Far: Lone Sails je to naprosto nádherný minimalistický zážitek. Možná to vypadá, že se vyhýbám záměrně termínu "hra", ale ve skutečnosti není nutné se ho bát použít. Opravdu jde o hru s překvapivě fungujícími a dobře vyladěnými mechanikami.
O zážitku mluvím proto, že ten ve mně po dohrání převažuje.
Kdybych někdy udělal hru (a že jsem měl ty tendence), dost by se této podobala.

Audio-vizuál prostě patří k zážitku a Lone Sails jeho sílu využívá na maximum. Nejde o to házet přehnaně náročně efekty na obrazovku v co největším počtu, zahltit vás světýlky, odrazy a polygony. Právě naopak. Zde se pracuje se střídmostí, ale stylovostí, náladou a pocity. Málo která hra ve vás dokáže vyvolat pocit, že jste součástí světa hned v prvních sekundách. Far: Lone Sails to zvládá levou zadní. A že dokáže vytvořit i majestátní epické scény.

Pomocí těchto nástrojů načrtává vizi světa, pod jehož pokličku chcete nahlédnout, ale hra vám to dovolí jen tak tak, aby zůstala stále tajemná a zároveň ne zbytečně samoúčelově umělecká.

Oproti třeba Spirit of the North, který si na nějaké umění a prolnutí médií víceméně jen hraje, tak tohle je cílevědomě vytvořený portál do snového světa.

Z herního hlediska se člověk stará o svou lokomotivku, o svoje malé útočiště. Vše manuálně ovládá. Má to svoje jasná pravidla, která fakt hrají roli a mají dopad na váš poustup. Ale především se pohybujete po krásném dezolátním světě za doprovodu skvělé hudby.

Na tak malé herní době se podařilo vyvolat silné unikátní pocity a souznění s vaším strojem. Třeba první náběh na bouřku a příchod slejváku, kdy se člověk ve strachu utíká schovat a má upřímný útulný pocit sucha a bezpečí, zatímco ledové kroupy buší do kovového pláště...

Těch momentů je tam více. Tvůrci se rozhodli nechat herní dobu poměrně malou, ale zato bez kouska nudy. Nová prostředí střídají nové hádanky a nově odkryté kousky lore.
Je to trošku jako jednodušší a přístupnější Kentucky Route Zero.
Těším se na druhý díl.

Byť nejsem žádný sjížděč retro zážitků, vůbec se hraní starších her nevyhýbám. Asi i proto, že kvůli mému věku mám na starší hry jedny z nejlepších vzpomínek. Můj nejstarší zářez byl asi Loom a náramně jsem si ho užil, přesto většina mého omezeného playlistu je z her mladších. I proto, že člověk přes tu vrstvu nostalgie většinou dost pozná, jak některé prvky nezestárly zrovna s grácií a herní zážitek strmě padá dolů. O to více ke starší hře musí člověk přistupovat s jistou tolerancí.

Proto pro mě bylo největší překvapení, jak Resident Evil, hra, jejíž mechaniky se v tomto HD remasteru nezměnili po skoro 30 let (po dobu, co jsem se k ní teprve dostal), se hraje celou dobu naprosto parádně. Jasně, poznáte na ní stáří, ale v tomto případně to nemá za herní zážitek vůbec vliv. I díky existujícímu modu, který dost podstatně vylepší kvalitu pozadí a samotným změnám v HD remasteru, které zpříjemní ovládání, tak pocítíte stáří jen v tom, že na vás dýchá nostalgie.

Samotný gameplay je ale parádně osvěžující. Pomalý, rozvážný, ale neotřelý, pokud jste nic ze série ještě nehráli, což já kromě poměrně akčního RE5 nehrál. Naprosto jsem tak propadl kouzlu béčkově tajemného panství, pomalého odkrývání, detailního prozkoumávání, minimalismu, kde se každá kulka počítá, zabarvování mapy do zelena i adventurním puzzlům.

Po celou domu člověka příjemně mrazí z té nostalgie. Ta sice nedokáže zakrýt některé fakt těžké kalibry v podobně hrozného dabingu a béčkového příběhu, ale vše je jakž takž na hraně, aby vás to nevystřelilo z ponoření se do hry.

Chtěl jsem si asi trošku doplnit herní vzdělání, ale když jsem zjistil, že i kompletně zmodernizovaný druhý a třetí díl neztratily absolutně nic na všech kladech původní hry, zdá se, že má série nového fandu.

Stejně jako jsem psal u Dome Keeper , ke hraní Wall World mě donutilo podobné nutkání na budování svého malého světa a jeho bránění. Wall World byl podobně zábavný, ale po všech směrech bych řekl ne tak odladěný.
Všeho je tak nějak málo, možností, variant, zbraní, typů dungeonů, příběhu. Například vylepšení se zdají dost odfláknutá, nenápaditá a hlavně neodpovídají ekonomice hry.

Začátek, jako u většiny her tohoto typu je plný očekávání a objevování, ale to se rychle scvrkne na opakování toho stejného v bledě modrém. Celou dobu hratelnosti máte pocit, že nemáte průběh ve svých rukou, že jen šlapete v předem určených šlépějích. A tak největší iniciativou pro mě byl objev, že můžu (a měl bych) jíti dolů, ne jen nahoru.

Největší zklamání byl příběh. Naprosto chápu, že tohle je typ her, kde se příběh nenosí, ale hra ve skutečnosti načrtne zajímavou a tajemnou premisu, která na konci vyšumí do ztracena nebo druhého dílu.

Na ukojení specifické herní chuti to stačilo, objektivně ale Wall World působí spíše jako takové větší demo před hlavní hrou (oznámený druhý díl). Vidíte to všude - hra vám dá něčeho zakusit a už to moc nerozvine. Třeba příběhové střípky na svitcích v jeskyních, polovičatá mechanická dílka s parťákem, vylepšení - vše se zdá jako náčrt na něco většího, jako takový jen-aby-se-neřeklo-funkční placeholder.

Co paradoxně hru zachraňuje od v mých očích špatného hodnocení, je její relativní krátkost a že se mi jí podařilo porazit relativně rychle, takže nestihla stačit nudit. Pokud bych s ní měl zápasit ještě o pár hodin déle, vzdal bych to.

Jsem velký fanoušek příběhových her, ale čas od času mě přepadne neodolatelná chuť na něco úplně jiného. Něco specifického, co běžně vůbec nevyhledávám a k čemu nemám žádný hlubší vztah. Jednou mě to táhne k něčemu z "opatství", jindy zase k logické hře na přemýšlení, občas na hudební zážitek ve VR… a pak často přijde chuť na tahovky. Ale co se pravidelně vrací celý můj život, je potřeba hrát něco, kde bráním svůj malý kousek světa. Svoje území. Své hnízdo. Fascinuje mě to odjakživa. Tehdy to asi odstartoval Stronghold, ale časem jsem zjistil, že tohle téma zpracovávají výborně jiné, často indie hry. Jeden z mých oblíbenců? FTL: Faster Than Light.

A právě tahle chuť mě zase jednou přepadla. Musím přiznat, že to většinou nepřijde jen tak – spouštěčem bývá trailer. A často ne ani na hru, kterou si nakonec zahraju. Stačí jiskra. Tentokrát to odnesl právě Dome Keeper.

Hry tohoto typu vás často nechají s pocitem nenaplnění. Systém není přesně to, co jste doufali, že bude. Ale Dome Keeper, přestože si razí vlastní cestu a kombinuje různé žánry, dokáže tenhle specifický chtíč naplnit téměř dokonale. Stylizace tomu určitě pomáhá, ale hlavní zásluhu mají herní mechaniky. Dokážu si představit, jaká radost musela být je vymýšlet, testovat a ladit. A je to zábava i z druhé strany – z pozice hráče.

Hru poměrně brzy dohrajete, ale to není konec. Naopak – začíná zkoušení nových Dómů, postav (postavy), vylepšení a jejich kombinací. Objevujete strategie, o kterých jste ani netušili, že mají takový potenciál. Věci, které vypadají jako “jen do počtu”, vás najednou překvapí.

Shrnuto a podtrženo: Dome Keeper pro mě není herní klenot, není to titul, který by se vryl do mé příběhové paměti. Ale můj žánrový hlad ukojil naplno. Navíc má dost obsahu na to, abych se ke hře mohl vracet, kdykoli ta chuť znovu přijde. Pokud tedy jako "obsah" počítáte různé další varianty a režimy. Samotný "svět" jako taková k objevování neexistuje a smysl hry je pořád stejný.

O to víc se teď těším na nový projekt od stejných vývojářů s naprosto výstavním názvem: PVKK: Planetenverteidigungskanonenkommandant

Po prvním a druhém díle a dostatečně dlouhé pauze, mě chuť znovu okusit atmosféru Resident Evil světa dostihla. Tlačili se na mě pocity ze dvou stran - vlažné přijetí recenzentů a vzpomínky na hraní dema původní verze, když jsem byl ještě dítě.

Naštěstí musím říct, že já to tak černě nevidím. I třetí díl obsahuje všechny prvky, které na sérii zbožňuju, i když je trošku více akčnější. To "trošku" je zde ale důležité, protože pořád je to ten pomalý, prozkoumávací Resident Evil, kde práce s inventářem a pocit z odkrývání mapy hrají prim, stejně jako krutá atmosféra. I zde byly části, kdy mi tuhla krev v žilách.

Líbí se mi střídání postav a z toho plynoucí změnu hratelnosti (osvěžující), líbí se mi nepřátelé a jak je potřeba na ně měnit taktiku, líbí se mi prostředí, líbí se mi i gradující souboj s Nemesis napříč celou hrou.

Hra si s sebou táhne svůj úděl v kyčovitém příběhu a postavách. Něco, co bych jinde naprosto rozcupoval, zde člověk bere jako takové "hezké" retro. Těžko se to vysvětluje, jsem hodně vysazený na příběh a kvalitní postavy a tohle je total cringe, ale k té hře to patří, vytváří to takový nostalgický opar. Jakoby mozek vypnul určitou část a naladil se na jinou a ono to funguje.

Suma sumárum, jak někdo někdo poznamenal, že RE3 není pro hráče, kteří chtějí více dvojky, tak já bych řekl přesná opak - když si dáte mezi dvojkou a trojkou dostatečnou pauzu, trojka nabídne přesně tohle - více toho známého v bledě modrém a to je plus.

Umění. Paper Beast je hra, která je bez pochyby umění. A to v tom nejlepším slova smyslu. Nejedná se totiž o nějaký experimentální kousek, který si zvolil herní médium omylem. Je to hra se vším všudy, ale bere médium hry a především médium virtuální reality plně do svých rukou a užívá ho na maximum. Uvažuje o herním zážitku od začátku nově. Nejde v roky zažitých škatulkách a jejich kombinacích - fps, rpg, rts, … Zbytečně svazující zkratky. Cílem Paper Beast bylo přinést hráči silné pocity a zážitky a snaží se k tomu využívat všechny možnosti, které hry a VR nabízejí a sakra se jí to daří.

Něco VR her už jsem odehrál, ale Paper Beast rozhodně patří mezi top. Hergot, vždyť on to bude i jeden z nejlepších herních zážitků vůbec.
O samotné hře nechci říkat vůbec nic, protože celá pointa hry je o jejích objevování. Můžete se podívat na obrázky, můžete se podívat na trailer (na gameplaye se nedívejte), ale nezáleží na tom. Ta krása je v objevování. Nikdy nevíte, co vás čeká. Jakože vůbec. Představte si, že nasadíte VR headset, očekáváte nějakou logickou hru s papírovými potvorami, zapnete hru, přivítá vás nějaké podivné sci-fi menu, pustíte hru a ocitáte se v nějaké psycho audio testovací místnosti, která skvěle reflektuje technické možnosti hry generovat spatial zvuky, interaktivně, pomocí změny polohy různých objektů, za doprovodu "živé korejské?" hudby. 
Což není zrovna vstup, který jste čekali.

A vtom je ta krása objevování. Ta hra vám nic neříká, musíte vše objevovat sami. Svět, pravidla, smysl. Bude to úžasná cesta, protože hra vás umí citově připoutat. Často činíte skutky ne proto, že by to vyžadoval postup, ale protože že cítíte, že je to správné.
Občas vás hra totálně odstřelí nějakým wtf momentem (nechci vůbec naznačovat) a jindy jen uchvátí zcela nečekanou epickou scénou, která nemá obdoby. To podtrženo skvělým technickým stavem, fyzikální simulací, AI, a faktem, že prostě jste ve hře.

Občas umí být hra trošku na ránu svým ovládáním, její rozsah také není největší, ale většinu času budete v úžasu a očekávání.
Pocity, které vám hra dokáže generovat, se nedají srovnat s žádnou hrou, co jsem hrál. Jednak do typu, ale i intenzitou se řadí na špičku.
Údiv, tajemno, strach, adrenalin, uspokojení, štěstí... hra vás často prostě donutí se usmát štěstím.

Paper Beast je umění. Opravdové, poctivé, vydřené, kombinací talentu, píle i technických znalostí. Je to umění, která vyvolá pocity hluboko ve vás samých. Pozéři koukající na špínu v rohu muzea netušíc, jestli jde o neuklizený nepořádek nebo součást výstavy, by se divili, kam se to herní médium, kterému přisuzovali přívlastek kultury kriplů, posunul. Totálně předčil možnosti čehokoliv ostatního.
Žijeme ve skvělé době a jsem rád, že Éric Chahi (mimo jiné tvůrce Another World) měl možnost něco takového vytvořit.

První dva díly Syberie jsou vedle The Longest Journey moje nejoblíbenější old-school adventury. Doslova srdcovky.
Proto jsem do třetího dílu šel i s vědomím, že to není žádný zázrak. Očekávání jsou dvousečná zbraň. V případě, že toho moc nečekáte, můžete být jen mile překvapeni, že? No, problém je, že jsem nečekal, že bude hra tak opravdu hrozná.

