Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Braveland Wizard

  • PC 65
Druhá hra ze série Braveland nepřináší žádnou revoluci. Jde stále o souboje ve stylu HOMAM, které spojuje jednoduchý příběh a téměř lineární mapa. To "téměř" znamená, že narazíte na pár rozcestí, znamenající jeden odlišný souboj, a pár krátkých slepých cestiček. Není nutné absolvovat všechny souboje na mapě, ale doporučuji to. Je třeba získat zkušenosti na odemčení kouzel a peníze na nákup jednotek a vybavení. Trochu přivydělat si lze na třech políčkách, kde lze souboj vždy po nějaké době opakovat. Není to nekonečné, ale trochu to pomůže. Druhů jednotek je více než můžete vzít na bojiště, takže je možné vybrat ty nejvhodnější. Preferoval jsem jednotky schopné boje na dálku, oslabení nepřítele ještě než k vám dojde se hodí. Obtížnost je spíše nižší, většinu hry není problém projít na první pokus. Při záseku stačí dokoupit pár jednotek nebo přeskládat skupinu.

Příběh je přítomen, víc o něm vědět není nutné. Grafika odpovídá mobilnímu původu, ale pro dané účely je naprosto dostatečná. Je přehledná a i ovládání je od první chvíle jasné. Hudba je po chvíli otravná, je lepší si pustit vlastní. Hratelnost je vlastně velmi příjemná, hra hezky odsýpá, není náročná, ale ani nejde jen bezhlavě klikat na útoky. Zkrátka příjemná strategie na 3-4 kratší herní sezení. Herní doba je kolem šesti hodin, nedoporučuji to hrát v kuse, hra by se omrzela. Do budoucna se vůbec nebráním dalším dílům.
+21

Witchaven II: Blood Vengeance

  • PC 70
Druhý díl vyšel necelý rok po jedničce, takže jsem očekával spíše samostatný datadisk. To bývalo v daném období celkem běžné. Hlavní část obsahu tvoří nové levely a nový nepřátelé. Nechybí ale ani několik novinek v hratelnosti. Nejzásadnější je možnost získat očarování zbraní, čím vlastně celý původní arzenál získává alternativní režim. A takový mrazící meč nebo zápalné šípy opravdu stojí za to. Osobně hodně oceňuji doplnění statistik mezi lelevy, takže jsem konečně věděl kolik věcí v levelech vynechávám. Procento zabitých nepřátel a nalezených pokladů se dokonce hodnotí a lze tak získat dodatečné zkušenosti (Poor - 0, Averange - 500, Good -1000, Perfect - 1500). Hned první level jsem se snažil splnit na 100%, ale nedařilo se. Až ve druhém jsem si uvědomil, že se do statistik pokladů počítají i lektvary a kouzla. Někdy je tak výhodné je využít naprázdno a získat tak zkušenost za sebrání i kompletaci. Byl upraven i systém vylepšování postavy. Úrovní je nyní pouze sedm a mají upravené požadavky na počet potřebných zkušeností. Rozestupy mezi úrovněmi jsou nyní stejné, takže maxima lze dosáhnout rychleji, ale začátek o to více trvá, což zvedá i obtížnost. Ta je zde již od počátku těžší než v prvním díle. Zbraně, kouzla i lektvary jsou ve větším množství dostupné už od začátku a je opravdu třeba vše využívat. Například Nuke jsem využil snad v každém levelu, občas nejednou, oproti jedničce, kde to bylo asi dvakrát za celou hru.

