Může být závodní hra z roku 1994 (resp. 1996) pořád ještě zábavná? První Need for Speed ukazuje, že ano. I když je potřeba hře leccos odpustit, především audiovizuální zpracování, které ve své době sice patřilo mezi špičku, je na moderních monitorech hůře stravitelné, zvláště u závodní hry. S přimhouřením obou očí se to ale dá, o rok později vydaný druhý díl je na tom však z tohoto pohledu mnohem lépe.

Byl jsem mile překvapen hratelností, čekal jsem mnohem větší arkádu. Jízdní model však poměrně dobře odráží podrobně popsané vlastnosti plně licencovaných vozidel, jen to brždění je takové zvláštní a zvlášť při něm má člověk občas pocit, že řídí traktor a ne sporťák. Hra navíc k jednotlivým vozidlům poskytuje nejrůznější technické informace, dále videa jak vypadají v reálu a dokonce i jejich historii v rámci automobilky. Milovníci dobových vozidel si tak přijdou na své.

Co se herního obsahu týče, na dlouhé hodiny to není. Tratě jsou povedené a dostatečně rozdílné, je jich však dost málo, stejně jako herních módů a aut. Se hrou jsem byl hotov tedy poměrně brzy, i přes to, že jsem si poctivě projel všechny tratě, vyzkoušel všechny vozy a módy. Avšak kvůli absenci kariéry/kampaně či obecně nějakého vyššího cíle nemám další motivaci ve hře pokračovat či se k ní někdy vracet. Jako kratičký retrovýlet jsem si ji ale užil.

Hru tak vřele doporučuji všem, kdo stejně jako já má zájem poznat prvopočátek této dnes již rozsáhlé série.

Herní výzva 2021 - kategorie č. 7 - Čas je relativní - Hardcore

Wolfenstein 3D je kultovní hra, se kterou jsem se již v minulosti setkal, ovšem v té době hlavně z pozice pozorovatele. To tehdá léty páně byly časy, kdy my malí prvňáčci hleděli s úctou a respektem přes ramena ostřílených a zkušených druháků na obrazovku starých počítačů ve školní družině.

Po mnoha letech jsem si na starého Wolfa vzpomněl během práce na očkovacím centru, kdy zejména zezačátku byly prostoje mezi pacienty dostatečně dlouhé k tomu, abych si je mohl krátit pařením této nesmrtelné hry.
Výhodou takto starých her je, že už dnes běží úplně na všem, i na těch nejpomalejších kancelářských počítačích a já tak mohl dohnat další herní rest.

Dnešnímu hráči už toho Wolf mnoho nenabídne, všechny systémy i mechaniky již byly dávno překonány. Přesto všechno je hra i dnes v pohodě hratelná a střelba kostičkovaných nacistů pořád nabízí dostatek zábavy a zadostiučinění.

Oceňuji především první 3 epizody, ve kterých postupně roste s počtem nepřátel obtížnost a jejich vrcholem není nic jiného než zabití samotného vůdce - už jen to považuji za dobrou motivaci si minimálně tyto 3 epizody zahrát. Zbylé 3 epizody jsou pak místy dost překombinované, jak blouděním, tak počtem nepřátel a jejich vynecháním hráč opravdu nic neztratí.

Je obdivuhodné, že otec (děda?) žánru FPS je i dnes hratelným a i přes své stáří značně zábavným kouskem. Fanoušci tohoto žánru by tak neměli váhat v putování za poznáním jeho kořenů, Wolf na rozdíl od jiných starších her víceméně žádné klacky pod nohy neháže, pomineme-li občasné bloudění plynoucí z absence mapy.

Prvního Zaklínače jsem již v minulosti 2x dohrál a už tehdy mě hra dostala svým zasazením a neopakovatelnou atmosférou a zařadila se tak mezi ty nejlepší kousky, které jsem kdy hrál. Po letech jsem si nynější třetí dohrání rozhodl zpestřit skrze mody pomocí tohoto návodu. Hra díky tomu výrazně vizuálně omládne a i na dnešní poměry vypadá fantasticky.

Jak již z mého hodnocení vyplývá, těžko v tomto komentáři najdete nějakou kritiku. Jediné, co bych mohl vytknout, jsou technické problémy ve smyslu poměrně častých pádů hry. Těžko ale říci, zda to bylo díky modům, jelikož i původní hra svou stabilitou nevynikala. To je však, ve světle toho všeho co hra nabízí, pouze drobná vada na kráse.

