Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Etherlords II

  • PC 85
Možná to znáte, ale spíš ne. Ten pocit, když začne léto, festivaly, zábavy, táboráky a Vy tak nějak z neustálého cvičení a hraní (na kytaru) dostanete zánět palcové šlachy a sháníte něco, co můžete hrát po nocích jen jednou rukou. Po nocích na chatě na starém notebooku bez internetového připojení. A navíc hlídáte dvě děti, které dostaly neštovice a každou chvilku potřebují poškrábat nebo namazat. No, tak co si zahrát. Jistě, napadla mě nějaká starší adventura, jenže od té si nemůžete na 20 minut v průběhu rozhovoru odskočit. Co si asi tak zahrát? Volba padla na Etherlord 2, které se mi díky tomu podařilo po 20 letech konečně podruhé dohrát.

Etherlords 2 je vlastně téměř stejná hra jako jednička, ale z nějakého důvodu mi seděla vždycky mnohem víc. A tím důvod je hlavně kampaň. Co si budeme, jednička byla sice super hra, ale jednotlivé mise na sebe byly nalepené bez ladu a skladu a pokaždé jste dostali úplně nové hrdiny. Projít si celou kampaň s jedním hrdinou, bylo něco, co hra potřebovala jako prase drbání.

Etherlords je vlastně karičková tahová strategie / RPG ?, kde se svým hrdinou cestujete po fantasy světě, podobně jako třeba u Heroes nebo King’s Bounty, sbíráte suroviny, navštěvujete obchody, porážíte náhodné potvory i nepřátelské hrdiny. Ale když dojde na souboj, vytasí se každý hrdina se svým balíčkem karet a snaží se pomocí vhodné kombinace vyvolávání kartiček potvor, vylepšení, různých bonusů porazit nepřátelského hrdinu tím, že mu snížíte životy na nulu. Nebo se naopak můžete vydat cestou oslabování protivníka, ničení jeho příšer, prokletí, atd. Možností, jak si upravit svůj balíček, je mnoho a za každý ze čtyř dostupných národů se hraje trochu jinak.

Etherlords byla kvalitní kartičková hra dávno předtím, než přišly všechny ty Magicy, Hearstony nebo Gwenty a je vlastně dost škoda, že se na ni poměrně zapomnělo, protože mi při hraní došlo, jak vlastně dobrá, zábavná a návyková hra to je. Pokud nehrajete úplně na lehkou obtížnost, hra Vás bude nutit před každým soupeřem přemýšlet, jak sestavit vhodný balíček, jaké karty bude používat a jaká taktika na něj bude platit. Zamíchat kartami (haha) může i specializace hrdiny, která mu může výrazně pomoci ovlivnit situaci na bojišti.

Je vlastně fajn, že hra umí být poměrně náročná, na druhou stranu je ale určitě férová. Na všechno máte dost času a každý souboj začíná s plným zdravím a všemi kartami. Jak v průzkumu, tak v boji. Nikdo na Vás neútočí, nikdo Vás nikam nežene, hra Vám všechno vysvětlí a pokud je v některých misích časový limit, je poměrně benevolentní a museli byste se hodně flákat, abyste ho nestihli. Hra je však poměrně lineární, budete postupovat vpřed a nebude důvod se nikam vracet. Ve hře nejsou žádná města, která byste spravovali nebo dobíjeli, nenajímáte žádné hrdiny ani potvory. Opravdu jen porazíte jednoho nepřítele, získáte nějaké jeho kartičky, někdy i jeho specializaci a jedete dál. Kartičky i specializace se Vám hromadí ve vašem inventáři a Vy si vyberete, co se Vám hodí.

Kampaň je vedena poměrně zajímavě. Na začátku máte na výběr ze dvou národů – Vitalů a Chaotů. Což je jakási volba dobro / zlo. Národ Vitalů je jakási příroda, soustřeďující se na přírodní a lesní tvory, jejich posilování atd., po nich se Vám otevře kampaň za národ Synthetů, což je v podstatě taková alternativa k nemrtvým. Jsou to stroje, ale v podstatě se za ně hra jek za nemtrvé, soustřeďují se hlavně na oslabování nepřítele. Po nich se odemkne poslední kampaň za Diamandu, což je bytost, která tak nějak používá kartičky všech. Na druhou stranu kampaň za Chaoty mi přišla nejlepší, protože se zaměřují na magii ohně a hrubou sílu a hrálo se mi za ně asi nejlíp. Nic moc posilování ani oslabování, pouze vyvolávání silných příšer a způsobování přímého fyzického poškození. Po nich se zpřístupní kampaň za Kinety, což je taková, no.. za Kinety se hraje absolutně nejhůř. Umí tak nějak všechno a dohromady nic. Soustřeďují se na létající potvory a kouzla, proti kterým neradi bojujete, ale ve výsledku Vám samy moc nepomůžou. Na konci kampaně se sice dostanou k silným drakům, ale začátek je fakt peklo. A následuje opět závěrečná kampaň za Diamandu, tentokrát z druhé strany, takže i závěrečná kampaň je jiná. Všechny kampaně jsou hodně propletené, všichni hrdinové se stále potkávají a na všechny situace budete postupně narážet ze všech stran konfliktu. Takže se dozvíte, že se kampaň nedělí na dobro a zlo, ale že každá z frakcí má v podstatě svoji pravdu a svoje zájmy. Příběh není nijak zajímavý a kdybych ho nějak extra četl nebo vnímal, asi by byl i předvídatelný, ale to mi nevadilo. Vnímal jsem ho jen jako takovou kulisu. Za všechny frakce jste prostě hrdina, který zachraňuje kamarády, zabíjí nepřátele a na konci se uvidí.

Zajímavě jsou vedeny i mapy, jelikož nikdy během mise, které jsou za každou stranu konfliktu čtyři, neodhalíte úplně celou, ale vždy jen část. Nejdřív jsem si myslel, že jen poslední kampaně za Diamandu se odehrávají na stejných mapách, ale pokaždé na jiné polovině, ale pak jsem si tak nějak všiml, že mapy se v kampaních recyklují poměrně hodně. Jen se pokaždé dostanete k jiné části, takže to působí, jakože hrajete pokaždé na jiné mapě. Ale někdy je vidět i za okraj, přes řeku, za horu, na kterých jsou nepřátelé, suroviny, oltář se specializací, jen s k nim nedostanete. A trvalo mi nějakou dobu, než jsem zjistil, že to tak je schválně a dostanete se tam v jiné misi jiné kampaně s jiným hrdinou. Ale zase se nedostanete tam, kde jste teď.

I když jsou ve hře suroviny, tedy přesněji tři druhy, zajímat Vás bude jen ten poslední. Protože prvních dvou (zelená a červená) budete mít vždycky hodně a kartičky v obchodech stojí všechny tři suroviny. Takže když máte na konci 80 modrých krystalů, ale každé kouzlo stojí 5 – 10, lepší i 15, je Vám jedno, že jste nasbírali téměř 2.000 zelené suroviny.

Dalším minusem jsou za mě dovednosti. Hrdina při postupu na další úroveň získá možnost vybrat si jednu ze tří nabízených dovedností, kterých může mít celkem pět. Na dalším level-upu si může vybrat jinou nebo vylepšit nějakou stávající, a to až na třetí úroveň. Problém je ale v tom, že dovednosti jsou tak slabé, že Vám v podstatě nic nedají a budete vybírat jen z toho, co nechcete. Jasně, Suroviny a Koncentrace jsou dvě jediné, které si asi vezmete, ale i bez nich se obejdete. Pokud narvete tři body do více zkušeností, na konci Vám to udělá +1 level (což se fakt nevyplatí), pokud to narvete do více životů, budete mít na konci místo 43 životů 46. Pokud do etherového nepokoje (pokud je souboj moc dlouhý, hrdinové automaticky začnou přicházet o životy každé kolo), nenastane za 20 kol, ale až za 21 (respektive 22 a 23), tou dobou už je samozřejmě dávno po souboji. Artefaktář Vám umožní používat artefakty víckrát než jednou za souboj. Jenže artefakty najdete v každé kampani asi tři a jsou tak slabé, že si radši budete vyvolávat kouzla. Takže tak.

Největším negativem je tak pro mě paradoxně manuál. Nechci ho hanit, hra má krásný, a pokud máte fyzickou krabici, tak i tištěný papírový manuál v češtině. Dneska už jsou doby, kdy si hráč musel před každou strategií / RPG projet manuál, aby věděl, co a jak, dávno pryč. Jenže tady je manuál (kromě obligátních položek instalace, nová hra a bacha, pokud Vám kape pěna od huby) čistě jen soupis kartiček, specializací, artefaktů a kouzel. To samé Vám vyjede i při najetí myší na danou věc přímo ve hře. Přímo ve hře je navíc obsáhlá encyklopedie, kde to všechno máte taky. Ale to, jak funguje učení se nových kouzel, jak funguje, jestli dostanete po souboji specializaci nepřítele nebo ne, jakou dostanete dovednost při level-upu, to všechno se řídí nějakou divnou náhodou, které si všimnete až někdy v průběhu druhé kampaně a ani 80 stránkový manuál Vám ji nevysvětlí.

S tím bohužel souvisí skutečnost, že spoustu soubojů budete nejspíš opakovat. Ne kvůli tomu, že byste v nich neuspěli, ale že Vám po nich spadnou špatné karty. Nebo dostanete level-up a z nabízených dovedností si fakt nevyberete. Nebo se snažíte získat nepřítelovu specializaci, která je opravdu dobrá a fakt by se Vám hodila, ale jaksi se ji naučíte až na čtvrtý pokus. Tento prvek náhody mi některé souboje fakt otrávil. Jasně, sice už víte, jak na konkrétního nepřítele, většinou si to pohlídáte, málokdy spoléháte na štěstí, určitou kartičku a poslední život. Ale celý souboj doufat, aby Vám padlo, co potřebujete a ono pak ne, to už taková zábava nebyla. 

Mám ve zvyku shrnout nejdřív pozitiva a pak negativa, přesto nechci, aby můj komentář vyzněl negativně. Hra je to opravdu dobrá, stojí za zahrátí a každému ji vřele doporučuji. Má své mouchy, ale je návyková a jsem rád, že jsem se k ní po tolika letech zase vrátil.

Pro: Zábavné, návykové, dá se hrát jednou rukou, kartičky, čeština

Proti: Manuál nic nevysvětlí, slabé dovednosti, souboje budete opakovat kvůli tomu, co Vám po nich padne

+17

Lionheart: Legacy of the Crusader

  • PC 80
Lionheart pro mě měl téměř dvacet let jisté kouzlo záhady, mysteriózna a potenciál zajímavého příběhu. A konečně se mi ho letos, asi na pátý pokus a s pátou vytvořenou postavou podařilo dohrát. Důvod, kvůli kterému jsem se ve hře vždycky zadřel, je stejný jako v Oblivionu - okolní svět leveluje společně s Vaší postavou. A pokud svou postavu budujete špatně, pomalu nebo se zaměřujete na špatné dovednosti, hra Vás zadře. Ale o tom až později.

Nebudu lhát. V momentě, kdy jsem se rozhodl vytvořit si svou pátou postavu, se kterou jsem chtěl Lionheart konečně pokořit, jsem vyrazil na internet (i sem na DH) načerpat spoustu informací, jak svou postavu profilovat, jaké skilly si vybrat a zjistit, co je důležité, kudy cesta povede a kudy ne. Tím jsem samozřejmě narazil i na názory mnoha lidí, které zklamala druhá polovina hry, síla a cooldown kouzel, inteligence společníků atd. Z příběhu jsem si naštěstí nezkazil nic, informace, jak profilovat svou postavu, jsem načerpal a rovněž se obával druhé půlky hry.

V podobném stylu her se soustředím vždy na jednoruční nebo dvouruční zbraně, což byl nejspíš i důvod, proč jsem tady rychle skončil. Po tom, co se mi ani jedna varianta neosvědčila jsem se přeorientoval na kouzelníka, což bylo snad ještě horší. Proto jsem na Lionheart na dlouhá léta zanevřel..

Tentokrát jsem si vybral archer build, který si sice nevybírám nikdy a nikde, ale byl celkem doporučovaný. A musím uznat, že můj střelec byl opravdu dobrou postavou a byla celkem radost s ním procházet hrou. Hra není ani se nehraje jako diablovka - nepřátele je potřeba lákat po jednom a ustřílet je, než se k Vám vůbec dostanou, ale kupodivu mě to dost bavilo. Je pravda, že jsem svou postavu zaměřil hlavně na obratnost,  rychlost a přesnost, takže toho zaprvé moc nevydržela a zadruhé ani neunesla.

Což se ukázalo jako docela velký problém právě v druhé půlce hry, kdy hra přestane na hráče chrlit stále nové postavy, úkoly a obchodníky na každém rohu. Přesun do lokací plných monster mi naopak sedl, po první ukecané a na rozhodování důležité půlce to bylo velmi příjemné zpestření. Postava navíc začala v druhé polovině poměrně rychle levelovat, takže bylo pořád na co se těšit a hra ubíhala plynule vpřed bez nějakých záseků a zdržovaček (myslím hlavně takové to neustálé pobíhání a vracení se mezi postavami kvůli úkolům).

Co mě však trochu zklamalo, je vybavení. Ve hře ho upřímně moc není, nic kvalitního nekoupíte a obchodníky budete navštěvovat jen kvůli prodeji lootu a nákupu lektvarů, které jsou naopak ale poměrně drahé. Všechno dobré vybavení získáte z truhel a metodou sejv / load, která se doporučuje v každém návodu, cheatu a tipech do hry na prvním místě. Díky tomu si můžete naloadovat vybavení, které Vám vydrží až do konce hry, za první dvě lokace s nepřáteli. Vážně Vám stačí prvních šest truhel - jako archer jsem nenosil helmu, protože snižuje dohled a pouze lehkou zbroj, protože nesnižuje rychlost chůze a plížení, pro střelce naprosto klíčové vlastnosti. Zároveň jsem měl volný slot i na štít, anžto jsem používal luk do obou ruk. Kvalitní lehké zbroje, které nic nesnižovaly, mi navíc hra nějak nenabízela celou dobu.

Co mě ještě zklamalo, byl duch, respektive jeho nevyužitý potenciál, kolem kterého se vlastně celý příběh točí. Mám v sobě magického ducha, proto po mně jde Inkvizice a kdosi na mě najal asasíny, ale duch je tady se mnou, bude se o mně starat, bude mi pomáhat a bude mi radit. V první lokaci se opravdu objevuje pořád, všechno mi vysvětluje atd., ale pak nic. Objeví se občas na začátku lokace se silným nepřítelem (dévou) a oznámí mi, že mě čeká souboj s dévou a že bych se měl připravit. A to jen asi tak čtyřikrát za celou hru.

I když končím negativně, myslím, že Lionheart je vlastně dobrá hra, která mě bavila, těšil jsem se na ni a když už jsem věděl, jak profilovat svoji postavu, i dost příjemně odsýpala. Souboje, systém vývoje postavy a postup hrou jsou parádní, hra si vlastně vzala to nejlepší z prvních Falloutů. Známé postavy hru osvěžují a příběh mi rovněž nepřipadal úplně mimo. Díky informacím, které jsem před hraním načerpal, jsem se změny tempa v polovině hry moc neobával, byl na to připravený a ve výsledku si právě druhou půlku hry užil asi i víc.

Ocenit pak musím i možnost exportu postavy, kdy můžete s rozehranou postavou kdykoli začít novou hru. Hra Vám automaticky levelově dorovná nepřátele a Vy díky tomu nemusíte začínat novou hru pokaždé s novou postavou na levelu 1, ale naskočit do nové hry už s vytuněnou postavou a hra přitom není směšně jednoduchá. A Vy můžete plnit protichůdné úkoly pro jiné postavy, přidat se k jiným frakcím s už vycvičenou postavou a nadále ji vylepšovat.

