První Dead Space mě uchvátil svou skvělou atmosférou, hratelností a vůbec celkově dobře vybalancovaným herním zážitkem. Druhý díl již vsadil na podstatně akčnější tempo, přesto se jednalo o skvělý herní zážitek. Díl třetí pak začíná poměrně tragicky, až jsem si myslel, že se autoři pomátli a udělali z povedené série nemastnou koridorovou střílečku. Naštěstí se však zanedlouho hra aspoň částečně vrátí ke svým fungujícím kořenům.

Tempo hry je vysoké, všude se na hráče valí spousta nepřátel, končetiny jen odlítavají, krev stříká do všech stran. To samo o sobě není úplně na škodu a na odreagování je to více než dostačující a značně uspokojivé. Přesto mi více vyhovovalo komornější zpracování z prvního dílu, kdy atmosféra byla mnohem hustší a hororovější, k čemuž právě příspíval i mnohem menší počet nepřátel a taky strach z neznáma, který tady chybí.

Za koule do průvanu by se měl nechat pověsit autor neskutečně nepřehledného pracovního stolu - vůbec jsem nepochopil, k čemu jsou všechny ty nákresy, které nalézám a jak z nich něco sestrojit. Takže jsem celou hru prošel s výchozí plazma řezačkou, do které jsem jen dával nalezená vylepšení. Oddychl jsem si, když jsem zjistil, že chyba skutečně není ve mně, ale že na tento fakt poukazuje spousta hráčů.

Sympatický technik Isaac zde opět zachraňuje svět, příběh je zde však spíše na pozadí, nějak intenzivně jsem ho v těch nekonečných vřavách nepřátel nedokázal pořádně vnímat. Přesto se zde našlo pár zajímavých zvratů a zrad. Ocenit musím povedené změny prostředí a plynulý způsob jakým k nim docházelo. Závěr trilogie byl pro mě pak z příběhového hlediska spíše zklamáním a nenapravilo to ani krátké DLC Awakened.

Ve svém jádru je minimálně z hlediska hratelnosti trojka pořád ten starý dobrý a zábavný Dead Space s o dost řídší atmosférou než především již několikrát vzpomínaný první díl. Samotná hratelnost je však natolik zábavná, že si i přes svou poměrně překvapivou délku hráče u monitoru spolehlivě udrží.

Na závěr pak vzhledem k počtu zabitých nepřátel a k poklesu celkové kvality v rámci série nemůžu jinak než citovat Miloše Zemana - Bylo to krásné, ale bylo toho dost. Je asi dobře, že čtvrtý díl nikdy nevyšel, protože pokud by pokračoval v sestupném trendu, zbytečně by jen pošpinil dobré jméno značky Dead Space.

Herní výzva 2023 - kategorie. č. 6 - Sága pokračuje - Normal 

Quantic Dream zde opět dokazuje, že interaktivní filmy dělat umí. Po úspěšném Fahrenheit a ještě úspěšnějším Heavy Rain přichází další hra, která svou podobu se zmiňovanými tituly nezapře, což je jenom dobře. Přesto se zde najde několik vítaných novinek a vylepšení, která hru dělají mnohem lépe hratelnou - ovládání již není tak kostrbaté jako v Heavy Rain a kamera už taky zlobí méně. Přesto to však pořád není úplně ono a autoři si tak asi ještě nechali místo pro zlepšení. Nutno však pochválit krásné audiovizuální zpracování, především na postavy dle reálných herců se velmi dobře kouká.

V příběhovce musí logicky fungovat hlavně příběh - musí mít zajímavou zápletku, měl by dávat smysl a tímpádem obsahovat minimum nelogičností. To se zde autorům, až na pár detailů, povedlo bravurně. Rozhodně mě Jodie a její osud zajímal dostatečně na to, aby mě to motivovalo o hře přemýšlet i mimo hraní, což se mi nestává zase tak často. Ocenit musím i odvážný krok autorů v podobě nechronologického postupu hrou.

Jodie alias Ellen Page, když ještě byla pěknou holkou, je sympatickou hlavní postavou, která to ale v životě díky svému poutu s duchem Aidenem nemá jednoduché a dostává především psychickou nakládačku ze všech stran - vyřádí se na ní postupně její pěstouni, vrstevnící a nakonec ji zradí i lidé, kterým věřila. Hráč pak nemá problém prostřednictvím ducha Aidena všechny tyto záškodníky řádně ztrestat, což je ve většině případů velmi zábavné.

Myslím, že všichni fanoušci Fahrenheit a Heavy Rain mohou být s Beyond: Two Souls spokojení. Já osobně mám pro tento žánr docela slabost, takže mě si hra získala velice rychle a rozhodně ji tak můžu zařadit minimálně mezi to nejlepší, co v roce 2013 vyšlo. I díky tomu už se dost těším na to, až se virtuálně podívám do Detroitu.

Archolos představuje splněný sen všech fanoušků série Gothic, a že jich v našich končinách a obecně ve střední Evropě není málo! Svým zasazením, atmosférou a humorem si série Gothic získala srdce mnoha fanoušků RPG žánru. Já osobně řadím první dva díly (včetně datadisku) k vůbec těm největším srdcovkám svého herního bytí. Archolos si bere to nejlepší právě ze svých předchůdců a na každém kroku je vidět, že byl stvořen opravdu věrnými fanoušky Gothic univerza.

Svým rozsahem je neuvěřitelné, že se jedná o pouhou modifikaci. Archolos je totiž podstatně rozsáhlejší než zmíněné první dva díly, o několik tříd pak svým obsahem dle mého převyšuje kvality Gothic 3. Strávil jsem v tomto světě něco málo přes 80 hodin herní doby a to jsem určitě nesplnil a neprozkoumal všechno. A k průzkumu tady toho najdete opravdu hodně a jak je pro sérii dobrým zvykem, průzkum se rozhodně vyplácí.

Klasicky po Gothicovsku začínáte jako úplný slaboch, kterého zlehka sejme obyčejný polní škůdce, abyste na konci kosili najednou hordy skřetů bez ztráty kytičky. Satisfakce z postupu je devízou značky Gothic a Archolos v tomto ani trochu nezaostává, spíše naopak. Je zde samozřejmě i několik vylepšení a novinek, které v původních hrách nenajdete. Nic z nich mě však nijak nerušilo a všechny tyto nové prvky skvěle zapadly do původního konceptu.

Lineární závěr, jednodušší příběh a o kapku slabší atmosféra než v originálních hrách a v neposlední řadě opravdu značně nepřehledný inventář, představují čtveřici nejpodstatnějších věcí, které mohu vytknout. Přesto se však i s těmito drobnými neduhy pořád jedná o povinnost pro každého fanouška série Gothic. Stroj času sice zatím neexistuje, já se však díky Archolos opět vrátil do dětství, kdy mi ke štěstí stačilo to, že jsem si konečně našetřil 250 zlaťáků na koženou zbroj.

