Arkham Asylum je taková moje prokletá hra. Před nějakými sedmi osmi lety jsem si ji, stejně tehdy jako nyní hladový po pořádné komiksovce, radostně rozehrál na PC a přestože jsem v ní až podezřele často umíral, příběh mě neuvěřitelně bavil a já se těšil, co mě čeká za každým rohem. Jenže co čert nechtěl, někdy v polovině, krátce po příchodu do náhradní Batcave, se můj pevný disk rozhodl přes noc vypovědět navždy službu a já zcela logicky zanevřel na všechno, co na něm v tu chvíli bylo rozdělané či rozpracované.

Střih do současnosti - Při nákupu PS4 rozmýšlím, které hry by mě jako konzolového nováčka mohly bavit a narážím na povědomý název, toho času prodávaný ve výhodné krabičce i s Arkham City. Někdejší zášť je zapomenuta a na obrazovce se co nevidět zobrazuje povědomý úplněk, povědomý déšť a povědomý Netopejr.

Ale konec nostalgie - do příběhu jsem vpadl okamžitě zpátky, těšil jsem se na chvíli, kdy se dostanu do zcela nových kapitol a zároveň jsem se děsil jistých chvil, které se mi tehdy do paměti vpálily dost pevně ,
konkrétně Bane jakožto první bossfight, který mi před lety přišel téměř nehratelný a i tentokrát mi trvalo notnou řádku pokusů, než jsem ho konečně udolal. Překvapeně jsem si navíc užíval cestu známým prostředím. Obyčejně jsem totiž otrávený, když musím procházet již jednou absolvovanou trasou, na které mě čekají čím dál těžší protivníci, ale v Arkhamu jsem si užíval proměnlivost prostředí téměř exoticky působící teraformace po proměně Poison Ivy mě ten večer pronásledovala ve snech a koneckonců i nepřátel nejtěžší případy, které vypustí do terénu Harley, nejsou ani tak nároční, jako spíš děsiví a okamžiky, kdy hráč s neustále zapnutým detektivním módem sleduje, odkud se ječící pacient přiřítí, patří snad k nejnapínavějším a zároveň nejméně rozčilujícím pasážím podobného typu, co znám.

Jako čtenáře leckterých Batmanových ikonických dobrodružství bych klidně uvítal víc legendárních záporáků, třeba jako v dost možná nejlepším jeho komiksu Ticho. Tady je několikrát vidět, že nepřátel mělo být víc (Riddlerovy hádanky, cela Mr. Freeze), ale asi nezbyl čas, prostor nebo rozpočet. Třeba příště. I tak zůstává pořád z čeho vybírat a třeba naháněčka s Killer Crocem je extrémně napínavá a zároveň zábavná, lepší bych si nemohl přát. Oproti tomu závěrečné souboje už přece jen překračují hranici jakéhokoli držení se při zemi a jak Poison Ivy narostlá do téměř fantasy rozměrů, tak skutečně odporně a horrorově působící Titan Joker hrají více na efekt, než na vyprávěcí postup či vývoj charakterů.

I přes dané výtky a jistou repetetivnost zůstávám až překvapivě spokojen, konzole sedí danému modelu o poznání více a než se za nějaký čas vydám do City, třeba vypiluji i svoji (ne)schopnost udělat nějaké efektně vypadající kombo.