Mor je téma, které ve hrách obecně příliš nerezonuje, i když má hodně co nabídnout, čehož je Plague Tale evidentním důkazem. Svým originálním způsobem Vás hra přenese do středověké Francie zmítané právě touto smrtelnou chorobou, kde se čirý a komorní realismus míchá s fantaskními prvky.

Hlavní předností hry je příběh a především sympatické postavy, ke kterým si hráč postupně vytváří emoční vztah. Hratelnost je zezačátku poměrně jednoduchá a monotónní, založena především na stealthu. Čím dále se však ve hře dostáváte, odemykají se další a nové možnosti hraní, které tuto monotónnost celkem úspěšně nabourávají a dávají hráči více možností postupu jinak ve striktně lineárním světě.

Osobně jsem byl ze hry nadšený zejména v první půli, kdy se jedná o dosti komorní a skromnou záležitost. Následně se však hra rozjíždí na můj vkus rychlostí a směrem, který už mi tolik v tomto zasazení nevyhovoval a překombinovaný konec to určitě nezachránil. Nelze však říct, že bych si neužil i tyto pasáže, jen už to bylo trošku o něčem jiném.

Tolik zmiňovaná podobnost se sérií The Last of Us je zde rozhodně na místě, těžko byste hledali podobnější hru. Nabízí se tedy každému fanouškovi této série, že ani s Plague Tale nešlápne vedle.

Druhé DLC k Metro Exodus mě bavilo snad ještě více než původní hra. Může za to především sympatický hlavní hrdina Sam, který mluví a reaguje na okolí, takže mi konečně nic nerušilo imerzi v jinak skvěle zpracovaném postapu.

Kulisy Vladivostoku jsou velmi pěkně udělané a navíc hratelnostně zábavné. Nechybí zde akční a dynamické interiéry, které střídají i otevřenější pláně nebo zatopené oblasti, po kterých je nutno přesouvat se člunem.

Musím ocenit velmi komorní příběh tohoto DLC, uvěřitelné postavy a perfektní výběr zbraní, které dostanete k dispozici hned od začátku. Neměl jsem důvod měnit, ani moc upgradovat, syrová kombinace pistole, brokovnice a samopalu bez těch nejrůznějších serepetiček typu laserů atd. mi jaksi poskytuje ze střelby tu největší satisfakci.

Chlastačka s kapitánem je snad nejlepším momentem celé série. Opravdu není moc co vytknout, snad jen některé technické chybky, sem tam neviditelné zdi a přehnaný závěr, který úplně rozbíjí tu do té doby skvěle nastavenou komornost. Narozdíl od prvního DLC je ale toto rozhodně must play pro všechny fanoušky metra.

Nemám rád plamenomet. Opravdu nerad ho ve hrách používám. A tohle DLC je hratelností skoro celé o plamenometu. Vyjma jedné kratší pasáže. Navíc to celé začíná slizem a plivajícími slimáky, což byla moje nejméně oblíbená pasáž z původní hry. Říkám si, co to sakra je.

Naštěstí zde po nudném úvodu přijde několik klidných sekvencí, kde hráč může nahlédnout do fungování jiného metra z nedávné minulosti, především na společnost tam. DLC nakusuje zajímavé filozofické otázky stran uzavřené komunity a nutné a přitom nedostatkové komodity v podobě zelené látky, která chrání lidi před všudypřítomnou radiací. To vše je doplněno krátkými prostřihy s plukovníkem Millerem ze současnosti. Tyto části bych vyzdvihl.

Samotné gameplay pasáže jsou ale velmi monotonní, striktně koridorové a extrémně přescriptované. Navíc jsou tu extrémně časté a otravné QTE v podobě zběsilého mačkání klávesy E. Vůbec to neodpovídá kvalitě původní hry a dělá jí to jenom ostudu.

Posádka: Počkejme si, co nám k tomu řekne Artyom.
Artyom: ...
Posádka z vysílačky: Artyome, ozvi se, je to nutné! Artyome, ozvi se. Přepínám.
Artyom: ...
Posádka: Navrhuji Artyoma jmenovat novým lídrem naší skupiny!
Artyom: ...
Anna: Artyome, miluji tě!
Artyom: ...

Nepamatuji si za dlouhou dobu hru, kde by mě tak moc rušil němý protagonista. Zde je to však vyvedené opravdu ad absurdum. Měl jsem pocit, že se autoři na poslední chvíli rozhodli všechny Artyomovy repliky vystřihnout, ale do ničeho jiného nezasahovat. Přitom stačilo tak málo, aby tolik jinak vážných dialogů a situací díky tomu nepůsobilo tak parodicky. Nemuseli z Arťoma dělat řečníka, ale hlas mu dát teda měli i mimo loading screen.

Když ale nad tímto přimhouřím oči a stejně tak je přivřu nad některými technickými nedodělky a bugy, je Metro Exodus vynikající atmosferická fps, která se snaží jít svou vlastní, originální cestou. Po dvou dílech strávených v temném metru se dostáváme do semiotevřeného světa, kdy na mě místami dýchala i Falloutovská/Stalkerovská atmosféra. Přesto jsem si já osobně nejvíce užil právě sekvence v uzavřených prostorech opět s dokonale nasvícenou baterkou, což mám se sérií nejvíce spjaté už od prvního dílu.

Mít vlak jako základnu a putovat pomocí něj postapokalyptickým Ruskem byl velmi originální nápad. Navíc mezi jednotlivými přejezdy je zde dobrovolná možnost více poznat vlak samotný a hlavně jeho posádku, která narozdíl od Artyoma slovy nešetří a někteří jsou schopní vést monology dlouhé minuty. Jak dokonalé by to bylo, kdyby to nebyly monology, ale dialogy, že ano.

Metro: Exodus není ani zdaleka dokonalé dílo. Když se však spojí výborná atmosféra, survival prvky, skvělé prostředí a pocit z neustálého putování nehostinnou krajinou, vznikne jedna z nejlepších postapokalyptických stříleček, které jsem kdy hrál. A navíc to svou dynamikou vše krásně odsýpá a člověku se ani nechce věřit, že už je konec. Tedy, ještě mě čekají 2 DLC, tak doufám v neméně kvalitní zábavu a snad v mluvící protagonisty?

Herní výzva 2026 - kategorie č. 1 - Jízdenku, prosím! - Hardcore

Jeden z mých dalších velkých restů dohrán. Možná dokonce nejslavnější tuzemská adventura. Musím hned na začátku říci, že žánr adventur (a vůbec jejich nejslavnější doba) už mě trochu minul a proto můj dojem a hodnocení nevychází ze srovnání s ostatními zástupci tohoto žánru, ale čistě z pocitů a dojmů, jaké jsem z hraní měl.

Na rok 2003 mě hned ze startu příjemně překvapilo technické zpracování hry - na svou dobu velmi realistická grafika a zdařilé animace vytvářejí hře unikátní atmosféru. Doplněno o vynikající český dabing, kdy jsem po dlouhé době slyšel hlasy tehdejších velikánů tuzemské dabingové scény. To vše naznačovalo velice slibný zážitek.

Samotný gameplay je však značně zastaralý a to, řekl bych, i na svou dobu. Celkově to celé působí dost neohrabaně a pomalé tempo hry mě nutilo si hraní dávkovat v kratších intervalech. Dokonce mi připadalo, že i některé dialogy někdo záměrně zpomalil. U hraní jsem pak často zběsile přejížděl myší po obrazovce, abych tak narazil na předměty, se kterými je možno interagovat. Někdy to byl totiž přes jejich velikost jediný způsob, jak vůbec postoupit ve hře, když někde ležel miniaturní předmět okem takřka neviditelný. Nevyhnul jsem se ani občasnému nahlédnutí do návodu, některé kombinace a postupy bych totiž asi sám nikdy nevymyslel.

Hlavní devizou hry tohoto typu je však příběh a ten tu plní svůj účel velmi dobře. Tajemný, mysteriózní, originální - to vše jsou slova, která mě nyní napadají. Velmi se mi líbilo i surové zpracování některých vedlejších postav, které se chovaly velmi realisticky tím, jak neochotné až neslušné byly. Závěrečný plot twist jsem tušil celkem záhy, i tak to ale na výsledný zážitek a dojem z celého pátrání nemělo velký vliv. Víc jsem byl pak překvapen z toho, jak málo lidí se na vývoji hry podílelo.

Posel smrti i přes některé zastaralé mechaniky a pomalé tempo má i dnes co nabídnout. Bez nutnosti sáhnout do návodu je ale podle mě prakticky nedohratelný. Na druhou stranu ale pro mě bylo celkem osvěžující, že jsem hned všechno nevěděl a neviděl na první dobrou, což se mi nestává často. Takže proč ne.

Herní výzva 2026 - kategorie č. 8 - Rozumíme si? - Normal

První dva díly s podtitulem Black Ops mě zaujaly pro v rámci celé série originální pojetí zápletky v kampani. V třetím díle pak kampaň působí jako ambiciózní experiment, který se ale někde po cestě rozpadl pod vlastní vahou. Na první pohled se snaží být něčím víc. Temnější tón, futuristická technologie, práce s myslí, identitou, realitou… doposud to nezní tak špatně, že? Jenže problém je v tom, že hra nedokáže tyhle motivy srozumitelně uchopit.

