která hru dělají mnohem lépe hratelnou - ovládání již není tak kostrbaté jako v Heavy Rain a kamera už taky zlobí méně. Přesto to však pořád není úplně ono a autoři si tak asi ještě nechali místo pro zlepšení. Nutno však pochválit krásné audiovizuální zpracování, především na postavy dle reálných herců se velmi dobře kouká.

V příběhovce musí logicky fungovat hlavně příběh - musí mít zajímavou zápletku, měl by dávat smysl a tímpádem obsahovat minimum nelogičností. To se zde autorům, až na pár detailů, povedlo bravurně. Rozhodně mě Jodie a její osud zajímal dostatečně na to, aby mě to motivovalo o hře přemýšlet i mimo hraní, což se mi nestává zase tak často. Ocenit musím i odvážný krok autorů v podobě nechronologického postupu hrou.

Jodie alias Ellen Page, když ještě byla pěknou holkou, je sympatickou hlavní postavou, která to ale v životě díky svému poutu s duchem Aidenem nemá jednoduché a dostává především psychickou nakládačku ze všech stran - vyřádí se na ní postupně její pěstouni, vrstevnící a nakonec ji zradí i lidé, kterým věřila. Hráč pak nemá problém prostřednictvím ducha Aidena všechny tyto záškodníky řádně ztrestat, což je ve většině případů velmi zábavné.

Myslím, že všichni fanoušci Fahrenheit a Heavy Rain mohou být s Beyond: Two Souls spokojení. Já osobně mám pro tento žánr docela slabost, takže mě si hra získala velice rychle a rozhodně ji tak můžu zařadit minimálně mezi to nejlepší, co v roce 2013 vyšlo. I díky tomu už se dost těším na to, až se virtuálně podívám do Detroitu.