Throne of Bhaal přichází s vyvrcholením a zakončením epického příběhu, který se pomaličku rozvíjí již v prvním díle, na obrátkách však nabírá především v díle druhém. V obou dílech je však spousta odboček a nejrůznějších vedlejších příběhů, hlavně ve dvojce pak také spousta míst k prozkoumání. To v tomto datadisku takřka zcela odpadá a sledujeme tu zde striktně lineární završení děje. A nutno uznat, že dějově je i datadisk opět na špici, ani zde nechybí nejrůznější zvraty a překvapení.

Vzhledem k tomu, že moje družina získala až na pár drobností to nejlepší dostupné vybavení již v druhém díle a Watcher´s keep, neměl jsem zde žádnou motivaci něco sbírat, jenom minimum předmětů bylo lepších než těch, které už jsem měl.

S dobře připravenou družinou je v této fázi už většina soubojů hračkou, najdou se tu však i velmi nepříjemné potyčky. Pro mě osobně byl prvním oříškem Draconis, na kterém jsem zakysnul na pár hodin. Přesto se mi ho podařilo zdolat, řekl bych férově, i bez pastí a nejrůznějších exploitů, kterými hráči radí na různých forech.

Jenže pak přišel závěrečný souboj, který mi přišel dost nefér v tom, že je rozdělen do několika fází, ve kterých se hlavní nepřítel postupně vždy zregeneruje a bojuje od znova, to ale hráči není umožněno a musí tak v podstatě ten stejný souboj opakovat 4x s jednou sadou kouzel a schopností, bez možnosti odpočinku. Zde jsem musel snížit obtížnost a pak už se po několika pokusech zadařilo.

Datadisk sice pochopitelně není tak úžasně rozsáhlým a propracovaným dílem, jako je Shadows of Amn. Přesto právě na SoA skvěle navazuje a zakončuje legendární příběh Bhaalova zplozence a už jen z toho důvodu si zaslouží pozornost.

Herní výzva 2022 - kategorie č. 9 - Vzkaz ze záhrobí - Normal

Druhý přídavek pro hru F.E.A.R. sází na pořádnou akci, kterou tu servíruje v mnohem větších dávkách a kvantech nepřátel než původní hra a její první přídavek. Vzhledem k tomu, že akční stránka původní hry byla obecně velice zdařilá, je to logickým a fungujícím krokem.

Tentokráte v kůži jiného hlavního hrdiny, opět němého a nezajímavého, sledujeme události z původní hry z jiné perspektivy. Dějově toho ani tento datadisk příliš nového nepřináší a v podstatě jen doplňuje malé bezvýznamné střípky. Graficky hra vypadá stejně jako původní hra z roku 2005, což už na rok 2007 není žádný zázrak.

Nevím koho napadlo vymyslet ty otřesné super pohyblivé nepřátele, kteří jsou očividně schopni také využívat bullet time, jdou tedy strašně špatně zasáhnout. Z těchto nepřátel jsem rostl a dost mi kazili požitek ze hry, naštěstí se tu neobjevují zase tak často. Zbytek akční stránky je opět velice povedený.

Perseus Mandate zabaví každého, koho bavila původní hra, už by to ale chtělo i nějaký dějový posun, snad se dočkám v druhém díle.

Po slabším Hot Pursuit 2 přichází oživení série v podobě prvního Undergroundu, který se vydává naprosto jiným směrem než skvělé Porsche, přesto se jedná celkově o velmi povedený a zábavný díl, který přináší svěží vítr do zajeté série.

Hned po spuštění za zvuků Ron Don Don hra uvádí nové prostředí a zaměření výhradně na vytuněná auta prohánějící se nočním městem, kde se v rámci kariérního modu odehrává všech 112 závodů. Za světla si zde bohužel ani jednou nezajezdíme, stejně tak se ani jednou nepodíváme do přírody. Závodění v nočním městě je však dostatečně zábavné, takže v tomto směru jistou repetitivnost jsem ochoten prominout.

V kariéře samozřejmě nechybí okruhové závody, stejně jako závody z bodu A do bodu B. Novinkou je zde drift - tedy smykování a drag, kde je nutné co nejlepší načasování řazení. Oba tyto nové herní režimy jsou zábavné a mezi klasickými závody se jedná o skvělé zpestření. Zvlášť u dragu musím ocenit výborně zpracovaný pocit ze zrychlení.