Po zpackaném Undercover přichází zachránit slavnou závodní značku nový vývojářský tým. A v mnoha ohledech je hned na první pohled vidět zcela odlišný rukopis a vůbec přístup ke značce. Podobně jako v ProStreet se celá hra odehrává na profesionálních závodních okruzích, zcela chybí závodění v noci. Jinak vyhlášená arkádovka je mnohem blíže závodní simulaci než kdy dříve, je zde spousta možností nastavení řízení a vozu, což určitě ocení každý nadšenec do tohoto žánru.

Audiovizuál hry je zase o kousek blíže realismu, velmi mě potěšila přítomnost kamery z kokpitu, kdy si autoři krásně vyhráli i se zpracováním interiéru. To mě tak konečně donutilo vytáhnout a oprášit volant (předchozí hry jsem hrál na gamepadu). Hra je pro tento pohled vyloženě dělaná, při přepnutí na klasický pohled zpoza auta se chová zvláštně a řízení není vzhledem k odezvě moc příjemné.

Předchozí kousky série se mohly chlubit i přítomností příběhu nebo alespoň jeho náznaku. To zde není, máme tu sice kariéru, ale její podstatou je ve stylu Angry Birds sbírat hvězdičky, které hráč dostává za umístění v závodu a zároveň za vedlejší úkoly a postupně si tak odemyká další a další závody a svůj postup v kariéře. Nutno podotknout, že hra odemyká nové úrovně kariéry na můj vkus až příliš rychle - sotva jsem byl v půlce druhé úrovně a už jsem měl odemklou čtvrtou úroveň kariéry a zanedlouho i závěrečný turnaj, který se k mému zklamání nijak nelišil od předchozího průběhu hry.

Velkou předností Shift je pocit z jízdy z již zmiňovaného pohledu z kokpitu - v kombinaci s volantem tak dostáváte ultimátní závodní zážitek. O adrenalinový pocit z rychlosti vás tato hra rozhodně neochudí, navíc vám dá pocítit každý náraz či jen kontakt se soupeřem.

Shift je osvěžujícím přídavkem do zaběhlé série, který si však jde svou vlastní cestou a není příliš věrný svým starším sourozencům z prostředí městského závodění, naopak se vrací až ke svým kořenům z 90. let. To však v tomto případě rozhodně není na škodu. Ve srovnání s předchozím Undercover je hra kvalitativně zcela na jiné výši. Dovolím si tvrdit, že v roce 2009 se tak vývojářům ze Slightly Mad Studios podařilo značku zachránit.

Max Payne 3 je řemeslně skvěle zvládnutá 3rd person shooter akce, kterých je obecně jako šafránu a už jen to z něj činí vzácný počin. Povedlo se ale navázat na legendární první dva díly série? Částečně ano, v mnoha ohledech však ale trojka za svými dvěma předchůdci výrazně pokulhává.

Max byl vždycky mašina na zabíjení. K tomu však vedla poměrně jasná a pochopitelná motivace - smrt jeho nejbližších, přes kterou se Max ani po mnoha letech ani trochu nepřenesl a stala se z něj troska utápějící své deprese v alkoholu a lécích proti bolesti - dosud zcela pochopitelné. Ve trojce však Max zabíjí úplně na jiném kontinentu nepřátele po stovkách, aniž by k tomu měl nějaký zásadní důvod. Práce sekuriťáka pro zkaženou rodinu zbohatlíků to jaksi nevysvětluje a po celou dobu hry jsem si tak říkal, co Maxe vede k tak zvláštním rozhodnutím, které v průběhu hry přicházejí. Odpověď na tuto otázku jsem nedostal.

Hratelnost je díky Euphoria enginu skvělá. Nepřátele věrohodně reagují na postřelení. Střílení a skákání v bullet timu je lepší než kdy dřív. Především pak možnost zůstat po dopadu ležet a pokračovat ve střelbě posílá hratelnost na úplně jiný level. Likvidace tuny nepřátel je tak díky tomu skvělá zábava, která i přes svou jasnou repetitivnost jen tak rychle neomrzí.

Hraní však dokonale kazí nepříliš pochopitelné schizofrenní až epileptické problikávání obrazu během snad všech cutscén, kterých je ve hře požehnaně. Ano, vím, že je Max depresivní závislák na alkoholu a lécích proti bolesti (kdo by po všech těch kulkách nebyl?), ale nepotřebuji, aby mě z toho bolela hlava i v realném životě. K tomu všemu ještě hra z nějakého důvodu obsahuje cutscénu snad při každém otevírání dveří nebo vstupu do nové místnosti, kdy mi pořád nutila do rukou pistoli a to i klidně pistoli zcela bez nábojů.

Líbí se mi, že se hra věrně drží svých předchůdců co se obtížnosti týče - není zde žádný autoheal, na těžší obtížnosti je průchod docela výzva a některé pasáže jsem musel i několikrát opakovat. Celková délka hry je pak na tento žánr a i vzhledem ke krátkosti prvních dvou dílů až překvapivě dlouhá.

Jak už zmiňuji v úvodu komentáře, MP3 je ukázkou kvality na poli technických možností tehdejší doby. Selhává však v docela zásadní oblasti, kterou je příběh/scénař a pak v některých ne zcela pochopitelných designerských rozhodnutích. Přesto se však jedná o špičku ve svém žánru nabízející spoustu hodin kvalitní zábavy. I přes vzaté velké sousto si tímto Rockstar ostudu neudělal.

Tak to se nepovedlo.

Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl rozehrát celou sérii Need for Speed od úplného začátku, byla možnost takto návazně v přímém přenosu vidět a prožít si ten technologický pokrok na straně audiovizuálu za ta léta, kdy jednotlivé díly série vycházely, přičemž do tohoto dílu se jednotlivé kousky série mohly pyšnit ve své době vydání nadčasovým vizuálem. Když jsem ale zapl Undercover, jako bych se vrátil minimálně o 3 roky zpět k vizuálu někdě mezi Underground 2 a Most Wanted. To ale nebylo to úplně nejhorší.

Jizdní model je jedním slovem katastrofa. A zvlášť když se jedná o primárně závodní hru. Auta neskutečně rychle zatáčejí, brzdu prakticky nepotřebujete. Připomínalo mi to jízdní model ve Sleeping Dogs, ale ještě tak o 2 stupně horší. To vše v kombinaci s hodně nízkou obtížnosti vede velmi rychle k tomu, že už vůbec nemáte chuť hru zapnout, natož dohrát. Mimo mou obecnou posedlost dohráváním již rozehraných her mi tak zbyla ve hře jediná motivace k postupu - a to docela dobře zahrané a povedené cutscény doprovázející na závodní hru ucházející příběh.

