Hidden & Dangerous 2

Když jsem o MoH:AA tvrdil, že jde o nejlepší lineární střílečku z druhé světové války, kterou jsem měl tu čest hrát, o HaD2 mohu s klidem říct, že jde o krále těch nelineárních válečných stříleček. A pokud se na to podívám z širšího úhlu pohledu je HaD2 vítězem v klání o nejlepší FPS z druhé světové – proto uděluji sto procent, ale žádné hodnocení nemůže být neměnné a krystalizuje se na základě odehraných her, s nimiž může hráč porovnávat. Takže dnes za sto, zítra třeba jen devadesát.

Bylo by férové říci, že komentář ač je velice dlouhý, neobsahuje žádné inteligentní vtipy ani pubertální vtipy a ani žádné jiné vtipy. Takže pokud očekáváte, že někde tam dole je kopa srandy, pro kterou stojí za to to číst, zklamu vás – tam dole jsou jen strohé a nudné informace o hře. Každý má při psaní komentářů své cíle – někdo chce hodně plusů, jiný mínusů, další chce pobavit čtenáře, jiný zase naštvat fanoušky, no a já chci podat potenciálním hráčům dostatek informací a přihodit pár svých názorů se kterými se hráči mohou či nemusejí ztotožnit.

Asi netřeba připomínat, že HaD2 je taktická akce, v níž se hráč zhostí role vojáků SAS a zúčastní se řady operací nejčastěji v severní, západní a střední Evropě a v severní Africe - dnes již typická prostředí válečných akcí. Daleko větším osvěžením by byla hra z východní fronty, na kterou se často zapomíná. Vždycky mě zajímalo proč. Jestli mají tvůrci za to, že by to nebylo atraktivní anebo prostě nedokážou překousnout Rusy, protože… důvodů může být mnoho, dobrých důvodů jen pár. Ale zpět ke hře…

Po spuštění hry přede mnou obvykle stojí nejprve nestavení ovládání. Nejinak tomu je u HaD, ovšem chvílemi jsem měl pocit, že mi nevystačí klávesnice! Může se zdát, že ovládání je přehnaně složité, ale ve výsledku to není tak hrozné, neboť spoustu příkazů použijete jen párkrát, anebo vůbec.

Existují hned tři způsoby, jak projít hlavní kampaň. Máme tu klasickou kampaň (1-4 členný tým), osamělého vlka (pouze jeden člen týmu) a krveprolití (1-4 členný tým, přičemž je třeba zabít všechny nepřátele). Zase až tak zásadní rozdíly to nejsou, protože jak jste si jistě všimli, hrát za ‚osamělého vlka‘ můžete v každém z módů a zabít všechny nepřátele můžete taktéž vždycky. Osobně mám velmi rád FPS, které nejsou primitivní a staví hráči do cesty velkou výzvu a ještě mu dávají řadu možností (od volby postupu, přes vlastní výběr zbraní, atd…). Ovšem už v takovém Flashpointu jsem zjistil, že mít pod rukou tým a sázet na jeho umělou inteligenci je k vzteku. Proto pro mě byla jasná volba hra s jediným mužem. Možná jsem přišel o mnohé včetně dávky taktiky, která je jedním z plusů hry, nicméně velení spojencům jsem si i tak občas ‚užil.‘

Následoval výběr postavy, což není jen tak. Hra má totiž zjednodušený RPG systém, který staví na schopnostech jako je přesnost střelby, zdraví, nosnost, schopnost se léčit atd. Každý voják má statistiky jiné a je na hráči zda upřednostňuje sílu, tedy možnost nosit s sebou celou zbrojnici, či třeba plížení a tudíž větší šanci zůstat neodhalen. Já zvolil jistého D. Sullivana, který vyniká počtem HP, přesnou střelbou a plížením.

Dalším bodem programu je nepovinný trénink, čili důležitý prvek, který i pro zkušeného hráče přináší plus v podobě vylepšení schopností. Ano, za každou odehranou úroveň hráč získá vylepšení schopností v závislosti na tom, jak moc danou schopnost využíval. Fikané hráče teď možná napadne toto – vyčistím úroveň, shodím výstroj a budu běhat maraton po mapě, abych měl běhání na 100%. Jenomže každá schopnost má své omezení a takový běh není možné zvýšit o více než 5% za úroveň (ano, ten maraton jsem zkoušel…). Jinak je však trénink možností přičichnout k netypickým prvkům, z nichž vypíchnu třeba uvedenou vzdálenost, na kterou vás může protivník zahlédnout. Tato vzdálenost zohledňuje i váš postoj a terén (včetně stínů). Druhým zajímavým bodem jsou hned čtyři rychlosti pohybu. Žádná typická chůze a běh, jak ze všech jiných FPS, ale hned čtyři možnosti, díky kterým může každý hráč uzpůsobit svoji rychlost situaci. Na HUDu je i ikonka slyšitelnosti velitele – chcete zadat svým vojákům rozkaz k útoku, fajn, ale musejí být dostatečně blízko. Trénink však bohužel zapomíná na řadu důležitých věcí jako je možnost zajmout nepřítele, vzít mu uniformu a pohybovat se mezi nepřáteli. V důsledku výcvik vcelku odsuzuji, neboť se zcela zbytečně věnuje klasice (střelba, pokládání bomb) a zapomíná na ty složité netypické věci, na které by měl hráč přijít dříve než v terénu