U každého závodu je možné zvolit si mezi 3 stupni obtížnosti s tím, že ke konci hry se obtížnost poměrně značně zvyšuje a i na lehkou není úplně jednoduché zvítězit. Nejtěžší byl pro mě 7-okruhový závod, kdy jsem nezaznamenal rozdíl mezi zvolenou obtížností a jediným způsobem, jak po několika pokusech zvítězit, bylo dostat se co nejdříve do čela a dorážející soupeře navádět do svodidel a využívat jakýchkoliv jiných nečistých praktik.

Jízdní model je vcelku zábavný, přesto mi úplně nesedělo, že čistá jízda je zde často spíše na škodu a více než brzdit a čistě projet zatáčku se zde spíše vyplatí v plné rychlosti narazit do bočnic, odrazit se a vesele pokračovat dál. Díky opětovné absenci modelu poškození je pak toto možno opakovat donekonečna.

První Underground díky vydanému widescreen fixu vypadá velice světu i dnes, proto bych se rozhodně nenechal odradit jeho stářím, pokud máte chuť na dobrou arkádovou závodní hru. Adrenalinové závodění za příjemného soundtracku v neony podsvícených autech má své kouzlo, kterému se dá lehce podlehnout.

První datadisk dějově navazuje přímo na původní hru, která skončila cliffhangerem. Už to tak dává dobrou motivaci ho spustit. Autoři se zjevně poučili a jednotlivá prostředí při průchodu hrou jsou značně rozmanitější. Z nějakého důvodu mi však celkově výborná a hutná atmosféra původní hry v datadisku přišla mnohem řidší.

Může to být způsobeno snad tím, že už jsem věděl, co čekat, a že datadisk se zásadními novinkami či zvraty nepřichází. Snad za to může i level design, který v mnoha částech připomínal čtverečkové multiplayerové mapy, kde je vždy hráčovým úkolem zlikvidovat velkou přesilu nepřátel před postupem zase do dalšího čtverečku, kde se to samé opakuje. Menší koridorovost je tu z tohoto pohledu tedy spíše na škodu.

V datadisku mi na rozdíl od původní hry nešlo nastavit rozlišení 2560x1440, musel jsem tedy přes ini soubor. Hra mi navíc padala při načítání některých nových levelů s hláškou "disconnected from server" - pomohlo jen snížení grafických detailů před načítáním nového levelu a jejich vrácení zpět po načtení, což jsou neduhy, které původní hra nemá.

To nejlepší na fearu - tedy svižné a nápadité přestřelky v datadisku jako když najdete. Přibylo i pár svěžích novinek v podobě nových zbraní a nepřátel. Škoda jen, že dějově datadisk takřka nikam neposunuje.

Hororovým hrám příliš neholduji, proto jsem hře F.E.A.R. dlouho nevěnoval pozornost. Pro mě pak spíše milým překvapením bylo po pár hodinách hraní zjištění, že tady se bát opravdu nebudu. Není totiž čeho. Hororové sekvence hráče nijak neohrožují, slouží zde spíše k odkrývání pozadí rádoby tajemného příběhu. Jedinou výjimku z tohoto pravidla pak představují duchové, jejichž existenci jsem nepochopil a ve hře nebyla snad ani nijak vysvětlena, jejich jediný účel byl tedy zjevně zajistit akci i v těchto klidnějších pasážích.

Kromě slabšího příběhu a značně repetitivního prostředí se ale hře nedá moc více vytknout. F.E.A.R. je poctivou FPS se skvělou hratelností. Pocit ze střelby a přestřelky jsou výborné, akční pasáže jsou svižné a rozhodně nenudí. Vyzdvihnout je třeba i povedenou AI nepřátel. Stejně jako třeba v Crysis mě bavilo poslouchat komunikaci nepřátelských vojáků a jednoho po druhém účelně likvidovat, škoda snad jen přítomnosti otravných robotů, se kterými taková sranda jako s lidskými protivníky prostě nikdy není. Samostatnou kapitolou je pak bullet time, který je velmi efektivní a hra je s ním značně jednodušší, jeho používání jsem se proto snažil mírnit, přesto jsem často neodolal, protože poskytuje možnost vychutnat si likvidaci nepřátel ještě intenzivněji.

Těch 8 odehraných hodin mi u F.E.A.R. uteklo velmi rychle a rozhodně si tedy teď zahraju i datadisky.

Druhý Splinter Cell je se svou krátkou herní dobou a minimem inovací více datadiskem než plnohodnotným pokračováním, což znamená, že pokud se Vám líbil díl první, dvojkou chybu neuděláte. Na druhou stranu nelze očekávat (až na pár drobností) žádné změny. Opět tu v kůži drsného a vtipem čišícího Sama Fischera cestujete po světě a zachraňujete, co se dá, mezitím co v televizi ještě nevyhodili toho děsného stříhače zpráv, takže z nich opět víte prd a příběh tak znovu stojí spíše v pozadí.

