Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

God of War Ragnarök

09.11.2022
90
49 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Pokračování úspěšné hry God of War z roku 2018 a ukončení severské ságy této série.

Příběh se odehrává o několik let později po skončení předešlého dílu. Kratos a jeho syn Atreus se vydávají do devíti světů, hledat odpovědi na své otázky a zároveň získávat nové spojence do závěrečné bitvy proti severským bohům, která podle předpovědi ukončí svět. Této události se říká Ragnarök.

Kromě hlavních postav se vrací také jejich společník Mimir (respektive jeho useknutá hlava), dále Freya a trpasličí bratři Brok a Sindri. Mezi nové postavy se řadí severský bůh hromu Thor, který půjde hlavním hrdinům po krku. Objeví se zde také původní severský bůh války Týr, žijící obryně Angrboda a další.

Po stránce hratelnosti se znovu prozkoumávají rozsáhlé světy, řeší se hádanky a bojuje se proti nekonečné hordě nepřátel od různých mytologických monster až po severské bohy. Vrací se opět systém RPG prvků pro vylepšování dovedností hlavních postav. Soubojový systém je propracovanější a více vertikální, kdy se Kratos může za pomocí čepel chaosu přitáhnout ke vzdušným nepřátelům. Ostatní zbraně byli také značně vylepšeny a důležitější roli hraje například i štít z minulého dílu, který je nutné daleko více používat při soubojích.

Navštěvování starých známých lokací má novější nádech, kterého je dosaženo za pomocí vizuálních a designových změn a díky mrazivé Fimbulské zimě, která zachvátila svět. V některých lokacích Kratos se synem využívají opět loď pro přesun po vodě, v ostatních se naopak může využít novinka v podobě sání tažených vlky.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PS5 75
I taková hra, jako je skvělý God of War, dokáže být velmi rozpačitá. První díl novodobého Kratova dobrodružství to jenom dokazuje. Velmi těžko se mi zvykalo na jeho novou roli taty, který si hledá cestu ke svému synovi. Vrčící hrouda svalů, která se proměňuje na moudrého chlápka ve středním věku, který se přestěhoval na pohádkový sever, je pro mě stejný kacířství jako Doom Slayer, který si sundává helmu a mluví. Ale až tady v Ragnaroku jsem tomu příběhu otce a syna propadnul. Otce a syna, kteří po strastiplné cestě na nejvyšší vrchol teď zjišťují, jestli můžou změnit svůj předepsaný osud.

Bohužel na tuto otázku vám hra hloupě odpoví mnohem dřív, než příběh, který je jinak dobrý. Jsou v něm skvělé a skvěle zahrané postavy. Když jsem poprvé uslyšel Odina, hned jsem věděl, kdo je jeho herec a záhy se z něj stal nejlepší charakter z obou her. A i když cca někde uprostřed začne příběh přešlapovat a konec je takový jakýsi uspěchaný, pořád je to největší tahák Ragnaroku, včetně pár parádních twistů.

A to je tak vše, co se od posledně změnilo. Ragnarok vznikl, jen aby mohla pokračovat story, herně je to jeden obří datadisk k prvnímu dílu. Ano, je zase napumpovanej obsahem k prasknutí, ale tentokrát vývojáři brali za vděk zkratkám. Expíte totožné skilly od začátku, děláte totožné útoky v přeskinovaných brněních proti úplně stejným enemákům, jako v jedničce. Semtam řešíte stejně slabé puzzly a já začal být někde v půlce hry dost zaraženej. Kde jsou nějaké inovace nebo nápady? Jakože největší změna je, že se valkýry vyměnili za berserkery, kteří k tomu zdědili půlku jejich movesetu?

Ragnarok je bez nápadu, toto mě po dohrání napadlo jako první. Kdo čekal, že se po umírněné jedničce začnou dít všechny ty epický věci, na který si hráči zvykli z originální trilogie, tak bude velmi zklamaný, protože tato hra je ještě usedlejší. Události z prvního dílu jako návrat pro čepele, šplhání po obří soše, souboj s Baldurem na drakovi nebo útěk z Helheimu teď vypadají mnohem velkolepěji, než prvně. Prostředí i mechaniky jedou podle mustru toto už tu bylo, takže to předěláme, ale jsme líní to vymyslet líp. Totálně otravnej Muspelheim je toho důkazem. A nejhorší je, že tam pro ty epický věci prostor je, jenom Kratos vždycky stojí někde daleko a na všechno se dívá. Čekal jsem jízdu na megahadovi, při které bych čepelema rozsekával jednoho draka za druhým a ne chození k waypointům, kde se jako deus ex machina vždycky objeví trpaslík a jedním máchnutím vyřeší všechny problémy.