Má svoje klady. Vizuál je na pečlivě vybraných screenech opravdu krásný a má atmosféru a v některých částech hry takhle opravdu vypadá, bohužel konzistence je dost tristní a většinu obrazovek které uvidíte, jsou podprůměrné.
Model Kate je krásný, její obličej je opravdu nádherný a je radost se na něj koukat, stejně jako poslouchat původní dabérku. Je pojatá hodně realisticky. Většina dalších hlavních postav jsou také skvěle technicky udělaná, ale jde o hodně silné karikatury. Stylově se to tak bije.
Příběh a atmosféra se jen tak tak drží. Rozhodně to nedosahuje původních kvalit. Má to svoje silná místa, ale kvalitativní sinusoida je i zde a setkáte se tu s hodně silnými příběhovými WTF momenty.

A to je vše, vážení. I těhle pár kladů, které jsem chtěl zmínit, bylo nutné uvést do negativního kontextu.
A teď si tu trošku vyleju srdéčko, protože si upřímně za poslední dekádu nepamatuju hru, která by byla více rozbitá.

- Lip sync často nesedí nebo třeba  vůbec není (postava vůbec nehýbe pusou). Vtipné jsou taky momenty, kdy postava hekticky štěbetá ústy s kadencí tak 300 otevření za minutu.
- Ovládání gamepadem je mučení, ovládání myší za trest
- Celý kód zodpovědný za UI je totálně rozbitý (viz dále)
- Abyste mohli kliknout na aktivní bod, musíte na něj najet a on se prvně musí aktivovat - jenže hover pravidelně vůbec nefunguje a vy tak myší stojíte na bodu, co má být aktivní a nic. Musíte vyjet ven a pomalu na něj zase najet.
- Strašlivý výkon. Hra jede hůře jak novější a lépe vypadající hry. Není možné držet 60fps. Propady jsou v naprosto absurdních místech, které nevykazují žádnou zvýšenou zátěž. Prostě fušeřina.
- Otřesný dabing vedlejších postav. Běžně zcela staré postavy mluví extrémně mladí lidé (dvacítka mluví 70 letou bábu). Je to směšné. A to není výjimka. To vypadá, jakoby neměli staré dabéry.
- Samotná kvalita je taky příšerná. Některé postavy mluví jen že to čtou, aby to měli rychle za sebou. Uplně slyšíte Blážu ze 4.c, jak čte před tabulí a sype to tam, protože už chce být pryč. Například číšnice - sestra hodináře, tu to vyloženě nebavailo.
- Kompletně nezvládnutý ambientní zvuk. Tam kde potřebujete doplnit atmosféru ambientním pozadím a ruchy, zde hra často mlčí. Doslova. Ani píp. Jsou tam scény, kdy máte komplet ticho, jako ve vakuu.
- Někdy se pro změnu zvuk třeba jen na sekundu zasekne, aby se pak zase rozjel
- Jedna postava dokáže promluvit jednou větou a když promluví za sekundu podruhé, je nadabována někým jiným.
- To se dokonce v jeden moment stane i hlavní postavě, že na jednu hlášku vymění hlas (asi dotáčky :) )
- Rozbité animace ve stylu "přijdu k předmětu, interaguju, skončí interakce, postava je najednou 15m pryč od předmětu". To se mi stalo několikrát.
- Často velké nepřirozené mezery v dialozích.
- Nekonzistentní pozice "aktivních teček". Jednou jí má postava vysoko nad hlavou, jindy zase v pase.
- Aktivní tečky (body k interakci) jsou skoro neviditelné. Asi záleží na rozlišení, protože v jednom videu jsem je viděl krásně plné a velké a já ve 4k je měl uplně titěrné a nevýrazné, takže jsem je někdy přehlédl.
- Prohlížíte PC s maily a ty se začnou překrývat.
- Občas neslyšíte ani zvuky kroků.
- Někdy se zvuk vypne uplně a je nutné restartovat hru.
- Chybějící a rozpliznuté textury.
- Aktivní body jsou v ose Z totální výplach, protože vidíte i body, které jsou schované za nějakou věcí a vidět byste je neměly, takže hodně štěstí, až kliknete a Kate poběží oklikou 50m daleko kamsi jinam.
- Jestli si myslíte, že ovládání myší je superior proti gamepadu/WSAD, tak zpátky na zem. Klikání mě přivádělo k šílenství. Že se neustále hýbe kamera a vy tak máte o to těžší se trefit, tomu nepomáhá. Ale i když se trefíte nebo je obraz nehybný, nemáte vyhráno, protože kliknout někam ještě vůbec neznamená, že tam postava půjde. Někdy jde někam zcela jinam. Do dnes mám noční můry, kam až by došla, kdybych jí nezastavil.
- Jednou si tak prohlížím předmět a Kate vylezlo oko z lebky :)
- Několikrát mi zmizely všechny aktivní body, takže jsem nemohl nic dělat a musel jsem loadovat.
- Jednou jdu po trhu a nikdo tam nemluví. Pak jdu podruhé a lidi se můžou přerazit, jak mluví přes sebe.
- Ukládání se děje samo skrze jako checkpointy, což u adventury vůbec nedává smysl a občas se to fakt nehodí a musíte opakovat postup.
- Jednou mě hra kompletně vyhodila mimo mapu :) To jsou problémy, které jsem zažíval na přelomu tisíciletí.
- Během rozhovoru neustále opakování, že čekají na mou odpověď a ještě k tomu naštvaně, přestože to nesedí do hovoru. Úplně vidím, jak to někdo vymyslel na papíře jako mechaniku, která zněla zajímavě a nikdo neměl koule mu říct, že to v praxi nefunguje. Minimálně ne takhle implementované.
- Je vtipné, jak je ta hra na řadě místech technicky 10 let nazpět a pak jsou tam nějaké aspekty, které jsou hrozně dobré a vy víte, že to je hold  technologie z enginu, kterou jen zapnuli. Takže třeba celé prostředí je extrémně neinteraktivní a statické a pak jdete a projdete pověšeným prádlem a bam, brutálně dobrá fyzikální simulace oblečení. Jde to tak daleko, že jasně poznáte, že plátěná věc se hýbe jinak než třeba neoprenový oblek, že má různé oblečení jinde těžiště atd. V Adventuře :D Pěst na oko.
- To stejné se dá říct o efektech a filmečcích. Většinou meh a z ničeho nic na vás vystřelí brutální scéna. Třeba když se zvedla obrovitánská vlna na moři, koulil sem úžasem oči.
- Z nějakého podivného důvodu má hra předrenderované filmečky (asi nezvládli v enginu streamování nebo složitější render). Jenže mají rozlišení tak 720p, šílenou kompresi a 30fps. To vás graficky hodí zase o dekádu hezky nazpět.
- Nemůže chybět klasické prolínání objektů.
- Některé scény jsou tak moc hloupoučké a neuvěřitelné, že vám to rozmašíruje už tak horkotěžko u sebe držící vizi Syberia světa a uvěřitelného děje. Třeba scéna, kdy doslova pod nosem třech profesionálních vojáků se proplížíte do léčebny otevřením velkých vrzajících dveří ... 10 metrů od nich … kde jediný objekt, který mají hlídat, jsou ty dveře.... ufff. A takových věcí je tam více.
- Občas kompletně zmizí postava. Prostě tam fyzicky je, ale nejde vidět. Přepne se kamera, je tam, cut-scéna, není a zase naopak. Někdy slyšíte i její zvuky, ale prostě tam nejde vidět.
- Tupé vedlejší hlášky. U jiných her vyzobávám každou lajnu sebevedlejšího dialogu. Třeba v The Pillars of the Earth člověk prokliká vše, protože každá poznámka nějak rozvíjí svět nebo hrdinu. Tady je to z 90% uplnej balast. Ale myslím totální. Občas postavy už mají tak málo co říct, tak dělají jen skřeky nebo všechny postavy papouškují to stejné.
- Šílená kamera, která je schopna se na vás koukat shora a točit se jak ponocná, takže vy nic nevidíte, kamera nic nevidí a nikdo neví, kam se jde ani jak se z toho vymotat. Přitom nápad s občasnými zoomy vypadá na papíře dobře, ale zase - v praxi to nefunguje a ještě to zhoršuje ovládání pohybu, které už je tak dost hrozné.
- Neviditelné stěny.
- Jednou se mi stalo, že mě hra zavřela v sekci a nebylo možné jít pryč, protože nešlo aktivovat otevření brány. Kdyby tehdy hra uložila ten jediný automatický load v té sekci, skončil bych. Spokojení tvůrci s automatickým checkpointem bez možnosti vlastního uložení?
- Mimika i animace jsou na strašlivé úrovni.
- Puzzle - dělí se na dva typy - ty hodně jednoduché a ty naprosto nesmyslně stupidně složité, kde vás ještě mučí ovládáním. Jak někdo může tak hrozně zmrvit naprosto jednoduchý výběr hodnoty na kolečku? Jsem v životě nezažil, aby to by hře skoro nebylo možné vybrat myší číslo z kolečka. Copak to nikdo nehrál, aby řekl "toto musíme předělat"? Puzzle s modelem lodi v češtině ani nemůžete vyřešit - to je jasný důkaz, že to nikdo neotestoval. Puzzle se zrcadly je tak neintuitivní, že chvíli myslíte, že je tam asi miliarda možností. A některé puzzle jste rádi, že se vyřeší po pár pokusech samy (přehrada), aniž byste věděli proč. 
- A ten konec... Božínku ten konec. Naprosto bez legrace, když to skončilo, myslel jsem si, že mi hra spadla do menu. Prostě scéna a hup menu. Useknutý děj na sílu. Co vždy očekáváte po hře? Jasně, titulky tvůrců. Tady ani ty titulky nenaběhnou. Titulky jsou vždy takový prostor, kdy přemítáte o těch hodinách hraní, o příběhu, urovnáváte si pocity a do toho koukáte na všechny ty šikovné lidi, kteří na tom pracovali. Mám neodvratný pocit, že se nejedná o chybu, ale že tvůrci se za to styděli a tak to po konci hry nespustili.
- Uuu, a ještě uplně naposled jsem zapomněl tu nejhorší chybu ze všech - mizí myš/kurzor. Pořád, nekontrolovaně, vrátí jí jen náhoda, někdy ani to ne. To byste nevěřili těch infarktů, co jsem málem dostal. Mi povězte, jak můžete vydat hru, kde vám mizí myš, aniž by si to ho někdo všiml?
Stav v roce 2025 - tohle už nikdo neopraví.

Zpětně se divám na ten seznam a je to naprosto šílené, jak ve hře může být tolik chyb takového kalibru.
Sérii Syberia miluju a u hraní jsem se místy cítil s Kate a jejím hlasem příjemně, ale jako celkek mě ta hra štvala tak moc často (pocit, který u her běžně nezažívám), že jsem si nebyl schopný ani pořádně užít těch pár příjemných aspektů, které hra přináší. 

Na další díl se ale těším moc.

Série Half-Life je pravděpodobně nejdůležitější herní značkou v kontextu mé herní identity. Každý díl stál na počátku momentu, kdy mě hry uhranuly něčím novým. První Half-Life ukázal, že hry nejsou jen hříčky a můžou působit jako živý interaktivní svět a předčit atmosférou film. Druhý Half-Life 2 ze mě udělal hráče, který hry miluje nejen pro svůj gameplay, ale vše okolo - lore ale i technikálie. Tehdy poprvé jsem začal sledovat technická videa o vlastnostech enginu, vývojářské deníčky a ještě mě to nepřešlo. Je to jedna z mých vášní. A pak Half-Life Alyx, jedná z nejlepších her, co jsem za svůj život hrál. Hra, která mě intenzitou pocitů vrátila právě a uplný začátek. Tam, kde jsem myslel, že můj ošlehaný mozek už být nemůže.

Vracet se na začátek díky Black Mesa byl nostalgický zážitek. Hrozné díky, že to Crowbar Collective nakonec za ty roky dotáhly do konce. Původní HL se dnes už nehraje nejlépe, ale je pořád super, že je tady a že si ten kousek historie může každý ochutnat, byť už z toho nebude mít zážitek jako my, kteří jsme to před těmi 25 lety hráli. Pro ty ostatní je tu Black Mesa. Je až děsivé, jak jsem při průchodu ze začátku poznával každou druhou zatáčku, každý druhy roh a dveře. Jednak  proto, že je místy Black Mesa tak moc věrný originálu, ale i proto, že můj mozek si zážitek starý 25 let stále pamatuje.

O Black Mesa nemá cenu se moc rozpovídávat. Hra je věrná originálu, co to šlo. Vhodně ho místy rozšiřuje nebo krátí, ale ten duch tam je a často extrémně věrný. Hratelnost je zábavná a hlavně - je to duší stále Half-Life. 

Na po-Xenovskou část, Vortigauntí továrnu, se už moc očí přivřít nedá a je to jeden z důvodů, proč nemá hra ode mě 90%, přesto před dílem jako celkem smekám. Že něco, co vznikalo jako mod zdarma, skončilo takhle perfektně.

Děkuju, protože jednou za pár let se vždycky rád vrátím k těm pochmurně prázdným uličkám depresivního komplexu Black Mesa, kde i hodinová pasáž bez živáčka má svoje pevné místo v atmosféře tohoto nadčasového díla.

Už delší dobu jsem nehrál hru, kde bych se tak moc sžil s postavami, fandil jim a prožíval s nimi jejich životy. V tomto mi The Pillars of the Earth hodně připomněli dnes už stařičký The Longest Journey. A ještě jednu věc mají Pillars s TLJ společnou - vytvořili svět, kde chcete "jen být" ještě o něco déle a po dohrání je vám doslova po postavách smutno. Což je věc, která se na veřejnosti moc neříká, pokud nechcete být za podivína. 