Hra u mě vyniká především svou unikátní slovanskou atmosférou, očividně čerpající z nejrůznějších lidových balad. Vše je poměrně realisticky a uvěřitelně zpracované, ve městě je spousta špíny, chudáků, zatoulaných psů a nemocí. Lidé se často chovají odměřeně, jejich důvěru je potřeba si získat, spousta z nich má k tomu nejednoho kostlivce ve skříni. Dialogy jsou kvalitně napsané, nechybí zde svěží sarkastický humor. To vše napomáhá dotvářet jedinečný svět, který je radost prozkoumávat.

Není nutné se dále rozepisovat, vše podstatné už tu bylo dávno zmíněno. První Zaklínač se zařadil mezi hry, které mi nejvíce přirostly k srdci. Jedná se pak teprve o čtvrtou hru, které jsem udělil absolutní hodnocení.

Herní výzva 2021 - kategorie č. 4 - Minihraní - Normal

První Splinter Cell je kvalitní špionážní stealth akcí, která i dnes přes své stáří dokáže zaujmout a zabavit. Nemalý podíl na tomto faktu má nepochybně na svou dobu výborné audiovizuální zpracování.

V roli perfektně nadabovaného Sama Fischera se vydáte plnit mise zadané utajovanou americkou informační agenturou. Většina misí tak spočívá v získání pečlivě střežených informací a lze je dohrát bez jediného zabití protivníka. Bohužel se ale nelze nijak vyhnout zabití hlavního padoucha hry, v čemž mě hra zklamala, jelikož jsem do té doby nemusel nikoho zavraždit a uvítal bych tedy možnost dohrát tímto způsobem celou hru.

Mise jsou nápadité a zábavné, střídají se v nich nejrůznější lokace, hráč zavítá jak do čistě nepřátelských tak i spojeneckých (sídlo CIA). Celková zápletka hry a její podání ve formě prostřižků z televizních zpráv je však mdlé a nezajímavé. Zamrzí také striktně lineární postup, který v některých případech vede k zákysům a frustraci. Některá místa postupu jsou na dosti zvláštních místech, tak trochu neintuitivně schovaná. Např. takový žebřík za ledničkou v kuchyni vietnamské restaurace vedoucí do druhého patra, o kterém nikde nepadne zmínka, je tak dokonale ukryt, že by snad bez návodu dokonale zabránil v mém postupu.

Hra obsahuje i některé velice originální prvky, např. ovládání rychlosti pohybu postavy pomocí kolečka myši, což bych uvítal i v jiných hrách na PC, kde rychlost pohybu nelze korigovat tak elegantně jako páčkou na gamepadu. Škoda, že se tato zajímavá funkce zjevně neujala.

Závěrem lze tedy shrnout, že Splinter Cell by rozhodně neměl chybět na seznamu dohraných her u všech fanoušků stealth žánru, jelikož se v tomto směru jedná o jeho špičkového zástupce. Avšak hráči, u kterých je příběh ve hrách na prvním místě, mohou tento kousek s klidem vynechat.

TIP: K PC verzi lze stáhnout textury z PS3 verze a hru tak vizuálně omladit.

Herní výzva 2021 - kategorie č. 2 - Amerika, jak ji neznáte - Normal

Kouzelný svět Albion nabízí hráči unikátní příběh z pohledu Toma Driscolla, pilota vyslaného na misi na údajně neobydlenou planetu skýtající množství cenných nerostných surovin. Co však Tom při svém putování objeví se rozhodně za neživé a neobydlené označit nedá a tak začíná zajímavá a napínavá zápletka.

Albion je poctivé RPG ze staré školy, které toho hráči moc neodpustí a hned v prvním dungeonu ukáže, že tahle hra rozhodně procházkou v růžové zahradě nebude. Postupně se však k Tomovi přidávají mocní společníci, kteří z mnoha soubojů po troše tréninku udělají jednoduchou záležitost, např. takový frost avalanche od Siry učiní z většiny soubojů někdy až absolutně jednoduchou frašku.

Na hře oceňuji její originální propojení žánrů scifi a fantasy, taková kombinace se zas tak často nevidí. Albion je unikátní i svou hratelností. Hra nabízí jednak izometrický pohled, při pohybu v dungeonech a ve městech se pak přepíná do 3D zobrazení, na kterém je bohužel nejvíce vidět, že už hra není nejmladší. Často se stává, že některé spínače na zdech v tomto pohledu z určitých úhlů nejdou vůbec vidět a proto je snadné je přehlédnout a zaseknout se v postupu. Chvilku mi trvalo, než jsem zjistil, že se hra dá ovládat klasickými šipkami na klávesnici, zejména v 3D pohledu je pak tímto způsobem orientace a pohyb jednodušší než při ovládání myší.

