Hra, kterou jsem odkládal roky, přestože jsem tušil, že mě bude bavit. Neotřelá mechanika, příběh s pátrací zápletkou, uštvaný hlavní charakter a spousta cen a chvály, které se na titul sypou ze všech stran. Když jsem viděl první náhledy, byl jsem fascinovaný spoustou textu a nezvyklou "malovanou" grafickou stránkou. První jmenované mě ale odradilo. V době, kdy jsem se na hru chystal, jsem seznal, že se současným počtem dioptrií a tehdy nedostatečnými brýlemi bych se z celého Elysia asi rozšilhal, takže stačilo počkat, zainvestovat do nového cvikru a mohl jsem se do Revacholu vesele vydat.

Často jsem četl, že je hra hodně náročná na pozornost a nedá se hrát souvisle několik hodin v kuse. Dá, ale hodně záleží, jak člověku padají kostky a na koho zrovna ve hře narazí. Právě mechanika "zkoušek", kdy hráč musí natvrdo risknout, zda jeho autorita / odolnost / koordinace / empatie / cokoli obstojí, může být nejlepším pomocníkem i nejhorším nepřítelem. Není nic marnějšího, než se snažit v příběhu posunout, pobíhat odnikud nikam a při klíčovém okamžiku hodit dvě jedničky. A pak jeden v zoufalství pobíhá od hotelu k pobřeží, od kostela na balkón a ne a ne rozlousknout dialog nebo jakkoli nasbírat zkušenostní body. Naopak když se zadaří a nějaký zapeklitý, řádku dní svítící úkol se zčistajasna splní, po chvíli další a body a tím pádem vylepšené vlastnosti (a tím pádem splněné zkoušky atd.) se hrnou, je to čistá závislost, u které jsem bez problémů zůstal pět šest hodin, ani jsem nemrknul.

A hrozně mě baví fakt, že ani nevím, jak a komu ji doporučit. Je totiž originální, svá a neopakovatelná. Nemá v sobě akci, nemá efekty, příběh není šokující, ale příjemně podvratný a překvapuje jen tím, že v mnoha ohledech vykládá karty na stůl velmi brzy a zdánlivě jasná fakta zcela přirozeně převrátí naruby a v nové situaci mě nechá se pěkně potrápit. A to všechno jen v hávu klasické adventury, kde když chci něco zjistit, musím často běžet do jiné lokace, tam se poptat nebo někde zakoupit, jinde vyřídit, jinde poprosit a pak se v opačném směru vracet a doufat, že mě nikdo nevyruší, nepošle jinam a že ten či onen úkol dopadne alespoň přibližně tak, jak bych si přál. Všechno to ale trvá a je potřeba jít Discu hodně (HODNĚ) naproti.

Vždyť leckdy zabere hromadu času už jen to, že si s někým mám popovídat. U klíčových dějových zlomů to samozřejmě chápu, ale když jsem klábosil v (a to je co říct) nejbizarnější dějové lince s partou nafrčených mladíků o tom, že v nedalekém nesloužícím kostele by se měl založit hard dance klub (Hard Core to the Mega!), řešil s nimi jejich minulost a sny a během toho uplynula snad hodina, říkal jsem si, kde končí tvůrčí odvaha a nespoutanost a začíná hráčův trolling. Ale i to k tomu patří a beru to jako součást upřímnosti vymodleného autorského díla.

Dokážu si představit, že jsem zatím někoho nalákal, někoho odradil a někdo pořád netuší, o čem to plácám. A když o Elysiu přemýšlím, jako první se mi vybaví to, proč jsem se na hru tak těšil a co z ní sálá nejvíc. Je to detektivka, je to graficky originální hra, ale zároveň je to snad nejvíc melancholická, náladová, smutná, ironická i s odpuštěním přinasraná věc, co jsem kdy hrál. A je v ní politologie. A sociologie. A historie, která sice patří fiktivním státům a městům, ale dá se aplikovat na Evropu. A je tu hromada filozofie. A je tu stesk po lidech, co tu už nejsou a kteří tu možná ani nikdy nebyli. Je to střela naslepo bez předchozí zkušenosti, tak si zkuste hodit kostkami, jestli se takhle na první pokus trefíte. Nikdy nevíte, jestli se dvě šestky nepřikutálí právě vám.

Díl, kterého jsem se bál stejně tak moc, jako jsem se na něj těšil. Vždyť miluju Paříž, mám rád francouzskou historii, v zemi Galského kohouta jsem byl a jednou bych se tam rád podíval zase - ale těch zpráv o tragickém stavu hry v době jejího vzniku mám v hlavě dodneška hodně. Naštěstí to taková technická hrůza rozhodně není.

Naopak, když jsem se poprvé rozkoukal po slavné metropoli, zrak mi přecházel. Ten skok mezi generacemi konzolí bere dech. Zatímco stejně starý Rogue byl (nejen) po grafické stránce jen přívažek staré doby, Unity je nádherná. Bez přehánění jde o jednu z nejkrásnějších her, co jsem kdy hrál. Ty davy revolucionářů na ulici, tréninkové tábory vojáků, překrásné parky, blyštivé Versailles. Tohle je Paříž, ta patronka lásky, co dnes do noci svítí a já v ní ochotně trávil desítky hodin, abych z ní vyzobával všechny aktivity. A pak trochu méně. A pak vůbec.

Graficky je totiž všechno, po letech opravování, v nejlepším pořádku. Chyby se ale vymýtit nepodařilo, což sice v tak rozsáhlém a detailním městě chápu, ale hratelnost dostala pořádných pár ran do zátylku. Pár sběratelských aktivit je když ne blokovaných, tak alespoň komplikovaných (hledání obrazců na zdech se mi nepodařilo dokončit, protože Arno před jedním stál a odmítal ho rozluštit, nepomohlo ani načtení hry, to samé se mi dělo i u detektivních případů, jinak velmi originálního nápadu).

Mrzí mě to i z toho důvodu, že mi to vzalo veškerou chuť do dokončování Paris Stories. Ty mě totiž chvílemi bavily ještě více, než hlavní kampaň. Ne snad, že by Arnův příběh nebyl dobrý. Ze začátku sice předhodí hromadu postav a motivace jim přidá až v polovině příběhu, ale krásný vztah s Élise je jako vystřižený z románu od Dumase a dal bych mu s radostí přednost na úkor už trochu omšelých intrik v jednotce hašašínů i vzájemných třenic s templáři. Stories se ale věnují jakémukoli příběhu z tehdejší doby, který jste kdy četli nebo o něm slyšeli. Narážky na Tři mušketýry, Kámen mudrců, Bídníky, Napoleona, Markýze de Sade i Cartouche. O všech se mluví, nebo se někteří z nich i objeví a vy jim ochotně pomáháte v oblasti osobních eskapád. Takových odboček je tu padesát a já jsem se dlouho snažil je dokončit všechny. Nakonec jsem se zasekl někde na čtyřiceti, konkrétně u již několikáté "sabotáže", tentokráte telegrafních věží. Ve chvíli, kdy jsem po hodině a půl měl zlikvidované tři ze čtyř a hra mi uprostřed poslední části malým písmem obligátně sdělila "Mission Failed", aniž bych zrovna v tu chvíli cokoli zvojtil a já měl rutinní úkol opakovat celý znovu, řekl jsem si, že to nepotřebuju, tím spíš, že mise zasazením nejatraktivnější už jsem měl splněné.

Co tak s tebou, Unity? Není to nejlepší díl, ale pro mě osobně vede jak nad Rogue, tak klidně i nad třetím dílem a jakkoli je Arno z velké části kombinace Edwarda a Ezia, nevadí to, protože oba byli sympaťáci z největších. Nikdy se to nestane, ale pokud by se někdy někde právě pan Dorian objevil jako vedlejší postava, uvítal bych ho. Kdo měl kdy rád knihy od Huga, Dumase staršího i mladšího nebo třeba Příběh dvou měst od Dickense, neváhejte a projděte městskou branou. O moc autentičtější to nebude.

P.S.: Vytrhávání z animu mě díl od dílu baví méně. Linka v současnosti je v tuto chvíli mrtvá a nemá smysl se opakovaně zaplétat do všech bohů, planet a mudrců. Nicméně chvíle, kdy se přede mnou objevila Eiffelova věž s nacisty, letadly a vzducholodí, považuji za jednu z nejvelkolepějších v rámci celé značky a to je co říct.

To nejdůležitější na začátek – pro potterofila splněný sen. Pokud je hráči svět kouzelníků jedno nebo ho nezná, není šance, aby ve hře pronikl nějak citově hluboko. Je sice krásná a nápaditá, ale je šitá na míru těm, kteří už měsíce dopředu řešili, za jakou kolej budou chtít hrát. Byl jsem holka z Nebelvíru, jiná varianta nebyla nikdy v plánu.

Obzvlášť v úvodu jsem žasnul nad podceňovanou, ale v mých očích opravdu nádhernou grafikou a zamáčknul slzu ve chvíli, kdy se na obzoru objeví povědomá hradní silueta. Jakkoli se mi mytologické podhoubí zamlouvá, neprostupně záhadné zázemí hlavní postavy rozjíždí mozková kolečka a nové postavy mě zajímají, stejně jsou to Bradavice, kde jsem se definitivně rozpustil a utápěl dlouhé hodiny ať už v příjemných vedlejších úkolech nebo jen v objevování dalších a dalších pavučinami ozdobených zákoutí, kde lze potkat potenciálního studijního parťáka, ducha nebo se klidně jen dočíst místní zajímavost. Hrad je vážně školou, internátem, hřištěm i domovem a děj v jeho útrobách pro mě byl zdaleka nejzajímavější a chvíle, kdy jsem se po desítkách hodin dostal na místo, které mi do té doby zůstávalo zapovězeno, byly bez přehánění plné euforie.