S tím souvisí i sestava nepřátel, kde naprosto chybí slabší kousky z minula. Levelů je tentokrát pouze 15, ale většinou jsou trochu rozlehlejší. Většina není špatná a moc problémů s orientací jsem neměl. Neplatí to pro levely 12 a 13, které jsou silně nepřehledné a v případě 13 i plné chyb. Problémem jsou především rozpadající se textury, především po sebrání pentagramu. Bylo nutné hodně kličkovat, po naštěstí už prázdné mapě, abych se dostal k exitu. V některých levelech už bylo třeba najít tři klíče, ale kompletní čtveřici jsem měl pouze v tom závěrečném. Když už jsem u závěru, tak mohlo být finále obtížnější - v prvním levelu čekají větší výzvy než tohle. Jediné další chyby jsou hůře reagující menu a občasný pád hry při přechodu do dalšího levelu - což bez problémů vyřeší save před koncem. Ukládat doporučuji často, stejně jako v prvním díle jsou přítomny nebezpečné pasti i když v menší míře.

Příběh navazuje na první díl a tentokrát je třeba porazit sestru hlavní záporačky z minula. Intro je zajímavější než posledně a navíc doplněné o povedené outro. Technicky je hra v podstatě stejná, ale musím více pochválit hudbu. Hrál jsem opět Enhanced verzi, která je součástí digitální distribuce a běží pod DosBoxem. V zásadě jde o průměrné pokračování s pár dobrými nápady a pár novými chybami. Pokud vás bavila jednička, pokračováním chybu neuděláte.
+22

Witchaven

  • PC 75
Her využívajících engine Build je celkem dost, ale Witchaven má mezi nimi speciální místo. Na rozdíl od ostatních se totiž zaměřuje primárně na boj z blízka. Základní zbraně jsou dýky, meče nebo sekery. Boj je vlastně dost jednoduchý a nejdůležitější je správné načasování. Přiblížit se k nepříteli ve chvíli kdy končí animace vašeho úderu, zranit ho a zase ustoupit. Část protivníků je nebezpečná i na dálku, ale není nic jednoduššího než sejmout někoho takového lukem nebo fireballem. Luk není moc účinný na velkou vzdálenost, ale to na většině mapách tolik nevadí. Implementace magie je dobré zpestření. Pro každé kouzlo je nutné najít svitek, kterých lze mít několik v zásobě. Nejčastěji jsem využíval kouzlo na létání, které je několikrát i nutné pro další postup, ale i otevírání dveří nebo noční vidění se hodí. Dalším magickým prvkem jsou lektvary. Nejvíce využívaným je samozřejmě obnovení zdraví, ale i odolnost proti ohni se hodí v každém levelu. Protijed je vhodnou pomocí při setkání s pavouky. Lektvar síly a neviditelnosti jsem téměř nepoužil.

Za likvidaci nepřátel a sbírání užitečných předmětů získává hlavní postava zkušenosti. Na každé úrovni zesílí a získá nové bojové dovednosti, zkrátka lepší zacházení se zbraněmi. Je to dost výrazné a pozdější fáze jsou tak rozhodně jednodušší než začátek. Zpočátku také úrovně přibývají celkem rychle, ale nakonec jsem maxima dosáhl pouze díky skleněným lebkám, které instantně navýší úroveň. Celkově hra obsahuje 25 levelů, které jsou rozumně rozsáhlé. Počáteční levely se mi zdáli zamotanější, ale možná jsem si jen časem zvykl na styl autorů. Ve hře je možné nalézt čtyři různé druhy klíčů, ale v žádném levelu jsem neměl více než dva a často ani nebyly nutné k dohrání. Na hře mě nejvíce rozčilovali pasti, většina z nich znamená okamžitou smrt. Postup hrou je díky tomu celkem pomalý, což nevadí, ale i tak je nutné časté ukládání. Tento prvek bych klidně trochu omezil a to platí i pro poškozování zbraní. Je to spíše otrava a k tempu boje se to moc nehodí. Chybí také závěrečné statistiky na konci levelu, takže ani není možné zjistit kolik toho hráč objevil. Škoda, hledání secretů mám rád, našel jsem jich asi dost, ale nevím kolik jsem toho minul.