Albion je vskutku rozsáhlý, já sám se snažil hrát bez návodu (v některých případech jsem jej ale použít musel) a nahrál jsem celých 52 hodin, což už někdy může hraničit s tím, že hře dojde dech a přestane bavit. Příběh Albionu však dokonale motivuje hráče pokračovat dál. Je však nutno podotknout, že v závěrečné pasáži hry a především tedy v nekonečném dungeonu Kenget Kamulos jsem se místami nudil a hře by právě v těchto místech neuškodilo zkrácení. Tato drobná vada na kráse by vás ale od hraní odradit neměla, pokud se tedy nechcete připravit o jedinečný zážitek.

Albion tak vřele doporučuji všem fanouškům RPG žánru, rozhodně jej můžu zařadit mezi ta vůbec nejlepší RPGčka, která jsem měl tu možnost hrát. Ostatně James Cameron by vám k tomu asi řekl víc.

Herní výzva - kategorie č. 5 - Pořadný pařan - Hardcore

Mario je hra, která mi ještě jako školkou povinnému capartovi poprvé představila svět videoher. Dodnes si živě vybavuji vzpomínku ze školky při takovém tom odpoledním povinném spaní, kdy se snad poprvé u mě objevil určitý příznak závislosti na tomto médiu, kdy jsem se nedočkavě těšil domů, až si na svém malém starém televizoru a z dnešního pohledu již prehistorické konzoli zapnu strýčka Maria.

Ze samotné hry si toho již tolik nepamatuju, vím jen, že byla pekelně těžká, ale to mi v mých 4-5 letech nijak nevadilo. Fascinovala mě už jen ta možnost ovládat si svého panáčka v televizi a vše ostatní už bylo vedlejší.

I když jsme doma těch žlutých kazetek od vietnamců měli plno, Mario se mi do vzpomínek zaryl nejhlouběji.

Herní výzva - kategorie č.9 - Okna vesmíru dokořán - Normal

Tak tento adrenalinový výlet do vesmíru jsem si tedy náležitě užil a jen tak už ho asi z hlavy nevypustím. Čekal jsem, že hra bude dobrá, ale ve skutečnosti je naprosto skvělá! Bere si to nejlepší z populárních survival hororových filmů, přesto svým způsobem komorně vypráví napínavý příběh němého technika Isaaca, který je v daleké budoucnosti vyslán k toho času největší vesmírné lodi, která přestala komunikovat zřejmě v důsledku výpadku komunikačního zařízení a úkolem našeho hrdiny není nic jiného než tento nešvar napravit. Měla to být hračka, avšak...

Hrát tuhle hru ve 4k při 144 fps na 144 Hz monitoru byla i přes její stáří audiovizuální rozkoš a dost možná i to se podepsalo na mém výsledném nadšení z celé hry. Mít tak v tomto nastavení možnost hrát i podstatně novější kousky, to by bylo něco. Dead Space však nabízí daleko víc než působivý vizuál, má výborně zpracované souboje, samotný pocit z rozstřelování či rozřezávání končetin nekromorfů cirkulárkou je nepopsatelný. V jeden moment všude stříká krev, smyčce hrají naplno, máte co dělat, abyste si zachránili kůži, po chvilce všechno kolem utichne a vy se můžete kochat zpracováním vesmírné stanice. A tak je to pořád dokola, a pořád je to zábava.

Dead Space si ode mě odnáší cenu za nejlepší hru vydanou v roce 2008, klobouk dolů před autory!

Herní doba: 12h

Herní výzva - kategorie č.10 - Dětský svět - Hardcore

Bully je krásným příkladem hry, která by v dnešní hyperkorektní době s největší pravděpodobností nevyšla. Již z názvu vyplývá, co je jejím ústředním tématem. Šikana se zde objevuje ve svých nejrůznějších podobách na každém rohu a vy v kůži 15-letého Jimmyho Hopkinse samozřejmě nečinně nepřihlížíte a násilí se stává hned po příjezdu do školy vašim denním chlebem. Jimmy totiž není žádné ořezávátko a pro ránu nejde daleko. Celý koncept šikany je zpracován humorně, psychickým traumatem tedy neutrpí postavy ve hře, ani hráč samotný. 

Ve hře se budou cítit jako doma všichni milovníci starých dobrých GTAček. Hlavní dějová linka není žádný masterpiece a sama o sobě do hraní příliš nemotivuje, hra však nabízí spoustu dalších způsobů vyžití, nejrůznější dětské zbraně a dopravní prostředky, customizaci outfitu, účesu atd. Do toho všeho ještě zasahuje povinná školní docházka, která je zpracována formou miniher, které sice po čase začnou nudit a být stereotypní, přesto pořád mají své kouzlo a dokáží potrápit, hlavně tedy hodiny geografie nebo angličtiny.