Celkovému zastaralému audiovizuálu navíc výrazně škodí všudypřítomný těžký stutttering, kdy ani po hodinách strávených na netu hledáním nějakého řešení se mi nepodařilo najít něco, co by to aspoň trochu opravilo. Hra si zkrátka nerozumí s vícejadernými procesory. Přitom u rok staršího ProStreet audiovizuál naprostá pecka a vše jelo krásně plynule. Nechápu.

Undercover zatím hodnotím zdaleka nejhůře ze všech odehraných dílů. Ten propad kvality oproti předchozím hrám ze série je neuvěřitelný a těžko pochopitelný, vzhledem k výborným prodejům, které série v té době měla. Pokud máte chuť zahrát si závodní hru, téhle se vyhněte obloukem.

 Herní výzva 2022 - kategorie. č. 5 - Na vážkách - Hardcore

Když jsem tehdy v době vydání Dishonored hrál poprvé, nebyl jsem ze hry nijak závratně uchvácený a rozhodně jsem nesdílel to všeobecné nadšení, které hned po vydání hru doprovázelo. Z velké části za to mohlo ono komiksové grafické zpracování, které se tou dobou stávalo poměrně dost populární, a ve mně tak v té době vyvolávalo vzpomínky na dle mě nudné a špatné offline MMORPG Borderlands. Zčásti to bylo i proto, že jsem nedokázal využít všechny možnosti hraní, které hra nabízí.

Nyní po druhém dohrání ale musím uznat, že ono umělecké zpracování atmosferickému světu Dishonored sedne. Hra samotná má však mnohem silnější zbraně než svůj vizuál. Tou nejsilnější je pak volnost v podobě možnosti, jak hrou procházet - ať už jako duch, který neviděn neublíží a i své nejzarytější nepřátele likviduje pomocí důvtipu nenásilně - v tom případě moc schopností nevyužijete a vystačíte si prakticky jen s teleportem. Popřípadě můžete hru projít jako vraždící stroj, k čemuž už dostanete širokou nabídku schopností a nástrojů. Volba je jen na Vás, ale vězte, že ať už to či ono rozhodnutí bude mít zásadní dopad na závěr hry.

Hratelnostně je Dishonored vybroušeným klenotem a pro hráče hračičky představuje dokonalé hrací hřiště s mnoha možnostmi zahrání nejrůznějších situací, což dokazuje i široká škála videí nejrůznějších skilled průchodů, kdy člověk až žasne, jak dokážou být někteří hráči šikovní. Popravdě hlavně díky těmto videím jsem dal Dishonored druhou šanci a opravdu jsem si teď druhý průchod hrou inspirován nejrůznějšími triky ostatních hráčů užil více než ten první.

Příběh hry má dostatečnou motivační funkci. To hlavní, co ho však sráží, je nesmyslnost Corvovy němoty. Němotu hlavního protagonisty ve hrách obecně nemám rád, ale snesu ji ještě tam, kde si člověk vytváří vlastní postavu, která většinou nemá dané jméno ani minulost. Corvo Attano, bývalý pobočník císařovny, je však ve světě Dishonored jasně definovanou postavou a nikde není ani zmínka, že by snad měl být němý. Navíc působí opravdu hloupě, jak na Vás celou hru mluví nejrůznější postavy a vy jim nijak neodpovídáte. Tato chyba byla naštěstí opravena v DLC s Daudem, která jsou velmi povedená.

S druhým dohráním jsem poměrně výrazně přehodnotil svůj názor na hru a nemůžu tedy nijak jinak, než o dost zvýšit své hodnocení. Dishonored je i po 10 letech od vydání hratelnostně dokonale vyladěná pochoutka se skvělou atmosférou neotřelého světa, v definitivní edici navíc s perfektní nadstavbou v podobě 2 DLC rozkrývající příběh a cestu jedné ze zásadních postav z původní hry.

Odehraný čas včetně všech DLC: 19h

Herní výzva 2022 - kategorie. č. 8 - Rodina nadevše - Hardcore

Asijské GTAčko, jak se Sleeping Dogs velmi často přezdívá, je na poli městských akcí vskutku originálním počinem. Ačkoliv mnoho prvků čerpá ze slavnější již zmíněné série, jde si svou vlastní, originální a neméně zábavnou cestou. V některých ohledech svého populárnějšího soka dokonce i s přehledem překonává.

V roli sympatického tajného policisty Wei Shena, za jehož bojové schopnosti by se nemusel stydět ani samotný Bruce Lee křížený s Arnoldem Schwarzeneggerem, je vašim úkolem infiltrovat místní triádu a co nejvíce ji zevnitř poškodit. Wei má však navíc svou osobní motivaci a rozhodně si při plnění tohoto úkolu nebere žádných servítek, takže to, že jste polda, vás rozhodně v ničem neomezí. Brutalitou se v této hře rozhodně nešetří a to je jenom dobře.

Hong Kong, ve kterém se hra odehrává, je zpracován nádherně a především atmosféra jeho nočního života je tu vystižena dokonale. Tomu napomáhá i na svou dobu velice zdařilé audiovizuální zpracování. Vzpomínám si, že tenkrát v době vydání jsem byl nadšený z odlesků na silnicích během deště. Pak se to stalo takovým zvrhlým standardem - snad všechny mody do GTA V se rády prezentují právě tímto, co už Sleeping Dogs zvládalo bravurně.

V Hong Kongu je dostatek prostoru se vyřádit - mimo hlavní mise je zde spousta aktivit, které ač se často opakují, jsou díky skvělé hratelnosti zábavné a jako zpestření fungují skvěle. Jsou to pouliční závody, zatýkání drogových dealerů, kšefty po telefonu nebo jen  „náhodné“ události ve městě.

Mimo povedené postavy a hlavní příběh však na hře musím vyzdvihnout to, co ji odlišuje od ostatních městských akcí snad nejvíce - a to je zaměření na souboje ve stylu kung fu, které jsou zpracovány výborně. Postupem hrou získáváte nové chvaty a likvidace nepřátel tímto stylem alespoň pro mě přinášela daleko větší satisfakci než jen obyčejným střílením - i když i na to v pozdější fázi hry dojde.

Když pominu nepříliš povedený jízdní model, je na Sleeping Dogs úplně to nejhorší to, že nikdy nevyšla dvojka, i když plány byly velké, ale vydavatel bohužel projekt zavrhl ve prospěch značek jako Hitman nebo Tomb Raider. Dosud jsem nehrál lepší klon GTA a rozhodně bych tak pokračování uvítal s otevřenou náručí a jsem si jistý, že v tom nejsem sám. Tím, jak se mi hra trefila do noty, je pro mě Sleeping Dogs překvapením a zárověň hrou roku 2012.