P.S. Kdybych teď rozjížděl novou hru, což si v budoucnu plánuju Lionhearta zopakovat, zaměřím se tentokrát na boj beze zbraně, který je podle mě (aspoň podle nabízených perků) ještě lepší než právě střelec. Ono obecně boj beze zbraně a střelecké zbraně nabízejí perky Sniper / Slayer, které už byly v původních Falloutech a které dělají každý útok střelnou zbraní / beze zbraně kritický. Bohužel nic takového pro útoky jednoručních ani obouručních zbraní na blízko ve hře není. Ono přece jen kombinace perků - Čarostřelec, Rychlostřelec, Ostrostřelec, Odstřelovač a Smrtící přesnost z Vás udělají docela bestii. Ale jak říkám, boj beze zbraně má těch podpůrných perků ještě víc, navíc můžete používat helmu, těžkou zbroj a štít, takže myslím, že Unarmed bude celkově lepší build.

Pro: Systém S.P.E.C.I.A.L., Perky, čeština, export postavy

Proti: Málo vybavení, nevyužitý potenciál ducha Lvího srdce

+23

Dungeon Of Dragon Knight

  • PC 85
Je to už nějakou dobu, co jsem naprosto propadl kouzlu krokovacích dungeonů a před pár lety jsem se pokoušel dostat snad ke všemu, co za poslední roky vzniklo. Tuhle moji lásku odstartoval Legend of Grimrock a Legend of Grimrock II. No a při pátrání po dalších dungeon crawlerech jsem díky Elemirovi narazil právě i na Dungeon of Dragon Knight. Abych byl upřímný, tak nejsem kdovíjaký pamětník a moje láska k dungeonům začala opravdu až s Legend of Grimrock, takže mě všechny ty Ishary, Dungeon Mastery a Eye of the Beholder úplně minuly a upřímně už bych se k nim opravdu nevracel. Mám celkem problém s tím „skokovým“ chozením, takže už bych si zahrál opravdu jen něco novějšího, co má plynulou animaci kroku nebo otáčení.

Zpátky ale k DODK, jak si hra sama říká. Příběh je samozřejmě nic moc, takové obalené fantasy klišé, výběr postav naprostý standard, začátek klasický. Graficky hra taky připomíná takový chudší Grimrock, což mi ale nevadilo. S grafikou ani stylizací jsem problém neměl a vyhovovala mi. Postupem času a jak jsem se dostával dál, mi vlastně docházelo, že mě tahle hra vlastně strašně baví a zbavila se všech vopruz mechanik, které mi na Grimroku vadily. Záhy jsem ji začal stavět nad Grimrock a daleko víc se u ní bavil. Nechci tady nikoho pobouřit, takže nebudu říkat, že je lepší než Grimrock, mě však prostě bavila víc.

Jedna z věcí, která mi přišla proti Grimrocku naprosto skvělá, byl takový obchod přímo ve hře. Příběh hry spočívá v tom, že zabloudíte do chatrče čarodějnice, která Vás do dungeonu odešle, ale stále Vám zajišťuje jakousi podporu. Takže je možné se k ní kdykoli vrátit (mimo boj, samozřejmě) teleportem, prodat nepotřebné věci, nakoupit například nové lektvary, popřípadě si u ní některé věci nechat jako ve truhle. Což se samozřejmě hodí u zbraní, na které ještě nemáte nebo např. u dopisů, ze kterých skládáte příběh a na konci můžete získat achievement, pokud se Vám je podaří posbírat všechny. Navíc pokud má aspoň jedna Vaše postava charisma na 18, pak je prodávání a nakupování předmětů za stejnou cenu, což je super, Vaši partu to pořád pomáhá udržovat na maximální možné výbavě v danou chvíli a nemusíte nic vyhazovat na zem s tím, že se pro to třeba jednou vrátíte a budete se v tom zmateně přehrabovat. Další výhodou pro mě byly i poměrně snadné secrety. Resp. ony zas tak snadné nejsou, jen na mapě patra vidíte, kde je skrytá zeď a tak můžete skryté tlačítko hledat v její blízkosti. Pro kompletistu, jako jsem já, už to aspoň omezilo čas, kdy jsem procházel celou úroveň a hledal skryté tlačítko úplně na každé zdi.

Ono po projití fóra na Steamu bylo dost vidět, že autoři hru hodně komunikovali s fanoušky a hodně tam přidávali nebo upravovali možnosti podle toho, co si komunita přála. V některých patrech tak jsou Arény, ve kterých můžete farmit zkušenosti zabíjením stále se obnovujících potvor, ale nemusíte do nich vůbec chodit. Mně tahle možnost přišla skvělá, protože mám rád, když mám na maximálním levelu odemknuté všechny dovednosti na max. Další super nápad je podle mě i vypnutelný hlad, což je podle mě další vopruz mechanika starších dungeonů, která tak nějak jen prudí, abyste stále hledali a tahali s sebou jídlo a málo spali, ale ve výsledku žádnou taktickou hloubku nepřináší. Hru jsem hrál už „komplet“, ale je vidět, že původně autoři vydali jen nějaké tři levely, a dál komunikovali, konzultovali a přidávali další levely až podle reakce a přání publika. Neříkám, že je to správně a že by to tak mělo být u každé hry, tady mi to ale neskutečně sedlo a autory musím za tento přístup ocenit.

Naopak velká a podle mě jediná opravdová bolest hry jsou potvory. Potvor je žalostně málo druhů, spočítali byste je na prstech obou rukou a neustále se opakují. Proti kryse bojujete na začátku stejně jako na konci a i když jsou její statistiky ke konci značně vyšší, je to pořád ten stejný nepřítel. Naopak mám pocit, že autoři jen vyplňovali tabulku v excelu, jak mají silnější varianty nepřátel vypadat. Úplně jsem nepochopil, podle čeho se to určuje, ale určitě záleží na levelu postavy spíš než na patře ve hře. Pokud zapomenete jednu krysu na prvním patře a vrátíte se tam až s partou na maximálním levelu, je stejně silná jako krysa ze závěrečné lokace. Stejně tak Arény jsou ve hře asi 3 nebo 4, ale na maximálním levelu je jedno, jestli chodíte farmit do levelu 3, 7 nebo 13. A jak jsem psal, nepřátelé mají víc životů, mají větší damage a je za ně víc zkušeností, ale je jich prostě málo a jsou stejní. Kvůli tomu se pro mě souboje ke konci hry stávaly až přehnaně repetetivní a stereotypní, což mi poměrně hodně kazilo zážitek z jinak pro mě naprosto skvělé hry.

Pro: nový Grimrock, obchod ve hře, snadné secrety, vypnutelný hlad, naslouchání komunitě, přidávání levelů, úprava mechanismů

Proti: repetetivní potvory, systém obtížnosti potvor

+17

King Arthur: Knight's Tale

  • PC 95
Wow, tak tohle byla jízda. Tahle hra se opravdu povedla a naprosto jsem si ji užil. Nenápadná a neznámá RPG tahovka (nebo tahové RPG, chcete-li), sbírala průměrná hodnocení, většinou sedmičky a málokdo se jí skutečně věnoval. Mě ale zaujala její výtvarná a stylizovaná stránka a tak jsem se rozhodl jí dát šanci. A dohrál jsem ji téměř jedním dechem.

King Arthur – Knight’s Tale je temné, pomalé a hardcore tahové RPG, kdy jednotlivé souboje probíhají ve stylu Xcomu. Samotná hra je pak rozdělena na řekněme tři části. Tou nejzákladnější, ve které budete trávit i nejvíc času, jsou klasické souboje, ve kterých se Vaše družina složená ze čtyř hrdinů snaží na tahy a na čtvercových mapách porazit armádu soupeře. A tohle funguje stejně jako v Xcomu – jednotlivé postavy mají pohybové a akční body, dovednosti a talenty, pomocí kterých se snaží přemoci nepřátele. Těch je klasicky několik druhů, přes lidi, nemrtvé až po zvířata a všelijakou havěť. Každý má rovněž jiné útoky, jiné silné stránky a slabiny, na některé nefungují některá kouzla nebo stavy atd. Postav obsahuje hra přes 30, přičemž najednou jich můžete mít až 12, nicméně při každém jednotlivém hraní se tak nikdy nedostanete ke všem. Některé se k Vám nepřidají příběhovým rozhodnutím, některé Vás mohou na základě Vašeho rozhodnutí opustit, některé nemusíte na Vaší cestě ani potkat a některé Vám hra ani nepřipustí, protože se přikloníte na opačnou stranu síly. Někdy si musíte vybrat mezi dvěma. Souboje jsou poměrně zajímavé a zábavné (silně doporučuji hrát na Hard) a už samotné vybírání charakterů je náročné rozhodování samo o sobě.

Hrdinové, které si do jednotlivých vybíráte, se totiž neliší jen vzhledem a jménem. Kromě toho, že jsou rozděleni do 6 tříd (Defender, Champion, Vanguard, Sage, Arcanist a Marksman), tak má každý svůj morální kompas, který se může a nemusí shodovat s tím Vaším. A ani dvě postavy se stejnou třídou nejsou stejné – jsou si podobné a hraje se za ně podobně, přesto má každá jinou specializaci, nemá některou schopnost, kterou má jiné postava, k některému kouzlu se dostane dřív, jiná později, jedna je křesťan, druhá je starověrec, ale o tom až později. Takže si vyberu tuhle postavu, protože se mi líbí její model a sedí mi její povolání. Bohužel je to křesťan a já hraju na starou víru, takže nemá tak velkou loajalitu a tím pádem slabší útoky a zároveň to složení skillů by mohla mít jinak. Tahle je super, vyhovuje mi úplně vším, ale je často zraněná nebo zraněná nenastoupí do mise, takže si ji nemůžu vzít. Naopak tahle postava mi nevyhovuje vůbec ničím, ale má natolik důležitý perk pro správu říše, že si nemůžu dovolit ji od kulatého stolu vyhodit. Ono víceméně celou hru se snažíte najít a vytrénovat Vaši ideální čtyřku, která však nebude nikdy ideální, ale i tohle rozhodování mě bavilo.

A tím se dostáváme ke druhé části hry, kterou jsou samotné mise. Mise jsou jednotlivé mapy úrovní, které obsahují jednotlivé souboje, bossy, truhly, sudy, občas i obchodníka, loot a ohníčky, u kterých si mezi jednotlivými souboji uzdravujete svoje hrdiny nebo jim opravujete poškozenou zbroj. Do misí si právě vybíráte jednotlivé postavy, které musí celou misi absolvovat. Občas se k Vám v misi připojí další postava, občas i natrvalo, děláte rozhodnutí v rozhovorech, získáváte vybavení atd. V jednotlivých misích ale nemůžete dělat žádné dílčí rozhodnutí – pokud najdete lepší meč, nemůžete si ho přímo v misi vyměnit, stejně jako např. doplnit lektvary, prodat věci, když zrovna potřebujete peníze, i když to všechno máte v inventáři. Hra Vám umožňuje jistou správu až po misi, což mě vlastně taky bavilo. Jednak to bylo svobodnější a jednak to nutilo k dalšímu rozhodování ve strategické části.

Konečně jsme se dostali do třetí části hry, a podle mě té nezábavnější, kterou je samotná správa Vašeho království, Vašeho Avalonu. V této části stavíte a vylepšujete jednotlivé části hradu, kde budujete tržiště, katedrálu, lazaret, výcvikové středisko atd. Prodáváte a nakupujete, vyzbrojujete hrdiny, vybíráte jim nové skilly, pokud v misi postoupí na další úroveň, léčíte zraněné hrdiny, atd. Právě vylepšování hradu je velice motivující záležitost. Vylepšení jednotlivých budov se projeví jak graficky, tak i nějakým vylepšením nebo zpřístupněním nové dovednosti / možnosti. V této části si rovněž vybíráte další misi, na kterou se vydáte, vyberete si i partu, se kterou se mise zúčastníte, případně absolvujete tzv. eventy, atd. Eventy jsou události, ve kterých se v textových oknech rozhodujete o jednotlivých konkrétních záležitostech a právě i tato rozhodnutí budou ovlivňovat Vaše morální směřování. Velká většina rozhodnutí, která ve hře učiníte, bude mít totiž nějaký dopad. A na Vašem morálním kompasu, zde nazvaným Morality Chart se tak rozhodujete mezi Křesťanstvím a Starou vírou a potom jestli budete vládnout Kamelotu jako Tyran nebo jako Spravedlivý vládce. Jednotlivá rozhodnutí budou ovlivňovat Váš herní styl, loajalitu Vašich spolubojovníků nebo třeba vylepšení v jednotlivých budovách, které budete moci postavit. V neposlední řadě pak ovlivní i možnost dostat se k některým pokročilým postavám (např. k Lancelotovi se dostanete až s nejvyšší hodnotou Spravedlnosti). Jednotlivá rozhodnutí se negují (+1 Stará víra, příště +1 Křesťanství = 0), není tak možnost se v průběhu jednoho hraní dostat úplně ke všemu. Na druhou stranu to hře přidává na znovuhratelnosti.

A teď něco málo k příběhu a temnosti, kterou jsem na začátku tak vychválil. Hrajete za Mordreda, který zabil krále Artuše a jste zlo a temnota, která se pokouší porazit ještě větší zlo a temnotu. Je to neuvěřitelně příjemný a vítaný koncept, kdy nejste sluníčko, které musí zachránit svět, ale naopak Vy můžete být to zlo a tyran, který si uzurpuje království pro sebe, neprojevuje milost a nebere zajatce a je to legitimní způsob, jak hru hrát a hra Vás za to nijak netrestá. Jasně, některým postavám se to nebude líbit, ale ani opačný způsob se nemusí líbit zas jiným postavám.

Asi je poznat, že mi tahle hra sedla a jen obtížně se mi na ní hledají negativa. Snad jediná věc, která mi vyloženě vadila, byla ta, že všechny postavy jsou leváci, což mi tak nějak nesedělo. Držet štít v pravé ruce a meč v levé, držet luk v pravé ruce a levou střílet, jsou pro mě i ve hrách strašně nepřirozené věci. Je škoda, že to nejde upravit aspoň v nastavení. Zároveň bych nečekal, že takováhle hra bude na pevném disku zabírat celých 125 GB, i když nabízí obrovské množství misí a strávíte v ní minimálně 60 hodin.

Tohle temné RPG se prostě povedlo a je škoda, že se o něm nemluví víc. Ale já už si dělám zálusk na to, jakým směrem se vydám, až hru rozehraju příště, což se určitě stane.

Pro: temné, grafika, stylizace, modely a artworky postav, oprava a vylepšování Kamelotu, Morality Chart

Proti: všechny postavy jsou leváci, zabírá 125 GB na disku

+17

Vaporum: Lockdown

  • PC 85
Jakou hru si pořídit do lockdownu než Vaporum: Lockdown? hahaha. Tak jsme se zasmáli a teď už vážně. Vaporum: Lockdown jsem si opravdu pořídil v době lockdownu a rozehrál ji, ale dohrát se mi ji podařilo až poměrně nedávno. Což je dáno jednak tím, že jsem tak nějak naivně čekal na češtinu nebo slovenštinu a pak taky na nějaký patch a jednak tím, že jsem se vždycky sekl na nějakém místě a hru na pár měsíců odložil. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Vaporum: Lockdown je pokračování slovenského dungeon crawleru Vaporum, i když dějově mu předchází. A jelikož jsem si původní Vaporum neskutečně užil, Lockdown jsem se zájmem sledoval a hned si jej pořídil. Bohužel Lockdown neobsahuje ani češtinu ani slovenštinu, což mi sice při hraní vůbec nevadilo, ale upřímně jsem jeho příběh bohužel nesledoval, takže úplně nemůžu ocenit jeho kvality. I když je pravda, že jsem si většinu hry myslel, že hlavní hrdinka hry je záporačkou z původního Vapora, což nakonec není pravda, ale pokud to úplně nesledujete, tak ta jména jsou si taky dost podobná.

