Na úvod se sluší říct, že Lego hry mám rád a to hodně, i když jsem paradoxně nikdy nepronikl do těch nejpopulárnějších, tedy do Star Wars a DC comicsovek. Bohatě jsem si to vynahradil u obou dílů Harryho Pottera (Years 5-7 zůstávají v mých očích nejen nejlepší kostičkovou hrou, ale i jednou z mých nejoblíbenějších her vůbec), absolvoval jsem i Piráty z Karibiku, Pána prstenů a také první Marvel Super Heroes. Myslel jsem si, že tamní otevřený svět je pro Lego revolucí - mýlil jsem se.

Právě až druhý díl přináší otevřený svět, který působí jako hned několik světadílů poslepovaných dohromady (což vzhledem k ústřední dějové zápletce také je). Rád přiznávám, že ani po desítkách hodin mě nepřestává bavit rozlétnout se ze Sakaaru na Manhattan nebo z podvodní říše vylétnout až k Himalájím v čele se svatyní Iron Fista. Pro fanoušky Marvelu je tohle impérium dokonalé nejen kvůli slepeným oblíbeným lokacím (aréna z filmového Ragnaroku, klasická Avengers Mansion, Knowhere), ale hlavně kvůli počtu charakterů.

Jakkoli chybí všichni z Fantastic Four a hlavně z X-men odnože, nevadí to. Hra se neomezuje na klasické Avengers, ani na rozšířené Avengers, hra se totiž neomezuje vůbec. Příklad. Na začátku hry můžete hrát za několik postav, jedním z nich je nepřekvapivě Captain America. Později ve hře můžete hrát za jeho verzi z Divokého západu jménem Cowboy America, jindy máte šanci odemknout Capa z budoucnosti, Capa jako holku a v neposlední řadě Capa jako vlkodlaka. Je toho mraky, najdou se různé verze Spidermana, Iron Mana, Thora, spousta přírůstků z Hulk vesmíru a jak už asi všichni pochopili, přináší to s sebou i spoustu bizarností. V tuto chvíli mám k dispozici i Man-thinga, různé medvědy, opice, draky a vůbec obří stvůry, které jsou občas tak velké, že se sotva vejdou na obrazovku. Navíc ještě rozhodně nekončím, jaké jen bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že už mám k dispozici 150 charakterů a jsem teprve těsně za půlkou.

Potud tedy naprostá spokojenost, ale je z tímto velerejstříkem postav vůbec co pořádně hrát? Naštěstí je. Některé příběhové mise jsou napínavé, u jiných se člověk nestačí smát, jak se na něj valí gagy, bohužel i tentokrát se najde jedna, která je k vzteku (u mě to byla mise pod vodou, ve které mi nefungovala překvapivá spousta mechanismů, ale o tom až později). Kang je zkrátka vděčný záporák a bavil mě po celou dobu hlavního příběhu a baví mě i při současném procházení jednotlivých misí v módu Free play. A to přestože je mi jasné, že na 100% se nedostanu, i kdybych chtěl. Já sice asi ani nechci, protože mám odehranou celou hlavní kampaň, polovinu DLC (ta se Strážci galaxie je snad nejlepší Lego Marvel věc vůbec), něco z tajných misí od Gwenpool a přesto jsem stále procentuálně teprve na čísle 49! Problém je ale jinde - problém je, že tu stovku bych kvůli technickým nedostatkům nedal nejspíš ani za sto let.

Že jsou v Legu bugy, to je věc známá. Ale že jsou v Legu bugy na každém kroku, to je nepříjemná věc víc, než jsem si ochoten přiznat. Na nejrůznějších mechanismech a skriptech totiž celá hra stojí a když se ve Free playi opakovaně stává, že nelze změnit charakter, případně, že se mění sám od sebe, zamrzí to. Daleko víc ale zamrzí, když hráč potká na ulici charakter, který mu doporučí vedlejší misi (v mém případě Karnak, pozor na něj), hráč stráví několik desítek minut obíhačkou nejrůznějších uliček a vybíjením záporných postaviček, aby se mu pak spolubojovník zasekl na úplné rovině. A s tím zkrátka nehnete, není to mise, takže restartu se nedočkáte a milý Karnak poskakuje u zdi, i když ho míjíte o půl hodiny později a obletěli jste mezitím celý svět. Chápu, že při desítkách misí, stovkách vedlejších úkolů a charakterů a tisícovkách kombinací různých herních situací k podobným nepříjemným momentům docházet musí, ale vadí mi to a ono vysoké hodnocení celé hry tak má lehce nakyslou příchuť, protože jinak by se tu bez problémů mířilo nejvýše.

Pro zmiňované milovníky Lega, Marvelu a herního blbnutí obecně ale rozhodně doporučuji všemi dvaceti. Ve chvíli, kdy se sourozencem / kamarádem / partnerem jedete splitscreen v těch nejbizarnějších kombinacích (dvojka mluvící pejsek Cosmo + Doctor Strange by si zasloužila sitcom), vykouzlí to úsměv na tváři jako máloco.

Do zamrzlé divočiny jsem se vydal ještě před dohráním (a finálním verdiktem) původní hry. Aloy už v tu chvíli je řádně vyzbrojená a dovednostně slušně na výši (level 44), takže ji jen tak nějaký nový nepřítel nemůže zaskočit. Jenže první setkání se Scorcherem, mocným vlkem z ledových zákoutí, zaskočilo značně nepřipraveného mě a pocuchalo mi pár nervů. Nepřátelé jsou totiž na severu náročnější, tužší a nároky na hráče zkrátka větší. Platí to jak u Tallnecka, u kterého je tentokrát potřeba se otáčet o chvíli déle, tak třeba pro cesty po horách, kde jsem ne snad bloudil, ale taková stezka směrem za šamankou byla až překvapivě důkladná a plná nových mechanismů.
Nejdůležitější ale je, že nejde o přiměřenou dávku toho samého.

Právě šamani, weraky a vůbec všichni Banuk, v původní hře jen nenápadně naznačeni a jinak drženi záměrně stranou, mi totiž přirostli k srdci více než veškerá verbež z Carja, prospěcháři Oseram a dokonce i více než přívrženci Slunečního krále nebo (vůči naší hrdince) poněkud nevděční Nora. Tihle mají specifickou odvahu, odhodlání, svobodu – a chtěl jsem jim pomáhat nejvíce, dokonce i dříve, než jsem zjistil, že jsou Frozen Wilds právě o nich.