Některé prvky hry zavánějí spíše RPG než FPS, ale nenechte se zmást, jde o jasnou akci. Na druhou stranu nejsou RPG prvky jen na ozdobu a sednou mi do hry více než u některých moderních akcí. Aktuálně je hra k dispozici v digitální distribuci, přičemž jsou součástí dvě verze. Obě běží pod DosBoxem, ale Enhanced má opravenu část bugů, vypadá trochu lépe a má automaticky nastaveno moderní ovládání. Chvíly jsem dal oběma verzím a nakonec skončil u Enhanced. Rozdíly jsou pouze v rámci pohodlí a hrát původní tak nemá moc smysl. Využít je ještě možné source port BuildGDX. Získáte lepší grafiku a trochu plynulejší ovládání. Na druhou stranu se hra chová mírně odlišně, například skákání neodpovídá originálu.

Potěší také pěkně zpracovaný manuál. Kdysi jsem hrál demoverzi Witchavena a měl jsem ho zařazeného do průměru. Po rozehrání následovalo překvapení, nakolik mě hra nakonec chytla. Nabízí se srovnání s Hereticem, ale hry jsou ve skutečnosti dost odlišné. Pokud někdo hledá trochu jinou střílečku ze staré školy, mohu Witchaven doporučit. A teď jdu rovnou na druhý díl.
+23

Catie in MeowmeowLand

  • PC 80
Kdyby někdo tvrdil, že příhody malé Catie přineslo studio Amanita, neměl bych problém tomu uvěřit. Hratelnost je v podstatě stejná jako u Samorosta a podobných titulů. Hra také přináší krásně malovanou grafiku doplněnou o povedenou hudbu. Inspirace je tedy jasná a musím uznat, že se vše povedlo. Ne vždy je jednoduché podchytit podstatu nějaké hry a vytvořit podle toho vlastní. Catie je zábavná od začátku do konce, na každé obrazovce je nějaká nová hádanka nebo prapodivné stvoření. Děj, jak je poznat i z názvu, připomíná Alenku v říši divů a tak je jasné, že podivnostmi hra jen přetéká. Nerad bych aby z výše uvedeného vyplynulo, že je hra jen nějakou kopii, jde o dostatečně svébytnou záležitost.

Poznat jsou i jiné vlivy, nejvíce mě potěšila variace na kočkobus z filmu Můj soused Totoro. Dle očekávání je hra plná koček různých velikostí a tvarů, pokud máte tyto mazlíčky v oblibě, je to velké plus. Obtížnost je nastavena spíše nižší, hra na začátku ukáže základní principy a pak už vše běží hladce. Na pár obrazovkách jsem měl krátký zásek, ale obvykle šlo jen o přehlédnutí aktivního objektu. Průzkum obrazovek se vyplatí i kvůli nepovinným sběratelským aktivitám. Veškerá komunikace probíhá jen za pomocí gest, obrázků a zvuků, takže je vhodná i pro hraní s nejmenšími. U slovenské hry je dle očekávání k dispozici i slovenský jazyk, ale překvapivě i český. Nehraje to ovšem moc velkou roli, jde vlastně jen o překlad menu. Herní doba asi 3 a půl hodiny celkem jde, ale pár obrazovek navíc bych uvítal. To je ale obecný problém tohoto pod-žánru. Catie se mi trefila do vkusu i momentální nálady a hraní jsem si užil. Pokud máte podobný styl her rádi, tak mohu Catie in MeowmeowLand jedině doporučit.
+25

