A je to tu zas, MS v ledním hokeji. Krom fandění národnímu týmu u televizní obrazovky vždy navíc dostanu chuť zahrát si i nějaký ten virtuální hokej (na ten opravdový nemám vlohy). Letos jsem se k sérii NHL nakonec opravdu dostal.

Nejsem žádný zarytý fanda NHL ani jiných sportovních her. Kdysi jsem strávil hodně času u NHL 2001 a 2002 (odkaz), pak dlouho opravdu nic a aktuálně jsem se dostal k ročníku 17 (byl ve slevě). Tudíž moje hodnocení není nijak ovlivněno tím, zda každý rok tvůrci vydávají v podstatě to samé s minimem úprav, jelikož nemám s čím porovnávat. A upřímně ani nejnovější ročník nepotřebuji. Aktuální soupisky mě nezajímají, novinky v módu kariéra taktéž ne, jediné co chci je zahrát si jednu sezónu NHL za vybraný tým a pak hru opět odložit k ledu.

Naučit se dokonale ovládání není jednoduché a chce to opravdu cvik aby to člověku přešlo do krve. Kolikrát jsem se přistihl, že jsem začal během zběsilé akce mačkat tlačítko, které v ten okamžik opravdu nebylo ku prospěchu věci a spíše mi škodilo. Smířil jsem se s tím, že ze mě nikdy žádný profesionál nebude. Ale nevadí mi to. Hraji to jen pro zábavu (i když ne vždy se bavím) a na online zápasy se opravdu nechystám.
Umělá inteligence mi přijde někdy trochu hloupější, ale zase na druhou stranu mi hra přijde férová. Nemám pocit, že bych dostával nesmyslné góly, ale naopak, většinou za tím vidím svou chybu jako je například chybná přihrávka či chyba v bránění. To je vždy k vzteku. Naopak, když se mi povede pěkná útočná akce zakončená gólem, člověk skoro až prožívá euforii.
Grafická stránka mi přijde stále dost dobrá, a zda jsou tváře hráčů vymodelovány téměř až fotorealisticky či ne mi je jedno.

Když to shrnu, hra mě baví. Mé hodnocení se tak úplně nevztahuje na hru jako na celek, jelikož jsem sváteční hráč jemuž stačí odehrát si sem tam nějakou sezónu a vše ostatní je pro něj nezajímavá nadstavba. Nevidím ani důvod k tomu si v dohledné době kupovat nový ročník, protože mi toho nenabídne až o tolik více.

Rime je audiovizuálně krásná hra se skrytým poselstvím, které bude leckomu až do konce utíkat (tak jako mně) a se kterým se ne každý dokáže plně ztotožnit. Člověk by skoro i řekl, že předešlou větou je vlastně shrnuto vše podstatné a jakýkoliv další text bude už jen taková ta omáčka kolem.

Pár slov tu ještě přeci jen ale nechám. Rime je hra, která na první dobrou působí jako stvořená pro mě. Mám rád tyhle indie adventury s osobitým vizuálem. A ani mi nevadí, tak jako i v tomto případě, že nejsou založeny na těžkých hádankách a člověk tou hrou celkem bez obtíží proplouvá. S čím jsem se trochu míjel bylo ale hlavní téma hry. Jedním z důvodů je, že jsem se vlastně s ničím takovým ještě takhle blízko nesetkal. Druhý důvod je ten, že mi to téma bylo skoro až do samotného konce utajeno - uznávám, že možná i mou nepozorností. Tak či onak, člověk zpětně (po přečtení pár komentářů tady na DH) musí ocenit, jak výborně hra téma ztráty zpracovává. Když si odmyslím hlavní myšlenku, stále tu je pěkně zpracovaný svět se zajímavou grafikou, která určitě nikoho neurazí a umí vykouzlit i pěkné scény. A hudební podkres, který skvěle zvládá dokreslovat atmosféru zrovna procházenými stádii. To je prostě Rime.

Komentář se vztahuje na Ultimate Edition, která obsahuje obě vydaná DLC. O nich v tomto komentáři krátce taktéž.

První hodina hraní byla zvláštní. Člověk je vržen do víru dění, moc nechápe o co tu běží, děj působí chaoticky a tak nějak neuchopitelně, na gameplay jsem si musel zvykat o trochu více než v jiných hrách... Ale čert vem ty první okamžiky. Postupně si mě Control zaháčkoval (stejně jako Max Payne či Alan Wake) a já se od hraní nemohl i přes pro mě několik nepochopitelných rozhodnutí vývojářů odtrhnout. Každopádně je nutné si přiznat, že se rozhodně nejedná o bezchybnou hru, a určitě by jí trochu delší doba vývoje prospěla.

Old House, kde se celá hra odehrává, je super. Ne ve smyslu perfektního level designu, ale svou atmosférou a historií, se kterou si tvůrci opravdu vyhráli. Na každém kroku člověk nachází záznamy, zprávy a audionahrávky doplňující jak pozadí příběhu, tak i pozadí celého herního světa. Jen škoda, že ačkoliv si s těmi "collectibles" dal určitě někdo strašnou práci, jejich množství mě nakonec udolalo a já je přestal číst. Celkově se mi ale koncept "paranormálního oddělení" velmi líbil. Radost mi tvůrci udělali i herní hrdinkou, zrzkou (ne že by na tom záleželo, i když...), Jesse. Možná nepůsobí zrovna nejpropracovanějším charakterem v herním průmyslu, ale já si jí oblíbil hned na začátku. Hodně se mi líbily i její myšlenkové pochody při rozhovorech a sem tam vtipné průpovídky během hraní.

A pak je tu gameplay, věc, na které tvůrci staví nejvíce. Akce je zábavná. Používání zbraní mě moc netáhlo, ale létat po aréně, vrhat po nepřátelích předměty nebo je rovnou dostávat pod svou kontrolu, v tom jsem se vyžíval. Ano, nutno přiznat že tvůrci to s množstvím soubojů občas trochu přehnali a člověk neušel pár kroků bez toho, aniž by se na něj nevyrojili noví nepřátelé, ale i tak byla akce přes svou pozdější repetitivnost zábavná po celou dobu hraní.

Trochu větší negativum mám k příběhu. Rozhodně neříkám že by byl špatný nebo nezajímavý, ale nemohl jsem se prostě zbavit pocitu, že by šel podat o něco více osudověji. Chybí mi tam prostě emocionální tečka na konci, taková ta pomyslná třešnička na dortu. Ne že by bylo nutné přepisovat scénář, jen to finále se prostě mohlo vygradovat lépe. Nicméně nabízí spoustu možností pro pokračování, tak uvidíme co mají lidé z Remedy v plánu dále.

Z dvou vydaných DLC mě mnohem více bavilo AWE. Může za to zejména navázaní na svět Alana Wakea a pak jeho prostředí. To se sice téměř neliší od původní hry, ale stále z toho vychází lépe než druhé DLC Foundation, které se, jak už název napovídá, rodehrává v základech Starého domu. Nemůžu si pomoct, ale představoval bych si něco zajímavějšího než jen obyčejný systém jeskyní, který nám byl naservírován. Příběhově taktéž vyhrává první zmíněné DLC.

Kolem a kolem, hru jsem si opravdu užil. Své chyby má, ale zase tolik věcí dělá tak dobře, že nemůžu jinak než se těšit co nám v budoucnu přinese spojení Controlu a Alana Wakea. Snad nebudeme muset čekat dlouho.

Když se řekne Amanita Design, přijde mi vždy na mysl nějaká adventura s velmi osobitým a nezaměnitelným vizuálem. Tedy, až doposud. Tvůrci se totiž rozhodli přesedlat na plošinovky, a mě tím rozhodně udělali velkou radost.

Vše tak dobře známé a funkční z předchozích počinů zůstává. Myslím tím nádherný ručně kreslený vizuál, zajímavý svět a nekomplikovaný příběh, který není vyprávěn slovy. Základem hratelnosti je stále řešení hádanek, kdy je nutné dostat se skrz scénu (a celý fantaskní svět) do cíle svého putování. Ačkoliv se princip řešení téměř nemění, tvůrci vždy dokázali odhadnout míru a včas trochu pozměnit nepřátele a prostředí, stereotyp se tudíž nedostavil a hra se po celou dobu ani nestačila okoukat (já bych si dal klidně i nějaký ten přídavek). Dohráno jsem měl za 7 hodin (nalezeny všechny tajné místnosti a obrazy - nijak těžké to nebylo) bez nějakého většího záseku. Po celou dobu jsem se navíc nedokázal téměř odtrhnout od obrazovky. Co bych ocenil, a co by v mých očích vyšvihlo finální hodnocení ještě výš, je o něco větší důraz na emocionální složku příběhu.

Už teď se těším s čím přijde Amanita příště.

Ahoj, já jsem Sam, poslíček společnosti Bridges, a mám tu pro Vás zásilku. Vyplníte mi prosím ještě krátký dotazník? Doba doručení, stav zásilky, spokojenost s kurýrem a tak dále, znáte to. Ano ano, já vím, stav balíku není ideální, čekala jste dlouho a má mimika pomalu už ani neví co je to úsměv, ale víte jaké to je? Z distribučního centra je to sem téměř přes celý kontinent USA, výstavba dálnic bohužel nejde tak jak jsem na začátku čekal, cestou jsem potkal několik mezků, kteří by mě pro Vaši zásilku spodního prádla bez zaváhání poslali na onen svět (ještě že mi neříkají navrátilec jen tak pro nic za nic), a slyšela jste už o VV? S nimi se do křížku rozhodně pustit nechcete. Tak, to by bylo skoro vše. Než ale odejdu, mohu Vám ještě nabídnout členství v našem novém projektu UCA? Získáte tím přístup ke znalostem celého lidstva a chirální tiskárnu navrch. Ne ne, žádný háček to nemá* (*jen tím posilujeme chirální bouře a nevíme, zda naši síť náhodou nevyužívají teroristi, nic co by stálo za řeč). Děkuji za spolupráci, uvidíme se u další objednávky. Toliko ze života poslíčka, který má pomoci vybudovat novou Ameriku.

Death Stranding je zvláštní hra. Po prvních ukázkách jsem se nesmírně těšil, pak jsem ale zjistil co bude náplní hry, a mé nadšení trochu opadlo. Když jsem se ale nakonec ke hře dostal (díky slevě v obchodě) a rozehrál ji, tak světe div se, ono mě to chytlo. Naložit kontejnery na záda, donést je objednateli, cestou postavit pár staveb aby se mi tu příště šlo snáz... a člověk se ani nenaděje a během 64 hodin odnosí téměř osm tun nákladu. Můžou za to hlavně dvě věci.
Zaprvé, všechny ty vymoženosti a vychytávky pro doručování jsou tu dávkovány postupně. Na začátku má člověk radost, když přes řeku položí žebřík, pak povýší na stavbu mostů, přejde k impozantnímu plánu jak propojí celý kontinent dálnicí a nakonec si vybuduje síť lanových skluzů, která dělá z doručování co se týče rychlosti otázku okamžiku. Tvůrci prostě dobře věděli jak hráči postupně vše nadávkovat.
A tou druhou věcí, která člověka drží u hry, je příběh a vše kolem něj. Na začátku správně tajemný a originálně působící, aby mě zajímalo jak se to nakonec vyvrbí, to vše podpořeno hereckými výkony (nepamatuji hru kde by bylo tolik filmových hvězd). To vše ještě podpořeno nádhernou přírodou Islandu, tedy vlastně, ehm, Ameriky, a meditačním soundtrackem.