Grafika dává jasně najevo, že je to PS4ková hra, která se lehce vylepšila pro PS5. Jediný štěstí je, že jednička vypadá úžasně. Nicméně ve srovnání třeba i s masivními open worldy jako Tsushima nebo druhý Horizon GoW až tak dobře technicky neobstojí. Ale palec nahoru za superperformance režim na PS5, zatím asi nejpohodlnější hra na ovládání na konzoli, co jsem hrál.

Pojal jsem to trochu negativně, ale nechci tvrdit, že je to špatná hra. Jenom na mě působí o dost líněji, než jednička a jednička je fantastická. Je to God of War 2018, verze 1.5. Výborný souboják s velmi propracovaným systémem buildů, velký příběh, emotivní postavy, krásný prostředí, které máte chuť opravdu prozkoumávat - to vše tu je. Ale u ničeho jsem si znovu neřekl WOW.
+35
  • PS5 80
Dokážu pochopit, že pokud něco funguje a prodává se to, tak je blbost danou věc měnit. A když už měnit, tak udělat jen pár menších změn, nic radikálního, aby základ byl stále stejný. Přesně takové je další pokračování God of War. Nepřináší žádné velké změny, jen pokračuje v tom, co nastolil první díl z roku 2018. A i přesto, že chápu důvody, které k tomu vývojáře vedly, tak mě nový díl s názvem Ragnarok zklamal právě kvůli absenci něčeho opravdu nového či jiného. Máme stejné prostředí, většina postav je stejných, to samé se dá říct o nepřátelích, stejný soubojový systém, stejný systém vylepšování, truhly a tak dále. Jistě, jsou zde změny, jako je třetí typ zbraně, přibyly relikvie, je k prozkoumání více světů, nový typ bossfightů, ale vše to jsou jen spíše menší změny. Nejvěší změnou je asi možnost hrát za Atrea, což mě bohužel příliš nebavilo a jen jsem čekala na to, kdy se budu moct vrátit do role Krata. Byť musím přiznat, že tyto části byly z hlediska příběhu zajímavé.  

Příběh mě rozhodně zajímal, už jen proto, že vlastně navazuje na první díl, a tak jsem byla zvědavá, jak celé tohle putování vlastně skončí. Jeho završení bylo... ne tak velkolepé, jak jsem asi očekávala a trochu mě zklamala role samotného Ragnaroka, který vlastně jen, s nadsázkou řečeno, byl vidět na nebi a občas máchnul rukou. Až mi přišlo zbytečné, že jsme ho s sebou vůbec tahali. Já vím, že je to tak řečené v proroctví, ale i tak. I při závěrečném souboji jsem čekala nějaké větší překvapení a opět nic.

Co se ovšem povedlo, tak byla postava Thora. Ani ne tak pro jeho vzhled či boj, jak spíše pro jeho osobnost a jak byl vyobrazený jako obyčejný člověk s obyčejnými problémy. Docela jsem se do něho dokázala vcítit a nezáviděla mu jeho pozici "tam nahoře v Ásgardu". Druhou postavou, u které jsem měla pocit, že se její zpracování opravdu povedlo, tak byl Sindri. V prvním díle God of War jsme ho poznali jako člověka, který se bojí špíny, a jako někoho přehnaně čistotného. Proto pro mě byl takový šok, že po zabití jeho bratra (dobrý plot twist, byť se dá debatovat o tom, jak jeho smrt byla či nebyla zbytečná) jsme ho viděli od krve a špinavého a jemu to bylo úplně jedno. Bylo skvělé, že ta jeho proměna byla ztvárněna i takovou drobností, jako je špína na něčím oblečení. Vůbec v jeho přítomnosti po téhle části hry jsem se cítila dost špatně a z jeho pohledu plného nenávisti mě mrazilo. Dodnes mi je z toho nedobře, když na tu jeho proměnu pomyslím, i když to zní asi absurdně, že mě to tak zasáhlo.