A je o nich vyprávěno naštěstí tuze nápaditě. Příběh je poutavý i přes abstraktnost nepřítele, vedlejší mise i „pochůzky“ mají většinou mnohem širší záběr, než obvyklé „dones to, co mi po právu patří“ nebo „najdi mého člena rodiny“ a třeba zdánlivě malá mise Waterlogged až překvapí rozlohou budovy, kolem a ve které se odehrává. Stejně tak vůdcovské klání s Aratakem se nemůže rovnat zkoušce odvahy v původní hře, ale atmosférou časové tísně a očekávání nevyhnutelného průšvihu, který náplň úkolu převrátí, mě donutily samou soustředěností vstávat z gauče.

Nepěknou kaňkou je proto samotné finále. Na rozdíl od spousty ostatních hráčů mi v Horizonu nevadil žádný Cauldron. Považuji je za nápadité rozšíření světa, ve kterém se čistě technické věci schovávají vždy tak nějak za rohem, pod zemí nebo ve skále a prim hraje příroda. To ale platilo právě do konce Frozen Wilds. Zatímco mise Firebreak mi přišla adekvátní tomu, o co v ní šlo, na ni navazující Forge of Winter už je bohužel jiná káva. Neustálé přelézání rozsáhlých prostor a zprovozňování mostů pro moje souputníky jsem mlčky trpěl do chvíle, než mi chvíli před finálním soubojem vyskočil bug, který vedlejší postavy zkrátka vymazal. Celý úkol jsem sice opakovat nemusel, po několikerém opětovném načtení se zázračně teleportovali vedle mě, ale náladu už jsem měl zkaženou pořádně.

Je to škoda, i tady se totiž v posledních scénách dostaví slušné emoce a radost z pevně vyprávěného příběhu. Samotnou ústřední linku jsem šel uzavřít hned vzápětí, takže síla Frozen Wilds i díky tomu nepatrně opadla, ale i za takhle výživný dodatek do Guerilly rozhodně velké díky.

Hry v otevřeném světě jsou po stránce konzumace času tím největším oříškem. Skrývá se v nich potenciál dech beroucích příběhů a strhujícího vývoje postav, ale vždy se stokrát rozmyslím, než se do jedné z nich vydám a ve většině případů se k tomu ani nikdy neodhodlám. Horizon mi ale něčím učaroval už ve chvíli, kdy jsem z něj zahlédl první screenshot. Postapokalyptický žánr nevyhledávám, přijde mi, že už je tematicky dost vytěžený, ale takovýto kříženec, který se nebojí přidat genetiku, dinosaury, dospívání, lukostřelbu, umělou inteligenci a spoustu dalších věcí, mi učaroval s příslibem něčeho vskutku velkého.

Nejvíc mi z přidaných hodnot přirostl k srdci tribalismus, které se všemi linkami táhne od začátku až do konce. Tradiční Nora, šamansky založení Banuk, oportunističtí Oseram, mocní Carja a samozřejmě i nějací čistokrevní záporáci ze stínů, ti všichni mají v tomto světě místo, ti všichni z něj dělají dokonale fungující mozaiku, kterou jsem chtěl prozkoumávat dál a dál, i za hranice už tak dosti široké a podrobné mapy. Chvíle, kdy Aloy, dosud se pohybující jen v táborech, jeskyních, skalách a divoké přírodě, dorazí do obrovského města Meridian, pro mě znamenala jasný předěl, kdy Horizon přešel z dost dobrého příběhu na pravidelnou dávku emocí, kterou jsem si musel v přesných intervalech aplikovat.

Tenhle svět totiž žije, viditelně dýchá téměř z každé scény a vedlejší postavy, byť místy poněkud šablonovité, z něj dělají svět, do kterého se chci vrátit nejen v DLC, ale i někdy v budoucnu v dalších dílech. Ať je mým protivníkem zdánlivě neškodný Watcher, nevyzpytatelný Sawtooth nebo v pozdějších částech majestátní Thunderjaw, vždy tomu tak je zcela přirozeně a hráč chápe, proč se protivník nachází na tom či onom místě (snad s výjimkou Stalkera, tahle divoká šakalovitá potvora mi pila krev pokaždé, kdy se ozval jeho povědomý varovný signál).

Že drtivá většina robotické divočiny jde hlavní hrdince krvelačně po krku ve chvíli, kdy se k nim neprozřetelně přiblíží na pár metrů, to je věc druhá. Souboje ve hrách stále pokud možno nevyhledávám, nepotřebuju výzvy a proto první hodiny po velkolepém několikahodinovém prologu, tedy první chvíle pohybu ve volné přírodě, mojí vůlí trochu zamávaly. Kam se člověk vrtne, aniž by se ostražitě plížil, tam se objeví otazníček znamenající nepřítele. Postupem času jsem se proto uchýlil ke snadnějším obtížnostem, abych se vůbec dokázal ve hře pravidelně pohybovat. Situací, kdy jsem si chtěl některý večer pořádně zahrát a kvůli tuhosti nepřátel a nedostatku pořádné munice jsem se za hodinu dokázal přesunout jenom na délku tři čtyř ukládacích ohýnků, nebylo málo. To ale beru jako drobnější výtku, než by se snad mohlo zdát. Moc dobře si totiž uvědomuji, že třeba velkolepé taktické divadlo s Rockbreakerem může být pro někoho stejná slast jako pro mě možnost tento souboj zvládnout za pár minut. Přesto obdivuji přerod hlavní postavy po bojové stránce. Když se z dívčiny, která se bála s kopím a lukem vyrazit na cokoli většího, než je Watcher, stal o téměř šedesát herních hodin později bezchybný ostrostřelec s nejrůznějšími pokročilými zbraněmi, téměř mě to dojalo.