Takže doručování bylo nakonec zábavné, ale několik negativ s sebou také neslo. Místa s VV člověka rychle začnou štvát. Ze začátku se jimi plížíte, později je lze vystřílet, ale nakonec se stejně ukáže nejlepším řešením se jim vyhnout. To samé se týká střetů s mezky či teroristy. Na začátku jsem se bál, že to bude hra jen o doručování bez akce, a nakonec mě paradoxně ty akční pasáže začaly vadit a já chtěl jen doručovat. Protože už jen to samotné doručení balíku cestou přes řeky a hory je kolikrát pořádná výzva.
Co mi dále vadilo byla prázdnota světa. Nemyslím tu venkovní, tam je to pochopitelné, ale když vezmu v potaz interakci s bunkry, tak to vypadá jako kdyby v celé Americe žilo tak 30 lidí maximálně. Nehledě na to, že všechny bunkry navíc vypadají stejně. Kolikrát mi to připomínalo nezávislou indie hru.

Na závěr snad jen řeknu, že jsem se bavil. Nebudu zastírat, že jsem čekal přeci jen o něco více, ale příběh byl dostatečně poutavý, doručování zábavné, postavy zvláštní, ale zajímavé. Nicméně mám pocit, jako by někdo narouboval dohromady obyčejnou hru o doručování zásilek a velkofilm s ambicemi na filozofický přesah (já si užil obojí). Každopádně, po uvážení všech aspektů, Hideovi Kodžimovi dávám nakonec 80 "lajků".

Začnu verdiktem. Deus Ex: Human Revolution je pecka a rozhodně stojí (ne jen za jedno) dohrání.

Tento komentář píšu jako někdo, kdo nehrál původní hry od Ion Storm (ačkoliv se minimálně na první díl chystám) a jako někdo, komu bylo vždy sci-fi o něco bližší než fantasy. Ne tak daleká budoucnost (a ne vyloženě optimistická), technologické vychytávky, vylepšování lidí, konspirace a tajemno, zajímavý příběh, neústupný ale zároveň charismatický hrdina se svými zásadami... už od prvních trailerů jsem věděl, že ta hra bude pro mně jako dělaná. A taky že je. Bavila mě celková atmosféra hry. Od příběhu, prostředí, grafické stránky (mně se ta zlatá prostě líbí a hodí se mi k tomu) až po hudební stránku. Tohle je základ, který když se povede, jsem schopen vývojářům jisté věci odpustit. V tomto případě jim odpouštím ty cutscény během tichého knockoutování nepřátel. Nejspíš si tím hodně práce ušetřili, ale působilo to přeci jen trochu rušivě.

V čem jsem se vyloženě vyžíval byly argumentace. Vylepšovat si postavu a dělat tak z ní elitní mašinu na řešení všemožných problémů. A odměnou za získané argumentace je pak level design. Dali jste hodně bodů do hackování? Tak to se Vám najednou otevírá možnost téhle cesty. Pokud ale ne, vždy se dá najít cesta jiná, ač třeba komplikovanější. Hru jsem dohrál již třikrát. Kupodivu jsem ale nikdy nezkusil variantu experta na zbraně co vše rozstřílí na kousíčky. Vždy jsem si hrál na toho nenápadného plíživce, co likviduje nepřátele potají, nepozorován. A řekl bych, že k tomuto stylu hraní byli více přikloněni i vývojáři.

Pokud bych měl zmínit nějaká negativa (krom už zmíněných cutscén), tak by to byla "uzavřenost" Detroitu. Abych se vyjádřil přesněji, ačkoliv se jedná o velké město, stále jsou ty venkovní lokace poskládané z koridorů, kde lze opět využít všemožné kanály, ventilace atd. A pak je to energie, které je stále nedostatek a ještě se zvláštně dobíjí energetickými tyčinkami (částečně vylepšeno v Director's Cut, stejně jako boss fighty). Jinak se mi jiné vady na kráse hledají těžce.

Pokračování odehrávající se v Praze bylo sice o trochu slabší, ale stále dost fajn. Teď jen doufám v završení Adamovi trilogie, zasloužil by si to. A my hráči taktéž.

V recenzích k této hře se superlativy rozhodně nešetří. V době svého vydání to opravdu muselo být zjevení, ale dokáže tato hra něco nabídnout i po více než dvaceti letech od svého vydání? Jelikož jsem ji nyní dohrál prvně, a nejsem odchován takovými kousky jako je Baldur's Gate, Planescape či jakýkoliv jiný Fallout, myslím, že jsem schopen na to odpovědět aniž bych byl zatížen nostalgií. A protože už jste nejspíše viděli mé hodnocení, je Vám jasná má odpověď. Ano, Fallout 2 má rozhodně co nabídnout i po tak dlouhé době.

Průzkum a objevování, takhle bych definoval tuto hru. Žádné otazníky na mapě, žádné indicie vysvětlující daný úkol krok po kroku, žádné nápovědy. Zkraje se jen dozvíte, co je třeba vesnici donést a pak hurá do světa. Stalo se mi, že jsem minul důležité NPC, stalo se mi, že jsem bloudil od města k městu a nevěděl jak se pohnout v příběhu dále, stalo se mi, že jsem úkolový předmět omylem prodal nějakému obchodníkovi a pak hledal který že to byl, a dokonce se mi stalo, že jsem v New Renu objevil ještě jednu jeho část až skoro ke konci hry. A mám takový pocit, že jsem minul další věci, o kterých nemám ani ponětí. Což je celkem nezvyk oproti dnešnímu skoro až zautomatizovanému plnění úkolů v moderních hrách. Navíc zde ani není rozdělení na vedlejší a hlavní úkoly, tudíž člověk netuší zda vyřešení toho či onoho ho může posunout v příběhu dále či ne. Nakonec jsem se nevyhnul tomu, že jsem se musel podívat do návodu (věc, kterou jsem neudělal už hodně dlouho).

S Hi-Res patchem je hra velice pěkná i dnes (nevím jak vypadá bez něj, instaloval jsem ho ještě před spuštěním), a některé lokace působí přímo "velkolepě". Jeden příklad za všechny je elektrárna v Gecku, která mě dokázala ohromit na první dobrou. Holt jasný důkaz toho, že izometrické hry stárnou pomaleji. Každé město je originální a jiné. Vždy to byla radost se dostat na nové neobjevené místo a začít ho kousek po kousku prozkoumávat a poznávat. Tak jak každé město vypadá jinak, tak se liší i jejich politika a způsob přežívání v postapokalyptické éře. Tady se autoři opravdu vyřádili a nabídli zajímavé pohledy na věc. K tomu si přidejte ještě jejich smysl pro humor a lásku k odkazům na jiné hry, filmy, knihy a kdo ví co ještě vůbec a dostanete titul, který byl rozhodně připravován s pořádným zápalem. O hratelnosti se asi moc velký smysl zmiňovat nemá, pode mnou tu je 40 komentářů a myslím že tam je zmíněné vše podstatné. Řeknu jen toto - moc mě baví, když mi dá hra několik způsobů řešení situace, a teď nemyslím tu formu zvol za a), za b) nebo za c). Myslím tím tu formu, kdy čím víc člověk prozkoumává, čím víc se snaží, tím víc pak i zcela odlišných způsobů mu hra poskytne.

Jediná má výtka směřuje k parťákům. Z čeho jsem měl po celou dobu hraní hrůzu bylo to, že se mi při průzkumu postaví někam do dveří (či úzké chodby) a zablokují mi tak cestu. Člověk pak pořád mění rozestupy, případně je někdy i nechává na místě, ale je to celkem zdlouhavý proces vedený přes rozhovory (ke konci mi to rozhodně už dlouhé přišlo). To je i co se týče kontroly jejich vybavení, předávání předmětů či zadávání příkazů v boji. Tady bych ocenil nějaké rozhraní, ve kterém bych to vše mohl spravovat současně pro všechny. Výtku bych měl i k jejich inteligenci. Ačkoliv měl Marcus zadáno, že má střílet jen až si bude jistý že mě netrefí, s rozstřílením Vica na cucky si hlavu nedělal. Stane se.

Fallout 2 je legenda, a já už chápu proč. Ano, má to dobrou a chytlavou hratelnost, ale to hlavní, co tuhle hru dělá něčím víc, je její svět. Ten velmi živě působící (i přes pustošící jadernou válku) smysl dávající a částečně satirizující svět. Těch 50 hodin ve hře mi uteklo ani nevím jak. A přemýšlím, zda ty výkřiky o tom, že dnešní hry nejsou už tím čím bývaly hry dříve, jsou opravdu jen výkřiky nostalgiků či zda je na tom něco pravdy. Takže, jakou další herní legendu si dám příště?

Jak objektivně zhodnotit hru, která stojí téměř celou svojí vahou na příběhu, když si ten příběh utváří z větší části hráč sám?

Když jsem Detroit hrál, nedokázal jsem se od něj odtrhnout. Už jen to úvodní menu mě plně vtáhlo do hry (ukažte mi jinou hru kde by právě již zmíněné menu bylo něco víc než jen "nová hra", "nastavení" atd.), a tak to bylo po celou dobu. Hltal jsem každou část dalšího příběhu jakékoliv ze tří hlavních postav (zejména teda ty části s Connorem), nervoval se, že podělám nějaké QET a nasměřuji příběh tam kam bych nechtěl, a prostě to vše prožíval možná více než by bylo zdrávo. Už je to ale více jak týden co jsem hru dohrál, a mám pocit, že ze mně vyprchala až něj moc podezřele rychle. Tak i tak jsem se rozhodl ponechat to hodnocení, které jsem napálil bezprostředně po dohrání. Možná může být trochu nadhodnocené, ale proč se někdy nenechat strhnout momentálním nadšením, že?

Svým způsobem je příběh předhazování jednoho klišé za druhým, jedoucí po klasické šabloně. Přeci jen mě to ale donutilo přemýšlet nad dvěma otázkami. Tou první je, zda jsem z toho to klišé neudělal já sám svými volbami. Nebudu tu vypisovat "můj" příběh, ale v podstatě skončil takovým happyendem, který jsme už viděli mockrát jinde, ale současně skončil i tak, jak jsem si přál já a kam jsem se ho snažil po celou dobu dotáhnout. Tudíž to klasické klišé jsem si z toho udělal vlastně sám. Druhou otázkou je, zda tvůrci mohli (či měli) příběh nastavit tak, aby k tomu předvídatelnému ději nesklouzl? A bylo by vůbec fér, neodměnit hráče tím kýčovitým happyendem, když se po celou dobu hraní o něj snaží seč může? Co tím chci tedy říci? Příběh není vyloženě originální a v jiném médiu by působil fádně (seriál, kniha, film, ...). Jenže tentokrát se jedná o hru, ve které hráč rozhoduje, co se bude dít dál. Rozhoduje o osudech postav. A jakmile to rozhodnutí leží na něm, hned to vše vnímá jinak. A je nutné na to tak nahlížet, ale je to i ten důvod, proč to tak rychle z člověka vyprchá, a proč to nejvíce intenzivně vnímá jen během hraní.

