Tak jsem se s vánočními slevami na Steamu a strašnou chutí pustit do nějakého dungeonu pustil i do této hry. Upřímně jsem od ní zas tolik neočekával, ale mám tyhle nenáročné kopírky Legend of Grimrock strašně rád. 3D prostředí, klasický výběr družiny, nenáročné hádanky a linearita mi vyhovuje. A hlavně plynulý pohyb, znalci ví.:-D

Hra je opravdu minimalistická, což mi vůbec nevadilo - zjednodušený inventář, menu, téměř žádné možnosti nastavení, to, že postavy nemají žádné skilly ani kouzla - při přechodu na vyšší level vlastně zvyšujete jen základní vlastnosti - Síla, Obratnost, Vitalita a Magie. Kouzla ve hře žádná nejsou, neučíte se je z knih ani nepoužíváte ze svitků. Nacházíte hole, které mají magický útok, který Vašim kouzelníkům spotřebovává manu. Já našel jen hůlku ledu - sesílá Iceblast a hůlku ohně - sesílá fireball. Nic z toho mi nevadilo.

Stejně jako mechanika peněz - ve hře samozřejmě nejsou žádné obchody, přesto nacházíte peníze. Zvláštní, říkáte si? U některých tlačítek, bran a dvěří je něco jako automaty, které Vás pustí dál jen když vhodíte patřičný obnos. Tak tohle je opravdu zvláštní fíčura, nad kterou jen kroutíte hlavou.

Co hře ale odpustit nemůžu, jsou bugy. Bugy bugy a bugy.

Bohužel, na to, jak je hra stará, jednoduchá a nenáročná, mi přijde strašně neoptimalizovaná. I na silném stroji se strašně dlouho načítá a všechno strašně trvá. Dostat se do hry, pohyb, souboje, otáčení..

Dále k těm bugům, je běžnou praxí, že sejv nejde načíst. Přechod do dalšího patra nic neudělá nebo Vám zcela změní portréty postav. Spuštění nové hry mi vymazalo všechny sejvy. Někdy hru uložíte, ale nejde přepsat starý sejv. Některé sejvy nejdou vymazat. Někdy naopak nejde uložit, musíte přepsat starý sejv - při načtení tohoto sejvu se pak načte původní situace, nikoli ta přepsaná. Pak Vám to opět vymaže staré sejvy.

Dostal jsem se 3x do pátého patra, pak jsem to po třetím smazání sejvů vzdal. Tohle prostě ne, přitom hře bych byl ochoten odpustit dost. Bohužel hra nemá ani tlačítko load přímo ve hře. Musíte do hlavního menu a z něho loadovat jde. Umíte si představit, jak dlouho to trvá, když stojíte před automatem, potřebujete 50 zlatých a v té jediné bedně se ten obnos losuje náhodně. Metoda sejv / load, která je jediná možná, ale pokaždé se musíte vracet přes hlavní menu, do toho návrat do menu i případný load trvají dlouho jak sviňa a ještě se modlíte, aby se ty sejvy nevymazaly.. To všechna pozitiva přebije..

Střílečky z pohledu vlastních očí nikdy nebyly hry, o které bych se zajímal a které bych preferoval. Za celou svoji herní kariéru jsem tak hrál jen původního Unreal Tournamenta a novýho Wolfensteina včetně datadisku. Byly to fajn hry, ale myslím, že z tohoto žánru u mě stačilo. A asi i to byl důvod, proč jsem se sérii Sniper Ghost Warrior záměrně vyhýbal, přestože např. konkurenční série Sniper Elite je mojí srdcovkou už od prvního dílu. Nikdy jsem tyto série neporovnával jako konkurenční snipovací hry, ale jako souboj 1st a 3rd akční hry. Původní koncept Sniper Ghost Warrior mě nechával zcela chladným a o hru jsem se začal zajímat až s přídomkem Contracts. Jelikož je ale zabíjení Sovětů (byť bývalých) proti mému přesvědčení (ostatně všechny ty Red Alerty, Blitzkriegy, Original War jsem hrál vždycky výhradně hlavně za Sověty), šla i původní hra dost mimo mě. O sérii jsem se začal zajímat až s druhým dílem Contracts, kde mě nadchlo zasazení. Když jsem pak viděl, jakou má hra sběratelskou edici, která navíc ani není nějak extra drahá a co si budem, obsahuje české titulky, rozhodl jsem se jí dát šanci.

A udělal jsem dobře. Chytlavá atmosféra pouště, anonymního hrdiny Ravena, tichého postupu a především pak odstřelování na opravdu velké vzdálenosti, si mě omotaly kolem prstu a já ve hře začal ztrácet hodiny a hodiny svého volného času.

Koncept hry je vymyšlen tak, že celý příběh se skládá ze šesti samostatně oddělených misí, tzv. kontraktů, ve kterých vždy plníte specifické úkoly. Kontrakty jsou rozděleny spravedlivě na ty klasické a pak ty s extrémní vzdáleností. Klasické kontrakty fungují tak, že máte k dispozici jednu obrovskou mapu, často nějaký komplex, ve kterém musíte nejlépe nenápadně plnit různé úkoly, které zahrnují především sabotáže zařízení, hackování systémů, deaktivování rušiček, kontrolních věží atd. V těchto kontraktech se osvědčí nejlépe tichý postup a pokud vyloženě nechcete používat sniperku, není to ani vhodné. Naopak kontrakty na extrémní vzdálenost jsou daleko zajímavější a zábavnější. Vždy se musíte proplížit / probít někam na vyhlídku na okraji mapy, kde např. přes záliv, řeku nebo skály odstřelujete cíle odstřelovací puškou. Hratelnost se zde poměrně rychle úplně mění a to je dobře. Nechybí ani detailní a zpomalovací záběry na trajektorii letící střely včetně jejího účinku na cíl. Tam, kde se série Sniper Elite soustředí na X-Ray záběry, Contracts na to jdou jinak a podle mě lépe. Sice nevidíte účinek střely na kosti nebo poškození vnitřních orgánů, hra ale poměrně zobrazuje rozstřelení obličeje apod. Pro citlivější povahy lze toto v nastavení hry vypnout.

Kromě samotného zasazení, atmosféry, postupu a pocitu ze střelby mi vyhovoval i systém vylepšování postavy, kde si za vydělané peníze, zkušenosti a jakési body za splnění některých výzev odemykáte další vybavení, další zbraně a jejich modifikace, ale i perky. Systém to je do značné míry motivující a máte radost z toho, že jste si něco vydělali a můžete si dovolit další věc do další mise.

Co mě naopak dost zarazilo, že hra neobsahuje manuální save ani quick save. Sice nehraju hry na nejnižší obtížnost, ale už od dob Commandos a Desperados jsem zvyklý si každý postup ve hře, úspěšný kill atd. hned ukládat a v případě vyvolání poplachu naloadovat, což tady bohužel nejde. Věřím, že každá hra nemusí mít manuální save systém a někde mi checkpointy nevadí, ale pokud se snažíte základnu vyčistit bez vyvolání poplachu a ten se spustí i ve Vašem pátém pokusu, už byste do toho nejradši kopli. Vím, že pak hraju víc opatrně, ale přesto mi možnost save prostě chyběla. Což byla asi největší věc, která mi na celé hře vadila. Občasné glitche jsou někdy úsměvné, smyšlené názvy zbraní jsou zvláštní, ale nic, co by Vám zkazilo zážitek. A pokud netrpíte touhou mít koupenou každou bonusovou zbraň jako speciální DLC, kterých je na Steamu snad 20, užijete si fajn snipovací hru. Pro mě určitě nejlepší hra, kterou jsem letos hrál.

I když se stejně jaksi nemůžu zbavit pocitu, že kdyby byla hra z pohledu třetí osoby, seděla by mi víc.

O Detektivovi Kurzorovi jsem se dozvěděl z reklamy, která loni běžela na České televizi. Tenkrát jsem si uložil odkaz s tím, že někdy, až opravdu nebude co hrát nebo bude ta správná nálada, dám mu šanci. Seriály na České televizi nesleduju, a ty, na které se hra odkazuje, už vůbec ne. Přesto ale čas nastal a já se do Detektiva Kurzora pustil.

Detektiv Kurzor je prohlížečová klasická point and click adventura, kde se hodně kecá a naštěstí v češtině, což je největší benefit hry. Český dabing je na opravdu vynikající úrovni a hru by si asi mělo zahrát co nejvíc lidí. Předpoklad, že je úplně zadarmo a stačí Vám k ní pouze internetový prohlížeč, tomu dost nahrává.

Hra jako taková není příliš náročná, prakticky se v ní nedá ztratit ani zaseknout, příběh příjemně odsýpá, hráč se může často rozhodovat a zápletka není nesmyslně přestřelená. I to může působit do jisté míry uvolněně. Neřešíte řádění sériových vrahů, ale třeba jen obyčejný požár stodoly nebo vloupání se do muzea. Hra mě příjemně překvapila  doporučil bych ji každému. Jistou formu výzvy představuje až plnění achievementů (zde odznaků), kdy musíte dané případy odehrávat znovu a znovu, rozhodovat se jinak a někdy jednat úplně opačně. Tento přístup dá vyniknout variabilitě, se kterou si tvůrci vyhráli. Rovněž velmi chválím velké množství různých miniher, často velice zajímavých. Zatím jsou k dispozici pouze tři případy (ten poslední přibyl letos), ale pokud přidají tvůrci další, nebudu váhat a pustím se do něj.

Jelikož hra není úplně dlouhá, rozdělil jsem si hraní do více kratších večerních úseků, což mě bavilo víc, než kdybych ji dohrál za jedno odpoledne. Rovněž, jak už jsem zmínil, snaha získání dalších odznaků, může hratelnost prodloužit.