Co funguje stejně dobře jako v původní hře je hratelnost a s tím spojený dobře propracovaný stealth založený především na práci se světly, kde nově díky světelným paprskům už hráč dobře ví, kde ho nepřítel uvidí a kde ne. Navíc se Sam naučil hvízdat, což hru dělá na rozdíl od svého předchůdce přeci jen o něco jednodušší, zábava je to však pořád stejně dobrá.

Jelikož se dnes již hra nedá legálně nijak sehnat, vznikl zde „mod“, který obsahuje celou hru i se všemi opravami nutnými k hladkému hraní na nejnovějších systémech. Přesto mi však i v této verzi hra padala hned v úvodním intru. To má však snadné řešení - intro stačí přeskočit. Samotná hra už mi pak jela bezproblémově, až na pár pádů v cutscénách, které ale jdou přehrát přes videopřehrávač i ve složce s hrou, takže o nic nepřijdete.

Po skvělém Porsche přichází tohle zklamání. Rozehrál jsem nedávno celou sérii hezky od jejího počátku a prvních 5 dílů jsem postupně zhodnotil vzestupně, protože každý novější díl byl lepší než ten předchozí.

Hot Pursuit 2 však vyniká od svých starších brášků snad jen v audiovizuálním zpracování, ve všem ostatním za nimi značně pokulhává. Nejzásadnější ze všeho je pro mě nemastné neslané zpracování kariéry, kde dostanete na výběr ze dvou módů, které se liší pouze přítomností policie a veřejné dopravy a v těchto modech postupně plníte strom výzev bez jakéhokoliv pozadí či náznaku nějakého příběhu, dostáváte za to body, které jsou úplně k ničemu a když vše splníte, nestane se vůbec nic.

Jako by to nebylo málo, obtížnost hry je extrémně nízká a pokud člověk nejede se zavřenýma očima, nejde snad ani nedojet první, hra tak nepředstavuje žádnou výzvu, snad s jedinou výjimkou - hrou za policajty, tam nabourat patřičný počet aut k získání zlaté medaile se zavřenýma očima nezvládnete. K tomu všemu kromě pohledu z kokpitu úplně zmizel i model poškození.

Hra i přes tyto zásadní výtky plní roli arkádové odreagovačky jakžtakž dobře, na licencované modely aut se dobře dívá a tratě se taky docela povedly. Ve srovnání s Porsche se ale jedná o velký pokles produkční kvality.

Poměrně viditelné grafické vylepšení přináší zásadní nešvar tohoto datadisku. Nepřátelé na rozdíl od hráče totiž vidí a bez problému střílí přes vylepšené modely keřů a travin, hráč však na to prakticky nemá šanci reagovat, což může vést k frustraci. Je tak potřeba postupovat ještě opatrněji než v původní hře a hustým porostům je nejlépe se vyhýbat.

Nevím, jestli jsem měl jenom smůlu, ale mnou kritizovaná AI v původní hře tady povýšila ještě na úplně jiný level. Na zmateného a zasekávajícího stopaře jsem po chvilce zanevřel, stejně jako na neustále umírající ostatní členy týmu, kterým vedl právě stopař Lim, který se nebojácně vrhal do vřav boje a neustále chcípal, až nakonec naštěstí chcípl úplně a mohl ho tak vystřídat starý známý sympaťák Nhut. V poslední stealth misi jsem musel celý tým nechat na začátku a vše si zařídit sám, protože parťákům byl nějaký alarm u zádele. To v původní hře jsem se k těmto krokům vůbec uchylovat nemusel a povětšinou se na svou jednotku mohl spolehnout.

Doplnění událostí před příběhem původní hry je myšlenka pěkná, nicméně je tím jasné, kdo přežije a kdo ne a pryč je tak strach o sympatického parťáka, který hráč mohl prožívat v původní hře. Osud hlavního hrdiny je tím též dopředu zpečetěn. I když Douglas nebyl úplně bez charismatu, za to, že si nepsal deník, pravděpodobně dostal, co si zasloužil.

Fist Alpha tak jako krátké doplnění původní hry obstojí, sráží ji však na kolena chyby vyskytující se již v původní hře, zde však gradující do mnohem větších rozměrů.

Český herní průmysl prožíval na počátku tohoto tisíciletí svůj dosavadní vrchol a Vietcong bezpochyby patří mezi vůbec ty nejzářivější kousky, co v našich končinách v té době vznikly. Jako malému klukovi se mi líbil hlavně skvělý dabing s nesmrtelnými hlášky, nyní po opětovném dohrání musím konstatovat, že hra má i další nesporné kvality.