Dění v Prasinkách nebo různých vesnicích, vysočinách a přímořských krajích je ne nutně slabší, ale přeci jen jiné. Na jednu stranu je volnější, o nic méně krásné, ale zároveň tuze vzdálené. Než se k protagonistovi dostane možnost ovládat koště nebo jiný dopravní prostředek, je to všude ne daleko, ale nedozírně daleko. Okolní svět je navíc přesně tím openworldovým pískovištěm, kde se v určitých chvílích nejde ani otočit bez toho, že by vás hra natáhla do další akce.

Vrtnu se do skal a tam tábor banditů, balony na obloze, potulující se troll, přistávací platformy, Merlinovy zkoušky nebo zapomenutý hřbitov plný otravných nemrtvých. Pro změnu se vrtnu do lesa a tam na jedné straně poklad hlídaný smečkou vlků, na druhé straně skrytá jeskyně, kde si na mě brousí kusadla řádně početný pavoučí klan. A když jsem náhodou konečně v klidu na louce, tu vidím světlušky nebo prodejce nebo rodinku roztomilých zvířátek. Ve chvíli, kdy jsem se při první cestě do Prasinek poprvé zamotal mimo vytyčenou cestičku, pořádně mi šla hlava kolem. Možností uvedených výše je přehršel a to jsem ještě určitě na něco zapomněl. Bez legrace jsem byl zahlcený a nevěděl, kudy dál. Naštěstí mě drtivá většina aktivit bavila, díky systému výzev jsem se rychle nakrmil v rámci úrovní a vesele jsem se tak mohl na fórech smát všem příspěvkům hráčů, kteří se kvůli nedostatečnému levelu nemohli pustit do další kapitoly příběhu. Od začátku do konce jsem byl v tomhle napřed, a to jsem si ještě spoustu úkolů (hlavně stereotypní Merlin trials) nechával nevědomky na později, ale o tom níže.

Ústřední příběh mě bavil, těšil mě tím, že každá jeho část byla nějak namotaná na některého z mých nových kamarádů, ale s blížícím se koncem se ukazoval jako nepřekvapující. Samozřejmě, takový Kámen mudrců taky nelámal skály v originalitě zápletky, ale tady mě takové extra výpravné výletování s Poppy nebo sestupování do temných katakomb se Sebastianem bavilo mnohem více, než souboje s Ranrokovými pohůnky. Vystupující výjimkou ze všech pravidel jsou zkoušky zakladatelů. První dva ještě plní úlohu klasických kobek, další dvě, zejména tedy ta třetí v pořadí, jsou ale parádní, originální a na celé hře možná to nejlepší a na fandom ne pomrkávající, ale vyloženě řvoucí. Vřelé díky, srdce mi bušilo téměř nahlas.

Jinou kapitolou je finální boss, který mi do daného vesmíru neseděl. Zážitek byl jak z komiksu, nebo ještě lépe jako z asijské hry, kde každý boss fight musí být naddimenzovaný a několikadílný. Je to škoda, ale beru to jako daň za to, že jiné takové úlitby trhům zde nebyly a naopak některé části, které se k podobné scéně rozmachovaly, nakonec dopadly sympaticky skromně.

P.S.: Poslední zmínku chci věnovat mému ne snad kompletování, protože na to jsem nikdy nebyl, ale jedné konkrétní trofeji. Usmyslel jsem si, že stůj co stůj dosáhnu na level 40. Když jsem končil hlavní kampaň, byl jsem přibližně na čísle 35, po splnění všech vedlejších úkolů na jednotce 37 a pak už mi zbyly jen výzvy. Tady zabít dostatek trollů, tady si poradit se všemi nechvalně proslulými nepřáteli (neboli úkol jako stvořený pro patnáctiletou dívčinu), tam zase splnit subjektivně tisíc Merlinových zkoušek a v neposlední řadě si poradit s dostatečným množstvím podružných úkolů během soubojů se všemi druhy nepřátel. Když mi ubývaly výzvy, na kterých se ještě dalo něco uhnat, tuhnul mi úsměv a nakonec jsem tomuhle finálnímu grindu věnoval snad deset hodin z celkového počtu necelých osmdesáti. Nakonec se povedlo, ale vážně - kdo bude mít podobně bláznivý nápad, počítejte s tím, že na bájnou čtyřicítku musíte splnit výzvy všechny. Zároveň jsem tuze rád, že se mi tu dařilo, protože snad v žádné hře mi nebylo takhle dobře v soubojích. Ať jde o střelbu z palných zbraní, z luku, vlastně z čehokoli, vždycky mám rezervy, nadávám, umírám, snižuji obtížnost atd. Tady jsem si připadal jako král a řezal jsem nepřátele bez rozdílu velikosti a intenzity. Zkrátka se mi vývojáři trefili hůlkou do ruky, což hráče, jakým jsem, tedy toho, který kvůli příliš velké intenzitě soubojů občas vynechal i leckterou slavnou značku, zákonitě potěší.

Po takové robotě se mi svět Hogwarts Legacy opouští o něco snadněji. Nešlo o bezchybnou hru, kacířsky si troufám říct i to, že nešlo ani o hru výbornou. Spousta mechanik, příběhových kliček, her nebo prostředí je odkoukána ze Zaklínače, Assassina, Zeldy nebo Horizonu. Ale žádná z těch her neměla tohle prostředí a za to budu bláznivě vděčný. To, že můžu konečně plnohodnotně (bez zkratek nebo bez Lego rozhraní) žít v Bradavicích, chodit na hodiny, létat na koštěti, metat jedno kouzlo za druhým? Na to se nezapomíná.

Nevadí mi, když mě hra vede za ručičku a stejně tak mi nevadí, když se přede mnou odvíjí interaktivní film. Catherine mě za ruku vede dlouho a interkativní film to je většinu času, když nelezu po kostkách nahoru. Ale popořádku..

Hlavní hrdina Vincent je poděs, holkař, sebelítostínek, zkrátka průměrný mladý muž. Většina jeho rozhodování je mezi nepříjemnou a špatnou volbou. Touto cestou se tak dostal do situace, kdy v jeho životě jsou vztahově, pocitově, emocionálně nebo sexuálně výrazně zapojené tři ženy a on se teď musí mezi Katherine, Catherine a Rin rozhodnout. Kromě hospodského plkání s kamarády o životě a kličkování mezi objekty touhy má ale Vincent ještě jednu noční aktivitu. Ve spánku se totiž propadá do nočních můr, kdy musí lézt na hory z kostek, které může různě přesouvat, oblézat, podlézat, ale hlavně je musí včas zdolat. V takových chvílích se hra mění do čistě logické a je to jediná část, kdy hráč může Vincenta opravdu ovládat a ne mu jen přihrávat do úst odpovědi nebo se potácet od rozhovoru k rozhovoru či na záchodě sledovat hanbaté fotky.

A - to je všechno. Hra není přímo krátká, takže za jednohubku bych ji navzdory nízkému počtu herních mechanik neoznačil, nějakých 15 hodin jsem v ní určitě strávil. Někdy od poloviny hracího času mě ale lezecké části přestávaly bavit kvůli své repetitivnosti a Vincentovo chování mi pilo krev navzdory tomu, jak moc jsem se snažil mu dodat nějaký smysl a řád.

Chtěl jsem být smířlivější, protože s příchodem Rin (která v prapůvodní verzi hry chybí) dostala verze současná mnohé příběhové zákruty, bez kterých by trvala snad jen polovinu času. Stejně tak existence hned třinácti různých (a ve většině případů skutečně RŮZNÝCH) konců mi přijde až záslužná. Jenže když hra neodsýpá, je i tohle k ničemu.

Recenze se dobře píšou na hry, které člověka baví, i když v nich není všechno perfektní. Občas se dobře píšou i na hry, ve kterých rozhodně není všechno správně, a hráči udělají na čele nejednu vrásku. Dokonce se sem tam píší dobře i na kousky, které jsou skrz na skrz špatné, a veřejnost se shoduje na tom, že se nepovedly. Výzvou je napsat výstižnou recenzi na něco, z čeho jsem byl celý užaslý a nevěděl, kam se dřív podívat a co dělat. Proto po více než deseti letech od prvního (a pár chvil od druhého) dohrání zkouším psát o hře, ze které jsem byl nejen užaslý, ale kterou dodnes považuji za tu vůbec nejlepší.

Nejvíc zarazí dobrodružnější duch vyprávění. Po letech se to možná ani nezdá, ale první Mass Effect byl hrou temnou. Na všech planetách po mně jdou všichni tvorové, co jen dýchají, vedlejší mise z rodu „najdi moji sestru / kamaráda / jednotku“ končívají nalezením mrtvol sestry / kamaráda / jednotky, případně zjištěním, že se dotyčný ztratil nebo obrátil na temnou stranu. Nyní mají vedlejší mise naštěstí mnohem rozličnější charakter. Není to už o hádání, jestli se na vás rozeběhnou gethové nebo huskové, případně na které pláni se vynoří Thresher Maw, teď jde téměř o meditativní zážitek, o napětí beze slov a vůbec o pocit věčné záhady a odkrývání stop. A to platí na celou hru. Všechno je tajuplnější, dobrodružnější, roztodivnější a lepší. Ne snad že by se na mě stáří známí nepřátelé a rasy nechystali v plné polní, ale tu potkám známou osobu v nové roli, tu objevím planetu, o které se posledně jenom mluvilo. Temnota nechybí, viz jakákoli konfrontace s Collectory nebo zrající dobrodružství Overlord, ze kterého mám i tentokrát tuze těžké spaní. Naštěstí se tvůrci nebojí ani ukázek toho, že ne každý ve vesmíru je teď odhodlaný a odvážný a do cesty se mi připletli i lidé nepřející, zbabělí a zkrátka malí.