Unravel Two

  • Switch 90
První díl této švédské hopsačky mě zaujal už při prvním představení a samotná hra rozhodně nezklamala. Druhý díl dělá vše stejně dobře, ale navíc přináší kooperaci pro dva hráče. Do druhého dílu jsme se tak pustili s manželkou na Switchi. Druhá postavička přináší další možnosti pohybů a řešení postupu dále. Postavičky jsou spojeny provázkem, čehož se využívá při postupu a navíc nikdo neuteče moc dopředu. Po většinu herní doby je nutné spolupracovat a navzájem si pomáhat dostat na jinak nepřístupná místa. V několika pasážích je nutný rychlý postup při kterém využijete vzájemné smotání se obou Yarnyů. Jde také o praktickou pomůcku při překonávání částí s nutností přesného načasování. Velkou část hry je ale dost práce pro oba hráče, což máme rádi. Rychlé pasáže také narušují jinak velmi klidnou hratelnost, hra vyloženě vybízí k zastavování a užívání si krásných pozadí. Obtížnost je až na několik pasáží rozumná a tak jsme hlavní příběh zvládli celkem rychle. Dalším obsahem jsou výzvy, ve kterých je nutné překonat různě obtížné kratší úseky a osvobodit vždy jinak barevného Yarnyho. Dokončili jsme jich asi třetinu a už se k hraní nevracíme, takže to tak asi zůstane. Úrovně jsou zábavné a nápadité, celkově se zvýšila variabilita.

Grafika i stylizace jsou v podstatě stejné jako v prvním dílu a vůbec to nevadí. Zvolený styl vypadá stále moc pěkně a nevím o jiných hrách které by ho využívaly. Hudební doprovod se mi líbil více v jedničce. Silnou stránkou obou dílů je atmosféra a pokud máte rádi skandinávské prostředí, budete vyloženě nadšení. Potěší také možnost si jednotlivé Yarnye upravit podle sebe změnou barvy a trochu i tvaru. Celkově je hra stále stejně skvělá jako její předchůdce a navíc přináší dobře udělanou kooperaci, což je vždy velké plus. Doufám, že autoři připraví další pokračování nebo jinou hru podobného stylu.
+28

Stranger of Paradise: Final Fantasy Origin

  • PC 85
Od prvního oznámení jsem se na hru opravdu těšil, i když některé záběry nevypadaly nejlépe. Často ale špatně vypadající hra nakonec překvapí a naopak skvělé ukázky nejsou zárukou dobré hry. Stranger of Paradise je zhruba na půl cesty. Začnu neobvykle technickou stránkou, která už v ukázkách nevypadala nejlépe. To se bohužel moc nezměnilo. Grafika ani na nejvyšší nastavení neprokoukne, přirovnal bych ji k horší PS4 nebo lepší PS3 hře. Také záleží na konkrétní scéně, někdy hra umí překvapit. Často zmiňované propady snímků jsem naštěstí neměl, ale přehnaná náročnost vzhledem k zastaralosti grafiky se projevila hlukem. Už dlouho se nestalo, že by počítač honil větráky tak vysoké otáčky a hlavně téměř po celou dobu. Nedávno vydaný patch 1.04 to trochu zlepšil, ale to už jsem téměř končil. Naopak pochválit musím hudbu, které je pro Final Fantasy typicky povedená.

Příběh je kapitola sama pro sebe. Spojení s prvním Final Fantasy je skvělý nápad a stejně jako u Final Fantasy VII bych se nezlobil za více podobných projektů. Jeho styl odpovídá osmdesátým a devadesátým létům a je potřeba to tak brát. Z dnešního pohledu jde o samé klišé a podivnost, ale pokud máte (jako já) rádi první Ultimy nebo Might and Magic tak vás může i potěšit. Co nepotěší nikoho jsou rozhovory. Jejich dostupnost pouze přes menu je nehezká a ani samotné repliky za to klikání moc nestojí. Další věci jsou už pozitivní. Pro žánr je klíčový soubojový systém a vývoj postavy. Oboje se hodně povedlo a baví i po 56 hodinách. Postava má k dispozici 28 povolání - jobů, vycházejících z hlavní série. Ty se postupně odemykají v závislosti na postupu těmi předchozími. Každé lze vylepšit na level 30, ale po dohrání hry se zpřístupní Chaos obtížnost ve které lze maximum zvýšit až na 99. Každé povolání má své schopnosti a další přidává vybavení. V nastavení postavy je možné jednotlivé schopnosti přiřazovat kombům. To ve spojení s dvěma druhy krytí a úhyby dává zábavný a flexibilní soubojový systém. V základu jsem odemkl všechny povolání a pak se soustředil jen na pár nejpoužívanějších. Dostat na maximum všechny by už bylo na moc dlouho. Prostředí a nepřátelé vycházejí z Final Fantasy obecně, ne pouze z prvního dílu a je zajímavé procházet známé lokace z jiného pohledu.

