Když už si přátelé v Ubisoftu usmysleli vytvořit místo jednoho příběhu hned celou trilogii, měli asi rozmýšlet déle. Za tou procentuální osmdesátkou se totiž skrývají hodiny a hodiny hraní, skákaní a sekání, ale bohužel i výsledné zklamání.

Jakožto odpůrce prvního dílu a šokovaný fanoušek dvojky jsem od Bratrství určitě čekal více než jen velmi dlouhý datadisk. Nic proti příběhovým misím (vede divadlo s ukřižováním, kterého se Ezio potají účastní, ale třeba manipulování Leonardovými zbraněmi spíše frustruje, než že by bavilo (hlavně křídla...) a když se celý příběh nadechuje k závěru, je to nádech opravdu bleskový a během několika cutscén a kratších soubojů je jasno, že jdeme do úplného finále. A to je škoda o to větší, že mě veškeré obíhání Říma, vzpomínání na dávnou lásku nebo (zpočátku úporně náročné a na konci díky kolegům hašašínům až exhibičně ladné) likvidování základen Borgiovců bavilo natolik, že jsem si ho rád dávkoval průběžně dlooouhé týdny.

Až na samém konci pak hráči dojde, že po úvodní hodince ve stylu přišel jsi o minule nabité schopnosti, Ezio nepochopitelně nechal nepřítele vyhrát a přesouváme se do sklepa byla většina dění tak trochu zbytečná a všechno se dalo velmi snadno vyřešit během jedné dvou misí. Abychom se na závěr podívali ve velmi prapodivné a neuspokojivé sekvenci do - jiného sklepa.

Těžko říct, co vlastně po dohrání cítím. Grafika, hudba, postavy, dokonalá hratelnost - to všechno funguje. Ale tvůrci celým tímhle balíkem téměř až plýtvají. Vzhledem k tomu, že od Revelations nějakou zásadní změnu konceptu nečekám, maličko se ho bojím.