Samotné předkládání příběhu pomocí misí je dávkované v daleko rozumnějších dávkách a jen skládání vlastního specializovaného týmu je rozděleno na více kapitol než celý hlavní příběh v původní hře. Každá mise je navíc nějakým zázrakem i přes často totožný koncept (přiletět na planetu, zjistit info o budoucím parťákovi, najít ho, vytáhnout ho z průšvihu a pokecat na lodi) dokonale funkční a některá odhalení (Archangel) nebo lokalita mise (vězení) zlepšují žánrový záběr o několik tříd. Právě u témat jsme vůbec úplně jinde než kdy předtím. Že je přítomen techno-thriller, horror nebo klasická střílečka, to se dalo čekat. Ale sledovačka, konverzačka, romantické drama, rodinná sága, psychologický horror, dobrodružná jízda, automobilová honička, muzikálová vložka? Všechno je tu a chybí snad vážně jen ono bájné westernové podobenství, ale kdoví, jak to s tím Blastem vlastně bylo.

A když mluvím o skládání týmu, je potřeba říct jakého. Je vlastně nemožné, že ačkoli většina starých známých hlavních postav se příběhem jenom mine a za parťáky jsou přísně vzato jen dva, dokážu za tuhle partu dýchat. Garrus, Thane, Mordin, Samara nebo Jack jsou postavy tak živoucí, že i když s některými strávím relativně málo času, stejně na Normandy zanechají trvalý otisk a alespoň pro mě se natrvalo stávají pevnou složkou širší popkultury.  

A konečně jsou spokojeni i ti, kteří si do vesmíru přišli hlavně zastřílet. Taktická stránka funguje dokonce nejlépe v celé trilogii. Těžko říct, jestli je to šikovným rozmístěním textur, ale zatímco v prvním díle mě parťáci občas neposlouchali a paradoxně i ve třetím je ve stísněných prostorách můžu k sobě volat, jak chci a stejně zůstanou schovaní na jistotu za rohem, ve dvojce vše funguje jak má. Na první dobrou doběhnou daleko přede mě, stejně tak rychle se vrátí, když na nečekanou situaci sám nestačím. A co teprve ta symfonie, když se sejdou správné schopnosti dvou biotiků a hlavní hrdina s někým ze spolubojovníků vykouzlí kombinace Pull-Throw. Lahoda.

Moje resumé je tak stejné, jako bylo napoprvé. Tohle je hra her a sága ság. Tohle je svět, který nechci opustit a jediný schůdný prostředek, jak mě z kapitánského můstku sesadit, je napovědět mi, že se ve spouštěči Legendární edice skrývá třetí díl jen o jedno kliknutí vedle. I am Commander Shepard and this… však vy víte.

Asi jediný aspekt druhého Mass Effectu, který nechápu. Napoprvé mi daleko víc učarovala nepřístupná atmosféra jednotlivých planet, rychlost přepravy pomocí nového stroje nebo hypnotická atmosféra posledního (protheanského) místa. Jenže to je málo. Jinak totiž nepřináší téměř nic a sedmdesátku v hodnocení mám z velké nostalgie a zatíženosti na značku.

Nepřítelem je zase jednou rasa gethů, kterých mám po stále ještě relativně čerstvém dohrání prvního dílu dost na několik měsíců dopředu, vozítko sice relativně poslouchá, ale výdrž proti útokům nebo přírodním živlům má pramalou - a i na zcela minimálním prostoru se příběh mise Firewalker chová macešsky k hlavní postavě. Shepard, v té chvíli již několikrát vystaven protheanským zprávám nebo se zkušeností se všelijak znepřátelenou technikou totiž může interagovat s okolím asi na dvou místech a pokaždé je za slona v porcelánu. Nejprve začne zkoušet ovládat kontrolní panel a nepřímo tak dopomůže rychlejší destrukci základny, do které sotva přišel; v samém závěru pak celou cestu završí kontakt s nádherným a obřím artefaktem staré rasy - do kterého necitlivě začne šťouchat a čeká, co to udělá.

Měl jsem tuhle kratičkou sestavu výprav v hlavě zachovanou mnohem pozitivněji, teď, snad s vědomím, že jde opravdu jen o epizodku bez většího důsledku činů, mi přijde opravdu jen jako zkouška možností.

Vracet se po delší době k fandomu, který čas natřikrát obalil nostalgií, je vždy ošemetná záležitost. Mass Effect se ke mně dostal už před dlouhými deseti lety a dodneška pravidelně říkám, že jde o moji nejoblíbenější herní sérii. Strávil jsem u ní ale mraky hodin a dlouho jsem trval na tom, že nemá cenu mělnit zážitek, když stejně ten pravý "kánon" zůstane takový, jaký byl při prvním hraní. Když ale byla oznámena Legendary Edition a trailer na ni vyzobal všechny ikonické momenty, zůstalo mi v hlavě semínko nejistoty. A když jsem o nějaký ten měsíc či rok později přemýšlel, co budu hrát, došlo mi, že i přes krásné kousky v knihovně nebo desítky zajímavých titulů v obchodě myslím jen na to, jaké by to bylo na Normandy, když jsem o pár vrásek a hráčských zkušeností bohatší. Nemá cenu si nic nalhávat, nostalgie funguje jako blázen a přestože jsem první díl vždy vnímal jako ten nejslabší, překvapilo mě, jak moc mě přesto dostal. Tentokrát v kůži mužského Sheparda (aneb vsadil jsem všechno na roleplay kartu) jsem se podíval na Eden Prime, zakousl se poprvé do opatrně košatícího příběhu a jakmile jsem se poprvé dostal na Citadelu a začala hrát povědomá hudba, nebylo obrany. Místo jedné dvou hodin hraní jsem pro ten den odpískal docházku v zaměstnání a seděl u konzole až do večera.

Paradox je, že právě DLC s výpravným podtitulem Bring Down the Sky dělá hře trochu medvědí službu. Vybírá z ní a zdůrazňuje to ne snad nejhorší, ale nejméně aktualizované a z dnešního pohledu atraktivní. Zaprvé se jedná o oblast, kam se dostanu jenom Makem. Mám to vozítko rád, baví mě, že se ne a ne převrátit, baví mě, že umí skákat, ale ty chvíle, kdy není schopné vyjet na skálu, i když těsně za ní se skrývá můj cíl, mě budily ze sna a teď budou budit znovu. Není to vyloženě k vzteku, ale občas už to hraničí s frustrací a BDtS je opravdu o tom, že ke všem důležitým lokacím se bez Maka putuje tři roky. Druhým zklamáním je to, že kolegové, které s sebou na asteroid vezmete, toho moc nenamluví, což vždycky zamrzí. No a konečně - je to rozšíření akční, bez nějakého atraktivnějšího interiérového zasazení. Opět šedé chodby s výjimkou závěrečného atria, kde se ale hráč nestačí otáčet vzhledem k počtu nepřátel.

Naopak si cením bližšího seznámení s rasou batarianů, kteří jinak v prvním díle prostor nemají, překvapivě na pohled hezkého výhledu na blížící se Terra Novu nebo finálního dilematu, nad kterým jsem pár minut seděl. Nakonec jsem se rozhodl pro záchranu rukojmí a nutnost nechat hlavního teroristu jít, ale rozhodování to nebylo jednoduché a nebýt toho, že odměnou za onen krok je slušná porce bodů do Paragon snahy, tak... bych se asi rozhodl stejně, jen bych o tom přemýšlel ještě o pár minut déle.

Black Flag se stal láskou, Freedom Cry melancholií a na další kapitolu zámořských dobrodružství mojí oblíbené ubisoftí série jsem se nebývale těšil. Tušil jsem, že jde o podobné prostředí a nutný poslední střípek mozaiky amerických dějin na pozadí věčného konfliktu (a zároveň kroniku rodu Kenwayů). Ale zůstal jsem jen zaraženě koukat, co že to je vydáváno za nové eskapády slavného řádu. Rogue není předcházejícímu dílu podobné, ono je ve všech klíčových oblastech stejné. Vážně, nedělám si legraci. Jak nemám rád oblíbené povídání o reskinech nebo copy/paste, tady proti podobným osočením neprotestuji. Vždyť hned úvodní naháněčka sice není v krajích tropických, ale polárních, ale to je jediný rozdíl. Představení mechanik je úplně totožné, ale tím to nekončí. Jakmile získá hráč loď a alespoň trochu volnosti, nestačí počítat podobnosti. Ve chvíli, kdy se otevřený svět konečně stane opravdu otevřeným a ne svázanou cestičkou pouček, došla mi slova úplně.  

Pevnosti, poklady na blízkých ostrovech, písně na střechách, zakopaná tajemství nebo hledání kousků nejrůznější zbroje. Všechno tu je a tak nějak šedivěji, bez invence. A hlavně vynuceně. Proč dávat námořníkovi na ledovém moři a v oblasti Severní Ameriky za úkol něco, co je neoddělitelně spjato s pirátskými vyprávěnkami, které jak kdyby vypadly z Knih odvahy a dobrodružství? Vždyť i domorodci, kterým jsem právě zachránil život, mě posílají opět po všech koutech mapy, abych okouknul sloupy. Ale já už nechci, protože hra si v tu chvíli nemile zahrává s oním pejorativním označením Open World: The Game. Je to strašná škoda a bije to do očí tím spíš, že je příběh opravdu krátký. A to se přitom mohl stát jasně nejlepším dílem.

