Jak objektivně zhodnotit hru, která stojí téměř celou svojí vahou na příběhu, když si ten příběh utváří z větší části hráč sám?
Když jsem Detroit hrál, nedokázal jsem se od něj odtrhnout. Už jen to úvodní menu mě plně vtáhlo do hry (ukažte mi jinou hru kde by právě již zmíněné menu bylo něco víc než jen "nová hra", "nastavení" atd.), a tak to bylo po celou dobu. Hltal jsem každou část dalšího příběhu jakékoliv ze tří hlavních postav (zejména teda ty části s Connorem), nervoval se, že podělám nějaké QET a nasměřuji příběh tam kam bych nechtěl, a prostě to vše prožíval možná více než by bylo zdrávo. Už je to ale více jak týden co jsem hru dohrál, a mám pocit, že ze mně vyprchala až něj moc podezřele rychle. Tak i tak jsem se rozhodl ponechat to hodnocení, které jsem napálil bezprostředně po dohrání. Možná může být trochu nadhodnocené, ale proč se někdy nenechat strhnout momentálním nadšením, že?
Svým způsobem je příběh předhazování jednoho klišé za druhým, jedoucí po klasické šabloně. Přeci jen mě to ale donutilo přemýšlet nad dvěma otázkami. Tou první je, zda jsem z toho to klišé neudělal já sám svými volbami. Nebudu tu vypisovat "můj" příběh, ale v podstatě skončil takovým happyendem, který jsme už viděli mockrát jinde, ale současně skončil i tak, jak jsem si přál já a kam jsem se ho snažil po celou dobu dotáhnout. Tudíž to klasické klišé jsem si z toho udělal vlastně sám. Druhou otázkou je, zda tvůrci mohli (či měli) příběh nastavit tak, aby k tomu předvídatelnému ději nesklouzl? A bylo by vůbec fér, neodměnit hráče tím kýčovitým happyendem, když se po celou dobu hraní o něj snaží seč může? Co tím chci tedy říci? Příběh není vyloženě originální a v jiném médiu by působil fádně (seriál, kniha, film, ...). Jenže tentokrát se jedná o hru, ve které hráč rozhoduje, co se bude dít dál. Rozhoduje o osudech postav. A jakmile to rozhodnutí leží na něm, hned to vše vnímá jinak. A je nutné na to tak nahlížet, ale je to i ten důvod, proč to tak rychle z člověka vyprchá, a proč to nejvíce intenzivně vnímá jen během hraní.
Závěrem jen dodám, že mě nejvíce bavily vyšetřovací pasáže za Connora, a dokázal bych si představit hru, kde bych jen v jeho roli vyšetřoval a naháněl devianty (ano, já vím, v podstatě tu popisuji film Blade Runner). Tak i tak ale všem tohle dílo, které může tak dobře fungovat jen jako hra, všem doporučuji.
Když jsem Detroit hrál, nedokázal jsem se od něj odtrhnout. Už jen to úvodní menu mě plně vtáhlo do hry (ukažte mi jinou hru kde by právě již zmíněné menu bylo něco víc než jen "nová hra", "nastavení" atd.), a tak to bylo po celou dobu. Hltal jsem každou část dalšího příběhu jakékoliv ze tří hlavních postav (zejména teda ty části s Connorem), nervoval se, že podělám nějaké QET a nasměřuji příběh tam kam bych nechtěl, a prostě to vše prožíval možná více než by bylo zdrávo. Už je to ale více jak týden co jsem hru dohrál, a mám pocit, že ze mně vyprchala až něj moc podezřele rychle. Tak i tak jsem se rozhodl ponechat to hodnocení, které jsem napálil bezprostředně po dohrání. Možná může být trochu nadhodnocené, ale proč se někdy nenechat strhnout momentálním nadšením, že?
Svým způsobem je příběh předhazování jednoho klišé za druhým, jedoucí po klasické šabloně. Přeci jen mě to ale donutilo přemýšlet nad dvěma otázkami. Tou první je, zda jsem z toho to klišé neudělal já sám svými volbami. Nebudu tu vypisovat "můj" příběh, ale v podstatě skončil takovým happyendem, který jsme už viděli mockrát jinde, ale současně skončil i tak, jak jsem si přál já a kam jsem se ho snažil po celou dobu dotáhnout. Tudíž to klasické klišé jsem si z toho udělal vlastně sám. Druhou otázkou je, zda tvůrci mohli (či měli) příběh nastavit tak, aby k tomu předvídatelnému ději nesklouzl? A bylo by vůbec fér, neodměnit hráče tím kýčovitým happyendem, když se po celou dobu hraní o něj snaží seč může? Co tím chci tedy říci? Příběh není vyloženě originální a v jiném médiu by působil fádně (seriál, kniha, film, ...). Jenže tentokrát se jedná o hru, ve které hráč rozhoduje, co se bude dít dál. Rozhoduje o osudech postav. A jakmile to rozhodnutí leží na něm, hned to vše vnímá jinak. A je nutné na to tak nahlížet, ale je to i ten důvod, proč to tak rychle z člověka vyprchá, a proč to nejvíce intenzivně vnímá jen během hraní.
Závěrem jen dodám, že mě nejvíce bavily vyšetřovací pasáže za Connora, a dokázal bych si představit hru, kde bych jen v jeho roli vyšetřoval a naháněl devianty (ano, já vím, v podstatě tu popisuji film Blade Runner). Tak i tak ale všem tohle dílo, které může tak dobře fungovat jen jako hra, všem doporučuji.
Cyberpunk 2077