Jednu věc mají ale všechny podsložky stejnou. Ať se bojuje s lidmi nebo se stroji, ať se šplhá na Tallnecka nebo na skálu, ať se Aloy brodí sněhem nebo sbíhá z písečné duny, ať prochází jeskyní nebo si propracovává cestu Cauldronem – tam všude je Horizon graficky nejpohlednější hrou, jakou jsem kdy měl tu čest hrát. Několikrát jsem narazil na názor, že jestli někdo váhá s nákupem konzole PS4, měl by pro něj Zero Dawn být jazýčkem na vahách. Rád přisvědčím, že u mě tomu přesně tak bylo – a že ono tvrzení nelhalo.

V městečku Hekseville, kde jsou lidé protivní, naivní, optimističtí či smutní, se probouzí drobná dívka, která má zanedlouho potkat kočku se srstí z nebeské oblohy a začít vládnout větší či menší (anti)gravitační mocí. A začíná tak kouzelně bezelstný příběh, ve kterém ona dívka velmi rychle pochopí, že má v osudu vetkáno ono město zachránit.

Právě hlavní hrdinku Kat si není možné nezamilovat. Její upřímné odhodlání pomoci všem kolem, rozhořčení nad každou nespravedlností i červenání se při pochvalách či lichotkách je v kombinaci s komiksovou formou vyprávění příběhu velice přímočarou cestou, jak jí ve veškerém snažení fandit. A je v tu chvíli jedno, jestli jde o zapadnutí do městského koloběhu, o znovuspojení jednotlivých čtvrtí či o souboje s čím dál většími příslušníky prapodivné rasy Nevi.

Právě souboje mi, jak už je mým dobrým zvykem, dělaly notnou dobu slušný problém. Malí cupitající prckové i velké a těžkopádné, zvířatům podobné kusy nemají potenciál na delší dobu hráče potrápit, ve vzduchu poletující potvory, které jde trefit jenom z bližší vzdálenosti, už mi ale pily krev pořádně. Vrcholem v tomto ohledu kupodivu nebyl závěrečný gradovaný, po celé finále pokračující boss fight, který jsem k vlastnímu překvapení odehrál na první pokus, ale Nushi, opakovaně se objevující nepřítel ve světě ztracených dětí, mě potrápil na až překvapivě dlouhou dobu, až člověka zamrzí, že se s ním v efektním videu nově příchozí Yunica vypořádala tak snadno. Od jisté chvíle jsem tak na běžné souboje téměř rezignoval a čím dál častěji (ke konci příběhu už téměř výhradně) používal speciální útoky, zejména Gravity Typhoon se stal mým nejlepším přítelem. Přesto jsou souboje na celé hře to nejslabší. U humorných vsuvek jsem se pořádně nasmál, netypické levely v čele s tím, kdy Kat zdolává „geometrické obrazce“ a gravitační proudy, aby našla vlastní identitu a prohloubila schopnosti bych klidně hrál opakovaně, ale to, že každá příběhová mise chtě nechtě končí nějakým větším soubojem, korunovaným tužším bossem, mi strhává ona procenta z jinak zcela srdcové hry.

Ke komplexnímu zážitku pomáhají jak vedlejší postavy (Raven je moje nová herní láska), tak nápaditá DLC. Liší se ale jejich hratelnost i zábavnost. Nejvíc jsem si užil hned první, ve které je Kat za služku. Závody s časem i napůl detektivní příběh jsou obzvlášť v začátcích hry nečekaně vydařenou odbočkou. Stejně tak Spy Pack je parádní a prohlubuje tak získaný obrázek o životě ve městě o stránku gangů a závodů („Jednou Hadokrálík, navždy Hadokrálík!“). Oříškem pak zůstává vojenská vedlejší mise. Ta sice pořádně prohlubuje poměrně důležitou postavu Yunicy, ale to, jak mi hned při její první části šedivěl můj zbývající vlasový porost, to nepřeji snad nikomu. Zachraňovací mise, při kterých na hráče téměř neustále někdo útočí a vůbec mu hra onu akci všelijak kazí, to je zlo, které jsem nevzdal jen čirou náhodou a úspěchem při posledním rozezleném pokusu. Druhou část, mezi hráči pověstnou svou obtížností, jsem proto raději zatím nechal ležet stranou na delší večery.

Nemá cenu zakrývat, jak velkou radost mi hra udělala. A protože příběh nechává některá vrátka pootevřená a otazníky kolem hlavní hrdinky zůstávají až překvapivě velké, nelenil jsem a v obchodě sáhl po druhém díle. Na ten ale přijde řada třeba ve chvíli, kdy mě nečekaně se objevující Nevi přestanou budit ze sna.

Arkham Asylum je taková moje prokletá hra. Před nějakými sedmi osmi lety jsem si ji, stejně tehdy jako nyní hladový po pořádné komiksovce, radostně rozehrál na PC a přestože jsem v ní až podezřele často umíral, příběh mě neuvěřitelně bavil a já se těšil, co mě čeká za každým rohem. Jenže co čert nechtěl, někdy v polovině, krátce po příchodu do náhradní Batcave, se můj pevný disk rozhodl přes noc vypovědět navždy službu a já zcela logicky zanevřel na všechno, co na něm v tu chvíli bylo rozdělané či rozpracované.

Střih do současnosti - Při nákupu PS4 rozmýšlím, které hry by mě jako konzolového nováčka mohly bavit a narážím na povědomý název, toho času prodávaný ve výhodné krabičce i s Arkham City. Někdejší zášť je zapomenuta a na obrazovce se co nevidět zobrazuje povědomý úplněk, povědomý déšť a povědomý Netopejr.

Ale konec nostalgie - do příběhu jsem vpadl okamžitě zpátky, těšil jsem se na chvíli, kdy se dostanu do zcela nových kapitol a zároveň jsem se děsil jistých chvil, které se mi tehdy do paměti vpálily dost pevně ,
konkrétně Bane jakožto první bossfight, který mi před lety přišel téměř nehratelný a i tentokrát mi trvalo notnou řádku pokusů, než jsem ho konečně udolal. Překvapeně jsem si navíc užíval cestu známým prostředím. Obyčejně jsem totiž otrávený, když musím procházet již jednou absolvovanou trasou, na které mě čekají čím dál těžší protivníci, ale v Arkhamu jsem si užíval proměnlivost prostředí téměř exoticky působící teraformace po proměně Poison Ivy mě ten večer pronásledovala ve snech a koneckonců i nepřátel nejtěžší případy, které vypustí do terénu Harley, nejsou ani tak nároční, jako spíš děsiví a okamžiky, kdy hráč s neustále zapnutým detektivním módem sleduje, odkud se ječící pacient přiřítí, patří snad k nejnapínavějším a zároveň nejméně rozčilujícím pasážím podobného typu, co znám.