Nepotěší kostrbaté ovládání na K+M, hra je evidentně ve všech směrech dělaná na gamepad a s portem na PC se nikdo nemazlil. Na Windows 10 navíc hra často padá, což v kombinaci s absencí checkpointů vede k frustraci. Toto naštěstí řeší neoficiální Silent patch, po jehož aplikaci mi hra ani jednou nespadla. Tento patch navíc umožní odemknout defaultních 30 fps na libovolnou hodnotu, doporučuji však nepřekračovat 60 fps, jelikož při nastavení 144 fps hra běží celkově rychleji, některé cutscény končí předčasně a některé mise nejdou splnit. 

Hra mě zaujala především svým originálním zasazením, přeci jen her ze školního prostředí je opravdu poskrovnu. A ještě míň her nabízí možnost mlátit děti tak abyste z toho neměli výčitky svědomí, ale radost. Snad jednou vyjde dvojka, Rockstar se od té doby posunul úplně do jiných výšin a tak věřím, že by to mohla být naprostá pecka. 

Herní doba: 17h

Herní výzva - kategorie č.3 - Remaster - Normal

Mám za sebou další neopakovatelný herní zážitek. Zážitek, který dokazuje obrovský potenciál videoher, pokud jsou tvořeny s patřičnou péčí a láskou nadanými lidmi. Pánové ze studia Black Isle již prvními dvěma Fallouty dokázali, že jimi jsou. Právě oni mají lví podíl na tom, že konec devadesátek patří objektivně k nejlepším obdobím herního průmyslu.

Tento nevšední a bezesporu originální počin mě hned v úvodu dokázal vtáhnout do děje takovým způsobem, že jsem téměř začal zanedbávat všechny ostatní povinnosti a radosti a to je prosím jedno z kritérií definice závislosti. Užíval jsem si především bohaté a skvěle napsané dialogy (snad dodnes nepřekonané?) a jal se plnit všechny rozmanité úkoly pro obyvatele ponurého, avšak úžasně zpracovaného světa.

Postupně se hráči odkrývá geniální příběh, který plynule a nenásilně odkrývá nejrůznější postavy a jejich motivace. Co zprvu vypadá nezajímavě se po chvilce může rozplést v čelist padající záměr a naopak. I když zezačátku může celé dění působit nepřehledně a jako přehršel informací, vše do sebe začne postupně krásně zapadat.

Pokud bych chtěl být hnidopichem, mohl bych hře vytknout ne příliš zábavný soubojový systém, absenci zbrojí atd. Boje naštěstí v prvních dvou třetinách hry není tolik, poslední třetina je však značně lineární a boje je tu na můj vkus v kontrastu s předchozím průběhem hodně. Příběh je naštěstí dostatečnou hnací silou k překonání této slabší části a samotný závěr nabízí dostatečné zadostiučinění v celém epickém putování.

Závěrem si tedy dovolím odvážné tvrzení, že každý správný hráč by se měl alespoň jednou do Sigilu podívat, pro fanoušky RPG je to pak naprostou povinností. Enhanced Edition pak tuto možnost nabízí i pro hráče zhýčkané dnešním mainstreamem, aniž by nějak výrazně zasahovala do konceptu původní hry.

Planescape: Torment je nejlepší kniha, kterou jsem kdy hrál.

Herní doba: 43h

Herní výzva - kategorie č.6 - Jménem zákona - Hardcore

Při pohledu na tuto kategorii mě hned napadlo doplnit si své herní vzdělání o slavnou českou hru, o kterou jsem sice v dětství několikrát zakopl, nikdy se však nejednalo o nějaké souvislé hraní. Jediné, co jsem si tak pamatoval bylo to, že hra má svůj specifický, avšak rozhodně povedený český dabing.

Polda rozhodně není hra, která by oplývala zábavnou hratelností či snad v rámci žánru sofistikovanými mechanismy. Právě naopak. Hra se bez návodu snad ani nedá dohrát. Nelogické kombinace kvanta nejrůznějších předmětů a vůbec celý Pankrácův postup ve vyšetřování nedávají žádnou logiku, což by bylo možná vtipné, kdyby to nebylo tak frustrující.

Poldu tak zachraňuje pouze výborný dabing a povedené hlášky, ve všem ostatním jako hra značně pokulhává. Když však k dílu přistoupíte jako k jednorázové herní sondě tehdejší společnosti plné různých karikatur naší české nátury a nebudete se štítit návodu, o zábavu na pár hodin máte postaráno. Být však cizincem a nerozumět našemu jazyku a kultuře, asi bych se dlouho nezdržoval a hra by šla rychle z disku.