Když už byla řeč o soubojích, tak SilentWolf dobře popsal, proč mě soubojový systém nebavil. Je teda skvěle udělané to, že člověk při hraní cítí, jak se sekyra či čepele do nepřítele zaseknou a že se zbraň zasekla v něčím těle. Ale fakt jsem si ten souboj neužívala. Vizuálně to vypadá pěkně, ale mlátit nepřítele půl dne, než vybiju arénu, to mě moc nebaví. Kratos je bůh války a nějaká ještěrovitá kuna mu jednímn zásahem vezme půlku zdraví a má co dělat, aby přežil i setkání s takovými jednoduchými nepřáteli. Navíc moje útoky byly vždy přerušitelné (na nižší obtížnosti už asi ne), kdežto útoky nepřítele jsem nepřerušila nikdy. Kratos mi také připadal vcelku pomalý (vzhledem k jeho věku a jistému opotřebení to chápu), a tak nebylo ani možné si nabít čepele ohněm v průběhu boje, protože vždy tato moje snaha byla zmařena nepřítelem. Sekyru naštěstí nenabíjel tak dlouho, tak aspoň u ní se to dalo.

Byla jsem ráda, že jsem se mohla podívat konečně i do světů, které byly v prvním díle uzamčené. Ale je škoda, že zhruba polovina světů neměla tolik obsahu jako ty ostatní a jejich průzkum byl docela krátký. Nejvíce mě mrzel Jotunheim, Ásgard a Niflheim. Co se naopak povedlo, tak byl Álfheim, především poušť společně s vedlejšími aktivitami, a pak Vanaheim. Velmi příjemným osvěžením byla výměna Kratova společníka, a to zvlášť když se ke mně přidala Freya. Její rozhovory s Kratem a Mimirem jsem poslouchala moc ráda a dozvídala jsem se tak něco nového ze severské mytologie. Klidně bych si dokázala představit celou hru s ní a Kratem, třeba v Egyptě.

Pořád je pro mě Ragnarok nadprůměrný počin se skvělou audio složkou, vizuálem a chytlavým příběhem díky severské mytologii, avšak třetí díl ve stejném zasazení s malým počtem změn bych už hrát nechtěla.
+20
  • PS5 85
Na Ragnarok jsem se docela těšil, protože tento styl hry mi v posledních letech lahodí nejvíc. Pro připomenutí se jedná o menší otevřené lokace, nepovinného obsahu tak akorát. Vše doprovází fajn příběh. Postavy jsou taky dobré. Důležitým prvkem je znovuprocházení lokací a odemykání míst, kde se dřív nešlo dostat. Tento styl metroidvanie mi hodně vyhovuje.

Tak můžeme rovnou přejít k první výtce. Zatímco některé lokace jsou super, Vanaheim naprosto nenávidím. Bylo atmosférické procházet pouští, nebo šplhat na skály v trpasličím světě, nebo se projíždět na spřežení přes zamrzlé jezero. Ale zdejší variace na prales ve mně zanechala jen ty nejhorší pocity. Zvířata jako by zde nepatřila, na první pohled jsou roztomilá a rozličná, ale je jich ve hře opravdu moc a nepůsobí vůbec přirozeně. Ten svět působí mrtvě a těch pár zvířat, které se často i glitchují v animacích tomu opravdu nepomůže. Vanaheim má taky asi pocitově nejhorší grafiku, protože je v něm občas dost ošklivá mlha, často je nasvícení a stíny tak mizerné, že vynikne horší grafika hry obecně, a ještě je to tak nepřehledné bludiště, že bych se možná i vsadil, že poslední kousky do kompletace hry budete vyzobávat zde, a neradi. Celému tomu vévodí nový prvek hry, střídání dne a noci, kde jsem si sliboval trochu víc, ale krom příběhové části se mi nestalo, že bych si zde změnou doby něco odemkl nebo uzamkl. Což je škoda. A to mě ještě pobavilo, jak po změně doby jedna z postav prohlásila, že je les v noci úplně jiný, možná byl, ale já fakt nevím, byla to furt na hovno lokace ve dne i v noci a nevšiml jsem si žádný velkých změn. Zbytek lokací je však o level výš a jsou to opravdu momenty kdy jsem myslel na připravované Star Wars Jedi: Survivor a doufám, že si budou ty hry v lecčems podobné.

Pro ty co dohráli, Kráter je úplně jiná písnička, ten není součástí kritiky Vanaheimu.