Odehraný čas: 22,5 hodin

Deus Ex považuji za jednu z nejlepších her všech dob, z čehož vyplývá, že laťka pro Human Revolution byla u mě nastavena hodně vysoko. Ačkoliv HR nepřináší žádnou revoluci a v mnoha ohledech za svým předchůdcem značně pokulhává, jedná se o kvalitní prequel, který nabízí desítky hodin zábavy a rozhodně bych ho zařadil k tomu nejlepšímu, co v roce 2011 vyšlo.

Máme rok 2027 a ve světě roste napětí mezi augmentovanými a obyčejnými lidmi, přičemž oba tábory jsou přesvědčeny o své pravdě. V pozadí za nitky tahají korporáty a nadnárodní organizace, to vše až děsivě připomíná dnešní dobu, snad s tím rozdílem, že augmentace ještě nedorazily a troufám si tvrdit, že už to do 5 let ani nestihnou. Do toho všeho se dostávate po přepadení společnosti na výrobu augmentací, ve které pracujete jako sekuriťák s neobyčejnou DNA, která dovoluje masivní augmentace bez závislosti na látce, která brání tělu v rejekci těchto implantátů.

V augmentované kůži chladného a odměřeného Adama Jensena postupně rozkrýváte motivy a cíle těchto skrytých organizací a hra Vás nechá rozhodnout, jakým způsobem se k tomu dopracujete. Zda budete vraždící stroj nebo naopak tichošlápek, který bez povšimnutí prozkoumá všechny šachty komplexu. Hra je samozřejmě dělaná mnohem více pro stealth způsob, ale pokud dojde na přestřelku, tak to na poměry stealth akce není špatná podívaná a i když jsem se sám snažil být neviditelný, občas nastaly situace, kdy jsem se střelbě neubránil.

Hra vyniká skvělým soundtrackem, který skvěle dokresluje atmosféru tolik obávaného budoucna. Budoucna, které je ale značně nadsazené a snad více futuristické než první Deus Ex, který se přitom odehrává ještě o 25 let později, což mě při hraní docela rušilo. Pokud bych pak měl srovnávat s jedničkou, tak bohužel HR nerozvíjí tolik konspirační teorie a není tu moc šokujících zvratů jako právě v geniální jedničce, veškerá pozornost je zde upřena na augmentace.

Human Revolution je velmi povedená hra, která snad v žádném svém prvku nijak nezaostává a jde vidět, že tu někdo při jejím tvoření přemýšlel. Nejvíce jsem si užíval dialogy, které jsou napsány velmi kvalitně. Nelze však nezmínit jistou repetitivnost, přišlo mi, že pořád dělám to samé a pořád narážím na ty stejné objekty a místa - šachty vypadají všude stejně, krabice jsou všude úplně stejné, takže jsem si připadal, že se pořád pohybuji na tom samém místě, což mě po nějaké době začalo trochu nudit, naštěstí ale příběh ke konci začíná nabírat na obrátkách.

I když tedy v mých očích HR statu legendy narozdíl od jedničky nedosahuje, přesto se jedná o hru, u které jsem se většinu času velmi dobře bavil a kterou bych doporučil minimálně všem fanouškům stealth žánru, který je zde zpracován nadmíru dobře.

Zde budu plavat proti značně silnému proudu, ale nyní po kompletním dohrání kariéry ProStreet hodnotím velice kladně. Pro příjemný herní zážitek je však nutno udělat pár drobností, které jsou zmíněny v tomto reddit postu. Především jde o úpravy jinak zdařilého jízdního modelu, bez kterých dnes nemá cenu hru hrát - jde hlavně o smazání tzv. input lagu, který z nepochopitelných důvodů do hry aplikovali samotní vývojáři - hra tak ve výchozím stavu reaguje na vaše pokyny se zpožděním 1 sekundy, což je ve vypjatých silničních závodech dost poznat.

Po těchto drobných úpravách se z ProStreet stává velmi kvalitní příspěvek do legendární série. Oproti Carbonu, který vyšel o rok dříve, přichází s markantním grafickým posunem - především auta jsou zpracována skvěle, opět tu máme dostatek licencovaných modelů (bohužel ale chybí mé oblíbené - Ferrari a Mercedes). Oku však lahodí i ostatní části hry, samozřejmostí je v sérii poprvé nativní podpora vyšších rozlišení, z tohoto pohledu by se tak dal tento díl označit za první „next-gen“ přírůstek v sérii.

Po 3 dílech zaměřujících se na městské pouliční závodění zde přichází vítaná změna v podobě závodění na okruzích - mnohými kritizovaná změna, která dle mě ale logicky po nepříliš úspěšných Carbon musela přijít. Okruhů je dost a jsou rozmanité. To, že jsou některé kratší, vůbec není na škodu. Hra nabídne vedle starých známých modů i dost novinek - Wheelie mod, kde je vašim úkolem odjet co největší vzdálenost na zadních kolech není pro zpestření špatný, nejvíc se mi ale líbily vysokorychlostní mody, kde člověk opravdu cítí, že se řití po silnici pořádnou rychlostí.

Kariéra v ProStreet je značně bohatá a rozvětvená, pokud chcete splnit všechno a navíc ještě s hodnocením dominated, hra vám zabere mnohem více času než třeba výše zmíněný Carbon. Vzhledem k množství nejrůznějších závodních modů a dostatku rozmanitých okruhů jsem rád vše dokončil na 100%.

Zkritizovat tak musím především některé technické neduhy, mezi které i přes nainstalované mody patřilo hlavně to, že jsem při každém spuštění hry musel nastavovat nově veškeré grafické nastavení, protože se mi hra vždy spouštěla s tím nejnižším možným. Dalším bodem, který úplně nevyniká, je dost nevyvážená obtížnost hry. Zezačátku budete vyhrávat bez sebemenší snahy, po chvilce však značně přituhne a situace se obrátí, protože soupeři mají daleko lepší auta, než které si v dané chvíli můžete dovolit vy. To jde nejvíce poznat v modu drag, kdy jde hlavně o to mít patřičně vytuněné a silné auto. Ke konci hry, když už máte vytuněná dobrá auta se pak obtížnost opět značně snižuje, závody se závěrečnými bossy jsou pak oproti závodům s jejich crew (zdravím Rudy Chena, který mi nejvíc zatápěl) opět dost jednoduché a ne jinak je tomu i při závodech s hlavním bossem hry, který se představí hned na začátku.

Dle zdejšího hodnocení jsem čekal velký propadák, ale oproti tomu se mi dostalo příjemného překvapení. Snad bez výše zmíněných modů bych si utvořil jiný názor a třeba hru ani nedohrál, stačilo ale pár úprav a dostalo se mi velmi kvalitní závodní akce, na kterou se navíc i přes své stáří velmi hezky koukalo.
 
