Jsem velký fanda původního Bioshocku. A ještě větší fanda jeho pravého pokračování, tj. Infinite. Přesto jsem se tomuto "prostřednímu" dílu celkem dlouhou dobu vyhýbal. Ne že by mě nelákalo znovu se projít po podmořském utopickém světě Rapture, ale Ken Levine, duchovní otec značky, se na tomto pokračování nepodílel a to mi k přehlížení stačilo.
Přeci jen jsem hru ale nakonec ze své steam knihovny nainstaloval, rozehrál, a nakonec i dohrál. A k mému překvapení jsem si hru i dost užil.
Takže, co se od minule změnilo? Popravdě, moc toho není. Rapture pokračuje nadále ve svém úpadku, po chodbách se stále prohánějí spliceři, občas narazíte na velkého taťku v doprovodu malé sestřičky, všude nacházíte nahrávky odkrývající hlubší pozadí světa, a každá popelnice je stále dobrým přísunem nějakého toho střeliva navíc. Proč také měnit něco, co tak dobře už jednou fungovalo, že?
Jedna zásadní změna tu ale přeci jen je. Tentokrát si zahrajeme za velkého taťku. Ač je to nápad dobrý a celkem originální, poznáte to bohužel jen podle vrtáku přidaného mezi Váš arzenál zbraní. A dusotu. Protože i když hrajete za obrněný tank, každý obyčejný splicer Vás dokáže celkem snadno sundat (hráno na nejtěžší úroveň).
Můžete ale jako správný taťka adoptovat malé sestřičky, které pak pro Vás vysávají adama z mrtvol. Stačí akorát, když je budete během toho bránit. No, hlavně ze začátku mi tyhle části daly nejvíce zabrat. V pozdější fázi hry jste ale už tak zásobeni všemožnými věcmi a penězi, co se všude válí, že není problém cokoliv jakkoliv umlátit za pomoci plasmidů a neustále střelby. Oblíbil jsem si kombo zmražení nepřítele a vrtákem, tedy dokud jsem ho za stále přeměny v ledovou kostku neumlátil k smrti. A to opakuji, že jsem to hrál na nejtěžší obtížnost.
Příběh svému staršímu a mladšímu bratříčku ostudu nedělá, ale přeci jen kope nižší ligu. Celou dobu jsem čekal na nějaký velký zvrat, kudlu do zad, k mému překvapení ale vše došlo k takovému konci, k jakému to směřovalo už od začátku.
Tak i tak se toto pokračování, či spíše rozšíření prvního dílu, zdařilo. Více než jsem čekal, či si byl schopen původně připustit.
"Would you kindly enjoy the game?"
Přeci jen jsem hru ale nakonec ze své steam knihovny nainstaloval, rozehrál, a nakonec i dohrál. A k mému překvapení jsem si hru i dost užil.
Takže, co se od minule změnilo? Popravdě, moc toho není. Rapture pokračuje nadále ve svém úpadku, po chodbách se stále prohánějí spliceři, občas narazíte na velkého taťku v doprovodu malé sestřičky, všude nacházíte nahrávky odkrývající hlubší pozadí světa, a každá popelnice je stále dobrým přísunem nějakého toho střeliva navíc. Proč také měnit něco, co tak dobře už jednou fungovalo, že?
Jedna zásadní změna tu ale přeci jen je. Tentokrát si zahrajeme za velkého taťku. Ač je to nápad dobrý a celkem originální, poznáte to bohužel jen podle vrtáku přidaného mezi Váš arzenál zbraní. A dusotu. Protože i když hrajete za obrněný tank, každý obyčejný splicer Vás dokáže celkem snadno sundat (hráno na nejtěžší úroveň).
Můžete ale jako správný taťka adoptovat malé sestřičky, které pak pro Vás vysávají adama z mrtvol. Stačí akorát, když je budete během toho bránit. No, hlavně ze začátku mi tyhle části daly nejvíce zabrat. V pozdější fázi hry jste ale už tak zásobeni všemožnými věcmi a penězi, co se všude válí, že není problém cokoliv jakkoliv umlátit za pomoci plasmidů a neustále střelby. Oblíbil jsem si kombo zmražení nepřítele a vrtákem, tedy dokud jsem ho za stále přeměny v ledovou kostku neumlátil k smrti. A to opakuji, že jsem to hrál na nejtěžší obtížnost.
Příběh svému staršímu a mladšímu bratříčku ostudu nedělá, ale přeci jen kope nižší ligu. Celou dobu jsem čekal na nějaký velký zvrat, kudlu do zad, k mému překvapení ale vše došlo k takovému konci, k jakému to směřovalo už od začátku.
Tak i tak se toto pokračování, či spíše rozšíření prvního dílu, zdařilo. Více než jsem čekal, či si byl schopen původně připustit.
"Would you kindly enjoy the game?"
Cyberpunk 2077