XCOM 2: War of the Chosen

Nejsem asi úplně ideální kandidát na hodnocení Války Vyvolených jakožto rozšíření původní hry. Z té si totiž pamatuju souběžně málo a moc, s prackou na tepně vím, že tu jsou noví ukecaní emzáci, zombíci, a přátelské frakce, zbytek mám ovšem v mlze a možná to tam bylo už tehdy, možná ne. S jistotou mohu prohlásit jen to, že jsem se tentokrát bavil ještě o pár chlupů líp, než před šesti lety, přestože je to pořád jeden velkej chaotickej grind plnej otravností a tolika okouzlující optimalizace, kdy to jede úplně stejně a flirtuje se stejnými frame dropy i po upgradu na rtx kartu, schopnější procák, a 64gb RAM. 
 
Pobyt na strategické mapě je ještě větším voserem, než v minulosti, neb na Vás prostě skáče a ustavičně žvatlá víc hlav a upomínek. Přerušit navazování důležitého kontaktu a zaletět si místo toho rychle na druhý konec planety, abych posbíral zásoby, přestože bych prostě mohl poslat menší tým ony zásoby vyzvednout, je stále běžnou praxí v čiré demenci, nově navíc posilněnou skrytými akcemi, při kterých kolikrát přesně to stejně dělám. Nicméně není fér říct, že je to jen kvanta samoúčelného nového bordelu - naopak tento nový bordel existuje jako odpověď na mnohé již zaběhlé bordely, eg. zmíněné skryté akce se dělají samy a můžu s jejich pomocí třeba získat nové kontakty, aniž bych musel shánět nové inženýry nebo stavět nové místnosti, sbírat ony zásoby či informace, aniž bych kvůli nim musel z východní Evropy cestovat do Zimbabwe a tam dřepět 6 herních dnů, zajistit si okamžité navazování kontaktů, odebrat pár čtverečků z avatara, a tak dále, a vše za běžného pochodu v průběhu normálních misí. Mimo tyto mise tu nyní taky máme kartičky frakcí, kdy čím lépe dané frakci pohoňkáte, tím lepší kartičky na pasivní bonusy Vám nabídnou. Taktéž si můžete místo zásob zaletět na území daných frakcí a zrychlit stavební či léčebné práce, popř. svůj neúnavný skenr vydrtit i nad zesílením Vaší kocábky. Takže jo, je to pořád grind, ale rozhodně není tak jednotvárný a předvídatelný.

A obdobně frešově voní i mise samotné, páč společně s novými typy enemáků tu máme i nové schopnosti Vašich žoldáků, novou možnost mezi žoldáky budovat a postupně vylepšovat vztahy, ze kterých posléze na bojišti vycházejí zase nové unikátní možnosti - přičemž zde zaplaťsatan žádné milenecké neshody nehrozí - a samotné Vyvolené, tři sourozence se  Silverovým-Russellovým syndromem, kteří se rádi nevítaně přivtěří na každou párty, aby všem přítomným zkazili den. Vyvolení se v průběhu kampaně vyvíjejí, nabírají nové síly a odbourávají staré slabiny, a každý jednotlivý z nich má kolem každého svého turbokrůčku tolik namachrovaných keců, že jsem se hnal za jejich vyhubením striktně kvůli umlčení. A i tento stimul stačil, bytostně jsem je nenáviděl, a naštěstí jsem je nevnímal jako laciné instakilly mých ušlechtilých vojáčků; mohu svědomě přiznat, že za zpravidla každou smrtí mezi mými vojáčky stál nějaký zatoulaný mozkoprd na mém konci. A je opět krajně důležité jít tomu riziku smrti a ztráty i těch nejlepších vojínů a vojand chrabře naproti, ergo dle mého je Iron Man povinností. Bez něj bych save scummingu neodolal, a tím by v tom zbylo toliko zábavy jako vitamínů v dušený mrkvi.

Suma sumárum ta základní hratelnostní smyčka výstavby úctyhodné kocábky, tahových misí s neskutečnou přemírou možností přístupu, péče o své družstvo, a následného zármutku nad nevyhnutelnými ztrátami - ta je echt pořád stejně tak pekelně návyková jako před lety. Nicméně až nyní skýtá dostatek hloubky a variability na to, abych s klidem na tepně mohl seznat, že jsem se královsky bavil nepřetržitě, a protentokrát nepochybuju, že si to střihnu i opakovaně.