Samotná struktura misí je obvykle celkem přímočará, ale najde se pár zamotanějších lokací a dohledávání skrytějších předmětů dá zabrat často. Na Chaos obtížnost je pak nutné jednotlivé mise odemykat za speciální krystaly a to v různé náročnosti. Ta je už od začátku hry nastavena jako doporučený item level, jehož maximum je nakonec 300. Vzhledem k neexistenci postihu za smrt je možné začít i o něco náročnější misi a postupně si získat dostatečnou výbavu. Některé nepřátele je také lepší likvidovat daným povoláním, takže se vyplatí povolání točit dle situace. Hra obsahuje i slušné množství vedlejších misí a některé je nutné odemknout nalezením ukrytého předmětu. Nejotravnější část hraní je správa předmětů. Těch za každou misi najdete vyšší desítky a nepotřebné je třeba rozebírat kvůli zisku surovin. To je dost úmorná činnost a navíc zbytečně častá. Vylepšování je celkem fajn, ale vyplatí se až když získáte stabilnější výbavu nebo při problémech.

Stranger of Paradise mě nakonec nezklamal a hraní jsem si užíval. Původně jsem plánoval projít všechny mise a najít kompletní "zápisky", ale nakonec jsem zvládl i všechny achievementy. Dokončení na 100% by ještě chtělo odemknutí všech misí na level 300 a všech povolání na 99, ale to už neplánuji. Možná časem pokud hra dostane nějaký nový obsah, tak k tomu plynule dojde. Pokud máte rádi tento žánr a nejlépe i Final Fantasy, tak hru rozhodně doporučuji. Má sice nějaké otravné stránky, ale hratelnost jako taková je výborná.
+22

Tajemství Oslího ostrova

  • PC 45
Normálního člověka napadne po dohrání prvního Monkey Islandu pokračovat druhým dílem. Mě napadlo oživit si vzpomínky na tuto českou parodii i když jsem tušil, že to není nejlepší nápad. V době vydání hrál Tajemství oslího ostrova snad každý, koho tento žánr zajímá. Už tenkrát sice graficky nedosahovala na zahraniční tituly, ale přístupnost daná českým jazykem byla rozhodující. Zdaleka ne každý chtěl sedět u hry se slovníkem a znalost alespoň základní angličtiny byla vzácná. Hra dosáhla značné popularity, k čemuž dopomohly i tehdejší recenze. Vzpomínky na hru nemám nejlepší, musel jsem hojně využívat návod z Excaliburu. O to více mě současné hraní překvapilo.

