V městečku Hekseville, kde jsou lidé protivní, naivní, optimističtí či smutní, se probouzí drobná dívka, která má zanedlouho potkat kočku se srstí z nebeské oblohy a začít vládnout větší či menší (anti)gravitační mocí. A začíná tak kouzelně bezelstný příběh, ve kterém ona dívka velmi rychle pochopí, že má v osudu vetkáno ono město zachránit.

Právě hlavní hrdinku Kat si není možné nezamilovat. Její upřímné odhodlání pomoci všem kolem, rozhořčení nad každou nespravedlností i červenání se při pochvalách či lichotkách je v kombinaci s komiksovou formou vyprávění příběhu velice přímočarou cestou, jak jí ve veškerém snažení fandit. A je v tu chvíli jedno, jestli jde o zapadnutí do městského koloběhu, o znovuspojení jednotlivých čtvrtí či o souboje s čím dál většími příslušníky prapodivné rasy Nevi.

Právě souboje mi, jak už je mým dobrým zvykem, dělaly notnou dobu slušný problém. Malí cupitající prckové i velké a těžkopádné, zvířatům podobné kusy nemají potenciál na delší dobu hráče potrápit, ve vzduchu poletující potvory, které jde trefit jenom z bližší vzdálenosti, už mi ale pily krev pořádně. Vrcholem v tomto ohledu kupodivu nebyl závěrečný gradovaný, po celé finále pokračující boss fight, který jsem k vlastnímu překvapení odehrál na první pokus, ale Nushi, opakovaně se objevující nepřítel ve světě ztracených dětí, mě potrápil na až překvapivě dlouhou dobu, až člověka zamrzí, že se s ním v efektním videu nově příchozí Yunica vypořádala tak snadno. Od jisté chvíle jsem tak na běžné souboje téměř rezignoval a čím dál častěji (ke konci příběhu už téměř výhradně) používal speciální útoky, zejména Gravity Typhoon se stal mým nejlepším přítelem. Přesto jsou souboje na celé hře to nejslabší. U humorných vsuvek jsem se pořádně nasmál, netypické levely v čele s tím, kdy Kat zdolává „geometrické obrazce“ a gravitační proudy, aby našla vlastní identitu a prohloubila schopnosti bych klidně hrál opakovaně, ale to, že každá příběhová mise chtě nechtě končí nějakým větším soubojem, korunovaným tužším bossem, mi strhává ona procenta z jinak zcela srdcové hry.

Ke komplexnímu zážitku pomáhají jak vedlejší postavy (Raven je moje nová herní láska), tak nápaditá DLC. Liší se ale jejich hratelnost i zábavnost. Nejvíc jsem si užil hned první, ve které je Kat za služku. Závody s časem i napůl detektivní příběh jsou obzvlášť v začátcích hry nečekaně vydařenou odbočkou. Stejně tak Spy Pack je parádní a prohlubuje tak získaný obrázek o životě ve městě o stránku gangů a závodů („Jednou Hadokrálík, navždy Hadokrálík!“). Oříškem pak zůstává vojenská vedlejší mise. Ta sice pořádně prohlubuje poměrně důležitou postavu Yunicy, ale to, jak mi hned při její první části šedivěl můj zbývající vlasový porost, to nepřeji snad nikomu. Zachraňovací mise, při kterých na hráče téměř neustále někdo útočí a vůbec mu hra onu akci všelijak kazí, to je zlo, které jsem nevzdal jen čirou náhodou a úspěchem při posledním rozezleném pokusu. Druhou část, mezi hráči pověstnou svou obtížností, jsem proto raději zatím nechal ležet stranou na delší večery.

Nemá cenu zakrývat, jak velkou radost mi hra udělala. A protože příběh nechává některá vrátka pootevřená a otazníky kolem hlavní hrdinky zůstávají až překvapivě velké, nelenil jsem a v obchodě sáhl po druhém díle. Na ten ale přijde řada třeba ve chvíli, kdy mě nečekaně se objevující Nevi přestanou budit ze sna.