Největší změnou proti původnímu Vaporu je koncept úrovní. Tenhle Dungeon Crawler už neobsahuje klasický mustr pater, kdy jedno celé prošmejdíte a jdete do druhého, ale v podstatě hned na začátku hry se dostanete k ponorce, ve které máte uniknout z Vapora, ale která není provozuschopná. Takže místnost s ponorkou funguje jako takový hub, ze kterého vyrážíte do ostatních místností a kam se vracíte. Což je opravdu fajn jako sklad vybavení, ale jinak je to opravdu o běhání tam a zase zpátky. Jednou musíte sehnat plátování na ponorku, pak energetické články, lodní šroub, někde natlakovat kyslík do ponorky, jinde zase nahodit elektriku do ponorky, taky si musíte v biologické části vypěstovat jídlo na cestu atd. Tenhle koncept mi přišel ze začátku zajímavý, ale později bych byl radši za klasický koncept pater. Protože koncept s ponorkou zní sice celkem zajímavě, ale takhle se pořád vracíte do již navštívených místností a zkoušíte, jestli se už dostanete dál. To může připomínat koncept metroidvanie, ale tady je to až příliš nalinkované a lineární. Sice máte úkolů více, ale plnit musíte vždycky jen ten jeden aktuální. Pak se někde zaseknete, protože Vám chybí klíč a dostanete ho, až bude hra chtít. Takže pokud se někde zasekenete, nemáte možnost jít někam jinam, musíte to místo překonat. A pokud se zaseknete a na nějakou dobu hru opustíte a po delším čase se k ní vrátíte, tak se Vám do rozehrané hry hůř vrací, protože si buď musíte pamatovat, kde jste co chtěli řešit, nebo si to musíte napsat.

Hra se opět snaží o kombinaci puzzlů a soubojů, ale přestože jsem narazil na několik opravdu těžkých soubojů, měl jsem pocit, že puzzly tentokrát převažují. Což byl důvod, proč jsem hru často odkládal. Přišel jsem do místnoti, kde se nacházelo spousta plošinek, které ve výsledku nebylo těžké vyřešit, ale nebyl jsem v náladě, kdy se mi chtělo přemýšlet nad správným řešením a zrovna bych dal přednost nějaké dynamičtější pasáži. Těchto pasáží bylo ve hře poměrně hodně a nově se objevily i jisté soubojové puzzle, kdy Vás hra nahnala do místnosti, uzavřela všechny dveře a vypustila na Vás potvory. To bylo okořeněné např. umístěnými výbušnými sudy či drony, které střílely laser přes celou místnost v jednom směru. Na těžkou obtížnost jste tak museli docela přemýšlet, jak se místnostní probojovat tak, aby sud nevybuchl vedle Vás, ale naopak k němu co nejvíc nepřátel nalákat, aby Vás nezabil laser, atd. To bylo zajímavé osvěžení, ale jak říkám, mám pocit, že Vaporum Lockdown je hra více o puzzlech než o soubojích.

A zatímco na puzzlech si dali vývojáři záležet, tak nepřátelé jsou v podstatě totožní s původním Vaporem. Což jednak dává lorově smysl, jednak už třeba víte, co na které nepřátele platí, ale úplně Vás to nepřekvapí. Úplně nový je až závěrečný boss, což je trochu škoda, ale co se dá dělat. Nepřátelé by se dali rozdělit do dvou skupin, na živé (krysy, švábi, jacísi mírotvůrci nebo např. manipulátoři) a mechanické (drony, roboty, střelecké věže, mechaničtí arachnoidi, atd.) Podle toho se vyplatí měnit taktiku a používat jiné zbraně. Já se specializoval na boj na blízko, kdy jsem střídal buď meče nebo kladiva - sečné zbraně způsobují krvácení živým nepřátelům, drtivé zbraně pak omráčení těm mechanickým. Specializovat se můžete na boj se dvěma zbraněmi, se štítem, pušky používající munici nebo energetické zbraně (které jsou oproti původnímu Vaporu novinkou) používající energii obleku, nebo Vaši postavu zaměřit na používání gadgetů, což jsou moduly do Vašeho obleku, které Vám buď poskytují nějakou výhodu nebo naopak způsobují nějaké zranění nebo omezení nepřátelům. Tím se dostáváme k samotnému jádru Vaší postavy, které je nachlup stejné jako v původním Vaporu. Na začátku hry si totiž nevybíráte ani postavu, ani povolání, dovednosti, nic. Po spuštění nové hry si projdete tutoriál, na jehož konci si vyberete jeden ze čtyř obleků, který určí Vaši specializaci. Na výběr pak máte útočný oblek, bojový oblek, těžký oblek specializující se především na obranu a jakýsi technický oblek, který naopak podporuje používání gadgetů.

Vlastně většina věcí zůstala stejná jako v prvním Vaporu - hudba, systém dopisů a magnetofonových pásek, ze kterých se dozvídáte pozadí příběhu, koncept obleků, drtivá většina nepřátel, pauzování boje mezerníkem, systém vývoje postavy, kdy nezískáváte zkušenosti jako postava, ale fumium (zdroj energie, kolem které se točí celý příběh), za které si po dosažení určité hranice zvolíte další vylepšení pro Váš oblek nebo předměty s permanentními bonusy pro Vaši postavu - různými injekcemi atd. V podstatě jde o více toho samého v další hře, což ale není špatně. Kdy by hra obsahovala češtinu nebo slovenštinu, určitě bych sledoval i příběh a hodnocení by bylo určitě vyšší.

Vyloženou novinkou je pak hlavně koncept ponorky a úrovní, který mi úplně nesedl, ale tak aspoň se autoři pokusili o změnu. Nebo například energetické zbraně, které v původní hře rovněž nebyly. Množství nových puzzlů bych asi do novinek počítat neměl a jak jsem psal výše, příběhově se jedná o prequel původního Vapora.

Pro: další Vaporum, vylepšovací injekce, vylepšování obleku, získávání lepšího vybavení

Proti: chybějící čeština / slovenština, koncept ponorky a úrovní

+12

Harbinger

  • PC 70
K Harbingeru jsem se dostal přes známého, kterému jsem na letní brigádě sháněl hry (miloval Diablo a sháněl absolutně všechny jeho klony, jinak bych se o něm nikdy nedozvěděl.) a při té příležitosti jsem si tak nějak udělal jednu kopii i pro sebe. Harbingera jsem nainstaloval, vyzkoušel a hrál něco jiného. A pak na něj úplně zapomněl. Před nějakou dobou o něm mluvil Lukáš Grygar na rádiu Wave (ten známý se o Harbingeru dozvěděl právě z jeho recenze ve Score) a já zrovna přemýšlel, co bych si na svém starém herním notebooku na služební cesty zahrál. A tak jsem doma pohledal CDčko.

Harbinger by se dal charakterizovat jako takové chudé sci-fi Diablo, ale tak jednoduché to s ním zase není. Jistá inspirace tam je, stejně jako snaha autorů se svézt na jisté vlně hladu po takových hrách a jejich úspěchu. Začněmě ale od začátku, kdy si vybíráte postavu a přidělíte jí jméno. Na výběr jsou tři - člověk, robot a jakási mimozemšťanka. Zajímavé je, že všechny postavy mají úplně jiný HUD, menu, inventář, ale i mise a vlastně celou kampaň. Já hrál ale jen za člověka a hrát to za další postavy mě ani neláká.

Každopádně výběrem postavy si určíte i styl hraní, jakým budete hrát. Hra jaksi neobsahuje žádná kouzla, skilly, ani variabilitu zbraní. Člověk má k dispozici pušku a tak je jasné, že budete pobíhat po úrovních, střílet nepřátele, uhýbat jejich střelám, sbírat vybavení a vracet se na základnu. Sice je možné bojovat i na blízko (kdy některé pušky obsahují bajonet, podobně jako v Incubation: Battle Isle Phase Four), ale je to taková velká nouzovka. Jako když střílíte po nepřátelích, všechny je zabijete, ale ten poslední se k Vám s polovinou zdraví dostane a Vám zrovna dojde energie, už ho tím bajonetem dorazíte. Ale založit na tom herní styl nejde. Hra je v tomto ohledu strašně minimalistická - v inventáři máte jen zbraň, brnění a helmu. Sice můžete všechny tyto části doplňovat bonusovými gadgety, ale víc toho ve hře není. Což mi ale vůbec nevadilo, bylo osvěžující konečně v diablovce neřešit boty, rukavice, prsteny, opasky, amulety, nárameníky atd. Stejný minimalismus platí i pro levelování. Při získání nové úrovně dostanete tři body, které rozdělíte do čtyř vlastností - Melee, Ranged, Rigging a Health, přičemž ten Rigging je jakási technologická úroveň postavy, která jí umožňuje používat pokročilejší zbraně a zbroje. Osvědčilo se mi cpát všechny body do Ranged, občas pár bodíků do Rigging, pokud jste narazili opravdu na dobrou zbraň, která vyžadovala Rigging na určité hodnotě. Jinak věci např. levelem omezené nejsou. Věci jsou ale omezené postavou, za kterou hrajete, což mi přišlo jako největší nedomyšlenost hry. Pokud má hra tři postavy a každá má úplně jiné mise a jinou kampaň, pak moc nechápu, proč Vám neustále padají předměty pro všechny tři postavy. Můžete je sice prodávat, ale nevyužijete je a i když hra obsahuje truhlu, tak sdílet mezi ostatními postavami předměty nejdou.

I když ono to s tou truhlou není tak žhavé. Ve většině případů budete vybavení nechávat buď na zemi nebo se pro něj naopak pořád vracet a rozprodávat ho. I když získané peníze zase není moc za co utrácet. Inventář je totiž malý a brzy se zapojí. Truhla, která Vám přenese vybavení z mise do základny se totiž objeví jen v málokteré misi, a tak slouží spíš jen jako odkladiště pro věci, které se Vám sice hodí, ale ještě na ně nemáte Rigging.

Koncept hry funguje tak, že se na začátku objevíte ve Vaší lodi, odkud se teleportem přenášíte na různé předdefinované mise. V misi vždy něco seberete nebo někoho zabijete a vrátíte se zpět. V základně je jedna postava, která Vám dává úkoly a pak jeden prodavač. V první třetině zachráníte jednu velmi vyvinutou slečnu, která se na Vaši loď připojí, takže úkoly, které budete dostávat, budou rozprostřeny mezi postavy dvě. Rozhovory jsou sice nadabované, i když přímočaré a obsahují vždy jen dvě tlačítka - pokračování v rozhovoru a konec rozhovoru. Velmi zřídka se objeví i třetí možnost, jako když Vám dá maník za splnění 300 peněz a Vy můžete uhádat 350. Vzhledem k tomu, že už po první misi jsem byl za prodávání materiálu asi na 9 tisících, má to velký význam (to byla ironie). Nebo Vám prodavač řekne, že uvařil guláš z housenky a že ho můžete ochutnat, tak tam vzácně přibyde třetí tlačítko, kromě Trade a Exit možnost ho ochutnat, což mi přidalo asi 20 HP. Takových situací je ve hře ale zoufale málo a spočítali byste je na prstech jedné ruky. Na druhou stranu to opravdu podporuje přímou hratelnost - vůbec nemusíte číst, co se po Vás chce a nemusíte se bát, že vyberete špatnou možnost, něco si zablokujete nebo se na Vás postava třeba naštve.

Co si podle mě zaslouží velkou pochvalu, je stylizace, která mi připomínala Fallout Tactics: Brotherhood of Steel . Vím, že to nemusí sednout každému, ale já tuhle hru prostě miluju. Co se vývojářům povedlo, je variabilita prostředí a nepřátel. Ať už bojujete v kosmické lodi, temných kobkách, nějakém broučím hnízdě, na písečné planetě nebo na jakési vyvřelé hornině, prostředí vypadá kouzelně. To samé platí i pro nepřátele. Což je možná věc, kterou autoři plánovali jako jednu z mála věcí, u které by hráč musel nějak přemýšlet nebo se jí aspoň nějak zaobírat. Nepřátel je totiž mnoho druhů, útočí různými útoky a naopak na ně platí jiná munice. Po pár experimentech na začátku jsem ale přišel na to, že se vyplatí se soustředit jen na Plasma střely, a tomu všechno podřídíte. U zbraně budete řešit jen to, jestli má Plasma útok a na jaké ho má úrovni. Narvete ji rovněž jen gadgety, které přidávají bonus do Plasmy. Plasma je totiž univerzální a nemusíte ji vůbec řešit. Působí na všechny a dobrý plasmový útok sejme všechno. Na někoho působí hodně, na někoho méně, ale sundáte s tím všechno. Naopak třeba Corosion střely jsou opravdu skvělé na nepřátele s těžkými zbrojemi, ale nepřátelům beze zbroje neudělají nic. Poison útoky jsou skvělé na insektoidy a takové ty scifi psy, ale mechanickým nepřátelům neudělají nic. Na ty jsou naopak skvělé energetické střely, které ovšem zase nepůsobí na nic jiného. Elektrické střely jsou skvělé na statické věže, relativně i na živé cíle, ale jinak taky nic. A tak bych mohl pokračovat. Je to asi zajímavý nápad, ale při hratelnosti, s jakou se Harbinger hraje, to úplně postrádá smysl. Kor když nevíte, co Vás v následující misi čeká a museli byste to řešit buď metodou pokus omyl, nebo se buď hned vracet a pak to řešit nebo naopak pečlivě číst veškeré dialogy, které Vám napoví, kam se na další misi vydáte a co by Vás tam mohlo potkat. V řadě misí naopak funguje teleport jen jako vstup do mise a vrátit se jím nejde. Něco jako portál zpátky do základny ve hře není a Vy se tak prostě musíte prostřílet od teleportu Entrance do teleportu Exit.

Hře je často vyčítán stereotyp a jistá unylost, což mě před polovinou hry taky docela potkalo, pak jsem ale získal dobrou zbraň a měl Ranged na takové úrovni, že mě fakt bavilo všechno krájet a prokousávat se hrou dál. Hra to není určitě špatná - neobsahuje žádné bugy, glitche, mikrotransakce, slepá místa, zákysy a není ji problém nainstalovat a na první dobrou spustit ani na Windows 10, pokud najdete původní CDčko. Bohužel ale jaksi neobsahuje jaksi nic navíc. Ono pak záleží, jak to máte nastavené. Někomu vadí, že nepřináší nic nového, nic originálního, nic převratného a zapamatovatelného a dá jí nízké hodnocení. Mě ale docela její přímočarost sedla a absenci některých vopruz mechanik z Diabla jsem vyloženě uvítal - žádná stamina na běhání, předměty se ani nerozbíjejí ani neidentifikují, nestane se Vám, že se Vám vysypou všechny lektvary z opasku, že Vám zrovna došly svitky na teleporty nebo identifikaci, skončíte kdy chcete a kde chcete, nepřátelé se nerespawnují, atd. A jelikož nejsem náročný hráč, tak mi tohle ke spokojenému hraní docela i stačilo.

Pro: Atmosféra, stylizace, variabilita nepřátel a prostředí, přímočarost

Proti: Stereotyp, chudost základny, chybí teleport na základnu

+15

Commandos 3: Destination Berlin

  • PC 90
O Commandos 3 HD Remaster jsem se dozvěděl tady na DH týden předtím, než měla hra vyjít a upřímně jsem se na ni dost těšil. Očekávání ale byla opatrná, protože všichni víme, jak dopadl Remaster Commandos 2: Men of Courage. Přesto jsem hru koupil hned první den, co vyšla (za krásných necelých 13 éček) a pustil se do ní.

Nejdřív k původním Commandos 3 - podle mě se ojektivně jedná o lepší hru než Commandos 2. Hra obsahuje více menších misí než dvojka, což mi přišlo fajn. Dlouhé mise ve dvojce byly někdy až ubíjející, hodinu hrajete stealthově, pak už máte dostatek munice, tak se zbytkem mise prostřílíte, aby bylo rychle hotovo a mohli jste se pustit do další mise. Některé mise byly navíc dost nepřehledné, pokud jste měli ve spleti chodeb něco hledat nebo někoho osvobozovat. Navíc ve všech misích ve trojce máte za nepřátele nacisty, což je taky fajn (ve dvojce jste ve většině misí bojovali proti Burmáncům, Japoncům a jiným Asiatům), postavy se konečně jmenují tak, jak je známe a ne nesmyslně (Baret je Baret a ne Tiny, Sniper není Duke, Potápěč není Fins, Sapper není Inferno, atd.). Ano, tohle je maličkost, ale potěšilo mě to. Rozehrát můžete hned tři kampaně naráz. což je fajn, když se seknete v misi, která Vám buď nejde nebo Vás nebaví. Trojka obsahuje míň postav, ale to vůbec není na škodu a díky menším misím působí kompaktněji a přímočařeji. Konec mise už navíc neobsahuje hodnocení, takže je v podstatě jedno, jestli nepřátele omračujete a svazujete nebo rovnou zabíjíte, zdali hrajete stealth nebo se na konec mise prostřílíte.