Co mi naopak moc nesedlo a mrzelo mě, že to nejde v nastavení upravit, byla nutnost každou větu opravdu odklikávat. Rozhovor plyne v komiksových bublinách a po skončení každé věty musíte odkliknout, aby se zobrazila další. Tady bych fakt ocenil, když rozhovor probíhal klasicky plynule bez nutnosti posouváním hráčem. Rovněž mi přišlo, že některé rozhovory jsou nahrávané přímo do pozadí (zpěv ptáků, ruch ulice, rozhovory v pozadí, atd.) jako jedna zvuková stopa. Takže když postava dořekla větu, skončil i ruch pozadí a vše se spustilo znovu až po odkliknutí další věty. Rozhodně se to nedělo pořád, ale i tenhle problém by se podle mě volným plynutím rozhovoru vyřešil.

Ale jak jsem řekl na začátku, na to, že nám hru dala Česká televize úplně zdarma, a navíc Vám stačí internetový prohlížeč na kdejakém vysloužilém kancelářském PC, je její kvalita (zejména u miniher) na velmi vysoké úrovni.

Screamer je pro mě to, co pro spoustu ostatních hráčů Stunts. Moje první počítačová autíčka, která téměř před třiceti lety odstartovala moji velkou lásku k závodním hrám. Jako dítě jsem to hrál pořád a často se k tomu chtěl později vrátit, ale narazil jsem na problém, kdy jsem nevěděl, jak se hra jmenovala, nevěděl jsem, jak ji najít a hlavně ani jak ji popsat někomu, kdo by si ji mohl pamatovat. A iluze jsem si nedělal, nebyla to žádná pecka ani při vydání.

Až nedávno jsem zase dostal strašnou chuť ji nějak najít a nakonec se mi to povedlo různým gůglením dosových závodních her najít. Bože, ta radost.:-D Ještě, když byla hra dostupná na GoGu.:-D Výhodu jsem měl v tom, že jsem si ji i po bezmála třiceti letech pořád docela pamatoval. Vzhled tratí, stejně jako vzhled a barvy vozidel, i na žluto bílé autíčko Tiger s číslem 27, za které jsem tehdy jezdil a za které jsem dohrál šampionát i nyní.

Ale upřímně? Ani ta nostalgie mě u hry nedokázala udržet na tak dlouho, jak jsem vlastně myslel. Šampionát, po kterém se Vám odemkne ultra raketové autíčko odehrajete za dvě hodiny. Možná za hodinu a půl, když víte, jak jezdit. Naštěstí lze po jednotlivých závodech šampionátu hru vypínat a ona si postup pamatuje, jinak bych to nedal. Grafika ani omezenost barev mi kupodivu nevadily, konečně to jde hrát i v okně, takže to nemusíte mít rozplizlé po celém monitoru. Ale ta hratelnost, jízdní model a hlavně kolizní model je fakt peklo. Nejhorší je netransparentnost. Jednou zatáčku vyberete v pohodě, podruhé se úplně ve stejné zatáčce v úplně stejné rychlosti neovladatelně vysekáte. Kolikrát Vaše auto vybere dost ostrou zatáčku ve velké rychlosti, podruhé nedá ani mírnou zatáčku. Jelikož jsou všechny závody na tři kola, spoléhal bych se aspoň na to, že se bude auto ve stejných zatáčkách chovat stejně. Kolikrát se vysekáte i při brždění na rovném úseku, kolikrát ne, ale spoléhejte na to, že jo..

Kolizní model je kapitolou samou pro sebe. Bohužel začínáte každý závod na posledním desátém místě, takže musíte všechny ostatní auta předjet. A to je zlo. Málokdy se Vám podaří je předjet čistě a kontakt může dopadnout jakkoli. Nechci říct, že počítač podvádí, to ne. Kolikrát do něj vrazíte, on dostane hodiny a Vy jedete dál. Ale stejná situace může skončit (a taky často končí) tak, že se zastavíte ve svodidlech. Když ťukne soupeř do Vás, může ho to buď vysekat nebo to může vysekat i Vás. Samozřejmě i tady funguje známý efekt gumového lana, ale tady mi to zase tak nevadilo. Vzhledem k jízdnímu a koliznímu modelu za to budete možná ještě rádi. Nejjednodušší mi tak na celé hře přišla paradoxně až vrcholná disciplína, kdy jste museli porazit jen to raketové auto - předjet jedno super auto je o dost jednodušší než devět stejně vyrovnaných soupeřů.

Ale abych jenom nehaněl, jsem moc rád, že se mi hru podařilo po letech najít, sehnat a zase si ji zahrát. Ale myslím, že to takhle stačilo.:-)

A ten debilní komentář mých jízdních dovedností šel v menu naštěstí taky vypnout.:-D

FIFA 2005 byla moje první fotbalová hra, kterou jsem hrál. Teda když pominu pár zápasů ve FIFA EURO 98 kdysi u kamaráda, tak mi snad prominete jistou dávku nostalgie. Po několika letech jsem se dostal ke svému starému notebooku a FIFU 2005 jsem na něm našel nainstalovanou, tak jsem si z nostalgie několik zápasů zahrál.

Hned na začátek je třeba říct, že simulace fotbalového hraní se za těch 15 let opravdu posunula a z tohoto ročníku čiší arkádovost na míle daleko. Naprosto pohodové ovládání na klávesnici by dneska už neprošlo, stejně jako pohyb fotbalistů pouze do osmi směrů. Faul je to pouze, když dáte skluz a za kartu jen když se Vám hodně nepovede. Pokud skluzy nepoužíváte, můžete uhrát celou sezonu bez jediného faulu.

Poměrně vtipné je v dnešní době i zahrávání standartních situací, kdy se modlíte, pokud Vás soupeřův hráč sundá, aby to bylo zpoza šestnáctkou namísto v ní. Proti novým FIFÁM je zahrávání přímých kopů až nechutně snadné. Namíříte míč na horní růžek branky (tam se zastaví, takže se nebojte, že byste přestřelili), navolíte sílu střely, potom trefíte ideální proužek (jakože přesnost) a gól. Čím lepší hráč, tím se pohybuje ukazatel síly střely pomaleji a tím širší je proužek, který musíte trefit, aby byla střela přesná. Pokud to fakt sami nezkoníte, končí přímý kop ve sto procentech vymetením šibenice. Snadné góly. Naproti tomu penalta má jen tři směry (doleva, doprava, doprostřed), takže tam je úplně jedno, jestli dáte bombu po zemi k tyči nebo dloubáček pod břevno. Pokud brankář vystihne směr, chytne to. Takže pokud nepřestřelíte branku, máte šanci 2/3, že to bude branka. Na druhou stranu stačí dát fakt šourák, nemusíte šponovat prudkou střelu a riskovat přestřelení branky.

V čem ale vidím největší slabinu hry, která se podle mě moc nechytla, anžto se v předchozím ani následujícím ročníku už neobjevila, je jistá omezenost kariéry na jejím začátku, kdy nemůžete naskočit do špičkového klubu, kterému třeba fandíte. Začínat musíte vždycky v nižších ligách. A přestože jsem se Celticem vyhrál úplně všechny trofeje, co vyhrát šly, do Premier League mě to pustilo až po dvou sezonách a do Manchesteru United až po třech. To už tam ale polovina hráčů nebyla. Což docela zamrzí. Sice fungoval nějaký neoficiální patch, který umožnil si vybrat jakýkoli tým ž po první sezoně, ale ani to nebylo, ruku na srdce, úplně ono.

Co říct závěrem? FIFA 2005 je pro mě hlavně velká nostalgie, pár zápasů po několika letech docela sranda a hlavně úžasný soundtrack.:-)

Možná se divíte, proč píšu úplně zbytečný komentář na úplně zbytečnou hru, pro někoho možná úplně zbytečné série a z dnešního pohledu úplně zbytečného ročníku. Ale jsem sběratel achievementů. A tady s databází her to myslím vážně.:-) A snažím se získat i ty tajné achievementy. Nevím, třeba se tomu někdo, kdo už všechny tajné achievementy má a ví, za co se odemknou, aspoň zasměje.:-)

Disciples 2 byla podobně jako např. Original War hra, do které jsem se zamiloval už z recenze v ABC. Což je s podivem, anžto recenze na jednu A4 v Ábíčku znamenala jen pár odstavců textu, asi 3 (slovy tři) screenshoty o velikosti 5 x 3 centimetry (jeden z boje, jeden z mapy a jeden z obrazovky kouzel) a soutěž. Nicméně i tak jsem ji četl ve škole pořád dokola a přestože jsem se soutěže zúčastnil, stejně jsem se ji rozhodl hned druhý den koupit. V malé prodejně s počítačovým příslušenstvím na náměstí ve Svitavách ji kupodivu měli (společně s Polda 4 a Necromania: Trap of Darkness jediné hry, které tam měli) a přestože tehdejších 800 Kč nebyla úplně plná palba, za kterou se i tenkrát prodávaly, činilo to většinu mých ušetřených peněz.

Nicméně hned druhý den jsem panu prodavači vysolil na pult šestnáct papírových padesátikorun a stal se hrdým majitel krásné artworkové krabice, která mi zdobila herní poličku ještě několik let. S Disciples 2 jsem pak strávil nádherné vánoční prázdniny a vlastně celou zimu, kdy jsem dohrál všechny kampaně i všechny scénáře a vlastně jsem se ke hře v průběhu let opakovaně vracel.

