Ikaruga

O existenci téhle hry jsem se dozvěděl až při čtení rozhovoru po dohrání Nier: Automata. Tam Yoko Taro označil Ikarugu za svou velkou inspiraci a tím se dostala i na můj seznam. A musím uznat, že v mnoha ohledech jsem si při hraní připadal jako doma. Podobná je celková rytmika hry i často využívaný princip dvou druhů střel. Když jsem každou vteřinu měnil polaritu své lodě, připadal jsem si jak při leteckém boss-fightu v Drakengardu. Ikaruga je rychlá, náročná, ale dobře hratelná shoot'em-up. Ačkoliv mě hraní bavilo, pět úrovní jsem překonával v průběhu pěti měsíců. Nejsou sice tak dlouhé, ale obtížnost je vysoko. Každou část jsem se musel naučit, vědět dopředu co přijde je nezbytné. Na některé situace jsem se podíval i na videa ze hry.

K úspěšnému dohrání pomůže několik faktorů. Prvním a pro tento žánr klíčovým prvkem je skvělá a přesná ovladatelnost. Hra dělá přesně to co chcete, okamžitě reaguje na povely. Dalším je možnost začínat v libovolné již dosažené úrovni. Není tak nutné začínat vždy od první, díky čemuž jsem mohl trénovat hezky jeden úsek po druhém. První úroveň bych teď bez dalšího tréningu nedal. Poslední pomocí je volba obtížnosti. Hrál jsem samozřejmě na nejnižší, s největším počtem životů... Stejně to na mě bylo až až a podobně obtížným hrám moc nefandím. Radost po dokončení každého problematického úseku byla velká, ale o opakování nestojím. Hrát se dá ve více módech, obtížnosti zásadně ovlivňují hratelnost a lze se do toho pustit i s parťákem, ale osobně jsem s Ikarugou skončil. Rád jsem si ji vyzkoušel a mé další zážitky ze světa Drakengard to jen umocní, ale hru bych doporučil pouze dobrým hráčům tohoto žánru. Vzhledem ke stylu hraní ani nevím zda si ji mohu označit za dohranou, ale tentokrát asi přivřu obě oči.