Místo gradujícího příběhu dostanete na tác sled misí, ve kterých se dá ojediněle a jednotlivě mluvit i o silné atmosféře, ale jako celek to celé působí zmateně a roztříštěně. Často máte pocit, že vám něco zásadního uniká - ne proto, že by to bylo rafinovaně napsané, ale protože to zkrátka není dobře podané. Jednotlivé postavy jsou víceméně zaměnitelné a chybí jim prostor, aby si k nim hráč mohl vytvořit nějaký vztah. Ve výsledku tak kampaň nedokáže vyvolat emoce, na které očividně míří.

Co ale opět funguje, je samotná hratelnost, dynamika a akce. Tak jak jsme u této série zvyklí. Navíc tu máme futuristické schopnosti, občas k tomu otevřenější design misí, které naoko dávají pocit větší svobody, než kdy dřív. Já osobně nové schopnosti téměř nevyužíval, jelikož jsem si s nimi připadal jako cheater s wallhackem. A to fakt nepotřebuju.

Třetí Black Ops tak pro mě bylo zvláštní zkušeností, ne vyloženě špatnou, mnoha ohledech však nevyužitou a často i zbytečně zmatenou. Autoři zjevně mají nápady i styl, ale chybí jim jasná vize toto dobře prodat (a zde nenarážím na prodeje hry, které byly díky multiplayeru určitě obrovské). Místo silného příběhu si tak z kampaně odnáším hlavně otázku, co všechno z toho mělo vlastně dávat smysl.

Herní výzva 2026 - kategorie č. 4 - Doba AI - Hardcore 

Závěrečný díl restartované trilogie nás zavádí do hlubokých džunglí Mexika a Peru, kde se Lara Croft pokouší zastavit apokalypsu, kterou – poněkud ironicky – sama rozpoutala. Shadow of the Tomb Raider se snaží být osudovým vyvrcholením cesty mladé archeoložky, a i když v mnoha ohledech exceluje, v jiných zůstává stát na půli cesty.

Technicky se jedná o naprostou špičku. Hustá vegetace, práce se světlem pronikajícím skrze koruny stromů a detaily bláta na Lařině kůži (které zde slouží i jako herní mechanika pro stealth) jsou dechberoucí. Peruánská džungle působí nebezpečně a živě, což skvěle doplňuje i vynikající zvukový design. S kvalitními sluchátky a licencovaným zvukem Dolby Atmos se jedná o jednu z nejlépe ozvučených her, které jsem kdy hrál. Skutečně lahoda. Zamrzí ovšem zabugovaný ray tracing stínů, který dnes (od jednoho z updatů) na nastavení vyšší než medium háže nepříjemné artefakty.

To, co mě na hře bavilo nejvíce, je jednoznačný návrat ke kořenům v podobě důrazu na hrobky a environmentální hádanky. Jestliže předchozí díly byly místy až příliš akčními řežbami, zde dostal prostor „tomb raiding“ v té nejčistší zmodernizované podobě. Challenge Tombs, stejně tak jako v rámci DLC přidané kobky, jsou nápadité, vizuálně ohromující a jejich zdolávání přináší onen starý dobrý pocit uspokojení z objevení něčeho dávno zapomenutého. Často jsem si skutečně připadal a intenzivně vnímal, že stojím ve staletí zapomenutém prostoru, kde vzduch smrdí jak zatuchlá mrtvola. Zkrátka, atmosféra těchto míst je vystihnuta skvěle.

Kde hra trochu pokulhává, je samotné vyprávění. Lara je zde vykreslena jako postava na hraně posedlosti, což je zajímavý směr, ale scénář nedokáže všechny ty emoce a motivace vždy prodat s dostatečnou lehkostí. Trinity jakožto hlavní záporná organizace už v tomto díle působí spíše jako povinná kulisa, která nepřináší žádné větší překvapení. Paititi, coby větší herní základna, sice nabízí spoustu obsahu, ale vedlejší questy mají tendenci sklouzávat k žánrové rutině, která jen zbytečně rozmělňuje tempo hlavní linky.

Shadow of the Tomb Raider je poctivá akční adventura, která sází na jistotu. Nepřináší revoluci, spíše piluje už jednou nastavené mechanismy. Pokud jste si užili předchozí díly, budete zde jako doma, ačkoliv se neubráníte pocitu, že se autoři z Eidos-Montréal drželi až příliš při zdi. Jako zakončení trilogie to funguje, ale úplně tím nejlepším dílem z trilogie je pro mě pořád díl první.

Dohráno na 100% - nějak se mi toho během hraní podařilo málo minout, takže jsem se rozhodl, že těch pár přehlédnutých věciček a dokumentů musím doplnit. Rozhodně mě tady sběratelství bavilo více než ve hrách od Ubisoftu, i když to vypadá na první pohled velmi podobně.

Gris je krásná interaktivní omalovánka se skvělým soundtrackem. Jako hra mě však ale neskutečně nudila a i přes poměrně krátkou herní dobu jsem se nemohl dočkat, až si budu moct odškrtnout její dohrání. Do herní výzvy dobrý, ale víc už prosím ne.

Ve své podstatě jde o velmi jednoduchou, takřka lineární plošinovku, u které se bohužel dost často opakuje prostředí a motivy. Z úplně nudné počáteční šedi sice postupně získáváte barvičky a schopnosti a hra tak postupně trochu prokoukne, nicméně princip zůstavá stále stejný - hopsáním sesbírat kuličky a díky tomu se posunout dál. Sem tam se objeví malinko těžší hádanka, ale jako výzvu bych tuto hru určitě neoznačil.

Kdybych si nepřečetl, o čem hra vlastně je, nejsem si jistý, jestli by mi to došlo. Celá se totiž chová dost abstraktně, Gris a ani nikdo jiný za celou dobu nepromluví ani slovo. Hráči, domysli si, neboť to je to umění! Ne však pro mě.

Stejně jako nepovažuji za uměni rozplzlé fleky na plátně někde v galeriích, nepovažuji Gris za hru, která by se mohla spojovat se slovem umění. V tomto ohledu možná budu v menšině, ale tak to prostě je. Účinek tohoto díla mě asi minul obloukem.

Herní výzva 2026 - kategorie č. 6 - Středomoří - Normal

Píše se rok 1995. Rok, kdy v kinech v USA dominuje dnes již kultovní thriller Sedm. Rok, kdy v Evropě přichází na svět budoucí vášnivý hráč Le0nidas. Rok, kdy v Japonsku vzniká naprosto nadčasová hra o cestování časem. Tehdy ještě malý hráč zdaleka netuší, co za herní klenot se mu až dosud bude vyhýbat. Jednoho dne však vznikne herní výzva 2026 a nyní už 31-letý zkušený hráč má s výběrem hry do kategorie Odkojený klasikou jasno.

Za ta léta již Chrono Trigger prošel několika různými vydáními na nejrůznější platformy, jádro hry však zůstává stejné a odlišnosti jsou pouze kosmetického rázu. I proto jsem se rozhodl, pro mě naprosto netradičně, rozehrát hru na svém mobilu na platformě iOS. Aby bylo jasno, 99% her vycházejících na mobil považuji za brak, kterým bych nikdy nechtěl ztrácet čas. Proto taky na mobilu hraju maximálně v letadle, kdy už nemám jinou alternativu jak si zkrátit čas.

Chrono Trigger je však i na mobil implementován velice zdařile. Ovládání člověk rychle přijde na kloub a i vzhledem k tahovému soubojovému systému jsem na mobilu nenašel jedinou překážku v hraní. Pravda, parkrát jsem se prstem v souboji překlikl především v boss fightech, kde se dá útočit na více částí bosse, to ale považuji za maličkost, resp. mou nešikovnost. Celkově musím uznat, že se mi i přes mou nechuť k této platformě, na mobilu hrálo dobře a pokud někdo uvažujete nad tím, jak ze svého nepostradatelného kovového parťáka vymáčknout co nejvíce užitku, tato hra je k tomu jako stvořená.

Jak už jsem zmínil, hra je z mnoha hledisek nadčasová. Zaujme především svým příběhem, který se pozvolna rozplétá do epického dobrodružství, kdy potkáte spoustu zajímavých postav a navštívíte rozmanité a vždy zábavné lokace. Opravdu jsem nečekal, že by mě takto stará hra mohla v tomto ohledu takto uhranout a opravdu se divím, že dosud nevyšel žádný remake, jelikož potenciál je zde obrovský.

Chrono Trigger je kouzelný v tom, jak se celý postupně rozevírá a přináší víc a víc možností. Toto má obrovskou výhodu v tom, že hráč není zahlcen. I když se postupně ze hry stává regulérní open world s nepřeberným množstvím možností, kam se vydat, zezačátku moc možností nemáte a hra v prvních hodinách je téměř čistý koridor, kdy dostanete mnoho času na seznámení s jejími mechanikami. Právě toho, že se totálně ztratím, se u takto starých her často obávám, protože prostě nebývají tak user friendly jako moderní hry, to však není případ této hry.

Na druhou stranu ale musím říct, že zhruba poslední třetinu hry jsem si naopak musel návodem dost pomáhat. Vyskytuje se zde totiž spousta nepovinných vedlejších úkolů, které není vůbec potřeba splnit k dokončení hry, já však chtěl mít hned při prvním dohrání ucelený a kompletní zážitek. V těchto úkolech se často postupovalo tak, jak bych bez návodu vůbec netušil, resp. by mi zabralo hledání možností a odpovědí příliš mnoho času, nemyslím si ale, že by v této fázi občasné nahlédnutí bylo ostudou.