Motiv zrady a vůbec celý námět o přeběhlíkovi mi první hodinu bral dech, ale s přibývajícím časem mu bere sílu uspěchanost. Co jediné mě zpětně mrzí u čtvrtého dílu, je místy slabší propracovanost postav a zvratů - a to přitom měl k dispozici dvanáct kapitol a epilog. Zběh jich má k dispozici šest a k tomu rozkouskovanou poslední vzpomínku. Z nápadu za milion se proto stává horská dráha, která by dokonale fungovala jako film, ale jako ucelený příběh lámaný stále dokola desítkami vedlejších aktivit si nikdy dokonale nesedne. Samotné finále mě pak téměř uráží. Je jasné, že se bude opět hrát na mystickou notu - na to si nestěžuji ani po tolika předchozích vějičkách. Fackou do tváře je ale poslední lokace. Čert tomu chtěl, že stejně jako se ve futuristickém chrámu odehrává konec Black Flag, odehrává se v něm i konec Rogue. Jen je opět přenesen z džungle a ostrovů do říše sněhu a ledu. Chápu snahu přiživit se na předchozím úspěchu, ale urážet myslícího hráče je pak něco úplně jiného.

Abych tvůrcům jenom nekřivdil, zkusili pár nových mechanik. Bohužel jsou buď kosmetického rázu - a nebo mi nesedly. Tou nejzásadnější jsou stalkeři. Věřím, že něco takového působilo v samém úvodu jako dobrý nápad, ale právě asasínské čtvrtě nebo nepřeberné množství číhajících a šeptajících (?) nepřátel v hustě osídleném New Yorku jsou zábavné přibližně první tři setkání. Jednoho zabiju, dalšímu se za rohem vyhnu, ve vedlejší uličce na mě skočí další a jen obejdu blok, šepot je opět zde. A to vše na ploše jediného náměstí. Když se pak skrytí hašašíni krčili i v džungli nebo v ledové pustině, už jsem jen přemýšlel o tom, jestli tam trénují nebo zkrátka jen odpočívají a zašívají se před nadřízeným.

Takhle zkrátka ne. Hře dávám smířlivé hodnocení, protože je nádherně zpracovaná a každý západ slunce nebo bortící se ledovec by se měl malovat a rámovat, to vše navíc na pozadí čarokrásného atmosférického soundtracku. Ale podivná kombinace revolučního dějového nápadu a prachsprostého zkopírování konceptu ze hry náladově úplně opačné, mě otravuje natolik, že si dám od války dvou nesmiřitelných stran zase na čas pokoj.

Srdcová záležitost. Perfektní první díl neodpověděl na spoustu otazníků, ale přesto jsem se bál, že by pokračování mohlo být jen opakováním toho samého. A ono to tak je i není. Nejdřív ale osobní vsuvka:

Gravity Rush je milovaná sága mojí sestry, první díl jsme hráli spolu a druhý logicky taky. Jenže kvůli nejrůznějším událostem, povinnostem a hlavně globální situaci jsme měli toho společného času u konzole tak málo, že jsme druhý díl hráli s přestávkami 20 měsíců. Za tu dobu mi na jednu stranu přirostl k srdci a na stranu druhou už jsem se občas přistihl při myšlenkách, že bych ho měl hotový nejraději okamžitě. V rámci pořádného grindu ale bylo potřeba vyzkoušet všechny mechaniky, ztrapnit se při každém závodě či výzvě a hlavně proběhnout všechny vedlejší mise, kterých je, pokud mě paměť neklame, téměř padesát. A já nelituji jediné z nich.

Jsou od sebe tak rozdílné, že ani nejde se u nich začít nudit. Některé jsou extra vtipné (víceméně cokoli, co souvisí s Katinou touhou stát se slavnou hvězdou), dojemné (když náhodnému kolemjdoucímu nebo jeho rodinnému příslušníkovi pomáháte najít správnou životní cestu) a samozřejmě i trochu frustrující (neomylně při hlídání či hledání domácích mazlíčků). Tak jako tak ale nikdy nejde očekávat, jestli se z daného dialogu vyklube nostalgie, detektivní vsuvka, stealth nebo pořádná prověrka vlastních i hrdinčiných možností.

Díky bohu ale prošel proměnou i postup hlavním příběhem. Pořád jde sice o tu stealth, tu "létací", tu vyloženě bojové kapitoly, uvedené i uzavřené komiksovými políčky, ale v porovnání s prvním dílem se nekoná klasická šablona "projdi level a v jeho závěru znič hromadu Nevi", která mi svého času přivodila nejednu vrásku. Minimálně v první polovině hry je navíc Nevi relativně málo, až jsem si začínal říkat, kam že se to tvůrci příběhově chtějí vydat. Příběhová část v prvních dvou lokacích je daleko více o lidské interakci a samozřejmě i o vojenské moci a síle, ale jedná se o příjemnou změnu, kterou navíc Kat s vylepšujícími se gravitačními schopnostmi dokáže zvládnout. Nebyla by to ale japonská hra, kdyby se v klíčových levelech neobjevovaly boss fighty. U nich to občas jinak než cestou snížení obtížnosti nešlo, protože epileptické problikávání na obrazovce má svoji sílu a efektivitu, ale já při něm občas vážně nevěděl, co dělám a co dělat mám.

Až mě zaskočilo, jak nostalgicky na mě pak působila třetí část v Heksevillu. Nápadité mechaniky, možnosti využití nových gravitačních stylů, hromada známých postav a gradující příběh, který dospěje ke svému konci, abychom zjistili, že to ještě tak úplně konec není. Přiznávám, kdyby hra komplet končila po dvacáté kapitole, takhle vysoké hodnocení by tu nesvítilo. Jenže právě ona poslední část, jeden velký příběh rozdělený do několika podkapitol, to je vrchol ságy v pravém slova smyslu. Neuvěřitelná kombinace dalekého putování, vzpomínek, zdánlivého nicnedělání a odklikávání dialogů končí sérií boss fightů, které sice občas frustrují (a jak jsem úlevně zjistil, tak dějově zcela záměrně), ale pak odměňují. Tohle je konec všech konců a nepamatuji, kdy jsem byl u hry takhle naměkko. Jedna věc je totiž dohrát hru nebo celou sérii, ale věcí druhou je mít pocit, že odcházejí opravdoví přátelé a herní svět už teď nikdy nebude stejný. Větší pocit stylu "konec všeho" ve mně vyvolal nejspíš jen Mass Effect, byť ten to dokázal příběhově, herně i vztahem k postavám. Pět procent si v hodnocení nechávám právě pro jistou repetetivnost nutného hledání stop, které někdy v naváděcím systému frustruje a pro tu skutečnost, že když vás kamenná deska popáté pošle "porazit všechny nepřátele", máte chuť vypnout konzoli a jít někam, kde je boj sprosté slovo. Ale Kat, Raven, Syd, Vogo nebo Cecie jsou lásky navždy. Netuším, jestli se na novou generaci konzole tvůrci nachystali s nápadem na třetí díl, ale já bych takový pocit úplnosti už nepokoušel.

Chybí tomu trochu elánu. Adéwalé je sice silák, co by se pro osvobození otroků nechal sám roztrhat, ale neusměje se, nezahláškuje, jen si těch pár hodin jde za cílem a to je všechno.

Ne snad, že by nebylo, proč se bavit, velice střídmá příběhová kampaň nabídne hned několik parádních scén, kdy mi šel mráz po zádech (pěší naháněčka loďky nebo předčasné finále v podobě potápějící se lodi otroků), ale běžné činnosti jsou jen a pouze v podobě osvobozování dvou druhů nešťastných nevolníků, které se velice brzy omrzí a zbývá jen čekat na nějaký pořádný bonus z toho vycházející. Hra vás ale sympaticky odmění, protože bez vylepšené mačety je otevřený boj slušným utrpením a Adé při něm do té doby působí trochu nedomrle.

Slušné hodnocení dávám také kvůli značnému časovému odstupu. Sám jsem si dal od klasické Black Flag půl roku pauzu a člověk má opravdu pocit, že nějaký čas uplynul, že čas pirátů jako takových už je pryč a je čas jít dál. Od nejlepšího dílu AC se ale odchází dost těžko.

P.S.: K vraku Jackdaw jsem se nepotopil, odmítám přijmout legendu a smířit se tak s tím, že tahle nezapomenutelná kocábka už se na moři nekolébá.

Říct o původní Mafii, že se nejedná o nijak zásadní hru, je podobné jako říct, že se česká piva moc nedají pít nebo že toho Jaromír Jágr v NHL zase tak moc nedokázal. Zkrátka je to něco, co se v naší zemi neříká a do slušné společnosti to nepatří. A nebudu to říkat ani já, protože jsem si kdysi dávno mafiánský epos užil se vším všudy. Zároveň se ale v jeho případě nenechávám opít nostalgií, která právě u tehdejšího kousku dosahuje až nebývalých výšin. Vždyť si jen stačí přečíst zdejší komentáře a člověk nestačí nad superlativy žasnout. Jen namátkou: „Symbol, ikona, legenda“, „designérský skvost“ nebo „Nejlepší hra, co jsem kdy hrál“. Moc dobře si proto uvědomuji, do jak velkého vosího hnízda píchám, když říkám, že Definitive Edition je hrou lepší.