Možnost hrát za (a především zároveň vyšetřovat) osobu Jacka Rozparovače, sériového vraha, který nebyl nikdy dopaden, postavu opředenou mnoha mýty a konspiračními teoriemi, považuji z hlediska Ubisoftu za geniální tah, výsledek však zůstal někde na půl cesty.

Místo toho, aby se vývojářský tým soustředil pouze na kvalitní hlavní dějovou linku, s kterou by si samotná postava Jacka v pohodě vystačila, tu máme opět klasické Ubisoftí schéma herního světa. Tedy spoustu předmětů na sbírání, repetitivní vedlejší mise, které jsou sice zábavnější než v původní hře, přesto bych se jich za cenu propracovanější a delší hlavní dějové linky s chutí vzdal.

Hlavní linka je tedy poměrně krátká, naštěstí však napsána lépe a dospěleji než v původní hře. Do hry přibyly i některé nové mechaniky a předměty, nejvýraznější je motiv strachu, který se však hra na můj vkus snaží prodat úplně všude prostřednictvím dobrovolných vedlejších cílů, což občas působí docela otravně.

Všeho všudy je tedy Jack the Ripper povedeným DLCčkem, kterému však sráží nohy neschopnost Ubisoftu zbavit se svého již tolikrát opakovaného schématu.

The Dreadful Crimes je jediným přídavkem, který není součástí gold edition /season passu a je tedy nutné si ho koupit zvlášť. A jako na potvoru se zrovna jedná o přídavek velmi kvalitní. Základní hru doplňuje o 10 zábavných vyšetřovacích misí, které jsou mnohdy zajímavější než hlavní mise základní hry a jako bonus všechny ústí do překvapivého, avšak povedeného závěru.

Detektivní mise se odehrávají ve stejném konceptu a s mechanikami známými již z Unity. Obtížnost díky orlímu pohledu a číselným nápovědám počtu stop v dané lokalitě není nijak vysoká, přesto si člověk v některých případech musí dobře pospojovat jednotlivé stopy a především odhalit osobu s nejvyšším motivem k vraždě.

The Dreadful Crimes rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co Ubisoft v rámci tohoto dílu série vyprodukoval a jediným výrazným minusem je tak to, že si je hráč musí dokoupit zvlášť.

The Last Maharaja je rozhodně nejhorším přídavkem ze všech dostupných DLC k AC: Syndicate. Do hry přidává 10 misí, z nichž většina není příliš zábavných, některé jsou pak vyloženě otravné a i v rámci samotné základní hry, která neoplývá kdo ví jak vytříbeným scénářem či dialogy, se jedná o podprůměr.

Technický stav tohoto přídavku bych označil za katastrofální. Zatímco v základní hře jsem se se zásadními bugy nesetkal, zde mě hra ve 3 z 10 misí donutila těsně před jejich ukončením hru natvrdo vypnout, jelikož se mi po závěrečném dialogu nespustilo okno shrnutí mise a hra tak na místě zamrzla. Naštěstí systém checkpointů je zde benevolentní, takže nebylo potřeba opakovat celou misi. Dalším příkladem špatného technického stavu je vadný lip-sync, což samo o sobě působí značně rušivě.

Samostatně tedy toto DLC nebrat.

Balíček Streets of London přidává do základní hry 3 povedené mise pro Darwina a Dickense, které vhodně doplňují celkový zážitek ze hry a dávají hráči možnost poznat tyto osobnosti i z trochu jiné stránky.

Dále balíček přidává jednu misi z vlakového úkrytu, který v originální hře není příliš využitý a hráč tak prostřednictvím této mise může lépe poznat osoby obsluhující vlak.

DLC také rozšiřuje zbraňový arzenál a šatník obou hlavních postav. Zde je nutno poznamenat, že zbraně a různé doplňky u mě neshledaly valného využití, bohatě bych si vystačil s tím, co nabízí základní hra. To platí i pro šaty, které se navíc ve většině případů do zasazeného období vůbec nehodí a působí tak spíše jako pěst na oko.

Přídavek jako součást season passu/gold edition tedy mohu vřele doporučit, kupovat ho samostatně k základní hře ale dle mě smysl nemá, leda že byste byli velkými fanoušky Darwina a Dickense.