Jako čtenáře leckterých Batmanových ikonických dobrodružství bych klidně uvítal víc legendárních záporáků, třeba jako v dost možná nejlepším jeho komiksu Ticho. Tady je několikrát vidět, že nepřátel mělo být víc (Riddlerovy hádanky, cela Mr. Freeze), ale asi nezbyl čas, prostor nebo rozpočet. Třeba příště. I tak zůstává pořád z čeho vybírat a třeba naháněčka s Killer Crocem je extrémně napínavá a zároveň zábavná, lepší bych si nemohl přát. Oproti tomu závěrečné souboje už přece jen překračují hranici jakéhokoli držení se při zemi a jak Poison Ivy narostlá do téměř fantasy rozměrů, tak skutečně odporně a horrorově působící Titan Joker hrají více na efekt, než na vyprávěcí postup či vývoj charakterů.

I přes dané výtky a jistou repetetivnost zůstávám až překvapivě spokojen, konzole sedí danému modelu o poznání více a než se za nějaký čas vydám do City, třeba vypiluji i svoji (ne)schopnost udělat nějaké efektně vypadající kombo.

Málokdy se stane, aby hra smazala hranici mezi vlastním duševním rozpoložením, počasím, které se odehrává za oknem a klimatem ve hře samotné. Zatímco v mém životě se nejedná o nejšťastnější období a za oknem se podzim rozhodl vyřádit, ve hře Heavy Rain jsou na tom téměř všichni zúčastnění ještě hůře a za krk jim prší takřka nepřetržitě. A mně se před očima začíná odehrávat nervy drásající příběh, o kterém už těsně po dohrání vím, že ho nikdy nezapomenu.

Ať už jsem totiž v kůži Ethana, Scotta, Normana nebo Madison, dýchal bych za ně a při jakékoli krizové situaci jsem nervózně poposedával, jen jsem vycítil sebemenší nebezpečí. Při infarktových momentech, kdy mi bylo jasné, že jde zúčastněným dokonce o život, jsem pak ovladač div nerozmačkal. Tímto tak děkuji všem vývojářům za to, že právě ovladač nemusí být trvale připojen ke konzoli, protože by jak ona, tak ovladač (tak nejspíš i televize) přišly k nenapravitelným úrazům.

Napínavých chvil, kdy je potřeba zařízením otáčet, hýbat, divoce střídat tlačítka nebo ho div ne házet do vzduchu, když se kdokoli z charakterů pokouší něco rozbít či někoho přeprat, je totiž vlivem pravé chladné detektivky hodně. Ne náhodou jsem si na mnoha místech vzpomněl na můj milovaný Fahrenheit. Heavy Rain se sice zcela vyhýbá nadpřirozeným prvkům, ale náturami jednotlivých postav je svému předchůdci podobný, byť posouvá model interaktivnosti někam úplně jinam. Míst, která ovlivňují příběh a naprosto zásadně mění jeho vyústění, je totiž požehnaně a co je nejhorší - častokrát nejdou poznat. Kdo by například tušil, že když těsně nestihnu z počítače získat potřebný údaj, zcela zásadně to změní osudy JINÝCH postav v samém závěru. Ten šok, když mi došlo, že to a ono se mělo udělat tak a tak, má za následek zaryté přesvědčení, že si hru v dohledné době zahraji znova s pokud možno šťastnějším koncem. Ať jsem se totiž snažil, jak chtěl, a měl jsem pocit, že bych mohl směřovat k happyendu, nebylo mi (respektive nebylo jim) přáno.

Konkrétní osudy postav: Ethan s Madison se sice dali dohromady, ale protože Madison nestihla včas zjistit konkrétní adresu, tak sice přežila, ale Ethanovi na onom místě nepomohla. Ten zachránil svého syna, ale následně umírá pod policejní palbou. Madison následkem toho propadá nespavosti a zhoršeným halucinacím. Scott žije, ponechám svým myšlenkám a hříchům (největší paradox, který jsem dopustil). Norman bohužel zemřel přibližně ve třech čtvrtinách hry během (dle mě dost náročné) rvačky na vrakovišti a jeho neúčast ve hře, byť není znát na logice příběhu, byla bohužel znát na dynamice střídaní jednotlivých prostředí

Na konci mi tak zůstává husí kůže po celém těle. Vzhledem ke škále emocí relativně střídmé výsledné hodnocení můžu připsat občasnému rozčarování z toho, že v rychlosti a "rozklepanosti" psychiky některých postav není jasné, jestli mám zobrazené tlačítko držet nebo do něj bleskově začít bušit - a tím pádem pak došlo k nejednomu zděšení z možných následků zkaženého QTE. Případné zvýšení je v plánu po opětovném hraní a dostavení se totožných pocitů.

Atmosféra stoupá (viz bazénová párty), ale s ní i nucenost dialogů ve chvílích, kdy bych nejraději co nejrychleji běžel za Chloe nebo zkrátka tam, kde se děje něco opravdu důležitého (viz bazénová párty). Je to škoda, protože hlavní příběhová linka mě pořád zajímá, zvraty dokážou šokovat a napětí by se dalo krájet. O to víc přešlapy v topornosti samotného gameplaye mrzí.

Závidím všem přítomným, kterým hra přišla jako všechno, jen ne výzva. Pro mě, osobu s takřka naprostým orientačním nesmyslem, byla myšlenka na pohyb pomocí mapy a kompasu menší hrůzou a samotná praxe potom hrůzou větší. A když se pak chudák Henry musí orientovat s pomocí vykutáleného technického zařízení? Snad bude stačit, když řeknu, že pípání mi znělo hlavou ještě div ne týden.