Remaku je často vyčítáno, že je kratší než originál a jaksi strohý. Je to tak, ale ne o moc. Vždyť v původním Lost Heaven hrací doba stoupala právě kvůli nejrůznějším zákysům a trápením a nekonečný závod snad musí ze snu budit každého z nás. V DE se jedná jen o řadovou misi, která ale díky své nápaditosti a netradičnosti funguje jako zábavné zpestření a ne jako zákeřná zbytečnost.

Kromě závodu mi ve vzpomínkách vytane i nekonečné ježdění autem. Uznávám, staré Lost Heaven se mi do paměti zarylo o něco víc, znal jsem každý most, tunel i zkratku. Nebylo to ale proto, že by v něm bylo o tolik víc co dělat, ale protože řízení bylo zkrátka nefér. Jakmile bylo potřeba někam dojet bez nehody, klepal jsem se jak na prvních jízdách v autoškole a policie mi šla okamžitě krvelačně po krku. Remake je v tomhle benevolentní až ležérní, kdy stačí na útěku před zákonem dobře střihnout tři zatáčky a pronásledovatelé svou snahu vzdávají. Auta se ovládají dobře, byť v některých případech na poměry reálií třicátých let jistě arkádově, což zábavně filmovému zážitku v mém případě jen pomáhá.

A v neposlední řadě si zřetelně pamatuji na umělou inteligenci. Nikoli ovšem nepřátel, ale spojenců. Dodnes zatínám pěsti při matné vzpomínce na kapitolu Skvělý obchod. Strávil jsem u ní tehdy snad celý den, ne-li víkend, čistě kvůli milému Pauliemu. Pokaždé mi šel pomoci pročistit se hromadou nepřátel - a pokaždé neomylně naběhl přímo před jejich hlavně. Neustále jsem se tak soustředil nikoli na postupné zbavení se pálících protivníků, ale na zastavování kulek vlastním tělem, aby mě hra nevypekla s x-tým ukončením kvůli Paulieho rozstřílení na mraky. Právě jaksepatří akční kapitola mi proto nyní přišla bláznivě zkrácená. Jenže ne, to jen kamarádi střílí ze zákrytu a člověk se o ně nemusí starat a jen míří. Slast. Koneckonců, stížnosti na systém krytí upřímně nechápu. Vždyť je jen logické, že si člověk může přebít i uprostřed vřavy. Tommy směle nakračující s napřaženou rukou do dveří, za kterými číhají tři chlapíci s brokovnicemi, už do hry vydané roku 2020 vážně nepatří.

Obecně vzato jsem se zasekl jen dvakrát. Nejvíc to bylo u legendárního Výletu do přírody, u kterého jsem si u nějakého desátého pokusu už slušně zoufal. Druhým pak byla přísně odstartovaná naháněčka v kapitole Smetánka, ale na ni se ani člověk nemůže zlobit. Její začátek za tónů Ave Maria, to mi jen přeběhl mráz po zádech. Zvuková stránka je nakonec ale asi jediným problémem, kde se shodnu s kritiky. Paradoxně právě díky nekonečnému trápení s jízdou v originálním díle mi soundtrack přirostl k srdci až neoddělitelně. Každá městská část měla svůj doprovod a to tady bohužel chybí. Rádio potěší, hraje parádní dobovou muziku, ale originál v tomhle ohledu zůstává vítězem.

A když se řekne A, musí se říct i B. Takže když se řekne zvuk, musí se říct Marek Vašut. Pro někoho je dabingová stránka Mafie tuzemským protivenstvím, pro většinu je ale nedílnou součástí zážitku, a když ke mně hlavní postavy mluví hlasem právě Vašuta, Rychlého nebo třeba Dalimila Klapky, je zážitek téměř absolutní. V kombinaci s lepším scénářem se jedná o nezapomenutelnou kmotrovskou vzpomínku, která mi po letech připomněla, že i když je Dan Vávra jako člověk v současnosti k nevydržení, tahle tvůrčí zásluha mu jednou vyslouží desetimetrovou sochu. Tohle je vážně mafiánka, kterou bych směle zařadil právě na roveň kultům Godfather nebo Godfellas. Snad každá příběhová změna, kterou ale remake přidává, je k mému šoku k lepšímu. Větší role pro Sáru, jež najednou není jen neviditelným Tommyho motorem, ale opravdovým charakterem a v první řadě větší důraz na trojlístek mužů v Salieriho službách. Tommy, Paulie a Sam fungují tentokrát opravdu jako trojjediní přátelé, kteří se hecují, neustále pokouší a často i hádají, ale položili by za sebe život. Vzhledem k původně menšímu prostoru pro Sama mi najednou jejich příběh přijde jako poctivá balada o organizovaném zločinu z dob, které se (naštěstí) opakovat nemohou.

Ve chvíli, kdy mi doma po dlouhém odkládání přistála FIFA 21, můžu konečně uzavřít kapitolu jménem FIFA 20. Ne že bych se nového dílu bál z hlediska kvality nebo ceny, to mi jen dvacítka tak moc sedla do nálady a nemohl jsem se od ní skoro rok a půl odtrhnout. Z důvodů nejprve zdravotních (dávno před covidem), poté karanténních (to už při covidu) jsem měl právě tento ročník dokonce dva kalendářní roky po sobě ve statistice Play Station Network jako nejhranější hru roku a v součtu jsem u ní proseděl téměř 900 hodin. To už je láska. Nebo nemoc. Nebo něco mezi tím. 

Často se píše, že fotbalová značka od EA je každý rok stejná. Není to přesné. Posledních pár let totiž sleduji jistý vzorec. Na podzim vyjde nová FIFA, objeví se výtky na to, že je moc stejná, případně moc jiná. V případě dvacítky jsem pozoroval nemotorné obránce, občasně dřevěné brankáře, kteří odmítají vyběhnout. S prvními vyšlými opravami se rozdíly pomalu začnou mazat a do Vánoc je tu téměř úplně jiná hra, paradoxně ale najednou velice podobná minulému ročníku. Právě tady to platilo víc než kdy dříve, ale hned po prvních několika zápasech jsem se nemohl zbavit pocitu, že právě tady je poměr fotbalovosti / arkádovosti a (velmi) přiměřené realističnosti vyrovnaný právě tak akorát, abych se náramně pobavil. 

Protože online hraní příliš neholduji, drtivá většina zážitku se u mě odehrávala v trenérské kariéře. Rozehrál jsem si ji za milovaný Liverpool a zatímco pro většinu hráčské FIFA komunity je onou závislostí online složka FUT, pro mě byla drogou právě kariéra. Od první tiskové konference trenéra s mojí přibližnou podobou jsem si nemohl pomoct a právě zmiňovaný rok a půl jsem jen výjimečně neodehrál po příchodu z práce jeden dva mače. Právě kariéra s možností přibrat si ke klubu i reprezentaci přináší spoustu zábavy, taktických prvků v nákupu mladých hráčů a jejich intenzivního tréninku nebo zvedání sebevědomí hráčů po prohře nebo slibných mladíků na lavičce, kteří se ne a ne dostat do základu a jejich frustrace přirozeně roste. Tahle volba mi nakonec vydržela patnáct sezón, na jejímž konci mi vedení klubu trochu nedůstojně oznámilo, že je nadšeno z mé práce - a že mi blahopřeje k zaslouženému důchodu. Následoval alespoň výčet mých úspěchů, ale na závěr takového fláku a stovek hodin hraní bych čekal třeba trofej nebo širší statistiky - zkrátka něco, k čemu nemám přístup v libovolné chvíli.

V závěru kariéry jsem měl v liverpoolském útoku trojici hráčů se souhrnným hodnocením 97-98-98, což je síla takřka nezastavitelná. V posledních sezónách jsem zejména díky této útočné trojpalici porážel kohokoli leckdy i rozdílem třídy, ale i tak si občas umělá inteligence postaví hlavu a nejde to. Nejednou se mi stalo, že jsem silného soupeře typu londýnské Chelsea rozdrtil hokejovým výsledkem 8:0, abych hned v následujícím klání v totožné sestavě sotva dokázal vytvořit dvě tři přihrávky po sobě a bez nároku na solidní výsledek podlehl průměrnému West Hamu 0:3. Právě s umělou inteligencí souvisí i tradiční výtka všech hráčů, kteří si proti CPU zahráli větší množství zápasů. Dříve nebo později totiž přijde chvíle, kdy víte, kudy na soupeře. Takže pokud máte na křídle jen trochu rychlého a slušně driblujícího hráče, vydáte se s ním dopředu, uděláte kličku nejbližšímu obránci a než k vám seběhne druhý, napálíte míč k bližší tyči nebo nahrajete ve vápně volnému hráči. Nefunguje to vždy, ale když jde do tuhého, tak to většinou zafunguje jako taková záchranná brzda před prohrou. 

I když tedy mám spoustu připomínek, jedná se v celkovém náhledu spíš o drobnosti, než o výtky a za jedinou chybu bych tak označil absenci silného příběhu v single playeru. Trilogie Alexe Huntera byla totiž tak návyková, že její náhrada v podobě světového turné Volta zkrátka nemůže stačit, byť jsem rád za to, že se tvůrci pokusili alespoň o nějakou náhradu. Herně ale beru FIFA 20 jako jeden z nejlepších a nejvyváženějších ročníků.

Ani jsem nečekal, že by mě některé DLC mohlo takhle zasáhnout. První potěšilo hlavně účastí mojí oblíbené Kočky, druhé i přes tuhý boj dokázalo zaujmout komiksově sympaticky přestřelenou stylizací a výbornými cut-scénami, ale je to právě Silver Lining, který si bez zaváhání zaslouží být přilepen ke geniální původní hře.