Disciples 2 je tahová strategie, ne nepodobná sérii Heroes of Might and Magic, i když na spoustu věcí šla jinak. Člověk se v komentáři asi nevyhne přímému porovnání s Heroes of Might and Magic IV, anžto vyšla v podobné době. Přestože jsem jedním z mála hráčů, kterým Heroes 4 opravdu sedla a považuju ji minimálně stejně tak dobrou jako Heroes of Might and Magic III: The Restoration of Erathia, Disciples 2 mě přece jen bavila víc. Ačkoli s Disciples 2 jsem strávil celou zimu a s Heroes 4 zase celé léto.:-)

Disciples 2 je proti Heroesům o dost sevřenější, nabízí méně možností a je daleko více zaměřená na boj a na postup hrdiny vpřed. Jelikož armády hrdiny mohou být maximálně šestičlenné (na začátku pouze čtyřčlenné), jednotky levelují a klíčovým prvkem je o ně v boji nepřicházet, odpadají tak problémy s logistikou, neustálým se vracením pro nové jednotky, zabírání dolů, obíhání zdrojů, hromadění jednotek ve městě atd. Jednotky jsou rozestavené ve dvou řadách, vepředu a vzadu, takže neztrácíte čas tím, že k sobě musí jednotky doběhnout, obíhat se, atd. Dopředu dáte jednotky nablízko, které něco vydrží a do zadní řady střelce, mágy, případně léčitele.

Jedinou surovinou potřebnou pro všechno je zlato. Což celý koncept dost zjednodušuje. Rovněž prvek, kdy má každý hráč jedno hlavní město a ostatní města na mapě jsou pouze podpůrná. Můžete si v nich léčit jednotky, popřípadě najmout základní nové, ale nic, co by Vaši snahu výrazně podpořilo. A tak se mi to líbí. Hlavní město a podpůrná města šíří v každém tahu půdu, která je pro každou stranu konfliktu unikátní (lidé mají trávu, trpaslíci sníh, démoni pekelnou půdu, nemrtví spálenou zemi) a zdroje patří tomu, na čí půdě se nachází. Do jisté míry tak odpadá otravnost počítačových hrdinů, kteří sice nemají na to, aby napadly Vaše dobře bráněná města, ale soustavně Vám zabírají doly se zdroji. Což je mechanismus, který mě v Heroesech strašně štval. Mému konceptu hraní, kdy mám jednoho silného hrdinu, který se žene vpřed, plení, drancuje a poráží neutrální jednotky i nepřítele, nikam se neohlíží a nikam se nevrací, tohle mi mnohem více vyhovuje. Ale abych nekecal, tak i jistá možnost zabrání nepřátelského zdroje tu je. Každý národ má speciálního hrdinu, který dokáže kdekoli na čisté půdě (ideálně vedle zdroje), zarazit žezlo, které šíří půdu daného národa, respektive vyrazit žezlo soupeře. Stojí ho to ale celý tah i nějaké zlato, takže se Vám to nevyplatí to dělat v každém tahu. Možná i proto mi tenhle mechanismus nepřišel tak otravný jak zabírání dolů v Heroesech.

Samotnou kapitolou jsou pak kouzla. Každý národ má svoje a na rozdíl od Heroesů lze kouzlit jen na globální mapě, nikoli pak přímo v boji. Můžete tak před soubojem svou jednotku posílit, nepřátelskou naopak oslabit nebo ji rovnou sežehnout nějakým ničivým kouzlem.

Co musím pochválit a často se to nezmiňuje, (Warcraft III: Reign of Chaos a Heroes of Might and Magic V mi to při vší úctě k příběhu prominou) je fakt, že každá strana má svůj vlastní příběh ve své vlastní kampani stojící sám o sobě a dostupný hned od začátku. Sice se příběhy lehce proplétají a pokud hrajete druhou kampaň za jiný národ, narazíte na styčné body, ale upřímně nemám rád, pokud si nemůžu vybrat stranu, za kterou chci hrát kampaň sám hned na začátku, ale je zamčená za dalšími třemi kampaněmi, které mě například ani nezajímají..

Co říct závěrem, snad se zamyslet nad poslední větou z intra české verze hry. Větou, která mi zní v hlavě celé roky a na kterou si čas od času při vzpomínce na Disciples 2 vzpomenu. "Lidské děti pěly písně smrti." Asi to měla být řečnická otázka, ale celý ty roky by mě zajímalo, jak se vlastně pěje píseň smrti..

Po opětovném dohrátí Need for Speed: Underground 2 , na které jsem si dělal chuť už pár měsíců, jsem se pustil i do NFS MW, které jsem sice hrál už tenkrát, když vyšly, ale závody mi přišly strašně těžké a tak jsem to vzdal. Teď jsem se tomu rozhodl dát opět šanci a upřímně jsem moc dobře neudělal. Most Wanted nesahá undegroundům ani po kotníky, jako jediný benefit se jeví honičky s policií, které jsou sice chvíli zábavné a osvěžující, ale na druhou stranu je obtížné se policie zbavit v momentě, kdy Vás to přestane bavit. Jasně, honit se s policií půl hodiny je fajn. Ale pak další půl hodiny ujíždět jen proto, že se VŽDYCKY někde objeví jedno policejní auto, které po Vás zase jde, už taková zábava není. A tím, že Vás chytnou, přijdete o postup.

Ale zpět k závodům. Oproti Undergroundům citelně ubylo dragů, což byla asi jediná výhoda, kterou jsem ocenil. Most Wanted je totiž hra, ve které až příliš okatě funguje ono gumové lano. A to nemám rád. Pokud hraju hru na lehkou obtížnost (Most Wanted mimochodem nemá výběr obtížnosti) nebo s příliš silným autem, nadělím soupeřům klidně 20 vteřin a jsem s tím v pohodě. Pokud to je naopak, nadělí to oni mně, je to konzistentní a transparentní. A to byl asi důvod, proč jsem to tenkrát před lety vzdal. Udržovat si auto vytuněné na co nejlepší úrovni, v půlce závodu nadělíte soupeřům 8 vteřin, v poslední zatáčce zaváháte a i když se svojí Chevrolet Corvettou ujíždíte do cíle 380 km/h, sledujete, jak Vás Vaši soupeři ve dvojkovým Golfu a Forcu Focus předjíždějí..

Takhle se opravdu závodit nedá. Je v podstatě jedno, jaké auto si na závod vezmete, ani nemá cenu se v průběhu závodu moc snažit. Důležité je totiž zvládnout poslední zatáčku a napálit to v cílové rovince. Pokud celý závod vedete stylem, že se Vaši soupeři v první zatáčce vysekali tak, že už s tím do konce závodu nemůžou nic udělat, stejně Vás v poslední zatáčce doženou a rozhoduje se tam. Naopak pokud se celý závod lemříte, v poslední zastávce nepochopitelně zpomalí a dají Vám šanci je předjet. Abych si to ověřil, zkoušel jsem zajet stejný závod s naprosto odlišnými vozy. První závod jsem vyhrál v čase 2:30, druhý v čase 3:15. Soupeři měli pokaždé úplně stejná auta a pokaždé jsem vyhrál o desetiny vteřiny, takže tak. Nakonec jsem nejraději jezdil časovky, které byly aspoň fér.

Postupné stoupání v žebříčku Black List může být motivující a dodávající hře šmrnc, ale i to mi přišlo časem odfláknuté. Hra má intro a asi prvních pět soupeřů má nějaký svůj úvod (myšleno od konce), ale pak už je to jen sestřih aut bez jakéhokoli uvedení, představení, apod.

Jako jediné benefity oproti Undergroundům vidím snad jen v tom, že Vám hra konečně dovolí řídit pořádná auta. Nic proti U2, ale Chevrolet Corvette, Porsche 911, Lambo Gallardo, Ford Mustang, Viper, to jsou auta, ve kterých chcete v NFS jezdit. Taky se mi líbilo, že hra ustoupila od nutnosti vizuálně tunit Vaše auto, což bylo upřímně v Undergroundech peklo.

Nakonec jen taková perlička - Hra má zničitelné prostředí. Při závodech projíždíte zátarasy, ničíte cedule, zastávky, sem tam nějaký stoly se slunečníky podél silnice atd. To vypadá celkem fajn. Ale jakmile jedete za minutu a půl druhé kolo, je všechno na svém místě. Tak to opět rozrazíte a do třetího kola to opět stihnout postavit. No nevím, přitom i Underground měl tohle vyřešené. Můj dojem z toho je dost rozporuplný, ostatně jako z celé hry..

Po shlídnutí traileru k Jagged Alliance 3 jsem dostal strašnou chuť si zase nějakou JA zahrát. JA2 a JA2 UB už znám zpaměti, a ve svém archivu jsem objevil právě Hired Guns, které jsem si kdysi před lety koupil u Xzone za pár korun. Tenkrát mě to moc neoslovilo, ale teď jsem tomu tu šanci dal a hru jsem rozjel a tak nějak mě chytla a už nepustila.:-D Tenkrát to opravdu mělo být přímé pokračování, regulérní třetí díl JA plně 3D, ale bohužel pak autoři přišli o licenci, tak se hra přejmenovala (narážku byste určitě nepoznali:-D).

Hratelnost je dobrá, souboje zábavné a návykové, hra neobsahuje bugy ani glitche, je česky, čeština je velmi kvalitní a podobností s Jagged Alliance 2 je spousta. Vytvoření vlastního žoldáka podle testu osobnosti, najímání dalších žoldáků, vybavování lepším materiálem, vylepšování statistik, osvobozování sektorů, cvičení milicí. Tak proč to vlastně nevyšlo a hra se neprosadila? Když už jsem napsal, že hratelnost soubojů je parádní? Jsem dalek hodnotit grafiku, protože to po deseti letech ani nejde, ale na nejvyšší detaily a v nejvyšším rozlišení nevypadá špatně ani dnes..

