To nejdůležitější na začátek – pro potterofila splněný sen. Pokud je hráči svět kouzelníků jedno nebo ho nezná, není šance, aby ve hře pronikl nějak citově hluboko. Je sice krásná a nápaditá, ale je šitá na míru těm, kteří už měsíce dopředu řešili, za jakou kolej budou chtít hrát. Byl jsem holka z Nebelvíru, jiná varianta nebyla nikdy v plánu.

Obzvlášť v úvodu jsem žasnul nad podceňovanou, ale v mých očích opravdu nádhernou grafikou a zamáčknul slzu ve chvíli, kdy se na obzoru objeví povědomá hradní silueta. Jakkoli se mi mytologické podhoubí zamlouvá, neprostupně záhadné zázemí hlavní postavy rozjíždí mozková kolečka a nové postavy mě zajímají, stejně jsou to Bradavice, kde jsem se definitivně rozpustil a utápěl dlouhé hodiny ať už v příjemných vedlejších úkolech nebo jen v objevování dalších a dalších pavučinami ozdobených zákoutí, kde lze potkat potenciálního studijního parťáka, ducha nebo se klidně jen dočíst místní zajímavost. Hrad je vážně školou, internátem, hřištěm i domovem a děj v jeho útrobách pro mě byl zdaleka nejzajímavější a chvíle, kdy jsem se po desítkách hodin dostal na místo, které mi do té doby zůstávalo zapovězeno, byly bez přehánění plné euforie.

Dění v Prasinkách nebo různých vesnicích, vysočinách a přímořských krajích je ne nutně slabší, ale přeci jen jiné. Na jednu stranu je volnější, o nic méně krásné, ale zároveň tuze vzdálené. Než se k protagonistovi dostane možnost ovládat koště nebo jiný dopravní prostředek, je to všude ne daleko, ale nedozírně daleko. Okolní svět je navíc přesně tím openworldovým pískovištěm, kde se v určitých chvílích nejde ani otočit bez toho, že by vás hra natáhla do další akce.

Vrtnu se do skal a tam tábor banditů, balony na obloze, potulující se troll, přistávací platformy, Merlinovy zkoušky nebo zapomenutý hřbitov plný otravných nemrtvých. Pro změnu se vrtnu do lesa a tam na jedné straně poklad hlídaný smečkou vlků, na druhé straně skrytá jeskyně, kde si na mě brousí kusadla řádně početný pavoučí klan. A když jsem náhodou konečně v klidu na louce, tu vidím světlušky nebo prodejce nebo rodinku roztomilých zvířátek. Ve chvíli, kdy jsem se při první cestě do Prasinek poprvé zamotal mimo vytyčenou cestičku, pořádně mi šla hlava kolem. Možností uvedených výše je přehršel a to jsem ještě určitě na něco zapomněl. Bez legrace jsem byl zahlcený a nevěděl, kudy dál. Naštěstí mě drtivá většina aktivit bavila, díky systému výzev jsem se rychle nakrmil v rámci úrovní a vesele jsem se tak mohl na fórech smát všem příspěvkům hráčů, kteří se kvůli nedostatečnému levelu nemohli pustit do další kapitoly příběhu. Od začátku do konce jsem byl v tomhle napřed, a to jsem si ještě spoustu úkolů (hlavně stereotypní Merlin trials) nechával nevědomky na později, ale o tom níže.

Ústřední příběh mě bavil, těšil mě tím, že každá jeho část byla nějak namotaná na některého z mých nových kamarádů, ale s blížícím se koncem se ukazoval jako nepřekvapující. Samozřejmě, takový Kámen mudrců taky nelámal skály v originalitě zápletky, ale tady mě takové extra výpravné výletování s Poppy nebo sestupování do temných katakomb se Sebastianem bavilo mnohem více, než souboje s Ranrokovými pohůnky. Vystupující výjimkou ze všech pravidel jsou zkoušky zakladatelů. První dva ještě plní úlohu klasických kobek, další dvě, zejména tedy ta třetí v pořadí, jsou ale parádní, originální a na celé hře možná to nejlepší a na fandom ne pomrkávající, ale vyloženě řvoucí. Vřelé díky, srdce mi bušilo téměř nahlas.

Jinou kapitolou je finální boss, který mi do daného vesmíru neseděl. Zážitek byl jak z komiksu, nebo ještě lépe jako z asijské hry, kde každý boss fight musí být naddimenzovaný a několikadílný. Je to škoda, ale beru to jako daň za to, že jiné takové úlitby trhům zde nebyly a naopak některé části, které se k podobné scéně rozmachovaly, nakonec dopadly sympaticky skromně.

P.S.: Poslední zmínku chci věnovat mému ne snad kompletování, protože na to jsem nikdy nebyl, ale jedné konkrétní trofeji. Usmyslel jsem si, že stůj co stůj dosáhnu na level 40. Když jsem končil hlavní kampaň, byl jsem přibližně na čísle 35, po splnění všech vedlejších úkolů na jednotce 37 a pak už mi zbyly jen výzvy. Tady zabít dostatek trollů, tady si poradit se všemi nechvalně proslulými nepřáteli (neboli úkol jako stvořený pro patnáctiletou dívčinu), tam zase splnit subjektivně tisíc Merlinových zkoušek a v neposlední řadě si poradit s dostatečným množstvím podružných úkolů během soubojů se všemi druhy nepřátel. Když mi ubývaly výzvy, na kterých se ještě dalo něco uhnat, tuhnul mi úsměv a nakonec jsem tomuhle finálnímu grindu věnoval snad deset hodin z celkového počtu necelých osmdesáti. Nakonec se povedlo, ale vážně - kdo bude mít podobně bláznivý nápad, počítejte s tím, že na bájnou čtyřicítku musíte splnit výzvy všechny. Zároveň jsem tuze rád, že se mi tu dařilo, protože snad v žádné hře mi nebylo takhle dobře v soubojích. Ať jde o střelbu z palných zbraní, z luku, vlastně z čehokoli, vždycky mám rezervy, nadávám, umírám, snižuji obtížnost atd. Tady jsem si připadal jako král a řezal jsem nepřátele bez rozdílu velikosti a intenzity. Zkrátka se mi vývojáři trefili hůlkou do ruky, což hráče, jakým jsem, tedy toho, který kvůli příliš velké intenzitě soubojů občas vynechal i leckterou slavnou značku, zákonitě potěší.

Po takové robotě se mi svět Hogwarts Legacy opouští o něco snadněji. Nešlo o bezchybnou hru, kacířsky si troufám říct i to, že nešlo ani o hru výbornou. Spousta mechanik, příběhových kliček, her nebo prostředí je odkoukána ze Zaklínače, Assassina, Zeldy nebo Horizonu. Ale žádná z těch her neměla tohle prostředí a za to budu bláznivě vděčný. To, že můžu konečně plnohodnotně (bez zkratek nebo bez Lego rozhraní) žít v Bradavicích, chodit na hodiny, létat na koštěti, metat jedno kouzlo za druhým? Na to se nezapomíná.