Abych si ale jen nesypal popel na hlavu, těch osm až deset hodinek u Firewatche mi zůstane s popraškem příjemného zážitku. Noční výpravy mě příjemně znervózňovaly, ty denní mě naopak nutily neustále zírat do krajiny (snad proto delší herní čas než u ostatních) a když jsem zabloudil, tak jsem se aspoň hezky prošel. A že jsem se OPRAVDU hezky prošel. Že toho po příběhové stránce mnoho neovlivním, mi došlo takřka hned, a proto jsem se jen nechal příjemně nést skrz mysteriózní story a pokoušel se flirtovat s Delilah natolik, abych zvedl mému hrdinovi již tak dost pošramocené sebevědomí (úvodní hra s textem měla za následek, že mi ten kluk fousatá přirostl k srdci opravdu hned) a milé operátorce abych zachránil zdravý rozum. A ano, balil jsem ji, přiznávám se, ten hlas měla dokonalý, tak nelžete, že vy jste to nezkoušeli.

Přiznám se, že nerad hraji mysteriózní hry, protože u hraní se ze mě stává malý kluk a hlavně strašpytel, který se bojí podívat se za nejbližší roh jeskyně, lesa či cestičky. Část, kdy mě (ne)čekaně někdo praštil do hlavy ve chvíli, kdy jsem čekal, jestli se u jezera nakonec vážně neobjeví toho času zmiňovaný medvěd, mě tedy z křesla zvedla rychlostí průměrně zdatného geparda.

Jinak mě ale celé pátrání bavilo a byť některé součásti celého tajemství přinesly tolik otazníků, na které relativně triviální řešení zkrátka z logiky věci stačit nemůže, šlo mi spíše o atmosféru, o poselství celé hry. Tady se totiž vyprávělo o samotě, o místě v životě a klopýtnutích na osudových křižovatkách. S těmi se, myslím, dokážeme ztotožnit všichni.

Mám to s Juarezem složité. Jedničku jsem si vysnil jako nejideálnější western a realita mě pak (i vzhledem k tomu, jak mi jeden z hlavních charakterů pil krev) poněkud zklamala. Při účasti zmiňovaného antihrdiny v prequelu pak pro mě hraní nemělo smysl a trojka, jakožto všechno jen ne western, šla mimo mě už úplně. Gunslingera jsem proto nechal při jeho uvedení na trh ležet ladem a dostal jsem se k němu až o pár let později a víceméně náhodou, při situaci, kdy jsem ke hrám čuchal, jen pokud šlo o nějakou osobnější událost. Že se událost stane právě z nového CoJ, je pro mě pak jedním z největších herních překvapení v životě.

Od prvního komiksového okénka, přes první náznak nespolehlivosti vypravěče až po první pochopení toho, že tady se bude přetáčet, přepisovat, převypravovat a všelijak jinak vyvádět jsem nepřestával žasnout, že právě tahle sága se rozhodla nebrat se vážně. Tvůrci šli s kůží na trh a místo navazování na uzavřený příběh nebo nefunkční odbočku si prostě vzali do parády všechny známé postavy, které Divoký západ nabízí. Billy the Kid, Curly Bill, Jesse James nebo Butch se Sundancem jsou tu všichni, občas zmínkou, občas v nějaké formě jako vaši soupeři a pokaždé je to podívaná jaksepatří napínavá. Bezhlavě útočící indiáni, probíhačka skrz vlaková kupé, zákeřní nepřátelé pochodující za prkennou hradbou - všechno jsem hltal tak nedočkavě, že jsem ve své lásce k westernům celého Gunslingera za odpoledne dohrál. Pomohlo tomu i to, že na každého nepřítele se dá najít finta, jediný z bossů, který mi dal zabrat, byl ten, který mě kropil "kulometem" z pohodlného místečka na kopci. Nakonec i on skončil ve věčných lovištích, vyprávění dospělo k trochu očekávanému, ale o nic méně efektnímu konci a já bych si nejradši dal opáčko. Pokud se někdy vymodlí pokračování v tomto duchu, chci být u toho jako první. U hry jsem se totiž takhle v dobrém slova smyslu nezasmál asi nikdy.

Myslel jsem, že kvůli čím dál řidšímu ději už Trůny do cíle spíše doklopýtají, ale nemohl jsem být od pravdy dál. Garedovy severské eskapády dokonale zamrazí, Mira si zase jednou střihne několik pořádně řízných dialogů, Rodrik vydatně posouvá děj a Asher si zabojuje tak vydatně, že budu možná do klávesnice potřebovat nové "Q". Navíc ono finální dilema mi doslova vyrazilo dech a trvalo mi snad i pár desítek sekund, než jsem byl schopen se vůbec nějak rozhodnout. Nálada ohledně osudu všech zúčastněných před finále více než depresivní. Herně se ale nemůžu dočkat už teď.

Rod Forresterů stále působí jako to nejsympatičtější a nejodhodlanější rodinné seskupení celého Západozemí, proti kterému taková Arya působí jako ďáblovo dítě. Ale o to snadnější je jim při jejich odhodlaných snahách fandit a smutnit pokaždé, když jsou poníženi, poraženi nebo zpochybňováni. Ať už je ve středu dění odhodlaná Mira, sympaťák Gared nebo ostatní hratelné postavy se můžou pod vaším vedením rozhodovat sebehůře a přesto budou působit jako ctnostné bytosti, které se zkrátka jen dostaly ve špatný čas na špatné místo. Což je ve světě Game of Thrones, kde je většina postav jednou nohou na dobré i na zlé straně barikády, docela nečekaná změna.

Co přijímám o poznání hůř, je dost nízký počet zlomových událostí. Například Asher za svoje dvě delší scény nepokročí prakticky nikam a nebýt dobře vygradované scény Miřina setkání v zahradě, také by se v její lince nic zásadního nestalo. Díky bohu za úplné finále, které s Taliinou písní na pozadí dokonale navnadilo na další díly a dodává pocit, že tvůrci skutečně vědí, jaký poklad mají v rukou. Příště už ale začít děj maličko zhušťovat, než bude pozdě.

Jak se herně dostat do světa Westerosu a nedostat jen něco, co slepě parazituje na momentální vlně? Není to zrovna snadné, ale Telltale to dokázali. Že takový zážitek nebude pro každého, to ovšem není potřeba připomínat.

