Byť nejsem žádný sjížděč retro zážitků, vůbec se hraní starších her nevyhýbám. Asi i proto, že kvůli mému věku mám na starší hry jedny z nejlepších vzpomínek. Můj nejstarší zářez byl asi Loom a náramně jsem si ho užil, přesto většina mého omezeného playlistu je z her mladších. I proto, že člověk přes tu vrstvu nostalgie většinou dost pozná, jak některé prvky nezestárly zrovna s grácií a herní zážitek strmě padá dolů. O to více ke starší hře musí člověk přistupovat s jistou tolerancí.

Proto pro mě bylo největší překvapení, jak Resident Evil, hra, jejíž mechaniky se v tomto HD remasteru nezměnili po skoro 30 let (po dobu, co jsem se k ní teprve dostal), se hraje celou dobu naprosto parádně. Jasně, poznáte na ní stáří, ale v tomto případně to nemá za herní zážitek vůbec vliv. I díky existujícímu modu, který dost podstatně vylepší kvalitu pozadí a samotným změnám v HD remasteru, které zpříjemní ovládání, tak pocítíte stáří jen v tom, že na vás dýchá nostalgie.

Samotný gameplay je ale parádně osvěžující. Pomalý, rozvážný, ale neotřelý, pokud jste nic ze série ještě nehráli, což já kromě poměrně akčního RE5 nehrál. Naprosto jsem tak propadl kouzlu béčkově tajemného panství, pomalého odkrývání, detailního prozkoumávání, minimalismu, kde se každá kulka počítá, zabarvování mapy do zelena i adventurním puzzlům.

Po celou domu člověka příjemně mrazí z té nostalgie. Ta sice nedokáže zakrýt některé fakt těžké kalibry v podobně hrozného dabingu a béčkového příběhu, ale vše je jakž takž na hraně, aby vás to nevystřelilo z ponoření se do hry.

Chtěl jsem si asi trošku doplnit herní vzdělání, ale když jsem zjistil, že i kompletně zmodernizovaný druhý a třetí díl neztratily absolutně nic na všech kladech původní hry, zdá se, že má série nového fandu.