Na řadě je perfektně zpracovaný brífink – velitel na 3D mapce úrovně vypichuje úkoly a varuje před nebezpečími. Díky tomu jsem měl před každou misí představu, do čeho jdu. A zároveň jsem byl schopen odhadnout, jaká výbava přijde vhod. Na počátku každé mise (a výjimečně i mezi úrovněmi) může hráč svým vojákům vybrat potřebné zbraně a věci. Inventář je omezený jednak počtem předmětů, ale také jejich vahou, přičemž čím větší zatížení, tím rychleji se voják při běhu unaví. Myslím, že s jedním vojákem jsem si to užil ještě víc než s týmem, neboť jsem musel být schopen zastoupit v určité míře celý tým. A tak jsem si mnohdy jen povzdechnul nad tím, že nemám vhodnou výbavu - třeba útok na letiště jsem musel řešit nikoli odstřelováním, ale rychlým útokem v džípu.

Ke zbraním toho moc neřeknu. Je jich hodně, jsou pěkně ozvučené, ale zase tak propastné rozdíly mezi nimi nejsou, tedy samozřejmě v rámci daného typu - jasně, že mezi pistolí a bazookou je rozdíl jako hrom! Krom ručních zbraní tu jsou také granáty, nože… a také miny!

Po všech těchto peripetiích, vybírání a nastavování přišla první bojová mise a hned noční záležitost s nelineárním postupem k cíli. Tohle byla také příležitost ke zjištění, kterak více než deset let stará hra obstojí po stránce grafické a bude schopna vytvořit ponurou atmosféru a pocit osamělosti na nepřátelské půdě. Jedno se musí HaD2 nechat - grafika o rok staršího MoH sice byla lepší, ale já přesto úplně zapomněl na to, že měsíc na obloze vypadá jako brambora a že větve stromů jsou obtažené nevzhlednou černou čárou. HaD2 by moderní grafický kabátek slušel o tom žádná, nicméně když ležíte ve sněhu, máte před sebou chlapa, který se nebezpečně přibližuje, a nevíte, jestli ho sundat a prozradit se ostatním nebo doufat, že projde kolem, pak vám jsou rozmazané textury úplně ukradené. Je to jasná ukázka toho, že jakmile se člověk do hry ponoří, jde i mizerná grafika stranou.

Trocha plížení a střelby a ocitl jsem se před možností volit trasu k cíli cesty. Většina úrovní je poměrně nelineárních - hráč má možnost plnit úkoly v jakémkoli pořadí a postupovat různými cestami. Pak tu jsou i úrovně v níž hráč pouze postupuje jednou cestou vpřed – takovéto úrovně bohužel nemají své kouzlo, protože ryze akční styl v HaD moc nefunguje. Za prvé na tom nese vinu mizerná AI – nepřátelé si vás často nevšímají a neumí se pořádně krýt. Ve výsledku působí jako tupci a šanci zastřelit vás, mají spíše díky momentu překvapení, či při útoku v přesile, no a to u lineárních misí moc nehrozí. Druhá věc, která zabíjí dynamické přestřelky je malá výdrž nepřátel i hráče. Hra je realistická a tak i jediná kulka zabíjí. Kvůli těmto věcem jsou úrovně typu ‚prostřílej se tunelem‘ vcelku nezáživné. Zase ale nechci říct, že by bylo fajn, kdyby hráč vydržel celý zásobník. Právě malá výdrž neustále drží hráče ve střehu, protože ví, že každý nepřítel to s ním může skoncovat.

Další věc, která povznáší HaD o úroveň výš je přítomnost ovladatelné techniky. Mapy nejsou zase tak velké, abyste nutně potřebovali auto, či motorku, nicméně ta možnost nasednout do dobové káry a projet se třeba i jen po vyčištěné oblasti se počítá. A na ozbrojená vozidla samozřejmě také dojde. Dokonce jsou tu i tanky!

Snad posledním důležitým bodem hry je český dabing. Ten je velkým zklamáním, neboť většina postav mi zní podezřele stejně, projev některých dabérů (hlavně instruktoři) je otřesný a pak tu jsou ještě problémy s načasováním vět, kdy dabér nedořekne jednu větu a už začíná jinou. Prostě dabing je na rozdíl od Mafie či Vietcongu, zoufalý. Nicméně za bod k dobru připisuji autentický jazyk – Němci mluví německy, Italové italsky,…

To už je o hře jako takové asi vše. Mohl bych ještě zmínit multiplayer, ale jako odpůrce jakýchkoli soupeřících modů k němu nemám co říct. Snad jedině to, že kvalitní Coop mod by této hře neskutečně prospěl, ale přišel s ním až datadisk.