Daleko před hrami jako Mass Effect, Dragon Age, dokonce i před Baldurs Gate nebo Fallout zde máme hru, ve které hrají důležitou roli i vedlejší postavy a společníci, které postupně průchodem hrou potkáte a můžete naverbovat do party. Jejich důležitost a to jak skvěle jsou napsaní jsem si pak nejvíce uvědomil v samotném závěru (mimochodem tato hra má několik možných konců), kdy jsem se při loučení s nimi neubránil dojetí. V tomto kontrastu pak bohužel kvůli absenci dialogu působí němý Crono jako chudý příbuzný. Hra vám ale po čase dovolí hlavní postavu docela dobře odignorovat a klidně ji dohrát i s ostatními postavami a to je opět něco velice originálního a ne moc často vídaného.

Po celou dobu psaní tohoto komentáře mi v hlavě zní znělky z úžasného soundtracku, kterým jako by těch pozitiv nebylo už tak dost, hra oplývá. Chrono Trigger je úžasná hra, dle mého názoru snad i ideálním (?) vstupem do světa jRPG, se kterým sám nemám mnoho zkušeností. Moc rád bych si jednou zahrál i její pořadný remake v moderním kabátku. Pokud k tomu ale nikdy nedojde tak nevadí, hra je i přes své stáří takřka dokonalá taková jaká je.

Herní výzva 2026 - kategorie č. 7 - Odkojený klasikou - Hardcore    
Celková herní doba 1. dohrání: 23 hodin

Pamatujte, tohle není jen nějaký příběh, tohle je naše budoucnost.

Píše se rok 2038 a humanoidní androidi jsou zcela běžnou součástí lidských životů, bez nichž by si mnozí už svůj život nedokázali ani představit. Je tu ale i plno těch, kteří androidy viní ze svých životních neúspěchů a nejradši by je všechny nechali sešrotovat. Stane se však něco, co nikdo nečeká. Někteří androidi vlivem vnějších událostí procitnou a prakticky se stanou živými bytostmi s vědomím na úrovni lidí - začnou si uvědomovat svou zranitelnost a projevovat emoce.

Zhruba v tomto momentě začíná příběh hry. Jak je ve hrách od Quantic Dream dobrým zvykem, i zde hrajete za více postav. Zde jsou to celkem tři postavy, jejichž osud je plně ve Vašich rukou a záleží jen a jen na Vás, Vašich rozhodnutí a někdy bohužel i na Vaší rychlosti v quick time eventech, jak se bude vyvíjet příběh těchto postav a jak nakonec dopadnou.

Hry od zmiňovaného vývojaře jsou často označované spíše interaktivními filmy než hrami. Dost činností tu totiž děláte celkem zbytečně, gameplay je značně zjednodušený a více méně se orientuje pouze na lehký průzkum a QTE. Mnohem důležitější roli zde pak hrají volby v dialozích a v různých situacích. Detroit v tomto ohledu není výjimkou, přesto si myslím, že se jedná zatím o nejlepší převedení tohoto způsobu na herní plátno a z her od QD jej řadím úplně nejvýš, i když jsem velkým fanouškem i předchozích her tohoto studia.

Ve hrách rozhodnutí velice často bývají pouze na oko, ve skutečnosti pak nic moc nemění. Zde ale i na první pohled malá rozhodnutí skutečně celkem brutálně formují celkový dopad na děj a to, jak se bude příběh vyvíjet. Hra je rozdělená na úseky a po každém takovém úseku na Vás vyplivne diagram, ve kterém můžete vidět možnosti větvení na základě učiněných rozhodnutí a taky Vám v procentech zobrazí, jak moc se Vaše cesta shoduje s hráči z celého světa a přáteli.

Špatnými rozhodnutími pak dokonce některá z hlavních postav může brzy umřít a někteří hráči si tak mohou nevědomě celou hru výrazně zkrátit. Mně osobně se na první dohrání povedl happy end s tím, že snad všechny důležitější postavy přežily. Dost často jsem se řídil intuitivně a kupodivu to fungovalo. Sem tam mě ale naštvalo rozhodnutí, které na první pohled nebylo jasně patrné z uvedené volby - za všechny příklady dám proslov Marcuse ve studiu, kde máte na výběr začít a skončit projev klidně nebo odhodlaně. Začal jsem tedy klidně a skončil odhodlaně, bohužel ale odhodlaně tady znamenalo spíše agresivně vůči lidem a tohoto jsem pak litoval, i když jsem dopředu netušil, že to takto dopadne a hra mi pak později toto nešťastné rozhodnutí několikrát předhodila jako ne úplně šťastné v mém pacifistickém přístupu. Naštěstí to ale nemělo takový vliv, aby mi můj plán nevyšel, jelikož vše ostatní jsem udělal dobře.


Detroit je hra (říkejte tomu klidně dál interaktivní film, je mi to fuk), která ve mně dokázala vzbudit velké emoce a zaujetí. Celým svým zasazením do ne tak vzdálené budoucnosti, svými postavami i zpracováním mě uhranula a já se dokonale bavil, prožíval a zvažoval každé rozhodnutí. A rozhodně jsem vzhledem k mnoha možnostem volby nehrál naposled, určitě mě láká zkusit více průchodů.

Jedna věc je jistá. Kdybych se náhodou dožil doby, kdy budu vlastnit svého androida, určitě se k němu budu chovat dobře a s pokorou, minimálně tak jako Carl k Markusovi. Ne snad ze strachu nebo z vypočítavosti, nýbrž čistě z toho pohledu, že já osobně bych procitlé androidy dokázal brát jako sobě rovné a jako další formu inteligentního života, čímž jsem si odpověděl na jednu z více filozofických otázek, které toto dílo klade.

Herní výzva 2026 - kategorie č. 2 - Opomenutá kvalita - hardcore  

Tak jsem se opět dostal k dalšímu dílu z nekonečné série Call of Duty, který zřejmě mělo tak jako předchozí Call of Duty: Ghosts dostat pokračování, to však dosud nepřišlo. Snad to není kvůli kauzám Kevina, jelikož toho na konci sežehnou plameny. Přitom vychází zpravidla rok co rok nový díl. Možná však mají slova ze závěru kampaně vyzdvihující, že tohle není konec ale začátek, i jiný význam.

Rozhodně pozitivním prvkem je konečně dlouho očekáváná změna enginu, která toto COD v rámci roku vydání řadí k audiovizuální špičce dané doby. Všechno to vypadá a hýbe se skvěle, vyloženě z toho srší dopamin. I zde budete svědky likvidace z reality světoznámé stavby, což už předvedly i předchozí díly série, a opět to má něco do sebe a příběhu to dodává takový ten punc vážnosti situace.

Zápletka je vcelku jednoduchá. Zprvu si vás po zranění ruky z americké armády vytáhne jako žoldáka geniální vizionář představený mým oblíbeným Kevinem Spaceym, abyste brzy zjistili, že váš zaměstnavatel má se světem trošku jiné úmysly, než by se vám asi líbilo. Nezbývá tedy než vzdát se lukrativních zaměstnaneckých výhod a vydat se zachraňovat svět po boku svých statečných parťáků.

Hratelnost je léta neměnná, mám však pocit že s prostředky, které mají autoři nepochybně k dispozici, by se daly udělat i zajímavější věci a možná by ani nebylo na škodu občas rozšířit jinak striktní koridor. Také ovládání nejrůznějších dopravních prostředků zde v kontrastu s pohybem pěšky a střelbou působí jak z levného bazaru.

Samostatnou kapitolou je tu umělá inteligence nepřátel i spolubojovníků, kdy pokud nehrajete úplně tak jak by vývojáři očekávali, dochází pak k mnoha kuriozním situacím. A to opravdu stačí z koridoru vystoupit jen trochu, tím že třeba nepřátele chcete v rámci možností obejít. To se pak začnou dít věci, že radši přestanete experimentovat a začnete hrát úplně přesně tak, jak se po vás chce. Což je za mě vzhledem k možnostem a prachům, které značka generuje, škoda.

Celkově jsem ale dostal opět to, co jsem čekal. Nic víc, nic míň. Pár hodin kvalitního střílení, adrenalinu a doplnění dopaminu. Na oddych ideál, pro hlubší zážitek je potřeba sáhnout jinam.

Press F to pay respect.

Herní výzva 2026 - kategorie č. 10 - Pod maskou - normal 

Jako dítě jsem filmy s nimi miloval. Buda Spencera a Terence Hilla považuji za jedny z mých největších dětských hrdinů. Miloval jsem jejich soutěže v pojídání párků i jejich jednoduché řešení nejrůznějších problémů - když nepomůže rána, musíš dát větší ránu (tím se v reálném životě samozřejmě neřídím).

Jak ale dopadla tahle vcelku kratičká herní adaptace? V prvé řadě je potřeba přiznat, že nebýt toho, že jsem hru odehrál společně s přítelkyní, určitě bych se sám tak dobře nebavil. Tato hra je vyloženě stavěná pro dva hráče. Ideálně na jedné klávesnici. Na ovladači si ji totiž nezahrajete, respektive se mi na ovladač nepodařilo namapovat tlačítka a vůbec změna ovládání byla dost krkolomná a jedna klávesnice pro nás často trochu malá, ale nakonec jsme si zvykli.

Bohužel hru provází dost bugů, často jsme se v postupu nějakým způsobem zasekli a nezbývalo než hru restartovat. Nebo se prostě postava zasekla v chodu a jediné co pomohlo bylo zmáčknutí všech kláves pro směr pohybu najednou. Obtížnostně je hra celkem vyvážená, i s naprostým nehráčem se dá velice v pohodě hra dohrát na střední obtížnosti.

Pixelartová grafika mě nenadchne ale ani neurazí, dosti primitivní hratelnost a velmi zjednodušený soubojový systém po čase začnou být trošku stereotypní, doporučuji tedy hraní vhodně dávkovat, byť se celkově jedná o zážitek pouze na pár jednotek hodin.

