Po mnoha letech jsem si zopakoval tento klasický dungeon a tentokrát poprvé ve verzi pro Amigu. Tato verze nepřinesla žádné nepříjemné překvapení a vše fungovalo jak jsem si pamatoval z DOSu. První čtyři patra jsem ani nemapoval. Pamatoval jsem si i základní věci, což dost pomohlo hladkému průchodu. Nejvíce času tak nakonec zabral trénink postav, především v potravinové místnosti patra 4 a u pavouků. Chtěl jsem mít obě postavy na Experta ve všech povoláních, ale Anorak je nakonec jen Adept Ninja. Naopak Fighter a Wizard mám obě na mistrovské úrovni, Moirain dokonce Ee Master Fighter. Možnost trénovat postavy v libovolném směru a často i mimo boj se hodí na méně běžné způsoby hraní. Volba dvou postav se nakonec ukázala celkem rozumná. Zkušenosti plynou rychleji a jídlo není takový problém - není se nutné tak často vracet pro zásoby. Nosnost a velikost inventáře jedné postavy by byla naopak už dost limitující, i když jsem tušil, které předměty jsou užitečné, stejně jsem měl nasysleno až dost i pro dvě. Postavy jsem vybral univerzální a tak bylo zpočátku třeba dost opatrnosti než zesílí. Výhodou bylo slušné počáteční množství many (18 a 20), takže se dalo kouzlení trénovat celkem rychle. Ani jedna postava neunese těžkou zbroj, respektive nic k ní, takže jsem musel pečlivě vybírat. To komplikuje nepřítomnost statistik předmětů, takže je třeba zkoušet a pozorovat. I to ale patří ke kouzlům hry.

Grafika vypadá dobře i dnes a schematicky ztvárněné ovládání a inventář jsou přehledné. Nedá mi to a musím neoriginálně pochválit i systém kouzlení pomocí run. Skvělé, zábavné, flexibilní a při opakovaném hraní nebo zkoušení pomůže i na začátku. Pomoci si fireballem už na třetím patře je prostě fajn. Oceňuji také úvodní povídku z manuálu, která dobře naladí na hraní. Atmosféře velmi prospívají i zvuky, které i upozorní na nepřítele. Lze rozpoznat i konkrétní potvoru a pomůže to při boji. Závěr byl v pohodě, finální boje nepředstavovali výzvu. Drak se skupiny ani nedotkl, i když to chvíli trvalo a Lord Chaos byl otázkou necelé minuty. Ale pokud bych nevěděl co a jak, bylo by to dost jiné. Když si vzpomenu na první úspěšný průchod (natož marné pokusy předtím) a marné pátrání po funkčním řešení, ty diskuze ve škole. Hra je prostě stále skvělá, dobře se hraje a má hutnou atmosféru. Pokud jste Dungeon Mastera náhodou minuly, běžte to hned napravit. Já už si přenesl postavy do pokračování Chaos Strikes Back, které mě čeká poprvé.

Navzdory číslovce v názvu jde již o páté pokračování této série a opět jde o v podstatě stejnou hru. Mohl bych to autorům vyčítat, hratelnost se za ty roky nezměnila a technické provedení také ne, ale nebudu. Během hraní mi to totiž vůbec nevadilo a vlastně doufám, že další díl bude ve stejném duchu. Hratelnost je totiž velmi příjemná a jako návrat do známého funguje skvěle. Pomáhá tomu i rozestup mezi jednotlivými díly a rozumná herní doba. Za necelých pět hodin jsem se nestihl nudit ani si na cokoli stěžovat. Od začátku jsem bez jakýchkoli zádrhelů plnil úkoly, sbíral suroviny a poznával nové prostředí a příběh.

Příběh je obecně jedním z kladů série. Jak napovídá název, jde o hrdinské dobrodružství a tentokrát je poprvé hrdinkou žena. Je to vítané zpestření, ale bez dopadu na hratelnost. Děj jako vždy hezky odsýpá a přináší pár zajímavých postav. Není problém si království a některé jeho obyvatele oblíbit. Finále nijak nepřekvapí a potěší možnost po dohrání hry nejen dodělat achievementy, ale i prozkoumat už šťastný život známých postav. Hráče předchozích dílů potěší setkání se známými postavami. Za zápor bych označil větší tlak na nakupování surovin, řekl bych, že dříve toho šlo více získat sbíráním... Na druhou stranu si lze chytrým nakupováním hezky přivydělat. Za sebe mohu hru doporučit nováčkům i fanouškům série (ale ti už to stejně asi hráli) a těším se na další pokračování.

Adventurní zpracování třetího filmu s Indiana Jonesem rozhodně není špatná hra, ale kvalit svého následovníka ani dobové konkurence nedosahuje. Příběh, až na drobné odchylky, kopíruje děj filmu a hra je tak rozdělena do částí podle lokace ve které se odehrává. Nejdelší a nejpropracovanější jsou Benátky a hrad v Rakousku. Případně ještě vzducholoď, ale tu jsem tentokrát neabsolvoval. Hru jsem dokončil již podruhé, ale od předchozího hraní uplynulo už opravdu hodně času. Vzpomínky na hru byly lepší než realita. Na rozdíl od jiných adventur (třeba Sierra Questy) utrpěla hratelnost více. Prostředí je často nepřehledné a i když jsem díky pár vzpomínkám a filmu tušil jak dál, tak reálné provedení bylo stejně na dlouho.

Hře bývají často vyčítány bludiště, která mi ale nepřišla nijak strašná. Ani nebylo třeba kreslit mapy, stačilo pár poznámek. Akční minihry jsou dvě. Boxu se lze naštěstí často vyhnout a sestřelování letadel zase nehraje moc velkou roli. Události v Berlíně jsou povedené a navíc se dá získat slušná herní výhoda. Za nejotravnější část považuji hledání knih a to jsem tušil co mám dělat. Největším plusem je možnost více cest a několika konců. Zajímavé je, že pro plný počet bodů IQ (Indy Quotient), je nutné projít hru vícekrát a různými způsoby. Pravdou ale je, že na opakování nemám po dohrání zrovna chuť. Hudební a zvuková stránka nestojí v podstatě za zmínku, v tomto byla hra daleko za konkurencí. Lepšího hudebního doprovodu se dočkala verze pro FM Towns, kterou jsem chvíli zkoušel. Hodnocení grafiky záleží na verzi. EGA za moc nestojí, VGA je na tom lépe, ale stále nic extra. Ovládání je bez problémů, klasický SCUMM seznam příkazů.