Herní výzva 2022 - kategorie č. 3 - Ticho jako v hrobě - Normal 

První Witcher mě naprosto uhranul svou geniální slovanskou atmosférou a nefalšovaným dospělým pojetím světa a proto ho i přes své nepochybné technické nedostatky řadím mezi absolutní špičku her, které jsem kdy hrál. Očekávání před vydáním jeho pokračování pak pochopitelně byla obrovská. Kromě Mafie II jsem se snad na žádnou jinou hru tolik netěšil. Dokonce jsem se zúčastnil na spoustě webů nejrůznějších soutěží o jednu z fyzických kopií a v jedné se mi tenkrát podařilo vyhrát (to bylo poprvé a naposled). Natěšenost byla ale tak obrovská, že jsem tenkrát nevydržel čekat na poštu a hru si v den vydání upirátil.

Tehdy v mých 16 letech tak vysoká očekávání v podstatě neměla reálnou šanci k naplnění a já byl tak po prvním dohrání dvojky spíše zklamán. V podstatě jsem očekával spoustu věcí, které přinesla později trojka. Nedokázal jsem v tom věku patřičně ocenit to, v čem je dvojka geniální - ve spletitém příběhu plným politických intrik (kde dost pomůže znalost knižních předloh), kdy každá z postav má svou vlastní motivaci v cestě na vrchol a své vidění světa, které z jejich pohledu je to jediné správné a v tom všem v podstatě náhodou zapletený dokonalý Geralt, za kterého hrát je jednoduše parádní a vůbec bych se ho nebál označit za nejlepší hlavní hratelnou postavu všech dob.

Nyní po 11 letech a druhém dohrání už hru vnímám střízlivěji a jsem lépe schopen ocenit její kvality. Hned na úvod mě tak mimo výše zmíněné uchvátilo skvělé audiovizuální zpracování, které je i po těch neuvěřitelných 11 letech opravdu úctyhodné a v daném roce (a snad i několik let poté) v tomto ohledu neměla hra minimálně na poli RPG žádnou konkurenci. Dalším prvkem, z kterého doslova padá huba, je pak skutečné rozhodování - jedním rozhodnutím zásadně ovlivníte děj celé druhé kapitoly (tj. cca 1/3 hry), pak je tu spousta menších rozhodnutí, které ale též mají velký význam. Rozhodnutí tu zkrátka nejsou jen kosmetická a na oko.

Co však trochu pokulhává jsou některá zvláštní designerská rozhodnutí - nemožnost pít lektvary, kdy já chci. Proč? Koho napadla taková blbost, že Geralt může pít jen, když medituje? Hráč je tak nucen metodou pokus omyl loadovat, aby mohl před souboji užít alchymie, protože při prvním hraní neví, kdy co nastane. Ve výsledku to pak vede k ignoraci celé alchymie. Dalším neduhem je pak zasekávání o sebemenší překážky, což mě v soubojích často stálo život. Občas jsem měl pocit, že Geralt vůbec nereaguje na moje pokyny - to přisuzuju špatné odezvě ovládání, kdy je nutné si na některé pokyny počkat, protože pokud je provedete o setinu dříve, hra na to nezareaguje a opět končíte smrtí (na těžkou obtížnost určitě).

Už na úvod jsem zmínil geniální slovanskou atmosféru prvního dílu. Dvojka na mě z více důvodů takto nepůsobí, hra je celkově mnohem víc západ-friendly. I dvojka má skvělou atmosféru, už bych ji ale neoznačil za temně slovanskou jako v jedničce, dvojka je přeci jen mnohem barevnější a víc laděná do západního fantasy, Při prvním hrání toto bylo pro mě asi největším zklamáním, nyní po druhém dohrání už to tak razantně nevnímám.

Druhý zaklínač je hra, která předběhla svou dobu nejen svým audiovizuálním zpracováním. Poskytuje dokonalý narativní zážitek, který je však občas rušen malichernostmi, které však bohužel mohou být místy značně frustrující. I přes to se ale bezpochyby jedná o úžasnou hru s vskutku originální re-playabilitou (nenacházím vhodný český ekvivalent). Abyste hru totiž poznali celou, musíte ji dohrát minimálně dvakrát.

V trilogii jsou Vrahové králů mnohými (včetně mě) považováni za její nejslabší článek. I když je to možná pravda, článek je to pořád setsakramentsky pevný a rozhodně by jím neopovrhlo žádné herní studio, u většiny z nich by pak určitě patřil k článkům nejsilnějším. Pokud tedy CD projekt do vydání Cyberpunku (zatím jsem nehrál, soudím dle okolních reakcí) mohl o druhém Zaklínači prohlašovat, že tohle je jejich nejslabší hra, neznělo by to jako skromná sebekritika, ale jako zasloužené chlubení.

Druhý Dead Space se od svého předchůdce nijak zásadně neliší. Proč taky něco výrazně měnit, když to tak dobře funguje. Přesto se pár velice užitečných novinek najde. Především pak náš hlavní hrdina Isaac Clarke konečně dostává hlas a už tak pouze tupě nenásleduje pokyny z vysílačky, ale sám má k probíhajícímu ději co říct a mnohem víc do něho zasáhnout, nepřipadáte si tak pouze jako loutka chodící sem a tam, jak tomu často bylo v prvním díle.

Opět nám zde autoři servírují audiovizuální pastvu pro oči se skvělou atmosférou, přesto tak trochu řidší než u prvního dílu, kdy jsme teprve poznávali okolnosti trágedie na lodi Ishimura a nejrůznější druhy nepřátel, bylo zde to tajemno, co se vlastně přihodilo, kdežto tady už hned víme, co se stalo, protože lidi na zdejší stanici potkal stejný osud jako na lodi Ishimura. Hlavní příběh ale vcelku příjemně motivuje hráče v pohybu dopředu.

Dead Space u mě vyniká svým zpracováním hratelnosti, je zde pestrá paleta zbraní a způsobů, jak likvidovat rozmanité nepřátele a to vše tak dokonale brutálně, kdy končetiny létají sem a tam. Hra dokonce zachází i tak daleko, že i váš hrdina může zemřít opravdu různorodým ale vždy brutálním způsobem.

Tato akční stránka hry dokonale funguje ve své komorné podobě, tedy především asi prvních 11 kapitol hry, kdy nepřátele vyskakují a objevují se v menším množství, můžete si tak jejich likvidaci opatrným postupem skvěle vychutnat. Bohužel poslední 4 kapitoly se exponenciálně znásobí počet nepřátel na scéně a ve 14. kapitole přichází na scénu nesmrtelné monstrum, před kterým se dá pouze utíkat s tím, že vám do cesty skáčou kvanta obyčejných nepřátel. V této chvíli se stává Dead Space spíše frustrujícím zážitkem a požitek ze skvělé akce je pryč.