Soundtrack vycházející z filmů je boží, zamrzí jen absence dabingu postav. Celkově se jedná o zdařilou oddechovku pro dva hráče a taky vynikajícího kandidáta do letošní herní výzvy.

Herní výzva 2026 - kategorie č. 5 - Spoluhráči - normal

Komentář se vztahuje k hodnocení všech 3 epizod druhého a posledního DLC k Assassin's Creed: Odyssey.

Zatímco první přídavek rozšířil základní hru v rámci původního světa, druhý přídavek nám ve svých 3 epizodách postupně představí 3 úplně nové oblasti, které jsou značně odlišné jak od původního Řecka, tak od sebe navzájem. Děj se totiž odehrává v jakési simulaci mytologického ráje, podsvětí a nakonec na samotné bájné Atlantidě.

Musím uznat, že i po těch desítkách hodin v původní hře a prvním DLC, i když jsem hned navázal tímhle, jsem ze hraní nebyl unaven, tak jak bych očekával. Velký podíl na tom má právě ona zmíněná změna prostředí a za mě v rámci Ubisoftího standardu mnohem lepší writing co se zápletky i vedlejších úkolů týče. Audiovizuální a hratelnostní vyšperkovanost zdobila již základní hru, ve scénaři je však ten hlavní rozdíl, proč jsem nakonec toto druhé DLC odehrál mnohem intenzivněji a skoro jedním dechem, aniž bych se nějak zásadně musel k dohrání nutit.

První dvě epizody přináší do hraní svěží vítr, celý svět je značně zvertikalizován, což přináší nové zábavné hratelnostní možnosti. Je tu spousta míst, kde se vizuálem můžete kochat a vzhledem od úplného ústupu od realismu se už autoři vůbec nemuseli držet na uzdě. Vaše rozhodnutí tu mají na všechno daleko větší dopad, i když bohužel pořád platí, že jsem v dialozích často nevěděl, co vlastně volím, protože to z nich nebylo patrné, takže Kassandra dost často udělala nebo vyslovila něco, co jsem vůbec v úmyslu neměl. Vyzdvihnout musím setkání Kassandry s mnoha zajímavými postavami, za všechny mohu jmenovat Leonida, Háda nebo starého známého Brasida.

Je pravda, že ve třetí epizodě již tomuto přídavku dochází dech a je zde dost nevysvětlených okolností, spousta věcí moc nedává smysl, nakonec je však uzavření celého příběhu Kassandry zprácovano důstojně (narozdíl od původní hry, kde se asi počítalo se zakončením v budoucích DLC), kdy na ostrově Korfu dojde ke svému dalšímu smyslu nesmrtelného života s příslibem její účasti i v budoucích dílech, nebo alespoň ve Valhalle, minimálně z toho hlediska si určitě jednoho dne plánuji Valhallu zahrát, i když už jsem chtěl skoro zanevřít na ty obrovské generativní megalomanské Ubisoftí díla.  

Celková herní doba Assassin's Creed: Odyssey včetně všech DLC 113h 40min 00s (splněny všechny vedlejší questy)

Herní výzva 2026 - kategorie č. 3 - Od slova k větě - hardcore 

Komentář zahrnuje hodnocení všech 3 epizod prvního ze dvou rozšíření Assassin’s Creed: Odyssey.

Rozsáhlost základní hry je vcelku enormní, proto jsem čekal, že mi hraním tohoto DLC ihned po dohrání základu rychle dojde dech. To se však nestalo. DLC je dobře epizodicky rozdělené, epizody naštěstí nejsou moc roztáhlé a navíc se děj odehrává vždy jen na jednom kousku mapy, což je také příjemnou změnou oproti rozsáhlé původní hře.

Odyssey toho s původním duchem série příliš nesdílela, nepotkali jste tam žádného assasína ani nic podobného. Zde je tomu hned v úvodu jinak, kdy vám hra hned představí postavu Daria, dost možná úplně prvního asasína. Jedna se na standardy Ubisoftu o jednu z lépe napsaných postav, což je asi největší předností tohoto DLC. Škoda jen, že Dariův syn už se moc nevyvedl. Neexistující chemie mezi ním a Kassandrou jde proti všemu co se mezi nimi dějově odehrává.

První dvě epizody mě svým dějem a postavami bavily místy i více než základní hra, bohužel třetí epizoda laťku zas o něco snížila a já tak toto DLC dohrával spíš s pocitem, že už to chci mít z krku. Rozhodně ale celkově DLC hodnotím spíše pozitivně, neboť několik věcí dělá dokonce lépe než základní hra.

Nyní jsem zvědavý, co přinese Atlantida.

Herní výzva 2026 - kategorie č. 9 - Požárník (normal).

Úspěšná série Assassin’s creed se dočkala změny žánru, která přišla již s Origins, kdy se Ubisoft nebál vydatně inspirovat třetím Zaklínačem od CD projektu. Odyssey je pak celkově mnohem větší, velkolepější a rozsáhlejší než předchozí putování Egyptem. Přesto se mu již z principu v mnohém podobá.

Nikdy jsem se netajil svou zálibou ve starověkém Řecku, proto je příhodné, že mi hra svým zasazením velmi sedla. Nejedná se zde o nějakou historicky věrnou interpretaci události, autoři se víceméně pouze inspirovali starořeckou mytologií a významnými osobnostmi. I když výrazně generické, přesto mě putování po tomto kousku světa ani po desítkách hodin neomrzelo a Ubisoft zde opět dokázal, že talent na to vytvořit svět jako takový, jej pořád neopustil.

Netradičně zde hráč hned na začátku dostane na výběr za jaké pohlaví chce hrát. Jak jsem se později dozvěděl, hlavní hrdinka měla být pouze jedna, ale akcionáři se lekli toho, že by ženská protagonistka mohla ohrozit prodeje. Kassandra je však výborná, skvěle nadabovaná a sympatická, rozhodně v rámci celé série patří k těm úplně nejlepším protagonistům.

Odyssey má spoustu skvělých vlastností, o kterých už tady padlo mnoho slov. Bohužel pro mě ale selhává v tom nejdůležitějším bodě a to v hlavní lince, která je dosti kostrbatě rozdělená do tří nesouvisejících odvětví, jejichž vyvrcholení je mdlé a nepřináší dostatek zadostiučinění. I zde se najde několik zajímavých a dobrých momentů, ale obecně mám z hlavního příběhu vlažný pocit, kde asi nejvíce cítím nevyužitý potenciál tak skvělého místa zasazení, kterým Starověké Řecko bezpochyby je. Bohužel je tu na můj vkus až příliš infantilního a cringe humoru, hra na vážnější notu by tady tomu světu slušela mnohem více, což si autoři naštěstí v následujícím DLC uvědomili.

Odyssey je i se svými DLC opravdu velmi rozsáhlé dílo, určitě patří mezi mé vůbec nejdelší hry, které jsem hrál. Pouze základní hra mi zabrala cca 90 hodin čistého času a to jsem neprozkoumal všechno, i když vedlejší úkoly jsem se snažil splnit všechny. Ty mají obecně kolísavou kvalitu, na standard Ubisoft jde ale spíše o nadprůměr, což je ale ve srovnání třeba s KCD nebo Zaklínačem pořád hodně málo.

Ani zde se tak Ubisoft nevyhýbá svému heslu kvantita nad kvalitou. Ve svém občas trochu skrytém jádru je ale Odyssey pořád hrou, která má svoji neopakovatelnou hodnotu a při vhodném dávkování dokáže kvalitně zabavit i přes svou na první pohled děsivě dlouhou herní dobu.

Payback představuje ve všech ohledech výrazné zlepšení od jeho předchůdce z roku 2015. Toho však rozhodně nebylo těžké překonat, protože až na skvělý audiovizuál toho příliš nenabídl. Payback tak vrací sérii reputaci především z příběhové stránky věci, kdy tu opět máme motivující zápletku, v rámci celé série, si troufám tvrdit, patří mezi ty nejlepší.

Zdejší partička okolo hlavního protagonisty Tylera je výrazně sympatičtější než ta, která se objevila v předchozím díle, kde se mi z neuvěřitelně hloupých, nesmyslných a vrcholně cringe cutscén ježily chlupy všude možně. Ani zde se klasickému NFS cringe úplně nevyhnete, ale pořád je to o parník lepší než minule. Možná Vám přijde divné, že se na prvním místě věnuji právě příběhu u závodní hry, ale se sérií mám tak nějak spojené, že ty nejlepší kousky (v čele s Most Wanted) měly pro mě právě ty nejlepší, rozuměj nejvíce motivující, zápletky.

Co teda samotné závodění? To je velice příjemně arkádovité, bohužel ale bez podpory mého volantu, musel jsem tedy přesedlat na gamepad. To je asi jediný minus oproti předchozímu dílu. Realtime střídání dne a noci, město i rozmanitý venkov, včetně pouště, terén, to vše je zpracováno skvěle. Je tu opět pro sérii spousta známých způsobů závodění počínaje klasickým sprintem, přes okruhy, drag, konče mým neoblíbeným driftem, který je ale zde tak dobře a stravitelně zpracovaný, že mi vůbec nevadil.

Vzhledem k upadající pověsti série směrem k modernějším titulům jsem čekal docela bídu a nakonec dostal velice příjemnou arkádovitou závodní hru, která ani na nejvyšší obtížnost není frustrující (i zde se najdou výjimky). Překvapila mě celková délka hry, v rámci celé série mi snad tento kousek trvalo dohrát za nejdelší čas. Rozhodně doporučuji všem fanouškům série, nakonec Payback hodnotím jako jeden z jejich vůbec nejpovedenějších kousků.