Výsledek je tak značně rozpačitý. Většina herní náplně je průměrná, pár věcí je špatně a pár dobře. Kladem je prostředí známého a dobrého filmu. Jde tak o lehce nadprůměrnou adventuru s dobrým námětem. Za zahrání stojí fanouškům adventur a filmové předlohy, ale obecně bych doporučil sáhnout spíše po Fate of Atlantis.

Po mnoha letech jsem si připomněl tuhle legendární hru a počátek stéle běžící série. Ve své době jsem nejvíce času strávil s původní DOS verzí, později už jen trochu se Speciální edicí. Vydání dvojky totiž těsně následovalo. Jednička si mě ve své době získala nejen grafikou, ale i bonusovým obsahem. Hrávali jsme Need for Speed tenkrát pravidelně a stejně tak často si pouštěli ty úžasné filmečky. Hra ale původně nepochází z platformy PC, ale 3DO. K té jsem se ovšem tenkrát nedostal a tak na ni došlo teprve nyní, při nostalgickém výletu.

Je překvapivé nakolik se hry liší. A to od první chvíle, už menu hry je jiné. Zarazí omezená nabídka 3DO - pouhé tři tratě, naštěstí ne ty okruhové. Vozový park je stejný a mé oblíbené Lamborghini Diablo se osvědčilo ve městě obou verzí. Liší se i jízdní model. Neřekl bych, že je jeden realističtější, ale změny si člověk všimne okamžitě. Nakonec se mi lépe jezdilo v 3DO verzi, respektive pro mě bylo snazší zajet slušný výsledek. Auta lépe poslouchají a není takový problém projet prudší zatáčky. Ke srovnání grafiky jsem pomocí YouTube přizval i jiné verze a PC jasně vede. Nejstarší 3DO je překvapivě na druhé příčce, PS1 a Saturn jsou nejošklivější. Zvuky má zase o chlup lepší 3DO. Celkově stojí za vyzkoušení obě verze. Need for Speed byly ve své době unikátní a svým zpracování, informacemi a videi o každém z vozů jsou zajímavou hrou dodnes. Na vážné i nevážné ježdění jsou už lepší hry, ale zde je i po 27 letech skvělá atmosféra a dojem exkluzivity.

Jsou různé přístupy k modernímu zpracovávání starších titulů a zrovna Capcom nabízí hezké srovnání. První a nultý díl série Resident Evil prošel pouze základním vylepšením grafiky, kompatibility a ovládání, kdežto druhý a třetí se dočkal kompletního přepracování. Ani teď, po dohrání obou variant, si nejsem jist co mi vyhovuje více. V každém případě jsem si remake druhého dílu užil. Titul přináší původní příběh a známé prostředí do moderní grafiky a hratelnosti. Největší změnou je opuštění pevných úhlů kamery ve prospěch dnes klasického pohledu třetí osoby. Ani jeden pohled mi nevadí, ale možnost prohlédnout si prostředí z jiných úhlů je bezva. Ovládání je intuitivní a hra je díky tomu i o něco snazší.

Základní prvky hratelnosti zůstaly naštěstí beze změny. Hádanky, omezený inventář a věčný nedostatek munice k sérii prostě patří. Způsoby pohybu po policejní stanici, podzemí a laboratořích sice postrádají logiku, ale jejich řešení je zábava a nijak to neubírá na klasické atmosféře. Ta je i v remaku hezky hutná a když za sebou uslyšíte mohutné dupání ve slepé chodbě a jste skoro bez munice.... Opravdu chválím autory za kombinaci klasických a moderních prvků. Pro první průchod jsem si zvolil Leona a na druhý scénář Claire. Je možné hru ještě projít opačně, ale to si nechám na někdy jindy, až si nebudu na stanici pamatovat každou chodbu, rozdíly moc velké asi nebudou. Dva průchody jsou nutné pro odemčení opravdového finále, ostatní je již pouze bonus.

Kromě zmíněných čtyř různých průchodů základní hry se nabízí ještě Extra módy. Od začátku jsou přístupné tři Ghost Survivors, krátké alternativní příběhy zaměřené převážně na akci. Po jejich dohrání se odemkne ještě čtvrtý. Určitě stojí alespoň za jeden průchod, ukazují podrobnosti ohledně některých vedlejších postav. Odehrávají se ve známých a lehce upravených prostředích. Po dohrání hry se ještě odemkne režim Čtvrtý přeživší, ve kterém v kůži jednoho z vojáku Umbrelly procházíte zkrácenou a koridorovou verzí slušné části hry. Cílem je dostat se k evakuačnímu bodu a výzvou omezené zásoby spolu s velkým množstvím protivníků. Když jsem tento mód dokončil, odemkl se ještě Tofu režim, ale hraní za tofu mě nějak neláká. Po jeho dokončení prý ještě následují další, které nejspíše nikdy neuvidím.

Technická stránka hry je docela povedená. Prostředí a efekty vypadají skvěle a opravdu je na co koukat. Zklamaly mě ale postavy, konkrétně jejich obličeje. Neříkám, že jsou nějak hrozné, ale proti zbytku hry působí o generaci hůře. Jinak vše běží bez problémů. Zvuky jsou také povedené a i hudba má své dobré skladby. Do hry je k dispozici i slušná čeština. Celkově u mě převládá nadšení, hru mohu rozhodně doporučit a už se těším na remake třetího dílu. Označil bych dojem z remaku za natolik odlišný, že fanouškům stojí za zahrání i originál.

O existenci téhle hry jsem se dozvěděl až při čtení rozhovoru po dohrání Nier: Automata. Tam Yoko Taro označil Ikarugu za svou velkou inspiraci a tím se dostala i na můj seznam. A musím uznat, že v mnoha ohledech jsem si při hraní připadal jako doma. Podobná je celková rytmika hry i často využívaný princip dvou druhů střel. Když jsem každou vteřinu měnil polaritu své lodě, připadal jsem si jak při leteckém boss-fightu v Drakengardu. Ikaruga je rychlá, náročná, ale dobře hratelná shoot'em-up. Ačkoliv mě hraní bavilo, pět úrovní jsem překonával v průběhu pěti měsíců. Nejsou sice tak dlouhé, ale obtížnost je vysoko. Každou část jsem se musel naučit, vědět dopředu co přijde je nezbytné. Na některé situace jsem se podíval i na videa ze hry.