Syndicate je pro mě zatím nejrozporuplnějším dílem ze slavné série Assassin's Creed, přičemž k novějším dílům jsem se zatím nedostal, takže mohu srovnávat jen se staršími kousky. Na jednu stranu zde máme opět výborně zpracované herní prostředí v podobě Londýna zasazeného do svého nejslavnějšího období, na druhou stranu se v těchto nádherných kulisách odehrává bohužel plytký a místy notně přihlouplý příběh, který nijak nezachraňují ani nepříliš zajímavé hlavní postavy.

Ubisoftu se zde (opět) podařilo vytvořit poutavé hřiště se zábavnou hratelností, drží se však svého obvyklého schématu, ve kterém nechybí tuna prkotin ke sbírání, truhličky na každém rohu a bohužel naprosto stereotypní a otravné vedlejší aktivity. Korunu tomu nasazuje postupné dobývání obvodů, které si člověk musí postupně dávkovat, jinak by mu z toho kvanta 3 neustále se opakujících aktivit mohly slézt vlasy.

Naštěstí má hraní her několik let po jejich vydání své patřičné výhody a proto jsem si hru mohl užít i se všemi jejími přídavky (kromě Jacka Rozparovače, který se odehrává mimo hlavní hru a na kterého se teď chystám).
Když jsem si tedy hraní hlavních a přidaných misí v rámci DLC prokládal výše zmíněnými stereotypními aktivitami, dostál jsem všeho všudy vcelku zábavnému hernímu zážitku. Především plnění úkolů pro skutečné historické osobnosti jakými byli Darwin, Dickens, Doyle nebo královna Viktorie má své unikátní kouzlo.

Skákání a šplhání po budovách patří nezaměnitelně k této sérii a ve viktoriánském Londýně jsem si těchto činností užíval plnými doušky. Trošku mě mrzí, že hra neobsahuje některé pro mě zábavné prvky hratelnosti, které dobře fungovaly v minulých dílech - např. jízda na koni (bez kočáru) nebo odzbrojování nepřátel a následné používání jejich zbraní. Určitý downgrade oproti předešlým dílům doznala bohužel i herní fyzika.

Přes všechny výtky jsem si tuto v sérii další dějepisnou exkurzi náležitě užil, čemuž ale nepochybně pomohl i fakt, že jsem na hraní neměl tolik času, hru jsem si tak dávkoval po malých doušcích, takže i repetitivní mise byly díky povedené hratelnosti určitým způsobem zábavné. Doufám však, že se další díly série vrátí trošku k vážnějším kořenům, jelikož ta všudypřítomná nadsázka a často infantilní humor mi k této sérii nesedí, to ať si Ubisoft nechá do Far Cry.

Herní doba: 36h
Synchronizace: 94%

Kampaň hry nelze označit jinak než jako čistý guilty pleasure. Působivé audiovizuální zpracování se zdařilou optimalizací mě na těch svých pár hodin zabavilo a střílením zlých Číňanů a Rusáků jsem se patřičně odreagoval.

Všechny ostatní prvky hry jsou však hluboce podprůměrné. Němý protagonista už mě iritoval v Crysis 2, tady je to však dovedeno do absolutní stupidity. Největší překážkou pohodlného hraní však pro mě byly technické problémy, kdy abych mohl plynule hrát bez zamrzání a pádů, musel jsem si lehce podtaktovat core frequency své GTX 1070. Poté mi však hra běžela krásně a na ultra ve 1440p dokonce na vyšší FPS než o 2 roky starší již zmíněný Crysis 2. Optimalizaci, co se dosažených FPS týče, tedy musím pochválit.

Hra je i na těžkou obtížnost velmi lehká, a to především kvůli slabé AI nepřátel, kteří se krčí a kryjí za překážkami tak, že jim za každé situace trčí hlava. Headshoty tak padají jeden za druhým, což je sice pro oko hráče potěšující, kazí to však jakýkoliv pocit ohrožení a znemožňuje tak patřičné vtáhnutí do děje. Recker navíc snese více kulek v obyčejné vojenské výstroji než Alcatraz nebo Nomád v nano obleku.

Celkově tak s výčtem všech těchto nedokonalostí nemůžu dát vyšší hodnocení, i přesto že jsem se bavil a hra mě nenudila. Fanouškům žánru bych ji tak směle doporučil, ostatní však mohou s klidem v duši vynechat.

UFO: Enemy Unknown nebo-li X-COM: UFO Defense je hra, u které jedno jméno nestačilo, proto má jména dvě. Dvou různých jmen bylo použito zřejmě ke zmatení nepřítele - tedy nováčka. K němu je hra opravdu neúprosná. Dvě jména pak na googlu při vyhledávání informací situaci nezlehčují. Aby toho nebylo málo, je tu ještě novější X-COM: Enemy Unknown, který google vyhledává přednostně. Kdo by dnes taky hledal informace ke hře z roku 1994, že?