Zatímco většina herního obecenstva již směle a vydatně navštěvuje lázně v Kutné Hoře, já se rozhoduji zopakovat si Jindrův příběh hezky od začátku, jelikož ze vzpomínek z doby krátce po vydání v roce 2018 už toho hodně vyprchalo a navíc do původní hry od té doby přibylo spousta obsahu, oprav a vylepšení a pro mě osobně navíc velmi atraktivní lákadlo v podobě hardcore modu.

Nevím jestli je to všemi těmi novinkami, mým lepším herním vybavením, absencí přehnaných očekávání nebo jen věkem, ale tentokrát mě hra pohlcuje mnohem více a po 137 hodinách čistého hraní ji musím zařadit vůbec mezi ty nejlepší kousky, které jsem kdy hrál a které už jen tak z mé herní paměti nevymažu.

Ze startu samozřejmě volím hardcore mod a perk dutá hlava, protože svou posedlostí komplecionismem takřka v každé levelovací hře velmi rychle překročím onu pomyslnou hranici, při které pak u mě strmě klesá zábava. Zde jsem po splnění snad všeho hru završil jenom pár desítek zkušeností těsně před maximálním levelem 20. Bravo, tomu říkám balanc stavěný na míru pro mě.

Imerze surového středověku na mě dopadla dokonale, Jindrův příběh je dost reálný na to, aby nevyzněl úplně hloupě, ale zároveň dost nerealistický na to, aby z toho mohla být skvělá hra. Začátky v kůži kovářovic synka jsou skutečně těžké a vlastně se ani moc nedivím mnoha lidem za to, že kvůli soubojům se hrou praštilo. To je však ale mylný první dojem, protože pokud skutečně do hry investujete trochu málo času tréninkem s Bernardem, můžete se velice rychle vypracovat na dobrého šermíře a není to tak ani o vašem skillu jako takovém, ale spíše o tom, že KCD je hra hodně postavená na číselných statistikách, i když to tak vůbec na první pohled nevypadá. A ty čísla prostě nezvýšíte jinak než trochou grindu v podobě tréninku, což ale na druhou stranu není úplně nerealistické, že?

Na druhou stranu uznávám, že souboje s více nepřáteli se doteď nepodařilo úplně opravit, systém zaměřování se při tom často úplně rozbije a navíc se mi několikrát při tom událo několik kuriozních bugů, kdy jsem já nebo nepřítel z nějakého důvodu vyletěli do vzduchu nebo skončili někde zaseknutí v textuře. Bojům se skupinou nepřátel jsem se tak snažil co nejvíce vyhýbat.

Už samotná původní hra nabízí desítky hodin zábavy, tunu zajímavých a povedených úkolů, jakož i doplňkových činností. To vše ještě rozšiřují vesměs povedená DLC, která nám dají možnost poznat více jednotlivé hlavní postavy nebo jejich zákulisí. Ze všech nejlepší je za mě přídavek s Johankou, kdy hráč dostává na výběr z velkého množství možností jak to celé pohnojit, na druhou stranu dává poměrně hezké zadostiučinění, pokud se Vám všem těmto nástrahám podaří uniknout a Johance opravdu pomoci.

KCD je ve své definitivní edici dost jinou hrou, než kterou byla v době vydání. Je výrazně lepší, nabitější obsahem a celkově vyladěnější. Kromě zmíněných soubojů s více nepřáteli a stále přetrvávajícím mírným technickým problémům, nemám co vytknout. Ve všem ostatním mě totiž hra naprosto pohltila a neuvěřitelně mě nalákala na své pokračování. Před všemi, kteří se na tomto skvostu podíleli, smekám klobouk!

Ačkoliv se jedná o 22.! přídavek do série, díl z roku 2015 nenese žádný přívlastek. Měl to být pokus o restart série, pokus o návrat ke kořenům, resp. návrat do pro sérii nejúspěšnějšího období kolem legendárních dvou Undergroundů a Most Wanted. Jak to ale dopadlo?

Audiovizuálnímu zpracování již tradičně nelze nic vytknout, hra vypadá i po letech od vydání velice dobře, i když zde vymodelované hřiště v podobě věčně nočního města mi přišlo poněkud mdlé a nudné. Ale to bude možná tím, že já rozhodně patřím k těm, co by ocenili možnost řádit ve městě i ve dne.

Arkádový jízdní model splňuje přesně to, co od série očekávám, zde dostupná auta a jejich možnosti tuningu jsou naopak nad mým očekáváním a myslím, že tak detailní úprava vozu, pokud mě paměť neklame, tu v rámci série ještě nebyla. Zkrátka a dobře doposud všechno fajn a hra má nakročeno opravdu k velice důstojnému restartu.

Jenže pak tu máme tu nehoráznou stupiditu v podobě nucení hráče být neustále online a připojovat se do města, kde už jezdí jiní hráči, popř. NPC, která hráče mají připomínat. Občas mi (ne)úmyslně? nějaký ten závod srážka s někým takovým pokazila závod. Tím tu nastává velký kámen úrazu, jelikož se mi při hraní několikrát stalo, že na mě hra vyběhla s hláškou, že za X minut dojde k restartu serveru, který samozřejmě v ten moment vede ke ztrátě progressu. Tento způsob nucení hráče být neustále online zdá se mi tedy poněkud nešťastným.

Na sérii NFS jsem měl vždycky rád, že ačkoliv se jedná primárně o závodění a tuning, zbyl tu vždy prostor i na nějaký ten příběh, jinak řečeno motivaci k hraní - v tomto za mě nejlepší službu odvedli autoři ve skvělém Most Wanted, kde mě celkový příběh a zpracovaní blacklistu velmi bavilo.

O zdejším příběhu opravdu asi radši nevím, co bych si měl myslet - máme tu živými herci hrané sekvence, kde se nám představí parta hipsterů v čele s Dominikem Ferim. Všichni jsou odporně nesympatičtí a celá tato partička v početných cutscénách prakticky pořád jen vede naprosto nudné a nesmyslné rozhovory. Asi to má působit rádoby cool, ale mě to nenadchlo. V tomto kontextu se nebojím tvrdit, že i úplně první vydané NFS má lepší příběh než toto.

Jo a samozřejmě tu nechybí policie, ale ta je tu tak zbytečná, že se k ní ani nemá cenu vyjadřovat.

S volantem před velkou televizí to však vůbec nebyla špatná oddychovka. O důstojný restart se ale za mě nejedná.

Těch cca 4-5 hodin singleplayeru téhle hry je vlastně fajn. Tím, jak je hra akční a jaký má spád, za tak krátkou dobu prostě nemůže z principu nudit a přestat bavit. Bylo pro mě trošku těžší vžít se do příběhu, který navazuje hned na události druhého dílu, protože jsem jej hrál dost dávno a jediné co mi utkvělo v paměti byla ikonická postava kapitána Price. Ten opět nezklamal. Je to ten správnej americkej drsňák a hrdina z 80. let.

Není tu však žádný čas na rozjímaní nad minulostí, tady máš zbraň a střílej. Ruského teroristu Makarova je potřeba zastavit dříve než dojde ke katastrofě. Konečně jsem měl pocit, že se dění na scéně netočí jen kolem mě a že nepřátelé si všímají i mých spolubojovníků a zase, že mí spolubojovníci jsou co k čemu a jsou docela dobře schopní většinou i bez mé pomoci vyčistit perimetr, i když jich tedy nebývale mnoho zařvalo, když jsem se zrovna více kochal než střílel. V bitevní vřavě jsem tak, kde to šlo, hledal různé cestičky, kterými bych své nepřátele mohl překvapit a ono to docela spolehlivě fungovalo.

Hned na začátku mě docela naštvalo, že zmizela možnost vyklánět se na stranu. Tohle jsem v CoD vždycky hojně používal a dost mi to chybělo. Moc nechápu, co k tomuto vývojáře vedlo. Musím však vyzdvihnout epické vizuální momentky s povedenou hudbou, několikrát zmiňovaný pád Eiffelovky je vskutku impozantní a v člověku to vyvolá přesně ty emoce, které jsou zde potřeba.

Ve hře je dokonce i několikrát Praha a v ní Leoš Mareš. To by bylo jasných 10/10, kdyby Leoš uměl zpívat. Takhle ale musím hodnotit objektivněji. Škoda té fyziky a nic moc zvuku - hlavně to tlumení střelby spolubojovníků mě dost rušilo. Vizuál ve srovnání s BF3 ze stejného roku výrazně horší, ale úplně katastrofa to taky není, vyzdvihnout musím světelné efekty. Suma sumárum, nadprůměrně dobrá zábava na 2 večery.

Duchovní nástupce legendárního izometrického RPG Planescape: Torment to už z podstaty věci nemohl mít lehké. Překonat laťku nastavenou tak vysoko je téměř nemožné a jen její dorovnání by se rovnalo malému zázraku. To se, troufám si tvrdit, nakonec neuskutečnilo. Přesto nemůžu Tides of Numenera označit za zklamaní, pořád se jedná o velice dobře napsanou hru, kde writing rovná se alfa a omega všeho, protože hrát Torment je jako číst si interaktivní knihu, a v tomto duchovní nástupce navazuje bez větších potíží.