Inu.. hra působí strašně ploše a podle mě zejména nedodělaně. Na bugy a glitche jsem ve hře nenarazil, přesto máte při hraní pocit, že hře něco chybí. Něco, co tam bylo původně zamýšleno, ale pak na to nebyl buď čas, peníze a nebo chuť. Tak například:

1) Ve hře jsou celé dva questy. Paráda. Hned v prvním sektoru dostanete úkol od průvodce, že se bojí nějakých místních povstalců, kteří mu škodí. Hra obsahuje i možnosti, jak quest splnit. Buď mu zaplatit, aby mohl i s rodinou uprchnout ze země, uplatit povstalce, aby mu dali pokoj, vystřílet je, s vysokým vůdcovstvím je snad možná i překecat, aby mu dali pokoj (nevím, neměl jsem). Druhý úkol je hned ve druhém sektoru. Povstalci zatkli ministra, který se snaží uprchnout ze země, ale bývalý diktátor ho chce živého. Opět máte možnost povstalce zabít, uplatit, domluvit se s nimi, že si s ministrem jen promluvíte a dál ho můžou věznit. A to je všechno. Do konce hry na další quest nenarazíte. Teda vlastně úplně na konci je náznak, kdy Vám přijde zpráva, že se s Vámi chce Váš chlebodárce před útokem na palác sejít, ale je to past. Údajně ji na Vás přichystal bývalý zaměstnavatel a musíte to prověřit, ale jaksi to vyzní do ztracena..

2) V celé hře se kromě prvního sektoru nevyskytují žádní civilisté. Sakra, koho to vlastně osvobozujeme?? Tím pádem není s kým pokecat, není u koho nakupovat, není kde prodat kořist z bojů. Nakupovat lze pouze přes e-shop, prodávat nejde..

3) Při vytvoření postavy je možné získat spoustu specializací, které jsou sice stejné jako v JA2, ale v Hired Guns nemají absolutně význam. Je libo specialistu na noční mise? - hra neobsahuje denní dobu, všechny boje se odehrávají ve dne, bez ohledu na čas. Nebo snad specialistu na vrhací zbraně? - ty ve hře vůbec nejsou. Nebo specialistu na páčení zámků? - žádné dveře ve hře nejsou zamčené. Hra neobsahuje ani páčidlo či paklíč. Nebo byste rádi Trenéra? No, milice se hře netrénují. Teda aspoň ne tak, jak bylo v JA2. Z testu Vám vyjde i charakter, kdy moje postava byla Klaustrofobik, ale nebojte se, žádné uzavřené prostory ve hře nejsou. Těch pár bambusových chatrčí, do kterých nepřátelé stejně nelezou, se asi nepočítá.. Moje první postava byla specialista na nože, které na začátku nedostanete, v eshopu se neprodávají a nepřátelé je nepoužívají, takže z nich ani nepadají. Jediná možnost, jak získat nůž, je najmout jednoho ze čtyř žoldáků, který má nůž v základní výbavě, vzít si ho od něj a pak ho můžete v klidu propustit.

4) Obrazovka mapy obsahuje u každého sektoru vlaječku, komu patří a vedle seznam dostupných frakcí. Tohle mi na začátku přišlo skvělý. Samozřejmě jsem nečekal nějakou politiku, ale aspoň nějaké přelévání síly a boj i mimo Vás by byl asi fajn. Přece jen Hráč, Klient, Diktátor, Povstalci, OSN a nějaký domorodý kmen - mohlo to působit zajímavě. V praxi to vypadá tak, že Hráčův je první sektor, kde začíná, povstalci mají druhý sektor, kde je ministr, OSN mají jeden sektor, kde je údajně nemocnice, zbytek je Diktátor, po osvobození sektor připadne Klientovi. Na domorodce jsem za celou hru nenarazil. Když povstalce vystřílíte, je sektor opět Klienta. Sektor OSN obsahuje chatrč, heliport a asi tři nereagující vojáky s modrými barety.

5) Outro je úplně stupidní. Nastupujete do letadla, že jste osvobodili zemi, v letadle Vás někdo zastřelí. Žádné vysvětlení nečekejte.

Jako benefit působí jistá správa sektorů, kdy kupujete milici a potom různé budovy, které zvyšují denní příjem (na letišti další hangáry, heliport pro turisty - v přístavu místo pro nákladní lodě - v dolech další důlní vybavení atd.), ale opět - po osvobození sektoru jen naklikáte těch pár budov a jdete dál.

Nechci, aby můj komentář vyzněl po posledních odstavcích negativně, hra mě opravdu bavila, jen je strašně plochá a jednotvárná. Přirovnal bych jich k Silent Storm - velmi zábavné a návykové souboje, které Vás u hry udrží, ale nečekejte absolutně žádnou nástavbu a hra začne být brzy opravdu velmi repetetivní.

Hned na začátek musím napsat, že nezahrát si a nedohrát Diablo 2 Resurrected by ode mě bylo velký pokrytectví. Už v době, kdy vyšel remaster Starcraftu a všichni okolo mě ho hráli, jsem říkal, že to jde mimo mě, ale že remaster D2 bych si dal fakt rád. Remaster Warcraftu 3 kolem mě jenom profrčel, opět s tím, že bych dal přednost Diablu 2. Ostatně remaster Warcraftu 3 pro mě ani neměl smysl, hra vypadala podle mě dobře, podporovala i moderní rozlišení a remasteru měl chybět český dabing. Mnohokrát jsem žehral tvrzením, že remaster Diabla 2 nikdy nebude, že ztratili zdrojový kód a kdesi cosi. Pořád jsem říkal, že tohle by byla hra, u které bych ten remaster opravdu chtěl. A pak to přišlo - D2R byl oznámen a já hned porušil vše, co si u nových her zakazuju - předobjednal jsem, sledoval každou informaci, screenshot, hrál jsem uzavřenou i otevřenou betu, a následně hned, když hra vyšla - očekávání byla prostě obrovská..

.. a tvůrcům se je podařilo do puntíku naplnit. Diablo 2 Resurrected vypadá přesně tak, jak by Diablo 2 v roce 2021 mělo. Už v momentě, kdy jsem hru poprvé spustil a kliknul na výběr nové postavy, rázem jsem se ocitl o 20 let zpátky, kdy jsem byl z první ukázky hry u kamaráda tak nadšený, že mi musel výběr postav vyprinscreenovat, hodit na disketu a já si to pak doma hodil na plochu.. Nové modely postav zřejmě nemusí sednout každému. Na druhou stranu pohledem na ně příliš mnoho času ve hře nestrávíte. Hra přináší hlavně podporu moderních rozlišení a znatelné vylepšení grafiky. Ta vypadá prostě nádherně, přitom stále odkazuje na původní hru. Modely předmětů v inventáři, skillů, měst, příšer, prostředí, kouzel, vše je prostě vylepšené a tak nějak aktuální, nikoli úplně nové. A to je přesně to, co jsem od D2R chtěl. Stejnou hratelnost, stejný interface, stejné mechaniky. Už když jsem sledoval vývoj D2R, říkal jsem si jednu věc - proboha, hlavně ať tam nic nepřidávají! (jen tak mimochodem - s nadšením jsem se před časem pustil do modu Merge, který spojuje hry Might and Magic 6, 7 a 8 do jedné hry, možnost projít všechny hry s jednou partou v jenom velkém balíku mě strašně lákal - než jsem zjistil, že do toho přidávají nové věci, balancují některé mechaniky, něco mění, něco ruší.. A to mě spolehlivě odradilo.) Ale tohle ne, D2R je přesně takové, jak si ho pamatujeme a jak ho máme rádi. Někde jsem četl, že jeho koncept je zastaralý a že neosloví nové hráče. To mi je ale jedno, mně osobně tento remaster strašně sedí a jako otec dvou malých dětí, který po večerech dálkově studuje a věčně se vymlouvá, že nemá na nic čas, se mi po nocích podařilo dohrát už dvě postavy a hra se mi nechce vypínat, ani když vidím, že už je čtvrt na tři v noci..

Přesně jako to dělalo staré Diablo. Za ty roky jsem si říkal, že D2 je překonané, že hry jako Titan Quest, Grim Dawn nebo Path of Exile ho strčí do kapsy. Ale je pravda, že Diablo 2 je prostě klasika a Resurrected dokáže probudit opět ty stejné pocity, že Diablo 2 je prostě ta nejlepší diablovka. Je pravda, že Diablo 3 jsem zkoušel a dohrál asi 2 akty, ta hra mě nebavila, nutil jsem se do ní a tak nějak mě dost zklamala, přesto přinesla podle mě velmi příjemnou mechaniku, a tou bylo automatické sbírání zlata. Vracet se potom k Diablu 2 a jeho nepřebernému lootu, bylo sbírání zlata otrava. Moc mě potěšilo, že tuto mechaniku do Resurrected přidali a neřekl bych, jak rychle jsem si na ni zvykl. Ono totiž pořád nabíhat na Baala a pak sbírat těch milion malých hromádek v jeho závěrečné lokaci nebo se zlatem jen proběhnout, to je opravdu rozdíl. Stejně jako zvětšená truhla ve městě, která je navíc sdílená (konečně!), jsou nové mechaniky, které jdou správným směrem.

Asi budu jako jeden z mála, ale jako jeden z největších kladů hry považuju podporu starých sejvů z původního Diabla 2. Prostě stačí jen zkopírovat sejvy ze složky Diablo II do Diablo II Resurrected a můžete pokračovat tam, kde jste (před lety) skončili. Rovněž jsem odzkoušel, že sejvy z D2R fungují zpětně i v původním D2, ale upřímně - k tomu už se nyní zřejmě nikdy nevrátím..