Především se mi líbí, že hra má duši a není to jen ledajaká tupá střílečka, kterých je na trhu spousta. Ať už během briefingů nebo v průběhu misí postupně poznáváte své spolubojovníky, z nichž každý představuje jedinečnou osobnost. Je pravda, že jejich nesmyslné poskakování, přelézání překážek tam a zpátky nebo zasekávání se o nejrůznější kořeny občas leze na nervy, přesto jsem si tuhle partu oblíbil a byla radost s nimi vyrážet na mise do skvěle zpracované vietnamské džungle.

Ač i zde nechybí několik rambo misí, kdy sám hlavní hrdina daruje olověnou pochoutku nespočtu nepřátel, celkově se Vietcong tváří poměrně realisticky, především pak na těžších obtížnostech stačí opravdu málo a je tedy potřeba postupovat opatrně a na plno využívat krytí za překážkami. Ve hře pak k dokreslení atmosféry najdeme i deník psaný hlavním hrdinou, ve kterém zmiňuje i mimoherní události.

Přestože se jedná o poměrně jednostranně zaměřenou záležitost, hra díky rozmanitosti jednotlivých misí a změnám prostředí nenudí. Vietcong je zkrátka výjimečnou FPS, která má dnes již právem status legendy a jedinou její vadou na kráse je nepříliš povedená AI, což občas vede k docela kuriózním situacím.

Enclave představuje přímočarou bojovku, jejíž hlavní devízou je na svou dobu krásné vizuální zpracování a taky hrou tolik proklamovaná zničitelnost prostředí, což vám hra neváhá servírovat v nejrůznějších zákeřných podobách, např. pádem stropu na hlavu nebo rozbořením mostu přímo pod vaší nebohou postavou. Příběh a charaktery zde vystupující jsou spíše směšné a hrají zde druhou notu.

Hlavní náplní hry je postupné prolézání nejrůznějších prostředí, ve kterém se vždy nachází spousta nepřátel a vašim úkolem není nic jiného, než je všechny pobít a posbírat přitom pokud možno co nejvíce zlaťáků ukrytých různě po mapě, abyste si do dalšího levelu mohli koupit lepší vybavení. Hra dle mého názoru dost zvýhodňuje kouzelnická povolání a nesouhlasím zde s komentářem, že na 80% misí je nejlepší válečník, možná tak za světlou stranu má své využití.

Za temnou stranu je však rozhodně nejsilnější čarodějka a byť jsem zkoušel hrát některé levely i za válečníka, nebylo to ani zdaleka tak efektivní jako vrhání ohnivých koulí, nemluvě o tom, že samotný soubojový systém v boji zblízka zde není moc dobře vyveden vzhledem k divným hit boxům a bezhlavé klikání myší, které je zde sice často efektivní, nepřináší patřičnou satisfakci.

Asi bych úplně nedoporučoval hrát hru na Hard, což jsem samozřejmě zjistil, až někdy ve třetině hry, kdy jsem se dočetl, že jsou ve hře checkpointy. Na Hard žádné checkpointy nejsou, což představuje výzvu ani ne tak z důvodu složitosti boje, ale spíše vzhledem k občasným pádům hry a výše zmíněným zákeřnostem, kdy někdy nezbývá než využít metodu pokus-omyl, což často vede k opakování celého levelu. Naštěstí levely nejsou nějak dlouhé. Na druhou stranu volba nejtěžší obtížnosti vede nepochybně k umocnění herního zážitku, pozor však na to, že obtížnost již pak nelze změnit.

Při hraní na Win 10 doporučuji nastavit na myši polling rate na 125 Hz (hra se nekamarádí s vyšší frekvencí a při pohybu myší nastavené na vyšší frekvenci se nepřirozeně zrychluje) a nastavení spřažení procesoru přes správce úloh pouze na jedno jádro, což u mě vedlo k větší stabilitě hry.

Dohráno na Hard.
Herní doba: 15 hodin

Světe div se, hra Original War mě úplně minula. A to i navzdory tomu, že se podle mnohých jedná o jednu z nejlepších her z našich končin. Doteď jsem o této hře neslyšel, narazil jsem na ni náhodou až nyní nedávno přes retro gamesplay na youtube. Tam mě hned velmi zaujal úvod do hry v podobě monologu hlavního protagonisty za americkou stranu kreslícího si aktuální události do čtverečkovaného sešitu, takže jsem neváhal s pořízením steam verze, která je komunitou značně modifikovaná a i dnes tak díky ní vypadá velmi dobře (nejen díky podpoře moderních rozlišení).