Závěrem jen dodám, že mě nejvíce bavily vyšetřovací pasáže za Connora, a dokázal bych si představit hru, kde bych jen v jeho roli vyšetřoval a naháněl devianty (ano, já vím, v podstatě tu popisuji film Blade Runner). Tak i tak ale všem tohle dílo, které může tak dobře fungovat jen jako hra, všem doporučuji.

Na začátku svého komentáře zmíním, že mám rád singleplayerové hry zaměřené na příběh a multiplayer mě nikdy vyloženě moc nebral, až jsem se mu postupem času začal úplně vyhýbat. Paradoxní je, že u této hry to mám přesně naopak.

Začnu kampaní pro jednoho hráče. Nedohrál jsem ji. Už od začátku mi přišla jako ta složka hry, kterou tam přidali aby se neřeklo a zavřeli fanouškům pusu. Mise jsou těžký koridor, bez nápadu či nějaké invence. Příběh a ani postavy mě nezaujaly natolik, abych pokračoval dál. Ale co už, tahle hra je hlavně o multiplayeru, a ten mě, světe div se, baví. A poměrně dost. Netrávím u něj spousty času, a vím že dotáhnu jen zlomek postav na nějakou vyšší úroveň, ale jedna dvě (tři čtyři) bitvy denně je pro mě zábavný relax.

A čím to tedy je, že mě hra pro více hráčů najednou tak chytla? Velký podíl na tom má samozřejmě značka, jinak řečeno svět Star Wars. Jsou tu známá místa z filmů, světelné meče, klasické postavy záporné i kladné (až na Qui-Gon Jinna, ten mi tu chybí, ale alespoň tu není zase Jar Jar, ten mi nechybí), světelné meče, vesmírné bitvy ve stíhačkách X-wing a dalších slavných vesmírných letounech... a už jsem zmínil světelné meče? Baví mě ty velkolepé bitvy o 40 hráčích, kde se střílí hlava nehlava a taktika jde kolikrát stranou (hlavně že je to zábava ne?), baví mě vesmírné bitvy (ačkoliv mi moc nejdou), baví mě souboje hrdinů 4 na 4 (navíc když můžu hrát za Darth Maula!). A k tomu to všechno perfektně vypadá a zní, kór když je využit originální soundtrack ze všech trilogií. Tvůrcům se prostě podařilo vytvořit zábavný titul naplno těžící ze své licence.

Není to žádná hra, která by cílila na esport (alespoň si teda myslím, že o to nikomu nešlo), ale je to prostě čistokrevná zábava odehrávající se v populárním světě (až na ten singleplayer samozřejmě). A vím, že mě to časem omrzí a pak už to v životě nezapnu, ale pro tenhle okamžik mě to prostě chytlo. A já jdu s hodnocením takto vysoko, i přesto že hodnotím jen hru pro více hráčů a zbytek raději ignoruji. Nic přitom neměním na svém tvrzení, že výhradně preferuji hru pro jednoho hráče, ani se nechystám své preference změnit. Battlefront II je prostě výjimka potvrzující pravidlo. A jelikož jsem sám příklad nepravděpodobného hráče, doporučuji ji k vyzkoušení každému, koho alespoň trochu svět Star Wars baví.

Mám rád, když hry (filmy, knihy, ...) zpracovávají taková témata a pokládají takové otázky, které nutí člověka k zamyšlení. Díky tomu to měla SOMA u mně už předem skoro vyhráno. Příběh (a trocha toho filozofování) je tu hlavním lákadlem a tvůrcům se musí nechat, že tato složka se jim opravdu podařila. Líbilo se mi, že hráči ani není vnucována žádná správná "odpověď", vše záleží na Vás jak si to přeberete, a k tomu slouží i pár rozhodnutí která má hráč ve hře učinit. Nejsou to rozhodnutí ovlivňující příběh, ale rozhodnutí která ukážou Váš postoj ke všemu. Kdopak z Vás nechal původního Simona po zkopírování žít?

Příběhovou část jsem vychvaloval v předešlém odstavci, co ale nijak nestojí pozadu je i samotná atmosféra. Podmořské laboratoře v prvním okamžiku dají vzpomenout na první, případně druhý, Bioshock, ale není třeba se bát nějakého okázalého opisování, SOMA působí dostatečně originálně. A strašidelně. A ještě depresivně. Oceňuji, že nepřátelé byli dávkováni postupně a navíc i střídmě (jsou místa kde žádné monstrum nepotkáte, ale i tak stále čekáte kde se co objeví, což dobře pomáhá budovat atmosféru), ale na druhou stranu je to zase největší slabina hry. Pokud to srovnám s Alien: Isolation, kde plížení kolem vetřelce bylo hlavním prvkem hratelnosti (a svým způsobem zábavným), tady mě to spíše otravovalo. Někdy to končilo zběsilými sprinty po místnostech, někdy zase až velkým množstvím "plížení" přes jednu sekci ačkoliv je monstrum reagující jen na zvuk poměrně originální, a nezapomenu na první setkání s ním, kdy stálo těsně přede mnou a já ani nedýchal a někdy jen doufáním, že to nějak zdárně se štěstím prokličkuji do cíle a obludě se vyhnu. A že nejsem jediný, kdo pokládá tuto část hry za nejslabší, dokládá i pozdější aktualizace, která zabraňuje tomu aby Vás nepřátelé mohli zabít.

Suma sumárum jsem byl ale s hrou hodně spokojený. Jsou tam věci, které by ještě snesly vylepšení, ale příběh to táhne hodně nahoru a já si po delší době zahrál opět něco, co mě nutí se zamyslet. Konec hry byl pomyslnou třešničkou na dortu, lépe to snad ani zakončit nešlo. Aneb jak dostat happy end a depresivní konec současně. Je to holt jako hod mincí.

První díl jsem si oblíbil, takže do pokračování jsem se pouštěl s celkem velkým očekáváním. A už rovnou na začátku řeknu, že se to tvůrcům podařilo a opět mě potěšili. Co fungovalo minule, to zůstalo, a k tomu tu máme ještě několik vylepšení.

Největší změnou (které jsem se nejvíce obával) je kooperativní režim. Jelikož jsem hru hrál sám, nevěděl jsem jak to bude fungovat a zda mě nebude celou dobu do očí trkat to, že tahle hra je primárně pro dva a singleplayerový zážitek z jedničky už se opakovat nebude. Ale obavy byly liché. Ovládání je velmi intuitivní (došlo i ke zlepšení oproti předešlému dílu), přepínání mezi postavy jednoduché a jejich kooperace se zvládá jednoduše i v jednom. To celé se opět odehrává v nádherném prostředí skandinávské přírody, ale tentokrát i v průmyslových areálech či v předměstí. Tato různorodost rozhodně není na škodu, ale vždy jsem se nakonec stejně těšil až se zase budu pohybovat nějakou venkovní krajinou při nádherných melancholických melodiích hrajících na pozadí (soundtrack se opravdu povedl).

Poselství, které autoři chtěli sdělit, je jasné a nijak složité, což ale vůbec nevadí, navíc se k tomuto typu her hodí. Trochu mě překvapila krátkost hry (ale možná to tak bylo i u prvního dílu, to už si moc nepamatuji), protože bych s postavičkami z vlny rád ještě nějakou dobu strávil. Tak snad se dočkáme i třetího dílu.

Dlouho jsem přemýšlel co chci vlastně za komentář napsat, a dlouho jsem nedokázal vyplodit ani jednu jedinou větu. Ne že by ta hra neměla co říci, právě naopak. Je toho v ní tolik o čem by se dalo povídat. Nemá ale smysl se tu rozepisovat o detailně propracovaném světě (i přes možnost využití fast travelu jsem si vše rád "odklusal poctivě sám"), o hratelnosti (zábavná, i když tu Rockstar opakuje oblíbené více nepřátel, více střílení, více zábavy), grafice (člověk stále žasne nad některými scenériemi) či hudbě (správně "westernová"). O tom už psali jiní a je to i patrné z jakéhokoliv gameplaye co si člověk pustí.

Co mě nejvíce překvapilo, to je příběh a postavy, zejména hlavní protagonista. RDR 1 je stále v mých herních restech, takže od Rockstaru mám nahráno jen GTA. A tam šlo vždy spíše o zobrazení stereotypů než o nějak mistrně prokreslené charaktery. Tentokrát se ale scénáristé snažili a představili nám Arthura Morgana, obyčejného chlapíka, kterému nejde o nic jiného než o přežití gangu. Celkově je příjemné když tentokrát nejde o záchranu světa či vesmíru, ale o osudy jedné skupiny (dobře napsaných) lidí na hraně zákona. Zpátky ale k Arthurovi. Na začátku postava, která jen slepě plní úkoly, na konci smutný sympaťák, který se zařadil mezi mé nejoblíbenější herní postavy. Zlom samozřejmě přišel se zjištěním že má TBC, šestá a zároveň finální kapitola tím nabrala úplně nový spád, a člověk plně cítil ten neutěšený stav. Velké překvapení se mi pak naskytlo během mise s náčelníkem indiánů. Arthur tam najednou prohodí že měl syna a že ho zabili. Žádná srdceryvná cutscéna, žádné srdceryvné vyprávění, prostě jen konstatování.

Hodně jsem ocenil i vedlejší úkoly. Kolikrát jsem se na ně těšil i více než na hlavní příběhové. Obvykle se v nich člověk setká se zajímavými charaktery (a není to většinou jen jedno setkání) a navíc pomáhají s poznáváním hlavní postavy. Takhle bych si to představoval ve všech hrách s otevřeným světem. Pak se tu samozřejmě najdou i úkoly "sbírací" (kartičky z cigaret, fosilie atd.), ty jsem ale s klidnou duší ignoroval.

Ne že bych chtěl tvrdit že je hra dokonalá a bez chyb, menších či větších. Lineárnost misí, dle mého zbytečný crafting, pomalejší rozjezd, sem tam nějaké nelogičnosti související s otevřeným světem a podobně. Ale celkový výsledek a dojem ze hry je tak obdivuhodný, že to člověk pomalu ani nevnímá.

Tohle je velká hra, a hodně dobrá hra. A já si ji užil. That's The Way It Is.

Absolutní hodnocení dávám výjimečně. Aby se tak stalo, musí mě hra na svém začátku zcela vtáhnout a neochotně pustit až po konci závěrečných titulků. Že bude Ori pro mě jako stvořený jsem tušil už od jeho oznámení. Plošinovky mám obecně moc rád, vizuál inspirovaný japonskými animovanými filmy a seriály mi taktéž hodně sedí, a k tomu všemu hudba, která už v trailerech zněla úchvatně. I tak ale rakouští Moon Studios předčili má očekávání.