Nepřekvapivě je nutné mít tenhle svět rád a orientovat se v něm více než jakž takž. Nakoukaný seriál je nezbytností, pro úplné nasátí atmosféry pak pomůže i načtená sága. Ne snad že by bylo potřeba znát podrobně všechny vazaly Starků, dlužníky královské pokladny nebo seznam všech děcek z rodu Freyů. Osud Forresterů ale více docení ti, kteří si s velmi podobně založenými (a neblahým osudem stíhanými) Starky prožili první poslední z pohledu všech jejich knižních vypravěčů.

Vzhledem k tomu, že jsem se svého času do světa slavných telltaláckých Walking Dead nedokázal naplno ponořit, jsem se nejvíc bál atmosféry a síly charakterů, které bych chtěl pěkných pár hodin a navíc na pokračování provázet v prekérních situacích. V tomto ohledu si scénáristé zaslouží podtrženou jedničku, protože už jen to, že dramatický prolog zasadili na večer nechvalně proslulé Krvavé svatby, jim zajistilo moji plnou pozornost na dlouho dopředu. A protože samotná první epizoda se i při mém úzkostném "ještě si to chvíli pošetřím" chtě nechtě dohraje za necelé odpoledne, vystačilo jim to na moji maličkost bohatě.

Telltale to vlastně dokázal zahrát na všechny. Jak na ty, kteří chtějí něco nového (viz fakt, že Forresterové se na těch několika tisících knižních stran vyskytují celkem JEDNOU), tak na ty, kteří chtějí zavítat na známá místa typu Králova přístaviště a v kůži trojice velesympatických nováčků potkat přesně ty postavy, které se za čtyři seriálové sezóny naučili milovat i nenávidět.

Za mě, jakožto solidního Trůnního příznivce, obrovská pochvala. Doteď kroutím hlavou, že i jen pouhý interaktivní klikací příběh mě dokázal po hlavě mrštit do Sedmi království. Čekání na dvojku bude k nesnesení.

Když už si přátelé v Ubisoftu usmysleli vytvořit místo jednoho příběhu hned celou trilogii, měli asi rozmýšlet déle. Za tou procentuální osmdesátkou se totiž skrývají hodiny a hodiny hraní, skákaní a sekání, ale bohužel i výsledné zklamání.

Jakožto odpůrce prvního dílu a šokovaný fanoušek dvojky jsem od Bratrství určitě čekal více než jen velmi dlouhý datadisk. Nic proti příběhovým misím (vede divadlo s ukřižováním, kterého se Ezio potají účastní, ale třeba manipulování Leonardovými zbraněmi spíše frustruje, než že by bavilo (hlavně křídla...) a když se celý příběh nadechuje k závěru, je to nádech opravdu bleskový a během několika cutscén a kratších soubojů je jasno, že jdeme do úplného finále. A to je škoda o to větší, že mě veškeré obíhání Říma, vzpomínání na dávnou lásku nebo (zpočátku úporně náročné a na konci díky kolegům hašašínům až exhibičně ladné) likvidování základen Borgiovců bavilo natolik, že jsem si ho rád dávkoval průběžně dlooouhé týdny.

Až na samém konci pak hráči dojde, že po úvodní hodince ve stylu přišel jsi o minule nabité schopnosti, Ezio nepochopitelně nechal nepřítele vyhrát a přesouváme se do sklepa byla většina dění tak trochu zbytečná a všechno se dalo velmi snadno vyřešit během jedné dvou misí. Abychom se na závěr podívali ve velmi prapodivné a neuspokojivé sekvenci do - jiného sklepa.

Těžko říct, co vlastně po dohrání cítím. Grafika, hudba, postavy, dokonalá hratelnost - to všechno funguje. Ale tvůrci celým tímhle balíkem téměř až plýtvají. Vzhledem k tomu, že od Revelations nějakou zásadní změnu konceptu nečekám, maličko se ho bojím.

Ve chvíli, kdy se přede mnou ukázal steampunkem nadýchaný svět, jsem se usmál, vrhnul se do kampaně v kůži (a parádním stroji) hlavního hrdiny Giacoma a nechal se pohltit. A že bylo čím. Vylepšovaný systém těžby, přidávání vojenských, obchodních i dalších čtvrti a hlavně spousta ofenzívních prostředků v čele s upgradeovanými pojízdnými i létajícími zbraněmi mi učarovala. Mírný stereotyp některých taktik mi nevadil, protože v tomhle kolomazí zašpiněném prostředí mi bylo božsky. Alespoň do konce první dějové kapitoly.

Jelikož jsem netušil, kam se děj bude ubírat dál, byla pro mě změna klimatu menším šokem. Jakkoli fantasy žánr miluji na sto a jeden způsob, přechod z páry, kol a šroubků do světa horkého slunce, písečných dun, draků či pouštních džinů mě zarazil na pěkných pár misí. Opakování schématu "chraň město a znič nepřítele" je tady bohužel dovedeno do naprosté krajnosti a ke konci už jsem hrozby démonů likvidoval spíše ze zvyku a z mírné zvědavosti, co mě asi čeká v poslední třetině příběhu.

Ta už ale pro mě nebyla. Námět mimozemských (božských?) nepřátel sice nezněl úplně špatně, ale vidina dalších dvaceti map opakovaných do úmoru už mi příliš nevoněla. Rise of Legends jsem tak do samého konce nedohrál, přesto jsem u nich strávil několik desítek hodin a troufám si hodnotit. Pozitivní stránka oněch 70-ti procent je tvořena hlavně náladou a nápaditostí úvodní třetiny. Pak už hra jen pomalu (ale bohužel nezastavitelně) upadá.

Málokdo se asi na novou cestu drsného policajta těšil tak moc jako já. Dlouhé roky občasného opětovného hraní prvních dvou dílů, přemítání nad dokonalou provázaností a uzavřeností příběhu, vymýšlení příběhu nového - a následně i neodvratné poznání, že tady není kde navázat. Když se pak objevily první informace o tomhle Brazilian Job, začal mi tuhnout úsměv. Když se objevila fotka lehce tělnatého drsňáka s plnovousem, vyholenou hlavou a visačkou "hello, please call me max payne", zbledl jsem a odmítnul se tohoto pokusu účastnit.