Autory obdivuju a smekám před jejich citem a balancem mezi zachováním původního ducha hry a přiblížením moderní době / hráčům. Tímto posouvám Diablo 2 Resurrected na pomyslnou zlatou medaili remasterovaných her, které jsem hrál (2. místo C&C Remastered, 3. místo S.W.I.N.E. HD), končím a běžím si aktivovat další teleport / splnit úkol / odkrýt celou mapu oblasti / postoupit na další level / splnit akt, než u toho budu únavou usínat..

Tak jsem to včera v noci taky dojel a upřímně jsem trochu zklamanej. Po výborném Atentátu jsem asi čekal ještě lepší zážitek, ale slabší po všech stránkách. Jak tématem, tak osobním zapojením hlavní postavy, ale hlavně i pocitem, že to člověk vlastně hraje. V Atentátu vždy po rozhovoru naskočila obrazovka, co se všechno člověk dozvěděl, jaká hesla se zapsala do Encyklopedie, tím pádem se dozvěděl, jaká informace mu zůstala skryta, mohl vést rozhovory stále dokola, vést otázky někam jinam a zjišťovat další souvislosti. Tady ne, po prvním rozhovoru lze s postavou mluvit ještě jednou a pak to zašedne a postava Vám nic neřekne. Atentát na mě působil i tak nějak adventurněji. Od postav jste se něco dozvěděli a odemkly se Vám další možnosti u jiné postavy, tady ne. Obejdete všechny postavy dvakrát, v podstatě jedno, v jakém pořadí (některé se odemykají postupně).

Jelikož jsem se vždycky ptal spíše na osudy postav, k příběhu dědy jsem se vlastně ani moc nedostal a pak už se postav zeptat nešlo.

Bohužel minihry mě bavily jen dvě (Oko a Kolektivizace), ale ani u nich nemáte pocit, že by vůbec záleželo na tom, jestli je hrajete nebo ne. Ani jednu nemusíte zvládnout k tomu, abyste se v ději posunuli dál, chybí nějaké shrnutí, jak se Vám dařilo, přitom v Atentátu to bylo. Zároveň mi chybělo i nějaké větší zapojení hráče i mimo minihry (např. pronesení dopisů nebo útěk z transportu z Atentátu) - prostě nějaké volby, i když to je v podstatě vybírání správné posloupnosti kroků se spoustou slepých uliček.

Prostě jsem neměl pocit, že bych hru vlastně hrál. Jediné rozhodnutí, které hráč dělá, je na jakou větu v rozhovoru klikne, protože ke zbytku už se nedostane (ale to dopředu neví).

Po výborném Atentátu a zklamání ze Svobody se mi těžko hledají pozitiva. Samozřejmě jsem četl, že má hra lepší herecké výkony, osvětlení, zvuky atd. atd., ale zaprvé jsem dalek tohle posoudit a zadruhé bych dal přednost jiným aspektům.

Konec mi přišel příliš useknutý a neuspokojivý, o dědovi jsem se nedozvěděl vůbec nic, spousta věcí na mapě zůstala neodemčená a mám pocit, že mi unikla i spousta hesel (je možné, že kdybych vedl rozhovory jinak, bylo by to lepší, ale to bych se zase nedostal k těm, které mám). Bohužel možnost opakovat rozhovory a nějaké shrnutí by se vážně hodilo. Takhle to působí jen jako klikací film a i na to je ten příběh plytší než Atentát. Škoda, promarněný potenciál.

Fallout 1 jsem vlastně nikdy nehrál, ta hra mě vždycky míjela, i když jsem Fallout 2 dohrál asi 6x a Resurrection 2x. Po letech jsem se mu ale rozhodl dát šanci a chybu jsem rozhodně neudělal.

I když se srovnání s Falloutem 2 nejspíš nevyhnu, přesto si myslím, že je hra dostatečně jiná a stojí za zahrání i pro ty, kteří začali až dvojkou, stejně jako kdysi já.

Jasně, Fallout 1 je menší. Je kratší, má méně možností, méně perků, méně nepřátel, méně lokací, menší mapu, maximální level jen 30, nemá auto a spoustu dalších detailů. Ale tím, jak je menší, působí daleko sevřenějším a kompaktnějším dojmem. Tam, kde dvojka boduje především černým humorem, narážkami a různými popkulturními odkazy, jednička na to jde jinak. Je mnohem depresivnější, temnější a syrovější. Troufl bych si říct i strašidelnější. Nevím, jestli je to časovým limitem, který máte na to, abyste našli a donesli vodní čip, ale zatímco ve dvojce jste v Pustině vyrůstali, v jedničce jste se s ní teprve setkávali. Nebohý obyvatel Vaultu 13, který se vydává do Pustiny z bezpečí Vaultu, vůbec netuší, co jej tam čeká, zda má šanci venku přežít a zdá může ve svém úkolu obstát, to na hráče prostě působí jinak. Navíc děsivá atmosféra toho, že se Pustinou šíří hrozba, které se všichni bojí, i hráčova postava v ní působí tak male a bezvýznamně. Ponurost světa, která člověku sedne na duši, když se do hry ponoří. Konečně jsem dokázal po těch spoustě let pochopit, co způsobilo v roce 1997 ve světě RPG takový poprask.

Je pravda, že hra není bez chyb, některých logických nesouvislostí a v podstatě máte u všech questů jen dvě varianty řešení - buď se zachováte jako hrdina nebo jako zloduch, nic mezi tím. Většinu chyb jsem však dokázal hře odpustit. Z častého padání Steam verze na Windows 10 už jsem moc nadšený nebyl, ale to je holt daň za to, že to člověk hraje téměř po 25 letech od vydání.

Fallout 1 je jako vzpomínka na první lásku. A ani dvojka, která je v mnohem větší, robustnější a otevřenější, nedokázala tento pocit vytěsnit. Není lepší, ani horší. Je jiná.

Začnu snad až příliš nekriticky, a to prohlášením, že Hidden & Dangerous 2 je (společně s Original War a Poslem smrti) snad moje nejoblíbenější česká hra a jedna z nejoblíbenějších her vůbec. A to jsem první díl ani nikdy nehrál. Zvlášť, když to přepočtu na herní čas a stovky hodin, které jsem se hrou a jejím datadiskem Sabre Squadron strávil.

H&D 2 je vojenská taktická akce z 2. světové války, viděná z pohledu třetí osoby. Pohled jde přepínat do pohledu první osoby. Akce je velmi taktická, tudíž nejde o žádnou splašenou střílečku. Jedna střela může znamenat smrt, a proto se vyplatí soustředit se na vybavení vojáků (v kampani mohou být až čtyři), vybrané zbraně, dostatek munice, granáty, lékárničky apod. Při samotné hře se vyplatí spíše opatrný plíživý přístup, ze které se v případě spuštění alarmu dá vystřílet, ovšem nelze na to spoléhat. Jednotliví vojáci mají své statistiky, které se během postupu kampaní používáním zlepšují. Konkrétně se jedná např. o sílu, vytrvalost ve sprintu, přesnost střelby, tichý pohyb, schopnost léčení apod.
Kampaň je rozdělná do několika menších částí vždy po několika misích. Hráč se tak vydá např. do zasněženého Norska, slunné Afriky, barmské džungle, francouzských Alp nebo okupovaného Československa. Cíle misí jsou rovněž velmi různé a pestré – infiltrovat nepřátelskou základnu, ukrást dokumenty, zničit palivové nádrže, zachránit spojeneckého pilota apod. V řadě misí je možnost získat nepřátelskou uniformu a splnit misi tak, aniž by došlo ke krveprolití. Naopak mód Krveprolití nabízí projití kampaně tak, že musíte vystřílet všechny nepřátele. Dalším modem je možnost projít celou kampaň pouze s jedním vojákem.

Všichni vojáci mají svůj inventář, a to i nepřátelští, takže je možné nepřátelským mrtvým vojákům sebrat munici, lékárničky, granáty, zajatým lze pak vzít i uniformu, do které se lze přestrojit.

Hra obsahuje i tzv. taktický mód, ve kterém plánujete kroky jednotlivých členů týmu tak, aby působil ještě sehraněji a účelněji.

Hra je plně česky lokalizovaná a to i s dabingem. Ten sice někdy působí mírně úsměvně, přesto se však jedná o příjemný bonus a pro spoustu hráčů (včetně mě) o důležitou složku hry.

Posla smrti si pravidelně zahraju každý 2-3 roky, a to přesto, že jsem za ty roky dohrál hru už několikrát a znám ji v podstatě zpaměti. I když to je adventura založená čistě na temném příběhu, láká k tomu si ji zahrát stále znovu. Rozhodně se Vám její hratelnost nepřejí.

Posel smrti je jedna z těch, do kterých jsem se zamiloval už z dema a její pořízení tak pro mě bylo v podstatě nutnost. Již v době svého vydání měla tu výhodu, že přes svoji poměrně velkou velikost (byla na 2 CD) ji rozjely i hodně staré a obstarožní počítače (Pentium II 233 MHz).

Co Vás do Posla smrti vtáhne hned, je atmosféra, zajímavé prostředí, a perfektní český dabing. Je to adventura, která se bere přísně vážně, což byla v té době po záplavě Poldů, Horkých lét a podobně velmi vítaná změna. Příběh hry se točí kolem šlechtice Samuela Gordona, který se po 12ti letech vrací na rodinné panství na pohřeb svého dědečka, kde začne objevovat nesrovnalosti v příčině jeho smrti a postupně se zaplétá do vyšetřování dalších několika vražd. Příběh je hodně pohlcující, atmosféra tehdejšího pochmurného anglického panství velmi ponurá a přestože už jsem zhruba po třetí vraždě věděl, kdo je vrah, postup hrou si budete užívat.