Nevýhodou podle mě je slabší soundtrack proti dvojce a hlavně to, že všechny postavy umí všechno. Jasně, už dvojka byla proti jedničce mnohem univerzálnější, ve trojce je však v podstatě jedno, jaké postavy do mise máte, anžto všechny umějí všechno - omračovat, svazovat a nosit nepřátele, stejně jako používat pistole, pušky, samopaly, granáty, a to jak ty zápalné, výbušné i plynové. Tady má každá postava jen jednu speciální dovednost pod klávesou A, (Baret používá nůž, Sniper odstřelovačku, Zloděj škrtící strunu, atd.) jinak jsou zaměnitelné. Dále se mi moc nelíbila 1. mise v Normandii, která je v podstatě na čas a pak taky poslední mise celé hry, Dobytí pláže. Máte pouze Bareta a v podstatě se to nehraje jako Commandos, protože se musíte celou misí pouze prostřílet a proházet granáty, stealth tady vůbec nemá místo. A taky mě asi zklamalo to, že máte Potápěče (nejlepší postavu z celé hry) k dispozici pouze v jedné jediné misi.

A teď k samotnému Remasteru. Upřímně jsem od něj moc neočekával, chtěl jsem pouze to, aby se držel předlohy, přišel s HD rozlišením, lepšími texturami, přemapováním kláves a achievementy. Ať proboha nic nemění, nic nepřidávají a nic nevylepšují. A toho se mi dostalo. Jediné, co je jinak, je menu hry, kdy si můžete vybrat jakoukoli misi rovnou a nemusíte všechny kampaně rozehrávat hned od té první. Takže se hned můžete pustit do mise ve vlaku nebo do mise s Potápěčem, i když jsou v kampaních až později. Nad achievementy konečně někdo přemýšlel, takže nejsou jen za splnění jednotlivých misí, občas v nich musíte udělat něco navíc, aby Vás hra ocenila, i když se pořád nejedná o žádný záděr. Achievement za dohrání mise bez save / load zní sice strašně, ale to jde v pohodě splnit v první misi ve Stalingradu, kde lovíte se Sniperem nepřátelského odstřelovače. Jediný achievement, který mi chybí, je dohrát hru v nějakém Režimu pro nováčky, který do HD Remasteru taky přibyl. Upřímně už jsem zvyklý, že když dohraju hru na nejtěžší obtížnost, většinou se splní i ty achievementy za dohrání na nízkou a střední, ale tady ne. A upřímně se mi to už nechce hrát celé na nízkou obtížnost (hra obsahuje dvě - Pro nováčky a Původní) jen kvůli tomu jednomu achievementu, ale třeba časem, kdo ví..

Samozřejmostí je přemapování kláves, ale už jejich výchozí nastavení odpovídá moderním standardům. Takže save / load už jedete klasicky F4 / F8 a nikoli stařičké Ctrl+S / Ctrl+L.

Co říct závěrem? Snad jen, že HD Remaster Commandos 3 se povedl. Přináší přesně to, co by měl, nepřidává žádné blbosti, kouká se na něj pěkně a nepadá. A hra je v češtině. Sice jsem ji tady ani neočekával ani nepotřeboval, ale určitě mi to nevadilo.

Pro: Grafika, HD rozlišení, přemapování kláves, výběr jakékoli mise, čeština, cena, achievementy

Proti: Neduhy původní hry (1. mise v Normandii, závěrečná mise celé hry, Potápěč jen v jedné misi, až moc velká univerzálnost postav)

+14

Codename: Panzers - Phase Two

  • PC 85
Přestože jsem CP Phase One odehrál hned jak to šlo a hru jsem si nadmíru užil, trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se k druhému dílu nazvanému Phase Two dostal. Bylo to vlastně až v době, kdy vyšel společně s prvním dílem v nějaké společné edici za pár v regálu v Tesku.

No a co vlastně říct k druhému dílu? Snad jen to, že se jedná v podstatě o úplně stejnou hru jako Phase One s tím, že je zasazena do severní Afriky a vylepšuje snad všechny aspekty, ve kterých už Phase One vynikala. Tak například Osa už nejsou jenom Němci, ale připojili se k nim Italové, jejichž jednotky jsou sice slabší, ale zároveň o dost levnější. Jednotky už nelevelují na maximální úroveň čtyři hvězdy, nově je můžete vycvičit až na deset hvězd. Ve Phase One obsahovala přibližně každá třetí mise skrytý úkol, za který jste dostali body prestiže navíc. Tady obsahuje každá mise minimálně dva až čtyři skryté úkoly, přitom na některé z nich jsem přišel až po letech, jsou opravdu sofistikovaněji ukryty. Tanky a vozidla navíc nyní mohou zhasínat světla, což sice v noci a v písečné bouři snižuje viditelnost, zároveň však také vzdálenost, na kterou jsou Vaše jednotky viděny nepřítelem. Mise v kampani se nyní odemykají v profilu hráče, takže si můžete kdykoli zopakovat konkrétní misi třeba s jinými jednotkami a nemusíte kvůli tomu rozehrávat celou novou kampaň. A takových drobných vylepšení je ve hře spoustu.

Pokud se Vám líbí pouštní prostředí severní Afriky víc než střední / východní Evropy, bude Vás Phase Two bavit víc. Je to totiž větší, robustnější a bohatší hra než jednička.

Mezi negativa pak musím zařadit třetí "bonusovou" kampaň, kde je vidět, že se autoři zaměřili hlavně na dvě strany (Osu a Spojence) a třetí kampaň je opravdu jen takový bonusový bonbonek. Odemkne se Vám až po odehrání prvních dvou kampaní a hrajete v ní za jugoslávské partyzány. Třetí kampaň neobsahuje tanky ani žádná vozidla a vystačit si tak musíte pouze s pěchotou. Což jako nápad na okořenění zní skvěle, ale jednak se její potenciál na ploše čtyř víceméně eskortních misí plně nerozvine a jednak nemáte vůbec k dispozici obrazovku náboru nových jednotek. Čímž ztrácí smysl i snaha plnit skryté úkoly a získávat za ně prestiž, když si za ní stejně nemáte co koupit. V podstatě jen běžíte z jedné strany mapy na druhou, buď někoho honíte nebo před někým utíkáte a cestou osvobozujete a nabírate další skupinky partyzánů. Navíc i příběhové je třetí kampaň dost odfláklá a příběh vyzní tak nějak neukončeně do ztracena.

Třetí kampaň mě tak hodně zklamala, jako i fakt, že ve hře oproti prvnímu dílu chybí Sověti. Hra sice nově obsahuje Italy a Jugoslávce a přítomnost Sovětů na území severní Afriky by samozřejmě nedávala vůbec smysl, přesto mi ve hře dost chyběli.

Pro: Větší, bohatší a robustnější než jednička, zajímavější příběh, více skrytých úkolů

Proti: Odfláknutá třetí kampaň, neukončený příběh, chybí Sověti

+13

Codename: Panzers - Phase One

  • PC 85
O Codename Panzers jsem se dozvěděl z Levelu, kde jsem snad i zkoušel nějaké demo a vydání hry jsem společně s recenzemi nedočkavě vyhlížel. Hra totiž lákala na tu dobu přelomovými efekty (vizuálními i zvukovými), tři hratelné národy, navazující kampaň (ale koho by u takové hry zajímal příběh, že?) a především odlehčenou hratelnost, kdy nestavíte žádnou základnu, neverbujete jednotky ani netěžíte žádné zdroje.

Jádrem hry je totiž efektivně spravovat poměrně malou jednotku ozbrojenců a pěchoty, kterou máte k dispozici a snažit se o nikoho nepřijít. Způsobů, jak toho docílit je na tak "jednoduchou" (myslím, že hra neobsahuje žádné komplikované herní nebo taktické principy) poměrně dost. Můžete se samozřejmě soustředit na mohutnou sílu těžkých tanků a s opatrností, aby se Vám nikdo nedostal do zad, všechno likvidovat a tlačit před sebou. Nebo se naopak můžete specializovat například na pěchotu, kdy odstřelovači a kulometčíci pokryjí pěchotu, zatímco protitankoví střelci a raketometčíci položí miny a likvidují obrněnce z obsazených budov. Nebo se naopak soustředit na odstřelovače s velkým dohledem a dělostřelectvem, které to pokosí z dálky, což byla strategie, která nejlépe fungovala v Blitzkriegu a Sudden Strike. Nebo raději použijete na tank plamenometčíky, posádku, která z rozžhaveného kolosu vyskočí, postřílíte a zchlazený tank následně obsadíte a opravíte, aby sloužil pod Vaším velením?

Vše je totiž otázkou zdrojů. I když žádné peníze, zlato ani ropu netěžíte, za splněné hlavní a sekundární úkoly (občas se v některé misi objevuje i nějaký ten skrytý) dostáváte prestiž a za tu si pak mezi misemi kupujete další jednotky nebo těm stávajícím dokupujete vybavení. A zde si právě musíte rozmyslet, jestli se Vám vyplatí koupit jeden těžký tank nebo raději odstřelovače a tři děla. Nebo raději celou četu pěchoty? Zapomenout nesmíte ani na opravárenské vozidlo nebo vozidlo doplňující munici. Jednotky v průběhu misí levelují, takže je dobré si stavbu armády rozmyslet brzo, abyste pak před závěrečnými misemi neprodávali dělostřelce s maximálním hodnocením čtyř hvězdiček a nekupovali nevycvičené tankisty.

Jak jsem napsal dříve, hra obsahuje kampaň pro tři národy a hra Vás sice upozorní, v jakém pořadí byste měli hrát a jak navazuje příběh, stejně Vás neomezuje a začít můžete u koho chcete. Proto jsem byl rád, že jsem se mohl jako první pustit do kampaně za Sověty. Kampaň má téměř 30 misí (11 za Němce, 8 za Sověty a závěrečná 9 za Spojence) a jsou opravdu rozmanité. Od klasických "vyčisti mapu" po obsazování důležitých budov, ochranu konvoje, eskortní, bránění se určitou dobu, zaminování cest, odříznutí postupu, záchranné mise, atd. Komu by nestačila kampaň, hra obsahuje ještě poměrně hodně map do skirmishe, kde už ale samozřejmě příliš neřešíte levelovaní jednotek mezi navazujícími misemi.

Strany jsou opravdu rozdílné, každá disponuje svoji dobovou technikou a pěchotou, navíc se Vám ty nejlepší jednotky odemykají v kampani až postupně. Důležité je taky zmínit, že ač je hra kompletně v češtině (titulky), každá strana mluví svým vlastním jazykem, což mám u her strašně rád. Rusové mluví rusky a Němci německy. Každý národ má i svého hrdinu (Spojenci mají dva - jednoho Američana a jednoho Brita), který Vás v kampani provází a o kterého nesmíte přijít.

Do záporů bych asi zařadil určitou jednoduchost. Ať už to, že vlastně nespravujete žádnou základnu, nevyrábíte jednotky a management je tu opravdu základní, po jistou zjednodušenost mechanismů, kdy je například životnost tanku znázorněna číslem a srdíčky, což mě osobně nevadí, ale vím, že některým fanouškům Blitzkriegu a Sudden Strike to moc nešlo rozdýchat.:-)

Jo, a hra Vás samozřejmě za každou úspěšně splněnou misi odmění reálným dobovým vyznamenáním, takže milovníci medailí tady budou mít žně.:-)

Pro: Čeština, svoboda výběru kampaně, kampaň jako taková, složení armády, hrdinové, medaile

Proti: Pro někoho příliš jednoduchá správa armády, žádné základny, ale mně osobně to nevadilo

+12

NHL 2004

  • PC 95
Kdybych si měl vybrat jednu jedinou hru, kterou bych si vzal na pustý ostrov nebo jedinou hru, kterou už bych mohl dokonce života hrát, bylo by to právě NHL 2004. Určitě to není nejlepší hra, kterou jsem kdy hrál, ale při vrcholení finále Stanley Cupu mi došlo, že jsem ji od roku 2003, kdy jsem ji poprvé nainstaloval, že jsem ji vlastně vždycky měl na každém PC nebo notebooku, který jsem aktuálně vlastnil. A že se mi vlastně nikdy neomrzela. Že jsem jí nikdy nehrál celé dny, ale že si jednou za čas vždycky rád večer zapnu dva tři zápasy a užiju si je. A na Hard dokáže umělá inteligence potrápit, přestože znám hru od A do Z a myslím si, že už mě nemá čím překvapit.

Je pravda, že jsem nehrával každý ročník a třeba posledního ročníku na PC, tedy 09 jsem se taky nahrál dost, kvalitou se 2004 nepřiblížil. I když jsem si v roce 2015 kvůli NHL pořídil Xbox One, bavilo mě to asi týden a pak jsem se stejně vrátil k NHL 2004.

Nejsem extra odborník na grafiku, ale i stařičké rozlišení 1024x768 s poměrem 4:3 nevypadá na 27" monitoru zas tak strašně jako u jiných dobových her.

NHL 2004 má totiž naprosto famózní hratelnost, která se ani po těch letech nepřejí. O tom ostatně i svědčí i Rebuilt mod, který udržuje právě NHL 2004 jako aktuální alternativu pro PC hráče. Protože největší zastaralost je vidět právě v tom, že simuluje 18 let starou sezónu. Atlanta Thrashers se přestěhovala do Winnipegu, Mighty Ducks of Anaheim už nejsou Mighty (i když tady stále s nejlepším logem z celé NHL), Phoenix už taky není Phoenix, spousta týmů už má úplně jiné logo a dresy (Buffalo, Dallas, Florida, Tampa, Vancouver, Washington) a především hrajete s hráči, kteří už v drtivé většině případů ukončili kariéru. Pokud Vám ale tohle nevadí a jde Vám čistě jen o hratelnost, dokáže NHL 2004 na PC zaujmout i dnes.

Co musím ještě zmínit a co je nedílnou součástí zážitku, je nejlepší Dynasty mod, které kdy NHL mělo. Celé rozhraní Vaší 20 leté kariéry totiž vypadá jako webová stránka, kde je všechno intuitivní a myší se krásně ovládá. Vše je přehledné a přesně tam, kde má být. Za poslechu skvělého soundtracku se budete rádi proklikávat všemožnými statistikami, tabulkami, nastaveními, budete skautovat a vyměňovat hráče, nastavovat taktiku a situace na ledě, upravovat lajny apod. A to všechno v barevné kombinaci týmu, za který právě hrajete.

NHL 2004 je klenot a nejlepší NHL, které jsem kdy hrál. O tom svědčí i fakt, že se k němu pořád rád vracím a letos se mi podařilo vyhrát s Carolinou další Stanley Cup.

Pro: Famózní hratelnost, Dynasty mod, obtížnost, soundtrack, intro

Proti: Dnes už zastaralá grafika a nízké rozlišení

+28

Gooka

  • PC 75
Gooka - to je obrovská nostalgie a snad vůbec první hra, kterou jsem kdy hrál. No, hrál. Asi dva měsíce jsem bezcílně bloumal po Relovu s tím, že se mi nepodařilo vyřešit ani vraždu vlastního otce. Přesto jsem byl z hry tak unešen, že jsem ji rozehrával pořád a pořád dokola a pořád se zasekával na stejném místě ano, uhašeném ohni. Když jsem se pak za ty dva měsíce dostal k návodu, hru jsem dokončil za odpoledne, ale už to nebylo ono. Jednak jsem si ve svých telecích letech hru návodem úplně zkazil, jednak se mi přestalo líbit to scifi zasazení, ke kterému to spělo.

Gooka je totiž klasická point and click adventura, která se dá v pohodě dohrát pod dvě hodiny i se skladanim střepů. Za ty dvě hodiny se dostanete z klasického fantasy městečka a vlastně celého království až do scifi vesmírné lodi, ve které nepřátele zneškodňujete dálkovým ovladačem.

Ano, na jednu stranu je to kouzelné, na tu druhou mě ten závěr a vlastně celá ta druhá scifi půlka nikdy nebrala. Celkově nemám ve hrách tohle promíchávání scifi a fantasy rád (ano, koukám na Vás, série Wizardry a Might and Magic).