Korunu tomu pak dává úplný závěr hry, kdy se objevují hordy duchů (nesnáším je v každé hře, jejich likvidace je tak fádní a nezábavná), kdy jen zběsile pobíháte a střílíte všude kolem a modlíte se, aby vám nedošly náboje, protože jste nečekali takovou hovadinu a málo jste nakoupili.



I přes výrazně slabší poslední 1/4 hry je pak ale pro mě druhý Dead Space důstojným nástupcem svého skvělého předchůdce a nebýt výše zmíněného zkratu autorů s hordami nepřátel, pak by u mě jedničku snad i překonal, takto ale u mě zůstává o chlup za svým starším sourozencem, který byl přeci jen trochu komornější a to mu více slušelo.

Série Need for Speed dosáhla svého vrcholu mezi lety 2000-2005, což se projevilo nejen na vysokém hodnocení v tomto rozmezí vydaných her, ale i na prodejích, kdy vůbec nejprodávanější hrou z této série je právě Most Wanted z roku 2005. Vydáním Carbonu v roce 2006 pak nastává poměrně značný úpadek nejen na celkové kvalitě produkce, ale i v prodejních číslech. Samotného mě tehdy krátce po vydání Carbon rychle přestal bavit a hru jsem po pár závodech s nechutí odložil na neurčito a vrátil se k oblíbenému Most Wanted.

To neurčito nastalo teď a musím se přiznat, že jsem čekal, že to bude mnohem horší. Carbon ale určitě špatnou hrou není, jako závodní arkáda funguje velice dobře. Spoustu věcí si bere z Most Wanted (např. soundtrack při honičkách, hrané cutscény), ale vrací se i k Undergroundům a to především závoděním pouze v nočním městě prošpikovaném neony, které však ale narozdíl od Undergroundů už nenajdeme pod auty.

Carbon přichází s několika veskrze pozitivními novinkami, mezi kterými bych vyzdvihl parťáky, zábavné závody v kaňonech a autosculpt, který umožňuje precizní tunění aut. Na jízdní model jsem si ale musel chvilku zvykat, především v autech třídy Muscle tu sebemenší změna směru znamená smyk a pískání pneumatik. Celkově pak jízda působí pomaleji, takže jsem nezažíval u Carbonu takový adrenalin z rychlosti jako u předchozích dílů. Věřím však, že to je prvek, který ale může spoustě hráčům vyhovovat.

I když Carbon nabízí i další mody, hlavním lákadlem je kariéra, jejíž příběh navazuje přímo na Most Wanted a na závodní hru dokonce nabídne alespoň náznak příjemné zápletky s několika výraznými postavami. Hlavním cílem hry je pak postupné zabrání celkem 4 čtvrtí města, což se časem opět stává dost repetitivním, naštěstí je ale kariéra v Carbonu oproti předchůdcům výrazně kratší.

Ve výsledku by si tak Carbon dle mě zasloužil lepší hodnocení, i když kvalit svých předchůdců nedosahuje, určitě se nejedná o propadák. Jako oddychovou arkádovou závodní hru ho tak můžu vřele doporučit, i po letech se na hru krásně kouká, je však přeci jen potřeba nainstalovat alespoň widescreen fix, který přináší lepší podporu k Windows 10.

I když považuji Fallout 3 od Bethesdy za kvalitní a velmi zábavnou hru, která byť nedosahuje kvalit prvních dvou dílů, přesto se podle mě jedná o jejich důstojného a zmodernizovaného nástupce. Nyní však, po více než 100 hodinách strávených v Mojave, musím uznat, že Obsidian je (pořád) ještě o parník dále a tak zejména potom co Bethesda provedla s Fallout 4 a následně s Fallout 76 vítám s otevřenou náručí drby o chystaném novém Falloutu opět z pera Obsidianu, protože je potřeba této legendární značce vrátit tvář. Zaslouží si to jak značka, tak i my, hráči.

Na první pohled se New Vegas od trojky moc neliší. Zelený podtón střídá hnědožlutý a místo na východě se nyní ocitáme na divokém západě (a to doslova). Co je však v tomto srovnání hlavní předností New Vegas, je zpracování světa, uvěřitelnost!, postavy, dialogy, humor a v neposlední řadě provázanost jednotlivých questů. Všechny tyto prvky jsou na diametrálně vyšší úrovni, než to s čím přišla Bethesda. New Vegas v tomto ohledu dělá čest legendární dvojce, na kterou i často v dialozích odkazuje.

Dneska už hru nemá cenu hrát jinak, než upravenou dle tohoto podrobného návodu. Díky tomu se zbavíte mnoha otravných bugů, technických nedodělků, pádů a stutteringu. Není třeba přidávat nic dalšího, já si však doplnil ještě tento mod umožňující zvýšit počet najatých parťáků dle výše charismy, stejně jako ve Fallout 2. Poté už jen stačí spustit hru v hardcore modu a královská zábava na mnoho desítek hodin může začít.

Stejně jako v mnoha jiných RPG pro mě byly i zde nejkouzelnější ty začátky, kdy jsem byl slaboch, co nic neměl, nic neuměl a kapsy měl děravý. Musel jsem se rozmýšlet nad využitím každého náboje, nad utracením každé jednotlivé zátky, nesměl jsem zapomínat ani na své biologické potřeby. Postupně i tady se nakonec stanete neporazitelným boháčem se super výbavou, díky výše zmíněným modum to však naštěstí není hned. Ani pak ale hra neztrácí své kouzlo a skvělou atmosféru, jediné malinko slabší chvilky pak pro mě přicházely během hraní jednotlivých DLC, vždy jsem byl po jejich dohrání rád, že jsem zpátky v Mojave.

Jelikož jsem během posledních 2 let dohrál postupně Fallout 1, 2, 3 a teď NV, mám všechny tyto kousky poměrně v živé paměti a můžu tedy z mého pohledu dobře hodnotit a srovnávat. Po dohrání upraveného NV nemám problém zařadit ho svým hodnocením po bok legendárního druhého dílu, kterému se dle mě v mnoha herních prvcích minimálně vyrovnává. Samozřejmě ve vanilla verzi bych dost možná takto vysoko nehodnotil, ale kdo by dnes hrál vanilla verzi, když tu máme skvělé Viva New Vegas, které sice možná na první pohled hru zásadně nemění, na celkovém zážitku však přidává ohromně. Takto upravený New Vegas se zařadil mezi nejlepší hry, které jsem kdy hrál.