Oceňovanou předlohu jsem nečetl, ale musím se přiznat, že by mi vůbec nevadilo ani v budoucnu nahradit nějakou tisíci stránkovou bichli za její vizuální interaktivní verzi, pokud by byla realizovaná takto skvěle. Nic proti knize jako médiu, má skvělé přednosti a ani si nutně nemyslím, že jí může třeba film 100% vytlačit, ale číst stránku košatého popisu katedrály vs ji vidět opravdu krásně nakreslenou, zastavit se a doslova se kochat, je souboj končící ve prospěch modernějšího média. A samozřejmě ne jen kvůli samotné vizualizaci. Styl, který hra může určit, dabing, který vtiskne postavám duši (a sakra že jsou postavy dobře namluveny, speciálně Aliena) nebo interaktivita, možnost ovlivnit děj nebo obecně schopnost dobře určovat tempo a dynamiku (což na druhou stranu zrovna zde není uplně tip top), dělají ze hry médium, na které jde koukat jako na book extended. Ty písmena totiž do hry narvete uplně stejně, jako do knihy, ale máte mnohem mnohem více možností.

Tohle ale není o nesmyslném porovnání knihy vs hry jako média. Obě dvě mají svoje místo. Ani to není porovnání, že by snad bylo lepší si v tomto případě zahrát raději hru, než přečíst knihu, protože hra je zjevně dosti osekaná a kniha může nabídnout mnohem větší hloubku. Snažím se jen říct, že v tomto případě může být herní zážitek naprosto skvělý a ucelený a přinést stejná poselství, jako kniha s řadou přidaných hodnot. Čím to? Není to žádné štěstí vývojářů, ale pekelně dobře dovedená práce.

V rámci svého rozpočtu totiž hra dělá spoustu věcí opravdu dobře. Především ihned od začátku dokáže navázat kontakt s hráčem a vtáhnout ho do uvěřitelného světa a svázat ho s postavami. Ty mají duši, jednají racionálně, uvěřitelně, byť ne vždy rozumně, ale adekvátně ke své situaci. Což se může zdát jako samozřejmost, ale dokud se to opravdu neděje, člověk si ani neuvědomí, jak jsou jiné hry ploché až stupidní, protože postavy jednají zcela primitivně. Celé to funguje i díky možnosti svět prozkoumávat skrze speciální akci, kdy postava vždy vyjádří několik názorů na danou věc. A vy tak kousíček po kousíčku sbíráte střípky dané osobnosti a jejího pohledu na věc, zatímco se dozvíte i o světě samotném.

Daná mechanika pak jde ještě o úroveň dále, protože nemusíte jen "prozkoumávat", ale i "aplikovat" věci z inventáře. Tj klasické kombinování. Jenže zde to neděláte většinou ani tak jako šílenou snahu najít nějaké pofidérní řešení absurdní hádanky. Tady to většinou děláte, abyste otevřeli nová témata nebo rozšířili možnost hovoru nebo prozkoumání světa.  A protože předmětů nemáte nikdy extra moc a aktivních míst také není hromada, můžete zvolit metodu kombinace vše na vše. Ne proto, že byste nevěděli jak dál (to většinou víte), ale proto, abyste slyšeli vše, co vám chce hra sdělit. A to opravdu doporučuji. Občas budete překvapeni, na co vše umí hra reagovat a má namluvené. Bylo by chybou hrát hru jen tak, že vás napadne řešení a jdete za tím. Prozkoumávejte, kombinujte, opakujte.

Hra si je pevně jistá ve svých mechanikách a ve svém podání. Umí svoje médium náležitě využít, když provazuje různé herní mechaniky s emočním dopadem na vás. Pamatujete si třeba na extrémně silný emoční dopad použití mechaniky v Brothers: A Tale of Two Sons? Nebo jak chytře třeba The Last of Us Part II využívá očekávání herních mechanik a pak je dokáže úspěšně nabourat? Zde je to velice podobné, když například u Philipovy bible a její používání vidíte, jak se chová na začátku příběhu a jak se její použití časem transformuje až jakou váhu má na konci. A právě i na konci je důležité jí použít na vše, přestože víte, že vám k ničemu nepomůže, vidíte, jak se Philipův postoj na dané téma změnil v různých situacích. Přesně tahle mechanika odkrývá hodně z postav a troufnu si tvrdit, že kdo to nekombinuje, neuvidí celý obrázek.

Nejde ale jen o kombinování. Hra skvěle používá perspektivu kamery (nad rámec samotného krásného vizuálu), střídání postav nebo jiné libůstky. Například v jedné scéně (a troufnu si tvrdit, že to nebyla náhoda), nastane naprosto skvělý moment, kdy vám hra ukazuje něco zatím nevysvětleného, vy nad tím dumáte a máte vnitřní monolog. Pak v jeden specifický moment poukáže na jednu věc a vám v hlavně vyvstane slovo "mučit / torture" a postava v ten stejný okamžik řekne, že potřebuje "pochodeň / torch". A v ten moment řeknete oba foneticky téměř stejně znějící slovo. Obě provázané příběhem, obě tam sedí.

Atmosféru dotváří opravdu skvělá hudba, jejímž jediným negativem je, že se smyčky docela opakují. Většinou každá postava/místo má nějaký vlastní motiv a ten se recykluje do zblbnutí a v pozdějších fázích hry je to znát. Ne jen, že se opakuje, ale že by některé scény zasloužili vlastní úryvek. Přesto, i díky hudbě, jsou některé scény velice silné. Nevím jak je to možné, ale některé znělky mi připomínali stylem Witchera, Baldur's Gate (starší díly), Statečné srdce nebo třeba i Mass Effect :D.

Hra je rozdělena na tři knihy. Každá má specifickou atmosféru. Hrozně se mi líbila ta temná první část zaměřena na opatství. Silně mi to připomnělo Jméno růže a krásně mi to sedlo do nálady. Každá kniha, ale i kapitola, mají vlastní náladu a prostředí. Co je ovšem osvěžující, je styl progressu. V drtivé většině her (i adventur, natož akčních adventur) prostě valíte příběhem jako střela, doslova frčíte z bodu A do bodu B. Jedno prostředí střídá druhé, a vlastně si připadáte jen jako postava, co proplouvá nějakými kulisami, které někdo vytvořil, aby vás jedna oblast neomrzela. Zde se opravdu mnohem více cítíte, jako byste četli knihu. Také se tu přesouváte, ale jsou tu nějaké oblasti, okolo kterých se děj točí a ty navštěvujete opakovaně. Prostředí je tu další charakter a to se stejně jako ostatní postavy mění v čase. Je osvěžující vědět, že pro posun děje nemusíte nutně projít další nadesignovanou mapou/lokací, ale že přirozeně žijete v té jedné. Vůbec nemáte pocit, že by se prostředí recyklovalo, naopak k němu máte vztah a ty změny jsou o to zajímavější, protože čas je tu další dimenze, která hraje velikou roli. Opravdu velikou.
V žádném případě to ale neznamená, že byste byli celou hru zaseknutí u jedné katedrály. Oblastí je spousta, ale střídají se přirozeně. Navštívíte jiné vesničky, lesy, větší města ale vydáte se i na dalekou pouť do Evropy.

Všechny zmíněné věci jsou ale jen nástroje. Nástroje k tomu, aby hráči přinesli zážitek, emoce, ale třeba i nový náhled na svět. A to se hře daří výborně. Silné momenty smutku, vzteku, ale i štěstí, jsou pro Pillars typické. Řekl jsem to už několikrát, ale pokud vás dokáže hra/film/kniha rozbrečet, je to nepřehlédnutelný ukazatel kvality. Část hry, kdy se vydáváme s Alienou napříč Evropou, jsem sledoval se zatajeným dechem a neuvěřitelně moc jsem si přál happy end, přestože jsem věděl, že to může dopadnout jakkoliv (protože postavy tu umírají a zlé věci se dějí). V ten moment sblížení, nádherně udělaný, mě zrudly oči a nahlas jsem řekl "teď ta hra klidně může skončit a budu spokojený". Naštěstí neskončila :) Může se zdát, že jde o zcela pitomý zamilovaný motiv, ale ta hra jich má spoustu a třeba ten Philipův a celá jeho vnitřní cesta pro mě byl taky velice silný zážitek. 

Celkově je příběh kvalitní, propracovaný, má myšlenku, je náležitě zamotaný a má jasné aktéry a motivace, které ho dokážou rozplést. Rozhodně patří mezi to lepší, co ve hrách najdete, za což lze určitě vděčit knižní předloze. Ne vše je tu ale růžové. V příběhu jsou totiž díry a situace, které nelze zcela odpustit. Hra třeba vůbec nevysvětlila, jak po prohrané bitvě a uvěznění Krále Štěpána (ale třeba i Richarda) celá válka neskončí ale naopak pokračuje a král Štěpán a všichni jsou zase na svobodě. To nedává vůbec smysl. Stejně tak například situace, kdy starší Jonathan vůbec nepoznává staršího Alberta těsně před procesem, přestože spolu roky a roky žili v jednom městě a neustále se vídali na stavbě, je nesmyslná. Také uzavření celého příběhu vynechalo některé postavy a nechalo je trestuhodně nezmíněné. A především uspěchanost třetí knihy a celého závěru je opravdu ale opravdu moc znatelná a hře škodí. Vůbec nerozumím, co k tomu tvůrce vedlo.
Některé kapitoly hrajete třeba celou seanci a jindy pak za hodinu prosvištíte třeba kapitoly 3.
Ten konec si zasloužil určitě více pozornosti, protože jeho obsah a završení je naprosto perfektní a dává krušnou tečku celé církevní části.

Komentář pro celou první sérii.
Moje druhá hra od Telltale Games . První byla The Wolf Among Us - Episode 1: Faith .
Paradoxně jsem se ale se hrou setkal už před 13 lety, kdy jsem hrál tuším demo a ta hra mě okouzlila a scénu s chytáním brokovnice si pamatuji do dnes. Už v tem moment jsem hru oceňoval za to, jak je hrozně jiná než všechny ty tehdejší střílečky a rozebíral to s kamarády, kteří zas tak nadšení nebyli. Ale já věděl, že jednou, jednou si tu hru určitě zahraji.

No, pár pátků to vzalo a přestože hra asi ani tehdy nevypadala jako grafický výkvět, tak musím smutně uznat, že i přes Definitive Edition jí technický background dost brzdí v rozletu. Je mi proti srsti začínat technickou stránkou, ale The Walking Dead je především o příběhu a emocích, ale nic naplat, to jde v ruku v ruce s audiovizuálním podáním. A přestože se hře daří emoce ždímat, ten potenciál je tam mnohem větší.

Hry (obecně) ušly obrovský kus cesty a už v roce 2012 byl motion capture běžná věc. Jak pro pohyb tak pro mimiku. Zde vše absentuje a veškeré animace jsou ruční, strnulé, postavy se pohybují jako loutky a mimika.... huuuu. Vlastně se divím, že ve mě mimika nenechala horší stopu, protože co se technicky na obrazovce děje, je děs a bída. Schopnosti postav vyjádřit emoce jsou doslova namapované na fixní výrazy v jejich tvářích, které jako na povel vždy někdo zapne a postava do daného výrazu plynule přejde.
Tzn., je postava vyděšená? Super, na to máme výraz, start, postava plynule přejde do předdefinovaného výrazu pro "strach" a dvě sekundy v něm strnule zůstane a pak zase plynule přejde do jiného výrazu :D Je to opravdu tak komické, jak to zní a přesto klobouk dolů tvůrcům, že i s takovými technicky omezenými možnostmi dokázali vytvořit postavy, které mají duši. To se mnohdy nepovede ani vývojářům se 100x většími rozpočty a úžasnými technologiemi.

Samotná grafika pak na tom není o moc lépe. Dost toho schováte za komiksový styl (v první řadě určitě doporučuji vypnout "čerň" z Definitive Edition, hra na to není stavěná a vypadá hůře), ale extrémně rozplizlé textury, nulový dohled a spartánský počet objektů na scéně prostě neokecáte. Některé situace pak jsou zcela absurdní, kdy se na vás jakože má hrnout horda zombie, postava dramaticky pronese "musí jich být tisíce" :D a vy před sebou (a teď vůbec nepřeháním) vidíte doslova 8 hýbajících se modelů a za nimi statické (nehýbou se) rozmazané 2D sprity dalších 20 zombíků :D To vše na maximální detaily. Takové scény prostě dokáží vykouzlit úsměv na tváři.
A znovu se musím opakovat - i s takovou obskurní technologií se tvůrcům podařilo vytvořit iluzi světa, ne živoucí, ne realistickou, ale uvěřitelnou a sympatickou. Každá epizoda má vlastní prostředí a přestože to není Uncharted, neokouká se.

Bohužel audio na tom není o moc lépe. Dabing je sice velice nadprůměrný, ale hra většinou zeje nepřirozeným tichem, které občas vyruší nějaký náhodný ruch. Hrozně tomu chybí pořádný ambientní audio design. Samotné střihy jsou pak věc sama pros sebe a nebylo by to vůbec pozitivní povídání.

Když ale ten audiovizuál nějak zchroustnete, začnete se mnohem více zadírat do příběhu a postav. Ten se rozjede překvapivě rychle. Tak rychle, že se octnete uprostřed zombie apokalypsy a svět skončí lusknutím prstu, že to vaše postavy ani nijak nepřekvapuje. Neprochází žádnými fázemi údivu, omítání atd. Každý přeci známe, co je to zombie apokalypsa, tak teď je prostě tady.
V kontextu jejich příběhů už se ale jedná o mnohem povedenější zážitek, kdy nemáte problém se do postav vcítit a sledovat děj z jejich často dosti různých pohledů. Každou další hodinou si vás postavy zaháčkovávají a nutí vás si na ně vytvořit názor, kladný, či záporný. Hlavně silný.