Jenže člověk má kamarády a když mu fanoušci prvních dílů několikrát zdůrazní, že "nový Max vážně stojí za to", tak neodolá, zahraje si..a zjistí, že nový Max vážně stojí za to. Je jiný a jakkoli nevěřím, že to píšu - je moc dobře, že je jiný. Navazovat v sešeřelém New Yorku po devíti letech na zbytky sítí protřelých mafiánů nebo být svědkem pokusů o obnovení Inner Circle by mi asi přivodilo nostalgický pocit, že právě sem se ještě jednou můžu podívat - ale dojem ždímání posledních kapek z prakticky suchého hadru by se asi dostavil hned vzápětí. Takhle nám svítí slunce a posvítí nám na to, kam se tenhle smolař z New Jersey vlastně prostřílel.

Prostřílel se do světa, který je naoko jiný než ten, který znával, ale i tady se motají paňácové pod vlivem drog a drinků. Max tak má spoustu prostoru, proč být cynický (což je věc vpravdě geniální, protože zlomený idealista z jedničky ani temný rytíř ze dvojky by sem po takové pauze zkrátka nepasovali) a pořádně naštvaný, i kdyby jen kvůli tomu, že snad všichni bad guys v okolí mluví jazykem, kterému zkrátka nerozumí. Navíc slizkých mocipánů, kteří rozehrávají hru dalece převyšující možnosti obyčejných lidí, je zrovna v Brazílii dost a dost. A ve chvíli, kdy se do hry zapojí nechtěné přestřelky a nečekané únosy, můžou za Maxe kromě alkoholem dosyta nasáklých hlášek mluvit i zbraně.

I když mi to jednu dvě mise trvalo, zvyknul jsem si na upgradovanou formu akce, které občas přijde na pomoc efektní zpomalovačka vystřižená z Call of Duty a při které se nezmůžu na nic jiného než na polohlasné "wooooow - jak jako mrtvej? ok..tak reload a ještě jednou...woooooow". Potěšilo mě, že jsem se nepotkal s žádným vyloženým zákysem, snad jen několik momentů v době, kdy jde v uličkách Sao Paola do tuhého, mě na pár desítek minut zdrželo a pořádnou výzvou pak je i většina dění poslední kapitoly.

Ale z čeho jsem měl v novém pojetí jako pravověrný maxofil největší strach? Ze ztráty komiksů a z ignorování prvních dílů. První starost mi nahrazují videa, které jako by byly odkazem Tonyho Scotta a jeho Muže v ohni či Domina. Komiksový feeling pak nahrazuje příjemně překvapivý prvek problikávajících klíčových slovních spojení, které jsou právě řečeny. Pořádný palec nahoru za změnu i pomrknutí v jednom. A druhý problém? Nikdo nemohl čekat, že o stovky kilometrů dál se budou přípomínat roky zesnulé postavy. Proto mi takovou radost udělaly flashbackové kapitoly, kde se samozřejmě mluví o Michelle Payne a k mé velké radosti i o femme fatale Moně Sax, ale překvapivě i o postavách pro mnohé zapomenutých, jako Vinnie, Nicole Horne a dokonce i detektiv Winterson nebo klan Punchinellových.

Zkrátka a dobře - tohle vyšlo. Max Payne 3 dosáhl na daleko vyšší metu, než kterou jsem mu byl ochotný připustit ještě před pár měsíci. A že to tentokrát nebylo osobní? To je přece dobře. Kdyby šlo zase o únos/vraždu Maxovy manželky/milenky/sestry/sousedky, už by se série příběhově dotýkala námětů typu Přání smrti s Charlesem Bronsonem a to by pro Maxe byla daleko smutnější zkušenost než závislost na alkoholu a prášcích proti bolesti. Pozice drsného ztroskotance mu přece sluší daleko víc. I přes tu šílenou košili.

Commander Shepard poprvé v akci aneb jak začala vesmírná pohádka, která veškerá další vesmírná dobrodružství strčila do kapsy.

Mass Effect je série, které jsem se dlouho bál. ("Létat po vesmíru, odklikávat dialogy, střílet roboty a zlepšovat schopnosti? A proč bych to měl chtít hrát?") Na vyprávění o tom, že si můžu vytvořit vlastní postavu, spoluurčovat vlastní tým a svými rozhodnutími alespoň částečně ovlivňovat výslednou podobu příběhu, jsem neslyšel. Ale když chválili i nejbližší lidé kolem mně, podlehl jsem. A prohlédl.

V těle blonďaté hnědooké velitelky Shepardové, silné v ruční pistoli a extrémně nebezpečné s napalmem v omnitoolu, jsem přistál na Eden Prime a následujících pětadvacet herních hodin si náramně užil. Přetvořenci mě lekali, rachni děsily, Saren štval a většina mého týmu imponovala. Snad s vyjímkou vlezlého Kaidana, kterého jsem tak pochopitelně obětoval v asi nejpřekvapivější situaci celé hry. A mezitím, co jsem zjišťoval, že Garrus, Liara nebo Tali jsou úžasné postavy, hra mě čím dál více pohlcovala do sebe pomocí akční mise s matriarchou Benezií, atmosferické projížďky planetou Ilos a hlavně úchvatným finále.

A když jsem sám sebe přistihl, že když můžu v útrobách legendárního vozítka Mako brázdit i měsíční krátery, vyvolá to můj blažený úsměv, pochopil jsem, že tahle sága bude super. Kdo mohl tušit, že proti zbylým dílům trilogie to ještě vůbec nic nebylo...

Končí jedna válka, jeden příběh a jedna subsérie, která mi změnila herní život. Call of Duty jsem totiž poznal díky prvnímu Modern Warfare jako někdo, kdo hrál akční FPS jen v nejdelší chvíli a loučím se jako někdo, kdo očekává podzimní období právě kvůli novému dílu téhle (dnes již zaslouženě kultovní) značky. A není lepšího pocitu než s údajem 5:55 na časoměřiči odehraného času přečíst "Objective complete" a cítit, že to stálo za to.

Příběhové nitky se totiž rozuzlily a dopletly a vyšponovaný adrenalin v poklidu klesnul. A můžu bilancovat pozitiva..a jen pozitiva. Na koncept interaktivního průvodce válkou slyším nadávky ze všech stran, ale zrovna mně tento systém vyhovuje dokonale. Není nad to přesně vědět, co a jak udělat (zákysy naštěstí znovu nereálné) a podle pokynů něco rozbít, otevřít, nechat vybouchnout nebo se zavěsit na lano.