Hra se (oproti předchozím zmiňovaným českým adventurám) vyznačuje přísně logickými postupy a kombinacemi předmětů. Tedy až na jednu situaci, kterou mi ani po letech nedokázal nikdo vysvětlit (V sanatoriu vezmete malou vázičku a na tu musít použít minci, abyste získali klíček od skříně s léky – Samuel to nijak nekomentuje, vázička při prozkoumání necinká, ani nevykazuje známky toho, že je v ní něco ukryto. Ale i kdyby ano, proč vyndávat klíček tímto bizarním způsobem?) Na řešení jsem přišel až metodou zkoušení všechno na všechno, jednalo se ale jen o tuto jednu situaci. Všechny postavy se chovají logicky a přirozeně, každá má svá tajemství, o kterých nechce mluvit, stejně jako antipatie vůči jiným postavám, které podezírá apod. Hratelnost je pohodová a bez zákysů, je nepravděpodobné, že byste v nějakou chvíli vůbec nevěděli, co po Vás hra chce. Skvěle hratelné bez návodu i pro adventuristy začátečníky. Hra rovněž neobsahuje žádné slepé uličky, což v té době nebylo taky standardem (myslím situaci, kdy nevezmete nějaký předmět nebo něco uděláte jinak a hra Vás potom nepustí dál, ale zpátky už to nejde.

Přesto se mi to v Poslu smrti jednou povedlo (Na konci druhé kapitoly, kdy se Samuel dostává ze zavalené štoly ven, získá revolver a dva náboje a musí přestřelit zámek, aby otevřel mříž a dostal se ven. V ideálním případě Samuel prozkoumá zámek, najde jeho slabé místo, jedním nábojem ho přestřelí a vyleze ven, kde na něj zaútočí vlk, kterého druhým nábojem zastřelí. Nicméně hra umožňuje vystřelit na zámek i bez jeho prozkoumání, což se nepovede, Samuel však řekne, že musí podruhé lépe mířit a druhým výstřelem zámek sundá. V tu chvíli jsem hru uložil. Když pak vyjdete ze štoly ven, útoku vlka už se nedá vyhnout ani mu zabránit.) Řešení mi poradil až spolužák ze školy a já tak musel celou hru rozehrávat znova. Ve hře můžete zemřít, ano. Zabít Vás může vlk, elektrický proud nebo duševně narušený blázen. Ale v tom případě se jen přehraje animace a hra se vrátí před poslední rozhodnutí, které může smrt zvrátit.

Bylo by nemožné mluvit o Poslu smrti a nezmínit minihry, kterými je hra příjemně a na vhodných místech protkaná. Přestože jich je poměrně dost, většina hráčů včetně mě by si jich přála ještě víc. Jedná se o různé šachovnice, skříňky, šperkovnice, které mají nějaký mechanismus, který musíte vyřešit. Jedná se o různé posouvání figurek, políček apod. Nebo různé skládání roztrhaných dopisů, fotografií apod.

Hra občas umožňuje se hlavní postavě nějak rozhodnout. Je to vždy v rozhovoru a to v případě, že bude Samuel reagovat pozitivně nebo negativně. Po těch letech už jsem samozřejmě vyzkoušel všechny varianty s tím, že se Vám vždy vyplatí jednat pozitivně. Samozřejmě si negativní variantou nezablokujete žádný postup dále, jen na Vás bude daná postava po zbytek rozhovoru nepříjemná, maximálně Vás to vyjde dráž. Ale to řešit nemusíte, Samuel má v peněžence dost peněz, jak sám říká.:-)

Přesto bych Posla smrti každému, kdo ho ještě nehrál, doporučil. I v dnešní době je hra na Full HD a 4K monitorech skvěle hratelná, nainstalovat a spustit se mi ji povedlo hned, žádné problémy s kompatibilitou ani pod Windows 10. Zvuky i hudba jsou pořád velmi dobré, a prostředí pořád kouzelné. I přes ty roky si udrželo svoji detailnost a grafiku. Co trochu zestárlo, jsou modely postav, které už tolik detailní nejsou a hlavně po povrchu podivně plavou.

Jediné, co bych mohl Poslu smrti vyčíst, jsou určité situace, kdy pro Vás má něco nějaká postava udělat a Vy čekáte, až to udělá. (Něco vyhledá, něco vyrobí, někam se podívá nebo až něco dodělá.) Tyto situace nejsou vázané na žádný postup ve hře, ani na počet pokusů ani na uplynutý čas. Prostě za danou postavou chodíte pořád dokola s tím, že Vás pořád odmítá, až to má najednou hotové. Teď po letech už to znáte, ale když to hrajete poprvé, nevíte, jestli jste někde něco nezapomněli a neustále se vracíte a zkoušíte.

Doteď si vzpomínám na svůj úsměvný „zákys“ u jedné minihry, kdy se musely skládat symboly jednotlivých znamení zvěrokruhu tak, jak jdou za sebou. Bohužel jsem je neznal a internet jsme doma v roce 2003, kdy hra vyšla, ještě neměli, stejně jako nějakou knihu o astrologii. Tak jsem musel večer hru uložit a přestat hrát a hned druhý den ráno jsem běžel do trafiky, kde jsem 10 minut přebíral noviny podle toho, jaké obrázky měly u horoskopu, než jsem objevil ty správné.:-D

Nevím, jestli je Důkaz 111 první audio hrou na trhu, ale je rozhodně první hrou, o které se začalo ve velké míře mluvit v herních médiích a o které jsem se dozvěděl. Po rozhovoru tvůrců ve Vortexu jsem se rozhodl dát hře šanci i já.

Upřímně, hodnocení hry bude podle mě nejvíc záležet na rozpoložení a době, kdy si rozhodnete hru zahrát. Už v úvodu a představení hry nám Jan Šťastný říká, že máme hrát s nasazenými sluchátky a zavřenýma očima, abychom si zážitek hry co nejvíce užili. Já si hru připravil na večerní procházku s kočárkem, kdy jsem při obcházení parku jednou rukou tlačil a tou druhou ovládal telefon v kapse.

Dvě hodiny hratelnosti mě zcela pohltily, a druhý den jsem si ji zahrál znova, tentokrát jsem se rozhodl se ve všech rozhodnutích rozhodnout zcela opačně a zkoumat, jaký to bude mít vliv na příběh. Kupodivu se spousta rozhovorů a událostí stáčela úplně jinam, některé věci se vůbec nestaly, některé se naopak staly. Asi za týden jsem si hru zahrál potřetí s tím, že jsem se pokoušel dospět k „nejlepšímu konci“.

Hra jako taková není nijak náročná a v podstatě se nedá mluvit ani o hře. Jedná se v podstatě o rozhlasový gamebook, kdy Vás příběh staví před rozhodnutí a Vy se rozhodujete, následně příběh pokročí a následuje další rozhodnutí. Ke konci Vám hra vyhodnotí Vaše rozhodnutí a dospěje k jednomu z několika konců.

Na hře musím ocenit především kvalitu výkonu jednotlivých dabérů, především Jana Šťastného a Norberta Lichého, kvalitu okolních zvuků, jako jsou různé kroky, vrzání, klepání apod. Na výborné úrovni je hlasitost zvuků a hlasů podle vzdálenosti, stejně jako gradace hudby.

Pochválit musím i platební model hry, jelikož hra je v úvodu zdarma, než se příběh rozjede a pak jste vyzváni k jednorázové platbě (99 Kč), po které se Vám zpřístupní celý zbytek hry. To už budete vědět, jestli Vás hra bude bavit nebo ne, navíc cena není na tak kvalitní počin vůbec vysoká, hra neobsahuje žadné debilní reklamy, předplatné, další mikrotransakce apod. Více takových her!

Někdo hře vyčítá krátkou herní dobu (opravdu 2 hodiny), ale podle mě to na ucelený nepřerušovaný zážitek zcela stačí, po dohrání jsem neměl pocit, že by měla být delší. Hra je uzavřená a závěr zodpoví na všechny otázky. Navíc je hra až nečekaně znovuhratelná. Důkaz 111 je určitě kvalitní počin, největší problém spočívá v tom, zda se vůbec jedná o hru v pravém slova smyslu. Naopak jsem Důkaz 111 doporučil spoustu svým známým, kteří ani hry nehrají, ale třeba poslouchají audioknihy a ti byli nadšeni. Je to v podstatě audiokniha, kterou můžete svým rozhodováním ovlivňovat.

Vím, že budu jeden z mála českých hráčů, ale původní Mafii jsem nikdy nehrál. V době jejího vydání jsem na ni neměl počítač a ani následně jsem se k ní nějak nedostal. Na druhou stranu mě to ani nelákalo a veškerý ten hype a glorifikace hry mě od ní spíš od odrazovaly. Zato jsem pořád dokola hrál Hidden & Dangerous 2, který se mi do vkusu trefil daleko víc. Ale o tom teď psát nebudu. Zkrátka, jak šel čas, pustit se do Mafie už se mi s přibývajícím časem moc nechtělo a upřímně už bych ji asi ani nikdy nezkusil. Proč to ale píšu – jsem asi jeden z mála, který Remaster neporovnával s původní hrou, co bylo jinak, co bylo lepší, ale mohl se na celý Remaster podívat jako na zcela novou hru, která stojí sama o sobě.