Odehraný čas: 108h

Herní výzva 2022 - kategorie. č. 7 - Hippokratova přísaha - Normal 

Most Wanted bylo první NFS, které jsem v dětství dohrál do konce, a z kterého mám tedy i nejvíce veskrze pozitivních vzpomínek. Již tehdy mě učarovalo na svou dobu bezkonkurenční grafické zpracování v čele s netradičními reálnými hranými cutscénami zapracovanými do herního enginu. Vzpomínky na tento povedený díl byly jedním z hnacích motorů, který mě zhruba před rokem motivoval k rozehrání série úplně od prvního dílu.

Nyní po znovudohrání a předchozím dohrání starších kousků série, mezi nimiž nejvíce vynikají Porsche a Underground 2, musím konstatovat, že Most Wanted je minimálně stejně skvělé, jak jsem si ho pamatoval z dětství a zatím se u mě tedy dělí v rámci série o první příčku s Porsche, i když jsou obě hry naprosto odlišné.

Hrané cutscény jsou zábavné i s tím, jak neuvěřitelně přehrávané jsou, sedí do hry podle mě velice dobře a největší škoda tak je, že se objevují jen na začátku a pak až na úplném konci. Jinak je příběh hry zprostředkován pouze telefonáty a SMS zprávami. I když v závodní hře příběh nehraje hlavní roli, jsem rád, že tu aspoň tyto náznaky jsou. Skvělý nápad s blacklistem, který výborně motivuje v postupu hrou, je jednou z největších předností tohoto dílu.

Hry ze série NFS vždy vynikaly skvělým audiovizuálním zpracováním a Most Wanted rozhodně nezaostává. Především práce se světlem, změny počasí a modely aut vypadají na rok 2005 opravdu luxusně. Opět nechybí ani povedený soundtrack, i když pro mě ne tak výrazný jako v obou Undergroundech.

Nemám hře moc co vytknout, opět tu samozřejmě není ideální AI protivníků, často se mi stávalo, že se především hlavní soupeři z blacklistu někde opakovaně vysekali a já pak měl velice jednoduchý průběh závodu. Hra je svým způsobem značně repetitivní ale pokud máte čas jen na pár závodů denně a někdy ani to ne, není to zas tak podstatné negativum.

Jak jsem zmínil výše, Most Wanted považuji spolu s Porsche za nejlepší díly série a i když mám v plánu v sérii pokračovat dál, tak nějak tuším (nejen dle zdejšího hodnocení), že následující díly už asi tyto dva legendární kousky nepřekonají a spousta z nich bude v porovnání se staršími kousky možná spíše utrpením. Třeba ale budu příjemně překvapen, kdo ví.

Úvodní intro, kdy vypravěč něco mluví a do toho běží odlišné titulky, moc nenadchne, stejně tak jako počáteční lokace a vůbec první minuty, než se člověk dostane na loď Skadovsk, jsou ze slabšího soudku. Oba předchozí díly mají mnohem nápaditější a lepší úvod. Ve všem ostatním je ale CoP značně lepší (snad až na méně temnou atmosféru v SoC, ale to je dost subjektivní).

Konečně má smysl plnit vedlejší questy, které jsou mnohem lépe napsané, některé mají dokonce i rozdílné větvění v závislosti na volbách hráče, na rok 2009 se myslím jedná o nadstandard, především tedy v porovnání s předchozími díly. Pěkným doplňkem jsou pak achievementy za nejrůznější skutky v zóně jejichž prostřednictvím na Vás reagují ostatní stalkeři.

Příběh sice nenadchne, nicméně v součinnosti s ostatními prvky hry, kde opět vévodí skvělá atmosféra, funguje dobře. Oceňuji mnohem větší interakci s ostatními obvyvateli zóny, pryč jsou časy kdy Vám každý stalker řekl to stejné. Závěrečná cutscéna, která vychází z hráčových (ne)úspěchů a shrnuje osudy jednotlivých postav je skvělá a konečně tu díky ní máme uspokující závěr stalkera, kdy předchozí díly svým závěrem vždy spíše zklamaly.

Call of Pripyat je důstojné a velmi povedené zakončení trilogie, které vychází z prvků a mechanismů z předchozích dílu, přičemž je vkusně dolaďuje a značně vylepšuje. Jde vidět, že vývojáři naslouchali komunitě a z mnoha předchozích chyb se poučili a své dílo patřičně doleštili.

Herní výzva 2022 - kategorie. č. 2 - Cesta do středu země - Normal

Tak krásně to začalo a tak strašně to skončilo.

Clear Sky jako prequel k S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl začíná působivě. Skvělý audiovizuál a atmosféra prvního tábora v bažinách mě ihned připoutaly k obrazovce. Potěšila také mnohem větší interakce s okolními postavami než v SoC, člověk se tak toho dozví o pozadí příběhu, pohnutkách frakcí a o jednotlivých lokacích daleko více. Vedlejší questy jsou trochu propracovanější a mají za sebou na rozdíl od SoC aspoň nějaký náznak příběhu. Navíc se je docela vyplatí plnit, protože hromady peněz se tu neválí na každém rohu a je tu i mnohem více možností za co je utratit (upgrady zbraní, lékarničky).

Tím však asi výčet pozitivních změn oproti prvnímu dílu končí. Příběh není tak zajímavý a tajemný, celý je postaven v podstatě jen na tom dopadnout hlavního protagonistu ze SoC. Postupně tak náš nový hrdina Scar navštíví jak staré známé lokace, tak i některé nové, které jsou vesměs povedené a opět skvěle stalkerovsky atmosferické. Ubylo však těch strašidelnějších pasáží v různých podzemních objektech, což může pro někoho znamenat řidší atmosféru, mě však zrovna tato změna nevadila.

Clear Sky je mnohem akčnější než její předchůdce, zabíjíte tu neskutečné množství protivníků v obrovských přesilách, ať už v rámci války frakcí či v rámci hlavního příběhu. Počet nepřátel postupem hrou roste a hra se stává koridorovější a lineárnější. Po překročení mostu do Limansku, ač lokace jinak hezká, mě hra pomalu přestávala bavit, protože již nešlo o nic jiného než o zabíjení nekonečných hord nepřátel v koridoru. Vrcholem pak byl otřesný závěr opět u černobylské elektrárny, kde se spawnují protivníci ze všech stran opět ve více než hojném počtu. Neměl jsem tady už žádnou lékarničku ani obvaz, moje vybavení bylo zničené, takže k tomu všemu se přidalo spousta frustrujících loadingů. Po překonání toho všeho se ale odměna v podobě uspokojujícího závěru nedostavila.

Nelze nezmínit otřesný technický stav hry. I když jsem hrál steam verzi na posledním patchi spolu s aktuálním modem SRP, narazil jsem na mnoho bugů, z nichž některé by se daly označit za game-breaking. Naštěstí se daly vyřešit nekonvenční cestou, např. dav zaseklých spřátelených vojaků blokujících dveře se dá rozehnat granátem, musíte ale vyskočit na plot s ostnatým drátem vně základny, abyste mohli granát vytáhnout. Hra mi taky často padala, naštěstí je tu quick save.