Tak jako lokace, na mě působily rozpolceně i nepřátelé. Velmi mě bavilo bojovat se světlými a temnými elfy, ale zrovna jedni z prvních nepřátel, jacísi podivní obrnění ještěři, kteří plivou, jsou tím „nejslabším“, co hra nabízí a bohužel mají opravdu tuhý kořínek a jsou docela rychlí, tudíž si rychle budete i říkat, že je něco prohnilého na zdejším soubojovém systému. A je to tak. Hra je totiž docela rychlá a Kratos pomalý a na nejtěžší obtížnosti z něj opravdu není bůh války, protože kdejaký plivanec vás rovnou zabije, zatímco vy okusujete zdraví nepřátel dlouhé minuty. Nepomáhají tomu i naučené schopnosti, které jsou v drtivé většině to, co jste viděli už v předešlé hře. A jsou opravdu diskutabilní. Možná jsem si na ně jen nezvykl, ale když jakákoliv silnější varianta útoku nejde udělat, protože je tak pomalá, že vás mezitím nepřítel zasáhne, nepovažuji to zrovna za šťastné řešení. A tak velkou část soubojového systému budou tvořit alespoň speciální runové útoky v kombinaci s relikvií a opravdu, většinu bossů jsem řešil pomocí nich. Tím, že ve hře máte nově 3 rozdílné zbraně, a každá má svůj cooldown, tak u bosse prostě protočíte těchto 6 runových útoků (každá zbraň dva) + speciální útok relikvie a do toho posíláte instrukce vašemu společníkovi, který má taky speciální útok na cooldown. Jistě, s obyčejnými schopnostmi si asi taky půjde vyhrát, ale když jsem si po upgradu zbraně otevřel novou schopnost, že můžu, pokud nemám sekeru v ruce, zmáčknout kombinaci tlačítek a při návratu sekyry do ruky Kratos vyskočí a ten úder provede, řekl jsem si jen „proč proboha?“ To mám mít čas uprostřed vřavy řešit že mám hodit sekyru pryč, abych mohl útok provést? Hodně schopností taky vyžaduje nabít element zbraně, což taky trvá dlouhé sekundy a celkově mi to nepřišlo jako zábavné a jakkoliv aplikovatelné. Co je však diskutabilnější o něco víc, vývojáři se do hry rozhodli implementovat checkpointy v průběhu bossfightů. Možná bych se rozhodl spíš o něco vyladit soubojový systém, ale je to holt jejich hra.

Potěšily některé vedlejší úkoly ze začátku hry, které občas měnily celé lokace, ale bylo jich málo (a protože nejsem recenzent a nemusím chodit kolem horké kaše, tak opravdu musím se smutkem oznámit, že málo se zde rovná hodnotě dvě – ostrov, medúzy). Vše ostatní je sbírání věcí a ničení všeho, co se vám postaví do cesty. Ušlo to, ale neopěvoval bych to.

Příběhově je to pro mě mistrovské dílo. Ragnarok je o trošku civilnější hrou, kde se řeší běžné rodinné problémy, které však nyní řeší božstvo. A proto zde není Thor sexy nadsamec s břišáky, ale daleko víc si vzpomenete třeba na Krvavého Barona v Zaklínačovi, protože obě postavy tíží podobný problém. Odin je naprosto perfektně napsaná a zahraná postava a opět jsem si vzpomněl na podobnou postavu v jiné hře, ale to asi nebudu spoilerovat. Trochu mě zamrzela drobná generičnost některých dalších obličejů hlavních postav, ale zas potěšila herečka Deborah Ann Woll, aby mě naprosto zklamala postava, kterou hraje. Ano, je to jak na horské dráze.

Docela mě zarazilo, kolik si toho hra bere z mytologie. Popravdě jsem čekal inspiraci trochu volnější, ale ono by to plus mínus mohlo 100% odpovídat mytologii pokud by jen záleželo na interpretaci.