Original War je v mnoha směrech opravdu originální, ač název odkazuje spíše na období, ve kterém se odehrává hlavní děj a to před 2 miliony let v pravěku, kdy ještě po zemi běhali šavlozubí tygři a lidi vypadali jako opice. Hra spolu kombinuje RTS prvky s RPG prvky. Ač se může zdát, že nejcennější surovinou ve hře je siberit (alaskit), není tomu tak. Nejcennější jsou lidi, kterých je do minulosti posláno málo a proto ztráta každého člověka citelně zabolí a nejednou vede k loadingu.

MEK-MILENE! Samostatnou kapitolou je český dabing, který tak trochu paroduje sebe sama, mně však dokonale sedl a některé hlášky si budu pamatovat ještě dlouho. Co se samotného hraní týče, tento kousek není pro hračičky, kteří dlouze staví své báze a až mají vyzkoumané a postavené úplně vše, pak teprve se vrhají do útoku. Zde hraje ve většině misí každá sekunda roli, takže se vyplatí stavět a zkoumat jen to nejnutnější a příliš neotálet se zahájením ofenzívy, jinak se vám často z nejrůznějších důvodů stane, že mise skončí neúspěchem.

V součtu se dá Original War označit za velmi kvalitní dílo, které ale i přes své nepochybné kvality neproniklo úplně do mainstreamu tehdejší české herní scény. Škoda jen, že zprvu zajímavý a originální námět postupně zdegraduje na dost repetitivní mise s nic moc uspokojujícím závěrem a to za obě hratelné strany.

Tak takhle nějak si představuju výbornou závodní hru. Co na tom, že už je stará přes 20 let, pořád se na ni krásně kouká a hlavně se výborně hraje. Díky modu evoluce jsem si postupně zajezdil v historicky reálných modelech značky Porsche, od kolébajících se veteránů po v době vydání nejnovější 911. V modu factory driver jsem pak otestoval své řidičské schopnosti v rozmanitých úkolech. Oba tyto mody jsou výborné a v sérii do té doby nejlepší.

Oproti arkádovému High Stakes představuje Porsche značný posun v audiovizuálním zpracování (v době vydání muselo patřit ke špičce) a přiklání se více na stranu simulace, což v konečném důsledku vytváří velmi zábavný jízdní model, který však dokáže i značně potrápit, především svou přehnanou tendencí ke smykům, což zezačátku může dělat potíže, ale dá se tomu poměrně rychle přizpůsobit a pak si užívat nerušenou jízdu.

Mimo krásná auta musím vyzdvihnout i nádherné tratě a to především ty přírodního rázu, které nabízejí překrásné scenérie. To už ale neplatí o městském Monte Carlu, které je na můj vkus v kariéře příliš často a navíc v 5 takřka identických variantách, Je to však jediná trať, kterou jsem jezdil vyloženě nerad, všechny ostatní jsem si ihned oblíbil.

Oceňuji ten risk EA takto razantně změnit pravidla zaběhnuté série. Nevím, jestli se jim to nakonec vyplatilo a zda prodeje byly dostatečné, nicméně jsem přesvědčen, že dnes už by do takového risku nikdo nešel, což je velká škoda, protože bych si hru podobného ražení v moderní grafice rád zahrál a bylo by mi asi úplně jedno za kterou automobilovou značku by to bylo.

Přiznám se, že první Baldur's Gate mě možná přes přílišná očekávání nijak zásadně nenadchl. I když se bezpochyby jedná o kvalitní hru, v porovnání s Planescape: Torment či Fallout 2 na mě (co se možností a obsahu týče) působí tak trochu jako chudý příbuzný. Přesto však svou roli zasvěcení do příběhu Bhaalova zplozence a do světa Forgotten Realms a jeho pravidel zastává dobře a dost možná bych si bez něj pokračování tolik neužil.

Druhý díl je oproti tomu opravdu megalomanské, pompézní a epické dílo doslova natřískané obsahem, což dokazuje i to, že jsem k jeho dohrání potřeboval neuvěřitelných 91 hodin herního času a to jsem toho beztak ještě spoustu minul.