Ve své době mě dokázal Gooka oslnit dabingem, prostředím i ručně malovanými obrazovkami. I když toho v nich nešlo mnoho dělat, bavilo mě je prostě jen tak procházet a koukat se na ně. Holt, kouzlo dětství. I od těch dob si občas Gooku pravidelně jednou za rok za dva zahraju, to kouzlo nostalgie tu opravdu funguje. A vlastně se přitom i dost bavím a užívám si dabing, hudbu, atmosféru a grafickou podobu celé hry.

Co se týče negativů, ano, jsou tu slepé uličky, o kterých se píše snad v každém komentáři a mluví o nich každý, kdo hru hrál. Přesto mně osobně na hře nejvíc vadí úplně jiné věci. A těmi jsou především nevyužitý svět a neuspokojivý konec. Svět hry je zajímavý a dokáže Vás zaujmout, na celé ploše cca dvou hodin je ale strašně nevyužitý, spousta věcí je jen tak zmíněna a určitě by hře přispěly nějaké nepovinné pasáže nebo okomentování, které by tento svět více rozebíraly. Nebo aspoň nějaká encyklopedie. Na základě toho jsem se rozhodl si před lety přečíst i knihu, podle které Gooka vznikl, ale neradujte se, příběh se od hry v mnohém odklání a spousta věcí, postav a mytologie tam je popsána vyloženě jinak.

Tou druhou nejzásadnější chybou je pro mě strašně neuspokojivý konec.. Jedna textová obrazovka, kde je v jednom odstavci popsáno to, jak Gooka znicil vesmírnou loď a to je všechno. Jo, ještě obligátní věta - Potom se Gooka rozhodl, ale to už je jiný příběh..

Po takovém konci mi zůstala jen jistá pachuť nevyužitelnosti závěru a vlastně i celé hry.

Pro: Nostalgie, dabing, hudba, první fantasy půlka hry

Proti: Nevyužitý svět, neuspokojivý konec, druhá scifi půlka hry

+27

Jagged Alliance: Rage!

  • PC 65
Při čekání na Jagged Alliance 3 jsem se pustil do dalšího "klenotu" ze světa Jagged Alliance. Předně je třeba říct, že na rozdíl od Jagged Alliance: Back in Action si autoři na nic nehrají, neslibují plnohodnotný titul a nízký rozpočet ospravedlňují nízkou cenovkou, která byla už v době vydání nějakých 15 - 20 €, já ji koupil v akci po pár letech za pár korun.

Jagged Alliance Rage! je z izometrického pohledu viděná tahovka, která má se světem Jagged Alliance společnou jen hrstku vybraných žoldáků. Na začátku hry si vyberete dva (já nemohl jinak než si vzít Ivana a Shadowa), z celkových šesti, později ve hře jsem přibral Raven a osvobodil Fidela, kolem kterého se točí "příběh" celé hry. Ale o příběh tu nejde, není zajímavý a sledovat ho nebudete.

Co je na hře dobré, je soubojový systém, který je zábavný a na Hard docela i napínavý. Postavy se pohybují klasicky po čtvercích, přičemž své akční body rozdělují mezi pohyb a útok, případně použití Rage dovednosti, která je u každé postavy jiná. Pro souboje je klíčový stealth, kdy se budete snažit maximum nepřátel sundat potichu zezadu, po vyvolání poplachu dojde ke klasické přestřelce.

Hra je postavena dost lineárně a přestože si někdy můžete vybrat, kterou misi ze dvou absolvujete jako první, na svobodě to nepřidává. Dokonce neverbujete milici, nezískáváte finance ani nic podobného. Což mi na hře vadilo asi nejvíc, nějaký chybějící obchodní model. Rage! totiž funguje jako takový klasický starý dungeon. Veškeré vybavení si musíte vzít v misi od mrtvých nepřátel, případně sebrat v bedně, a po vyřešení mapy se do ní už nejde vrátit. Nelze nic prodat, nic koupit, nic vyrobit, a jelikož mají postavy poměrně malé inventáře, s municí může být ke konci hry problém, když používáte jiné zbraně než nepřátelé, což vede k improvizaci. Tento prvek bych ale klidně oželel.

Stejně jako jisté pokusy o to, dát hře nějakou taktickou hloubku. Vaše postavy žízní a klesá jim imunita, Ivan je alkoholik, takže musíte neustále shánět a doplňovat vodu, antibiotika a alkohol, což je spíš jen taková zdržovací vopruz mechanika. Hra totiž neobsahuje ani nějaký souhrnný inventář po konci mise, takže musíte každého zabitého nepřítele lootovat hned po zabití, což poměrně zdržuje a rozbíjí jinak svižnou tahovou hratelnost. Vpřed Vás žene hlavně touha po lepším vybavení v dalším sektoru a poměrně jasně se rýsující finální lokace.

Na závěr musím kromě ceny pochválit i celkem rozumnou herní dobu a linearitu, kdy můžete hru dohrát v pohodě za tři odpoledne. Ostatně déle by Vás asi neudržela. I když, jak jsem napsal na začátku, narozdíl od JA BiA si na nic nehraje, tak jí spoustu nedostatků prominete.

Pro: Cena, délka hry, linearita, zábavné souboje

Proti: Vopruz mechaniky, absence obchodu, grafika postav, bugy v achievementech

+15

Sniper Elite V2 - The Neudorf Outpost

  • PC 85
Jednoznačně nejlepší mise z celé hry. I když toto DLC přidává do hry i nějakou tu zbraň, hlavní je nová mapa, která mi přišla z celé hry daleko nejzajímavější a proti Hitler DLC i celé původní kampani přináší do hry zcela nový zážitek. Tato mapa je totiž nejotevřenější a přináší nejsvobodnější zážitek. Jak jsem psal už dříve, je SE V2 poměrně lineární záležitost (nechápejte mě zle, lineární hry mám dost rád), ale tato mapa je dost otevřená, řekněme široká a umožňuje hráči vcelku svobodný pohyb i výběr průchodu a eliminaci cílů.

Nejedná se o úplnou koridorovku a v porovnání právě s nadcházejícími díly ukazuje, kam se nové díly budou ubírat - a to možností svobody volby cesty, zbraní i postupu.

Příběhově ani hratelnostně toto DLC úplně nenavazuje na původní hru, takže je možné se do něj pustit i bez znalosti nebo průchodu původní kampaně, i když já jsem si ho nechal až jako takový bonbónek na závěr. Dlužno říct, že mise není příliš dlouhá a za hodinku, při výběru vysoké obtížnosti a opravdu opatrného postupu možná za dvě jste na konci, přesto velmi příjemně zakončuje celkový dojem z celé Sniper Elite 2. Musím uznat, že upřímně u mě celkově pozitivně ovlivnila pozitivní nahlížení na druhý díl, který byl poměrně koridorový a lineární a k jeho hraní jsem se dostal až po dohrání famózního třetího dílu.

Pro: Poměrně otevřené, svoboda postupu, prostředí, nejlepší mise z celé Sniper Elite V2

Proti: Krátké, neuspokojivé zakončení

+14

Sniper Elite 5

  • PC 95
Sniper Elite 5 mě tak chytl, že jsem se i já rozhodl k němu napsat krátký komentář. V první řadě musím ocenit přístup vývojářů, na který dnes už nejsme možná zvyklí. Hra byla oznámena na konci minulého roku, jen tak mimochodem, s tím, že vyjde letos. No jo, to známe, říkal jsem si, buď vyjde až před Vánoci, nebo ji stejně ještě třikrát odloží. Na jaře pak přišla informace, že hra vyjde na konci května.. A světe div se, ona opravdu vyšla. A proti svému přesvědčení jsem si ji předobjednal. Ale teď už k samotné hře.

Na jednu stranu musím říct, že stále hraju čtyřku, kterou nemám ještě úplně dohranou, takže mám bezprostřední srovnání v živé paměti a oproti spoustě profesionálních recenzí musím uznat, že zaznamenala opravdu posun. Ani ne tak jeden velký skok, jako spoustu malých krůčků. Jasně, pořád jde o sniperskou akci z pohledu třetí osoby, kde se budete většinu času stejně spíš plížit než něco opravdu celou dobu jen odstřelovat. Graficky si myslím, že se hra proti čtyřce (která už tak vypadala skvostně) posunula, hráno na PC na ultra nastavení. Ono si stačí po pár dnech zase pustit čtyřku a ten rozdíl poznáte. Mnohem více to vynikne právě díky variabilitě misí a prostředí, ve kterých hrou postupujete.

Upřímně mám čtyřku hodně rád a hodně rád mám i trojku a nemyslel jsem, že pětka tento pocit trumfne, ale troufám si tvrdit, že se tak přeci jen stalo. Odstřelování i tiché zabíjení je pořád strašně zábavné, postup misemi Vás bude bavit. Jako největší posun právě vnímám posun v jednotlivých misích. Už to není o tom, že tady máte mapu, 5 úkolů a až je splníte, je hotovo. Hlavní úkol máte většinou jeden, ale v průběhu jednotlivých misí stále odemykáte nové. Vyslechnete rozhovor, najdete dokumenty, zaregistrujete přijíždějící vozidlo s důležitým důstojníkem, to všechno Vám přidává nové úkoly do stávající mapy. Hraní je tak stále motivující, už jen neodškrtáváte úkoly ze seznamu, ale jednotlivé mise se zdají najednou takové nestereotypní, vyvíjející se.. Úkoly jsou navíc i dost rozmanité, ale to byly i v předchozích dílech..

Další změny se týkají například vylepšování zbraní, které se vrací ze třetího dílu. Tentokrát však nemáte k dispozici všechno hned, ale ve hře nacházíte ponky (upřímně konečně kolektibly, které mají ve hře smysl!), které vždy obsahují pár doplňků k už odemčeným zbraním, takže si je můžete upravovat vždy a to přímo v průběhu mise, což jsem ocenil asi nejvíc. Už nemusíte misi dojet úplně celou a na tu další si vzít třeba lepší puškohled, ale můžete si ho nasadit rovnou u ponku. Moc jsem se v tom ale nehrabal, protože to je vždy něco za něco (např. opěrka Vám sníží zpětný ráz, ale zhorší ovládání zbraně atd.), což nemám moc rád. Daleko víc mi sedl přístup vylepšování zbraní ze čtyřky. Ten zde funguje taky, jen za něj není trvalé vylepšení zbraně, ale "jen" medaile. Myslím takovéto Dát 10 headshotů na víc jak 100m, pistolí zabít 25 nepřátel v režimu Ghost atd. I tak mě plnění medailí neuvěřitelně baví. Ještěže aspoň na maximální úrovni můžete odemknout všechny skilly a už nemusíte vybírat, který si aktivujete a který ne.

Co se týče postupu jednotlivých misí, musím říct, že je těžší, než býval v předchozích dílech. Na těžších obtížnostech už to bude hodně znát. Klasický oříšek bude tank nebo obrněné vozidlo. Ve trojce ve čtyřce stačilo vozidlo prozkoumat, najít slabé místo a pak přesným výstřelem mezi mřížku motoru, do průzoru řidiče nebo třeba slabým místem v nádrži tank zneškodnit. Tady už to tak jednoduché není. Tank zničíte pouze umístěním výbušniny na zadní straně a rozstřelením. Odpočet funguje taky, ale nikdy mi tank nezničil. Jen ho zastavil a pak jsem musel použít panzerfaust. Ostatně výbušninu ani nedáte na tank, který jede nebo je v režimu hledání. Pokud se rozhodnete ho zničit panzerfaustem, musíte mířit, vybírat slabé místo a ani tak Vám nebude stačit jeden. Už nestačí tank prostě nějak trefit. Systém výbušnin funguje i na bunkry, kryty a důležitá místa a objekty. Pokud máte zničit dveře do bunkru nebo protiletadlový kanón výbušninou, vždy ji musíte někde najít a sebrat. Kárl už ji nenosí v kapse tak nějak erárně. Navíc, když ji seberete, máte prostě jednu. Což byla pro mě ve srovnání se čtyřkou asi největší bolest. Proplížíte se k objektu, chcete ho odpálit a nemáte čím - musíte se proplížit zpátky do skladiště, kde vezmete výbušninu. Což Vám při přechodu ze čtyřky prostě nedojde. Stejně jako odlákávání, které jsem hodně využíval. Ve starších dílech Kárl hodil kamínek, kterých měl tak nějak nekonečno (nebo ho vždy sebral, vysvětlení nechám na Vás), tady hází lahve, kterých může pobrat jen omezené množství. navíc se při dopadu rozbijí a musíte hledat novou. Pokud seberete nepřátelskou zbraň, vezme ji Kárl jaksi navíc, takže už se nestane, že ji omylem vyměníte za tu svoji, což jsem naopak ocenil. Konec nechtěnému vyměnění zbraně, když se snažíte prohledat mrtvého nepřítele a omylem se překliknete. Zbraň sice vezmete, ale ta původní Vám zůstává.

Velký důraz se kladl i na jistý open world prvek, se kterým to ale není tak žhavé, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jasně, máte spoustu možností, odemykají se Vám další úkoly v průběhu mise atd. atd., ale např. hned v první misi máte úkol zničit vysílač. Podíváte se na mapu, cesta vede z jihu a z východu. Sice se jí můžete proplížit nebo prostřílet, ale jinudy se do základny prostě nedostanete. Mimo cestu je neproniknutelné / nepřeskočitelné křoví, kterým se prostě neproplížíte. Kárl prostě není Assassin's Creed, aby si našel cestu všude, což mě možná trochu omezovalo.

Starší díly byly hodně ulítlé na double killy, řekl bych. Stačilo, aby byly dva nepřátelé jen trochu za sebou a když se dráha střely protla s oběma těly, byl to automaticky double kill. A bylo úplně jedno, že jste jednomu prostřelili kotník a druhému předloktí. Tady to tak nefunguje. Pokud nedáte vyloženě double headshot, double kill to prostě není. Často ani když se vyloženě nabízí - střela prostě neprojde. A takových malých rozdílů tam je hodně a rozhodně osvěžují hratelnost proti předchozímu dílu.

Příběh mě tak nějak nezajímal a upřímně jsem ho ani nesledoval. Hodně lidí si stěžuje na jeho naivitu a taky na unylost obličejů v cut-scénách, ale upřímně, kdo by hrál Sniper Elite kvůli příběhu, že. Módů hra nabízí opravdu hodně. Kromě klasické kampaně, která jde hrát i v kooperaci, se jedná o survival (který jde hrát taky v kooperaci) nebo klasický multiplayer. Nově přibyla i možnost hrát za německého odstřelovače a "nabourat se" jinému hráči do kampaně, což jsem i zkusil. Upřímně je to zajímavá možnost, ale asi nejsem cílovka. Zkusil jsem to jednou, získal achievement a stačilo. Co je ale přetrvávající bolest, je možnost vybrat si po dohrání mise, projít si ji znovu a vybrat si jinou postavu. Což moc nedoporučuju, protože hra na to tak není úplně stavěná. Už ve čtyřce jsem plnil výzvy v misích se svou sovětskou odstřelovačkou, která se ale v cut-scénách měnila zpátky na Kárla, a navíc komentovala vše jeho hlasem. Takže když jste přiběhli k cíli, moje Rusanda sice otvírala pusu, ale mluvil za ni Kárl a tady to funguje na chlup stejně. Chápu, že s takovým postupem hra nepočítá, ale celkem Vás to vytrhne z pohlcení hrou. Navíc je absolutně jedno, jaké zbraně si do mise vezmete a jaké skiny jim přidělíte, anžto v cut-scénách bude mít Kárl stále ty stejné zbraně ve stejném provedení, jako měl na začátku a s jakými hra asi počítá.

Zmínit bych měl asi i animace zabití nepřátel, které jsou nově rozšířeny i o pistole, sekundární zbraně a zabití zblízka. Je neuvěřitelné, jak si na to člověk zvykne a pak mu to ve čtyřce chybí. Rentgenové záběry jsem si ale vypl, nějak mi do hry nesedí. Přitom rozstřelení mozku ze Sniper: Ghost Warrior Contracts 2 mi přišly v pohodě, ale ty rentgenové záběry lámajících se kostí mě moc nebavily. Střela se navíc po průstřelu tělem nepřítele opět nedeformuje. I tak jsem si ale zpomalené záběry užíval a přišly mi neuvěřitelně odměňující a zadostiučinění hodné. (snad to nezní moc kostrbatě).