A teď dojmy z misí…

1. Arktida
Většina her na vás jde zlehka, jenže HaD2 ne. Noční akce, oplocená základna a dvě cesty k ní (přičemž jedna je podmíněna tichým postupem). Do toho pes, civilista, bažina a ještě pár vozidel. Prostě náročný začátek, při kterém se začátečník asi dost zapotí. A i já se zapotil, to když mě průvodce provedl přes bažinu a já zjistil, že jsem pěkně v pr… neboť nemám kam ustupovat. Stejnou mapu využívá i úroveň třetí, která je zajímavá tím, že jdete opačnou cestou – od cíle k počátku. Ke slovu se dostal i kámoš, jakožto voják pod mým velením. Obě dvě úrovně rámcují ryze interiérovou a atmosféricky hutnou úroveň v podzemním komplexu. Tady jsem zjistil, jak moc ulehčí hru nepřátelská uniforma – každého osamoceného Němce, lze bez obtíží propíchnout. Závěr mise pak patří akci na ledovci. Opět perfektní záležitost, v níž jsem se vyřádil s kulometem lodi – nalákat nepřítele a prásk! První mise je zkrátka pecka, která přímo vybízí k tichému postupu. Užil jsem si to a ani nečekal, že mise druhá tak zásadně změní styl hry.

2. Afrika
Dlouhá to mise s šesti úrovněmi, které jsou nejčastěji ve stylu – komplex budov a kolem poušť. Díky brutálně velké dohlednosti je plížení k ničemu a tak se ke slovu dostaly nejčastěji sniperky a pušky. Přesto ta atmosféra a napětí nezmizelo, jen je to trochu jiné – už ne hráč vs. skupina osamocených vojáků, ale hráč vs. posádka letiště. A pak stačí jednoho zastřelit a vojáci jsou na nohou, do toho tank a o zábavu je postaráno (zvlášť když nemáte bazooku). Pěkný je i průjezd vozidlem po vytyčené trase, přičemž po vás jdou stíhačky. Vozidlo se stává jakousi jistotou, neboť stačí vylézt na moment z auta a už jdou stíhačky po vás. Pak tu máme ještě útok na pevnůstku a naopak její bránění. Byla to fakt sranda, zvlášť když podminujete dva vstupy a pak zapomenete, které to byly… Závěr mise patří působivému letu bombardérem a sestřelování stíhaček. Tato mise je prostě úplně jiná a přesto nadmíru zábavná. Vše je takové více akční, méně kontaktní a s důrazem na přesnou střelbu zdálky. Je zvláštní, jak tvůrci umí úplně pozměnit styl hry.

3. Norsko
Jednohubka a opět úplně jiné než mise předchozí. Akce ve stylu J. Bonda je jedinou misí, kdy je od počátku až do konce vynucen stealth postup. Zprvu mi to trochu vadilo, ale vzhledem k tomu, jak je mise krátká a jak málo tu je nepřátel, tak to hře odpouštím.

4. Barma
Dvě úrovně zasazené do nepřehledné džungle a to vše s Japonci, kteří mají vlastní sadu zbraní. Obě úrovně sázejí na dobře ukryté střelce a nutí si počínat velmi opatrně. Kdo hrál Vietcong, bude tu jako doma.

5. Alpy
První úroveň mě nadchla prostředím a zklamala přílišnou linearitou. Ta druhá se ale povedla na výbornou, protože infiltrace hradu a následný útěk ven s kámoškou má něco do sebe.

6. Normandie
Úroveň první mi připomněla známou francouzskou pevnost Boyard. Průnik do pevnosti, postupné čištění temných chodeb a nakonec cesta k majáku - jedna z nejlepších úrovní celé hry. To druhá polovina mise je typickým rozbombardovaným městem, tak jak se mnohokrát objevilo třeba v MoH či CoD.

7. Čechy
Závěrečná mise je zřejmě vůbec nejdelší a představuje celou řadu pěkných úrovní z nichž musím vypíchnou dvě, jež se odehrávají v typické vesničce. Jedna je ve dne – tehdy se čistí celá ves, a ta druhá v noci – připravuje se přepad konvoje. Zajímavostí je, že pouze v této úrovni (vesnička – den) je možné nalézt brokovnici. Nejde o žádný zázrak, spíše o unikátní zbraň. Poslední úroveň krom tanku představí Ruské vojáky a jejich sety zbraní. Přítomnost Rusů a vynucená přestřelka mi přijde trochu křečovitá, jakoby autoři chtěli za každou cenu ukázat Rusy jako zlé nepřátele.

Tím by byl komentář u konce. Myslím, že HaD2 by potřeboval v dnešní době jen dvě věci – zlepšení inteligence nepřátel a moderní grafiku. Jenomže hry tohoto typu jsou asi už nenávratně pryč. HaD2 byl jakýsi kompromis mezi uzavřenými strohými lineárními střílečkami jako je CoD a rozsáhlými taktickými akcemi na otevřené mapě jako je třeba Arma. Protože v každé z uvedených slavných sérií mě něco zásadního chybí (či přebývá), je pro mě HaD2 nadále špičkou válečných akcí, protože nabízí přesně to, co je mým šálkem kávy.