Ve chvíli, kdy se přede mnou ukázal steampunkem nadýchaný svět, jsem se usmál, vrhnul se do kampaně v kůži (a parádním stroji) hlavního hrdiny Giacoma a nechal se pohltit. A že bylo čím. Vylepšovaný systém těžby, přidávání vojenských, obchodních i dalších čtvrti a hlavně spousta ofenzívních prostředků v čele s upgradeovanými pojízdnými i létajícími zbraněmi mi učarovala. Mírný stereotyp některých taktik mi nevadil, protože v tomhle kolomazí zašpiněném prostředí mi bylo božsky. Alespoň do konce první dějové kapitoly.

Jelikož jsem netušil, kam se děj bude ubírat dál, byla pro mě změna klimatu menším šokem. Jakkoli fantasy žánr miluji na sto a jeden způsob, přechod z páry, kol a šroubků do světa horkého slunce, písečných dun, draků či pouštních džinů mě zarazil na pěkných pár misí. Opakování schématu "chraň město a znič nepřítele" je tady bohužel dovedeno do naprosté krajnosti a ke konci už jsem hrozby démonů likvidoval spíše ze zvyku a z mírné zvědavosti, co mě asi čeká v poslední třetině příběhu.

Ta už ale pro mě nebyla. Námět mimozemských (božských?) nepřátel sice nezněl úplně špatně, ale vidina dalších dvaceti map opakovaných do úmoru už mi příliš nevoněla. Rise of Legends jsem tak do samého konce nedohrál, přesto jsem u nich strávil několik desítek hodin a troufám si hodnotit. Pozitivní stránka oněch 70-ti procent je tvořena hlavně náladou a nápaditostí úvodní třetiny. Pak už hra jen pomalu (ale bohužel nezastavitelně) upadá.