Následky na sebe nenechají dlouho čekat. Hra se nebojí tnout do živého (i mrtvého) a první úmrtí přichází na scénu. Svět ve Walking Dead je nebezpečné místo a umřít může opravdu kdokoliv. Hra vám dává iluzi, že o tom rozhodujete a v některých omezených případech tomu tak i je. Většinou se ale vezete po extrémně lineární lince, kde vaše rozhodnutí mají vliv jen na boční cinkrlátka. Jejich pointa není ani tak v tom, že byste zatáčeli s dějem o 90 stupňů, ale spíš nastavujete morální narativ, skrze který se chcete na příběh dívat a občas ste odměněni drobnou zpětnou vazbou na vaše rozhodnutí. 95% věcí se ale ve hře stane tak jako tak a někdy je vtipné sledovat, jak tvůrci vaše často protikladná rozhodnutí stáčejí zpět k jejich vlastní vizi.
Rozhodně to není tak absurdní jako ve Wolf Among US, kde doslova neovlivníte nic a celé je to jeden velký podvod, ale nečekejte rozvětvená RPG.

Přes lineární náturu hry mě zarazilo, že se hra nevyhnula některým zcela absurdním situacím, které se dle mě do scénáře vůbec neměli dostat a jsou tam jen na efekt. Vemte si situaci tuším v čtvrté epizodě, kdy jste vždy stály za Benem, přesto co udělal a dali jste je s Kennym jakž takž dohromady. Ben spadne ze zábradlí, leží na chodníku, polomrtvý. Vy a Kenny jdete za ním. Kenny má pistoli s jednou kulkou. Ben prosí, abyste ho takhle nenechali. Zombie z okolí se blíží. Řešení? Buď ho odneseme, což se ukáže, že nejde, nebo ho tedy zabijeme, aby se nestal zombie. Následně všichni utečeme do bezpečí. Prostě jedna kulka, dvě sekundy. Jsme pryč. Co na to hra? Kenny nás zavře za branku, abychom k němu nemohli (uplně ignoruju, že nedokáže zavřít branku tak, abych jí z druhé strany neotevřel), Sám se tak zavře s Benem v uličce, kam míří zombie. Pak se s náma přes zábradlí asi minutu baví, že to musí udělat, že ho tam nemůže nechat na pospas, že ho musí zabít. V hlavě mu říkám naprosto v klidu: "V pořádku, střel ho a jdeme". :D Ne, melodrama jak prase a naprosto absurdní zbytečná oběť Kennyho, který se tam zavřel, zabil Bena pistolí a sám se očividně stane zombie. Gratuluji k Darwinově ceně století. Co mě taky osobně moc nesedělo, bylo přehnané použití citového vydírání skrze děti a jejich zabíjení. Děti mají speciální místo a jakékoliv násilí na bezbranné duši má mnohem větší emocionální dopad. A já vůbec nejsem proti tomu, některé hry s tím umí skvěle pracovat, ale tady to bylo na můj vkus příliš časté. Většinou se ale hra opravdu snaží a pokud někdo zemře, má to důvod a dopad. Některé situace jsou pak opravdu nečekané a silné. V situaci, kdy jdete zabít Ducka, se ve skutečnosti dočkáte sebevraždy Katjee, což na mě mělo mnohem větší dopad, protože si najednou uvědomíte, jak ten rodič měl 2x tak velkou nálož. Jak celou tu dobu byla klidná a silná, protože tu byla pro něj a v momentě, kdy věděla, že umře, tak už neměla důvod žít. Sorry Kenny :) Nebo ten capart, kterého najdete na půdě. To pro mě jako čerstvého otce byla opravdu hrozná scéna. Ne vidět malé dítě proměněné v zombie, ale tu scénu na té půdě, tu matračku, spacáček, ty knihy okolo. Najednou si to vizualizujete a vcítíte se to těch jeho dní, do toho strachu, kdy tam byl sám a bez rodičů, pohlcen hrůzou, kterou nedokázal se svými omezenými zkušenostmi nijak zkrotit. Vidíte, jak se snažil rozptýlit čtením knih a jak uprostřed čtení pravděpodobně propukal v pláč, když se k němu při zvucích zombie z venku prodrala realita. Představujete si, jak tam je hodiny, dny a možná týdny, jak slábne, leží, uvědomuje si, že ho rodiče nezachrání. Chce plakat, ale nemá už vodu, z které by slzy mohly vzejít. A tak jen odevzdaně leží a slábne, až nakonec naposledy zavře oči a osvobodí se. A celou tu dobu, co on tam trpí, vaše duše rodiče trpí a křičí, že tohle se prostě dětem nemůže dít, že žádné bezbranné dítě by toto nemělo zažít, že za něj vezmete 10 horší osud, jen aby on to nemusel zažit a proklínáte vývojáře, že jste si museli celou tuto vizi představit. Samozřejmě "proklínáte", protože to zároveň i oceňujete. A toto jsou momenty, kdy hra opravdu vyčnívá a řadí se klidně po bok her jako The Last of Us. 

Vyvrcholení příběhu jak pak opravdu skvělé. Jako by vše zapadlo do sebe, jakoby celá hra budovala jen základy, aby mohla dostavět to finále. Krásné na něm je, že přestože už od čtvrté episody víte, jak bude směřovat (nebo právě pro to), o to má silnější dopad na hráče. Postavy jsou polidštěny o 100% a slza ukápne.

Závěrem - i když jde o hru, která z herního hlediska obrovské mezery, přesto už nyní vím, že odehraju všechny sezóny, abych byl svědky příběhu, který nám tvůrci naservírují.

První Entropy Zero jsem si zahrál prakticky jen abych mohl plně ocenit opěvovaný druhý díl. Jako velkého fandu celého HL universa mě prvotní mód vůbec neurazil, ale neatakoval ani druhou stranu spektra.

Druhý díl si pak jednoznačně chválu zaslouží. Na poměry modů je výjimečný. Ne grafikou, ne příběhem (ač se námětem snaží, ale postupně se rozpadne), ale originálními nápady v hratelnosti. Je to jako svěží vítr.

Když se nad tím vlastně zpětně zamýšlím, dost mě to přijde, jako by mod vznikal na základě velké spousty brainstormingů a téměř nulového předělávání po zpětné vazbě testerů, jak to ukázkově dělá Valve. Ve výsledku to znamená, že hra srší originálními nápady jak z hlediska hratelnosti, situací, scén, postav, ale dost často je taky extrémně "neopracovaná", až pro hráče zákeřná, nepřátelská. Kde se vám jiné hry snaží umést cestičku a neházet vám jiné klacky pod nohy, než ty jasně gamedesignové (což je ok přístup), tak zde si s tím často hlavu nikdo nelámal a pocitově se často ocitáte ve hrách 20 let nazpět, kdy se s váma nikdo nemazlil a prostě si tu nejasnou cestu dál najdi za půl hodiny sám.

V ten moment vám dojde, jak je pro skvělý pocit ze hry testování a opracování hran důležité, a že ty plynulé skvělé zážitky z HL2 a Alyx nejsou samozřejmostí a zadarmo.

Co bohužel taky extrémně kazí požitek ze hry, je padání. Hra mi padala fakt hodně a byla to nějaká abskurní kombinace zapojení ovladače a loadingu. Místy jsem dokonce myslel, že hru ani nedohraju, což se naštěstí nestalo, protož bych přišel o některé fakt skvělé momenty a hrátky s originálními zbraněmi.

Pokud by The Protector Trials byli jediným DLC k Bioshock 2, asi by mě to dost vadilo. Protože tu ale máme naprosto perfektní BioShock 2: Minerva's Den , zaměřit The Protector Trials místo příběhu čistě na bojovou hratelnost dává 100% smysl. A opakovaně klobouk dolů, ale nedá se jinak - bojový systém v Bioshock 2 s kombinací prostředí, zbraní a plasmidů je tak skvělý, že bylo skoro povinností udělat DLC, které to vyzdvihne.

Jak si totiž může spousta hráčů mylně myslet, řada plasmidů není ve hře jen z obskurních důvodů do počtu. Všechny možnosti jsou pečlivě nadesignovány tak, aby šli kombinovat s jinými a je na vaši hráčské představivosti, abyste tyto kombinace zkoušeli a objevovali. Toto DLC pak udělá tu práci za vás a nahodí vám všemožné kombinace zbraní a plasmidů, která vás prostě donutí hrát určitým stylem, o kterém jste si vždy mysleli, že je moc divný, aby fungoval nebo vás ani nenapadl. A ouha jak budete překvapeni, že některé kombinace funguji naprosto skvěla a hlavně - zábavně.

Taky to ukazuje na důležitost vylepšení plasmidů, kdy jejich další variace jen utvrdí nebo dokonce přímo umožní konkrétní herní styl. Na tomto DLC je důležité to, že vám dá tu volnost, kterou v běžné hře často odmítáte přijmout. Minimálně já se snažím hrát hodně na jistotu. Rozhodně se snažím využívat veškeré dostupné možnosti prostředí i plasmidů a různě je kombinovat (tzn vůbec nespoléhám jen na základní bojové plasmidy), ale hrát třeba čistě jen pomocí pastí bych si prostě nikdy netroufnul, což jak mi DLC ukázalo, by byla hrozná chyba.

Dejte tedy The Protector Trials šanci. Není to vůbec o hloupém střílení, ale o objevování nových přístupů, které můžou dost obohatit i vaše další případné znovu hrání základních her, protože už se nebudete bát zkoušet extrémnější kombinace.

Jen škoda, že je samotná hratelnost navázána čistě na obranu sestřičky. Samo o sobě je to určitě skvělý koncept, aby mohl přidat i další herní režimy, jako přesun z A do B a podobně.
Možnost získat artworky a videa je příjemná, vždycky si je rád prohlédnu, ale na druhou stranu jich je hrozně málo.

Představte si, že dohrajete Bioshock 2, jste z něj nadšeni, ale přeci jen, protože jste pečlivý hráč, máte za sebou 35-40 hodin a jste rádi, že si od té herní smyčky (byť skvělé), dáte chvíli pokoj. Lidsky, na chvíli už ten Bioshock nechcete vidět.

A pak jen na test pustíte Minerva's Den. A prvních 10 minut to přesně cítíte, tu únavu ze známého, tu nechuť, se pouštět do stejné řeky, stejné hratelnosti, stejného prostředí .... a najednou jste vtom několik hodin a je to skvělé a jste v novém příběhu až po uši a musíte to dohrát a taky rádi dohrajete. A vůbec nic na tom nezmění fakt, že se vůbec nejedná o nějaké malinké DLC. Myslel jsem, že po první oblasti končíme a byl bych s tím v rámci DLC očekávání naprosto OK. Ale ne jenom že na vás čeká další ještě větší oblast, ale nakonec ani ta není poslední.
Klobouk dolů, protože se vůbec nejedná o nastavovanou kaši, ale krásné unikátní prostředí s čerstvými nápady a hratelností.

Co si zaslouží zmínku je příběh. Líbilo se mi, že druhý Bioshock nepřišel s nějakým nuceným překvapením, jako první díl (ten měl samozřejmě skvělé překvapení). Minerva's den už se toho nedrží a troufne si hráče překvapit. A musím uznat, že úspěšně. Skvěle si hraje s hráčovým očekáváním, který v domnění, že tohle už viděl 20x, vlastně vše prokoukl. Ale ono vůbec. Sice sami složíte obrázek, co se stalo ještě před samotným koncem (to mám hra nevezme), ale jen proto, že vám upouští dost velké nápovědy. V tomto ohledu se hra nemá za co stydět, protože mě dokázala překvapit něčím, co už jsem jinde opravdu viděl x krát, ale zde to nečekal.

Příběh si zaslouží ale velkou pochvalu i z dalších dvou důvodů. Paralelně s příběhy lidí se celé DLC prolíná především okolo toho mocného PC. Což je jednak naprosto svěží v kontextu změn s AI, které nyní vidíme (a v době tvorby nic takového nebylo, takže palec nahoru pro vývojáře), ale taky proto, že podstata toho superpočítače nakousává hrozně zajímavou myšlenku determinismu vesmíru, jak to třeba skvěle udělal seriál Devs (teda skvěle, dokud to komplet nepokazil na konci).

Druhý důvod, proč si příběh zaslouží pochvalu, je osobní rovina. Hře se opravdu dobře daří odvyprávět ve hrách celkem neviděný smutný příběh o osobní ztrátě a cesty k vyrovnání s ní. Skvělé na tom je, že nejde jen o nějaké audionahrávky. Ale vlastně spousta velkých činů, které vedly ke vzniku DC nebo formují jeho obsah, jsou následky chování postav, v reakci na tu smutnou ztrátu a snahu se jí vyrovnat. Samotná scéna, kdy pak dojde ke katarzi a hlavní postava opravdu po letech vývoje dokončí simulaci své ženy, aby po pár desítkách sekund vlastně poznala, že to funguje a PROTO/PŘESTO je to pro jeho duši slepá ulička a má tu sílu se rozhodnout mnohaleté snaží ukončit, je opravdu silný moment i díky skvělému dabingu. Všechny aspekty jsou do sebe skvěle provázány a vůbec nemáte pocit, že by to byl slepovaný paskvil.

Osobně mě hrozně těší, že i tak relativně staré hry ve vás dokážou vyvolat tak silné pocity.

Původní Bioshock jsem hrál někdy relativně brzo po jeho vyjití a zapsal se do mé herní historie jako jedna z nejlepších her, které jsem kdy hrál. Pevně ve mě zakotvil přesvědčení, že hry jsou něco více, než jen tupá zábava, že to je umění se schopností vytvářet originální "nádherné" (ve smyslu ocenění kreativity) světy plné hlubokých myšlenek. Po necelých dvaceti letech tohle stále platí a Bioshock patří stále mezi absolutní topku světů, které jsem ve hrách viděl.

Druhý díl jsem paradoxně začal hrát již před 15 lety, dostal se téměř do tří čtvrtin ale z nějakého důvodu nedohrál (což mně se nestává). Představte si, že mám dokonce z té doby všechny savy (jak prozíravé od mého minulého já).
Když jsem se nyní snažil hru oprášit a splnit ten neuvěřitelný rest a zároveň si umést cestičku před Infinite, logicky jsem sáhl po Remastered verzi, kde bohužel již savy nefungují, takže jsem musel začít zcela od začátku. Což bylo pro ucelenost zážitku a příběhu ve skutečnosti mnohem lepší rozhodnutí, než začít od prostřed.