Clear Sky mě tedy hlavně po překročení mostu do Limansku zklamal, i když o vyloženou tragédii se nejedná, hra má pořád plno nesporných kvalit, především první polovinu hry jsem si náležitě užil. Nezbývá teď než vyrazit do Pripjati, kde si snad spravím chuť.

 Herní výzva 2022 - kategorie. č. 5 - Na vážkách - Normal

Prvního stalkera vnímám jako velmi rozporuplnou hru, která v určitých ohledech naprosto vyniká, bohužel ji však trápí i spousta neduhů. Střízlivým pohledem lze vidět, že autoři měli velké plány, které však naplnili jen částečně. Co se jim však podařilo naprosto dokonale je zpracování pocitu tajemna, osamocení a nebezpečí a vůbec celková atmosféra v okolí nejslavnější jaderné elektrárny všech dob doslova dýchá životem.

Pokud se budeme držet pouze hlavní linky, hra skvěle odsýpá a zajímavý příběh plný otázek skvěle motivuje hráče k hledání odpovědí. Pokud však trošku odbočíme, dostaneme kvalitativně o několik řádů horší obsah. Vedlejší questy jsou nezáživné a slouží jen k získání vybavení a peněz, ani tato motivace ale není funkční, protože veškeré nutné vybavení i přebytek peněz se dá získat sledováním hlavní linky. Hra navíc obsahuje spoustu nevyužitelných prvků (např. statistika stalkerů) a sráží ji minimum interakce s okolím.

Průzkum míst mimo hlavní linku je pak zbytečný, nic zajímavého se nedá najít, nikoho zajímavého potkat. Hráče kompletisty hra nepotěší, neustálé objevování značek na mapě s lokacemi skrýší nebo jednoduchých úkolů typu přines, nebo zabij je tu plno a nepřinášejí žádné reálné herní obohacení. Opravdu zde nemá cenu se snažit plnit všechno a tedy to nedoporučuji, vede to jen ke zhoršení celkového dojmu ze hry.

Shadow of Chernobyl rozhodně můžu zařadit mezi vůbec ty nejatmosferičtějští kousky, které jsem dohrál a i když vím, že hra v mnoha jiných herních prvcích kulhá, už jen za ten atmosferický imerzní zážitek navíc s reálnými podklady u mě musí skončit alespoň ve žlutých číslech.

Herní výzva 2022 - kategorie. č. 6 - Svaz spokojeného hraní - Hardcore 

Okami aspoň zde na databázi vzhledem k počtu hodnocení a komentářů moc populární není. Já sám jsem na hru narazil tak, že jsem si srovnal hodnocení her vydaných v roce 2006, což je z pohledu zdejšího hodnocení rok docela slabý a s výjimkou strategií a závodních her v tomto roce moc zeleně ohodnocených her nevyšlo. Nyní po dohrání vylepšené HD verze jsem si musel upravit svůj seznam her roku - Okami u mě zaslouženě vytlačila Gothic 3 v pozici hra roku 2006.

Hra Vás uvítá poměrně dlouhým intrem, které zasvěcuje do příběhu, který na první dobrou příliš nenadchne. Celkově je úvod dost pomalý a dle různých komentářů na zahraničních webech dokázal odradit mnoho hráčů. To je však velká škoda. Pokud člověk překoná prvních pár hodin, dostane se mu úžasného příběhu, kterému nechybí kreativita, radost, zvraty, emoce. Nechybí zde ani humor, který zprostředkovává především perfektně perverzní společník Issun (jeho hudební motiv si pouštím i po dohrání, je dokonalý).

To vše se odehrává v originálně zpracovaném světě jako namalovaném vodovými barvami. Vyzdvihnout musím hudbu, která je úžasně východní a spousta melodií Vám jednoduše přiroste k srdci. Hudba zde hraje velkou roli a skvěle dokresluje atmosféru hry. K hraní doporučuji gamepad, přece jen byla původně hra vydaná pouze pro konzole a v některých pasážích by kombinace klávesnice s myší nemusela být ideální.

Asi po 15 hodinách hraní si pravděpodobně stejně jako já budete myslet, že už jste na konci, a že toho hra vlastně ani moc nenabídla. Omyl, hra právě zde začíná a teprve tady se otevírají všechny její možnosti a krásy. Na závěr mi to nedá a musím ještě ocenit jeden z nejlepších a nejoriginálnějších způsobů, jak ušetřit na dabingu.

Odehraný čas: 34h 32m

Herní výzva 2022 - kategorie. č. 4 - Zvířecí instinkt - Hardcore

Druhý Underground je v jádru téměř stejnou hrou jako jeho předchůdce. Kromě mnoha drobných vylepšení tu ale najdeme i podstatné novinky, pro sérii do té doby značně revolučních. Tou největší novinkou je pak otevřený svět, který sice pochopitelně mimo závody mnoho nenabízí, přesto se pro mě jednalo o příjemnou změnu a možnost prohánět se ve svém vytuněném žihadle v krásně zpracovaném městě i mimo závodní okruhy musím ocenit.

Nechybí zde všechny povedené závodní mody z předchozího dílu, novinkou je pak mod Street X, často připomínající více demoliční derby než pouliční závod - tady je škoda opětovné absence modelu poškození, zrovna do tohoto modu by se perfektně hodil. Další novinkou jsou URL závody, které ve hře představují asi největší výzvu, ačkoliv se závodí mimo veřejnou dopravu, soupeři jsou zde velmi kvalitní a výhra nad nimi vyžaduje pořádnou soustředěnost a snahu.

Vyzdvihnout musím vyváženou obtížnost hry. Hrál jsem celou dobu na těžkou a konečně jsem měl pocit pořádné výzvy, nikoliv však frustrace z nemožných řidičských schopností soupeřů. Výjimkou byl snad jen poslední závod, který je oproti zbytku hry až směšně jednoduchý.

Arkádový jízdní model je zde velmi zábavný, z aut jde cítit jejich váha a neřídí se tak všechny stejně. Pocit z rychlosti a zrychlení je skvělý, na rozdíl od jedničky už se tolik nevyplatí odrážet se od bočnic, úspěchu lze dosáhnout i čistou jízdou.

Závěrem se tak dá shrnout, že Underground 2 je v maličkostech lepší ve všem než jednička a novinky, které přináší, jsou zde k užitku a ne ke škodě, jak to někdy bývá. Hra má dnes již status legendy a mnohými je řazena mezi nejlepší díly série. Nyní po dohrání musím uznat, že už rozumím, proč tomu tak je. V mém žebříčku NFS her bude taky vysoko.