Když jsem se blížil ke konci hry, stále jsem měl v hlavě informaci z recenzí, že se po dohrání hry údajně odemkne celá nová lokace plná vedlejšího obsahu. Bohužel to nebyla tak úplně pravda, protože daná lokace si jde odemknout i během hry, a tak mi ve výsledku hra skončila možná trochu předčasně a bez nějakého většího překvapení. Vedlejší lokaci jsem měl totiž už víceméně vyzobanou. Na druhou stranu opravdu „pravý“ endgame obsah mě ve výsledku moc nenaplňoval a abych ho rychle dokončil, snížil jsem obtížnost na nejnižší. Soubojový systém mi holt nepřijde tak propracovaný abych v něm trávil dalších 10+h a pokoušel se sejmout bosse, kteří jsou obtížnější, než bývá standardem, a to až natolik, že si často budete opakovat slovíčko „nefér“, případě jeden z mnoha přisprostlých ekvivalentů. Ale týkalo se to opravdu jen berserkrů, veškeré další záležitosti jako podivné hadovité elementály nebo draky jsem si sejmul hezky poctivě na těžkou obtížnost. Protože mě to bavilo, hodně.

Závěrečná bilance je vesměs pozitivní, i když jsem zde spíš vypichoval věci, které mi vadily, už to ale není onen wow moment z předešlého dílu. Kdyby nebyl předešlý díl, možná by se zde vypichovaly věci daleko líp. Rád bych zase odstavec blábolil o tom, jak je perfektní pocit hodit sekyru a pak ten její návrat do ruky. Myslel jsem, že v tomhle ohledu zvládne haptika PS5 nějaké kouzla, nezvládá. Je to pořád ten stejný pocit. Budu každopádně rád, když se Ragnarokem inspirují některé hry do budoucna a celkově když tenhle žánr bude vzkvétat. Chci singleplayerové příběhové akční adventury s polootevřenými světy a prvkem metroidvanie. Děkuji.
+18
  • PS5 80
Před čtyřmi lety vznikla pod pevnou rukou Cory Barloga mainstreamová hra s jasnou vizí, progresivní režií a na svůj žánr překvapivě přízemním příběhem. Ragnarök přebírá její formu, do které vrství spoustu nového obsahu. Všechny ambice posunout hranice svého předchůdce avšak pěkně balí do pytlíku, zavazuje smyčkou a ukládá do truhly schované za červené houbolisty. Nevadí mi nulový hratelnostní pokrok. Metroidvania styl sice podle mě nikdy nesedl k epické nátuře, realistické grafice a Kratovým schopnostem, ale hraje se to stále skvěle. Problém je jinde.
Příběh od začátku zasévá jedno zajímavé semínko za druhým, jenže ve finále žádná úrodná sklizeň nepřijde. Jeden šťavnatý twist to opravdu nezachrání. Dialogy mají extrémně kolísavou kvalitu, kde se po celou dobou pohybujeme mezi marveláckými teen humory, šustěním papíru a sem tam záblesky dobrého psaní. Většina scén, které mají přenášet emoce je roztahaných a unylých. Tam kde měla jednička jasné vedení a forma sloužila obsahu, tak Ragnarök buď srdceryvnou hudbou tlačí na pilu nebo si hraje na zadumané a přemýšlivé umění. Titulní a neustále omílaný ragnarok je nakonec naprosto příšerné Avengers finále se sekvencí naskriptovanou a epickou asi tak stejně jako 20 let stará střílečka. No co naplat. Aspoň, že jsme dostali Thora. Sice mě Ragnarök nejednou zklamal, ale pořád je to v žánru herního blockbusteru ohromný kus dobré práce zasluhující uznání.
+17
  • PS4 80
Konečně jsem dokončil příběh severského života jedné z mých nejoblíbenějších fiktivních postav, která provází můj život už více jak deset let, a i přes mé dobré hodnocení, nemohu skrývat své rozčarování.

V prvé řadě musím zmínit, že se jedná o dobrou hru, ve které jsem strávil přes 55 hodin a která mě bavila. Oproti předchůdci se zde tolik zásadních změn v hratelnosti neprojevilo, ale furt bych dokázal obě hry od sebe rozlišit, a to nejlepší z předchůdce zůstalo zachováno, takže tohle mi až tolik nevadí. Co mi už ale vadí, je znatelně zhoršené vyprávění příběhu.

Přišlo se mi že se neustále náhodně chodí sem tam, mezi jednotlivými světy. I když hrdinové měli vždy důvod, proč jdou sem nebo tam, neměl jsem pocit takové té ucelenosti příběhu. Navíc je to tak dlouhé, že si už teď nevzpomínám na nějaké části hry, ale za to si můžu taky sám, protože jsem poměrně dost dělat vedlejší úkoly. A také jsem to hrál na těžké obtížnosti, která mi ten herní čas náramně prodloužila, když jsem skoro neustále umíral. Obtížnost je taková nevyvážená, protože jsem předešlý díl taky dohrál na tuhle obtížnost, a umíral jsem daleko méně.