Je až neuvěřitelné, jak 15 let stará hra nedává téměř znát svůj věk. Úžasný art style zakryje drtivou většinu případných námitek na absentující grafické technologie. Ba naopak, díky modu je třeba možné si zapnout 100% vodní reflexi ve všech vodních hladinách (původně bylo je na některých). Bavíme se tady o speciálním shaderu přímo od developerů, který jde za hranice cube map i screen space reflection - v odrazech se zobrazuje zcela vše, i to co je mimo obrazovku včetně dynamických elementů jako postavy nebo efekty. Hráč doslova nemá šanci poznat, že nejde o moderní Ray Tracing - a to za cenu nulových nároků na výkon na 1080ti ve 4k. Magie.

Z pohledu hratelnosti si Bioshock 2 nezadá s moderními tituly jakbysmet. Vyvážený komplexní zážitek vás odměňuje za chytrý přístup k řešení problémů i pohotové reflexy. Každá oblast je jedno velké hřiště. Jedná se poctivý immersive sim ještě z doby, kdy se jim tak tuším neříkalo. Jediný aspekt, který vám bude říkat, že se jedná o hru staršího data, je ukazatel zdraví, který se vám sám nezvyšuje a musíte ho doplňovat lékárničkou. A světe div se, normálně to funguje, ničemu to nevadí, naopak to přidává hloubce hratelnosti. Opravdu není nutné z dnešních hráčů dělat neschopné figurky schopné pouhého "press X to win the game".

Co však Bioshock 2 stále dělá nezapomenutelným zážitkem je jeho celková atmosféra. Rapture je místo, kde se často jen s údivem procházíte bez boje a obdivujete okolní architekturu i výhledy na mořské dno. Přemýšlíte o společnosti, které tu žila a jak se zhroutila sama do sebe. Bioshock 2 je jedna z velice mála her, kde jen stát a koukat ve mě vyvovlává intenzivně příjemné pocity. Stojíc uprostřed retro futuristické vize utopie, hledím na problikávající neonový zářič označující místní kavárnu, poslouchám vzdálenou ozvěnu stále funkčního automatu na plasmidy a uvažuji nad robustností té obrovské skleněné stěny přede mnou, která mě chrání pře těmi tunami nádherné ale smrtelně nebezpečné vody všude okolo mě. Rapture vám dává příjemné a bezpečné mrazení v zádech, Rapture vás chrání před okolní smrtí, Rapture má pro vás totiž většinou přichystanou svou vlastní smrt.
Tam, kde v jiných hrách jsou prostředí "jen" nadesignované mapy pro hratelnost, zde je Rapture - místo s duší.

Rozhodně se nepřipojuji k tvrzením, že druhý díl je kvalitativní sešup oproti jedničce. Jasan, zjevení v podobě jedničky je jen jedno a dvojka má pár svých problémů, ale po všech stránkách je to skvělý herní zážitek s perfektním (leč do určité míry předvídatelným) příběhem a některými naprosto epickými momenty, které se na věky zapíšou do mého herního srdíčka.

První Max Payne je pro mě jednou z nejvíce srdečních herních záležitostí, která mě zachytila na začátku mého herního života.
Pamatuju si, jak jsem si hru pořídil a protože jsem neměl kartu podporující Hardware T&L (začínal jsem se vůbec zajímat o technologie her), tak vše ve hře bylo hnědé a bez textur. Přestože jsem věděl, že takto to hrát nechci, stejně jsem strávil dost času v první lokaci, testoval bullet time, skákání a střílení. 

Když jsem si pak byl chopen hru zahrát na lepším HW, zasekl se mi do herních vzpomínek Max Payne tak, že tam zůstane na vždy. Poprvé jsem byl svědkem, že hra nebyla nezávazná pohádka, fantasy nebo sci-fi. Ale že šlo o reálný příběh z reálného světa, navíc extrémně noirově stylový a pekelně depresivní a temný. Smrt, pomsta, drogy, zrada, halucinace, … Neuvěřitelné podání, stylové komixy, geniální dabing a celá audio prezentace. O bože a ta hudba. Při té hudbě mě mrazí do teď.

Max Payne mi navždy ukázal, že přestože ocením jakýkoliv žánr, realistické zasazení, které je dodnes docela vzácné a hluboké lidské příběhy, budou mít u mě vždy přednostní místo.
Druhý díl jsem si pak také náramně užil, byť to "poprvé" tak už být nemohlo.

Toliko k intru mého vztahu se sérií. V roce 2012 vychází třetí díl od jiného studia. Už z obrázku mě vůbec neláká a tak nějak čekám 13 dalších let, než si ho zahraju. 13 let je 5 moří času v herním světě. Takové hodnocení je vždy ošemetné. Kde vás hra mohla před 13 lety uchvátit vás dnes nechá naprosto chladným nebo dokonce zklame.
Ale jak se ukazuje v případě posledního Maxe, věci, které mi na hře nevoní, by mi asi všechny smrděly už tehdy.

Stále skvělý je dabing originálního hlasu, grafika je stále koukatelná. Občas má světlejší chvilky, občas horší. I přes vysoké fps sem tam nepříjemně micro-stutteruje, ale to hold ty staré hry na novém HW někdy dělají. Co už čas trošku okousal, jsou animace a mimika. Ty jsou dost toporné, jakoby byli aktéři nasoukáni v sumo oblecích a jejich pohybový aparát byl dost omezen.

Samotná hratelnost a akce jsou ale naprosto skvělé. Jakmile vám to přejde do ruky (hráno na Steam Controlleru) a pominete typickou hloupost akčních her, že váš hlavní hrdina je prostě největší masový vrah na planetě, rozjede se před vámi luxusní akční nářez plný krytí, zpomalených úskoků z krytu do krytu, rozsévání zkázy ve zpomaleném času a snaha dorazit posledního protivníka ještě pár zbývajícími kulkami ze země. Tohle až do konce hry prakticky neomrzí, i přesto, že zbrojní arzenál je extrémně omezený a nevyvážený.

Skvělý je i fyzikální engine postav Euphoria (který jsem ještě lehce vylepšil modem). Postavy už nepadají jen jako hadroví panácí, což jsme obdivovali v době HL2, ale realisticky reagují na zásah, jsou vyvedeni ze svých animací a musí se znovu dostat zpět do boje. To někde i tak dalece, že postava, kterou zásahem srazíte k zemi, se může ještě zpět vysápat na nohy a bojovat.
Bohužel i tento systém má své mouchy a hned v druhé přestřelce se mi stalo, že nepřítel, kterého jsem zasáhnul, chybou odletěl během zlomku sekundy kamsi kolmo doprava za zeď a nebylo možné ho pak zabít, přestože on po mě neustále střílel.

To tak nějak ale z té pozitivní vlny je vše. Co dělalo Maxe Paynea tím, čím je (jako hra), to dle mě chybí. Tvůrci se nechali slyšet, že chtěli hru udělat jako film Elite Squad, který jsem shodou okolností viděl. Nic proti tomu filmu, má svoje drsné kouzlo, ale s Maxem nemá vůbec nic společného. Možná se tak tvůrcům opravdu podařilo udělat herní verzi filmu Elite Squad, ale rozhodně se jim nepodařilo udělat pravého Maxe Paynea.

Byť naprosto chápu, že chtěli tvůrci postavu posunout a stejně tak chápu, že co se děje s hlavní postavou, se vám nemusí osobně líbit, abyste to dokázali ze scénáristického pohledu ocenit (viz TLoU2), tak přesto se mi děj v třetím Maxovi zdá krokem do koního lejna. V jádru jednoduchý, nedotažený, s nelogickými dírami, na prezentaci zmatený. Zasazen na pro mě totálně nesympatické místo do jižní Ameriky a do slumů.

Stylové komixové předěly vystřídaly epileptické efekty a bolehlavové filtry s ad hoc titulky přímo v obraze. Zase, uplně vidím, jak to vymýšeli u stolu, dostali nápad udělat do dynamičtější a přesto zachovat odkaz komiksu a uplně vidím, jak to na papíře vlastně vypadlo dobře, ale po půl hodině toho fakt máte dost. V praxi to bohužel nefunguje. Neustále rozostření, posuny, problikávání, házení textu na obrazovku, probliky barev. Stále, stále dokola bez chvilky klidu. Od poloviny hry mě to začalo extrémně iritovat. A protože jsou filmečky často přeadrenderované (takže místo 4k60fps máte 1080p 30fps, dík) tak to ani nedokážete změnit.
Do toho Max hláškuje o sto šest. Což zase první třetinu je v pohodě, ale pak máte pocit, že se z něj stane stroj na hlášky a hláškuje jen aby hláškoval, ne proto, že má co říct. V dalších částí hry to začne být tak okaté, že se tomu musí člověk jen smát. 

Když se pak hra podívá ve flashbaccích zpět na západ do New Jersey, máte jen z toho prostředí maličký záblesk vzpomínek, jak skvělý vlastně mohl třetí Max být, kdyby jen změnil prostředí. Kdyby to tvůrci obrátili a zůstali celou hru v Americe a dvě kapitoly si skočili na jih Ameriky, udělali by lépe. Nikdo by je nekritizoval, že po devíti letech od druhého dílu jsme tu zajedení realistickou Amerikou. Právě naopak. Jo kdyby vycházela série co druhý rok a trpěla na stereotyp, neřeknu ani slovo.

A tak příběh plyne, jste svědky do nebe volajících scénáristických kliček (zdravím detektiva co se casual objevil uprostřed slumů v nevěstinci, jen aby tam náhodou potkal Maxe a ejhle, zrovna měl u sebe složku s důkazy a ještě Maxe opatřil zbraní a pak se zase vypařil tak rychle jako se kouzelně ukázal :D ) a nedokážete se vžít do Maxe, nedokážete soucítit s žádnou další postavou, nic na vás nemá moc emocionální dopad. Příběh skončí, nazanechá ve vás svou průměrností vůbec nic a především nemáte pocit, že byste viděli další část Maxova života.

Pokud bych to tedy shrnul - hratelně dost nadprůměrná střílečka s absolutně nezvládnutým potenciálem předlohy.

Poměrně krátká VR hra s dobrou tajemnou atmosférou společenského útlaku v kontextu útěku před nepřítelem, zkombinovaná do minisimulátoru vlastní lokomotivečky za přispění pár logických hádanek. Dokážu si představit, že tohle bylo koncept demo a na základě něj vznikne hra s mnohem větším rozpočte. Což se bohužel asi nestane.

Příjemná jednohubka na hodinu až devadesát minut. Perfektně zvládnuté VR (Index), skvělý dabing, roztomilé, ale příběhově i s přesahem. Herně poměrně jednoduché, skoro takový hidden object, ale více interaktivní a vizuálně nápaditý. Hezky udělá příběhová tečka.

Něco z UFO her mám už nahráno. Hrál a dohrál jsem zcela první X-COM: UFO Defense z roku 93. Miloval jsem to. Dneska už bych tu těžkopádnost asi nedal. Hrál jsem a užil si dlouho X-COM: Apocalypse (než mi odešlo tehdy PC). Zkoušel jsem hry od Altaru, ale moc mě nechytly.

Dohrál jsem samozřejmě i reboot v podobě XCOM: Enemy Unknown a datadisk Enemy Within a oboje zbožňoval.

Jako poslední jsem hrál a dohrál první Xenonauts a užil si je náramně. Byla to skvělá nostalgie.
Spousta mi toho zbývá, rest v podobě Terror form the Deep nebo odbočky jako The Bureau či Phoenix Point.
Do druhého XCOMu jsem naskočil až rovnou s datadiskem War of the Chosen, což zpětně nevím, jestli byl nejlepší nápad, protože prvních deset hodin pro mělo bylo jedno velké WTF. Všude na vás skáčí okna, všude se hlásí něco o pozornost, všude je vám ukazována nějaká nová mechanika, která sice dobře funguje herně, ale není moc intuitivní na pochopení. Například dost dlouho jsem vůbec nedokázal správně koukat na mapu světa a chápat, že světadíl se skládá z několika částí mezi kterými je vždy nesmyslně vakuum. To mě vůbec nedošlo, protože to nedávalo a stále nedává smysl. A takových věci je ve hře spousta – moře mechanik, které nejsou dobře vysvětlené a protože nejsou intuitivní, těžko se chápou. Musíte je odehrát stylem pokus omyl. Ještě doteď mám osypky z dílny, kde můžete „vyvinout“ několik věcí. Jednou vyrobíte předmět, který fyzicky dostanete, třeba brnění, jindy vyvinete vylepšení, které ovlivní všechny vaše současné předměty a povýší vám je a dále už takovou věc logicky nevyvinete a jindy zase vyrábíte věc, ale co ve skutečnosti vyrobíte je otázka náhody (různé granáty, munice, …) Z popisky tohle ale nikdy netušíte. Tzn musíte vždy vše ozkoušet abyste viděl, o co jde. Tajní mise a jejich odměny? To stejné. Až budete číst, že dostanete vylepšení dvojnásobých zkušeností z misí, klidněte své hormony, nic takového nedostanete. Dostanete kartičku, kterou můžete použít...na konci měsíce...pokud máte slot u dané frakce… Ale to vám v té tajné misi zase nikdo neřekne.

O výzkumu se pak vyjadřovat nebudu, to je ještě větší bída, korunovaná navíc tím, že jde o nejhorší popisky, které jsem v životě ve hrách viděl. To co bylo u Xenonauts radost číst a ponořovalo vás to do děje, tohle bylo záměrně napsáno tak, aby to nedávalo smysl. Geniální dávka 3-5 odstavců vždy o ničem, navázaná často ziskem nějakého nesmyslného vylepšení nebo předmětu.