Herní svět jsem si užíval po celou dobu. Blind Forest je totiž nádherný a různorodý. Někdy působí depresivně, jindy zase jako z pohádky. Level design je velmi dobře zvládnutý. Ano, člověk musí přistoupit na to, že se nepřátelé stále obnovují a že jsou lokace, kam se člověk podívá až s další získanou schopností. Já na to přistoupil ale ochotně. Dokonce jsem se s každou novou schopností těšil na známá místa, která čekají na zdolání. Lokace, nepřátelé, vše je různorodé, a vše vyžaduje jiný přístup. Co se týče obtížnosti, ačkoliv má hra pověst velmi těžké, tak horké to zase nebude. Vyloženě dark soul mezi plošinovkami se tedy nekoná (na to tu máme třeba Hollow Knight), dva záseky mi v hlavě přeci jen ale utkvěly. Sekvence se stoupající vodou už je tu profláklá, já si ale mnohem více zanadával až u toho kola finálního (jakože opravdu hodně zanadával).

Někdo tuhle hru tady v komentářích nazval uměleckým dílem, a já nemohu jinak než souhlasit. Všechno tu tak do sebe dobře zapadlo, postavy jsem si oblíbil od prvního okamžiku, svět mě pohltil, emoce na maximum, nadšení střídalo nadšení.

Do dvou měsíců tu máme pokračování, tudíž si myslím, že je nyní ideální čas na to se nechat Orim a jeho prvním dobrodružstvím opět zcela pohltit a nevracet se, dokud nepřijdou závěrečné titulky. Uvidíme se u druhého dílu.

Jako téměř každý, i já svůj komentář začnu konstatováním že inspirace Limbem je tu zjevná. Ale inspirovat se takovou hrou je celkem ošemetná věc, protože se člověk nevyhne srovnávání.

V základu se nejedná o špatnou hru a splňuje to, co by plošinovka splňovat měla. Překážky jsou různorodé, někdy těžší, ale ne přímo frustrující (no, i když mých 332 úmrtí říká spíše něco jiného), hra celkem odsýpá a nezačne vyloženě nudit. Na druhou stranu ale ani ničím výjimečným nezaujme (vizuál, ač povedený, jsme už viděli jinde) a chybí tomu vlastní tvář s atmosférou. Ne, těch 21 kol nebylo utrpením, ale nic to ve mě nezanechalo a vzpomínat na tuhle hru nebudu.

Věřím, že neznat Limbo, tak jdu s hodnocením o několik procent výše. Ale teď prostě nemohu jinak.

Brothers: A Tale of Two Sons je krásná hra. Melancholická. Rovněž je to důkaz toho, že není třeba se vždy vytasit s nějakým nadmíru originálním příběhem. Záleží na tom, jak chcete svůj příběh vyprávět. Například skrze emoce, jako tvůrci této hry. A nepotřebovali k tomu ani jeden řádek textu, což je dobře. Čím méně je toho totiž řečeno, tím více do toho hráč promítne sám ze sebe.

Prostředí je zpracováno nádherně, a je opravdu radost jím procházet a objevovat tamní svět (je libo třeba hrad obrů?). Délka kolem tří hodin hře navíc prospívá, jelikož se nestane, že by se lokace začali opakovat. Hudební složka není nikterak výrazná, ale celkovou náladu dokresluje perfektně.

Hrál jsem sám a na klávesnici. Věřím, že gamepad je pro tuhle hru mnohem vhodnější, ale i tak se dalo na klávesnici zvyknout, ačkoliv to někdy bylo trochu krkolomné. Otázkou spíše je, zda si tento kousek užít sám nebo ho zahrát s někým v kooperaci. A jak to tak bývá, odpověď není jednoznačná. Hra je velmi dobře udělaná pro souhru dvou postav, a tudíž průchod s živým spoluhráčem může být zábava. Problém ale je, že tato hra není o zábavě (alespoň já to tak vnímám), ale o emocích, pocitech a takových těch podobných věcech, díky kterým se něčím necháte plně pohltit. A tohle si nedokážu představit se spoluhráčem, který není na stejné vlně jako já.

Hru tady veskrze jen chválím ale i tak nedávám absolutní hodnocení? Něco málo tomu chybělo, možná i jen trochu jiné rozpoložení. I tak se ale jedná o znamenitý kousek.

Hry tohoto typu vždy těží ze svých předloh, jelikož v základu se totiž nejedná o nic převratného.

Každopádně každého fanouška žluté rodinky tato hra na nějaký čas zabaví. Může za to zejména humor, kdy se autoři velmi zdařile inspirovali u seriálu, a postupné odemykání oblíbených postav. Pak se ale dostaví klasické "klikni a čekej den" nebo to urychli pomocí speciálních donutů (které ač vypadají chutně, tak jsou nechutně drahé - kupují se za reálné peníze). Člověku se to za čas omrzí. Navíc už získá většinu stálých obyvatel města a pak mu už zbývají jen ty nově přidávané z nových sérií (což si přiznejme, novější díly Simpsonových už za tolik nestojí). Všude je pak navíc spousta baráků a dekorací, člověka už to ani nebaví nějak smysluplně stavět a hrát si na urbanistu, a tak to tam fláká jak mu to přijde pod ruku.

Ale stále jsou to Simpsonovi, takže každému velkému fanouškovi to za zkoušku určitě stojí.

Série Assassin's Creed mě přestala zajímat už během hraní třetího dílu, a od té doby se můj zájem točil akorát kolem toho, kdy už konečně oznámí zasazení do feudálního Japonska. Toho jsem se sice dodnes stále nedočkal, při představení dílu Origins, který se odehrává ve starověkém Egyptě, jsem ale přeci jen zpozorněl. K tomu se následně přidala většina pochvalných recenzí a o mém návratu do světa asasínů a templářů bylo rozhodnuto.

Ztvárnění Egypta je perfektní, je za tím vidět spousta pečlivé a poctivé práce. Škoda, že stejná péče ale nebyla věnována i postavám a příběhu. Výsledek toho je, že mě bavilo prozkoumávat celou mapu, a to od velkých měst až po nekonečné pouště, zatímco úkoly jsem plnil jen mechanicky. Z hlavy si nemůžu vybavit žádný takový, který by mi utkvěl něčím v hlavě, a navíc si i nemůžu pořádně vybavit ani jednu postavu z toho seznamu cílů. Asi stačí vědět, že pro blaho Egypta museli zemřít, a další otázky jsou zbytečné.

K hratelnosti, myslím že příklon k některým RPG prvků, se celkem vyvedl. Dle libosti si člověk může rozdělovat dovednostní body k takovým schopnostem, které mu vyhovují, jen je většina orientována spíše na kontaktní boj. Ze zbrojního arzenálu je taktéž z čeho vybírat a není problém si najít tu svou oblíbenou kombinaci zbraní. Teď pár slov k Senu. Tenhle moderní high-tech dron s dokonalým rentgenovým zrakem a bezchybným rozpoznáváním osob musí být snem každé šmírující vlády. Teď ale doopravdy, nevím zda takové schopnosti byly dány Senu z důvodu usnadnění hry pro hráče nebo si tím usnadňovali práci vývojáři při vývoji (přeci jen je jednoduší povel "přivolej Senu", která najde vše, než se piplat s každým questem zvlášť aby dával jeho game design smysl), každopádně to s ní už trochu přehnali.

Takže co říci závěrem? Starověký Egypt to táhne hodně nahoru, ale všechno nezachrání (i tak to vytáhl u mně na poměrně vysoké hodnocení). Nyní vím, že následující díl Odyssey můžu s klidem ignorovat a jen doufat, že si někdy v Ubisoftu uvědomí že perfektně zpracované prostředí není všechno.

Už je to doba, kdy jsem hrál naposledy nějakou válečnou střílečku z pohledu první osoby. Ale herní výzva 2018 míní a hráč pak činí.

Medal od Honor je hra krátká (což je plus). Je hra neoriginální (což je minus). Ačkoliv se autoři snažili o pestrost, což znamená mise za snipera, střelce ve vrtulníku či obyčejného pěšáka, vždy se to smrsklo v obyčejné " vystřílej vše co ti přiběhne před tvůj zaměřovač zbraně".
AI nepřátel je tu taková nijaká. Prostě před hrače nabíhají talibánci s jediným cílem, a to nechat se zabít. V tom je asi podle mě největší kámen urázu. Nepřátelé před vás nabíhají, nechávají se prostřílet, a vy nemáte ani ždibec pocit, že by měli alespoň trošku inteligence.

Lokace jsou lineární, koridorové. Prostě jdete z bodu A do budu B a střílíte vše, co vám přijde do cesty. A to stále dokola, v nezajímavém příběhu.

Ale abych jen nekřivdil, tak musím kladně zhodnotit vizuál, hudební podkres, a abych byl zcela upřímný, tak i ten pocit ze střílení nepřátel.

Jako by to jen sloužilo jako prolog pro multiplayer. Ten jsem ale nehrál, tudíž se zdráhám hru celkově ohodnotit nějakým číslem. Takže na závěr snad jen jednu poznámku. Pořizovat si tuhle hru jen kvůli singleplayeru se nevyplatí.

Playstation Plus je někdy dobrá věc. Člověk se dostane ke hrám, o kterých sice ví, ale do jejich koupě se moc nehrne.

Heavy Rain provází skvělá pověst, tak jsem byl zvědav, co se mi dostane. Začátek byl pro mě rozpačitý. Ano, slouží hlavně pro seznámení s ovládáním, ale i tak působil hodně zvláštně. Pak se ale posuneme v čase, věci se dají do pohybu, a najednou se začíná odehrávat velmi napínavý detektivní příběh, u kterého jsem do posledních chvil netušil, jak by mohl dopadnout. Stejně jako už jeden uživatel tady zmínil v komentářích, i já podezíral psychiatra.

Asi bych tu měl zmínit, že detektivky miluji, takže už od začátku měla tahle hra pro mě dobře nakročeno. A tahle detektivka je navíc kvalitní. Na začátku je představeno několik charakterů, zdánlivě s úplně nesouvisejícími příběhy. Postupem času se ale začne vše proplétat, vše začne dávat smysl a zapadat do sebe. Každý charakter jsem si oblíbil (ač některý až později), samotné rozuzlení mi také dávalo smysl.
Přeci jen se ale dočkáme nějakých těch nelogičností, někdy trochu více bijících do očí. Proč se "otec" vrací o každé prozkoumané adrese zpět na pokoj? Proč se prostě nepodíval na všechny a ty pak rovnou neobjel?

Co se týče hratelnosti, je to pěkné cvičení. Hrál jsem na tu nejtěžší obtížnost, a musím říct že byly chvíle, kdy jsem křečovitě a nervózně držel několik tlačítek na ovladači s obavami, zda se mi postavu podaří zachránit. Ano, tohle nejsou hry od Tellate, tady na rozhodnutí (a na šikovnosti s ovladačem) záleží. I tak mi přišlo, že není až tak obtížné dojít k dobrému konci.

Asi největší negativum bych směřoval ke kameře. Ale to už je jen malý kaz na tom všem dobrém.

Co říci v závěru? Určitě si to zahrajte. A já jdu na další počiny od tohoto studia.

Prvně je třeba zmínit, že i když se to tváří jako Ori and the Blind Forest, má to do skvostu od Moon Studios daleko. Což samozřejmě neznamená špatnou hru. Hrajete tu za lišku (jak jinak než bílé barvy), která se vydává zachránit králíky (ano, opravdu králíky) před vybuchující sopkou. Přiznejme si, že příběh žádné terno není. Na druhou stranu, nemá ani čím urazit.

