Rod Forresterů stále působí jako to nejsympatičtější a nejodhodlanější rodinné seskupení celého Západozemí, proti kterému taková Arya působí jako ďáblovo dítě. Ale o to snadnější je jim při jejich odhodlaných snahách fandit a smutnit pokaždé, když jsou poníženi, poraženi nebo zpochybňováni. Ať už je ve středu dění odhodlaná Mira, sympaťák Gared nebo ostatní hratelné postavy se můžou pod vaším vedením rozhodovat sebehůře a přesto budou působit jako ctnostné bytosti, které se zkrátka jen dostaly ve špatný čas na špatné místo. Což je ve světě Game of Thrones, kde je většina postav jednou nohou na dobré i na zlé straně barikády, docela nečekaná změna.

Co přijímám o poznání hůř, je dost nízký počet zlomových událostí. Například Asher za svoje dvě delší scény nepokročí prakticky nikam a nebýt dobře vygradované scény Miřina setkání v zahradě, také by se v její lince nic zásadního nestalo. Díky bohu za úplné finále, které s Taliinou písní na pozadí dokonale navnadilo na další díly a dodává pocit, že tvůrci skutečně vědí, jaký poklad mají v rukou. Příště už ale začít děj maličko zhušťovat, než bude pozdě.