K úspěšnému dohrání pomůže několik faktorů. Prvním a pro tento žánr klíčovým prvkem je skvělá a přesná ovladatelnost. Hra dělá přesně to co chcete, okamžitě reaguje na povely. Dalším je možnost začínat v libovolné již dosažené úrovni. Není tak nutné začínat vždy od první, díky čemuž jsem mohl trénovat hezky jeden úsek po druhém. První úroveň bych teď bez dalšího tréningu nedal. Poslední pomocí je volba obtížnosti. Hrál jsem samozřejmě na nejnižší, s největším počtem životů... Stejně to na mě bylo až až a podobně obtížným hrám moc nefandím. Radost po dokončení každého problematického úseku byla velká, ale o opakování nestojím. Hrát se dá ve více módech, obtížnosti zásadně ovlivňují hratelnost a lze se do toho pustit i s parťákem, ale osobně jsem s Ikarugou skončil. Rád jsem si ji vyzkoušel a mé další zážitky ze světa Drakengard to jen umocní, ale hru bych doporučil pouze dobrým hráčům tohoto žánru. Vzhledem ke stylu hraní ani nevím zda si ji mohu označit za dohranou, ale tentokrát asi přivřu obě oči.

Po povedené Remastered kolekci jsem měl chuť na další Command & Conquer a vzhledem k času strávenému s druhými díly padla volba na dokonce nedohraný Red Alert 3. Třetí díl série Red Alert pokračuje v trendech nastavených druhým dílem. Vše je oproti hlavní sérii Command & Conquer odlehčenější a hratelnost je svižnější. Stejně jako třetí díl C&C, přináší i třetí Red Alert novinku v podobě tří hratelných stran. Ke klasice Sovětského svazu a Spojenců přibylo Císařství vycházejícího slunce. To v bitvě spoléhá na moderní technologii v kombinaci s tradičními samurajskými dovednostmi. Tři strany jsou dostatečně odlišné, ale zároveň netrvá dlouho si zvyknout na jejich styl. Největším rozdílem jsou speciální jednotky a superzbraně. Oproti dvojce je ještě o něco větší důraz kladen na boj ve vodě, včetně stavby budov a téměř čistě námořních misí. Další velkou novinkou je přítomnost spolubojovníka. Bohužel jsem hrál sám a tak jeho roli zastal počítač, přesto jde o vítané zpestření. V mnoha misích jeho schopnosti pomohou, obzvláště pokud mu zadáte příkazy vhodně doplňující váš plán. V ostatních případech alespoň zabaví část sil protivníka.

Kampaně jsou sice zhruba stejně dlouhé, ale postupně čím dál obtížnější. Je dobré tak hrát v doporučeném pořadí Sověti, Spojenci a Císařství. Až na závěr poslední kampaně je obtížnost v pohodě. Pochválit musím jednotky, které jsou nápadité a je jich slušné množství. Myslím že každý si najde své oblíbené kombinace a strategie. Oblíbil jsem si hlavně císařské jednotky díky jejich univerzálnosti. Není totiž problém vjet tankem do vody nebo změnit vrtulníček na kráčejícího mecha. Technická stránka působí i dnes skvěle a na hru je radost pohledět. Vše je hezky detailní, obzvláště nanotechnologie Císařství vypadá pěkně. Vzhledem ke stáří je náročnost minimální a nenarazil jsem na žádné technické problémy. Pro C&C jsou typické filmové sekvence, které samozřejmě nechybí ani zde. Oproti nedávnému remasteru prvního dílu je jejich technická kvalita skvělá a vzhledem k obsazení je to moc dobře. V třetích dílech dosáhly investice za herce svého vrcholu, jména jako Tim Curry, Kelly Hu a George Takei mluví sama za sebe a to jde opravdu pouze o příklad. Ženské osazenstvo raději nebudu moc komentovat, musí prostě potěšit každého hráče a jde o skvělou dodatečnou motivaci k vítězství.

Red Alert 3 tak splnil má očekávání. Jde o zábavnou strategii ve stylu který od série očekáváte s několika příjemnými změnami. Fanoušci real-time strategií by rozhodně měli dát hře šanci. Já už se pomalu chystám na datadisk, kterému jsem zatím věnoval sotva pár hodin, což je pro fanouška C&C celkem ostuda.

FMV adventury mám v hlavě rozdělené na ty povedené (Phantasmagoria, Gabriel Knight 2) a na odpad typu Night Trap. Daedalus Encounter překvapivě nespadá ani do jedné kategorie. Příběh o ztroskotání a následném průzkumu mimozemské lodi je průměrný. Přesto dokáže udržet pozornost a možnost více konců (tedy, našel jsem dva) je příjemným bonusem. Potěšilo mě také vysvětlení vzhledu uživatelského rozhraní, ačkoliv nevím zda bych osobně chtěl v této formě přežít. Technické zpracování není na svou dobu špatné a na filmečky se nechá i dnes koukat. Prostředí je ve většině případů navrženo zajímavě a přitom jednoduše, takže i před-renderované scény nejsou špatné. Nejvíce zestárly efekty a klíčování hlav. Scény s celými herci jsou v pohodě.

Herecké výkony nejsou zlé a plně dostačují potřebám hry. Tia Carrere je asi hlavní důvod jisté proslulosti této hry a svou roli zvládla dobře. Hraní lze rozdělit na tři části. Asi největší část tvoří filmečky, kdy pouze pasivně sledujete události. Hra zabírá 3 CD a tak je materiálu celkem dost. V několika případech můžete události ovlivnit nějakou svou akcí nebo dokonce dostanete kontrolu nad pohybem. Nejdelší takový úsek je pro mnoho adventur typicky otravné bludiště, které mě zde také zpočátku nepotěšilo. Ukrývá ale místnost s obrázky vývojářů ve vyděšených pózách - příjemné překvapení. Poslední částí jsou hlavolamy. Těch hra obsahuje slušné množství, od jednoduchých po celkem složité, ale nic nepřekonatelného. Velké množství úkolů také spočívá ve vyslání paprsku správné barvy nebo pořadí barev. Hraní jako takové byl nakonec příjemný zážitek.

Největší výtku mám asi k systému ukládání. Uložení totiž obvykle neproběhne na aktuální pozici, ale dle uvážení hry na jakémsi checkpointu. Zpočátku jsem to nevěděl a přijít o postup nebo řešení hlavolamu není nic příjemného, některé jsou celkem zdlouhavé. Nakonec jsem začal ukládat vždy u hlavolamu, před jeho řešením, tam se uložilo spolehlivě. S provozem hry jsem žádné problémy neměl, kombinace DosBox-X a Windows 3.11 fungovala dobře. Hra není dlouhá, ale párkrát jsem se vracel kvůli, většinou správnému, pocitu, že jsem něco vynechal. Akčnější sekvence se také nepovedly napoprvé a i na bloudění došlo. Hraní tak nakonec odhaduji na zhruba 7 hodin. Celkově jsem se dobře bavil, jde o lehký nadprůměr a FMV které se není třeba vyhýbat. Pokud má někdo žánr vyloženě rád, tak je Daedalus Encounter povinnost.