Za druhé, tedy, špatná hra to není. Dokonalá ale také ne. Označit ji za průměrnou mi je taky ale trochu proti srsti. Byly momenty, kdy jsem si hru užíval. Byly momenty, kdy jsem hru proklínal.

K tomu užívání... Hodně velkou službu tu dělá audiovizuál. Na krásnou, připomínajíc ručně malovanou, krajinu je radost pohledět. K tomu hraje povedená hudba, ne málo připomínající tu z Oriho (i když ji do velkoleposti něco chybí). Herní mechanika také není špatná. Přepínáte mezi dvěma světy, kdy v každém můžete provést jiný úkon.
Například, skáčete přes velkou propast pomocí odrazových plošin. Háček je v tom, že každá z nich je vidět v jiném světě, takže je musíte stále přepínat. Nebo například v tom druhém světě, ponurém, Vás nadnáší v urřitých místech vítr, zatímco v tom druhém, barevném, máte k dispozici portály. Nebo....

... nebo... no, to je v podstatě vše. Víc toho v této hře nečekejte. Budiž ke cti autorům, že se hru nesnažili nijak natahovat. Podle walktroughu na youtube (a achievementu) se dá hra projít do hodiny. Mě se hra protáhla ale ke třem hodinám (s ohledem na celkových 572 úmrtí během hraní se asi není čemu divit). S těmi úmrtími se dostávám k další složce hry a k mému avizovanému proklínání. Takže...

... k tomu proklínání. Čekal jsem pohodovou hopsačku. Buď jsem vyměkl, a nebo se tvůrci ke konci hry pokusili o celkem solidně těžkou hru. Nadával jsem. Proklínal jsem.
Hodně skákacích překážek je založena na perfektně načasovaném odrazu s přesností na milimetry (vzpomněl jsem si na Super Meat Boy), který neodpouští chyby. Žádné životy nemáte, stačí se nepatrně otřít o trn a jede se znova. Naštěstí to alespoň trochu jistí celkem četně rozmístěné checkpointy. Nemám nic proti těžkým hrám, ale tady ta obtížnost není nijak "uspokojující" jako například v Bloodborne či již zmíněném Super Meat Boy.

Hodnocení se pohybuje v rozmezí 60-70%, sám se ještě nedokáži pořádně rozhodnout. Důležitější fakt spíše bude, že bych hru i tak s klidným srdcem doporučil. Ale přeci jen bych k tomu dodal, že není s nákupem kam spěchat a klidně bych vyčkal na menší slevu (a to i přesto, že stojí jen něco málo přes 7 eur). Jednohubka je to ale stále pěkná, leč celkem rychle vyšumí z hlavy.

Série Uncharted byla vždy tím, co jsem konzolistům záviděl. Když jsem si tedy nakonec PlayStation pořídil, s rozehráním Uncharted jsem nezahálel. To, že se nakonec spíše dostalo mírné zklamání (holt vysoká očekávání provázená skvělými ohlasy) je na jiný příběh. Nic to neměnilo ale na tom, že jsem se na zakončení příběhu Nathana Draeka těšil.
Prvně, Uncharted je třeba vnímat jako blockbuster se vším tím spojený, a ve čtvrtém dílu se na tom nic nemění. To ale není urážka. Ne každá hra musi hráče nutit přemýšlet po nocích nad smyslem života.
Druhak, Uncharted 4: Thief's End je nejlepší díl série.

Od třetího dílu ušly technologie pořádný kus cesty a čtvrtý díl nám tohle ukazuje ve vší parádě. Na herní svět je radost pohledět, ať už prozkoumávate starou katedrálu ve Skotsku nebo provozujete rekreační lezení po skalách někde v tropech. K tomu si přičtěte i skvěle vypadající efekty při adrenalinových pasážích, kdy vše vybuchuje a padá (i když se většinou jedná o naskriptované sekvence) a máte před sebou titul, který se vizuálně řadí mezi dnešní špičku.

Velkým kladem pro mě byl Samuel Drake, postava z Nathanovi minulosti. Konečně zajímavý sidekick na cesty (ano, přiznávám se, Elenu jsem si nikdy moc neoblíbil), a jedna z nejlepších postav v Uncharted universu (dle mého skromného názoru).

Příběh rychle odsýpá, pozadí ohledně pirátské kolonie je dostatečně zajímavé k tomu, abyste chtěli vědět co se kdysi ve skutečnosti stalo, během všech těch přestřelek a lezení po všem možném není čas na oddych, překvapení se taktéž dočkáme... ve zkratce řečeno, Naughty Dogs určitě neodvedli špatnou práci.
Ve čtvrtém díle se kruh uzavřel. Nathan a Sam dokončili to, co jejich matka začala, vypořádali se s jejich bývalým parťákem... Škoda jen, že to nepůsobí až tak osudově jak by si tvůrci přáli. Problém vidím v tom, že o ničem z tohohle ale během tří předešlých dílů nebyla ani zmínka.

Nathan je nadále super člověk, pro kterého by bylo zdolání nějaké osmitisícovky jen malé rozcvičení.
A vyvraždění malé armády pro něj taky nebude žádný problém. Totálně to nabourává reálnost světa, ale člověk se to naučí přecházet.

Hratelnost se od minule nijak zvlášť nezměnila. Příjemným zpestřením je jízda džípem v iluzi otevřeného světa, a lano, díky němuž se někdy budete cítit jak Tarzan. Nakonec je tu ještě stealth, který je nyní mnohem více v popředí.

Uncharted 4 mě chytlo a neopustilo. A byť se hra nezařadí do mého žebříčku nejlepších her, nebudu popírat, že jsem se skvěle bavil. Člověk si někdy tu akční přímočarou jízdu velmi rád užije.

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, se tři hrdinové, tedy chrabrý rytíř, starý mág a mrštná zlodějka, vydávají na dobrodružnou pohádkovou výpravu... a prožijí příběh ve hře, která i díky atmosféře, perfektně padnoucí hudbě (rád si poslechnu soundtrack zvlášť), grafickému ztvárnění a obzvlášť výbornému vypravěči, zaznamenala velký úspěch a našla si spoustu fanoušků. Kdo by se taky nenechal něčím takovým unést, že?

Prvně, hned na rovinu řeknu, že největší problém, jaký s touto hrou mám, je ten, že jsem nejprve odehrál druhý díl a pak se vrátil až k tomuto. A jako vítěz je u mě právě druhý díl, hrát to ale opačně tak bych se nedivil kdyby to bylo naopak. Přeci jen, první seznámení je první seznámení. A druhak, miluji plošinovky.

Když pominu svoje subjektivní rozmýšlení nad touhle hrou (které vás stejně moc nezajímá), musím konstatovat, že kluci z Frozenbyte odvedli sakra dobrou práci. A Ari Pulkkinen ještě lepší, protože bez jeho hudby by byla hra poloviční. Ač to nápad nebyl originální, tady je jasná ukázka toho, že i ty věci které tu už byly se dají udělat stále zajímavě a dobře.

Nejraději jsem měl čaroděje, levitace a kouzlení "krabic". Nejméně asi rytíře, horu svalů co zná jen svůj meč, kladivo a svůj štít. Každopádně hraní za každou postavu je zcela odlišné a je hlavním tahákem této hry.
Hru jsem hrál sám, i když si myslím že by to stálo za to i s dalšími dvěma hráči. V tom případě bych měl ale jednu výtku. Co jsem si tak během hraní všiml, postoupit vpřed se dá s každým hrdinou sólo, alespoň v drtivé většině případů (třeba mi tohle někdo v diskuzi vyvrátí, podrobně jsem se na to nezaměřoval). Snad až na mága, kterým je tak trochu komplikovanější kosit nepřátele. Spíš bych si při co-opu představoval, že každý hráč je potřebný a unikátní na určité úkony a postupy hrou dál. Na druhou stranu by se tak musel předělat systém smrti a oživování.

Teď se naskýtá otázka, proč dávám jen takové hodnocení, jaké dávám, když hru v podstatě hlavně vychvaluji. Hodně dělá právě ta skutečnost hraní hry až po druhém díle. Ale víte co, i tak bych ji každému na potkání doporučil. Obzvlášť proto, že se mi teď nevybavuje hra s takhle podařenou atmosférou. Někdo si na Vánoce pouští pohádky v televizi, já si namísto z hotelu raději zahraji Trine (i když to bude spíše jeho druhé pokračování).

Jsem velký fanda původního Bioshocku. A ještě větší fanda jeho pravého pokračování, tj. Infinite. Přesto jsem se tomuto "prostřednímu" dílu celkem dlouhou dobu vyhýbal. Ne že by mě nelákalo znovu se projít po podmořském utopickém světě Rapture, ale Ken Levine, duchovní otec značky, se na tomto pokračování nepodílel a to mi k přehlížení stačilo.
Přeci jen jsem hru ale nakonec ze své steam knihovny nainstaloval, rozehrál, a nakonec i dohrál. A k mému překvapení jsem si hru i dost užil.

Takže, co se od minule změnilo? Popravdě, moc toho není. Rapture pokračuje nadále ve svém úpadku, po chodbách se stále prohánějí spliceři, občas narazíte na velkého taťku v doprovodu malé sestřičky, všude nacházíte nahrávky odkrývající hlubší pozadí světa, a každá popelnice je stále dobrým přísunem nějakého toho střeliva navíc. Proč také měnit něco, co tak dobře už jednou fungovalo, že?

Jedna zásadní změna tu ale přeci jen je. Tentokrát si zahrajeme za velkého taťku. Ač je to nápad dobrý a celkem originální, poznáte to bohužel jen podle vrtáku přidaného mezi Váš arzenál zbraní. A dusotu. Protože i když hrajete za obrněný tank, každý obyčejný splicer Vás dokáže celkem snadno sundat (hráno na nejtěžší úroveň).
Můžete ale jako správný taťka adoptovat malé sestřičky, které pak pro Vás vysávají adama z mrtvol. Stačí akorát, když je budete během toho bránit. No, hlavně ze začátku mi tyhle části daly nejvíce zabrat. V pozdější fázi hry jste ale už tak zásobeni všemožnými věcmi a penězi, co se všude válí, že není problém cokoliv jakkoliv umlátit za pomoci plasmidů a neustále střelby. Oblíbil jsem si kombo zmražení nepřítele a vrtákem, tedy dokud jsem ho za stále přeměny v ledovou kostku neumlátil k smrti. A to opakuji, že jsem to hrál na nejtěžší obtížnost.

Příběh svému staršímu a mladšímu bratříčku ostudu nedělá, ale přeci jen kope nižší ligu. Celou dobu jsem čekal na nějaký velký zvrat, kudlu do zad, k mému překvapení ale vše došlo k takovému konci, k jakému to směřovalo už od začátku.

Tak i tak se toto pokračování, či spíše rozšíření prvního dílu, zdařilo. Více než jsem čekal, či si byl schopen původně připustit.

"Would you kindly enjoy the game?"

HORIZON ZERO DAWN se mi strašně těžce hodnotí. Faktem ale zůstává, že po tolika nadšených ohlasech a recenzí jsem očekával přeci jen o něco více.