Ozvučení je špatné a v podstatě nestojí ani za řeč, ale vlastně jde o jedinou čistě negativní stránku. Grafika sice neodpovídá roku 1994, ale špatná není. Na prvotinu a pouhý prototyp, který ani nebyl původně určen k vydání, to nevypadá zle. Lokace jsou dostatečně přehledné a animace činností hlavního hrdiny vyloženě potěší. Ovládání stylem přepínatelného kurzoru a dostatek ukládacích pozic jsou příjemné. Samotná hratelnost je rozporuplná. Hádanky většinou nejsou zlé, ale několik míst je vyloženě k vzteku. Hledání jetele je otravné i když člověk tuší co má dělat. Skákání pro párky snad šestkrát nikoho bez návodu snad ani nenapadne, ale zrovna tohle jsem si pamatoval. K tomu všemu je přítomno několik dead endů. Pokud to ale čekáte, tak kombinace rozumného ukládání a včasného nakouknutí do návodu udělá z hraní slušnou zábavu. Hrál jsem podle sebe, při desetiminutovém záseku nakoukl do návodu a vlastně si nemůžu stěžovat. Navíc jsem to byl nucen učinit jen dvakrát a jednou pro kontrolu, před pokračováním dále. Herní doba něco přes tři hodiny je tak akorát. Příběh nehraje moc roli a podle toho vypadá. Humor je jak kdy, pár vtipných částí střídá pár spíše trapných. Samotné parodování Monkey Isladu není špatné a takhle po jeho čerstvém dohrání vykouzlilo několik úsměvů. Závěr hry je hodně zvláštní, ale potěší scéna s nalezením další hry od Pterodonu. Můj závěr je nakonec také zvláštní. Tajemství oslího ostrova je podprůměrná záležitost, která ale se správným přístupem rozhodně stojí za zahrání a má nezpochybnitelné místo v české herní historii.
+31

The Secret of Monkey Island: Special Edition

  • PC 80
Kdy jindy si zopakovat tuto legendární adventuru než při oznámení pokračování samotným jejím tvůrcem, Ronem Gilbertem. Mému adventurnímu srdci byla vždy blíže produkce firmy Sierra, ale Monkey Island je jednou z her od LucasArts, kterou hodnotím také vysoko. Originál jsem hrál několikrát a tak jsem pro aktuální rozehrávku zvolil speciální edici. V té zůstává zachováno mnoho hlavních prvků - zábavný příběh, lokace i samotné hádanky. Tohle vše funguje stejně dobře jako při vydání a dává to v kontextu nastaveného stylu smysl. Na některé lokace a situace jsem se vyloženě těšil. Stále povedené a originální jsou i souboje pomocí urážek.

Hlavní změny se týkají technické stránky. Dabing se povedl na výbornou, hudba je nahraná v nejvyšší kvalitě, ale i stará MIDI verze zní skvěle, obzvláště na reálném hardwaru. Tohle je ovšem pro většinu lidí dostupnější a hraje parádní skladby kdekoli. Ovládání je sice trošku kostrbatější, ale jde spíše o zvyk - klávesové zkratky jsou stejně nejrychlejší. S grafikou je to trochu horší, sice není špatná, ale často nevystihuje podstatu originálu. Především postavy si někdy nejsou vůbec podobné a mnohem více se mi líbí původní verze. Hra sice nabízí možnost přepínat mezi původní a novou grafikou, ale to bohužel ovlivní i audio stránku. Nakonec jsem hrál v moderním kabátku a v jednotlivých lokacích přepínal pro porovnání - skvělá možnost, kterou jsem využíval na každé obrazovce. Problém je to u animací, přepnutí sice funguje také, ale nejde to vždy stíhat. Existuje nástroj pro vytvoření ultimátní verze pro ScummVM (původní grafika a nové audio), ale chtěl jsem si hru projít tak, jak to vývojáři zamýšleli. Při případné další rozehrávce ovšem této možnosti využiji. Fanoušky LucasFilm Games potěší i upravené easter eggy. Objevil změnu sošky Sama a Maxe za Purple Tentacla a hra potěší i fanoušky Grim Fandanga, které vyšlo až dlouho po původní verzi. Mimochodem, narážka na Sierru moderním zpracováním dost ztrácí.