Na závěr musím uznat, že hra je to opravdu povedená, zábavná, motivující a doladěná. Na pár bugů jsem sice narazil (především v Survivalu), ale nic, co by znemožňovalo hraní jako takové. Stále musím ocenit, že hra vyšla relativně brzy po oznámení, neodkládala se a nabízí spoustu obsahu. Navíc je spoustu obsahu již teď přislíbeno a už teď se těším, jak se pustím do dalších misí nebo si vezmu další zbraně, u kterých se budu snažit získat zlatou medaili.

Pro: Další Sniper Elite, zasazení, prostředí, pocit ze střelby, vylepšování postavy, hudba, zpomalené záběry, hodně módů, vylepšování zbraní

Proti: Příběh do počtu, unylé obličeje a nezajímavé postavy, relativně málo zbraní (ale to se do budoucna zlepší), není to takový open world, jak by se mohlo zdát

+21

Desert Strike: Return to the Gulf

  • PC 60
Po dohrání Jungle Strike jsem se rozhodl přejít k podobné hře, resp. jejímu předchůdci, ale nebylo to moc rozumné rozhodnutí. Resp. pokud si to někdo plánujete zahrát, určitě tak udělejte ještě před Jungle Strike. Jungle Strike je totiž ve všem lepší. Lepší, větší, detailnější, nabízí více možností i variability a Desert Strike vedle ní působí jako chudý příbuzný.

Přitom princip je stále stejný. Je to jednoduchá izometricky vypadající arkáda, ve které s bojovou helikoptérkou plníte nejrůznější bojové úkoly. Ničíte nepřátelské objekty, sklady a základny, zachraňujete zajatce, doprovázíte konvoje a po každé misi dostanete kód pro misi další.

Jenže tady je vidět, že tahle hra byla jako první a ještě neobsahuje bohatosti právě Jungle Strike. Prostředí ve všech misích je stejné, počasí, denní doba ani zasazení se nemění a hra tak začne být poměrně velmi brzy stereotypní. Rovněž neměníte dopravní prostředky, což bylo právě v Jungle Strike velmi osvěžující.

Když k tomu přičteme fakt, že hra má ještě menší rozlišení a menší barevnou paletu, zřejmě se nenajde moc hráčů, kteří by hru bez závanu nostalgie vůbec zkusili. Já sám ji vyzkoušel, pořád se dá dohrát za jedno odpoledne, ale sama byla překonána dalšími díly, takže ani není důvod se k ní vracet. Pokud tak přesto někdo udělá, rozhodně Desert Strike začněte, byli byste jinak podobně zklamáni jako já.

Pro: Pro někoho nostalgie, herní principy Jungle Strike, arkáda s helikoptérkou

Proti: Stereotypní, málo variability, málo možností

+14

Golden Land

  • PC 90
Začnu tvrzením, že východní hry mám strašně rád. A tím nemyslím japonské hry, které jdou absolutně mimo mě, ale všechny ty ruské, ukrajinské a polské strategie a RPG, které u nás dříve plně lokalizované vycházely za 199 nebo 299 Kč v regálu v Tesku.

Golden Land je zvláštní směsicí fantasy a řekněme steam punku. Kupodivu to ale není vůbec na škodu a hře to dost sedí. Architektura je zajímavá a dává smysl, a ani pušky a pistole Vám vedle luků, mečů a seker nebudou připadat nepatřičně.

Svého času jsme s kamarády říkali Golden Landu levný Zaklínač, anžto hlavní postava rovněž disponuje dlouhými bílými vlasy a bloumá po krajině, ve které se střetává s gryfy, zombiemi i různými bažinnými slizy, nestvůrami, pavoukovci atd. Bestiář je hodně obsáhlý a i poměrně originální.

Což je věc, která toto izometrické RPG vystihuje asi nejvíc.. Kvantita. Spousta originálních nepřátel, spousta měst a vedlejších úkolů v nich, obrovské množství kouzel a schopností, nezměrné množství předmětů.. Crafting, alchymie, opravování,..

Vedlejší úkoly jsou poměrně nápadité, originální a budou Vás bavit. Rozhodně se neomezují jen na trapné zabij / přines. Hlavní úkol se příjemně vyvíjí, graduje a provede Vás celým světem. Postav je ve hře taky dost a ty důležité mají svůj dabing (ruský, což mi nevadilo, byla to proti neustále omílané angličtině příjemná změna).

Co se týče světa, tak ten je kouzelný. Graficky velice detailní a i dnes oku lahodící. Jo, tahle izometrická grafika prostě stárne se ctí a v dnešní době na Full HD monitorech Vám to netrhá oči. Hudba je rovněž příjemně podmanivá a nerušící. Hra obsahuje vlastní náboženství, mytologii a celé to funguje jako pozadí pro celý svět. Navíc je celý background popsaný v deníku, kdyby se to chtělo někomu číst.

A dostáváme se k soubojovému systému, který je jednoduchý na pochopení a ze začátku těžký na zvládnutí a tak nějak přežití v úvodní fázi. Souboje probíhají na tahy, kdy se jednotlivé postavy střídají a k dispozici mají několik akčních bodů, za které se postava pohybuje, bojuje a kouzlí. Hra se sice tváří, že obsahuje jakože tři povolání (bojovník, kouzelník a zloděj), ale svého času se řešilo, že má jen dvě (bojovník a kouzelník). Já bych řekl, že hra nemá žádná povolání, ale záleží na tom, jak svého hrdinu profilujete.

A právě tady nastala věc, která mi asi vyhovuje nejvíc. Vím, že spousta z Vás mi bude oponovat, ale v Golden Landu se podle mě vyplatí svoji postavu nespecializovat, ale rozvíjet ji rovnoměrně všemi směry. Hrát hru takhle je podle mě nejvýhodnější. Jelikož všechny potvory mají imunity a slabosti na různé druhy magie, vyplatí se podle mě mít od všech magií několik základních kouzel než mít jednu výbornou a zbytek nic. To samé platí i pro podpůrné dovednosti, vyplatí se investovat do všeho. Hra navíc při level upu, dává další body k rozdělení podle toho, kolik jich už máte. A jelikož tu funguje systém z Might and Magic (tedy naučení dovednosti stojí jeden bod - zlepšení na dva už stojí body dva atd.) Za prvních deset bodů se tedy vyplatí naučit deset dovedností na level 1 než jednu dovednost na level 4 (1+2+3+4), protože hra Vám dá při levelupu více bodů (máte jich 10 a nikoli jen 4). To samé platí i pro základní statistiky, které se vyplatí zvedat průběžně všechny, než se soustředit třeba jen na sílu a obratnost. A tento systém v soubojích překvapivě dobře funguje. Než k Vám nepřítel dojde, ostřelujete ho lukem a kouzlíte. Vyplácáte si manu, mezitím k Vám přijde a dosekáte ho mečem. Navíc takto i levelujete daleko rychleji. Což je věc, která se mi strašně líbila.

Abych ale jenom nechválil, problémem Golden Landu jsou bugy. Bugy, bugy a bugy. Resp. jak už jsem psal v diskuzi, hra vyšla v roce 2003, ale u nás až v roce 2006 v české verzi díky TopCD. Problém je v tom, že hra už byla v ruštině ve verzi 1.3 a už fungovala dost dobře bez bugů, ale u nás vyšla ve verzi 1.0 s tím, že TopCD umožnil si na svých stránkách stáhnout patch 1.0 opravující jeden bug znemožňující dohrání hry v poslední třetině hlavní dějové linky (chybějící nehty krále Gunara III.). A bohužel to je na hře strašně vidět. Spousta vedlejších questů vede do ztracena, spousta se jich ani nezadá, přestože NPC mluví o tom, co ho trápí a řešení se hráči nabízí. Stejně tak máte v inventáři spoustu questových předmětů, kterých se nejde zbavit, ale úkol k nim chybí. Nebo po souboji s jednou rostlinou získáte jako loot její kořen, ale osoba kupující tyto kořeny prostě nereaguje, questy se neodškrtávají jako splněné, pokud je nesplníte hned prvním předpokládaným způsobem atd.

Řešením by zřejmě bylo hrát hru ve verzi 1.3, ale ta vyšla pouze v ruštině a nikdy se mi nepodařilo ji na svých Windows zprovoznit tak, aby se azbuka nezobrazovala jako tzv. rozsypanej čaj.

A tím se dostáváme k druhému výraznému negativu, a tím je čeština. Opravdu málokdy si stěžují na češtinu ve hrách, vždy ji uvádím do kladů a je pravda, že nebýt TopCD, tak si tento opomíjený klenot ani nikdy nezahraju, ale čeština na Golden Land je tristní. Hrubky, překlepy, gramatické a stylistické chyby. Svého času se spekulovalo, že hra byla přeložena do angličtiny a česká verze následně vznikla z ní (odpověď na poděkování za splnění questu - "jsi vítán" by tomu odpovídala), nicméně nevím, anglickou verzi hry se mi nikde dohledat nepodařilo. Největší problém je v tom, kdy čeština nemá jasno ani sama v sobě - potvora má jiný název, když na ni útočíte a pod jiným názvem se Vám zapíše do bestiáře. Kouzlo v obchodě se jmenuje nějak, tak ho koupíte a pak zjistíte, že už ho vlastně znáte, jen se v knize kouzel jmenuje taky úplně jinak. To samé platí i pro manuál, bez kterého je podle mě pochopení herního systému dost složité, ale manuál je tak odlišný a má jinou terminologii, že Vás to leda tak zmate.

No, abych to shrnul, Golden Land je pecka. Za ty dvě stovky, za které jsem ho u nás v době vydání kupoval, úplně super. Spousta možností, spousta všeho. Jen je těžké do ní proniknout, pochopit ji, protože chyb můžete při vytváření postavy udělat spousta. Ale přesto mám Golden Land rád a opakovaně se k němu vracím. Nebýt těch bugů a zprasené češtiny, posunul bych už tak vysoké hodnocení ještě výš.

Pro: Grafika, izometrický pohled, spousta možností, spousta kouzel, hudba, systém vývoje postavy, soubojový systém

Proti: Bugy, bugy, bugy, kdy u nás vyšla špatná verze hry, zprasená čeština, matoucí manuál

+14

Jungle Strike

  • PC 80
Tak se mi konečně podařilo dohrát další rest z dětství. I když to nebylo zas tak náročné - dohrát se to dá za 2 - 3 hodiny, problém spíš byl zjistit, jak se ta helikoptérka z DOSu jmenovala. Hra je čistokrevná arkáda, kde lítáte v 10 misích s malou helikoptérou, střílíte nepřátele, napadáte nepřátelské základny a tábory, zachraňujete rukojmí, trosečníky, odhalujete skryté základny a zbraně.

Při plnění bojových úkolů si nemusíte dávat pozor jen na to, aby Vás nepřátelé nesestřelili, zároveň si musíte hlídat i palivo, samozřejmě štíty a stav munice, které máte tři druhy - rakety, průrazné střely a pak klasický kulomet. Rakety jsou nejničivější, ale máte jich jen devět, nábojů do kulometu pak máte celých tisíc. Munici, palivo i štíty můžete samozřejmě v průběhu mise doplňovat, když napadáte nepřátelské sklady - což naplňuje principy arkády.

Po každé misi dostanete kód na další misi, takže nemusíte celou hru dohrát v kuse, je to systém známý třeba z her jako je Vlak nebo Quadrax . I když tady to funguje trochu jinak - po každé misi Vám hra vygeneruje kód podle skóre, kterého jste dosáhli a tam příště zase pokračujete. I když skóre Vás dopředu asi nepožene.

Což nebude ani příběh, který hra jakože obsahuje. Ale upřímně jsem ho nesledoval. A nebudete ani Vy. I když hra obsahuje zajímavou fíčuru, kdy si na začátku každé mise vybíráte z fotky pilota, se kterým budete létat. Pilotů je na fotce pět, ale k dispozici je pouze jeden s tím, že ostatní jsou buď ztracení, zajatí nebo nezvěstní, ale postupem hrou se Vám budou postupně odemykat - asi je budete zachraňovat v jednotlivých misích. Sice jsou u každého pilota napsané jeho benefity, ale význam to nemá, hraje se za všechny stejně. Ale zajímavý prvek.

Co Vás ale nejspíš požene vpřed, je zvědavost, jak to vypadá v další misi. A ty jsou hodně rozmanité - přes džungli, zastavěnou oblast, ostrovní misi, misi v noci, atd. Mise jsou zkrátka rozmanité a zábavné. Jen je někdy potíž se v nich vyznat. Občas prostě nevíte, kde máte daný úkol plnit a lítat misí na blind je někdy docela o držku. Úkolů máte vždy několik, ale na minimapě jich máte vždy jen několik a na některé si prostě musíte přijít sami. Což byla věc, která mi vadila na hře asi nejvíc.

Pak možná ještě situace, kdy to rukojmím moc nemyslí. Typicky rozstřílíte budovu, ze které začnou vybíhat rukojmí, ale je obtížné je nabrat, protože Vám pobíhají kam se jim chce, k budově zaletět nemůžete, protože tím utrpíte poškození nebo naběhnou přímo k nepřátelům a jejich smrt = neúspěch mise.

Přesto ve mně však pozitivní pocity převládají. I když netvrdím, že velkou roli na tom nemá nostalgie. Důvěrně jsem si pamatoval jen první misi, takže jsem byl nakonec překvapený, že jsem se už kdysi jako dítě dostal asi do půlky hry.

Pro: Rozmanitost misí, odemykání dalších pilotů, v pohodě spustitelné přes DOS Box

Proti: Nejasnost některých úkolů, zmatené pobíhání rukojmích

+11

Gooka: Záhada Janatrisu

  • PC 65
Po letech jsem měl chuť se pustit do Gooka, ale bohužel se mi ho nepodařilo na mých Windows 10 ani při všelijakých kejklích už vůbec spustit. Tak jsem si nainstaloval dvojku v domnění stejného výsledku s tím, že to aspoň zkusím. Hru se mi však podařilo na první dobrou spustit bez problémů (což se mi nepodařilo ani když byla nová na tehdy aktuálním systému), tak jsem se do ní nějak zabral, až jsem ji dohrál.

Asi mám po letech tendenci hodnotit starší hry o dost přívětivěji, i když Gooka 2 mně osobně nepřišel takovej průser, jakej se z něj dělal ani při vydání. Hra na to jde stejně jako Brány Skeldalu 2: Pátý učedník prostě jinak. Stejně jako Brány Skeldalu 2 je úplně jiná než první díl a stejně jako Brány Skeldalu 2 kombinuje adventurní část s tahovými souboji. A stejně jako Brány Skeldalu 2 obsahuje inventář, peníze a obchodníky. Jen to propojení obou částí není takové, i když všechny tři zákysy, které jsem ve hře měl, byly o tom, že jsem měl použít kouzlo nebo dovednost z bojové části a prostě mě to nenapadlo. Takže i tímto se budu asi hodně odkazovat na BS 2, které jsem znovu dohrál taky nedávno.

Příběh volně navazuje tam, kde skončil první díl, ale žádná sláva to není. Ke konci jsem se v něm už trochu ztrácel a z té kombinace fantasy / scifi v dalším smyšleném světě už mi šla lehce hlava kolem.

Pohyb po mapě je tentokrát v plně 3D, což v dnešní době už opravdu není žádná hitparáda, ale hrát se to dá. Klasicky obíháte postavy, sbíráte předměty, interagujete s objekty, při přiblížení se k nepříteli nebo napadení se hra přepne do tahového souboje. Většinou je na něj Gooka sám, ale některé souboje jsou se společníky, které v boji rovněž ovládáte.

Co je trochu jinak, jsou kouzla a dovednosti, které v boji používáte. Často máte na výběr, jakou se můžete naučit. Tj. postava Vám dá při rozhovoru na výběr, že Vás naučí jednu např. z pěti nabízených. Dále se můžete naučit schopnost ze souboje, pokud ji použije Váš nepřítel. Což bývá dost nepředvídatelné. Např. v hospodě jsem si vybral dovednost, když jsem vyšel ven z hospody, byl už večer a přepadl mě zloděj, který jako svůj standardní útok používal onu dovednost. Proto se vyplatilo naloadovat situaci v hospodě, kdy jsem si vybral tentokrát úplně jinou dovednost a tu původní jsem se pak stejně naučil odkoukáním od lapky, který mě následně přepadl.