Většina her z univerza Warhammer je zaměřena spíše strategičtěji, ale občas se objeví i akce. Space Marine je jednou z těchto akčních her a rozhodně patří k těm povedenějším. V kampani pro jednoho hráče ovládáte kapitána Tita z kapituly Ultramariňáků a vaším úkolem je ubránit planetu a na ní vyráběné silné zbraně před invazí orků. Příběh není špatný, do tohoto ponurého vesmíru krásně zapadá, od počátečních okamžiků, přes očekávané vměšování Chaosu až po samotný závěr. Pozadí vhodně rozšiřují audio záznamy, rozmístěné více či méně skrytě po jednotlivých úrovních. Hra neobsahuje moc základních informací o Warhammeru 40 000, takže pro lepší orientaci v jednotlivých frakcích se hodí o tomto vesmíru něco dozvědět jinde. Úplným nováčkům by jinak mohly některé části připadat matoucí, alespoň mi to tak přišlo.

Hratelnost je čistě akční s kombinací útoků na dálku i na blízko. Pohyby ani zbraně nejsou nijak originální, ale odpovídají předloze a jejich kombinování je dostatečně zajímavé. Při boji se základnějšími nepřáteli má hráč pocit opravdu silného mariňáka a může si naplno užívat atmosféru. Vhodně jsou ale dávkovány i větší výzvy a místy je skutečně cítit bezútěšnost tohoto vesmíru. Postava také získává postupně několik nových nebo vylepšených schopností, které pomohou v náročnějších částech. Léčení probíhá pomocí zakončovacích úderů, které mi sice vadili méně než v Doomovi, ale přesto po čase spíše zdržují. Bohužel během nich také můžete obdržet poškození od okolních nepřátel, takže je to chce využívat opatrně. Zbroj se opravuje automaticky, ale chce to tradičně chvíli klidu. Úrovně jsou až na pár postranních prostor striktně koridorové, jejich hlavním úkolem je cesta od jednoho boje k druhému. Přesto vypadají některé lokace moc pěkně, pohledy a scény na Titánovy jsou vyloženě epické. Na několika místech dostane hráč tryskový batoh, který umožní nejen překonávat vyšší překážky, ale i efektně dopadnout na nepřátele. Jde o zajímavé zpestření, ale opravdu jen na pár místech a na celkem krátké úseky. Kapitán Titus je po větší část hry doprovázen dvěma spolubojovníky, kteří umí pomoci a naštěstí se o ně není třeba starat.

Grafika je i na dnešní dobu slušná, stejně jako zvuky. Hodně povedený je soundtrack, který se k hraní pěkně hodí a umím si představit i samostatný poslech. Celkově má hra slušnou a hlavně správnou atmosféru. Ke hraní jsem se konečně dostal díky vydání Anniversary Edition. Tato edice obsahuje všechna vydaná rozšíření, ale především bonusy v podobě soundtracku, artbooku a podobně. Nejvíce stojí za pozornost Official Strategy Guide, především kvůli rozhovorům s vývojáři. Ale i popisy postav a prostředí jsou fajn a rozhodně jde o užitečnější dokument než manuál. Součástí je také pět několika-minutových filmečků, které stojí za zhlédnutí. Rozšíření jsou čitě multiplayerová, takže jsem je moc neocenil. Hru více hráčů jsem jen krátce vyzkoušel, obsahuje dost režimů a nevypadá to zle. Pouze čekání na zápas bylo vždy dlouhé, asi už moc lidí nehraje. Pochválit ještě musím český překlad. Ve výsledku mě hra mile překvapila a jako pohodovou střílečku z Warhammeru 40k ji mohu rozhodně doporučit.

Druhý díl policejního dobrodružství vydala Sierra už rok po prvním, ale přesto jde o zlepšení snad ve všech směrech. První co hráč uvidí je detailnější grafika (mimo jiné zásluha novějšího enginu SCI) a i hudba využívá možnosti Rolandu MT-32 lépe. Hratelnost a ovládání jsou s prvním dílem v podstatě shodné, což je dobře. Příkazová řádka už není vždy dole na obrazovce, ale vyskakuje až při začátku psaní. Tenhle systém mi asi sedí méně, ale jde o drobnost a novější hry to tak prostě mají. Velkou úlevou je vyškrtnutí řízení. Po nástupu do auta už jen stačí zadat textově kam jet a následuje animace s případnými dialogy. které vás mohou přesměrovat jinam. Jediná nepříjemná část bylo potápění. Najít potřebné věci trvá, ale čas je samozřejmě omezený zásobou kyslíku. Zabralo to dost pokusů, pomalu zjistit co kde je a pak to udělat na jeden zátah.

Příběh navazuje na první díl a Sonny musí čelit pomstě hlavního padoucha. Nejde o nic revolučního, ale obsahuje vše co od slušného příběhu z tohoto prostředí lze očekávat. Stejně jako v prvním díle je třeba dodržovat dané policejní postupy, ale tentokrát se mi jich zdálo méně. Zásadní je si každý den správně seřídit zbraň, jinak Sonny nic netrefí. S těmito procedurami, stejně jako s policejními kódy, vám pomůže pěkně zpracovaný manuál. Jeho přečtení opravdu doporučuji, vyhnete se zbytečné frustraci, za kterou hra nemůže. Pobavila mě vtipná implementace reklam na další hry do policejního počítače. Dobrý nápad je také používání náčiní na odběr otisků a podobné činnosti. Od nástupu do letadla hra hezky vrcholí a po dohrání mám hned chuť na pokračování.

Prostředí mě ze všemožných Quest sérií láká nejméně a přesto mě hra dokázala přikovat k monitoru na dlouhé hodiny. To beru jako jasný důkaz o povedenosti tohoto typu hratelnosti. Hra mě tak ve výsledku velmi mile překvapila a pokud vám nevadí ovládání parserem, mohu ji s klidem doporučit.