Většinou u takto dlouhých her (jakože jich zase tolik není) u mě po čase nastane touha mít je už za sebou a příliš se nezdržovat vedlejšími odbočkami, málokdy ale tato touha překoná můj komplex kompletisty, což pak vede k jisté frustraci. Zde jsem však naopak hltal každičký detail, bavilo mě po celou dobu objevovat tento nádherný a do detailů propracovaný svět. Snad za to mohly i rozmanité změny tempa děje a lokací, že jsem pořád měl tu radost objevovat něco nového. Pryč jsou naštěstí prázdné plochy bez obsahu z prvního dílu, prozkoumávání je zde konečně odměňující.

Nenapadá mě hra, která by svou rozsáhlostí a obsahem umožňovala tolik možností hraní. Už z počtu možných společníků mi šla hlava kolem. Chtěl bych je mít u sebe všechny a slyšet jejich často vtipné a trefné názory na aktuální dění, členové družiny navíc často interagují i mezi sebou, což skvěle dodává na atmosféře. Ani však nechci počítat, kolikrát bych hru musel dohrát, abych slyšel všechny hlášky a objevil tak všechno, co hra nabízí.

Každé správné RPGčko musí mít dobrou zápletku a to zde již dobře nastavená laťka z prvního dílu ční ještě výše. Na prvním díle jsem kritizoval úroveň vedlejších questů. Dvojka je na tom mnohonásobně lépe, kvalitou a možnostmi volby se mnoho questů minimálně vyrovnává výše zmíněným klenotům herní tvorby. Všechny prvky hry do sebe krásně zapadají a společně tvoří unikátní dílo a nezapomenutelný herní zážitek.

Baldur's Gate si u mě druhým dílem výrazně napravila reputaci a již plně chápu i názory, které tvrdí, že se jedná vůbec nejlepší RPG všech dob. Já sám nedokážu říci, které z her z tzv. svaté trojice nejčastěji skloňovaných jmen na toto téma (BG2, P:T, F2) náleží ta pomyslná koruna. Můžu však s klidným svědomím prohlásit o každé z těchto her, že patří k vůbec těm nejlepším kouskům, které jsem měl možnost hrát, a to i přesto, že nejsem zatížen nostalgií, jelikož v době jejich vydání jsem chodil do školky a vrcholem mého gamingu v té době byl Mario na žlutých disketách od Vietnamců a při mém prvním kontaktu s PC už tyto hry bohužel jaksi nebyly v módě.

Dlouhá léta jsem se sérii Crysis vyhýbal. Snad to bylo z důvodu očekávání pouze tupé střílečky sázející všechny své karty na špičkové audiovizuální zpracování, které u mě nikdy nehrálo prioritu. Nyní po dohrání všech dílů musím konstatovat, že mé obavy byly zbytečné. Crysis totiž nejen skvěle vypadá, ale obsahuje i sympatické postavy, v rámci žánru dobrou zápletku a v neposlední řadě zábavnou hratelnost.

To platí i pro (bohužel) poslední díl této proslulé série. Zde se autoři opravdu vydatně snaží pohltit hráčovy smysly nádhernými scenériemi. Největší důraz je tu však znovu kladen na neutichající všudypřítomnou akci. Všude vše vybuchuje, rozpadá se, bortí se budovy či kolabují jeskyně, hraje akční hudba, stoupá adrenalin. Hráč je tak motivován spíše k přímočaré akci, než k nějakému tichému taktizování. V tom všem pak člověk trochu ztrácí střípky příběhu, tedy proč v danou chvíli dělá zrovna to nebo tamto, v konečném důsledku je to ale úplně jedno, protože cíl je jasně daný.

První Crysis vynikal skvěle zpracovanou džunglí, ve které měl hráč dostatek prostoru pro nejrůznější přístupy. Druhý díl byl oproti tomu značně koridorovější. Díl třetí se svým způsobem snaží vrátit ke kořenům, hráč se zde dostává často na rozsáhlá bojiště, jejich využití je však značně diskutabilní. Ano, jsou tu takzvané vedlejší questy, spočívající nejčastěji v získání dat nepřátel či pomoci spřáteleným rebelům, za což hráč dostane dostane odměnu v podobě vylepšení obleku. Konkrétně tohle však bylo dle mého názoru mnohem lépe zpracované v předchozím díle, zde jsem si oblek nějak nastavil na začátku hry a pak už jsem vůbec nic měnit nemusel, klidně to tady tedy nemuselo vůbec být.

Na závěr nezbývá než doufat, že nově vycházející remastery oživí zájem o tuto značku a že se ještě dočkáme plnohodnotného pokračování, v rámci žánru se totiž série řadí nepochybně ke špičce.

