Nejsem vyloženě fanda rogule-like(lite) her, ale extrémně kladné hodnocení na Steamu mě přesvědčilo, abych dal Dead Cells šanci. Přeci jen 97% od více než sto tisíc lidí není špatný výsledek.
První dvě hodiny se musím přiznat byly utrpení. Když jsem zjistil po své první smrti, že celý můj postup byl zahozen a to tak, že si nenesu vůbec nic dále, ani sebemenší schopnost nebo věc, pouze to, co jsem se sám naučil, tak jsem chtěl se hrou seknout. Nevěřil jsem, že dokážu beze smrti přejít až do bodu, kdy se určité části zachovají.
Když jsem dal ale hře ještě šanci a s vypětím sil se mi to podařilo, byl jsem zaháčkovaný ve smyčce, kdy každá další smrt mě učinila lepším a to především skillem. Obtížnost byla zvolena přesně na hraně, kdy jsem to chtěl vzdát a kdy jsem měl neuvěřitelný pocit satisfakce z úspěchu.
Nakonec konec padnul a ze mě obrovská úleva. Když jsem pak zjistil, že pro opravdový konec bych hru musel dohrát vícekrát, ta na to už jsem koule neměl, to mi přišlo jako bičovat se do vlastních zad, zvlášť, když tam venku čeká tolik skvělých příběhů v jiných, mnohem přístupnějších hrách. A když už jsme u toho příběhu, ten sice vyprávěn krásně na pozadí tajemně, moje nároky však neuspokojil ani trochu. Co jsem pak shlédnul na YouTube od lidí, co tomu dali dalších 100 hodin, aby viděli „pravé konce“, tak jsem nebyl o nic více ohromen.
Nemůžu tedy porovnávat s mnoha jinými hrami z žánru (FTL zatím nic nepřekonává), ale musím uznat, že hra mě dokázala zaháčkovat stylem, na který nejsem zvyklý, ale subjektivně to není zkušenost, kterou bych si chtěl v blízké budoucnosti zopakovat. Dost smíšené pocity
První dvě hodiny se musím přiznat byly utrpení. Když jsem zjistil po své první smrti, že celý můj postup byl zahozen a to tak, že si nenesu vůbec nic dále, ani sebemenší schopnost nebo věc, pouze to, co jsem se sám naučil, tak jsem chtěl se hrou seknout. Nevěřil jsem, že dokážu beze smrti přejít až do bodu, kdy se určité části zachovají.
Když jsem dal ale hře ještě šanci a s vypětím sil se mi to podařilo, byl jsem zaháčkovaný ve smyčce, kdy každá další smrt mě učinila lepším a to především skillem. Obtížnost byla zvolena přesně na hraně, kdy jsem to chtěl vzdát a kdy jsem měl neuvěřitelný pocit satisfakce z úspěchu.
Nakonec konec padnul a ze mě obrovská úleva. Když jsem pak zjistil, že pro opravdový konec bych hru musel dohrát vícekrát, ta na to už jsem koule neměl, to mi přišlo jako bičovat se do vlastních zad, zvlášť, když tam venku čeká tolik skvělých příběhů v jiných, mnohem přístupnějších hrách. A když už jsme u toho příběhu, ten sice vyprávěn krásně na pozadí tajemně, moje nároky však neuspokojil ani trochu. Co jsem pak shlédnul na YouTube od lidí, co tomu dali dalších 100 hodin, aby viděli „pravé konce“, tak jsem nebyl o nic více ohromen.
Nemůžu tedy porovnávat s mnoha jinými hrami z žánru (FTL zatím nic nepřekonává), ale musím uznat, že hra mě dokázala zaháčkovat stylem, na který nejsem zvyklý, ale subjektivně to není zkušenost, kterou bych si chtěl v blízké budoucnosti zopakovat. Dost smíšené pocity
Road 96