Začal bych příběhem, který se odehrává ve dvou rovinách. V té první, současnosti (či velmi daleké budoucnosti chcete-li) jsem se dočkal klasického příběhu o vyvrheli, který nakonec všechny sjednotí. Klasický příběh plný klišé, leč neurážející. Vedlejší úkoly jsem téměř neplnil. Ve výsledku se ukázalo že stejně o moc nepřicházím.
Pak je tu ale druhá linie, odehrávající se v minulosti (nebo ne tak vzdálené budoucnosti chcete-li), v níž objevujete bunkry takzvaných "old ones" a odkrýváte postupně pravdu o zkáze starého světa. A to mě bavilo, hodně. Mnohem více mě zajímalo co se stalo před zkázou, jak to dopadlo s posledními žijícími lidmi, než to, co se dělo hrdinům v současnosti. Hltal jsem doslova každý nalezený záznam, každý střípek informací,

Hlavní postava, Aloy, je klasický morální bezchybný klaďas, u kterého byste hledali kostlivce ve skříni marně. Neříkám že by byla nesympatická, ale působí tak moc dokonale až to pomalu začne nudit. Jak by řekl Just Write, chybí jí „duch“ https://www.youtube.com/watch?time_continue=267&v=vOJmhq-ve2Y )
Ostatní postavy na tom nejsou o moc lépe, jen si prostě budete postupně odškrtávat povinné položky dobrý chlapík, který je ale nucen přidat se ke zlým, jinak mu zabijí rodinu atd., a to se týká i záporných postav.
To ale úplně neplatí pro dva charaktery, se kterými se seznámíte jen přes zápisy v denících a audiovizuálních nahrávkách. Elisabeth a Ted mi přišli i na tak malém kousku mnohem lépe napsané postavy s uvěřitelnějšími motivacemi pro to, co dělají, než celý zbytek osazenstva.

Další kapitolou je svět. Na jednu stranu nádherně vypadající, živoucí, uvěřitelný (pokud přejdeme fakt že poušť a sníh od sebe mohou ležet pár metrů), obydlený zajímavými robotickými dinosaury, na druhou stranu ale obydlený těmi zmíněnými robotickými dinosaury na každém rohu. Chvilkami jsem si připadal, že procházím jen jednotlivými arénami plných nepřátel, kterými se musím probojovat. Žádné poklidné brouzdání ve světě a objevování detailů jako například v Zaklínači 3 či GTA. Tady se cesta většinou smrskla na rychlý sprint před nepřáteli rovnou do cílové destinace. Pak jsem objevil fast travel a nic jiného jsem na přesun už nepoužíval.

Když už ale na nějaký boj došlo, musím říct že jsem si ho užíval. Pokud pomineme fakt, že nejlepší na sejmutí robota je luk a šíp (zajímalo by mě jak by tohle zfilmovali), je celý systém soubojů celkem dobře promyšlený a nabízí vícero možností, jak ho uchopit. Souboje jsou přiměřeně těžké (pokud proti obě nepoštvete celé stádo), dynamické, vyžadující vaši plnou pozornost.
Lze využít i stealth, i když ten byl pro mě někdy spíše k vzteku. Aneb když se na poušti dokážete schovat v trsu vyšší trávy půdorysně metr na metr, ale v džungli plné vysokých kapradin a plno keřů ne.

Výše popsané vypadá, že hru jen kritizuji. Když se na to ale podívám jako na celek, tak musím říct že i přes všechny ty neduhy, nedokonalosti a nedotaženosti, jsem si hru nakonec i užil. Jen se nemůžu zbavit dojmu nevyužitého potenciálu. Tak třeba v dalším díle.

Limbo patří k mým srdcovkám, tudíž nově oznámený počin od severských Playdead se hned zařadil mezi tituly, které si rozhodně musím zahrát.

Hned z prvních okamžiků po rozehrání si nejde nevšimnout podobnosti s již zmíněným Limbem. Opět se vžijete do role chlapce v temném světě, který Vám nedá žádné jasné odpovědi, plníte jednoduché hádanky a snažíte se ze všemožných drobných náznaků odkrýt smysl všeho.

Jak už jsem naznačil, hádanky zde nejsou nic komplikovaného. Máte jen jedno akční tlačítko, kterým buď posouváte různé předměty nebo uvádíte do pohybu různé páky. Zajímavým zpestřením k řešení hádanek je ale ovládání "prázdných" lidí pomocí mozku a poté mise v miniponorce.

Více než na gameplay se autoři soustředili na vykreslení atmosféry. Vizuálně je hra nádherná, hudbu tu ale nečekejte. Jsem přesvědčený že jakýkoliv hudební podkres by akorát ničil ten tíživý pocit, který jsem během hraní cítil.

Herní doba je něco málo přes tři hodiny, což si myslím že je pro tuhle hru plně dostačující. Je to tak akorát než by se začala moc opakovat a zbytečně zážitek natahovala.

Osobně musím říct že jsem si tento titul moc užil, ale Limbo pro mě zůstává přeci jen lepší hrou. Jediné co mě nakonec mrzí je to, že se tvůrcům podařilo vytvořit zajímavý svět, o jehož fungování a pravidlech bych se rád dozvěděl více, ale nic víc než střípky nedostanu.

Pokud vám to unikne stejně jako mě,na YouTube je možné shlédnout alternativní zakončení. Svým způsobem dává vodítka k vysvětlení příběhu.

Projíždím krajinou na své Klepně, kochám se nádherným výhledem zapadajícího slunce, poslouchám šelestění větru mezi stromy a přitom ne a ne pochopit jak nějaké studio mohlo vymodelovat tak nádherný herní svět. Náhle narážím na starou opuštěnou věž a jako správný zaklínač se ji samozřejmě rozhodnu prozkoumat. Ve zkratce řečeno, zabil jsem příšeru, v nejbližší vesnici našel někoho, kdo mi za odvedenou práci zaplatí a vyslechl si tragický příběh s tím spojený. Prostě klasický pracovní den zaklínače ze školy Vlka.

Mimo hlavní dějovou linii si tvůrci připravili nespočet vedlejších questů (otazníky je mapa kolikrát opravdu zaplavena), přitom jsem se ale žádných generických úkolů typu najdi a přines nedočkal. Ba naopak, cestou jsem prožil spoustu zajímavých příběhů ze světa zmítaného válkou, viděl mnoho utrpení, sobeckosti, a odporné lidské povahy, kde dobro nemusí zvítězit nad zlem.
Alespoň že já jako hráč můžu na základě svých rozhodnutí určit, jak se daná situace bude nadále vyvíjet a pokusit se alespoň o nějakou spravedlnost (přiznávám, neutrální Geralt mi moc nešel). Ne vždy je to ale jednodché.
Plním si jeden nejmenovaný quest, příšery úspěšně zabity, nevinní zachráněni, odměna vyplacena. Člověk by měl být spokojený s dobře odvedenou prací, ale nemůže se zbavit toho hlasu vzadu v hlavě, který mu našeptává že tu něco nesedí. Tak mi to nedalo a našel jsem si walkthrough na wiki. A jak jinak, ukázalo se že ten hlas měl pravdu a že mi kvůli mé nepozornosti zůstala část pravdy skryta.

O tom dobrém by se dalo mluvit hodně dlouho (a už to udělali ostatní přede mnou), proto bych teď spíš zmínil tři věci, které mi dokonalý zážitek trochu kazili.

Za prvé, předměty. Inventář Vám bude praskat ve švech z toho jak neustále budete všude sbírat na co přijdete (aneb každý správný hrdina sebou nosí 10 zlomených hrábí, kdo ví kdy se budou hodit že). Samozřejmě že se to vše dá využít k výrobě zbroje, ale i tak. Navíc se to týká se to i vybavení. Najdete novou zbraň s výbornými skilly, narvete do ní nejlepší runy co máte, no, a za tři hodiny tu zbraň zahazujete a měníte za jinou, novou, lepší.

Za druhé, hlavní příběhová linka. Osobně si myslím že je povedená a že plní svůj účel a logicky nás postupně provede celým světem. Co se mi ale moc nelíbilo byl závěrečný akt, kdy dojde k velkolepému boji s nepřítelem a začne se hrát o osud světa. Tak nějak to prostě sklouzne ke klasickému klišé RPG her. Na druhou stranu ale i já musím uznat, že se k tomuhle začala připravovat půda už v prvním díle a svým způsobem je to logické vyvrcholení.

Za třetí, Triss. Oblíbil jsem si ji zvláště ve druhém díle, tudíž jsem měl rozhodování v tom třetím lehké. A ano, je tu možnost volby mezi Yennefer a Triss, ale tvůrci nám stále tak nějak podsouvají tu první. Sice je to věrné knižní předloze, ale přeci jen si hry jdou svojí vlastní cestou tak proč by nemohla jít i tato volba.

Závěrem snad už zbývá jen dodat že to byla pořádná jízda, kterou bych si strašně rád někdy zopakoval (ale nejděte si přes sto hodin volného času). Za zmínku stojí určitě i obě DLC, a to zejména Blood and Wine, kde se s Geraltem nadobro rozloučíme. Děkuji Sapkowskimu za stvoření tak skvělého univerza a knih a děkuji CD Projektu za vyjímečnou herní trilogii. Uvidíme se u Cyberpunku.

Audiovizuální orgie toho největšího kalibru.

Předně, tohle není hra se spoustou mechanik a složitým gameplayem. Na to tady není místo.
Tahle hra je o CESTĚ. Nevíte, kde jste se tu vzali, jaký je Váš úděl. Jediné jisté je, že se musíte dostat na horu viditelnou v dálce. Proč, a co tam na Vás čeká, to už záleží jen na hráči jak si to bude interpretovat.

Jak řekl kdysi T. S. Eliot: "The journey, Not the destination matters".

Lépe by se tato hra nedala vystihnout. Cestou budete zažívat všemožné emoce, od uvolnění a užívání nádherných okolních scén po smutek v zamrzlé divočině. K tomu dopomáhá perfektní soundtrack (jakýkoliv AAA titul by mohl závidět).

Těžce dále popisovat tuhle hru. Zkuste si touhle cestou taky projít.

You died, you died, you died... a takto pořád dokola.

Tohle pro mě byla co se týče soul her premiéra. A i když jsem o této sérii něco už věděl, připraven jsem na vše nebyl.
Hru jsem se zvědavostí rozehrál, a pak následovalo první poznávání světa, první rozsekání od obyčejného vidláka, druhé rozsekání od toho samého vidláka, zjištění a zděšení, že se nepřátelé po mé smrti oživí, zděšení, že se tak stane i při cestě do Hunter's Dream a zpět, setkání s prvním bossem, zjištění, že to nebyl boss ale obyčejný mob, setkání s prvním opravdovým bossem (koukám na tebe, Cleric Beast), rozmáznutí bossem, první velká euforie nad pokořeným bossem... a tak dále.
K té euforii. Nepamatuji si, že bych v nějaké hře cítil takové zadostiučinění jako právě v této hře. A nemuselo to být jen nad mrtvou bestií. I z každé hloupé nalezené zkratky jsem měl radosti na rozdávání.