Ačkoliv je dvojka vizuálně značně odlišná od prvního dílu, přesto ponechává a rozšiřuje všechno to, co bylo na jedničce nejlepší. Vynikají zde především skvěle nadabované karikatury reálných osobností. Nejvíc mě pobavil Miloš alias gambler, který se výhrou na automatech snaží zachránit státní rozpočet. Podobných setkání je v tomto díle více a většina se opravdu povedla.

Na jedničce jsem kritizoval nemožnost dohrání bez návodu vzhledem k nelogickým kombinacím předmětů a vůbec celého postupu vyšetřování. Dvojka je v tomto značně lepší, není zde tolik zbytečného harampádí a kombinace předmetů většinou dávají smysl. Přesto jsou ve hře pořád momenty, kdy je náhled do návodu takřka nevyhnutelný. Především se jedná o chvíle, kdy je nutno vrátit do předchozích lokací, aniž by hra alespoň jemně naznačila, že je to potřeba k dalšímu postupu.

I když ani Polda 2 nepředstavuje žánrový klenot, pořád se jedná o vynikající sondu do dob konce devadesátek a už jen z toho důvodu se mu vyplatí ty 2-3 večery obětovat.

Neměla to Bethesda lehké. Zavděčit se fanouškům původních legendárních Falloutů a zároveň hru pojat moderně tak, aby oslovila i mladší hráče. Výsledek nakonec i díky skvělé práci komunity není tak špatný, jak by se dalo očekávat. Kvality a hloubky původních dílů sice díl třetí nedosahuje, napravuje to však vcelku obstojně zase v jiných oblastech. Především stran imerze je pro mě osobně 1st/3rd person pohled daleko cennější, než pohled izometrický.

Fallout 3 má několik zásadních nedostatků, které však naštěstí dnes jdou řešit vynikajícími mody. Především jde o vybalancování obtížnosti a rychlosti, s jakou hráč získává zkušenosti. V původní hře není problém dosáhnout maximálního levelu velmi rychle, což pak řadu hráčů vede k nedostatku motivace prozkoumávat svět a sbírat tak další zkušenosti. A zrovna prozkoumávání světa je jedna z těch nejlepších činností, kterou Fallout 3 nabízí.

Hra zaujme již vynikajícím úvodem, který já osobně považuji za vůbec jeden z nejpovedenějších. Není totiž mnoho her, kde začínáte svým narozením, kde strávíte chvilku v kůži batolete nebo kde na párty oslavíte své desáté narozeniny. Sice jsou tato období velmi krátká, i tak to má ale na celkový herní zážitek pro mě velký vliv.

Původní díly byly známé tím, že hráči dávaly dost svobody v tom, jak se v postapokalyptickém světě realizovat a jak řešit různé situace. O to samé se snaží i díl třetí, někdy však až moc násilně, kdy vznikají nejrůznější nelogičnosti. Přesto jsem se však u většiny questů bavil a užíval si jejich plnění.

Strávil jsem v postapokalyptické pustině lehce přes 79 hodin herní doby, prozkoumal všechny lokace rozsáhlého světa, splnil všechny úkoly, na které jsem narazil. Byly sice chvíle, kdy jsem si říkal, že už bych rád tento svět opustil a vydal se zas někam dál, přesto mi teď potulování se pustinou se svým věrným Dogmeatem bude chybět.

Na závěr přikládám seznam modů, z nichž některé jsou must have (především Fallout 3: Wanderers edition), jiné pouze modernizují vizuální stránku hry.

Konečně kariéra! První tři díly kariéru neobsahovaly, tudíž mi nedaly motivaci se u nich zdržet déle. Čtvrtý díl však tento neduh napravil a nutno přiznat, že poctivě. Kariéra je zde vskutku dlouhá, skládá se z již známých režimů tournament a knockout, přibyl nový mod high stakes, kde sázkou není nic jiného, než vaše auto. To si můžete nově alespoň zjednodušeně vytunit. Další novinkou je model poškození, který však reálně nic moc nemění. I se značně poškozeným autem totiž jedete prakticky pořád stejně jako s nepoškozeným.

Nevadí mi tratě použité ze třetího dílu, vadí mi však velký pokles obtížnosti. Ve třetím díle jsem měl velký problém udržet se se soupeři na obtížnost expert, zde na nejvyšší obtížnost není problém. Vyhrával jsem prakticky všechno, často i o několik desítek sekund, v delších závodech jsem občas soupeře předjížděl o kolo. Jedinou skutečnou výzvu tak představovalo počasí, kdy pokud pršelo nebo sněžilo, byla manipulace s autem výrazně těžší, což se na soupeřových autech nijak neprojevovalo. To byly jediné závody, které představovaly výzvu.