Jak je patrné z názvu, vrací se tajemná Silver Sable se sexy přízvukem a slušnou dávkou zbraní a překvapení. Díky ní má celé dobrodružství velký spád a jako jediné z trojlístku přídavků jsem ho odehrál na jeden zátah, tak moc jsem chtěl vědět, co se odehraje v samém závěru. Jako bonus v sobě navíc skrývá parádní vedlejší linku s hledáním zvukových záznamů, která graduje napětí až k neočekávanému twistu. Uvidíme, jak moc promluví do plnohodnotného pavoučího pokračování a jestli se vážně jedná o dokonale ukrytý záporácký (?!) origin.

Boj tentokrát tuhne jen v jednom větším souboji a jestli dříve připomínal batmanovskou sérii z Arkhamu, tentokrát je to při vstupu do kanálu už definitivní, protože z některých záběrů téměř není poznat rozdíl.

Těžko se mi loučí, vracel jsem se do New Yorku pěkných pár měsíců a Petera Parkera v libovolném vesmíru mám rád už odedávna. K Milesovi se i přes slušné sympatie zatím nehrnu a vyhlížím první detaily o nevyhnutelné regulérní dvojce.

Marvelovky miluju ve filmové i literární podobě, ale že se bude mířit takhle vysoko, to jsem netušil. Spider-Man od Insomniac je totiž všechno, co jsem si od pavoučího světa mohl přát. Rozehrává vzpomínky na celý zdejší vesmír, pomrkává na lecjakou vedlejší postavu, připomíná všechny možné podoby, které mohl hráč kdy potkat, takže se citují filmy, komiksy staré i nové a dokonce se easter eggu dočkají i znalci starších her. Na několik desítek hodin se ze mě zase stal ten kluk, který v devadesátkách miloval animovaný seriál, nejenom proto, že se tady v dějové lince objeví celá plejáda Peterových nepřátel.

Hned od úvodního klání s Kingpinem je totiž poznat šíře vyprávění, na kterou se nabalují tu vedlejší charaktery, tu jen letmo nahozené motivy do případného pokračování. Někteří z nepřátel dají pořádně zabrat a při dvojitém souboji se Scorpionem a Rhinem mi šla slušně hlava kolem, s některými je naopak radost se mlátit (třeba poslední boss fight jsem rozhodně neabsolvoval napoprvé, ale pří jeho velkoleposti mi to vůbec nevadilo). Jenže ono v důsledku nejde o to, jestli se hráč v kůži Spideyho i ostatních (!) snaží o boj, průzkum nebo plížení, zábava je totiž všechno.

Prohledávání New Yorku, hledání batohů, fotografování, pacifikování zločinců i dalších antagonistů, pomoc kolemjdoucím v roztodivných vedlejších misích, i proklínané chytání holubů - to všechno se mi dostalo pod kůži a od samého startu jsem věděl, že budu chtít prolézt každou zatáčku, kterou Velké jablko nabízí. Třešničkou na dortu jsou základny, kterých jsou čtyři druhy a přestože ty poslední, tedy s od hlavy až k patě technologicky špičkově vyzbrojenými jednotkami Sable, mi daly zabrat, jde o jedinou hru, co pamatuji, kde jsem si podobná místa opravdu vychutnával, piloval bojové schopnosti hlavního hrdiny, řetězil údery po desítkách a zkoušel návaznost jednotlivých přístrojů, bez kterých si teď souboje nedovedu ani představit. Slabina a natahovací taktika leckterého otevřeného světa je v tomto případě jedním z vrcholů hry.

Jediná činnost, která se mi nedostala pod kůži, jsou tak úkoly od Taskmastera. Bojové a plíživé ještě docela jdou, zneškodňování bomb už je pořádná výzva a pronásledování dronu už je od vývojářů čistý trolling. Po desítkách odehraných hodin je právě tahle parketa tou jedinou, kterou nemám splněnou, ale budoucímu drillu se nebráním.

Dlouho jsem přemýšlel, jak hru doporučit, jestli fanouškům otevřených světů, superhrdinů, Spider-Mana, akce atd. Nakonec ji rád doporučím úplně každému, protože taková hra přichází jen jednou za čas. Samotný hlavní hrdina je totiž ideálním protagonistou, se kterým se ztotožní každý, kdo někdy hledal práci, kdo někdy hledal bydlení - a vůbec nezáleží na tom, že mu při takových činnostech nešel po krku Electro nebo Tombstone. Příběh je totiž v klíčových pasážích dokonale citlivý, dva konkrétní zvraty mi dokonce vehnaly slzy do očí, jak moc jsem za Petera dýchal a moc se mi líbí, jakým způsobem vytahuje ze zdrojového materiálu to opravdu nejlepší. Hlasem totiž Spidey připomíná Toma Hollanda, dějové podhoubí mi na mnoha místech naopak připomnělo dva díly fanoušky nepříliš oblíbeného, ale mého nejmilejšího Amazing Spider-mana s Andrewem Garfieldem, zkrátka je tam všechno. V kombinaci s tím, jak si tvůrci záměrně schovávají některé známé postavy nebo linky, některé jen polechtají potitulkovou scénou, jediným záběrem nebo je vůbec nezmíní a dráždí tak fanoušky napříč internetem aneb Gwen Stacy nikde.

Na samostatné Milesovo dobrodružství se těším, to ne že ne, kluk je sympaťák do nepohody. O třídu víc, ale budu očekávat plnohodnotné pokračování prvního Spider-Mana. Při několika zcela minimálních úpravách by se mohlo jednat o mou hru desetiletí.

S tímhle přímočarým pirátem jsem se setkal před nějakými šesti lety. Snad za to mohl dýchavičný herní stroj, který se pokoušel tropický ostrov z úvodní honičky rozpohybovat, snad svou roli sehrálo mírné přejedení se známou značkou, kdy jsem v krátké době hrál eziovská Revelations i divoký třetí díl. Tak jako tak jsme si do oka nepadli. Námořnické prostředí mi k Assassin’s Creed nepasovalo, marně jsem se prokousával prvními krůčky v Havaně, zkrátka jsem to záhy zabalil a myslel si, že když v AC III skončila velká kapitola celé ságy, bude to navždy konec i pro mě. Chyba lávky.

Relativně náhodná koupě více her v jednom balíčku mě snad i trochu z trucu nasměrovala zpátky k lodím a škunerům a k mému šoku všechno zacvaklo na první dobrou. Příběh se sice zpočátku vine jen tak ledabyle, ale ničemu to nevadí. Je patrný odklon od mysteriózních záhad a Mudrc nebo Observatoř plní úlohu téměř mcguffinovskou, hlavní hrdina nepřednáší řádové pravdy a jen jde sympaticky přímočaře po penězích, dobrodružství a zadostiučinění a vše se odehrává v nejlákavějším open worldu. Jak je mi tohle zaklínadlo pro desítky odehraných hodin většinou cizí, tady mi jen přecházel zrak. Místo abych se v kubánské metropoli naplno vrhl do další kapitoly půtek mezi templáři a hašašíny, začal jsem vybírat truhlice, pronásledovat poletující popěvky, zahrál si v taverně deskovou minihru a tak pořád dokola. A to ještě vůbec nic nebylo, tahle lokace je jen opatrný začátek. Když přibude hromada dalších aktivit v podobě lovu zvěře suchozemské i mořské, obsazování nepřátelských pevností, potápění se k pokladům nebo hledání map jak vystřižených z románu Roberta Louise Stevensona, vrněl jsem blahem.

V první řadě se ale všechno sbírání, vylepšování a nahánění podřizuje vlastní lodi. Byť jsem se na porci vodního dobrodružství, která je pro karibskou oblast logicky potřeba, příliš netvářil, protože mi plavební epizody v minulém díle příliš k srdci nepřirostly, tady to byla láska na první vlnu. Útěky před bouřemi a tornády, napadání čím dál větších lodí, dramatické ostřelování pevností, obsazování nepřátelských palub a v první řadě opravdu vydřené vylepšování korábu jménem Jackdaw. Sehnat potřebné množství materiálu (zejména kovu) je chvílemi slušná dřina, ale o to sladší je pocit, kdy po pár hodinách plavení se konečně mohu zlepšit harpuny / ostřelovací děla / těžkou palbu.
Dobrovolně jsem se tak celé hodiny plavil po moři, tu sebral nedalekou truhlu, tu harpunoval čím dál větší a respektuhodnější mořské tvory a jen sbíral zkušenosti a sílu, abych si postupně dávkovaný příběh mohl dát v plné polní skoro najednou. Minimálně jeho poslední třetinu jsem si vyzbrojen všemi zbraněmi, kostýmy či zbrojemi vychutnal ve dvou důkladných večerech a byl to zážitek, který mě napínal a s přibývajícími zvraty i patřičně emocionálně rozebral.

Doteď se totiž vzpamatovávám z toho, jakou silou na mě vyprávění o vzestupu a pádu pirátské republiky dopadlo. Při prvním uvědomění si, že v Nassau vypukl mor a nastalé krize patřičně využili zlotřilí templáři, jsem pochopil, že odteď už to půjde s přátelským naladěním celé party od desíti k pěti a s některými vedlejšími postavami až k nule. Každá Edwardova ztráta mě zasáhla, soundtrack rozechvíval a tuze jsem litoval, že je příběhových kapitol na můj vkus (vzhledem k počtu relevantních postav) málo a že děj někdy poskočí dopředu o pěknou řádku měsíců a někdy i let, protože s hlavním hrdinou a jeho spolupiráty bych času trávil klidně dvakrát tolik a uvítal nejedno DLC vztahující se právě ke Kenwayovi. Snad právě proto ve mně zůstane Black Flag jako něco nového a hlavně neopakovatelného.