Hra nám v klasickém old school izometrickém stylu nabízí pestrý svět, kde se fantazii meze nekladou a hráč má stejně jako v předchůdci mnoho možností, jak se v tomto světě chovat a jak jej svými i zdánlivě malými rozhodnutími ovlivnit a měnit. Z tohoto hlediska se jedná o poctivý a velice zábavný role-play a nemám zde co vytknout. Průser však nastává v případě hlavní linky, která na mě neměla ten patřičný motivační efekt a prakticky každý vedlejší quest byl pro mě zajímavější než hledání způsobu opravy rezonanční komory, což je cílem minimálně první půlky hry.

Od jistého bodu však naštěstí i hlavní linka dostává spád, bohužel jsem měl neodvratitelný pocit, že mi ve hře chybí důležitý obsah, jako kdyby ho někdo vystřihnul nebo zkrátka nedodělal. Jako by snad poslednímu odvrženci chyběla část paměti, právě ale ta podstatná část, která by tomu všemu dala význam rozuzlení. Snad i proto jsem se ke konci hry trošku ztrácel v tom, kdo je vlastně ten dobrý a kdo je padouch, kdo jsem vůbec já a co tam vůbec dělám. Vrcholem pak byl za mě neuspokojivý závěr, kdy člověk dostane na výběr z několika dialogových možností, jak chce zakončit hru a je úplně jedno, co do té doby udělal nebo jak se choval. Ani jedna z možností se mi navíc nezamlouvala, chyběl mi tam nějaký tajný chytřejší konec, který by odměnil hráče kompletionisty. Ohledně hlavního antagonisty Atramora je navíc ve hře tak málo informací, že jsem se ho na konci rozhodl zničit a tím jsem zpečetil osud tísíců nevinných obyvatel devatého světa, což šlo úplně naprosto proti všemu, jak jsem se do té doby ve světě prezentoval - tedy jako moudrý klaďas s dominující zlatou a modrou ideovlnou.



Těch bezmála 40h jsem se nicméně velice dobře bavil, i když většinu herního času představuje „pouhé“ čtení dlouhých textů. Nutno ale vyzdvihnout, že textů chytře napsaných a nijak nerušících zdejší lore. Hra pak jako její předchůdce naprosto zvýhodňuje postavu zaměřenou hned od začátku na inteligenci a vytvořit si zde bojovníka by tak pro neznalého mohlo znamenat pořádnou podpásovku (i když nevím, nezkoušel jsem). Většinu situací a dialogů lze totiž řešit přes inteligenci a mrštný jazyk, mnohými kritizovaným soubojům se tak lze jednoduše vyhnout. Tak jsem postupoval i já, i když jsem si několikrát zabojoval a nic špatného v zdejším tahovém způsobu soubojů tady nevidím.

Samostatnou kapitolou je pak zdejší inventář a celkově tuna věcí, kterou na svých cestách můžete posbírat. Většinu věcí jsem nijak nevyužil, protože jsem si to šetřil na čas, kdy přijde do tuhého, což se nestalo. Hra je totiž celkově velice jednoduchá a jak už zmiňuju výše, s postavou zaměřenou na inteligenci je průchod celou hrou vyloženě bez překážek. Jediné využitelné předměty pak tu pro mě byly prakticky jen ty, které v sobě obsahovaly vzpomínku, která již úplně v čistě textovém rozhraní přinášela zajímavé detaily zdejšího světa. Originalitu některých musím vyzdvihnout, tyto části patřily k mým nejoblíbenejším.

Torment: Tides of Numenera vřele doporučuji každému, kdo je naladěn na interaktivní četbu.

Odehraný čas: 39h 20m (completionist style)
Herní výzva 2024 - kategorie. č. 5 - Nikdy se nevzdávej

Původní Mass Effect trilogie se mi moc líbila. Hrál jsem ji však už docela dávno a celkově pořádně vlastně jenom jednou a tak jsem z ní mnohé zapomněl, nemohl jsem tak pořádně srovnávat a Andromedu bičovat za nedostatky, které původní trilogie neměla. A asi i díky tomu se mi Andromeda líbila a dokázala mě pohltit natolik, že jsem si užíval každičký její kousek a splnil ji na téměř 100%. Nevím o úkolu, který bych neudělal, přesto jsem něco musel minout, protože poslední save mi rovných 100% neukazuje.

Ten nápad, kdy se hrstka lidí a dalších ras vezme na cestu za poznáním do nové galaxie je úžasný a já minimálně prvních několik hodin dychtil po poznávání toho úplně nového. Skutečně jako bych to byl já samotný a ne postavička z počítačové hry. Vlastně ve mně tato hra probudila takový dobrodružný sen, který si zcela určitě nikdy v životě nesplním. A tak aspoň touto cestou jsem se mohl realizovat.

Prvotní nadšení samozřejmě poměrně rychle opadlo a já se vrátil zpět do reality - tedy k hraní videohry s mnoha vlastními problémy. I přesto, že jsem hrál s nejnovějším patchem a modfixem, ani mně se nevyhnuly bugy a technické obtíže. Nejednalo se však o nic zásadního, vše vyřešilo osvědčené znovunačtení pozice, přesto se jedná o dost rušivý element celkového zážitku a jde vidět, že na technickou stránku jaksi nezbyl čas. Podle toho, co jsem o vývoji Andromedy četl, se vůbec divím, že vzniklo to, co vzniklo.

Z hodnocení hráčů, recenzí a názorů jsem se děsil toho, že se zde opět potkám s herní rakovinou v podobě Ubisoftí šablony a částečně tomu tak opravdu bylo. Z nějakého důvodu mi to tady ale tolik nevadilo. Mnohem více mi vadilo, že v dialozích často nevím, co řeknu. Stejně jako ve Fallout 4 totiž vidíte jen náznak toho, co při zvolení dané možnosti postava pronese. Mnohem důležitější je tak ikonka, která u jednotlivé volby dialogu je. Povětšinou ale člověk vybírá pouze mezi dvěma možnostmi - emocionální náloží (srdíčko) vs chladným (ozubené kolečko) nebo mezi pubertálním vtipem (kulatá spirála) a profesionalitou (hranatá spirála). Dopad rozhodnutí jak v rámci dialogu tak v rámci celého příběhu je však většinou víceméně jen na oko, což si myslím, že v původní trilogii bylo jinak.

V Andromedě je plno skvělých momentů a byla by škoda nechat se odradit. Celková doba hry je dle mého názoru příliš dlouhá, mně to vše trvalo něco přes 83 hodin a ke konci už jsem se k dohrání některých questů musel nutit. Myslím, že kdyby se trochu více zapracovalo na kvalitě a ne na kvantitě, bylo by uděláno lépe, ale to už jsme zpátky u té Ubisoftí šablony. Andromeda dokáže v prvních hodinách skvěle zaujmout a drží si laťku vysoko po většinu herní doby. Dle mého názoru ji nejvíce sráží slovo Mass Effect a srovnání s původní trilogií. Třeba svůj názor na Andromedu po dohrání Mass Effect: Legendary edition ještě změním, ale dnes to nebude. Dnes ji děkuji za skvělý vesmírný zážitek.

Dostal jsem po těch dlouhých desítkách hodin strávených v Origins a Nioh chuť na nějakou akční jednohubku a tak mi padla do oka právě tato hra. Hrál jsem všechny předchozí díly série, v multiplayeru Call of Duty 2 a Call of Duty 4: Modern Warfare jsem strávil v dospívání spousty hodin. Dá se tedy říct, že jsem dobře věděl, do čeho jdu.

Dnes už mě ale multiplayer střílečky ničím nelákají, radši si dám dobrou sólo příběhovku a Black ops mi podle dostupných informací mohly právě toto nabídnout. A taky se tak stalo. Během necelých 5 hodin jsem si užil skvělou akční jízdu s příběhem inspirovaným reálnými historickými událostmi, což je přesně šálek mého čaje.

Tak jako každé jiné Call of Duty má i Black Ops dobře zpracovanou střelbu a spoustu rozmanitých sekvencí, ať už v podobě různorodých lokací - od tropického lesa přes mrazivou Antarktidu - po výběr z mnoha nejrůznějších zbraní. Celé se to hraje velmi dobře, svižně a hlavně to vzhledem ke krátké hrací době ani moc nemá šanci začít nudit.

Vyzdvihnout musím i skvělý dabing, dobře vybrané a skvěle padnoucí písničky včetně i těch několika legendárních, které postupně zazní. Na sérii trochu atypicky schizofrenní příběh je pro mě také vítaným osvěžením. Neodpustím si ale rýpnout si do neustálého tlaku na hráče postupovat dopředu, protože když se hráč instinktivně kryje a střílí po nepřátelích, ale nejde dopředu, nepřátelé stále přicházejí a hra se tak dostane do nekonečné smyčky. V praxi to pak taky funguje tak, že stačí jen běžet dopředu, dobře se krýt a nemusíte téměř ani nikoho zabit, váš tým to udělá za vás tím, že běží za vámi. Naštěstí tyhle úseky nejsou úplně všude, ale je jich tu dost.

Suma sumárum jsem od Black Ops dostal přesně to, co jsem chtěl a potřeboval. Má očekávání byla dokonce v mnoha ohledech překonána. A tu mnohými kritizovanou krátkou herní dobu jsem tady uvítal s otevřenou náručí.

Herní výzva 2024 - kategorie. č. 4 - Tenkrát v Hollywoodu

Nioh se vůbec nijak nesnaží tajit tím, kterou úspěšnou sérií je silně inspirován. Fanoušci souls her tu budou jako doma. Přesto se zde však najde pár významných odlišností a originalit, které Niohu dodávají punc vlastní duše. Já osobně ze soulsovek dohrál zatím jen Dark Souls a nějaký čas jsem strávil i v Dark Souls II: Scholar of the First Sin. A přesto, že první zmíněný kousek považuji za jednu z nejlepších her všech dob, za odborníka souls her se tedy rozhodně nepovažuji.