Druhý oficiální datadisk vyšel téměř ve stejné chvíli jako první a byl tedy ve vývoji v podobnou dobu. Datadisky tak na sebe nijak nenavazují, tudíž zde nečekejte žádné nepřátele nebo zbraně z prvního. Hlavním obsahem je tentokrát patnáct levelů rozdělených do dvou, po sobě následujících, epizod. Žádné tajné levely tentokrát nejsou, což je pro mě první mínus. První část se celkem držela stylu původní hry, ale druhá přešla na "egyptský" styl - příjemné osvěžení. Úrovně nejsou špatné, ale žádná mi neutkvěla v paměti. Některé prvky jsou celkem fajn, jako třeba postupně uvolňované lodě, dopravující hráče do dalších částí úrovně. Obecně je design levelů slušný, rozhodně nenudí a hraje se v nich dobře.

Zajímavě jsou vyřešeny nové zbraně, které vlastně nejsou. Ve hře se nachází nová munice, která hřebíkometům, granátometu, raketometu a bleskometu zpřístupňuje alternativní režim palby. Ve všech případech jde o silnější a dobře použitelné režimy, které jsem používal po většinu hry. Ke klasice jsem se vracel pouze kvůli nedostatku silnější munice. Jediné co mi úplně nesedlo je bleskomet. Alternativně střílí energetické výboje místo souvislého paprsku a nemohl jsem si na to moc zvyknout. Pochválit musím slušné množství nových nepřátel. Ke konci hry je navíc téměř každý level zakončen soubojem s něčím silnějším, takže hra pěkně vrcholí. I samotné finále je povedené a rozhodně jde o nejzajímavější souboj z trojce Quake a jeho dva datadisky.

Hratelnost je dle očekávání beze změny, ale díky vyšší obtížnosti je i při menším počtu levelů hra o něco delší. Aktuální dohrání mi zabralo asi 5 hodin a opět proběhlo v novém vydání Quake, kterého je také samozřejmě součástí. Žádné změny zřejmě neobsahuje a vše fungovalo bez problémů. Stejně jako u prvního datadisku, i tento stojí za zahrání a pokud máte Quake rádi, není důvod váhat.

Dark Forces jsou prvním dílem skvělé série na jejíž všechny části rád vzpomínám. Rok vydání 1995 znamená, že hlavní konkurencí byl Doom. S ním podle dobových recenzí soupeřil, na rozdíl od mnoha jiných, vcelku úspěšně a já se tenkrát nemohl dočkat získání hry. Nebyl jsem zklamán a nejsem ani dnes po aktuální dohrávce. Dark Forces se nesnažily Dooma porazit tam kde byl nejlepší, upřímně v rychlé vyvážené akci a skvělém multiplayeru se hledá špatně konkurence i dnes. Vesmír Star Wars nabízel ale jiné možnosti. Hra tak stojí na slušném příběhu, který pěkně doplňuje filmy. Události a postavy jsou natolik zásadní, že se nesmazatelně zapsali i do Expanded Universe - vesmíru rozšiřujícího filmové události v před Disney podobě (té jediné správné). V roli žoldnéře Kylea Katarna musíte splnit čtrnáct náročných a rozlehlých misí, počínaje získáním plánů Hvězdy smrti až po zastavení výroby nebezpečných Dark Trooperů.

Jednotlivé mise jsou dalším rozdílem oproti tehdejší klasice. V každé je nutné splnit zadané úkoly, představené v briefingu před jejich začátkem. Jejich rozlehlost je na svou dobu opravdu značná a mohou působit spletitě, ale je to jen dojem. Nakonec jsem ani tentokrát neměl problémy s orientací, pouze dvakrát jsem hledal cestu, nejvíce 10 minut. Žádné extrémní bloudění ve stylu Corridor 7 nenastalo. Oceňuji různorodé prostředí i úkoly. Samozřejmě nechybí ani některé známé lokace. Mezi některými misemi jsou příběhové animace v nichž se dočkáme i postav z filmů a podobných scén. Filmovou atmosféru skvěle doplňuje i povedená MIDI hudba, tady se opravdu vyplatí syntetizér nebo alespoň emulátor, klasická zvukovka je mizerná náhražka. Nepřátelé jsou většinou staří známí z filmů, což platí i pro část zbraní. U některých zbraní je k dispozici sekundární mód palby. Občas je také potřeba použít různá udělátka, jako noční vidění nebo plynovou masku, podobně jako v Rise of the Triad. To opět podporuje různorodost misí.

Obtížnost je zpočátku celkem v pohodě, ale poslední třetina je znatelně tužší. Vyplatí se hledat skryté oblasti, které často obsahují život navíc. Více životů se také hodí na průchod přes, pro SW typické, lisy nebo skákací pasáže. Jde o velmi nepříjemné úseky, které považuji za největší slabinu hry. Ve skákání nepomáhá ani engine, který není ještě plně 3D a při rozhlížení tak nenabízí dobrý odhad ani přehlednost. V základu je možné použít myš pouze pro horizontální rozhlížení, ale pomocí nástroj DeHacker není problém doplnit i vertikální. Ten nabízí i další možnosti modernizace a úprav, ale využil jsem jen sekundární střelbu na druhé tlačítko myši a opravu chyby v MIDI. Grafika již působí zastarale a nezestárla tak dobře jako jiné enginy. Přesto, na vykreslení atmosféry stačí a nejde o nic co by znemožňovalo pohodlné hraní.

V jednotlivých levelch také nelze ukládat, což pomáhá atmosféře. Naštěstí se po smrti objevíte téměř na stejném místě, tedy pokud máte životy, jinak hezky restart. To se mi ale naštěstí nestalo. Multiplayer hra neobsahuje a upřímně by asi nebylo o co stát. Manuál je zpracovaný velmi průměrně a zajímavá je snad je první dvoustrana s úvodem do příběhu. Ve své době šlo o skvělou hru, která k žánru přistoupila jinak než většina konkurence. Ale i dnes rozhodně stojí za zahrání a já si ji užíval. Pokud jste navíc fanoušci Star Wars, tak není vůbec nad čím přemýšlet.

Hru jsem sledoval již od oznámení a demoverze uvedená během E3 mě definitivně přesvědčila. Hru jsem začal hrát hned od prvního dne a už na začátek prozradím, že jsem nadšen. Lake je povedenou kombinací Firewatch s trochou Death Stranding. Hlavní hrdinka Meredith opustí na dva týdny velkoměsto a zaskočí ve svém rodném městečku za otce v roli pošťačky. Každý den tak musíte rozvézt dopisy a balíky, což se neobejde bez interakce s místními obyvateli. Mezi nimi jsou staří známí i nové tváře a postupem času si s nimi začnete budovat vztahy. Několik významnějších nabízí celkem dlouhé rozhovory ve kterých je možné domluvit interakce po pracovní době. Můžete se spřátelit, pomoci s jejich problémy a vše postupně vede k jednomu ze tří možných konců. Každý večer ještě probíhá v domě rodičů volná činnost jako čtení nebo televize, často je také nutné zvednou telefon. Od rodičů se dozvídáte podrobnosti o některých obyvatelích, od šéfa zase pokroky ve firmě.