A hejt se nezastaví. XCOM 2 drží další prvenství. Nejhorší UI za poslední roky a nejneadekvátnější neoptimalizace. Do hry jsem musel dat několik desítek modů – žádný z nich neměnil ani kousek hratelnosti, všechny jen vylepšovali naprosto nepochopitelné UI nedodělky. Bez módů by byla hratelnost mnohem větší utrpení. Přesto i s nimi to bylo často o nervy.

Ale jedeme dál. Příběh je podivný skok, který nenavazuje na první díl, respektive nevysvětluje, jak se tam dostal. Dále pak pokračuje klišoidně, že je vám za scénáristy až trapně. Jakýkoliv dialog v rámci trhavé předrenderované ošklivé cutscény bolí vaše uši i mozek. Ve Firaxisu na tuty někdo dostal peníze za to, aby to bylo cringe až na půdu, nebo nedostal za svou práci zaplaceno vůbec. Jedno nebo druhé mohlo vést k něčemu tak amatérskému.
Uf, tak půjdeme do finále, ať se konečně dostaneme k těm 20% hodnocení, ne? Hm, ale proč je tam 80%. Protože se to naprosto skvěle hraje :D Ale naprosto. Jak taktická část na mapě tak především souboje jsou obrovské strategické pole. Jasan, hrajete dle podivných pravidel vytržených z kontextu reálného světa, na která musíte přistoupit. Musíte akceptovat všechny ty podivné schopnosti, které postavy mají, protože 90% z nich je nereálných a nijak k postavě nesedí ani nedávají v realitě smysl, ale herně jako celek fungují skvěle. Je to spíš taková elektronická komplexní deskovka. Po určité době je toho hodně, těch kombinací je přehršel a pokud opravdu chcete být silní a využít svého potenciálu, musíte se do hry ponořit a využívat vše, co jde a kombinovat, kombinovat, kombinovat. A že vám pak hra dá obrovskou sílu sílu jak bojovat s vyvolenými, kteří na začátku oprávněně vyvolávají strach.

XCOM 2, společně s War of the Chosen, se nijak v UFO sérii her neztratí. Má nejstrategičtější a nejzábavnější herní část. Je škoda, že ostatní věci jsou tak hrozně podprůměrné. Na druhou stranu, ani ostatní hry v nich nikdy moc neexcelovaly.

Hrozně bych si ale přál, kdyby jednou vyšel XCOM, který se bude brát vážně, který bude mít dospělý neotřepaný příběh a QoL části hry budou o level výše.

Přesto zatím – povinnost pro každého fandu UFO her.

Mnou zatím nerecenzovaný „první“ severský díl God of War jsem si náramně užil. Změna stylu ve prospěch k filmovosti a dospělosti mě hodně oslovila. Dohrál jsem ho ve stejné době jako první Horizon Zero Dawn, což jsem považoval za svým způsobem porovnatelné hry. Když jsem je v duchu hodnotil, Horizon mi přišel vždy o chloupek lepší, díky variabilnějším soubojům a silné sci-fi hlavní zápletce plné tajemna.

V bledě modrém tu mám stejnou situaci. Stojí proti sobě Ragnarok a Forbidden West. Přestože obě hry jsou skvělé a obě mají své špičkové aspekty, nyní musím ručičku vah bez skrupulí přesunout směrem ke God of War. Ta hra vyspěla po všech směrech a tam kde Forbidden West příběhově zmateně tápe ve snaze přinést ještě více šokující odhalení, Ragnarok s Kratovským klidem přináší nepřepálený ucelený dospělý příběh s obrovsky důležitým poselstvím (zvláště, pokud jste otec), a to hrozně oceňuji. Ale především i hratelně dozrál tak, že tu skvělou kombinaci průzkumu krásného světa, řešení hádanek a variabilních bojů člověk nechce opustit a nechce, aby skončila.

Ta hra je obrovská, ale nikdy nebudete mít pocit, že hrajete vatu. Celou dobu nasáváte severský svět s jeho postavami a příběhy. Stejně jako téměř všechny hry jsem vycucal God of War na 100% a byl to skvělý zážitek. Krom obsahu je hra naplněna i zábavnými mechanikami, které postupně odkrýváte a vrstvíte, ve stylu metroidvania her uspokojivě odhalujete díky nový m schopnostem stále nová místa. Ten efekt „dokončování“ jednotlivých míst alá Resident Evil sice možná není uplně story-friendly, ale hratelně to zbožňuju.

Bojový systém je díky promyšlenému stromu vlastností pro každou zbraň lahůdka. Dejte si s tím trochu té snahy a hrajete se všemi zbraněmi, nezůstaňte zacyklení ve stereotypním používání sekery. Ta hra má potenciál (a je) mít adrenalinové a chytré souboje.

V té mase obsahu je spousta aspektů, o kterých by se dalo mluvit. O plejáďe severských postav a mytických bytostech , jejich povahách a motivacích v rámci příběhu, o nepřátelích, soubojích, průzkumu, hádankách, mytologii, audio-vizuálu, hratelných postavách, hereckých výkonech … v té hře je toho tolik, že není smyslem projít jednu věc po druhé a odškrtnout si, že tam je . Některé věci vám možná po čuchu nebudou (já měl například problém s některými motivacemi postav, někdo zase s hraním za Atrea), ale prakticky nikdy to nebude natolik veliké, aby to negativně ovlivnilo zbytek zážitku . Ragnarok je moderní hra, která vám přináší možnost prožít skvělý příběh v neokoukaných kulisách za doprovodu vyladěné hratelnosti. Ponořte se a užívejte, protože Ragnarok je o emocích.

Kéž by existovalo více takových her, které vaši mysl pohltí takto propracovaným fantaskním světem.

Poznámka bokem: Ten vizuální HDR orgasmum ve Spark of the World – wooow. Jakožto vesmírný fanda jedna z nejkrásnějších věcí, co jsem na OLED TV viděl. Dokonalé spojení barev a černé.

Přesně před dvěma roky jsem napsal k původnímu (remasterovanému) Ratchetovi toto (http://dbher.cz/k31628):

...Myslel jsem, že půjde o dětskou hopsačku, ale ve skutečnosti jde o do posledního puntíku vyladěnou parádu se super hrdinou, skvělými hláškami, perfektním dabingem, plejádou mazecoidních zbraní, jejich ž vylepšování se u mě rovnalo skoro drogové závislosti (ne že bych to znal z osobní zkušenosti ), perfektního pocitu z boje, kdy každá zbraň má svoje místo, netradičním prostředím a v neposlední řadě nějakým kouzlem, které mě ne a ne pustit od hraní, dokud jsme neprozkoumal sebemenší píď a nevyřešil sebemenší záhadu a schovaný předmět. A to už je sakra známka kvality... 

Tehdy jsem hru dokonce dohrál dvakrát po sobě, abych mohl vylepšit všechny zbraně a měl tak jiný herní zážitek z boje. A dohrát hru dvakrát je v mém případě něco neslýchaného, v kontextu vzácného volného času dokonce pobuřujícího.

O dva roky později, nejnovější díl Ratcheta a Clanka pro PS5 (asi poslední hra, kterou jsem si kdy na PS5 koupil a koupím) a i Rift Apart je dohrán, podruhé.

Proč? Protože pro něj platí do posledního písmenka vše, co pro první díl. Je to jedna z těch mála her, kde dostanete nový díl, který se nesnaží o revoluci, ale evolučně se posunuje dopředu a je vyladěný do nejmenšího detailu. Je to jedna z těch her, kdy samotný nový obsah je pro vás další možnost strávit skvělý čas v super světě, se super postavami, se super hratelností.

Znovu se kárám – omlouvám se, že jsem kdy o Ratchetovi smýšlel jako o hře pro děti. 

Technická poznámka - na rozdíl od Digital Foundry jsem sáhl po performance modu bez RT. Boost v rozlišení oproti RT verzi je na 4k OLED TV hodně znatelný a těch pár RT efektů za to vůbec nestojí.

Přečtěte si Artanovu recenzi. Myslím, že jsem dokonalejší recenzi tento rok nečetl. U tak těžko uchopitelné hry jasně vystihl vše, s nadhledem i citem pro detail. Díky jejímu přečtení jsem si byl de-facto schopen pořádně utřídit poslední volně poletující myšlenky, které bylo těžké zařadit. Opravdu výjimečný komentář k výjimečné hře. Ke hře nejde říci snad nic nového a neopakovat Artana.

Můžu přidat tedy jen moji osobní zkušenost:

Hra má na mě anglického samouka dost těžký jazyk a dost času jsem si musel pomáhat slovníkem.

Naprosto chápu, že cesta je cíl, ale paradoxně ta hra náznaky vykresluje hrozně moc zajímavý svět a uzavření/vysvětlení nějakých linií se přímo nabízí a já bych ho fakt ocenil. Vždy, když takové příběhy zůstanou otevřené, přijde mi to spíše, že autor nevěděl, kam dál, než že by to byl umělecký záměr.

Stejně tak chápu, že pomalé tempo je vlastnost hry a šel jsem jí naproti, vždy hrál v noci v temné místnosti a u minihry s telefonem strávil přes hodinu a neměl pocit, že by hra nerespektovala můj čas. Přesto … někdy by lehká svižnost prospěla.

I kdyby nic jiného, i kdybyste nebyli okouzleni světem, postavami, melancholií, neuvěřitelně kreativními herními prvky, které jsem často nikde jinde ve hrách neviděl, tak vždycky tu bude ta perfektní atmosféra. Ale pozor, často přijde nečekaně, během toho „nudného“ hraní, kdy najednou prásk, a máte před očima vizuálně ambientní orgasmus, který propojuje všechny dosud stavěné berličky. Z řady takových scén by mohly být živé wallpapery. Jenže wallpaper ani pohyblivý by nedokázal zachytit, o čem mluvím. Museli byste zachovat ten jedinečný, pečlivě stavěný pocit. Často mě mrazilo v zádech, jen tak jsem se opřel a hleděl. Naprosto nepochopitelné, jak se dá čarovat se stylem a jednoduchou „2D“ vektorovou grafikou.

Vrcholem je pro mě profláklý koncert, který mi zrovna sloužil do herní výzvy. Když jsem hru vybíral, netušil jsem, že zrovna tato scéna, kvůli které hru do výzvy volím, bude tak silná. Pro běžného sledujícího na youtube se může jednat pouze o hezký klip, ale pro člověka, pro něhož se jedná o část „cesty“, jde téměř o meditativní zážitek (to říkám jako extrémně pragmatický, praktický a technický člověk).

Závěrem si dokážu si představit dokonalou hru, která bude sdílet tento originální přístup, cit pro audiovizuál ale bude si brát více z těch nejlepších adventur a silněji uchopí načrtnuté obrysy světa i postav. Nemusí jít nutně o doslovnost, jen pevnější uchopení. Existuje něco takového?

Trek to Yomi je jedna z her, kterou bych si asi nikdy bez herní výzvy 2024 nezahrál. Paradoxně není v sekci „Ve stínu pixeů - černobílá stylizace“, ale „Ztraceno v překladu – japonština“.

O japonskou kinematografii (a vlastně ani hry) se prakticky vůbec nezajímám, i když zepár jsem toho viděl/hrál. Proto možná samotný vstup do světa hry pro mě byl neokoukaný. Jak kvůli jazyku, stylizaci tak místnímu světu, který si bral dost z tamního folklóru. Což je asi dobře, protože kdybych se na hru hned od začátku díval kriticky objektivním zrakem, asi bych jí moc kladně neviděl.

Na hřeje řada věcí, které vám nemusí oprávněně sednout a není jich tam zase tolik skvělých, aby těm negativním zavřely ústa. Já se možná i díky správnému rozpoložení a poměrné malé délce hry celou dobu vezl na takové lehce nadprůměrně příjemné vlně, kdy pro herní zážitek byl jako sledování japonského večerníčku pro dospělé.

Přestože většinou u her nastavuji vyšší obtížnost, zde jsem u prvního „bosse“ obtížnost snížil na nízkou, protože jsem s normální neměl do té doby problém. Pokud bych tak neudělal, dost bych si pokazil to příjemné flow, které mě jako jediné u hry udrželo až do konce.

Jako takovou východní sondu tedy Trek to Yomi beru jako lehce příjemně strávený čas, ale objektivním pohledem, jakýkoliv aspekt hry – příběh, grafika, hratelnost, … nikdy nepřejde do stavu výjimečnosti.

Silent Hill 4: The Room byla jednou z her na začátku mé hráčské historie. Byla to první hra, která mi ukázala, jak tajemné a wtf hry můžou být. Byl to černý kůň všech her, který vyčníval mezi všemi těmi mainstreamy mých kamarádů. Od té doby jsem nehrál žádný jiný díl série, až do teď.

The Short Message pro mě bohužel Silent Hillem vůbec není, a to nejsem žádný fanda série, který by jí do morku kosti bránil. Ale ta atmosféra tam prostě vůbec není. To by nutně nemusel být problém, kdyby šlo o dobrou hru, což dle mě není.

Pokud už máte něco odkoukáno, odehráno a hlavně odžito, budete mít pocit, že sledujete mezi řádky schované výukové video pro náctileté, jak pracovat s depresemi, jak si nechat pomoci a jak se hlavně nezabít. Což zase – to pro cílovku vůbec nemusí být špatná věc a vlastně se může jednat o chvályhodný přístup. Ale pokud hrajete hry / zažíváte příběhy, aby vás obohatili, tak zde ujel vlak.

S hratelného hlediska je to vykoštěná hříčka, která se na konci stane téměř nehratelnou, kvůli své nesmyslné nepřehlednosti a frustrující obtížnosti.

Na druhou stranu, vše na hře nesmrdí. Atmosféra tam místy je a například úryvek o matce, která se nestarala o svoje děti, protože přeci má taky nárok na život, byl z jejího pohledu napsán tak skvěle, že ve mně jako v čerstvém otci doslova uvařila krev a z těch činů mě mrazilo. Bohužel jedna vlaštovka jaro nedělá a tak The Short Message v mé herní paměti velkou díru neudělalo.