Možná i proto mi Nioh hned od začátku připadal jako krásný svěží východní vítr s mnoha vlastnostmi a prvky, které už se ve hrách ze západu příliš nenosí. Mluvím tu teď především o důrazu na vysokou obtížnost, atmosféru a pár dalších věcí, které už se dnes dají jednoduše zařadit pod škatulku old school. Není žádným tajemstvím, že mi tento styl vyhovuje. Zvlášť pokud hra dokáže hráče odměnit za to, když ji hraje dobře a naopak tvrdě potrestat za jeho vlastní (často naprosto hloupé) chyby, což je přesně tento případ.

Hlavní devízou hry je naprosto fantasticky zpracovaný soubojový systém. Dosud jsem nehrál hru s lepším soubojovým systémem, který by mi dával tolik chtěnou satisfakci. Tento systém je poměrně složitě rozpracován a větví se do několika článků, které je potřeba se naučit. Naštěstí Vás hra všechno prostřednictvím svých tutoriálů zcela pochopitelně naučí a brzy se tak můžete stát velice schopným samurajem či ninjou, v mém případě kombinací obojího.

Na rozdíl od Souls her tu máme mnohem přímočarejší podání příběhu - lore není třeba studovat z videí na youtube nebo z popisků předmětů. Nutno však dodat, že příběh tu tvoří pouze jen takovou kulisu, která v té záplavě mnoha nejrůznějších postav občas znatelně ztrácí na přehlednosti. Často jsem měl pocit, že tomu chybí celistvost a ucelenost. Každopádně musím ocenit hezky zpracované cutscény a profesionální dabing.

Nioh mě tedy ve výsledku velice překvapil. Šel jsem do něj s tím, že dostanu béčkový Dark Souls. Po dohrání ale tento pocit nemám, Nioh je v mnoha ohledech značně originální a skvělou hrou. Často jsem si sice z hlediska audiovizuálního zpracování případal, že hraju PS3 hru, na hratelnost, o které to celé je, to však vliv nemá. Doporučuji všem fanouškům Souls her, stejně tak všem haterům tohoto subžánru - Nioh totiž některé věci dělá jinak v tom smyslu, že by i těmto hráčům mohl nabídnout desítky hodin kvalitní zábavy.

Herní výzva 2024 - kategorie. č. 9 - Ztraceno v překladu - Hardcore

Rivalové mě docela příjemně překvapili. Dva předchozí díly série nebyly v porovnání s některými staršími kousky nic moc a proto jsem neměl velká očekávání ani od tohoto dílu. Rivalové však, v líbivém grafickém kabátku s dobře známými a skvěle funkčními mechanikami z předchozích dílů, dokazují, že nad sérií ještě nemusím lámat hůl. Alespoň tedy zatím.

Konečně se zde i do Frostbitu enginu podařilo napěchovat zábavný arkádový jízdní model. Už nemám pocit, že řídím těžkotonážní loď, jako tomu bylo v Need for Speed: The Run , naopak si užívám rychlou a svěží jízdu v licencovaných sporťácích. Zde přítomná mapa nabídne spoustu vyžití, od lesa, pouště až po zimní krajinu, to vše s plynulými přechody v otevřeném herním světě.

Samotný herní koncept se příliš nezměnil a je nejvíce věrný dílům s podtitulem Hot Pursuit - opět zde máme dvě příběhové linky - jedna za policajta a druhá za jezdce nelegálních závodů. Linky jsou doplněny i krátkými filmečky s komentáři, co se ve světě zrovna děje, což já vždy rád ocením, mě toto i do závodní hry vtáhne mnohem lépe a jsem přesvědčený, že kdyby tam toto nebylo, hra by se mi tolik nelíbila.

Kámenem úrazu, řekněmě spíše balvanem, jsou ale technické obtíže provázející tento díl. Začněme tím, že hra běží defaultně pouze ve 30 fps a to i na PC verzi, což je na rok vydání 2013 vyloženě sprosté. Dá se to již dnes naštěstí poměrně lehce obejít, odemknutí hry nad 30 fps Vám ji ale v několika situacích rozbije. Nebudete moci dokončit některé závody (naštěstí je jich minimum), občas se hra zasekne nebo spadne. Technickou nevyladěnost tedy považuji za velmi tristní, pořád to ale není taková tragédie jako v případě Need for Speed: Undercover .

Když však přimhouřím oči nad technickou stránkou hry, musím uznat, že Rivals patří bezpochyby mezi to lepší, co v této dlouhé legendární arkádové závodní sérii vyšlo. Pokud tedy máte rádi NFS, není o čem a pokud ne a přeci jen byste chtěli dát šanci modernějšímu dílu z této série, s Rivals by to nemusel být krok vedle.

Druhé a poslední DLC k Origins přináší do hry především to, čeho se původní hra dotýkala spíše okrajově a v ne tak rozvedené podobě - a to mystično, magii, nadpřirozeno, pohyb v životě po životě. I když celá série AC vždy měla k těmto prvkům blízko a nikdy nebyla zcela realistickým vysvětlením historických událostí, zde zašli pánové a dámy z Ubisoftu zatím nejdál a nutno uznat, že to nebyl špatný tah a DLC je tak v tomto ohledu mnohem více osvěžující než to krátké předchozí.

Opět se zde pohybujeme v nové lokaci kolem krásně zpracovaného města Théby, k tomu ještě dostáváme možnost vstoupit do hned několika verzí posmrtného života, kde se tvůrci mohli v audiovizuálu ještě více vyřádit a musím tady smeknout klobouk, protože jsem se opět kochal dosyta.

Samotné dění DLC už ale tak slavné není, v mnoha chvílích mi připadalo, že mnoho věcí nedává smysl - něco se vyloženě tvářilo tak, že bylo na poslední chvíli přeházeno co se chronologické linie týče a samotný závěr, kdy se ani nedočkáme nějaké zadostiučiněníhodné cutscény, mě taky zklamal. Bayek si rozhodně zasloužil lepší rozloučení.

Celkově ale za 8 eur pro všechny, koho bavila původní hra, rozhodně dobrá investice. Prošel jsem opět všechny questy a posbíral téměř všechno, to vše mi trvalo zhruba nějakých 15-20 hodin herní doby, takže se jedná i poměrově cenou o mnohem více obsahu než v prvním DLC.

První ze dvou DLCček Origins navazuje na příběh hlavní hry, o několik let později. Bayek zde jako vůdce skupiny později nazvané asasíni v oblasti Sinajského poloostrova zabijí další římské padouchy a odhaluje další spiknutí proti jeho lidem.

DLC neobsahuje v podstatě žádné novinky. V nové lokaci tak hráč dostane přesně to, co obsahovala už původní hra. Jde tedy ze strany autorů o krok na jistotu. Na druhou stranu tady asi opravdu nebyl důvod měnit to, co dobře fungovalo už v originální hře.

Tento přídavek mohu tedy doporučit všem, pro které ani několik desítek hodin v Egyptě nebylo dost a zároveň všem, koho zajímá další osud sympatického Bayeka a jeho půvabné ženy Ayi. Herní doba je i pro hráče kompletionisty bezpečně do 8 hodin.

Série AC po ne zrovna vyvedeném Syndicate už nutně potřebovala restart. Ubisoft si toho byl dost dobře vědom. Jenže jak to udělat a kam hru zasadit? Na první otázku přišla jednoznačná a razantní odpověď od kolegů z Polska. Odpověď na druhou otázku už pak byla pro Ubisoft mnohem jednodušší - přeci jen pro ně vytvořit krásný svět se skvělou atmosférou nebyl nikdy problém a tak stačilo jen vyslyšet fanoušky, kteří po Egyptě volali docela masivně už od dob prvního dílu.

Dosud jsem všechny předchozí díly prošel s kombinací K+M. Zde jsem se však rozhodl přejít na gamepad. Hlavním důvodem ale nebylo to, že bych měl pocit, že je hra dělaná primárně na gamepad (i když pravděpodobně je). Tím důvodem bylo, že jsem si chtěl vyzkoušet hraní z pohodlí sedačky ve 4K na své 65 palcové OLED televizi (pro konzolisty standard). A z vizuálního hlediska jsem nemohl udělat lépe - hra vypadá naprosto skvěle, režim HDR tu funguje výborně a syté barvy a skutečná černá OLED panelu to všechno jen dokonale podtrhují. Po tomto se mi bude jen těžko vracet zpět ke svému LCD IPS hernímu monitoru.

Mým hlavním herním zážitkem z Origins se tak z velké většiny stalo kochání se krásami starověkého Egypta. A úplně nejlepší feeling jde ze hry pokud zpomalíte na chůzi a kamera se pak do pár sekund přiblíží a vyvolá tím skvělou imerzi. Všechno ostatní se tím tak trochu upozadilo. Musím však uznat, že po letech do série opět přišel sympatický protagonista a příběh jako takový má dostatečný spád. Příklon více k RPG a s tím i změna soubojového systému myslím také prospěla. Vedlejší questy už má konečně smysl dělat, zde ale Ubisoft v oblasti writingu pořád značně pokulhává za CD projektem.

Na tuhle více než 80 hodinovou exkurzi do Egypta rozhodně jen tak rychle nezapomenu. Než jsem se do hry pustil, říkal jsem si, co já v té poušti budu dělat a čím se tam budu kochat, neboť sledovat duny a velbloudy se mi určitě rychle omrzí. Origins toho nabízí ale daleko více, prostředí jsou dostatečně proměnná a v poušti jsem se paradoxně ani příliš moc za tu dobu nezdržoval.