Dějištěm hry je městečko Providence Oaks ležící na břehu jezera. Některé usedlosti jsou trochu vzdáleny a hra nabízí naprostou volnost ve způsobu i času rozvážení. Nic tak nebrání průzkumu okolí a klidně několikanásobnému objetí jezera. Krajina je opravdu pěkná a často jsem se jen tak kochal nebo dělal fotky (jeden z vedlejších úkolů). V autě máte i rádio, ze kterého hraje skvělý soundtrack. Sice nejde o hudbu jakou obvykle poslouchám, ale k prostředí a období 80. let se skvěle hodí. Grafika je stylizovaná a i když technicky na tom mohla být lépe, atmosféru zvládne vykouzlit perfektní. Technicky hra funguje bez problémů, sice není začištěná jako AAA tituly, ale hratelnostně to nijak nevadí.

Hra vyšla prvního září a v tomto datu začíná i děj hry. Hrál jsem tak hezky vždy večer den napřed a takhle jsem vlastně s hlavní hrdinkou prožil první dva týdny. Konec jsem bohužel nestíhal a poslední dva dny dohrával opožděně. Přesto šlo o zajímavou a vtipnou zkušenost. Najde se i několik negativ, ale nejde o nic vážného. Auto se mohlo ovládat podrobněji (blinkry, světla, tachometr), snažil jsem se dodržovat předpisy pro lepší zážitek, ale hra tomu nijak nepomáhá (ale ani nepenalizuje). Při delších pěších výletech do lesa by se zase hodila rychlejší chůze. Hru mohu doporučit každému, kdo si u hraní rád relaxuje nebo si chce užít civilní příběh z malého města. Já se opravdu dobře bavil a doufám, že autoři hru rozšíří nebo budou pokračovat podobným titulem. Rád bych se dozvěděl další osudy některých postav nebo poznal další obyvatele, místo pro rozšíření tu určitě je.

První oficiální datadisk pro Quake je vcelku povedená záležitost. Nového obsahu je slušné množství, hlavním lákadlem jsou tři nové epizody. Celkem jde o 17 levelů, z čehož jsou tři tajné. Z tajných je zajímavý bohužel jen jeden, zbytek jsou vlastně klasické levely. Každá epizoda je laděna do určitého stylu, obecně působí trochu rozsáhleji a první epizoda prosvětleněji. Design je výborný a řada levelů přichází s něčím zajímavým, třeba padající kameny. Obtížnost postupně vzrůstá, ale nejde o nic výrazného. Zamotanější levely se střídají s přímočařejšíma a často obsahují zajímavě ukrytá tajemství.

Boje zpestřují nový nepřátelé i zbraně. Protivníci dostali tři posily z nichž nejzajímavější je gremlin schopný ukrást aktivní zbraň. Bohužel jeho odolnost je minimální, takže se to moc nestává. Finální boss je také unikátní, ale souboj s ním je celkem nezajímavý. Nové zbraně jsou fajn. Verze granátometu s přilepující se municí a výbuchem při dotyku nebo po delší době se hodí a lze si s ní užít i legraci. Navíc je nutná i pro odhalení secretu. Laser je bezva a odrážející se střely mají využití, ale má stejnou munici jako bleskomet, které je stále nedostatek a rychle se spotřebovává. Totéž platí pro silné kladivo Mjolnir, ale stojí za to si ho párkrát vyzkoušet. Z nových power-upů stojí za zmínku je lovecký roh, který povolá monstrum na vaší stranu.

Na hratelnosti se nic nezměnilo a hráč prostě dostane povedený nášup Quaka. Herní doba kolem 4 hodin mohla být delší. Alespoň se jednotlivá prostředí neokoukají, jak se říká, v nejlepším se má přestat. Aktuální dohrávka proběhla v novém vydání Quake, kterého je automaticky součástí. Vše fungovalo bez jakýchkoli problémů, ale jinak nepřináší nic nového. Ve výsledku jde o povedený datadisk s pár novinkami, který rozhodně stojí za zahrání.

Na první setkání s Quakem si dodnes dobře pamatuji. Stěhovali jsme tenkrát počítač na chatu a sebou brali nové Score s CD obsahujícím demoverzi. Quake byl pro nás, jakožto fanoušky Dooma, první volbou pro instalaci. Po troše nastavování, aby hra alespoň trochu slušně běžela, už bylo jen otázkou času než jsme se dostali k závěrečnému bossovi. Demo obsahovalo první epizodu a v době sehnání plné verze jsem ji už uměl nazpaměť. Od té doby jsem si hru několikrát kompletně prošel a pokaždé mě baví.

Tenkrát poprvé jsem byl nejvíce unesen technickou stránkou, která byla na svou dobu úchvatná. To u her moc dlouho nevydrží a dříve byl vývoj ještě znatelnější. Mimo grafiky umí Quake zaujmout i architekturou jednotlivých úrovní, různorodým prostředím napříč epizodami a dobře vyváženými zbraněmi. Celá výzbroj je dobře využitelná a nemohu říct, že jsem s jednou zbraní odehrál většinu hry. Nepřátelé sice z počátku vypadají bez problémů, ale každý umí ve správné situaci zatopit. Ve své době jsme dost času strávili i skvělým multiplayerem.

Letos slaví Quake výročí 25 let od vydání a tak se dočkal vylepšené a dokonce rozšířené verze. Na předělání pracovalo studio Night Dive a o nový obsah se postarali MachineGames. Šlo o dobrý důvod pro opětovné zahrání této legendy. Hra je převedena do Kex enginu, běhá bez problémů, podporuje moderní funkce a dočkala se i vylepšení grafiky, které je věrné původní atmosféře. Co mohu soudit, hratelnost zůstala zachována a bavil jsem se stejně jako vždy. Obsahem je celá původní hra, oba oficiální datadisky, epizoda vydaná k dvacátému výročí a jedna zbrusu nová. Poslední dvě jmenované mají na svědomí právě MachineGames. Šestý level druhé epizody je dokonce rozšířen do podoby, kterou původně John Romero zamýšlel a tehdy kvůli technickým omezením nevyšla.