Jízda je arkádovější než ve třetím díle, naštěstí ne tak extrémně jako v díle druhém. Zejména zezačátku s pomalými auty není nutné brzdit či nějakým způsobem taktizovat, jak vybrat zatáčku. Jde vidět, že tratě jsou uzpůsobené těm nejrychlejším dostupným autům, kdy už je potřeba brzdu používat často.

Celkově bych to tedy shrnul tak, že trojka je lepší závodní hra představující větší výzvu pro hráče. Na druhou stranu ji ale chybí pro mě naprosto podstatná věc a to již zmíněná kariéra. Tou má čtyřka zase navrch, takže ve výsledku hodnotím obě hry stejnou známkou.

Třetí pokračování NFS je z prvních tří dílů rozhodně nejhezčím a nejlépe hratelným přídavkem do série. Značně tomu napomáhá modern patch zajišťující kompatibilitu s Windows 10, což je výhoda, kterou předchozí dva díly nedisponují. Hra je tak konečně perfektně a bez kompromisů hratelná i na moderních sestavách.

Po těžce arkádovém druhém dílu se tvůrci naštěstí vrátili k realističtějšímu pojetí jízdy. Je zde na výběr mezi obtížností začátečník a expert, přičemž je mezi nimi propastný rozdíl. Na začátečníka si člověk může dovolit spoustu chyb a stejně není problém dojet první, na experta stačí malá chybka a máte po závodě, protože už soupeře nedoženete. Chyběla mi tady tedy nějaká zlatá střední cesta, která by představovala výzvu, zároveň by ale byla tolerantnější k občasné chybě.

Zde nový mod Hot Pursuit mě příliš nezaujal a většinu odehraného času jsem strávil s mody známými již z předchozích dvou dílů - tournament a knockout. Ani zde ještě člověk nenajde režim kariéry, ten byl přidán až do následujícího dílu. Nechybí zde licencovaná auta, nově si lze vybrat barvu. Tratě jsou realističtější a povedenější než v druhém dílu.

Třetí díl tak celkově hodnotím jako nejlepší z prvních tří, nenapadá mě totiž jediný prvek hry, který by byl v prvních dvou dílech lepší.

Druhý díl přináší řadu drobných vylepšení a novinek. Hra je především výrazně hezčí a uživatelsky přívětivější než její předchůdce. Ne všechny novinky jsou zde ale ku prospěchu věci, mnohem arkádovější styl jízdy mi úplně nevyhovoval (a to i po přepnutí do režimu simulace), závody jsou tak mnohem lehčí a pokud člověk neudělá mnoho chyb, není těžké dojet první. Celkový pocit z jízdy a závodění je tu ale díky technologickému pokroku přeci jen lepší. Mezi jednoznačně nejvýznamnější novinky pak patří split-screen, který dává hře úplně nový rozměr.

Co se obsahu týče, o mnoho bohatší než první díl pak ale dvojka není. Znovu tu máme pár licencovaných aut a pár nyní značně od reality odkloněných tratí, na kterých se člověk prohání ve stejných herních modech jako v jedničce. Nový knock-out mod na dlouho nezabaví. Opět mi zde znatelně chybí režim kariéry, který by mě ke hře připoutal na delší dobu.

Herní výzva 2021 - kategorie č. 1 - Pacifista - Normal

Hrát Spear of Destiny je prakticky stejné jako hrát původního Wolfa. Novinek je tu poskrovnu a jsou spíše kosmetického rázu. Hra mi však přesto přišla z hlediska designu úrovní zákeřnější - je zde spousta odboček a zákoutí, kde často číhá nepřítel a hráč tak musí být v postupu mnohem opatrnější. Komplikovanější design úrovní pak bohužel vede i k častějšímu bloudění, jelikož i zde chybí mapa či alespoň nějaké významnější orientační body.

Tento výlet do herní historie tak dle mého skromného názoru stejně jako poslední 3 epizody Wolfa nic objevného nepřináší a lze jej tím pádem směle vynechat. Pro zkrácení dlouhé chvíle někde na starším počítači však pořád svůj účel plní dobře a zábavná je úplně stejně jako Wolf i dnes.

Chápu, že zaskočení autoři tehdy nechtěli nic výrazně měnit a hráčům dopřát ještě více toho, co se stalo tak úspěšným a legendárním. Z dnešního pohledu ale dle mě k vytvoření si obrázku o počátku FPS žánru naprosto stačí odehrát první 3 epizody Wolfa a pak pokračovat takovou tou neznámou a dávno zapomenutou hrou z roku 1993, nějakej barák nebo tak nějak, shodou okolností od stejných autorů.