Základní pravidlo pro tuto playstation exkluzivitu zní: Smrtí se učíš. A že budete umírat. Často. Hodně často. A tu samou lokaci budete procházet pořád dokola a dokola, s každou smrtí se dostávat pomalu dál a dál (také v tom úplně vidíte film Na hraně zítřka?), až nakonec budete znát lokaci nazpaměť a projdete ji i poslepu. To platí zejména pro začátek hry. V pozdější fázi mi buď ovládání přešlo více do krve (jak mi tu radili v diskuzi, hlavní je se naučit pohyb během soubojů, tj. hlavně úskoky), nebo autoři trochu ulevili na obtížnosti. Tím se trochu vytratil ten pocit, kdy jsem se bál třeba i jen vyhlédnout někde za roh s tím, co tam na mě čeká. A nebo jsem si na tu obtížnost a umírání prostě jen zvykl.

Velké plus dávám za vylepšování předmětů. V podstatě hned z kraje jsem si pořídil zbraň Ludwig's Holy Blade a s ní vydržel až do konce. Jinak mimochodem, všechny zbraně tu vypadají dost stylově. Jen jsem nikdy nepřišel pořádně na kloub pistolím. Fungují tu na principu ochromení protivníka (nikoho jimi nezabijete) a k využití těch pár vteřin k zasazení pár úderů. já byl spíš na to sekání hlava nehlava a rychlé uhýbání.

Příběh (a lore hry) je zajímavý, promyšlený, za mě originální. Tohle říkám ale potom, co jsem si ho načetl na internetu a shlédl několik vysvětlovacích videí na youtube. Stejně tak jako vám hra nedá nic zadarmo v hratelnosti, tak i co se týče příběhu, musíte hodně pátrat a domýšlet si. Pro mě bylo celkem nezvyklé, že je děj víceméně převyprávěn pomocí popisků u různých předmětů a jemných náznaků všude kolem. Tudíž hrou můžete proběhnout aniž byste vůbec zaregistrovali něco jako je příběh, nebo můžete pátrat, vše prozkoumávat. Pak Vás čeká překvapení, jak bohatý a zajímavý svět se vývojářům podařilo vytvořit.

Tohle si opravdu zahrajte. Má to vše, co Vás může na ostatních hrách štvát (tj. častá smrt, velká obtížnost, nikdo vám nic nevysvětlí, opakování stejné lokace stále dokola), ale nějakým zázrakem to tady budete milovat. A navíc, výzvy jsou od toho, aby se pokořily. A tahle hra výzvou je.

He doesn't row

Zaslouží si tato hra absolutní hodnocení? Na to ať si odpoví každý sám. Kdybyste se ale ptali na můj názor, bez váhání odpovím ano.

Asi nemá cemu mluvit o grafickém zpracování (je skvělé), o hratelnosti (sice ničím výjimečná, ale dobrá a zábavná), či o hudbě (přiřadtě si nějaký superlativ). O tom se dočtete v jiných komentářích a já bych se už jen opakoval.

Vsuvka:
Prvnímu dílu, tj. světu Rapture, jsem se dlouho vyhýbal. Z videí to na mě působilo všelijak, rozhodně ne ale jako titul se skvělým příběhem a prostředím. No, každý se může mýlit. Druhý díl (myslím Infinity, ne druhý díl z Rapture, který vznikl bez přítomnosti Levineho) jsem už každopádně vyhlížel s velkým napětím.

Jsou hry, kde tvoří příběh jen kulisu, jakýsi spojovací můstek jenž drží pohromadě (jakžtakž) celou hru. A pak jsou hry, které mají svým příběhem co říct. Hry, které po dohraní nebudete moci vytěsnit z hlavy. Hry, které budete chtít rozehrát znovu a znovu (já se už chystám na čtvrté rozehrání... ano, není to moc, ale ja obvykle hry dohraji jen jednou, takže se jedná o takový osobní rekord). Takovým příkladem je právě Infinite.

Teď několik náhodných myšlenek.

Columbia - i když zní na papíře podvodní svět lépe než ten v oblacích, při hraní jsem to měl naopak. První vstup do nebeského města pro mě patří k jednomu z nejlepších zážitků mé videoherní "kariéry".

Elizabeth - Booker je dle mého zajímavější protagonista než ten z prvního dílu, a sourozenci Luteciovi jsou skvělí průvodci, hlavní pozornost si tu pro sebe ale krade mladá Elizabeth. To ona táhne celý tenthle kolos dopředu. To do ní se platonicky zamilujete (soupeří o první příčku s Triss ze Zaklínače...ehm, žiju i opravdový život, opravdu). To ona Vás bude po celou dobu zajímat. To ona je středobod celé hry.

Příběh - ano, dokáže zamotat hlavu. Ale vše je ve výsledku dobře vysvětleno, nezůstávají žádné nedořešené otázky. Je to prostě komplexní příběh, kde do sebe vše zapadá. Být to film, tak tu máme kandidáta na oscara (koho by takové ceny ale zajímaly, že; hlavní je vlastní požitek).

Vzpomínky, pocity - jednoduše řečeno, ať už je to kniha, film, hudební album či v tomto případě hra, někdy v životě přijde nějaké z těchto médií, které Vás ovlivní. A pro mě je to tento počin právě.

A tím bych tohle povídání ukončil. Pokud se chcete dozvědět více něco o hře, přečtěte si jiné komentáře (doporučuji ten od uživatele Barney). Já si tu sepsal jen několik svých myšlenek k mé nejoblíbenější hře. Zahrajete si ji, stojí to za to.

Will The Circle Be Unbroken?

Starými hrami nepolíben jsem k tomuto titulu přistupoval jako velký neznalec těchto dvou hrdinů. Což ale rozhodně nebylo ke škodě, navíc když se jedná o jakýsi remake původní hry. Remake, který své kořeny rozhodně nezapře.

Příběhově o nic světoborného nejde. Však to znáte, z obyčejného chlapíka, v našem případě, ehm, lištičky, či jak bych Ratcheta jinak popsal, se stává hrdina Galaxie, a to s pomocí jeho věrného druha, malého plecháče Clanka. Jenže člověk po téhle hře ani žádný složitý příběh plný zvratů nechce. Příjemně to odsýpá, kolikrát je se i čemu zasmát, jednoduše řečeno, plní to svůj účel. Zato jednotlivé planety, které navštívíte, to už je jiná. Každá lokace je něčím specifická a nezaměnitelná od ostatních. Navíc společně s grafickým zpracováním si budete především exteriéry opravdu užívat.

Většinu hry ovládáte Ratcheta (Clank je tu akorát na pár neakčních pasáží), který svým arzenálem zbraní kosí jednoho nepřítele za druhým. A že to je nějaký arzenál. Na výběr je jich tu více jak patnáct, a přitom je každá unikátní. Ať už od těch klasických na způsob samopalu, po ozvláštněné (brokovnice, co mění nepřátele na pixely) až po takové ujetosti jako je disko koule, díky které nepřátelé předvádí to, co znamená mít tanec v krvi (a i tak je ale neocenitelná ve chvílích, kdy se budete potřebovat zmobilizovat a uklidnit situaci). Časem se naučíte využívat veškeré prostředky (málo munice Vás k tomu navíc vyloženě tlačí), a společně s tím přijde i výborný požitek z dynamické akce.

Nepřátelé jsou různorodí, ale na všechny platí stejná taktika… per to do něj čím můžeš. Někdy jsem měl pocit, že se na nějakého protivníka hodí více určitý typ zbraně, ale ve výsledku je to víceméně jedno, protože umlátit se dá každý vždy vším, co střílí nebo metamorfuje na ovci. Obtížnost není nijak vysoká, na druhou stranu od toho ale procházku růžovým galaktickým parčíkem taky nečekejte.

Celou dobu během hraní je Vám jasné, že hrajete něco ze „staré školy“. Nevím, jak to správně popsat, ale mám pocit, že takovéto hry se dnes už nedělají. A to je sakra škoda, těch deset hodin uteklo rychle a já bych si moc rád dal nějaký přídavek. I přesto že stále jedná jen o zábavnou jednohubku. Ale sakra moc zábavnou.

Jednoduchá logická hříčka, ze které už je na první pohled patrná její primární platforma, tj. mobily.

Hra hráče provede dvaceti levely, které se od sebe moc neliší, žádný nevyniká ničím zajímavým. Základním kamenem hrarelnosti je běžet dál k cíli a sem tam přemístit nějaký blok zeminy pro postup dále. Vše je časově omezeno, jelikož se lokace za vámi postupně bortí. To vede někdy k frustraci na konci kola, kdy nestihne správně vyřešit puzzle a vrátí vás to na začátek. Naštěstí těch dvacet kol uteče rychle, tudíž i přes jednotvárnost nestačí hra začít moc nudit.

Příběhově víme jen to, že se snažíme rozpadající se svět zachránit nalezením mystického stromu. A to je vše. Konec je zvláštně useknutý. Nejspíše tu byly ambice vydat další kola, možná že i ještě jsou, vyhlížet je ale nebudu.

I přes kritiku výše jsem si tuhle jednohubku (cca 2 hodiny) celkem užil, zvlášť když vezmu v potaz cenu 0,5 eura (ve slevě). Každopádně se dá najít spousta lepších her podobného ražení.

Nikdy jsem nehrál žádnou hru z této série, dokonce ani ten Ground Zeroes. Ale sleva na playstoru byla lákavá, recenze ještě více, tak proč to nezkusit, že.

Jako neznalce Kojimovy tvorby mě v první misi trochu překvapily některé výjevy aneb být pronásledován ohnivým ďáblem na ohnivém jednorožci, ale celkem rychle jsem na ten jeho styl přistoupil.

Takže si tak běhám po Afghánistánu, plním hlavní mise, spoustu vedlejších, posílám si na základnu čím dál tím víc vojáků, starám se o základnu, dělám vývoj, ale především objevuji stále nové možnosti jak danou situaci vyřešit.
A to je ta největší síla této hry, otevřenost a variabilita. Jak jinak si vysvětlit fakt, že plním vedlejší misi "Eliminate the Heavy Infatry 08" (po osmé to samé) a stále mě to baví.
Ono celkově je náplň misí taková jednotvárná, a záleží poté na hráči jak k tomu bude přistupovat. Můžete zkoušet stále nové věci a třeba se u toho bavit stejně jako já, nebo každou misi splnit co nejrychleji a odsoudit hru za stereotyp.
To ale neznamená že by hra byla bezchybná. Ocenil bych přeci jen více příběhově orientovaných misí po vzoru té úvodní nebo té v karanténě atmosféra se té misi upřít nedá. Pak věřím že bych šel s hodnocením ještě výš.

Ještě k rekrutování vojáků na vaši základnu. Probudilo to ve mě jistou sběratelskou vášeň srovnatelnou se sbíráním hokejových kartiček v dětství. Prostě jsem musel mít na své základně ty nejlepší. Někdy se to stávalo pro mě i hlavní náplní vedlejších misí, tedy hlavně si vyzobat ty dobré vojáky.

Co se týče technického stavu, neměl jsem s ním žádný problém až na jednu výjimku. Lezení po skalách. Ovládáte jednoho z nejlepších vojáků, pro kterého není nic překážkou. Tedy až na skalnatý výběžek půl metru vysoký.