Jednotlivé světy, tedy lokace, jsou poměrně dobře navržené, ale některé mě znatelně bavili více a některé méně (např. Vanaheim nebo Álfheim). Úkolů je zde všude přehršel, takže se nestávalo, že by jsem se nudil, vždycky bylo co dělat, navíc to bylo často zábavné.

Grafické a technické zpracování si taky můžu vynachválit, hrál jsem to na základní PS4, a zde je to téměř totožné s předchůdcem, avšak mám pocit, že k nějakému vylepšení taky došlo. 

Hudební doprovod nebyl špatný, ale oproti předchůdci byl méně výrazný. Slavná kamera na jeden záběr po většinu času taky kvalitní, ale bohužel, byla občas díky ní poměrně nepřehledná zběsilá akce v cutscénách, protože byla často přilepená až moc blízko postavy a probíhajícím událostem by více slušel širší záběr z dálky.

To je asi vše k mému obecnému názoru. Teď bude následovat kritika, která obsahuje příběhové spoilery:

Nejvíce mi na hře vadí, že není prostě epická. Název napovídá úplně velkolepým událostem, které se ale vůbec nedějí. Hra má určité své velké momenty, které jsou parádní, ale furt nedosahují toho, co z nich mohlo být. Je to všechno takové "připosrané", když to řeknu takhle neslušně. A všiml jsem si, že zde na DH nejsem jediný, koho to zklamalo.

Dále mi přišlo, že hra nemá moc příběhových zvratů, a když už nějaké byli, tak mě většinou moc nenadchnuli. Například mojí oblíbenou postavou se stal bůh války Týr, kterej byl takovým hlasem rozumu, a u kterého jsem se těšil, jak nakonec přemůže svůj pacifismus a povede útok na Ásgárd, jak předpovědělo proroctví... Když se nakonec ukázalo, že to byl jen Ódinův podfuk, tak jsem celkem smekal, že se mu povedlo mě takhle ošálit, ale nedočkal jsem se potom svého vysněného tažení. Ze samotného proroctví jsem taky nebyl nadšený, když se ukázalo, že Ragnarök nebude zkázou světů, ale jen Ásgárdu... Rázem mi přišlo, že toho tedy tolik v sázce není, a už bylo poměrně předvídatelné, jak to nakonec vyuzlí, když člověk zná Kratose.

Co se mi ale líbilo, bylo to, jak je příběh stavěný stylem, že Kratos sice odmítá svůj osud, který mu předpovědělo proroctví, ale přesto dělá všechno, co bylo předpovězeno. Líbila se mi myšlenka, že svůj osud nakonec nedokáže změnit a musí se poprat s tím, co mu bylo uděleno... A potom na konci stejně dokázal změnit svůj osud, protože je prostě dobrej. A mě čekalo další mírné zklamání. I když, zde to je takové diskutabilní, protože jestli jsem správně pochopil závěrečnou scénu, tak jeho osudem bylo změnit svůj osud, takže jsem v podstatě dostal to, co jsem chtěl...akorát trochu jinak, než jsem si představoval.

Co se týče postav, tak ze záporáků se mi nejvíce líbil Ódin, Thór byl taky dobře napsaný, ale hůře využitý v příběhu, jeho bossfighty jsem si ale náramně užíval. Ze spojenců mi přišla nejlépe napsaná Freya, zbytek postav taky dobrý a potěšilo mě, že bratři trpaslíci dostali trochu více prostoru. Co mi už nedělalo takovou radost, bylo herecké obsazení Angrbody a Hildisvíního, protože se v jejich případě jedná o nucenou diverzitu, která v Norské mytologii nemá co dělat. Postavy samotné špatné nebyli, a herci také ne, ale představil bych si i jiné tváře.


Celkově však i přes moji kritiku, jsem si hru užil, a dokážu respektovat tvůrčí vizi studia Santa Monica. Mé očekávání však bylo jinde. Hru snad ani nemá cenu doporučovat, protože je o ní už tak velký zájem, přesto jí doporučuji.

Pro: Hratelnost, postavy, grafické a technické zpracování na PS4

Proti: Některá rozhodnutí tvůrců

+14