Když Vás však ani tohle všechno neodradí, dostanete se ke klenotu, který je i dnes přes svou pochopitelnou technickou zastaralost schopen poskytnout hodiny kvalitní zábavy. Budování své vlastní základny určené k boji proti neznámému nepříteli, sestřelování nepřátelských lodí, průzkumné a záchranné mise, výzkum a z něj plynoucí viditelný a citelný pokrok - to vše je zpracováno na jedničku.

I když hra se svým nabízeným množstvím možností může z počátku působit nepřehledně a obtížně, po pochopení jejích základních mechanismů zjistíte, že zde platí poměrně jasná a jednoduchá pravidla.
Trpělivost růže přináší a zde to platí bez výjimky, občas tedy není na škodu rozmístit vojáky do krytu a pouze vyčkávat, popřípadě využívat postradatelné vojáky jako průzkumníky. Téměř není nutné plnit mise v noci, které se mi hned při prvním rozehrání staly osudnými, jelikož mě nepřátele rozstříleli dřív, než jsem se k nim dostal a vůbec je spatřil. Taky je dobré si uvědomit, že se nepřátelé dají likvidovat na dost velkou vzdálenost a opět tedy není nutné k nim vysílat všechny vojáky do bezprostřední blízkosti.

Hra nabízí různé strategické a taktické možnosti, jak s ohledem na využití dostupného vybavení, tak s ohledem na terén. Umělá inteligence nepřátel je však téměř neexistující - emzáci spolu nijak nespolupracují a v podstatě se jen volně pohybují po mapě, dokud nenaleznou cíl. Vhodným krytím a trpělivostí se tak dá prakticky vždy eliminovat to, že Vás emzák spatří dřív, než Vy jeho.
Berličkou hry je pak mind control, kdy vedoucí emzáci jsou schopni ovládnout mysl slabších vojáků a přetáhnout je na svou stranu. Bohužel toho mohou využívat i přes zdi, bez viditelnosti Vašich vojáků, což se mi zrovna dvakrát nepozdávalo. Tyto schopnosti se však mohou později naučit i Vaši vojáci, já jich ale moc nevyužíval, protože mi to přišlo, jako kdybych cheatoval.

Hru tak i přes její stáří vřele doporučuji všem, kterým zbyla aspoň kapka trpělivosti. Zezačátku je jí potřeba, jakmile se však do toho dostanete, nebudete litovat. 7. místo na poli nejlépe hodnocených her zde na databázi mluví za vše.

PC Building Simulator nechává okusit práci technika, který přebírá zaběhlý kšeft po svém strýci. Prvotní cíl je tedy jasný - spravit vše, co se strejčkovi nepovedlo a napravit tak reputaci společnosti, k čemuž je zezačátku potřeba značná porce teplovodivé pasty.

Prostřednictvím mailu dostáváte nejrůznější zakázky, zprvu jednoduché, jako výměna harddisku či pouhé oprášení komponent. Postupně obtížnost zakázek začíná narůstat, s tím jak se zvyšuje vaše reputace a hodnocení, přibývají požadavky zákazníků a je mnohem jednodušší nějaké jejich přání v občas dlouhých mailech přehlédnout. Pokud však chcete sbírat 5ti hvězdičková hodnocení, je potřeba číst tyto maily opravdu pečlivě.
Občas ale i tak někteří zákaznici nepotěší, např. překročením zákazníkova budgetu o pouhých 10 dolarů (z celkových asi 800), jsem dle mě naprosto neprávem schytal pouze 1 hvězdičku!

Celé toto skládání se odehrává v líbivém grafickém zpracování za doprovodu příjemného, avšak velmi repetitivního soundtracku. Velkou předností hry jsou realistické komponenty a smysl pro detail, kdy je opravdu potřeba zapojit kabeláží každou součást stroje, stejně tak jako patřičné komponenty a části bedny pečlivě zašroubovat. Fanoušci hardwaru si tedy přijdou na své. Co se softwaru týče, zde jsou již možnosti hry značně omezenější, ale i tak můžete pracovat s programy jako je 3DMark a podobně.

Bohužel se všechny hrou nabízené činnosti stanou po čase velmi repetitivní a tím v různé míře již dále nezáživné, čemuž nepomáhá ani fakt, že zde chybí motivace v hraní pokračovat, jelikož zde není žádný jasný cíl. To je však možná jistá devíza samotného žánru.