Tahle ochutnávka světa metal gearu se mi moc zamlouvala. Vzbudila ve mě zvědavost a chuť poznat tento svět víc, zjistit odkud ty postavy pocházejí, co s nimi bylo dál.
A hratelně? Bojím se, že každá další stealth hra, ketrou budu teď hrát, bude uz jen slabým odvarem metal gearu.

Je to hra? Nebo, jak hodně uživatelů zmiňuje, interaktivní film?

Podle mě je to hlavně dobrý marketingový tah pro Vertigo. První díl série Fables (u nás Mýty) mi totiž díky téhle hře už leží doma na stole.

O grafice, hratelnosti či herních mechanismech nemá cenu mluvit. Kdo hrál jinou hru od „vypravěčů“ z Telltale už ví, že si pořád jedou svou a o nějaké inovace se moc nezajímají.
Ale o tohle autorům nejde. Jejich cílem je vyprávět příběhy (a rejžovat na známých značkách…).

A že si tentokrát vybrali dobře. Bill Willingham, autor komiksů přišel s nevšedním nápadem…pohádkové bytosti, vyhnané ze svých domovů snažíc se přežít v New Yorku.

Příběh hry zaujímá místo před dějem komiksů. Hlavní role se zde ujímá Bigby Wolf, šerif Mýtova (a mimo jiné ten, co se kdysi pokusil pochutnat si na babičce a Karkulce), před kterého bude postaven úkol vyřešit sérii vražd.
Postavy jsou zajímavé a dobře napsané, spoustu si jich oblíbíte, děj poměrně dobře táhne a drží vás v napětí.
Opět máte spoustu voleb jak se rozhodnout, ale vliv na vývoj příběhu je minimální (volby jsou spíše o tom, že si utváříte charakter hrdiny; většina z nás podle sebe sama).

Soundtrack nijak výrazný není, ve Walking Dead mi přišel lepší. Tedy až na jednu vyjímku, úvodní skladbu.

Hru jsem začal hrát až po vydání všech epizod, a určitě je to tak lepší. Epizodický formát mi sice nevadí, to by ale musela každá epizoda něco nabídnout. A to se bohužel moc nedá říct o epizodách 2 a 4. Nejvíce jsem si užil epizodu první (i přes šok že hned z kraje zabijí moji oblíbenou postavu…čtenáři komiksů nejspíš šokováni nebyli) a třetí (závěrečná potyčka s proměnou na vlka a následnou záchranou od Sněhu se povedla).

Takže důvod, proč si tuhle hru zahrát? Je to skvělá vstupní brána do světa Mýtova, a já už se teď nemůžu dočkat, až si celou sérii přečtu.

Tentokrát bez číselného hodnocení, opravdu se jedná jen o odrazový můstek ke skvělé komiksové sérii (snad, mám rozečtený teprve první díl :D).

To, co je pro mne s válečnou tematikou Na západní frontě klid mezi knihami, Bratrstvo neohrožených mezi seriály a Tenká červená linie mezi filmy, jsem očekával, že bude Valiant Hearts: The Great War mezi hrami.

A musím bohužel říci, že jsem nedostal přesně to, co jsem očekával.

Jen krátce o herních mechanikách. Hra, ač se jedná o logickou adventuru, rozhodně nestojí na tom, že si budete lámat hlavu nad řešením úkolů. Ty jsou povětšinou velmi lehké a skládají se z opakujícího se „zatáhni za páku“, „najdi předmět“, „pošli pro něco psa“ nebo „hoď něco na něco“.

Ale o tohle v této hře nejde, a to muselo být jasné každému, kdo viděl předtím nějaký trailer.

O vizuální stránce zde nemá cenu psát, že je velmi zdařilá už všichni víme z propagačních materiálů.
Hudba je minimalistická, ale k tématu hry se rozhodně hodí. Obzvláště v těch smutnějších částech příběhu krásně dokresluje atmosféru.

Ve hře hrajete za 4 charaktery, jejichž osudy se během války různě proplétají. Každá z postav zastupuje

Emile, postava, za kterou jsem hrál nejraději. Přišlo mi, že tento charakter vnímá hrůzy a nespravedlnost války ze všech nejvíc, možná i proto že nemá žádný jasný cíl. Mezi silné okamžiky řadím určitě jeho poslední misi, ale velmi na mě zapůsobila i ta část, kde si vzájemně s jedním německým vojákem zachrání život, a o pár okamžiků později sledujete, jak se Emile (ač určitě ne dobrovolně) podílí na zabití jeho zachránce. Hodně to připomíná tu část z knihy Na západní frontě klid, kdy se dva nepřátelští vojáci ocitnou spolu v jednom zákopu. Dva lidi kteří proti sobě nic nemají, za normálních okolností by mohli být i přátelé, ale válka je postavila proti sobě.

Karl. Válka lásce rozhodně nepřála. To poznal i Karl. Pro něj žádná válka není, jen touha vrátit se zpět domů k ženě a dítěti. Nějak sám nevím, co bych k němu napsal více.

Ana, odvážná ošetřovatelka. Během jejích misí je nejvíce vidět že se vývojáři v ukazování krutostí války občas drželi zkrátka - amputace ruky pilkou v této hře rozhodně žádná hrůza pro vojáka není. Ale to je možná jen můj pohled na věc.

Freddie - toho jsem si nikdy neoblíbil. Tuto postavu žene kupředu touha po pomstě. A pomsta má být vykonána na Baronu Von Dorfovi. A s tím Baronem jsem měl velký problém. Když už se tvůrci snažili zachytit poměrně věrně hrůzy války, tak proč z tohohle němce (a částečně hlavního záporáka) udělali karikaturu, která by se hodila do kresleného seriálu pro malé děti. Během jeho misí si mimo jiné zajezdíte v tanku, sestřelíte pár letadel… já bych se bez toho obešel.

Do hry implantovali tvůrci spoustu zajímavostí, které odkrýváte i sbíráním předmětů. Něco zaujme více (dopisy z fronty), něco méně. Hrát kvůli nim hru ale rozhodně nemusíte, hodně věcí je dohledatelných na wikipedii.

Hra je to pro mne rozporuplná. Být všechny mise jako u Emila (hlavně ke konci), určitě bych byl spokojenější.
Jestli chtěli tvůrci vyobrazit veškeré hrůzy války, tak musím říci, že dle mého se jim to moc nezdařilo. Ale třeba to jejich záměr nebyl a jenom já si vysnil dle trailerů něco, co to ani nemělo být.
Od hry každopádně nikoho neodrazuji, já těch 15 dolarů nelituji.

První otázka, která se nabízí: Je Rayman Legends důstojným pokračovatelem rok starého Originu? Já říkám, že rozhodně ano!
A druhá otázka: Je Rayman Legends snad lepší než právě zmíněný Rayman Origins? Tady se dle mého budou odpovědi lišit, pro mě osobně zůstává druhé novodobé Raymanovo dobrodružství zůstává pozadu za tím prvním.

V základu se jedná o stejnou hru jako první díl (proč také měnit to co už jednou perfektně fungovalo), ale několika změn hra přeci jen prodělala. Oproti Rayman Origins je hra mnohem dynamičtější,
Tou největší změnou v hratelnosti je Raymanův kamarád Murphy, kterého budete v některých kolech ovládat společně s Raymanem. Hru to trochu stěžuje, zvláště v těch rychlých kolech nebudete někdy vědět, co máte dělat dřív.

Změnu také prodělala grafika. Rayman Legends je plastičtější, když se podíváte na postavu Raymana tak by se dalo říci, že je 3D. Mně osobně se mnohem více líbila kreslená grafika z Rayman Origins.

Základní kola nejsou nijak složité, ani když chcete získat Zlatý pohár (poháry se odvíjejí od počtu nasbíraných lumů), pak tu jsou ale i kola na čas, kde zachraňujete teensíky. A u těchto kol na čas jsem si už občas zanadával :-). Nejzábavnější jsou vždy finálová „hudební“ kola v daných světech. Ty mi pro změnu vždy vykouzlily úsměv na tváři.

Tvůrci do hry přidali tzv. Challenges, ve kterých se budete snažit sesbírat co nejvíce lumů nebo co nejrychleji proběhnou nějaké kolo. Své výsledky poté můžete porovnávat s ostatními. Ač je to zajímavé zpestření hry, celkem rychle omrzí (hlavně kvůli tomu že se určité pasáže většinou stále opakují).

Rayman Legends je velmi zdařilá hra, u které nelituju koupě, ale Origins je pro mě lepší, ať už grafickým zpracováním nebo podlě mě rozmanitějšími světy.

Své pocity ze hry nebudu rozepisovat u každé epizody zvlášť, ale shrnu je v tomto jednom komentáři.

Hra mě, v době kdy vycházela po epizodách, úplně minula. Dostal jsem se k ní až nedávno, ale s tím, že jsem od ní nic nečekal. Po pár minutách hraní mi ale bylo jasné, že jsem se mýlil. Už je to dlouho co ve mně zanechala nějaká hra tak silné pocity.

Dominantní stránkou hry je příběh. Od ostatních „zombie“ příběhů se odlišuje hlavním motivem, kterým dle mého v této hře není přežití, ale vztah Leeho a Clementine. Každopádně děj je emotivní a párkrát budete i překvapeni co si pro vás autoři přichystali.

Základem každého příběhu jsou postavy. Velkou část hry strávíte jen povídáním si s ostatními postavami. Naštěstí jsou ale charaktery a dialogy dobře napsány, tudíž tato část hry je i zábavná. Buďte si jistí, že si mezi všemi postavami najdete své oblíbence.A bohužel si můžete být téměř jistí, že uvidíte i smutný konec svých oblíbenců.

Hra bývá přirovnávána k interaktivnímu seriálu. A ono to tak i docela je. Neočekávejte žádné složité řešení hádanek a rébusů, které byste si museli kreslit na papír. Když už na nějaký zádrhel v této hře narazíte, buďte si jistí, že jeho řešení vám moc času nezabere. Hlavní aktivitou v této hře jsou dialogy a volba toho, co vaše postava řekne nebo udělá. Často tak bude docházet k situacím, kdy se budete rozhodovat kterou postavu nebo čí návrh podpoříte. Kolikrát se budete muset rozhodnout koho zachránit či jestli si někdo zaslouží žít nebo zemřít. Líbilo se mi, že jsem si svá rozhodnutí mohl na konci každé epizody díky statistice porovnat s ostatními.

Hudba není nijak výrazná, ale perfektně dokresluje atmosféru celé hry. Rád si občas nějaké kousky na youtube pustím, obzvlášť odkaz

Walking dead je hra která určitě stojí za vyzkoušení. Hra, od které jsem moc nečekal a která se nakonec zařadila mezí mé nejoblíbenější. Tak snad jen na konec odkaz

Tak prostá grafika, jen 4 možnosti při výběru povolání, zcela beze zvuků, počet předmětů ve hře taky není nijak velký, ale i přes tohle všechno si mě tahle hra získala. Pamatuji si že když jsem byl nemocný, dokázal jsem u Tibi vydržet celý den.
Jediné co tuhle hru sráží jsou podle mně až moc velké postihy za smrt.