Dimension of the Past je pátá epizoda vydaná k dvacátému výročí. Jde o dobře odvedenou práci a umím si představit, že by byla součástí původní hry. Její obtížnost i architektonický styl pěkně navazují na originál. Pro fanoušky skrývá dokonce druhou Dopefish ve hře. Nejnovější Dimension of the Machine je pravým opakem. Levely často obsahují velkolepou architekturu a prvky které by základní hra nezvládla. Deset levelů a jeden tajný je rozděleno do pěti odlišných prostředí. Autoři se tak mohli odvázat a neustále hráče něčím překvapovat. Obtížnost šla také výrazněji nahoru. Finále obstarává velmi originálně pojatá připomínka finále první epizody. Celkově jsem v nové epizodě strávil více času než v prvních třech.

V nové verzi je obsažena i podpora pro modifikace přímo z menu hry. Zatím je dostupná pouze jedna a to Quake 64. Jde o upravenou verzi klasické hry do podoby v jaké vyšla na Nintendu 64. Především chybí některé levely, ostatní jsou zjednodušené a liší se i grafika, především nasvícení. Hra také není rozdělena na epizody, ale hraje se celá dohromady. To zjednodušuje pozdější úseky, protože je hráč již dobře vyzbrojen. Modifikace funguje korektně, lze bez potíží dohrát, ale smysl má asi jen z historického hlediska.

Původní datadisky jsem v nové verzi zatím nehrál a budu se jim věnovat v samostatném komentáři. I dnes je Quake skvělá hra, která určitě stojí za zkoušku a nová verze ji činí ještě zajímavější a přístupnější novým hráčům. Pokud máte Quaka projetého už skrz na skrz, doporučuji se věnovat novému obsahu, který za to opravdu stojí. Až autoři přidají legendární rozšíření jako Shrak nebo Arcane Dimensions, půjde o ultimátní edici.

Dead Space patří mezi nejznámější hororové série a především její první díl si ihned získal velkou popularitu. Já se do prvního pokusu o dohrání pustil téměř ihned po vydání, ale bohužel neúspěšně. Hraní hororů je pro mě obecně náročnější, prostě moc nedávám to lekání, a zrovna Dead Space lekacími scénami opravdu nešetří. Prošel jsem tenkrát asi čtyři kapitoly a vzdal to. Nedávné oznámení remaku tak bylo impulzem k novému pokusu.

Tentokrát jsem se rozhodl, že to nevzdám a navzdory některým náročnějším okamžikům se zadařilo. A jsem za to rád. Je až překvapující, jak dobře hra působí ještě dnes. Grafika samozřejmě zestárla, ale svou funkci stále plní dostatečně. Prostředí také působí skvěle a monstra jsou vykreslena dostatečně podivně. Neustálá temná a děsivá atmosféra, spolu s osamělostí, tvoří perfektní zážitek, podobný třeba Alien: Isolation.

Kombinace designu monster a zbraní zajišťují zajímavý soubojový systém a doplnění občasnou ztrátou gravitace nebo kyslíku zaručuje zábavu po celou hru. Loď působí uvěřitelně a její jednotlivé části jsou překvapivě odlišné. Škoda kapitol ve kterých se hráč vrací do již známé oblasti. Sice je vždy trochu jiná, rozšířená a s otevřenými cestami, ale raději bych prozkoumal nové části obrovské USG Ishimura. Příběh je pro relativního nováčka v tomto univerzu zajímavý a vyplatí se hledat všude možně roztroušené střípky dřívějších událostí. Dokonce jsem se dočkal překvapivého zvratu. Konec už je relativně předvídatelný. Menší překvapení z příběhu může být také způsobeno dřívějším čtením románu Dead Space Mučedník, který hrám předchází a tak objasňuje některé záhady. Na druhou stranu bylo potěšující najít ve hře odkazy na známá jména.

Za největší zápor považuji umístění kamery. Ta je opravdu blízko hlavního hrdiny a nějak jsem si na to za celou dobu nezvykl. Možná by měla oddálenější kamera méně tísnivou atmosféru, těžko říct. Největší silou hry je atmosféra spolu s prostředím. U závěrečných titulků jsem byl sice trochu vystresovaný, ale náramně spokojený. Jsem opravdu rád, že jsem se ke hře vrátil a až si psychicky trochu odpočinu, pustím se do dalších dílů. Jsem zvědav jak se budou události dále vyvíjet. A samozřejmě nevynechám ani remake.

Plošinovek s Indiana Jonesem je řada, ale tohle je první kterou jsem dokončil. Jo to docela zázrak, protože místy jsem to chtěl vzdát. Největší slabinou téhle hry je totiž nevyvážená obtížnost. Hra dějově odpovídá původním třem filmům a zpracovává jejich výrazné momenty v jedenácti úrovních. Ty jsou zakončeny přístupovým heslem, aby nebylo nutné začínat vždy od začátku, a rozděleny do několika levelů. Levely jsou dvojího typu. Většinu tvoří klasická plošinovka a ty lze po troše tréninku celkem zvládnout. V druhé polovině hry jsem některé dokonce prošel na první pokus. Pár z nich je ale vyloženě naschválových, například útěk z hořícího Salzburgu. Zbytek levelů jsou arkádové "minihry", jako například jízda na důlním vozíku nebo sjezd na nafukovacím člunu - přesně jako ve filmech. Tyto části jsou bohužel přehnaně obtížné, jedna chyba je okamžitý restart a kličkování mezi stromy se opravdu moc naučit nešlo.

Nakonec jsem si pomohl využitím savestatů, vždy na začátku levelu a párkrát i jeden v průběhu. Hratelnost je vlastně fajn a procházení jednotlivých levelů mě bavilo, ale opravdu jsem nechtěl ve hře utopit 30 hodin, i těch asi 11 stačilo. Věřím, že se to dá projít i bez ukládání, ale už na to nemám trpělivost. Pochválit musím především atmosféru, známá místa jsou okamžitě poznat a nechybí snad žádná legendární scéna. Úrovně jsou proloženy statickými obrázky z filmu a doplněné texty. Hudba i zvuky jsou dobré. Chválu mám i pro grafické zpracování, jak čistě 2D tak i pseudo-3D (SNES Mode 7) části jsou pěkné a přehledné. To spolu s ovládáním znamená, že chyby jsou opravdu způsobené hráčem a ne enginem hry. Nepřátelé jsou sice občas umístěni zákeřně, ale to se nechá zapamatovat a po čase i předvídat. Ve výsledku mě hra bavila a rozhodně jsem rád, že jsem se do ní pustil.

