Zasloužený hype. Drake's Fortune teď rozhodně nezačnu zatracovat nebo snižovat hodnocení a ve vzpomínkách mi zůstane hodně dlouho, ale co naplat, pokračování je o schod výš.

Tam, kde se první díl v klíčových pasážích měnil v sériovou střílečku s přibývajícími a tuhnoucími vlnami nepřátel v džungli i kamenných budovách, je díl druhý až neuvěřitelně vyrovnanou kombinací dynamického boje, střídání lokací, hlášek, plížení, lezení přes hory i doly a adekvátně jednoduchých / složitých puzzlů. Jen když si v hlavě promítnu všechna místa, kam se tentokrát Nathan nachomýtl, rozjede se mi ten nejdobrodružnější "film" všech dob. Nejraději vzpomínám na úvodní nepříjemné probuzení, gradující dobrodružství s vlakem natažené hned na několik kapitol, prozkoumávání mírumilovné vesnice i následné dobrodružství plné ledu. Žádná kapitola není stejná, i když se odehrává ve stejném prostředí. Pokaždé přibude nový typ nepřítele nebo se situace změní, i v nepálském Valley of Temples jednou střílíte, jindy se schováváte, jindy pomáháte nést raněného, vždycky jde hrát o něco nového.

Samozřejmě ne vždycky je taková změna k lepšímu a nejednou jsem se pořádně rozčiloval, například než mi došlo, že tank musím v nervy drásající naháněčce trefit ne jedním RPG, ale hned čtyřmi, kde každé se nachází na jiném místě, jsem si prožil pěknou řádku smrtí, a stejně tak mi pily krev i boss fighty. Což o to, když na mě postupuje obrněnec, dá se s většinou zbraní dříve či později vyřadit ze hry, nejlépe granátem, kdy se chudák rozplácne na zemi a stačí ho dorazit. Když ale bylo v chýlícím se závěru potřeba poprvé se shambalanským nepřítelem souboj nejen přežít, ale vyhrát, tedy protivníka zabít, šlo do tuhého, protože bez kuše (potažmo brokovnice) se souboj s ním rovnal téměř okamžité smrti ve chvíli, kdy jsem na pár vteřin přestal utíkat. Na druhou stranu několikrát negativně zmiňovaný poslední souboj mi sice v dané chvíli pil krev a vyloudil jsem při něm ze sebe několik vulgárních spojení, o kterých jsem netušil, že je vůbec znám, s odstupem mi ale přijde nápaditý a tak nějak příjemně oldschoolový, jakkoli mě z neustálého běhu daným směrem po chvíli přepadaly křeče.

Zkrátka takováhle dynamická a neopakovatelná jízda se objeví jen málokdy a Drake už po pouhých dvou dílech patří moje nejoblíbenější herní postavy všech dob. Nic si teď nepřeji víc, než aby mnohými rozpačitě přijatá trojka alespoň částečně udržela takhle neskutečně vysoko nasazenou laťku.