A tak podobně, několik soubojů jsem naopak opakoval právě proto, aby nepřítel použil určité kouzlo a já se ho od něj pak naučil. Je pravda, že boje nejsou stereotypní, není jich tolik, je jich omezené množství (negenerují se náhodně znovu) a spoustu z nich nemusíte absolvovat (např. získáte jen lepší zbraň, peníze nebo lektvary, tedy nic příběhového), ale jejich obtížnost právě závisí na množství a variabilitě Vašich kouzel a bojových dovedností. V opačném případě dokážou pořádně potrápit.

Celkově však musím říct, že mě Gooka 2 jako kombinace klasické adventury s tahovými souboji celkem bavil, rád si zahraju českou hru, i když hodně záleží na náhodě, k jakým dovednostem a kouzlům se dostanete a jaká si v průběhu dobrodružství vyberete.

Co mě hodně potěšilo, byl takový detail, kdy se Gookovi v průběhu hry špiní oblečení a rostou vousy. Jasně, je to jen maličkost, ale spousta her tohle vůbec nereflektujte a tady jsem to rozhodně nečekal.

Pro: Souboje, česká hra, některé dovednosti

Proti: Svět, příběh, adventurní část, musíte mít štěstí na dovednosti

+23

FIFA 11

  • PC 90
FIFU 11 mám hodně rád, je to můj nejoblíbenější ročník a nejlepší ročník, jaký jsem hrál. Je teda pravda, že jsem nehrál zdaleka všechny a nejsem ani online hráč, takže si klidně vystačím s jedním ročníkem několik let a nemusím stále každý rok kupovat novou hru.

FIFA 11 mi přesto utkvěla s paměti a občas se k ní na starším notebooku rád vracím. Je pravda, že tou fíčurou, která mě tehdy tak dostala, bylo vytvoření vlastního hráče a celková interakce s ním. Ta hra je na to tak nějak stavěná už od začátku. Jasně, vytvořit vlastního hráče jsem si mohl už ve FIFĚ 99. Ve FIFĚ 09 jsem si pak mohl rozjet přímo kariéru s vlastním hráčem, kdy byla možnost hrát jen za něj.

Ale až FIFA 11 přišla s naprosto komplexní implementací vlastního hráče přímo do hry. Ta hra vlastně při spuštění začala tím, že jste si vlastního hráče vytvořili. Poté už hlavní menu fungovalo jako tréninkové hřiště, kde mohl Váš hráč trénovat a střílet na Petra Čecha. Navíc to všechno fungovalo tak nějak komplexně pro celou hru. Vybrali jste si hráče, přidělili ho do týmu a když jste pak hráli kariéru, sezony, cokoli, Váš hráč plnil výzvy, získával odměny, získával statistiky a všechno se promítalo přímo do Vašeho profilu přímo ve hře, nikoli jen v kariéře, která vrcholila mistrovstvím světa, kde jste mohli dovést svou zemi coby kapitán až k poháru.

To mi v té době hodně sedlo. A jakmile jsem dohrál kariéru v Manchesteru United, dal jsem si ji okamžitě znovu. S týmž vylepšeným hráčem. Fungovalo to jako takový New Game +, i když je pravda, že různých výzev tam bylo spousta, některé bylo hodně těžké získat a některé se mi nepodařilo získat dodnes (vykopni míč z brankové čáry, dej pět gólů rybičkou, dej dva góly z přímáku v jednom zápase, atd.)

Váš fotbalista se zlepšoval pasivně mírně za splněné výzvy, potom trochu více aktivně podle toho, jak se Vám aktuálně dařilo, což hra prezentovala jako dobrou aktuální formu hráče. Takže se zase nešlo pouhým plněním výzev dostat na hodnocení 99, ale o to bylo pocit z pomalého a postupného zlepšování uspokojivější.

Je pravda, že systém nadržoval silovým útočníkům ve stylu Rooneyho nebo Ibrahimoviče, ale právě to mě na ní tak bavilo. Protože co může být ve fotbalové arkádě zábavnějšího, než se stát legendou Manchesteru United? Zvlášť, když Vaše počínání komentují (lehce strojeně) Jaromír Bosák s Petrem Svěceným?

Pro: Vlastní fotbalista, jeho vylepšování, jeho kariéra, soundtrack, český komentář zápasů

Proti: Přímé kopy byly v minulosti zvládnuty lépe

+14

The Witcher

  • PC 95
K této legendě jsem se dostal až po dlouhých 13ti letech, i když jsem ji tak nějak měl pořád v záloze, že si ji zahraju, dokonce jsem si její rozšířenou edici pořídil už v době, kdy byla aktuální. Přesto jsem se k ní dostal až po seriálu od Netflixu, kdy jsem si řekl, že bych si mohl znovu přečíst všechny knihy a pak se pustit do všech tří herních zpracování. Vůbec nevím, proč mi to trvalo tak dlouho a byla to škoda.

Už kdysi jsem hru zkoušel, dojel prolog, který mě moc nebavil a tak jsem ji odložil a pak už se k ní nikdy nevrátil. Ale s první vlnou kovidu a následnou karanténou jsem si řekl, že možná nastala ta správná doba a nálada, abych se do Zaklínače 1 pustil i já. A musím říct, že mě hned první kapitola strašně chytla a hru jsem hrál dnem i nocí, dokud jsem ji kompletně nedohrál. Teď mi Steam ukazuje neuvěřitelných 190 hodin, i když je pravda, že jsem si dělal sejvy téměř před každým rozhodnutím a tím pádem jsem projel všechny možnosti a rozdíly odlišných vyústění. Taky je pravda, že snad 50 hodin jsem strávil v samotném kostkové pokeru, který mě coby oddychovka strašně chytl a pouštím ho i dnes téměř každý večer, abych v něm pár partiček odehrál.

Už tenkrát jsem se divil, že ve hře není Yennefer, která je pro celou předlohu tak klíčová, ale potom, co jsem projel na poměry her celkem zajímavý příběh, musím uznat, že mi tam nechyběla. Vůbec jsem nečekal, že Zaklínač 1 je taková komorní záležitost, která se odehrává v podstatě jen ve Wyzimě a přilehlém okolí.

Hodně se tu mluvilo a psalo o soubojovém systému, který byl na svoji dobu asi dost originální a unikátní, i dnes je o hodně jiný než u většiny her. Je teda pravda, že jsem úplně přestal vnímat fakt, že čekáte, až zežloutne kurzor a Vy kliknete. Souboj jsem vnímal jako hudbu a musím říct, že jsem si ho takhle o hodně víc užil, naprosto mi sedl. Jako když hrajete na nějaký hudební nástroj písničku, kterou znáte. Buď můžete slepě koukat do not a hrát podle nich a sázet tóny / akordy podle toho, nebo se do hudby ponoříte a hrajete podle pocitu. A přesně tak jsem v Zaklínači 1 bojoval já. Soustředil jsem se na Geraltovy pohyby a vnímal dynamiku boje, ne žlutý kurzor.

Co mi hodně sedlo, byla ekonomika hry. Na rozdíl od většiny RPG, kde končíte s miliony zlatých na účtu, za které není co koupit, protože už všechno máte a nejlepší předměty najdete, Zaklínač na to jde trochu jinak. Pokud kupujete knížky a svitky, abyste získávaly co nejvíce informací do deníku, občas oleje na petardy a alkohol na elixíry, musíte se dost otáčet, abyste finančně vycházeli, ale tenhle přístup se mi líbí. Ani odměny nejsou přemrštěné a zbroj, meče i runy jsou drahé. S tím souvisí i relativně malý počet zbrojí a zbraní, které jsou ve hře k dispozici. Pak ale máte opravdu radost, když se k nějaké lepší zbroji dostanete. Víte, že Vám vydrží opravdu dlouho.

Musím říct, že jsem se po dohrátí hned pustil do Zaklínače 2, ale ten mě po několika málo hodinách dost zklamal. Asi se vrátím a znovu rozehraju jedničku. I když teď i jdu ještě zahrát pár partiček pokerových kostek.

Pro: Příběh, atmosféra, kostkový poker, český dabing, čeština, soubojový systém, RPG systém, hlavní i vedlejší úkoly, typická PC záležitost (žádný konzolový port), prostě všechno

Proti: Loadingy, nelze pojmenovat sejvy

+36

Gorky 17

  • PC 85
Gorky 17 je další hrou, kterou jsem odkládal 20 let a pustil se do ní až s kovidovou karanténou a náležitě si ji užil. Sice jsem ji zkoušel už kdysi na XPčkách, ale už tenkrát jsem měl dost problém ji stabilně rozchodit a tak nějak mi nesedl systém vylepšování ovládaných zbraní. Chtěl jsem, aby všichni uměli všechno, postavy jsem nespecializoval a s tímto přístupem jsem logicky dost pohořel a to mě otrávilo.

Teď jsem na to šel samozřejmě úplně jinak. Hra Vám dá do rukou tři postavičky, poměrně nezkušené vojáky NATO, kteří se vydají kamsi do Ruska (základna Gorkij 17), abyste tam prozkoumali nějaké podivnosti a podívali se, co se stalo s předchozím vyslaným týmem. Tak nějak si neumím představit, že by NATO poslalo na takovou misi tři vojáky s bodákem, pistolí, puškou a asi deseti náboji, ale budiž. Na příběh asi nelze úplně koukat a hodnotit ho, i když obsahuje několik zvratů a zajímavých momentů, především však doplňuje bezútěšnou atmosféru hry. Hra neobsahuje výběr obtížnosti, nábojů a lékárniček je pomálu a je potřeba s nimi šetřit. Jelikož je munice poměrně vzácná, každý zásah vedle zamrzí a Vaše postavy budete až překvapivě hodně specializovat na boj na blízko.

Po lokacích se pohybujete volně a vždy ovládáte jednu postavu, ostatní ji tak nějak následují. Reagujete na přeživší NPC, sbíráte materiál, interagujete na objekty a v případě přiblížení se nepříteli nebo překvapivého napadení se obrazovka přepne do tahového souboje. Každá postava má v každém kole k dispozici jednu akci (útok, přebití zbraně, zákryt nebo posunutí nějakého předmětu) a tři nebo čtyři kroky, které může využít před i po akci. Vhodné je nepřátele obcházet, anžto útok z boku a zezadu získává bonusové poškození. Podle zapojení do boje a rozdání finálních zásahů pak postavy získávají zkušenosti, které je možné při level-upu rozdělit do několika statistik. Rovněž získávají pasivní bonus do ovládání zbraně, kterou používají. Což zlepšuje jak poškození, tak pravděpodobnost zásahu. Což činí i pistoli ze začátku překvapivě použitelnou i ke konci hry, pokud v ní některou z postav specializujete. Navíc stejně nebudete mít náboje do nejlepších zbraní. Přítomnost RPG prvků je strašně fajn, i když stejně pojedete podle jasné šablony - zlepšovat Trefování na 100, cokoli potom dávat do štěstí, které zvyšuje šanci na kritický zásah. Protože zvyšovat zdraví, odolnost proti panice ani snižovat míru paniky se nevyplatí.

Hra na Vás neustále chrlí nové a nové příšery a stále se seznamujete s něčím novým. Prostředí se Vám neokouká, občas získáte novou a lepší zbraň, i když jen s pár náboji, není uměle natahovaná a souboje mi nezevšednily.

Zájemcům bych určitě doporučil velmi často ukládat, specializovat každou postavu na jiné zbraně a používat hlavně tři vojáky z úvodu. Protože ačkoli se k Vám v průběhu Vašeho snažení budou přidávat různé postavy, budete o ně zase přicházet (příběhově) a hru stejně dokončíte jen s úvodní trojicí.

Hra, ve které bych si celkem s chutí vybral možnost New Game +, kde by bylo možné dosáhnout mistrovství v používání více zbraní, získat vyšší level a hlavně nebýt hned od začátku úplný zelenáč.

Pro: Atmosféra, příběh, souboje, RPG prvky, sympatické postavy, stále noví nepřátelé

Proti: Problémy s kompatibilitou

+25

Might and Magic IX

  • PC 75
Tak jsem se i já rozhoupal a MM IX poprvé v životě letos taky dohrál. No, sice už někdy v dubnu, květnu, ale k nějakému souvislejšímu souhrnu jsem se moc nedostal. Znáte to, člověk to odkládá a najednou zjistí, že má soupis bodů, ke kterým se chtěl vyjádřit a už pomalu neví, co měl na srdci. Ale přesto: hrál jsem poslední verzi z GOGu, s Elemirovým návodem se mi hru podařilo spustit česky (i s dabingem) a tak, aby se pokud možno sekala a padala co nejmíň (to se sice stávalo, ale tak co se dalo dělat). Překvapilo mě, že i přes svůj technický stav, moderní operační systém (Windows 10) a pověsti, kterou měla, jsem si ji nakonec užil. Holt je to pořád Might and Magic a gameplay jako takovej je pořád zábavnej. Nebo teda pro mě pořád byl. Hra mě dost pohltila a hnala dál, dokud jsem ji nedohrál.

Je pravda, že díly 6, 7 a 8 mám projetý několikrát a asi mě tam dokáže málo co překvapit. Všechny vychází ze stejnýho základu, jedou na stejným enginu a celej ten RPG systém (postavy, kouzla, dovednosti, vlastnosti, bonusy, atd.) funguje dost stejně. MM IX jde na spoustu věcí jinak a kromě samotného enginu si změny všimnete hned v obrazovkách postav a v inventáři. Vybavení už nenasazujete přímo na postavičky, což je škoda, takhle věc se mi na sérii dost líbila. Chybí stejně tak minihra Arcomage.

Příběh je poměrně standardní, všední a klišoidní, ale to mi nevadilo. Postup hrou je celkem svižný, soubojový systém klasický, jako ve starších dílech, dovednosti, kouzla a jejich učení je lehce jinak, ale dá se mu přijít na chuť. Jak jsem psal, gameplay je stále návykový a touha vylepšovat postavy a získávat stále lepší vybavení je stejná jako v každém dobrém RPG. Hra to určitě není špatná.

Co ji však bohužel sráží na kolena, je její technický stav, množství bugů, na které můžete narazit i jistá forma zaříkávání, aby se Vám vůbec podařilo ji v dnešní době spustit. Vzhledem ke komentářům na GoGu a množství fanouškovských modů, fixů a updatů je to ale snad jednodušší než to bylo při launchi.

Bylo fajn si i tenhle díl odškrtnout, i když zaprvé nevím, jestli se k ní dostalo mnoho hráčů, kteří vůbec nehráli předchozí díly a nechtěli si jen zahrát další a zadruhé, jestli mě její technické problémy neodradily natolik, že už se k ní zřejmě nikdy nevrátím. Možná tomu ale díky jadrnému českému dabingu za pár let ještě jednu šanci dám.

Pro: Zábavný gameplay, RPG systém vylepšování postav, jednoduchý inventář, systém kouzel, je to pořád Might and Magic

Proti: Bugy, příšerně neoptimalizované, nedodělané

+20 +21 −1

Brány Skeldalu 2: Pátý učedník

  • PC 85
Brány Skeldalu 2 jsem hrál paradoxně o dost dřív než jedničku a paradoxně mi víc sedla než většině hráčů. Klasické point and click adventury a strategické tahové souboje alá Heroes of Might and Magic jsem měl radši mnohem dřív než dungeony a nebyl zatížen ani dojmy z jedničky a neočekával jsem další krokovací dungeon. Přestože hra dost zapadla a dozvěděl jsem se o ní až po letech tak nějak náhodou, na papíře zněla slibně. Kombinace adventury a tahových soubojů se mi zamlouvala a do hry jsem se pustil. A musím říct, že jsem byl víc než nadšen.