Oznámení Remasteru jsem uvítal celkem s radostí, protože mi dal možnost si tuto legendární hru i po letech zahrát. Se zájmem jsem sledoval i situaci ohledně vznikající češtiny a vůbec celý vývoj.

Teď po dohrátí ve mně převládají veskrze pozitivní pocity. Hra je opravdu zaměřená na postavy a příběh, který je zajímavý, dospělý a ucelený. Bez předchozích znalostí mi sám o sobě dává smysl a asi ve mně bude i tak dlouho rezonovat.

Co se týče hratelnosti, tak ta byla poměrně standardní, ale chytlavá, příjemná. Ovládání mi přišlo lehce konzoloidní, ale to mi přijde dneska dneska u většiny herní produkce. Hrál jsem klasicky na PC s klávesnicí a myší.

Co se mi líbilo, byla i atmosféra města, tehdejší doby a vlastně i celé hry. Dobové automobily se proti dnešním autům řídí trochu jinak, což bylo fajn. Naopak mi moc neseděla až přílišná zaměřenost na příběh a nemožnost si užívat samotného města, jen tak se toulat nebo plnit vedlejší úkoly. To se ale tenkrát kritizovalo už u první Mafie, pokud vím.

Hodně se mi líbil i dabing, jeho přítomnost potěšila. Chybky by se asi našly, ale jelikož jsem rád, že dneska u něčeho vůbec vznikne, jsem ochoten mu hodně odpustit.

Závěrem bych zmínil, že k původní Mafii se už asi ani vracet nebudu, abych něco porovnával. Myslím, že mě Remaster zasáhl i v dobrou dobu, těžko říct, jak bych vnímal původní Mafii tenkrát před lety, přece jen je člověk někde jinde a po těch 20 let hraní na některé věci reaguje jinak. Když to tak ale zpětně hodnotím, asi jsem rád, že jsem tenkrát dal přednost Hidden & Dangerous 2, což byla čistě vojenská akce, navíc se zlepšováním charakteristik postav a inventářem. To mi u Mafie docela chybělo. Taky by mě zajímalo, jak tenkrát fungovala ta volná jízda, při které mohl Tommy dostat pokutu. Ve hře nejsou žádné vedlejší úkoly ani jiné aktivity, kterými by se vydělávaly peníze. Jejich absence, jako nákup a prodej a věcí by byly fajn.

Remaster jsem si ale užil, bavil mě a hodnotím ho jako velmi povedenou zdařilou hru. 85%.

Governor of Poker 2 je pokračování úspěšné pokerové flashové hry. Proti jedničce přináší více měst, kde hrát, více nemovitostí, trofeje, dále možnost vybrat si barvu hráče, možnost nakupovat nové a jiné klobouky a hlavně možnost vytvářet vlastní turnaje (možnost nastavit si počet hráčů, velikost výhry, počáteční výšku příhozů, ale i barvu rubu karet). Hra obsahuje jakože i příběh, ale ten stejně sledovat nebudete.

Stále je to ale jen poker, stejně jako první díl, proti tomu se nic nemění a není to v podstatě ani potřeba. Pravidla hry jsou definována pravidly samotného pokeru, samotné provedení je velmi jednoduché a do jisté míry kouzelné. Mimo samotné turnaje se Vaše postavička pohybuje po městě, nakupuje nemovitosti, ze kterých plynou příjmy, nakupuje klobouky a cestuje do dalších měst a oblastí, kde může hrát.

Při samotné hře se na stůl koukáte shora, Vy a protihráči jste zastoupeni jen klobouky, což je ve výsledku dostačující. Hra je poměrně návyková a velmi motivující, dokud se Vám nepodaří získat všechna města a všechny budovy. Pak už v podstatě není důvod hrát dál, přesto si hru i po letech občas na pár minut zapnu, když dostanu chuť si zahrát pár partiček. Bohužel jsem za ty roky neobjevil žádnou lepší pokerovou hru pro jednoho hráče na PC. GoP 3 už se bohužel vydal úplně jiným směrem a hlavně už to není singleplayer záležitost, proto zůstávám u GoP 2.

Hororové hry mám docela rád. Nemyslím teda vyloženě strašidelné, nebo sázející na laciné lekačky, ale spíš ty tísnivé, kde máte i ke konci hry radost z každého nalezeného náboje a kde musíte každý náboj a lékárničku použít s rozmyslem, promýšlet každý krok a postupovat pomalu a opatrně. Hry, ve kterých nejste na konci totálně OP.

K Bloodline jsem se kdysi dávno dostal ve formě demíčka na CD Score nebo Levelu. Demo mě dost zaujalo a tak jsem plnou hru dost sledoval a zakoupil ji za plnou cenu hned při launchi. Taky jsem ji hned dohrál a upřímně - zas taková hrůza to na české poměry nebyla. Hodnocení, která dostávala kolem 20 - 30 procent si podle mě nezasloužila. Já si ji docela užil, bavila mě a bál jsem se u ní taky dost. Míra vystrašenosti se například s Doomem 3, který vyšel ve stejné době, nedala vůbec srovnávat. Omezená munice, počet zbraní, schopností bránit se nebo zasáhnout protivníka dělá podle mě lepší horor než hororově laděná střílečka.

Po letech jsem uklízel na půdě, kde jsem našel originální krabici a při listování manuálu jsem dostal chuť si hru zahrát znova. A upřímně jsem se toho dost bál. Ale stejně jako před 16ti lety, hru se mi povedlo nainstalovat a spustit na první dobrou, hra mi ani jednou nespadla, nezamrzla ani jsem nenarazil na žádný bug znemožňující mi hraní. Na druhou stranu je na její technické stránce vidět jistá low costovost, zastaralost a možná nezkušenost autorů. Občas se seknete ve dveřích, skrčit se nebo vyskočit je někdy o nervy (zvlášť když utíkáte před nepřáteli), často mi postava při pokusu o skrčení stále dřepovala, otevírání a zavírání skříněk bylo velice krkolomné, ale zároveň nepřímo přispívalo k hororové atmosféře.

Ta mi totiž přijde i po letech výborná. Celková temnost hry Vás nutí buď hrát v noci při absolutní tmě (žádné odlesky monitoru, okolní světlo z okna atd.), na což já ale nemám nebo při brutálně přesvětleném monitoru. K tomu se přidávají i poměrně kvalitní zvuky a správně dávkovaná hudba. Zachytit tísnivou atmosféru se podle mě autorům celkem podařilo. Velmi zdařilý je i profesionální dabing Zdeňka Mahdala, ten se taky povedl. Grafiku po těch letech samozřejmě hodnotit nebudu, ale žádná špička to nebyla ani při launchi. Na hře je vidět, že už docházely finance a potřebovali to prostě vydat. To je vidět i na prezentaci hry. Hra obsahuje jen Novou hru a Loading, přímo ve hře pak jen save a load. V podstatě ani žádné nastavení ani nic podobného. Volbu rozlišení ani mapování kláves nemá, zvuk a jas si musíte nastavit na reproduktorech / monitoru. Všechny zvukové soubory jsou ve formě mp3 přímo ve složce hry, takže když se chcete zabavit, můžete si (jako já před 15ti lety) všechny rozhovory, dialogy, monology a zvuky nahrát sami přes mikrofon a pak to jen nahradit) - upřímně pak hra ztratí dost ze své hororové atmosféry.:-D Rovněž veškeré popisky a texty jsou ve složce hry v textovém souboru.

Příběh hry je docela plytký, nevýrazný, sice rychle postupuje, ale v podstatě Vás osud hlavní postavy moc nezajímá, i když závěr byl pro mě před lety dost překvapivý a kdybych ho neznal, byl by i teď - během děje k němu nic nevede.

A jen takovou perličku na závěr - co jsem opravdu nečekal, jsou nahrávací časy. Že mi to tenkrát loadovalo celé 2 minuty, jsem přičítal na vrub mému obstarožnímu Pentiu II 233 MHz. Že mi to teď loaduje celé 2 minuty na mašině za 30 tisíc, to už mi mák nebere. Dřív jsem byl daleko netrpělivější, celé dvě minuty jsem u toho seděl a čekal. Teď si jdu uvařit čaj, odskočím si na záchod nebo si zkontroluju telefon. Jenže po dvou minutách loadingu na Vás naběhne zombík a sundá Vás na dvě kousnutí. Takže chtě nechtě u toho stejně musíte ty dvě minuty sedět. Ale i to přispívá k hororové atmosféře. Jak jen ti tvůrci byli už tenkrát mazaní..

No, tak jsem se pustil do Partisans 1941 hned Day 1, byl jsem na ně opravdu hodně zvědavý a hra na mě působí poněkud rozpačitě. Předně bych chtěl říct, že to opravdu nejsou Commandos. I přes veškerou snahu tvůrců na mě hra působí poněkud východním dojmem, což není úplně špatně, ale je dobré na to upozornit.

Hráč se ujímá nejdříve jednoho hlavního, posléze dalších hrdinů, kteří na straně partyzánů bojují na východní frontě proti nacistickému Německu. Postupným osvobozováním a nacházením dalších lidí se rozšiřuje hráčova skupina, později má postav tolik, že si na mise vybírá, které si vezme a které nechá v táboře.

Začátek hry a obecně první mise jsou poměrně Commandosoidní, kdy nemáte ani lidi, ani střelivo a ani kloudné zbraně. To je podle mě i nejzábavnější část hry, kdy se musíte opravdu plížit, každý krok si dobře rozmyslet, dopředu plánovat a podle mě si tady dali tvůrci i nejvíc záležet. Klíčové je hlavní postavu naučit zabíjet pomocí nože (hra obsahuje i jakýsi RPG systém, kde mají jednotlivé postavy svůj skill-tree a jednotlivé dovednosti se teprve učí, což mi přišlo zvláštní. Chápu, že chtěli tvůrci přijít s něčím novým, ale moc mi to nevyhovovalo).