Možná nebylo všechno dokonalé (viz zdlouhavé potápění, kde u mořského dna číhají nejrůznější agresivní tvorové), možná jsem musel absolvovat příliš mnoho misí ve stylu „nejdřív je sleduj a pak je poslouchej“, ale aby mě bavila drtivá většina vedlejších aktivit včetně podružných maličkostí jako řízení vlastní flotily, nákup nových plachet nebo třeba shánění potřebných kožešin pro vytvoření loveckého outfitu, to nepamatuji. Svět, kterému jsem propadl. Co naplat, asi jsem byl v minulém životě pirát.

Arkham City mi k srdci přirostlo nápaditými vedlejšími misemi a atmosférou mnohem víc než hlavním příběhem nebo možnostmi open worldu, proto jsem další přírůstek do netopýří mozaiky vítal s otevřenou náručí. Harley mám navíc rád už z dob předtím, než to díky Margot Robbie bylo v módě, takže se zdánlivě nemohlo nic pokazit. Jenže v hlavní (lépe řečeno hlavnější) roli zde není Harley, není v ní dokonce ani Batman. Je v ní Robin.

Zatímco obvyklý ústřední hrdina (který se naštěstí také dostane ke slovu v elegantně řešeném finále) snese pěknou řádku ran či dokonce výstřelů a přesto je připraven rozdat sérii úderů, jeho drozdí společník už na tom tak dobře není. Po sérii průměrných levých háků se skácí k zemi, o kulkách ani nemluvě. Boss fighty jsou tak v jeho podání slušným utrpením, zejména proto, že při pokusu o doražení omráčených nepřátel si dává slušně na čas, vesele u toho točí dlouhou tyčí a než úder dokončí, už dostane obvykle dobře mířený pohlavek od dalšího z nevlídných pohůnků.

I proto mi celé DLC trvalo podstatně déle než slibované dvě hodiny a i proto jsem u něj nervózně poposedával a dokonce ho někde ve druhé třetině přerušil na více než měsíc. Mnozí si stěžují, že se dá v hlavní hře hrát jen za Batmana a Catwoman, Revenge je odpovědí, která říká, že méně je někdy opravdu více.

Arkham Asylum jsem si náramně užil. Přitahovala mě proměnlivá flora ostrova, každé další otevřené dveře i sevřenost příběhu, který s menšími odbočkami směřoval k jasnému cíli. Hra mi přišla těžká, ale férová a tuze rád na ni vzpomínám. Nedlouho po jejím dohrání jsem se proto logicky vydal i do City a tvrdě narazil. Ze dvou zásadních důvodů.

Tím prvním je forma světa. Batman v open world zní náramně, ale mně se tenhle výhled pod kůži ne a ne dostat. Nevlídné šero a tma zabraňovalo jakémukoli užití si dalekého horizontu a za každým rohem číhal ten či onen gauner. Ještě větším problémem pak byl příběh a jeho tempo. V prvním díle jsem odstartoval Jokerovým zajetím a vzpourou, prošel jsem si jednu budovu, druhou budovu a pořád věděl na čem jsem a jen přidával na provázek korálky ve formě více či méně zásadních zvratů. Tady je zatčený Bruce, Hugo Strange zná jeho dvojí identitu, na scéně se objevuje Two-Face, který má v moci Catwoman, spouští se Protocol 10, přidává se řádění Jokera a pomoci může Mr. Freeze, kterého má ale zavřeného Penguin a mně jde hlava kolem, protože mám v tu chvíli za sebou snad dvě hodiny hraní a kvapíkové tempo by stačilo snad na dva celovečeráky.

V tu chvíli jsem hru odložil s tím, že se k ní zanedlouho vrátím, ale pachuť byla natolik silná, že se pauza protáhla na rok a půl. Aby mi nepřekážela v rozehraných, řekl jsem si, že se naposledy nasoukám do kevlaru a pak dám hře nejspíš sbohem, jenže nedalo mi to. Tu nápaditý úkol, tu překvapivá cut-scéna a bylo jasné, že tohle dobrodružství si prolétám až do konce. A díky vedlejším úkolům na to budu vzpomínat s úsměvem.

Zatímco hlavní linka má sice spoustu vychytávek a parádních akčních nápadů, nejednou jsem měl pocit, že tam a tady by se hodilo přibrzdit a nutnost vměstnat celý příběh do jediné noci je v tomto případě trochu na škodu. Užil jsem si sice jak manického Ra's al Ghula, tak atmosferické šplhání do pozorovací věže za účelem konečného zúčtování s Hugem Strangem, ale daleko příjemněji mi bylo u pozvolného odkrývání neznámých pozorovatelů či nepřátel, kteří mi byli neustále v patách a kteří skrývali nějaké to tajemství (Azrael, Deadshot, mrtvoly s důkazy směřujícími k Batmanovi) nebo v neposlední řadě změnu nálady v čele s krátkou, ale tuze působivou epizodou v Mad Hatterově domácnosti.

Soubojový systém mi přišel daleko přehlednější (snadnější?) než minule. Lépe se řetězí série úderů, logičtěji jsou do boje zapojena Batmanova udělátka a i ten nejtužší souboj v mém případě Mr. Freeze, kde jsem si chvílemi úzkostlivě připadal jako myš pronásledovaná kočkou se dá vykoumat tak, že i jeho případné opakování může být zábava.

V hodnocení tak hodně, subjektivně opravdu hodně přidávám, protože jak je patrné, ne všechny změny mi přišly k lepšímu, respektive většina revolučních změn mi přišla k horšímu (ani vsuvky s Catwoman nepřidávají tolik, kolik mohly / měly, včetně ošizeného posledního souboje). Tím spíš ale dokážu ocenit odvahu, s jakou tvůrci do projektu šli a jak museli trnout, jestli tahle riskantní sázka vyjde. Vyšla, ale příště by toho spoléhání na vrtkavou štěstěnu nemuselo být tolik.

Zasloužený hype. Drake's Fortune teď rozhodně nezačnu zatracovat nebo snižovat hodnocení a ve vzpomínkách mi zůstane hodně dlouho, ale co naplat, pokračování je o schod výš.

Tam, kde se první díl v klíčových pasážích měnil v sériovou střílečku s přibývajícími a tuhnoucími vlnami nepřátel v džungli i kamenných budovách, je díl druhý až neuvěřitelně vyrovnanou kombinací dynamického boje, střídání lokací, hlášek, plížení, lezení přes hory i doly a adekvátně jednoduchých / složitých puzzlů. Jen když si v hlavě promítnu všechna místa, kam se tentokrát Nathan nachomýtl, rozjede se mi ten nejdobrodružnější "film" všech dob. Nejraději vzpomínám na úvodní nepříjemné probuzení, gradující dobrodružství s vlakem natažené hned na několik kapitol, prozkoumávání mírumilovné vesnice i následné dobrodružství plné ledu. Žádná kapitola není stejná, i když se odehrává ve stejném prostředí. Pokaždé přibude nový typ nepřítele nebo se situace změní, i v nepálském Valley of Temples jednou střílíte, jindy se schováváte, jindy pomáháte nést raněného, vždycky jde hrát o něco nového.

Samozřejmě ne vždycky je taková změna k lepšímu a nejednou jsem se pořádně rozčiloval, například než mi došlo, že tank musím v nervy drásající naháněčce trefit ne jedním RPG, ale hned čtyřmi, kde každé se nachází na jiném místě, jsem si prožil pěknou řádku smrtí, a stejně tak mi pily krev i boss fighty. Což o to, když na mě postupuje obrněnec, dá se s většinou zbraní dříve či později vyřadit ze hry, nejlépe granátem, kdy se chudák rozplácne na zemi a stačí ho dorazit. Když ale bylo v chýlícím se závěru potřeba poprvé se shambalanským nepřítelem souboj nejen přežít, ale vyhrát, tedy protivníka zabít, šlo do tuhého, protože bez kuše (potažmo brokovnice) se souboj s ním rovnal téměř okamžité smrti ve chvíli, kdy jsem na pár vteřin přestal utíkat. Na druhou stranu několikrát negativně zmiňovaný poslední souboj mi sice v dané chvíli pil krev a vyloudil jsem při něm ze sebe několik vulgárních spojení, o kterých jsem netušil, že je vůbec znám, s odstupem mi ale přijde nápaditý a tak nějak příjemně oldschoolový, jakkoli mě z neustálého běhu daným směrem po chvíli přepadaly křeče.

Zkrátka takováhle dynamická a neopakovatelná jízda se objeví jen málokdy a Drake už po pouhých dvou dílech patří moje nejoblíbenější herní postavy všech dob. Nic si teď nepřeji víc, než aby mnohými rozpačitě přijatá trojka alespoň částečně udržela takhle neskutečně vysoko nasazenou laťku.

Jednou za čas se ke mně dostane dílo, po kterém mám neodbytnou touhu stvořit nějakou povídku, novelu, zkrátka vlastní svět. Někdy je to právě kniha, jindy film, jindy prostě jen fandom jako takový a v mizivém procentu i hra. Že se to ale povede slabé tříhodinovce, to bych nikdy nečekal.