Na závěr tak nezbývá než poděkovat kolegovi leebigh za věnování této hry. Nyní již nehrozí, že bych při skládání svého herního PC zapomněl na teplovodivou pastu :)

V pořadí třetí přídavek legendární série Crysis opět sází na skvělé audiovizuální zpracování. Ačkoliv je tento díl mnohem koridorovější než jeho předchůdci, pořád nabízí dostatek prostoru jak pro hráče hračičkáře, tak pro ty jdoucí přímočaře k cíli.

Já osobně si nejvíce užíval především ty pasáže, ve kterých se bojuje proti lidským nepřátelům, které jsem likvidoval pouze s pistolkou s tlumičem a své nepřátele eliminoval jednoho po druhém z krytu neviditelnosti přesně mířenými headshoty. Po nástupu mimozemšťanů jsem se uchýlil spíše k hrubé síle, občas však zafungoval i nůž ve spojení s neviditelností.

Prostředí New Yorku je zpracované excelentně a je radost procházet každý jeho kout. I přesto, že se celou herní dobu člověk pohybuje v jednom městě, lokace se mění celkem výrazně, takže nehrozí, že by se prostředí omrzelo, zvlášť když vše vypadá tak nádherně (tedy kromě několika opravdu low res textur, ale to hře z roku 2011 bez váhání odpustím).

Němý Alcatraz rozhodně není tak charizmatickým hlavním hrdinou jakým byl Nomád nebo Psycho, ale není se čemu divit, když je možná celou tu dobu mrtvý a hlavním protagonistou je tak spíš samotný nanosuit s naprogramovaným Prophetem. Doufám, že mi pár nejasností zodpoví Crysis 3.

Crysis 2 je výborná hra na oddechnutí. Pokud člověk zrovna nemá chuť ve hře příliš přemýšlet, studovat statistiky, zabývat se různými mechanismy, ale chce se v danou chvíli jen přímočaře bavit, pak bych těžko doporučil lepší hru.
A že i pro mě, jako pro fanouška RPG, občas tyhle chvíle nastanou, a pak jsem rád za to, že vznikají (vznikaly?) hry jako Crysis 2.

Vzhledem k tomu, že originální hra již téměř není k sehnání, pustil jsem se do hraní této vylepšené edice, i když jsem originál nikdy nehrál. Jméno Baldur's Gate je však skloňované v mnoha diskuzích a mnozí jej řadí mezi ta nejlepší RPG všech dob.
Jak tedy tato legendární hra obstála u člověka, který z těch rozsáhlých izometrických her dohrál teprve nedávno pouze první dva Fallouty?

Nutno hned ze začátku říci, že svět Falloutu mě dokázal vtáhnout a držet u hraní mnohem více než Balduranova brána. U ní jsem měl chvíle, kdy jsem se opravdu bavil, ty však střídaly pasáže, kdy jsem se do hraní musel nutit. A to především na začátku.
Svět Baldur's Gate je značně rozsáhlý, rozdělen na samostatné čtvercové mapy, z nichž mnoho z nich působí poněkud prázdně a jejich prozkoumávání tedy není příliš odměňující. Naopak některé lokace (hlavně povedená Balduranova brána a lokace z datadisku) jsou plné kvalitního obsahu.

S tím souvisí i plytké vedlejší questy a vůbec motivace k tomu je dělat. Celou dobu jsem měl pocit, že i když se mi zvyšuje level postavy, vlastně se pořádně nic nemění, kromě přidání životů, což je pro mě u RPG tohoto formátu značný mínus.

Co se ale naopak povedlo? Hlavní linka, zpočátku nevýrazná, se postupně rozvíjí a rozbředá zajímavý příběh, který samotný slouží jako dobrá motivace k dohrání hry. Dobře jsem se bavil také u úkolů z Tales of the Sword Coast, které byly zpracováním o několik úrovní výše než ty z původní hry.
Právě v závěrečné části hry, kdy jsem se vydal plnit úkoly z datadisku a poté do Balduranovy brány v rámci hlavního příběhu, mě hra začala pořádně bavit. Škoda jen toho useknutého závěru.

Když to shrnu, Baldur's Gate u mě svému legendárnímu jménu na rozdíl od Falloutu nedostála. To však neznamená, že se jedná o špatnou hru, čekal jsem však asi trochu víc. Rozhodně však dám šanci i druhému dílu.
Do zelených čísel se ale hra u mě přes výše jmenovaná negativa nedostane.

TIP: Pokud chcete zrychlit pohyb postav a vůbec spád celé hry, nastavte si v ini souboru ve složce Baldur's Gate: Enhanced edition v položce SetPrivateProfileString('Program Options','Maximum Frame Rate','30) vyšší číslo z výchozích 30. Rychlost hry se totiž odvíjí od počtu snímků za sekundu. Ideální je dle mě tak 45-50.