Druhý vánoční dárek od tvůrců Indiana Jones and Fountain of Youth je výrazně zajímavější. Dohrání mi trvalo necelých 45 minut a některé hádanky už jsou rozprostřeny přes více obrazovek. Děj se odehrává v Řecku a na začátku hráč neovládá Indyho, ale jeho pilota Landa. Později dostanete pod kontrolu i slavného archeologa. Příběh se celkem dobře rozjíždí a atmosféra je povedená. Styl, včetně grafiky, je přesně takový, jak od adventury s Indianou Jonesem čekáte. Závěr je opět vánoční, ale tentokrát mi to sedlo lépe. Pokud někdo hledá krátkou hru, je Indiana Jones and the Passage of Saints dobrou volbou.

Hra byla vytvořena jako vánoční dárek pro fanoušky adventur s Indiana Jonesem a herní rozsah tomu odpovídá. Celá se odehrává v jedné místnosti se dvěma výklenky na stranách. Herní doba je při čtení všech rozhovorů asi 15 minut. Z počátku je atmosféra pro Indyho typická, ale v druhé polovině začnou vystrkovat růžky vánoční motivy. Úsměvné finále je čistě sváteční a pro radost. Pochválit musím vedlejší postavu Shelly, která by do nějaké plnohodnotnější hry krásně zapadla. Začátkem loňského roku jsem hrál podobné minihry pro fanoušky a to Indiana Jones and the Relic of the Viking a Indiana Jones and the Seven Cities of Gold Old Demo. Obě jsou delší a vážněji pojaté. Přesto jde o milý dárek a Temple of Spheres mě slušně zabavilo, když jsem nemohl hrát aktuálně rozehranou Indiana Jones' Greatest Adventures. Za těch pár minut hra rozhodně stojí.

Po nadšeném dohrání Nier: Automata jsem se rozhodl zkompletoval si celou sérii. Její první částí je právě Drakengard. Po prvních několika misích jsem svého rozhodnutí skoro litoval. Úvodní souboje působí nezajímavě, jednoduše a už po pár skupinkách stereotypně. Příběhové animace ale vypadaly slibně, takže jsem pokračoval, i když už méně natěšeně. A dobře jsem udělal, hra se postupně komplikuje, nabízí více možností a ačkoli je až do konce soubojový systém v rámci 3rd person akcí spíše základnější, tak to množství různých zbraní zvládne nahradit. Obtížnost také dost naroste a zvlášť některé mise na drakovi jsou slušné peklo. O bossfightech nemluvě. Ano stejně jako pozdější Nier, i Drakengard střídá žánry. Hlavní dvě části tvoří již zmíněná 3rd person akce a letecké souboje na drakovi, vše je doplněno několika shora viděnými misemi. V některých pozemních misích je možné přivolat draka a rozsévat zkázu ve velkém, ale je to samozřejmě omezeno terénem.

Hra je rozdělena na kapitoly vždy o několika verších - misích. Za verš se obvykle považuje i příběhová animace. Po první kapitole se může průchod zdát lineární, ale není to úplně pravda. V kapitolách zůstávají některé nepřístupné verše, které přijdou na řadu později. Někdy je posloupnost daná, ale někdy je pořadí na hráči. První konec a závěrečné titulky přijdou po dokončení osmé kapitoly, hra slušně pogratuluje k dokončení konce A a oznámí, že zbývají ještě čtyři. Úplné finále čeká na konci třinácté kapitoly. Po prvním konci je další postup vázán na různé podmínky, které jsou naštěstí u uzamčených částí popsány. Žádné tápání tedy nehrozí a postup je plynulý, což platí až po konec D. Pro úplný závěr je nutné sesbírat všechny zbraně ve hře a to už je slušný oříšek. Některé dostanete automaticky, část lze objevit pečlivým průzkumem a zbytek vyžaduje splnění konkrétních podmínek v určitých verších. Vše zkompletovat je opravdu zdlouhavé, 64 zbraní není málo. Nakonec jsem se asi u sedmi musel podívat na postup. Někdy je nutné v misi vymlátit určitou skupinu nepřátel, počkat určitý čas na objevení truhly nebo stisknout obrazy ve správném pořadí.

Třináct hlavních kapitol je ještě doplněno třemi, z nichž každá se točí kolem jednoho společníka. Kromě hlavní kampaně se postupným hraním odemyká i expediční mód. Jde o mírně upravené mise z kampaně a jediný důvod do něj chodit je zisk asi třetiny zbraní a samozřejmě levelování. Během hry se postupně vylepšují tři věci. Samozřejmě hlavní hrdina, dále drak a nakonec i jednotlivé zbraně. Vše probíhá automaticky, jen je nutné nasbírat dostatek zkušeností. U zbraní má smysl dostat na maximální čtvrtý level co nejvíce kousků. Mají různé účinky, rychlost a schopnosti, takže se hodí do různých situací, ale především se u každé odemyká text s popisem světa. Je to opět podobný princip jako u Nieru. Že hry sdílejí stejný svět je vidět i na designu některých nepřátel. Závěrečné souboje mají také dost společného, u obou je vidět jasná inspirace Ikarugou (už jsem se do ní pomalu pustil), oba jsem mnohokrát musel opakovat.

Hratelných veršů je slušné množství a ač se některá prostředí dost opakují, složení nepřátel udržuje hratelnost na zábavné úrovni. Obtížnost je vysoko především v pozdějších fázích kdy je nutné pro postup nebo kvůli zbrani dokončit některé verše na čas. Limit je nastaven opravdu přísně a je nutné misi projet v podstatě bez chyby, často byl počet opakování na dvouciferném čísle. K dohrání motivuje i zajímavý příběh, který je postupně čím dál ujetější. Rukopis Yoka Tary je prostě znát. Hudba je dobrá, ač ne tak jako u Automaty, ale najde se pár pěkných kousků. Některé čerpají ze slavných skladatelů historie a skladba u titulků konce B je prostě super. Grafika se u hry z Playstation 2 hodnotí špatně, ale řekl bych že ani v rámci platformy nejde o nic extra.

Kompletní průchod mi zabral zhruba 63 hodin, to je slušná porce, ale asi polovina je získávání zbraní. Hodnocení je obtížné. Hratelnost je spíše průměrná, ale design světa, příběh a atmosféra táhnou hru výrazně výše. Za zahrání určitě stojí, rozhodně má v rámci série své místo a konec prostě stojí za vidění už jen kvůli navazujícím hrám.