Čekal jsem příjemnou oddychovku, relax a pohodu. Dostal jsem plošinovkový Dark Souls na druhou. Na rozdíl od Dark Souls, kde mě umírání a překonávání výzev velmi bavilo a naplňovalo, u mě však v případě Oriho v některých úsecích hry přetrvávala spíše frustrace a na konci toho všeho jsem byl rád, že už to mám z krku. Měl jsem to o to těžší, že mi na mém xbox gamepadu ne vždy zcela adekvátně zareaguje zde hojně využívané tlačítko Y.

Hlavní neduh vidím v tom, že často ve hře zkrátka nelze moc předvídat, kam skočit nebo co se vlastně po hráči chce. Nejhorší je to v těch úsecích, kdy před něčím zdrháte. Ano, přesně v těch úsecích, kde úplně chybí checkpointy. Takže metodou pokus-omyl překonáváte postupně tuto otravnou část a v duchu proklínáte vývojáře za jejich masochistické sklony. Je toto zábava? Pro mě ne. Aspoň, že u toho hraje pěkná hudba.

Naštěstí ve hře zase tolik těchto úseků není. Mimo ně je Ori docela pohodovou hrou, která se sice zakládá na přesnosti a preciznosti, ale možnost prakticky kdekoliv si uložit hru to dosti zjednodušuje. Audiovizuálnímu zpracování nemám co vytknout, hudba je skvělá. Odemykání nových schopností a průzkum mapy je zábavný, i když vracet se někam jen proto, že jsem v danou chvíli neměl tu správnou schopnost, moc cool není. Likvidace nepřátel je dostatečně svěží a přináší potřebnou satisfakci.

Děj hry za moc nestojí. Nerozumím těm kladným ohlasům na tuto část hry. Něco podobného už tu bylo ve hře Okami, kde to bylo ale značně lépe zpracované. Ori si tak moje srdce nezískal, to už jsem víc fandil té sově.

Plošinovky v době moderních her nevyhledávám. Nedávají mi to, co ve hrách hledám. I proto třeba vůbec nehraju na mobilu, kde tento žánr kraluje. Ori v tomto není výjimkou. Herně jsem si sice opět rozšířil obzory, ale dvojku si hned tak nedám, dost možná si ji nedám nikdy.