Když už jsem zmínil tábor, tak ve hře je dostupný i tábor, ve kterém sídlí Vaše postavy, kde se po misi uzdravují a připravují na další mise, přepady atd. Nevím, tahle složka hry mi přijde docela zbytečná, i když se snaží nabudit dojem, že se o něco staráte a něco zvelebujete. I když funguje jako dobrý management postav a vybavení, které s sebou mohou postavy nosit. V Robinu Hoodovi mi přišel Sherwood jako takový tábor docela zábavný a docela tam seděl. Tady jsem z něho lehce rozpolcený. Co se týče inventáře, tak už v Commandos 2 a 3 mi přišla přítomnost inventáře zbytečná a tady je snad ještě zbytečnější. Možná by to nepůsobilo tak ubíjejícím dojmem, kdyby těch předmětů nebylo ve hře tak strašně moc. V podstatě každý voják toho má spoustu, po jeho likvidaci jen přemýšlíte, jak ho co nejrychleji obrat a kam to všechno naskládat. Inventář je podle mě celkem nepřehledný a obsahuje spoustu lehce zaměnitelných věcí (např. různých nábojů). Navíc všechny položky v inventáři jsou černobílé. Respektive mají pouze bílé obrysy na tmavém pozadí, takže to moc přehledné není.

Co mi na celé hře přijde nejhorší, jsou přestřelky. Chápu, že to tvůrci zamýšleli asi jako krajní možnost, ale jelikož jsou souboje v reálném čase, nejdou ani zapauzovat ani rozdělit pokyny, působí značně chaoticky. Chápu, že partyzáni nebyli žádní profesionální ostrostřelci, ale situace, kdy jsou tři vojáci na každé straně schovaní za stromy a Vy se dvě minuty díváte, jak po sobě střílí, nejsou moc zábavné a hlavně se do tohoto typu her vůbec nehodí. Bohužel se jim čas od času nelze úplně vyhnout.

I přes všechny zmíněné zápory mi přijde hra zábavná, charaktery jsou příjemně rozdílné a zajímavé, hra mě baví a je poměrně návyková. Určitě ji plánuju dohrát, i když sklouzává do stereotypu a neobsahuje ani mise ani momenty, na které budete ještě dlouho po dohrátí vzpomínat. Hra určitě nedosahuje kvalit Shadow Tactics ani nových Desperados III, na druhou stranu stojí třetinu ceny.

Hned na začátek bych chtěl uvést, že jsem žádný předchozí Assassin's Creed nikdy nehrál a hru jsem si nepořídil proto, že to je AC, ale že se jedná o obrovské RPG ze světa antického Řecka. A jako takový mi AC: Odyssey naprosto učaroval. Je pravda, že tím pádem nejsem přesycen herními prvky, které se ve hrách ze série AC, potažmo vůbec her od Ubisoftu údajně stále opakují. Musím přiznat, že příběh jsem brzy přestal řešit a jen se nechal unášet atmosférou, nádhernou scenérií a obrovskou rozlohou a možnostmi, které hra přináší.

Jen tak při projížďce na koni starověkým Řeckem hra umí skvěle navodit pocit, kdy si připadáte jak opravdový antický hrdina. Ten, o kterém jsem četl jako dítě ve Starověkých řeckých bájích a pověstech. Boje proti skutečným mýtickým stvořením (Medúza, Minotaur, Kyklop), jsou pak jen třešničkou na dortu, stejně jako lovení bájných zvířat. Vždyť která hra Vám umožní zabít nemejského lva, krétského býka, laň se zlatými parohy? Tím se dostávám jen k hrstce možností a obsahu, které hra přináší. Je libo stát se králem Arény a nejmocnějším antickým hrdinou? Objevovat legendární antické poklady?

Je pravda, že plnit neustále se opakující se úkoly z vývěsky mi nevadí. Upřímně mě spíš těší možnost, že na mě stále nějaké úkoly čekají. Že je nevyčerpám z vývěsky všechny a ve hře je i po jejím dohrátí stále co dělat. Tím se dostávám i k majestátním lodním bitvám. Plavení se po moři je ve hře opravdu zábavné a námořní bitvy též. Vše funguje jako RPG, takže stále je co vylepšovat, stále se kam posouvat - vylepšovat loď, vybavení, zbraně, postavu..

Abych ale zmínil alespoň některá negativa, tak mi moc nevyhovuje možnost, kdy nejde v bojovém módu ukládat. A tím myslím, v bojovém módu, kdy Vás nikdo nevidí. Baví mě čistit pevnosti a tábory nepřátel potichu, bez povšimnutí. Zabíjet je potichu a uklízet těla, schovávat se v křoví. Ale uvítal bych možnost tento postup ukládat. Chápu, proč to autoři vymysleli takto, ale upřímně, při odhalení a následném načtení už člověk nemá chuť to celé stealthovat znovu.

Dále mi moc nevyhovoval systém levelování oblastí vůči postavě. V Origins je to snad řešeno líp. Chápu, že některé oblasti jsou nad úroveň postavy, ale když je dožene a předežene, levelují s ní. Rovněž chápu, proč to udělali, ale raději bych pevně fixní level nepřátel v jednotlivých oblastech, který se pak nemění. V nastavení si lze nastavit, o kolik levelů můžou být nepřátelé maximálně pod Vámi, ale úplně vypnout to nejde. Škoda.

Omlouvám se, že mluvím tak v superlativech, ale hra mi naprosto učarovala a rád v ní trávím desítky hodin bez toho, abych se v příběhu někam posunul. Jak jsem psal v úvodu, užívám si velikosti a svobody obrovského otevřeného světa, nechci hrou jen proletět kvůli příběhu. Nehrál jsem Origins a nejspíš nebudu hrát ani Valhallu. Tohle je hra přesně pro mě, hra, po které jsem vždycky toužil..

A upřímně bych chtěl získat ten achievement za komentář s +30 hodnocením. Takže jestli to dočtete až sem, budu moc rád, jestli mi na to + kliknete.:-)

Děkuju.:-)

Na Commandos 2 HD Remaster jsem se opravdu hodně těšil už od doby, kdy došlo k jeho oznámení. Docela jsem sledoval, jak hra vypadá v betě a upřímně mě překvapilo, v jakém neúplném a zabugovaném stavu vyšla. Přesto, jak dlouho hra byla v betě a jak dlouho se na ní pracovalo. Hru jsem koupil Day 1 ve verzi 1.02 a dohrál prvních 6 misí (2 tréninkové, 2 hlavní a 2 bonusové) a stačilo mi to, tohle opravdu nejsou Commandos 2. To, jak divně vypadají předělané hlavní postavy, hodnotit nebudu. Ale to, jak se hra hraje, je tristní.

Nepřátelé se při obchůzce zasekávají o objekty, různě plavou po ploše, chodí na místě, někteří hned od začátku mise stojí na objektu a nejde na ně nijak reagovat. Sice Vás nevidí, ale nejdou ani zabít a to ani granáty a podobně. Spoustu nepřátel zabijete tak nějak omylem a radost z postupu se vytrácí.

Co bych pochválil, jsou nové modely předmětů v inventáři, ale ani tomu se bugy nevyhnuly. Při přesouvání nábojů mezi postavami se náboje ztratí, když má jedna postava dva samopaly a chce předat jeden samopal jiné postavě, předá jeden a ten druhý prostě zmizí a podobně. V první misi jsem předal enigmu od zloděje Nataše, spustila se cut-scéna, po ní hra pokračovala s otevřenými inventáři, které nešly zavřít, nepomohl ani load. Po restartu mise jsem musel dát všechny dokumenty zlodějovi, aby se cut-scéna spustila po sebrání enigmy ze sejfu a to už bylo bez závad. A takových bugů je hra plná. Navíc ve druhé hlavní misi, která už je docela rozsáhlá, není hra úplně plynulá, což počítačem, který rozjede nové hry na plné detaily, určitě nebude.

Hra obsahuje kompletně nové menu ve vysokém rozlišení, i když mi to původní vyhovovalo víc. Vyloženě mi chybí obrazovka s medailemi za bonusové mise nebo obrazovka s Vaší hodností. Hra sice obsahuje Steam achievementy, ale to prostě není ono. Navíc achievementy jsou jen za splněné mise, očekával bych něco sofistikovanějšího. V roce 2020 bych očekával i nějaký profil hráče, který by třeba měřil čas, počet zabitých nepřátel, nejčastěji používanou postavu, schopnosti a podobně. Ale v pohodě, tohle původní hra taky neměla.

Chápu, že se hra drží předlohy, ale nemožnost upravit si klávesové zkratky mi přijde už překonaná. Do ovládání postav bych nezasahoval, ale například quick sejv / quick load bych si předělal z původního Ctrl + S / Ctrl + L na dnes už standardní F4 / F8 (F5 / F9). Navíc takové věci, jako kliknutí do minimapy pro přesunutí kamery podle mě taky už fungovalo v původních Commandos 2 a tady rozhodně nefunguje.

Závěrem musím říct, že pokud máte chuť si zase zahrát Commandos 2, raději si zkuste zprovoznit původní verzi. Hra už má sice zastaralou grafiku, ale na tu druhou má naprosto vyladěnou hratelnost a umělou inteligenci nepřátel, HD Remaster Vás celkem znechutí. Já sám nemám vůbec chuť ji po 3 - 4 hodinách hraní znovu spouštět, možná to zkusím za několik měsíců.