Ubisoft zde opět dokázal, že světy jako dělané pro virtuální turistiku mu jdou náramně. Navíc k tomu přidal i díky silné inspiraci třetím Zaklínačem spoustu dalších skvělých prvků, které jinak dříve dělal spíše průměrně a v rámci série už působily zastarale a nudně. K dokonalosti celkového zážitku tomu chybí už jen něco jako duše, tím myslím především kvalitnější writing, který v člověku dokáže vzbudit emoce a co nepůsobí tak strojově a ploše.

Most Wanted z roku 2005 je mým nejoblíbenějším a taky nejhranějším dílem série. A že je nás takových dost. Hlavouny z EA tedy nenapadlo nic lepšího než tento nejlépe prodáváný díl ještě více vytěžit - a to poměrně krátce po vydání původního kousku. V době vydání hra zklidila obrovskou kritiku a tak jsem ji nevěnoval vůbec žádnou pozornost a dostal se k ní až teď, za 3 eura na steamu.

Už Most Wanted z roku 2005 vynikalo na svou dobu opravdu parádním vizuálem a v tom jediném ho snad to z roku 2012 překonává. Ještě aby ne, že jo. Všechno ostatní, co činilo původní díl tak unikátním a skvělým, je ale pryč. Nenajdete tu žádné pořádné cutscény a nějaký náznak příběhu byste hledali taky horko těžko.

V původní hře byl blacklist a vše okolo něho zpracováno skvěle a hráče to vše perfektně motivovalo k hraní a v postupu. Zde sice blacklist nechybí, je ale tak neskutečně ořezaný, že nestojí za řeč. Není zde žádné příběhové pozadí jednotlivých jezdců, které máte překonat - vlastně jenom sbíráte body za závody a za to, že děláte ve městě bordel a postupně se vám za tyto body odemyká možnost vyzvat z blacklistu no name jezdce, po jehož poražení ho musíte ještě pořádně nabourat, aby se jeho auto stalo vaším.

A takhle to jde pořád dokola. Jediné, co mě tedy drželo při hraní a díky čemuž jsem nakonec nasbíral těch milion čísílek a dostal se tak na první místo blacklistu, byl již zmiňovaný příjemný audiovizuál v kombinaci s pěkně zpracovaným městem, ve kterém se vaše závodnické činnosti odehrávají. Samozřejmě tu nechybí ani téměř vždy přítomná a dotěrná policie, ujet jí ale není žádná výzva a vesměs jsem ji tedy úplně ignoroval.

Jízdní model opět trpí nepříjemným input lagem, proto doporučuji hrát s tímto pluginem. Pak je to vcelku dobře arkádově uspokojivé.

Most Wanted z roku 2012 tak na mě působí jako laciná rychlokvaška vzniklá s jediným účelem. Vydojit nejen značku NFS, ale vydojit rovnou i její nejprodávanější podtitul. Dojíme na druhou. A na kvalitu kašleme. Ale za ty 3 eura se to dá.

Mooncrash je skutečně originální DLC k vynikající původní hře. Čekal jsem všechno možné, ale tohle tedy ne. Rychle jsem poznal, proč jediný přídavek k tak vřele přijaté původní hře, má i zde tak málo ohlasů a hodnocení. Na začátku jsem byl i já hodně skeptický a po asi hodině hraní jsem vážně uvažoval nad tím přestat. Připadalo mi, že tohle není pro mě.

Říkal jsem si, že opakovat stále ty stejné činnosti pořád dokola a ještě k tomu bez pořádného příběhu, který přinesla původní hra, mě nijak nemotivuje v hraní. Pak se ale něco zlomilo. Mooncrash začal být dosti návykový a já věděl, že dokud nesplním všech 27 úkolů včetně toho posledního - tedy utéct se všemi postavami v jednom kole simulace, nebudu mít (obrazně řečeno) klidného spaní.

To se mi povedlo za 12 hodin herní doby, přičemž musím přiznat, že v kontrastu se zbytkem hraní byl úkol utéct se všemi postavami během jedné simulace brnkačka a měl jsem to hotové během chvilky. A to jsem si po celou dobu hraní v hlavě vytvářel taktiky a strategie, jak tento hypoteticky nejtěžší úkol budu plnit.

Mooncrash dokáže být značně frustrující - ze začátku totiž nedává příliš informací, co dělat, kam jít nebo jak vlastně postupovat. Ano, je to dost devadesátkový přístup, jak už tu přede mnou zmínil H34D. I mně to však po chvilce přišlo značně osvěžující. Pokud totiž pochopíte základní principy a pravidla, zábava může začít a jediné, co vám ji pak dokáže zkazit jsou frustrující smrti z nečekaných okamžiků v ten nejhorší moment.

Mooncrash má docela solidní příběh, i když to tak zprvu nevypadá. Sráží ho ovšem značné nelogičnosti a pokud se nad ním zamyslíte do hloubky, zjistíte, že dost věci prostě nedává smysl. Což je oproti původní hře značný rozdíl a je to škoda. Hratelnostně a audiovizuálem je to ale pořád ten skvělý Prey. Pro hráče průzkumníky je tu ale ještě jedna past - jste takřka celou dobu omezeni časově, i když i to je relativní.

Po dohrání Prey a jeho datadisku mohu komentář uzavřít pouze dvěma slovy. Chci více.

Prej je Prey dost dobrá hra. Podle mnohých dokonce ta nejlepší, co v roce 2017 vyšla. Prej se budu opravdu dobře bavit. A tak se i stalo. Prey jsem po dohrání zařadil mezi svou ne zrovna početnou sbírku nezapomenutelných herních skvostů. O hře roku 2017 nemůže být pochyb.

A co dělá Prey tak výjimečnou hrou, že ji dávám téměř absolutní hodnocení? Ve zkratce to, že naprosto exceluje ve svých přednostech a prakticky nemá žádné slabiny. Funguje jako celek přesně tak, jak byla navržena. A že si dal někdo práci s tím, aby to všechno dávalo smysl a dobře to do sebe zapadalo.

Hlavním hnacím motorem hry je skvělý a dokonale záhadný příběh plný nejrůznějších zvratů. Příběh, který z počátku nedává žádný smysl - je jen na hráči, aby po střípkách sbíral informace a svým postupem hrou rozkrýval tajemství, která v sobě vesmírná stanice Talos ukrývá. Ta je mimochodem brilantně nadesignovaná, funguje jako jeden velký dungeon, který můžete téměř libovolně prozkoumávat již od začátku hry.

Hra nabízí širokou škálu různých zbraní a schopností, které si navíc můžete ještě vylepšovat. Crafting je velice povedený a celkově se zde opravdu vyplatí prozkoumávat všechna zákoutí a sbírat všechno harampádí. To se pak dá důmyslně zrecyklovat a z vypadnutého materiálu v podobě kostiček vyrobit ať už vylepšení pro Vaši postavu nebo zbraň. A tím se kruh uzavírá.

Já osobně si nejvíce oblíbil obyčejný hasák. Ten v kombinaci s paralyzérem nebo lepícím kanonem dokázal nadělat pěknou neplechu. Nestyděl jsem se ani tyfonských schopností, které dodávají hře na ještě větší variabilitě. Navíc jsem díky nim osvobodil plno posedlých lidí a i když jsem díky hraní přes EGS (kde tuhle pecku dávali zdarma) nedostal achievement, myslím, že jsem zachránil všechny lidi, které jsem zachránit mohl.

Hra Prey mě dokonala pohltila a já ji věřil každý detail. Nepřipadal jsem si jako ve hře, ale jako v nějaké alternativní realitě, která se opravdu stala a děje se. Tak uvěřitelně to všechno působí, nejsou zde žádné nedomyšlené wtf momenty. Rozkrývání tajemství celé stanice Talos i jednotlivých členů její posádky, touha vědět, kdo vlastně jsem a jak to celé dopadne, mě dokázala u monitoru držet dlouhé hodiny v kuse. To vše za doprovodu skvělého soundtracku.

Prey je vskutku jedinečná hra. I když má asi tu nejhloupější hackovací minihru, kterou jsem kdy ve hře zažil. Ale to ji za ten skvělý komplexní a imerzivní zážitek rád odpustím. Prosím více takovýchto her.

Herní doba: 25h

Třetí a poslední DLC je podle mě nejpovedenější. I když fantasmagorické prvky, které do hry přidává se mi sem úplně nehodí, přesto má z hlediska příběhu a rozvíjení postav co nabídnout. Právě toto DLC více rozkrývá Lincolnovu osobnost a ukazuje, že Lincoln není jen narušenou mašinou na zabíjení, ale že má i nějaké city.

Další důležitou součástí, které toto DLC přináší, je možnost zrekonstruování Sammyho baru a s tím je spojeno i pár úkolů. Pokud byste nevěděli, kde utratit všechny ty peníze za prodej marihuany z prvního DLC, zde je skvěle uplatníte. Rekonstrukce je totiž značně nákladná. Celkově jsem tak i díky tomu neměl po celou dobu hraní pocit, že bych překypoval penězi, i přesto že se ze mě stal skvělý pěstitel.

Jelikož je i toto DLC, tak jako i předchozí dvě, součástí definitivní edice, není o čem. Tento přídavek bych ale vřele doporučil i v případě, že by se za něj muselo platit zvlášť. Všechna DLC pro třetí Mafii se zkrátka povedly a skvěle ji rozšiřují.