Jasně, příběh asi není nic moc, ale ten pro mě upřímně ve hrách nikdy nebyl nejdůležitější. Daleko víc ocením právě kvalitní soubojový systém a systém vývoje postavy. A Branách Skeldalu 2 bylo oboje zvládnuto dobře. I když samozřejmě brzy pochopíte, že některá kouzla jsou lepší než jiná, některá budete používat pořád, jiná si po přečtení popisku ani nevyzkoušíte. Ale tak to prostě je a těžko to hře vyčítat, to má nějakým způsobem každá hra. Co mě ale upřímně překvapilo, bylo, jakým způsobem jsou obě složky hry a jak často jsou propojené, jak často je musíte kombinovat. Že se nejedná jen o část bojovou a část adventurní, kdy když Vám nejde nebo Vás nebaví jedna, pustíte se do druhé. V adventurní části např. potřebujete peníze, abyste si mohli koupit předmět, který Vás posune dál v příběhu, ale peníze musíte získat bojem. Zisk některých kouzel musíte podmínit adventurními prvky, ne je jen koupit nebo tak nějak získat v průběhu příběhu. Na několika místech musíte zase použít kouzla, abyste se posunuli dál v ději. Musím přiznat, že na těchto místech jsem velmi často zakysnul a musel se podívat do návodu, ale bylo to spí tím, že se mozek přepnul do adventurní části a nenapadlo ho hledat řešení v knize kouzel, která používáte v boji (situace, kdy musíte použít Teleportaci, Magický štít nebo např. Zrychlení).

Musím uznat, že závěrečná část už byla soubojově hodně natahovaná a dost stereotypní. Naučíte se jednu nebo dvě kombinace kouzel, které jsou nejsilnější a většinu soubojů už nic nevymýšlíte. Prostě naklikáváte stejná kouzla a postupujete k dalším soubojům, které probíhají zase a pořád stejně. Konec už jedete docela s návodem, protože nechcete bloudit do špatných uliček přidávat si stále více stejných soubojů. Což hodnotím jako největší slabinu hry.

Suma sumárum musím říct, že mi Brány Skeldalu 2 přijdou lepší hrou než jednička, její jiný styl mi více sedl a přišel mi i zábavnější. Hru jsem tak nyní dohrál už potřetí a nevylučuju, že si ji někdy v budoucnu dám ještě aspoň jednou, což se bohužel o jedničce už říct nedá. Docela mě mrzí, že hra docela zapadla, když nenaplnila očekávání po prvním dílu a i mně docela trvalo, než jsem se o ní dozvěděl.

Pro: Zábavná kombinace adventury a soubojů, souboje, učení nových kouzel, RPG prvky, kompletně v češtině

Proti: Slabší příběh, ke konci stereotypní souboje

+14

Brány Skeldalu

  • PC 80
Je to taková moje neřest, že se ke spoustě dobrých a legendárních her dostávám i s 20 letým zpožděním. Možná proto to mám tady na DH tak rád, neřeší se tu jen nové a aktuální hry, ale zjišťuju, že je podobných jedinců, kteří hrají 20 a více let staré hry, ještě dost.

Jako u spousty her, i do Bran Skeldalu jsem se pustil kdysi před oněmi 20 lety, ale tenkrát mě to moc nechytlo. Dostal jsem se do města Caredbaru a pak jsem dostal na budku ve skřetích jeskyních. Totálně bez zkušeností a se špatně zvolenou partou. Hra mě moc nebavila a brzo mě od sebe odradila. Naštěstí jsem ji měl kdesi vzadu v mozku a prostě jen přišla doba, kdy jsem hledal nějakou hru na zkouškové. Tzn. hru, kde hra nějaká fantasy hudba a hlavně není realtime. Hru, ze které hraje nerušivá hudba celý večer a stačí, když si občas za pár minut párkrát kliknete.

Těžko se mi posuzují Brány Skeldalu po těch letech vzhledem k tehdejší konkurenci, anžto jsem dungeonům propadl až s tou novou vlnou odstartovanou Legend of Grimrock, ale jedná se o celkem příjemné putování do české herní historie. Příběh asi moc neosloví, stejně jako mi nesedla místní mytologie, ale líbilo se mi, že je hra jednoduchá na pochopení, mechanismy se člověku dostanou rychle do krve a tak nějak většina rozhodnutí mi přišla ke prospěchu věci. Jedno město, kde jsou všechny věci dostupné hned od začátku, jen je potřeba si na ně našetřit, transparentní soubojový systém, který je sice férový, ale nezkušenému hráči dá pořádně zabrat, systém učení a sesílání kouzel, jednoduché, ale fungující levelování postav, atd. Co mě na hře štvalo, byla nutnost zásobit se vodou, jídlem a šípy. Jasně, téměř od začátku byly na jídlo a vodu kouzla, ale stejně je to takovej vopruz, že si na to musí člověk myslet a hlídat to.

Soubojový systém byl docela fajn a rychle mi přešel do krve. Mám raději dungeony, kde náročnost soubojů závisí na hráčově taktice a připravenosti než na reflexech, jestli stihne příšeru obíhat rychleji, než se příšera stačí otočit. Jak říkám, hra to byla sice dobrá, ale jelikož nejsem úplně zatížen nostalgií, asi jsem čekal, že to je větší pecka. Přesto jsem si ji užil.

Pro: Osvěžující soubojový systém, jednoduché na pochopení, hudba, čeština

Proti: Nutnost jídla a vody, bez zkušeností se můžete snadno zadřít, nutnost rozdělovat partu, předem daný mustr úspěšných povolání

+22

Original War

  • PC 95
I do Original War jsem se zamiloval už v demíčku, respektive už v legendární recenzi v ABC. (https://www.abicko.cz/clanek/casopis-abc/2565/original-war.html). Demíčko obsahovalo pouze dvě mise, a to původní první a čtvrtou misi z ruské kampaně (v té čtvrté bylo možné na rozdíl od plné verze ochočit opičáky). Ve své době působila Original War na českém trhu s hrami jako zjevení. Konečně kvalitní česká hra, s českým dabingem a nebyla to adventura. Navíc i na poměry RTS byla značně originální a unikátní. Musím říct, že mi její koncept strašně sedl a upřímně (Mafie mi to promine) ji považuju za nejlepší českou hru.

Asi budu jeden z mála, který se hned pustil do ruské kampaně a hru za Rusko třikrát dohrál (na všechny tři obtížnosti), než jsem vůbec spustil kampaň americkou. A musím říct, že mě asi bavila víc. Američani mají asi lepší, vtipnější a zapamatovatelnější postavy, ruská kampaň však působí více dynamicky, a máte větší pocit, že něco budujete a účastníte se války. Je pravda, že Original War je na poměry strategií značně znovuhratelná, protože hráč dělá v průběhu misí spoustu rozhodnutí, která mění hratelnost i jisté nuance v dalších misích. Některé postavy tak reagují jinak, dochází k jiným nascriptovaným událostem atd.

Samotný koncept Original War je poměrně jednoduchý, ale chytlavý. V každé misi máte jen omezený počet postav, které mohou měnit své povolání (voják bojuje, mechanik staví a řídí vozidla, dělník staví a opravuje budovy a vědec zkoumá technologie a léčí zraněné postavy), ve kterých se zlepšují, mise jsou různorodé, v každé máte za úkol něco jiného a bohužel bývají často časově omezené, což mi přijde jako největší slabina hry. Obzvláště pro defenzivního hráče strategií, jakým já jsem.

Vlastně nevím, co o Original War psát, přijde mi, že ji musí znát každý a to je zbytečné psát, jak se hra hraje. Pokud ji někdo nezná, stěží to tady bude číst. Original War je pro mě, jako i pro spoustu hráčů velkou nostalgií a vzpomínkou, že člověk mohl v roce 2001 hrát něco takhle kvalitního a česky. Je velká škoda, že hra nedosáhla výraznějšího zahraničního úspěchu, protože určitě každý z nás si posteskl, že by byla potřeba oficiální arabská kampaň, skirmish nebo regulérní druhý díl. To je velká škoda, i když díky moderům a stále aktivní hráčské základně je Original War dost hraná i dnes.

Pro: Příběh, dabing, hratelnost, originalita

Proti: Časově omezení mise, chybí skirmish, chybí arabská kampaň

+37

Jagged Alliance: Back in Action

  • PC 60
Čekání na Jagged Alliance 3 je dlouhé a po dohrání Hired Guns: The Jagged Edge jsem se pustil do další "Jagged Alliance 2" hry. No, co k tomuto počinu říct. Je to JA a zároveň není. Hra totálně změnila žánr, což nejen, že není dobře, ale vlastně to ani nedělá dobře. Místo klasické tahovky nabízí souboje realtime s možností zastavení času a rozdělením příkazů, ale s debilním cooldownem a prostě to celkově nefunguje.

V první řadě hra není fér. Sniperka Raven s trefováním na 99 s odstřelovací puškou je na tom na stejnou vzdálenost stejně jako vidlák s revolverem. A pokud jsou vidláci dva, Raven dostává na frak. Revolvery sice nemají takový damage, ale zasahují i na několik desítek metrů neomylně a Váš žoldák, který musí neustále znovu a znovu mířit, je v podstatě "ubit čepicemi". Klíč ke hře je v tom tak nějak přežít začátek, než vyděláte peníze a osvobodíte dvě tři města, pak už si můžete dovolit zaplatit více žoldáků a ubít pro změnu nepřítele kvantitou. Nepřítel je tedy vždy v početní převaze, ale budete postupovat pomalu, s celou četou šesti zalehnutých žoldáků a střílet nepřátele po jednom, oni budou nabíhat a Vy je zase nepustíte k výstřelu. Což není ani zábavné, ani taktické a není to ani Jagged Alliance.

Co mě u hry ale udrželo, byla ta omáčka okolo. Přesně to, co měla Hired Guns naopak. Kde návykové, zábavné a vyrovnané souboje ubíjelo to nic okolo. Tady plníte spoustu úkolů, pořád se něco děje. I když není možné úkoly řešit více způsoby, je jich tu 40. Dále můžete lovit teroristy za odměnu jako v původní JA 2. A můžete mít v partě licencovaného Ivana, Shadowa, Scope a Trevora. Což se taky počítá. Obrazovka mapy mě bavila, pocit, kdy vedete kampaň za osvobození země a svržení diktátora funguje, postupně dostáváte města pod svou vládu, přidávají se k Vám NPC jako v původní JA 2.

Což jsou bohužel jediné pozitivní aspekty hry. Tedy kromě toho, že je hra opět česky. Ano, lze najímat milice, ale je to tragédie. Stejně jako léčení / opravování zbraní / páčení zámků / používání výbušnin.. Opravdu debilnější způsob si lze těžko představit. Použít výbušninu lze jen tam, kde je to jasně zobrazeno. Pokud budova nemá stěnu, na které bliká indikátor C4, tak ji prostě neodpálíte. Sad na odstranění min je ve hře trestuhodně málo. A min tolik, že půlku času hraní strávíte kličkováním mezi minami v již vyčištěných sektorech. A běhat mezi nimi budete. Protože hra má těžko pochopitelný systém cestování. Cesta z východního pobřeží na západní trvá po silnici cca 15 hodin. Ale mapa je poskládaná z jednotlivých sektorů, ve kterých se zastaví čas. Čas tedy běží jen v obrazovce centrální mapy. Co z toho plyne? Cesta po cestě na centrální mapě trvá cca 15 hodin. Pokud cestujete tak, že v sektoru doběhnete úplně na západní okraj, přepnete do centrální mapy, tam se za 5 minut přesunete do vedlejšího sektoru, kde hru načtete, tak se minami prokličkujete celým sektorem při zastaveném čase zase na jeho západní okraj. A tak stále dokola. Cesta tímto způsobem trvá cca 35 minut. Což budete dělat hlavně proto, že se postavy cestováním po mapě světa strašně unavují, cca po dvou hodinách už prostě nejdou a musí odpočívat.

Navíc na Vás Deidranna posílá stále nové a nové jednotky, aby Vám vzaly dobytá území a toto je způsob, jak se k nim rychle dostat, aniž byste museli znovu bojovat. To, že nepřátelské čety putují několikrát za den a stále stejnou cestou, přestože dostanou vždycky za uši, radši mluvit nebudu. I když musím uznat, že mi to ve výsledku ani zas tak nevadilo. Představa, že nepřítel přemýšlí, obsazuje lokace, do kterých to mám daleko a já se s ním dokola jenom naháním na obrazovce mapy, mě děsila ještě víc.

Další fíčura je ta, že lze opravovat jen zbraně, nikoli oblečení a brnění. A jelikož poškozené brnění nemá žádnou funkci (kromě toho, že Vaše postavy neběhají opticky jen ve slipech), je neustálá distribuce materiálu taky extremně otravná. Protože bez nutnosti nechat se zasáhnout, popřípadě se připlížit, zabít nepřítele nožem na blízko nebo odstřelovačkou zdálky na jednu ránu, to v téhle hře nejde.

Škoda, že vlastně nešlo zkopírovat souboje z Hired Guns s Jagged Alliance omáčkou z této hry, protože by tahle kombinace mohla vypadat zábavně. Takhle jsem si ani to hraní za Ivana pořádně neužil..

Pro: strategická mapa, velké množství úkolů

Proti: soubojový systém, levelování postav, neopravitelnost brnění, systém páčení / léčení / opravování, debilní cestování po mapě

+14

R.U.S.E.

  • PC 90
Tak jsem se pustil do dalšího restu na Steamu, kde jsem chtěl dohnat pár starších achievementů a oko mi padlo na RTS z druhé světové R.U.S.E. Tahle hra ve své době vzbudila docela poprask svým originálním přístupem, kdy se celá mapa odehrává na plastickém stole, který při maximálním oddálení zřetelně vidíte. Jedná se o poměrně klasickou druhoválečnou strategii, ve které vyrábíte tanky, pěchotu, letadla a dělostřelectvo, které následně posíláte na nepřítele. Hra obsahuje lehkou formu managementu základny a těžení surovin.

Její největší devízou je však systém válečných lstí, které můžete Vy i Váš protivník používat. Celá mapa je rozdělena na sektory, na které můžete aplikovat ony válečné lsti a obohacovat tak taktiku. Je libo poslat na protivníka silné tanky a maskovat je za slabou pěchotu? Nebo naopak? Nebo například do sektoru nasadit špiona a sledovat, co v něm nepřítel kutí? Nebo rovnou předstírat silný frontální útok a na nepřítele poslat jen makety? A při tom ho obejít pěchotou, kterou zamaskujete radiovým klidem a zaútočíte z bezprostřední blízkosti, kdy soupeřovy tanky a dělostřelectvo ztratí výhodu většího dostřelu a vyšší rychlosti? Nebo mu jen rychle zabrat důležité budovy a začít stavět armádu přímo v jeho základně?

Možností, jak se "vyblnout" a co všechno vymyslet, je spousta. A i počítačem řízený protivník Vám na to často skočí, stejně jako si Vás rád namaže na chleba i on. Co mi však vyloženě chybělo, je možnost si třeba ve skirmishi možnost používání lstí úplně vypnout. Chápu, že je na tom hra založená, přesto bych si rád občas zahrál i mapu bez všech těch příkras okolo. Prostě klasickou férovou mapu, kde by se o vítězství rozhodlo klasickou formou než jen taktizováním s válečnými lstmi.

V online přestřelce nebo proti kamarádovi to musí být ještě zábavnější, i když už to dnes málokdo zažije, hru totiž dnes není možné sehnat. Na Steamu zmizela z obchodu a zahrát si ji tak mohou jen ti, kteří si ji aktivovali kdysi a mají ji ve své knihovně. Na Uplay pak zmizela z knihovny všem, a to i těm, kteří si ji tam koupili.

Hra obsahuje poměrně obsáhlou kampaň, která Vám představí všechny lsti, jednotky i principy, příběh je dost klišoidní a předvídatelný. Ten jeden zvrat čekáte už asi od čtvrté mise. Co mi nesedlo je závěr kampaně, který se zvrhne v to, že Sověti jsou taková hrozba, že se Američani raději spojí s nacistickým Německem a bojujete tak proti Sovětům. Snad mi to odpustíte a nebudete to brát s ohledem na stáří hry a nemožností jí dnes sehnat jako nějaký velký spoiler. Co se mi naopak na konci kampaně líbilo, že si v posledních třech misích můžete vybrat, s jakou armádou chcete proti Sovětům vlastně bojovat. Takže když se Vám v kampani přejí Američani, můžete to dohrát za Němce, Brity nebo Francouze. Nebo třeba každou misi za někoho jiného. Což byl velmi osvěžující přístup.

Plus je hra v češtině, což je samozřejmě vždycky plus.:-)

Pro: Originální přístup, zábavná kampaň i operace, poslední dvě mise kampaně možnost vybrat si armádu (národ)

Proti: Příběh nic moc, boj proti SSSR v kampani, dnes nejde sehnat, problémy s Uplay odměnami

+10