A přitom mi to zamilování na první pohled trvalo vážně jen pár minut. Jakmile jsem v kůži nostalgické Edith dokráčel lesní cestičkou k domu, bylo hotovo. Dýchly na mě minulé generace, domáckost i láska a já neměl slov. Nechápu, jak je možné, že se povedlo takhle omamný zážitek vydolovat jen z různých variant "následování textu", případně roztodivných variací walking / jumping / swinging simulátoru. Každá další osoba, do jejichž vzpomínek (?) či myšlenek se dostanu, mě rozvibrovala ať už napětím (Molly), nefalšovaným dojetím (Calvin, Gregory) nebo úžasem nad předneseným nápadem (Lewis). Nepamatuji, kdy mi mráz po zádech běžel tolikrát během několika hodin a pokaždé za ním stála trochu jiná emoce.

Snad ten hype z mé strany není moc nesnesitelný, ale her, u kterých máte touhu je okamžitě doporučovat (čti: cpát) všem okolo, aby ji alespoň vyzkoušeli, zase tolik v životě nemám.

Když čtu, že se jedná o dnes již téměř nehratelnou hru, která do ságy jako kdyby skoro nepatřila, nedokážu si ani představit, co mě v dalších dílech čeká. Začátek dobrodružství rošťáka jménem Nathan Drake totiž považuji za svižnou akčně-dobrodružnou jízdu, jejíž jediná (zato bohužel viditelná) chyba je v tom, že akční stránka postupem času drtivě převálcuje tu dobrodružnou.

Zatímco v úvodu si po seznamovací přestřelce osvojím další mechanismy, postavy, příběh a prostředí, ustoupí nálada á la Tomb Raider postupem času náladě á la střílečka (nejčastěji jsem si kdovíproč vzpomněl na bondovské Quantum of Solace). Nejrůznější hádanky se objevují sporadicky, lezoucí pasáže se dají vyřešit za pár minut a nejpozději do pár nádechů se na mě žene banda čím dál tužších nepřátel. O to větší radost mi dělají nápaditě vložené netradiční levely (auto i problematický člun).

Zatímco někteří se v nepřeberné akci poslední čtvrtiny už ztratili, právě tam jsem nestíhal dýchat napětím. Nejedná se totiž o výplňové přestřelky před drobnou změnou lokace (jakkoli se většina hry odehrává v jednom široce pojatém prostředí), ale primárně o neutuchající akční jízdu, která se díky novému druhu nepřátel k mému děsu dočasně zvrhla v zombie vybíječku a dobrovolně přiznávám, že kapitolu Unwelcome Guests jsem chvíli myslel, že nemám šanci dohrát, dokud jsem se v klíčových okamžicích nerozhodl pro taktiku "kdo uteče, ten vyhraje" a gradovala až v téměř neuvěřitelně naddimenzovanou přestřelku v kostele i parádně přehrocený boss-fight.

Drake's Fortune je hrou, kterou jsem si náramně užil, kochal se každou lokací (pohledy z ostrova nebo lezení po okrajích hradeb či chrámu jsou v remastered verzi nadsazené až do láskyplného kýče), takže po krátké pauze zbývá se jen s radostí vydat vstříc druhému dílu mezi zloděje.

Sága, která láme srdce i v původně nechtěném prequelu. Se znalostí originálního LiS jde vážně o srdcervoucí koncovku, která sice herně nenabízí nic nového, ve zlomových situacích dokonce před hráčem uhýbá, viz finále ve mlýně ale stejně je v ní emocí přehršel. Slyším totiž jak na studijní prostředí, tak na nostalgické přehrabování se ve vlastní hlavě, tak na vybrnkávané náladové soundtracky.

S Rachel, Chloe a přeneseně i Max se tedy loučím, ale troufám si říct, že Arcadia Bay ze mě nevymizí nikdy. Ať už se dočkáme filmové (seriálové?) adaptace, tady měli autoři očividně odžito tím správným směrem.

Krásná práce. Od první do poslední sekundy výtvarná nádhera, od rozsáhlých pouští, přes skličující hlubiny až po sněhové bouře, při kterých jsem se podvědomě zachumlával pod deku, co to šlo.

Nebudu první ani poslední, kdo řekne, že více než o příběh jde o duševní cestu za - něčím. Každý si asi najdeme v Journey to svoje, protože bezeslovné vyprávění nám dá jenom vodítka, pár nenápadných indicií, občas na zlatých obrazech, občas při scénách s bílou postavou. Já v něm celkem neomylně vidím cestu ke smíření se smrtí, ale stejně jako můžu být blízko, jsem zároveň možná i vedle jak ta jedle.

Ve hrách se příliš nevyžívám ve zdlouhavém hledání dalšího postupu, proto mě zdejší mechanismy, kdy se stačí inspirovat připojeným spoluhráčem nebo se metodou pokus-omyl dříve či později (ale v drtivé většině případů dříve, možností nikdy není přespříliš) dostanu dál, výš a či hlouběji.

Navíc na to, jak kratičká hra je (zvládnuto za dvě hodinky i s občasným kocháním) nabízí spoustu nezapomenutelných momentů v čele s pravidelným "plachtěním" v písku z kopce, změny klimatu (zrůžovění písku mi přivodilo slušný mráz po zádech plný očekávání) nebo povznesených dojmů (finále). Body dolů tak má na svědomí možná až příliš abstraktní pojetí, kdy jsem na konci jen o chlup moudřejší než na začátku, a také několikanásobný konec. Pro lidi, kteří neradi ani hry akční, ani sportovní, ani s otevřeným světem, je ale Journey trefa do černého. Možná ještě lépe do zlatého.

David Cage na to jde v zásadě podobně. Chtělo by se říct až stejně. S houstnoucí atmosférou čím dál hustěji prší a sněží, střídá se pohled několika hlavních postav a na lístku je nemálo ingrediencí, které dají hořkosladce vzpomenout na Heavy Rain. Předchozí hitovku studia Quantic Dream záměrně připomínám hned na začátku, protože styčných ploch je nespočet a srovnával jsem celou dobu.

Zase se zčásti jedná o detektivku, zase se tu hlavním i vedlejším postavám ubližuje duševně i tělesně, do ingrediencí se přimíchal alkohol, dávné trauma, hledaná pomoc, ze které se vyklube noční můra, problematika duševních odlišností (byť tentokrát v kybernetické rovině), bezdomovectví, ztráta dítěte, pocitově extra nepříjemné pasáže (subjektivně daleko horší než Heavy Rain nebo dokonce i než psychiatrická léčebna ve Fahrenheitu. Detroit totiž nabízí děsivou procházku po šrotišti, běh neznámou temnou chodbou nebo zohavené androidy kymácející se ve tmě), nebo i ten překvapivý zvrat - jakkoli tentokrát ne ve formě čisté rány na solar.

Vše je ale povýšeno velkolepější výpravou, ještě o chlup větším důrazem na jednotlivé charaktery a přívětivějším ovládáním. Tentokrát naštěstí není potřeba ovladačem všelijak kroutit, ale jen v akčnějších pasážích tříbit postřeh. V Heavy Rain jsem na QTE krutě doplatil v podobě truchlivého osudu jedné z postav a tím pádem i slušně depresivního konce, Detroit byl ke mně v tomto ohledu laskavější. Není to ale rozhodně tím, že by příležitostí k předčasnému odchodu ze scény bylo málo, naopak.

Už před rozehráním jsem si řekl, že chci hru dokončit pokud možno jako jednolitý velkofilm a předem jsem si dovolil jedno jediné zpětné nahrání uložené pozice z diagramu. Předsevzetí jsem nakonec dodržel přibližně ve třech čtvrtinách hry, kdy se mi nevyplatilo jedno šlechetné rozhodnutí. Při vyšetřování události v televizní věži se podezřelý deviantní android chystá střílet na policejní jednotku, na což jsem v Connorově kůži zareagoval impulzivně tak, že jsem se vrhl před Hanka. Jaké bylo moje překvapení, když jsem následně na to zemřel. Později jsem se dočetl, že by se moje vzpomínky nahrály do nového Connora, ale to jsem v tu chvíli logicky nevěděl. . O to zpocenější jsem pak byl v gradujícím finále, kdy to takřka neustále vypadalo, že osud všech charakterů je zpečetěn, takže náznaky infarktu se dostavovaly takřka v každé druhé napínavější situaci.

A to je nakonec ta největší pochvala pro celý tvůrčí tým. To, co je pro někoho jen interaktivní klikačka, je pro mě jednou z nejemocionálnějších her (i přes hutnou sci-fi vrstvu, která pro někoho může být i neproniknutelná) vůbec. Oproti svým hracím obyčejům jsem ji bez zaváhání dohrál na dva zátahy a nebýt první den v plánu jisté společenské povinnosti, snad bych z Become Human udělal i slušný maraton. Scénář je pro mě na jednu velkou podtrženou jedničku a pevně věřím, že pokud zůstanou u Quanticů u současného zlepšovacího trendu, dočkáme se v dohledné době i oné vzývané hry, u které skutečně nebudou dva hráči hrát stejnou hru, ale hned na začátku se žánrově i charakterově oddělí. Detroit k tomu zatím jenom nakračuje, ale přesto už teď vím, že si ho zahraji znovu.

Jakkoli se mi totiž konec až zázračně povedl Markuse dohnaly okolnosti k násilnější formě revoluce, která skončila vydřeným krvavým vítězstvím, Connor se definitivně spřátelil s Hankem a dokázal si ponechat vlastní identitu, Kara i Alice se přes tisíceré nebezpečenství dostaly do cíle naživu, o to víc mě teď zajímají varianty, kdy se do závěrečné kapitoly někdo (nebo dokonce nikdo) z ústředních postav nedostane.