David Cage na to jde v zásadě podobně. Chtělo by se říct až stejně. S houstnoucí atmosférou čím dál hustěji prší a sněží, střídá se pohled několika hlavních postav a na lístku je nemálo ingrediencí, které dají hořkosladce vzpomenout na Heavy Rain. Předchozí hitovku studia Quantic Dream záměrně připomínám hned na začátku, protože styčných ploch je nespočet a srovnával jsem celou dobu.

Zase se zčásti jedná o detektivku, zase se tu hlavním i vedlejším postavám ubližuje duševně i tělesně, do ingrediencí se přimíchal alkohol, dávné trauma, hledaná pomoc, ze které se vyklube noční můra, problematika duševních odlišností (byť tentokrát v kybernetické rovině), bezdomovectví, ztráta dítěte, pocitově extra nepříjemné pasáže (subjektivně daleko horší než Heavy Rain nebo dokonce i než psychiatrická léčebna ve Fahrenheitu. Detroit totiž nabízí děsivou procházku po šrotišti, běh neznámou temnou chodbou nebo zohavené androidy kymácející se ve tmě), nebo i ten překvapivý zvrat - jakkoli tentokrát ne ve formě čisté rány na solar.

Vše je ale povýšeno velkolepější výpravou, ještě o chlup větším důrazem na jednotlivé charaktery a přívětivějším ovládáním. Tentokrát naštěstí není potřeba ovladačem všelijak kroutit, ale jen v akčnějších pasážích tříbit postřeh. V Heavy Rain jsem na QTE krutě doplatil v podobě truchlivého osudu jedné z postav a tím pádem i slušně depresivního konce, Detroit byl ke mně v tomto ohledu laskavější. Není to ale rozhodně tím, že by příležitostí k předčasnému odchodu ze scény bylo málo, naopak.

Už před rozehráním jsem si řekl, že chci hru dokončit pokud možno jako jednolitý velkofilm a předem jsem si dovolil jedno jediné zpětné nahrání uložené pozice z diagramu. Předsevzetí jsem nakonec dodržel přibližně ve třech čtvrtinách hry, kdy se mi nevyplatilo jedno šlechetné rozhodnutí. Při vyšetřování události v televizní věži se podezřelý deviantní android chystá střílet na policejní jednotku, na což jsem v Connorově kůži zareagoval impulzivně tak, že jsem se vrhl před Hanka. Jaké bylo moje překvapení, když jsem následně na to zemřel. Později jsem se dočetl, že by se moje vzpomínky nahrály do nového Connora, ale to jsem v tu chvíli logicky nevěděl. . O to zpocenější jsem pak byl v gradujícím finále, kdy to takřka neustále vypadalo, že osud všech charakterů je zpečetěn, takže náznaky infarktu se dostavovaly takřka v každé druhé napínavější situaci.

A to je nakonec ta největší pochvala pro celý tvůrčí tým. To, co je pro někoho jen interaktivní klikačka, je pro mě jednou z nejemocionálnějších her (i přes hutnou sci-fi vrstvu, která pro někoho může být i neproniknutelná) vůbec. Oproti svým hracím obyčejům jsem ji bez zaváhání dohrál na dva zátahy a nebýt první den v plánu jisté společenské povinnosti, snad bych z Become Human udělal i slušný maraton. Scénář je pro mě na jednu velkou podtrženou jedničku a pevně věřím, že pokud zůstanou u Quanticů u současného zlepšovacího trendu, dočkáme se v dohledné době i oné vzývané hry, u které skutečně nebudou dva hráči hrát stejnou hru, ale hned na začátku se žánrově i charakterově oddělí. Detroit k tomu zatím jenom nakračuje, ale přesto už teď vím, že si ho zahraji znovu.

Jakkoli se mi totiž konec až zázračně povedl Markuse dohnaly okolnosti k násilnější formě revoluce, která skončila vydřeným krvavým vítězstvím, Connor se definitivně spřátelil s Hankem a dokázal si ponechat vlastní identitu, Kara i Alice se přes tisíceré nebezpečenství dostaly do cíle naživu, o to víc mě teď zajímají varianty, kdy se do závěrečné kapitoly někdo (nebo dokonce nikdo) z ústředních postav nedostane.