Lovecraftem jsem prakticky nepolíbený. Nejsem fanda, ne nutně, že bych ho neměl rád, spíš s absence zkušeností. Sem tam nějaké film nebo hra, které se o téma opírají, dokonce jednou deskovka. Samotná premisa velkého tajemného zla je mi ale sympatická.

U herního ztvárnění povídky, která je 100 let stará, je nutné mít věk silně na zřeteli. Protože megalomanství a přehnaná vizualizace dneška, je tu nahrazeno komorním přístupem. Nutno podotknout, že od prvních minut cítíte, jak dobře napsané i namluvené to je.

Pokud chcete vyprávět o nebezpečném tajemnu, je hrozně těžké balancovat na té hraně, co ještě říct můžete, jak a co musí být ještě schováno. A to Dagon dělá vzhledem k svému věku a vzhledem k faktu, že v době napsání asi žádný dnešní hráč ještě nežil, skvěle.

Drhou stranou je pak samotná vizualizace a ta hratelnost, když už jsme u hry. Tady nutno zmínit, že jsem hrál hru ve VR a rovnou k věci – hůře optimalizovanou hru jsem nikdy ve VR nehrál. V té hře je očividně něco špatně, protože nedokáže jet přes 50 fps. Ve chvíli, kdy koukáte na 3 objekty a rozplizlé textury, je to nesmysl. Tam, kde ve VR potřebujete 90+fps a HL:Alyx vám je v pohodě dává, tak zde to absolutně nedává smysl.

Naštěstí se jedná prakticky o „staying simulator“, je to vizualizovaná povídka, kde jediná interaktivita spočívá v hledání míst, kam kliknout pro přečtení dalšího textu či najití meta zajímavosti o povídce. Z tohoto pohledu musíte vědět, co od „hry“ očekávat a pak vás nemůže zklamat.
Samotný vizuál, byť jednoduchý, mě vůbec neurážel a a například vypuštěné moře plné bahna a potvor vypadalo ve VR náležitě nechutně.

Pokud tedy pominu technické problémy, nejvíce mi vadí, že je hra taková prcek, že se nepokusili tvůrci o větší invenci a neudělali místo hodinové vizualizace spíše krátkou 4-5 hodinovou atmosferickou lineární hru na motivy povídky. Ale znovu – to si asi stěžuji, že hruška není jabko.

Jsem typický hráč, co tíhne k příběhu a dokáže hratelnosti odpustit dost, když za to příběh stojí. Fahrenheit: Indigo Prophecy byla první hra od studia Quantic Dream, která mě před dlouhými lety očarovala a ukázala, jak vlastně hry můžou být filmové. Už tehdy jsem cítil, že se ta civilní stránka hodně přelije do fantaskní a hra z toho zrovna netěží, ale mé mladé já to dost tolerovalo, ba dokonce i vítalo. Pak přišel Heavy Rain, který si mě omotal hned prvním PS3 trailerem, leč jsem ho hrál až dost let po vydání na PS4 Pro a to už člověk cítí, že ta hra nezestárla nejlépe. Přesto jsem si hru náramně užil i díky tomu, že zůstala v civilní rovině po celou dobu.

A pak tu máme „dnešní“ Beyond: Two Souls, které také hraji po 11 letech od vydání, a to v herní branži je moře času. A vypálím to rovnou – David Cage není dobrý režisér a není vyspělý a vypsaný scénárista. Beyond: Two Souls má obrovský potenciál, skvělé herce a místy neotřelé prostředí, což jsou skvělé ingredience, se kterými můžete upéci po čertech dobrej dort. Bohužel hra se topí v klišé příběhu, světu, který nefunguje (a tvůrci to ví, proto nejdou ani cm do hloubky) a ani to větvení vlastně vůbec nefunguje tak, jak by si člověk představoval. Vaše volby jsou spíš na úrovni „jaké tričko si vezmu“ než „jaký osud si zvolím“. Samozřejmě lehce přeháním, ale volnost je tu značně omezená. Už samotný fakt, že skáčete v čase sem a tam vám dává jasně najevo, že vaše rozhodnutí jsou vždy omezeny jen na tu jednu kapitolu a to je hrozná škoda. 

Nejvíce mě mrzí, že skvělé momenty, skvělé herecké výkony (Ellen Page to táhne, co to jde a Dafoe jakbysmet), jsou se skálopevnou pravidelností podkopávány zcela stupidními dialogy, scénami a příběhovými vruty. Jsou to momenty, kdy čučíte na obrazovku a je vám trapně.

Nejsilnější je hra právě v těch komorních momentech, převážně s malou Jodie, jakmile se ale hra dotkne té fantaskní linky, naplno se projeví, jak tvůrci absolutně neumí budovat ani atmosféru, ani svět a ruce vám v metaforických slzách spadnou do dlaní hodně krát. Upřímně, tak špatnou a naivně napsanou sci-fi linku jsem už dlouho neviděl a o úletech typu pouštní duchové ani nemluvit. V ten moment už mě hra ztratilo totálně.

Nejvíce se tak bojím, aby i Detroit: Become Human nedopadl podobně, protože na něj se těším také od prvního traileru.

Lze hru zdarma hodnotit negativně? Samozřejmě, že lze. Lze ji dokonce uplně rozcupovat :) Hra je dobrá nebo špatná nehledě na cenu. To druhé naštěstí není případ Captain Spirit.

Rukopis tvůrců Life is Strange jde zde silně cítit. A to ne jen kvůli stejnému grafickému stylu a indie hudbě, ale právě kvůli důrazu na postavy a interaktivní hratelnost, kde především prozkoumáváte svět a krotíte nitky osudu světa, jehož se cítíte se být součástí.

Dané téma na mě působilo silně, byť jsem ho zažil jen velice částečně. Jako novodobý otec jsem jsem z postavy Chrisova otce cítil nekompromisní odpor. Já naprosto vědomě chápu, že každá postava, každý člověk, má svůj příběh a historii a vše je nutné brát v jejich kontextu, ale pokud jde o dítě, to má vždy nejvyšší prioritu.
Umřela ti žena? Tragické, soucítím, ale vzchop se, máš tu syna, o kterého se musíš postarat.
Nevyšla ti sportovní kariéra? Smutné, smiř se s tím, jdi dál, jeden klučina tě tu potřebuje.
Máš problémy s alkoholem? Vyhledej pomoc, máš tu Chrisovy prarodiče. Netahej to sviňstvo domů.
Ztratil jsi práci? Tak přestaň chlastat a konečně se vzchop. Ty seš tady ten dospělej, ty si dej svoje sračky do pořádku a dej se do kupy. Ještě jednou sáhneš na svoje dítě, tak já přijdu za tebou do virtuálního světa a strčím ti petardu, co jsem našel v garáži ve skříni, do zadele. Herní konzole k vánocům, neherní konzole k vánocům.
Hezky vyměníš vysedávání u zápasů a litování se za kvalitní čas strávenej se svým klukem a víc se o tom nebudem bavit. Ať má kluk dětství, na který může vzpomínat!
A jestli ne, tak vemu Max Caulfield, vrátím se v čase, svedu tvou ženu, aby takhle zpropadená linka nikdy nenastala.

Pokud měl Captain Spirit nalákat na druhý díl, u mě se to rozhodně povedlo. Přestože se těším na ústřední dvojici, moje prvotní motivace bude dozvědět se něco více z osudu Chrise.

@JohnCZ napsal svou recenzi naprosto excelentně. Není nic co dodat. Snad jen - dohrajte jí tak, abyste splnili všechny konce (achievementy napoví). Teprve potom hra odhalí svou pravou hloubku. Zvláště, když je váš první průchod ten ... definitivní. Když se pak dočtete, že tvůrkyně vycházela z vlastní zkušenosti, se smutkem rozjímáte, která ta větev se asi stala v reálu a jen doufáte...

Pro samotný příběh nebo možnosti ho větvit hru určitě nehrajte. Není to tragédie, ale nestojí to za to. Emily Is Away si zahrajte, pokud máte slabost pro neuspokojené romantické linky a především pocházíte a chcete nasát atmosféru pradávného chatování pomocí ICQ.
Sám jsem jedním z nich. Na uživatele ICQ se váže takový fenomém, že i po spoustě letech jeho nepoužívání, si stále pamatují svoje číslo. A hádejte co .... z paty - 343391902. Nechápu, že si něco takového pamatuju, když ani neznám číslo na svou ženu a se zapamatováním jejich narozenin jsem taky často na štíru.

Little Orpheus to má těžké. Na jednu stranu má spoustu šarmu, na druhé banální hratelnost mnohdy se skládající jen z držení tlačítka doprava. To je někdy tak okaté, že stačí držet neustále tlačítko doprava a i pasáže, kde byste měli nějak časovat svůj postup, magicky vycházejí přesně do vašeho kroku. Což teoreticky může reflektovat Ivanovo "vymyšlené" vyprávění, kdy měl také vždy z pekla štěstí.
Na jedné straně tu máme nádherné scenérie (v epilogu jsem dostal hroznou chuť na BioShock Infinite), na druhé generické pasáže.
Na jedné straně můžete o obtížnosti říct, že je odpočinková, na druhé budete poslední lvl opakovat tak 20x.
Na jedné straně můžete říct, že premisa příběhu a její zahrání je perfektně svěží, na druhé vás může otrávit extrémně otevřený konec, který sice jasně naznačuje, kde je pravda, ale neřekne vám, co se tedy ve skutečnosti dělo.

Dokážu si představit, že kdyby šla hra více do hloubky z hlediska hratelnosti, neodbyla příběh, zamiloval bych si ji. Takhle je to jen příjemná hříčka s šarmem, která pro lidi preferující hratelnost bude nehratelná.

Jsem velice zvědav, jak si chlapci poradí s druhým Vampire: The Masquerade - Bloodlines 2 .

Velké, velké zklamání. Předně nutno říct
- vůbec mi nevadí ukecané hry
- vůbec mi nevadí hry upozaďující hratelnost za příběhem
- vůbec mi nevadí, když není příběh doslovný a má prostor pro interpretaci
Naopak jedny z nejlepších her co jsem hrál vykazují různý znaky výše.

Eastward si ze všeho bere bohužel to horší. Bojím se, že to jediné, co je na Eastward kladné, je vizuální styl, lehce nadprůměrné puzzle/bojové části a jakýsi závan potenciálně zajímavého světa, který tam však nakonec není.

Eastward měl obrovský potenciál a mohla z něj být klidně devítková hra. Jenže jí sakra chybí pevná ruka producenta/editora, který by jí osekal a udal jednotnější směr a přidal řadu iterací, kterými by se prošlo testování kvality, aby vyházelo, předělalo, přepsalo a upravilo spoustu míst.

Takhle máme před sebou hru, která je:
- nesmyslně natahovaná balastem. Kdyby ta hra byla čtvrtinová, maximálně třetinová, obrovsky by jí to pomohlo, samozřejmě pokud by se škrtalo na správných místech - nadbytečné postavy, nadbytečné texty, nadbytečné úkoly
- nedospělá a dětinská. Nemyslím graficky. Dokonce chápu i tu příběhovou stylizaci a posazení do pohledu "malé holky", ale to není omluva pro to, aby se tam 90% postav chovalo naprosto hloupě a bořilo jakýkoliv pokus o budování světa. Postavy v Eastward budete nenávidět - je jich spoustu, jsou ukecané a nudné.
- v nefunkčním světě. Hra od začátku nastiňuje zajímavý svět, ale čím hra pokračuje dále, tím se se představa o nějaké koherentní vizi bortí, celý svět je jen nutné zlo, aby mohl grafik do něčeho vysypat svoje nápady a um. Cokoliv se ale děje, jakkoliv svět funguje, je zcela nesmyslné a nefunkční. Až dojde na "kapitolu s opicemi", vše vyeskaluje do tak absurdního nesmyslu, že si uvědomíte, že tohle nikdy nebmělo být ani náznakem vážné a že jde o pouhou pohádku ve stylu pejska a kočičky vařící dort.
- naplněna nedomyšleným, naivním, hloupým a záměrně děravým příběhem. A tohle bolí nejvíce. Ledacos hře odpustím, pokud má dobrý příběh. Eastward se chvíli tváří, že má svá tajemství a že odkrývá karty záměrně pomalu. Ovšem jak příběh graduje ke konci, dojde vám, že scénárista stejně jako v případě světa, nemá příběh pevně v rukou. Plno věcí není vysvětlených z jednoduchého důvodu - scénárista je nemá domyšlené, sám je neví. Drtivá většina je zobrazena jen tak, aby se nemuselo moc přemýšlet nad detaily. Když se z těch kousků má pak upéct nějaké finále, smutně koukáte, k jakým trampotám musí příběh sahat, aby se posunul dále. V kontrastu s tím, že víte, jak silné příběhy i jednoduchá grafika může nabídnout (To the Moon ), ve vás Eastward nevyvolá žádné pocity, natož silné. Maximálně vám protočí panenky.

A to všechno je hrozná škoda, protože tam jsou slibné náznaky. Některé postavy jsou opravdu sympatické a vypadají, že mají zajímavý background, některé momenty, kdy hrála tajemná hudba a vy jste se procházely unikátními pasážemi, měli svou super atmosféru. To vše jsou bohužel záblesky toho, co Eastward mohl být, ale určitě není.

Nenechte se zlákat vizuálem a ušetřete se od zcela neopodstatněných 30hodin herní doby.

příjemnou atmosféru

Já se svezl na krásné vlně nostalgie. Původní XCOM byla jedna z prvních her, co jsem hrál a dohrál. "Remake" od Firaxis zbožňuju také. Xenonautům lze lecos vyčíst, jako občas složitou práci s patry, opakující se mapy, neoprávněné pomalá načítání i na silném PC, ale to co tam má být, tam je.
Ten pocit, kdy v retro příjemném, byť detailním grafickém hávu bráníte zemi před "mimozemskou invazí", budujete základny a především zkoumáte a takticky bojujete. Tohle vše funguje na jedničku a mně se nostalgie nastartovala na maximum. A to už jsem zažil pár zklamání, kdy se opar nostalgie rozplynul a člověk zůstal zírat na šedé nefunkční meh. Tohle není ten případ.