MW3 funguje skvěle i na poli emocí. Přestože ve válce není pro jedince místo, jsou to právě Yuri, Price nebo Soap, kteří mi s každým výstřelem přirůstali zase víc k srdci a nejeden dějový zvrat mi tak dal po téhle stránce pěkně zabrat. A stránka atmosféry a střídání prostředí? Na jedničku s hvězdičkou. Evropské metropole v troskách, africké dusno zalezlé pod uniformu nebo pražští vojáci v plné polní (zdravíme Dobromila, Nikolu a Ctibora!) potěší smysly každého rozjetého hráče.

Zkrátka a dobře - ten šmak COD ze mě doteď nevyprchal. Pořád jsem v koutku duše uprostřed ponorky, na palubě letadla i ve společnosti rozežrané hyeny. A pořád mě ten prst na spoušti setsakramentsky svrbí.

V době, kdy o western není zájem, působí i relativně stará hra jako svatý grál. A pro mě jako pro někoho, kdo na westerny kouká a ve staromilském záchvatu je i čte, je Gun grálem nejsvatějším.

Ostruhy cinkají, zlato zvoní, koňský pot je ve vzduchu a záporáci jsou krvežíznivější než hladová puma (odzkoušeno). A možná přijde i Vinnetou. A ať už v kůži hlavního hrdiny vyhrávám pokerové turnaje, zachraňuji nevinné nebo pátrám po své minulosti, bylo mi jako Coleovi obzvlášť dobře. Není totiž nad tasení koltu ve zpomaleném čase nebo plížení se s indiány skrz zajatecký tábor odporných hrdlořezů.

Příběh je (jako pocta klasickým westernům) relativně jednoduchý. Jsou v něm krásné prostitutky, dostavníky, vlaky i vojáci kavalerie. Ale všechny klasické ingredience Divokého západu jsou dávkovány přesně tak, aby jich hráč chtěl víc (přestřelka u vlaku bere dech) a zároveň se nestačily přejíst. Není totiž nad to si z dobré nálady odjet za město chytit hledaného banditu a při cestě si seskočit z koně a vykopat pár zlatých nuggetů.

Gun zkrátka překvapil. Dal mi atmosféru daného období, jakou bych od hry nikdy nečekal a jako jedna z velmi malého množství her si mě dokázal udržet i po skončení hlavní příběhové kampaně. A když jsem na konci odjížděl do pomyslného západu slunce, něco mi říkalo, že tuhle cestu za pomstou a poznáním vlastní minulosti jsem nedohrál naposledy.

Nacisti dobývají posvátný chrám, otevírají se nové dimenze, do pozoru se staví i asijské triády a Indiana Jo...tedy chtěl jsem říct Fenton Paddock musí i při své lehce podvodnické nátuře zavzpomínat na čestnou minulost a udělat dobrý skutek.

Lost Horizon je dobrodružná jízda se vším všudy. S automobilovými honičkami, přestřelkami, letadlovými honičkami, letadlovými přestřelkami a..ehm..olympijskými hrami. A přes to všechno zůstává nápaditou a vtipnou adventurou. Nápaditou, protože scénář protáhne hráče velmi pestrou škálou lokací skrz všechny klimatické podmínky a vtipnou, protože mistr Paddock nejde pro hlášku daleko.

Co mě nadchlo nejvíce, je to, že se nedá umřít (a že jsem to zkoušel) a díky tomu tak zůstává možnost hrát hru nadšeně od začátku do konce beze strachu ze špatného kroku do temné jeskyně. A když se v epickém finále dostaví i možnost několika variací souboje, jenom jsem uznale pokýval hlavou a zahrál si závěr znovu.

Nenápadná adventura tak kombinuje akci, sci-fi, fantasy a vůbec všechno, na co si vzpomenete při vzpomínce na Indyho, ze kterého je nejen inspirováno, ale na kterého je dokonce nenásilně odkazováno. Není moc her, které skončí a mám chuť po návratu do hlavní nabídky okamžitě znovu zmáčkout možnost "Nová hra".

Z Darrena Michaelse se definitivně stává poslední dědic, po krku mu jde nerudný policista i grázlové z Willow Creek a zámek Black Mirror naposledy otevírá svou náruč. Posel smrti je zpátky, aby zakončil, co před dlouhými lety načal a činí tak k mé velké potěše opravdu bravurně.

Jelikož se děj nehne z Willow Creek, Warmhillu a Black Mirror, neopustíme ani na chvíli tísnivou atmosféru místních lesů, hřbitovů, chatrčí a vesnic a nenabereme optimismus do dalšího počínání (jako nám to v prvním díle dopřálo sídlo ve Walesu). Darren/Adrian zkrátka přebírá své dědictví a musí si s ním poradit tady - doma. Za atmosféru by si tak finální díl trilogie zasloužil hodnocení takřka absolutní, protože temnota v kombinaci s všudypřítomným Mordredem v našem podvědomí dokáže napínat po celých šest kapitol.

V hratelnosti se toho nezměnilo moc, snad jen ubylo puzzlů a hlavní ovládaná postava se chová maximálně logicky (sebraný předmět často upraví tak, abychom ho později mohli použít adekvátním způsobem apod.) Ovládání dvou postav najednou je zajímavý prvek z jiných adventur, který se do finální kapitoly hodí opravdu přesně.

Těsně po dohrání hry tak jen ztěží krotím nadšení a od absolutního hodnocení mě tak dělí jenom smrtící labyrint, který se pro mě stal přesně tím zásekem, u kterého má hráč chuť ublížit klávesnici, myši, monitoru nebo komukoli, kdo v tu chvíli vejde do pokoje. Tahle naháněčka se stíny mi přivodila pořádných pár vrásek, ale odměna v podobě efektního zakončení hry (přestože žádných smrtícících vysvětlovacích point se tentokrát nedočkáme), stojí za to.

Posel smrti se tak díky svému kompletnímu zakončení a dovysvětlení stává mou nejoblíbenější horrorovou ságou a rodina Gordonova rodem takřka ikonickým. A jestli se z Adriana stane lovec duchů, budu chtít být při tom.