Věděl jsem, do čeho jdu. Věděl jsem, na rozdíl od hlavní hrdinky, co mě čeká a co mě nemine. A tak jsem od začátku napjatě očekával první přímé setkání s oním legendárním černým zabijákem. Atmosféra se v tu chvíli dala krájet. A pak to přišlo. Naštěstí si v tu chvíli slizoun se dvěma čelistmi za svou oběť vybral někoho jiného. V tu dobu jsem ještě nebyl jeho prioritním cílem.

Chování Aliena je poněkud zvláštní, přesto velmi působivé. Často ho pouze slyšíte, jak někde pobíhá v šachtách. Už jen z těch zvuků jde strach. Když už se ale rozhodne z šachty vylézt, drží se velice blízko a jeho nepředvídatelné obraty a zrychlení chůze se mi mnohdy staly osudnými. Sprintovat se nevyplatí. Moc se mi ale nevyplatilo ani plížení a nějaké taktizování. Chování Aliena je totiž značně nepředvídatelné. Ideální je tak z mé zkušenosti zlatá střední cesta, s normální rychlostí chůze a nikde se moc nezastavovat, trošku spoléhat na náhodu, že vetřelec zrovna prudce nezmění směr, což dělá tak rád a tak často.

No a pak se vám do rukou dostane plamenomet. A od té chvilky se obtížnost hry radikálně sníží. Konečně něco s čím se tomu bastardovi aspoň částečně můžete bránit. Ale taky něco, co tak radikálně mění celou podstatu a dosavadní průběh hry, že nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Snad s méně palivem k nalezení všude po stanici by to bylo zajímavější.

Hra má velice působivou stylizaci a design. Velice to pomáhá vtáhnutí k vtáhnutí a celkové atmosféře. Skvělá hudba, zvuky a dabing jsou pak jen třešničkou na dortu velice dobře upečeného díla. Sympatické Ripleyové nelze stejně jako její filmové matce nefandit. A hráče po celou tu dobu zajímá, jak to s ní dopadne.

Alien: Isolation je velice povedenou hrou, která nemá mnoho výrazných slabin. Poskytuje ultimátní vetřelčí zážitek a těžko v herním průmyslu hledat z tohoto universa lepšího zástupce. Pro všechny fanoušky černého mimozemšťana jednoznačná povinnost. Ale i pro všechny ostatní skvělá zábava na dlouhé večery. Epic to navíc sem tam rozdává zdarma, no neber to.