Pokud jste fandy původního XCOMu, určitě doporučuju. Pro ten zbytek, co chtějí zkusit nějakou taktickou věc tohoto typu, bych asi volil nové XCOMy od Firaxisu.

Chuchel je moje první plnohodnotné setkání s Amanitou. Jejich hry mě vždy na Steamu přitahovaly a těšil jsem se, až si je zahraji. Kdysi dávno jsem si dokonce koupil ve stánku CD s Machinariem, chvílí ho hrál a jako milovník adventur byl nadšen, než se mi CD pokazilo

Z Chuchela jsem byl první minuty nadšen. Krásný vizuál, vtipně ztřeštěné postavy a šílené karikaturní bytůstky. Než jsem si však uvědomil, že ta ztřeštěnost se neustále opakuje ve stejném duchu a mě to začíná ubíjet. Žádná náznak příběhu nebo nějak hodnotný obsah. Chuchel je v tomto extrémně plochý a je to vyloženě hra dělaná k tomu, aby ji sledovali malé děti, které nemají problém se desetkrát po sobě smát stejným vylomeninám.

Hrát jí bohužel musí někdo starší, protože minihry a některé puzzly by pravděpodobně nezvládly. Minihry tu jsou jednoduché hříčky a jen díky tomu, že jsou relativně krátké, jednoduché a mění se, se dají vydržet.

Ve finále jsem byl nakonec rád, že hra je překvapivě krátká, protože jsem v ní nechtěl trávit více času.
Věřím, (i dle hodnocení) že další hry od Amanity budou už jiné kafe.

Na doporučení bývalého herního redaktora Lukáše Grygara jsem zkusil tuto hříčku, která vznikla v rámci prací na FAMU, v oboru herního designu od Terezy Kotěšovcové.

Nevím, co přesně jsem čekal, nějakou vytříbenou pointu, mindfucky ve stylu Stanley Parable nebo nějaký děsně originální herní prvek možná. Na poměry práce jednoho začínajícího studenta, navíc asi v rámci relativně malého časového období, se asi jedná o docela slušný výkon. Z hlediska hráče, který sice může být rozmlsaný závratnou produkcí velkých her, ale stále stojí nohama na zemi a dokáže ocenit kdejakou indie maličkost, to zas taková hitparáda není.

War on Wardrobes je extrémně kratičká hříčka, která mi připomíná úlety, které jsem hrál tak 15 let nazpět. Celá premisa hry je v tom, jak by to asi vypadalo, kdyby fráze „slevy útočí“, byla brána více doslovně.

Z toho hra dokáže vykřesat pár vtipných situací, pár narážek a pak prostě končí.

Nenechte se mýlit, že by přinášela nějakou hlubokou zprávu o konzumerismu, na to nemá ani formu, ani obsah. Zbývá tedy pak jen samotný gameplay a to je děs a bída. Trošku si pochodíte, párkrát vyskočíte, použijete dvě zbraně a utečete pár skříním. To je bez nadsázky vše.

Přeju tvůrkyni hodně štěstí při další tvorbě, určitě se při vývoji spoustu naučila a celé to splnilo účel a nepochybuji, že od ní jednou uvidíme něco herně smysluplnějšího a ucelenějšího. Za mě ale War on Wardrobes není hra, která by mohla běžnému hráči něco nabídnout.

Hru jsem získal na PS zdarma a popravdě nikdy netušil, že si jí opravdu zahraju. Vysoká hodnocení posledního dílu na PS5 mě ale přesvědčila, že si tímto remasterem doplním vzdělání.

A jajks, jak jsem se zase jednou zmýlil a přesvědčil o tom, že by člověk neměl dělat unáhlené závěry. Myslel jsem, že půjde o dětskou hopsačku, ale ve skutečnosti jde o do posledního puntíku vyladěnou parádu se super hrdinou, skvělými hláškami, perfektním dabingem, plejádou mazecoidních zbraní, jejižch vylepšování se u mě rovnalo skoro drogové závislosti (ne že bych to znal z osobní zkušenosti ), perfektního pocitu z boje, kdy každá zbraň má svoje místo, netradičním prostředím a v neposlední řadě nějakým kouzlem, které mě ne a ne pustit od hraní, dokud jsme neprozkoumal sebemenší píď a nevyřešil sebemenší záhadu a schovaný předmět. A to už je sakra známka kvality.

Ratchetovi se tímto omlouvám a těším se na naše další setkání.

Nejsem vyloženě fanda rogule-like(lite) her, ale extrémně kladné hodnocení na Steamu mě přesvědčilo, abych dal Dead Cells šanci. Přeci jen 97% od více než sto tisíc lidí není špatný výsledek.

První dvě hodiny se musím přiznat byly utrpení. Když jsem zjistil po své první smrti, že celý můj postup byl zahozen a to tak, že si nenesu vůbec nic dále, ani sebemenší schopnost nebo věc, pouze to, co jsem se sám naučil, tak jsem chtěl se hrou seknout. Nevěřil jsem, že dokážu beze smrti přejít až do bodu, kdy se určité části zachovají.

Když jsem dal ale hře ještě šanci a s vypětím sil se mi to podařilo, byl jsem zaháčkovaný ve smyčce, kdy každá další smrt mě učinila lepším a to především skillem. Obtížnost byla zvolena přesně na hraně, kdy jsem to chtěl vzdát a kdy jsem měl neuvěřitelný pocit satisfakce z úspěchu.

Nakonec konec padnul a ze mě obrovská úleva. Když jsem pak zjistil, že pro opravdový konec bych hru musel dohrát vícekrát, ta na to už jsem koule neměl, to mi přišlo jako bičovat se do vlastních zad, zvlášť, když tam venku čeká tolik skvělých příběhů v jiných, mnohem přístupnějších hrách. A když už jsme u toho příběhu, ten sice vyprávěn krásně na pozadí tajemně, moje nároky však neuspokojil ani trochu. Co jsem pak shlédnul na YouTube od lidí, co tomu dali dalších 100 hodin, aby viděli „pravé konce“, tak jsem nebyl o nic více ohromen.

Nemůžu tedy porovnávat s mnoha jinými hrami z žánru (FTL zatím nic nepřekonává), ale musím uznat, že hra mě dokázala zaháčkovat stylem, na který nejsem zvyklý, ale subjektivně to není zkušenost, kterou bych si chtěl v blízké budoucnosti zopakovat. Dost smíšené pocity

Jeden z exkluzivit restů, který jsem si zahrál až na PS5, kde jde FPS sice k 60 za sekundu, ale paradoxně ne vždy. Ani „bájný výkon“ konzole „bez limitů“ očividně nestačí na hru ve full hd z roku 2015. Taky glitch s poskakující lucernou není žádná hitparáda.

Co mě hned ze začátku hry překvapilo, jak hrozně moc zestárla ani ne tak grafika, ale obličejové animace a mimika. To, co bylo v roce 2015 na technologické špici dnes vypadá často strnule a nepřirozeně a neustále to odvádí pozornost od ponoření se do příběhu.

Ten na začátku vypadá jako hrozné béčko, včetně aktérů složených především ze „sexy omladiny“, ale až bych to čekal nejméně, příběh nakonec není zas tak extrémně blbý a má momenty, kdy mě nečekaně překvapil.

Sice jde stále spíše o takovou tu béčkovou vyvražďovačku, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se párkrát dost nebál. Oceňuji také, že nešlo čistě o choose your path, ale že v rámci menu bylo možné vidět jednotlivé postavy, povahové rysy a vzájemný vztah, což umožnovalo do určité míry volit rozhodnutí. To jste mohli ovlivňovat i skrze nejasné nápovědy, které šli cestou nalézt.

Myslím, že to hezky rozšířilo vrstvu hratelnosti a rozhodně jsem se cítil, že víc hraji, než sleduji.

Pro příběhové hry mám slabost, ani vyloženě tento typ her, které leckdo zatracuje pro minimální hratelnost, mě nevadí, ba naopak, pár skvělých her tohoto typu jsem hrál. Until Dawn sice nepatří mezi nejlepší z nich, ale rozhodně jde o lepší kousek, než jsem čekal a dobře jsem se bavil.

Brothers: A Tale of Two Sons jsem miloval, It Takes Two stále ještě nehrál. Do prostředního A Way Out jsem se pustil s kamarádem s tím, že jsem po hře po očku pokukoval od jejího vydání a jediné, co jsem znal, byl původní trailer, screeny a fakt, že jde o split screen online coop, což bylo netradiční.

Řeknu to na rozdíl od jiných recenzí stručně – pokud jste alespoň trochu co-op pozitivní, A Way Out si zahrát prostě musíte. Stejně tak pokud jste fanda Shawshank Redemption. To ovšem neznamená, že je hra perfektní.

Hra má skvělý rozjezd, vše funguje parádně, grafika je krásná a vy se cítíte, jako byste byli hlavní postavy ve filmu. A to doslova. Po nějaké době si totiž začnete všímat, že každá další kapitola je jak vystřižená z nějakého kultovního dobového bijáku. A někdy to doslova znamená, že jde stranou přirozené flow hry nebo konzistentnost příběhu. Uplně vidím, jak si tvůrci řekli „tohle je cool, to tam musí být“ a tak okolo toho udělali celou kapitolu.

Herně je to pořád skvělé, rozmanité a zábavné, ale moje vnitřní duše oceňující dobré příběhy mnohokrát trpěla. Definitivní zákeřné probodnutí ale přišlo na samém závěru. Nebudu prozrazovat příběh, ale osobně mi to přišlo jako finální kapka, kdy už jsem dále nemohl snést snahu tvůrců dát do hry cokoliv, co někde viděli. Finále je tak příběhově mimo a tak moc křičí „toto bylo strašně cool v deseti jiných filmech“, až je mi tvůrců líto, že si nebyli vědomi, jak trapnou tečku za hrou tvoří. Hrajete to a smutně koukáte na další a další moment, kdy vidíte pod ruce tvůrců, jak se snažili udělat hru hrozně zajímavou, a přitom jen splácali další dort od pejska a kočičky.

Takže ještě jednou – pokud jste alespoň trochu co-op pozitivní, musíte si A Way Out zahrát. Neočekávejte ale skvělý filmový příběh. Očekávejte 30 filmů poslepovaných do sebe.

První Stalker jsem hrál ještě v relativním dětství na střední škole (nebo snad i základce) a byla to jedna z těch her, které formovali moje herní já. Vše bylo nové, neokoukané a extrémně vtahující. Pamatuju si, jak byl Černobyl ve hře něco silně tajemného, až magického, jak jsem hru nebral ani jako hru, ale jako tajemnou schránku, ke které mám přístup jenom já. Těžko se to popisuje, ale když jsem se pohyboval zónou, cítil jsme se více býti blízko samotné elektrárny, než před svým počítačem. Jak se člověk ošlehává více a více hrami, hraní se mnohem více stává systémové. Mnohem více vidíte místo postav v příběhu jen modely, které vám dávají úkoly, které neděláte, abyste je prožili, ale abyste získali abstraktní zkušenost, a tak dále. A to je hrozná škoda.

Myslel jsem, že už se to moc nezmění, ale naštěstí jsou zde pak hry, kterou vás zase hodí do těch silných emocí. Každá hra to udělá jinak. U mě to bylo třeba před pár lety hraní The Last of Us, které mě odrovnalo svým příběhem, atmosférou a postavami, nebo před rokem a půl naprosté ponoření a nostalgie u Half-Life: Alyx. Tam mě ta hra opravdu vystřelila do pocitů, které jsem míval na začátku svého hraní.

Jaké může být hrát hru jako Stalker Call of Pripyat, která je již 13 let stará a hraje ji člověk, který je od dob, kdy ho první díl nadchnul, herně dost jinde? Překvapivě skvěle, byť jinak, než se to povedlo The Last of Us nebo Alyx.

Předně musím poznamenat, že hru jsem hrál s ABR modem, který hru graficky posune blíže k současnosti a poladí řadu věcí, ale herně zůstává velice věrný originálu, což pro mě je důležité. Hra mi prakticky vůbec nepadala.

Co jsem dostal, bych rozhodně nemohl doporučit kde komu. Hratelnost je těžká a syrová (částečně kvůli ABR), nikdo vás nevede za ručičku, není tady několik desítek UI berliček, aby vás hra neustále držela přikované u obrazovky, které by neustále hlídali, že se na hru nenaštvete a budete se cítit dobře. Svět tu prostě je, nějak se chová a ty jsi do něj jako hráč hozen a je mu jedno, jestli se s ním dokážeš pobrat. Nebude tě vést za ručičku, navádět minimapkou na kdejakou lokaci, držet tě za ručičku a poskytovat ti úkoly jak na běžícím pásu, kdy ti jde jen o to si odškrtnout další list ze seznamu.

Musím se přiznat, že mě hraní ze začátku trochu bolelo. Najednou jsem se rozvzpomněl, že takto to opravdu dříve bývalo a že jsme vlastně dost zlenivěli. Po pár hodinách jsem se ale do světa Stalkera znovu ponořil a užíval si to dokonalé sychravé radioaktivní prostředí, kde smrt číhá za každým rohem a umí být pekelně krutá a rychlá. Užíval jsem si ukrajinský jazyk, což se ve hrách moc nevidí a snažil se v RP stylu vžít do role zubožené duše putující tou nehostinnou krajinou. Občas mě z role vytrhlo neustále save/load, ale i to dříve ke hraní patřilo

Lehce mě zklamal příběh, ale na druhou stranu jde ve stylu původních dílů, které optikou mého mladšího já byly naprosto super, byť mé současné já se již posunulo trochu někam jinam.

Moc se těším na Stalker 2, lidem z UA držím palce, ať se jim to vše podaří zdárně dokončit a hlavně ať jsou všici v bezpečí a zdraví.