Ve výsledku jde o velmi dobrou hru a remake, kterému k dokonalosti chybí jen pár položek v nastavení. Ideální by byla možnost v obou grafikách samostatně zapínat dabing a volit verzi soundtracku.
+26

Final Fantasy

  • PC 85
  • NES --
Final Fantasy a Dragon Quest jsou dvě největší a nejznámější JRPG série. Obě hraji velmi rád, ale ani jednu nemám zkompletovanou. Do Dragon Questu jsem se pustil hezky od začátku už před pár lety a to rovnou v originální NES verzi. S Final Fantasy jsem historicky strávil více času a tak jsem dal naopak přednost nejaktuálnějšímu vydání v podobě Pixel Remasteru. První tři díly jsem nikdy nedotáhl do konce a tak jsem prvním kompletním dohráním hezky oslavil 35 let výročí od vydání. I po všech těch letech mám pro hru v podstatě jen chválu. Hra od prvního vydání samozřejmě ušla kus cesty. Hratelnost je teď rychlejší, stejně jako levelování, je k dispozici mapa a maximální level je 99 oproti původním 50. Díky těmto změnám jsou novější verze (nejen Pixel Remaster) přístupnější a snadněji do nich pronikne i hráč, který není na hry té doby zvyklý. Remaster se povedl i po grafické stránce, hra vypadá pěkně a zachovává ducha originálu.

Samotná hra přináší klasický příběh o záchraně světa a boji proti zlu, ale svět a jeho atmosféra přímo vybízí k průzkumu. Dungeony jsou hezky navržené, prostředí se mění a na nudu není ani pomyšlení. Souboje jsou řešeny klasickým tahovým stylem, každý protivník má jiné slabiny a díky družině čtyř postav s různým povoláním je zaručena slušná variabilita. Z nabízených šesti povolání jsem zvolil bojovníka, zloděje, bílého a černého mága. Parta fungovala dobře, mohu doporučit. Oproti druhému Dragon Questu, kde také ovládáte více postav, je zde vše vyřešeno lépe. Postavy od počátku zesilují spolu a odpadá tak nepříjemná starost o nováčka v pokročilé oblasti. Obtížnost je nastavena rozumě, v podstatě jen samotné finále a jedno náhodné setkání jsou problematičtější. Nakonec jsem splnil i všechny achievementy, ale poslední dva nepřátele jsem si musel najít podle návodu. Dohledat truhly není díky mapě problém. Herní doba 26 hodin, konečný level 73, poslední deset levelů díky čekání na War Machine.

Fanoušky série potěší přítomnost mnoha známých monster nebo kouzel. Během mého pomalého hraní vyšel Stranger of Paradise: Final Fantasy Origin, který mám stále ještě rozehraný. Příběh obou her je provázán / převyprávěn, takže se hodí hrát je společně. S atmosférou to dělá divy a boj se stejnými monstry v povědomých lokacích má hned jinou šťávu. Oběma hrám to pomáhá, ale Stranger of Paradise z toho profituje více. Doporučuji buď paralelní hraní nebo začít původní jedničkou, obráceně narazíte zbytečně na spoilery. První díl Final Fantasy je zkrátka skvělá hra a já píšu další pět Pixel Remasterů na seznam.
+32

The Fifth Element

  • PC 60
Pátý element je klasickou akcí z pohledu třetí osoby odpovídající době vydání. Že hra vychází ze stejnojmenného filmu asi netřeba zmiňovat, ale potěší přítomnost mnoha filmových sekvencí přímo ve hře. Jsou trochu sestříhané pro potřeby pozměněné chronologie hry, ale mají překvapivou kvalitu. V hraní se střídá postava Korbena a Leeloo a každý z nich má trochu jinou hratelnost. Korben se specializuje na střelné zbraně, Leeloo je pohyblivější a bojuje na blízko. Většinu úrovní procházíte dvakrát, pokaždé za jinou postavu a vždy je to odlišný zážitek a dostanete se do jinak nepřístupných prostor. V pozdějších částech jsem už dopředu věděl, kde budu pak za Leeloo pokračovat. Korbenovi části jsou o něco jednodušší, takže jsem s ním vždy začínal. Mise nejsou špatné, atmosféra filmu je vystižena skvěle. Díky odlišné hratelnosti a odlišnému přístupu mi dvojí opakovaní misí ani nevadilo. Z celkových 16 misí se deset hraje za obě postavy, dohromady je tak třeba projít 26 misí. Celá hra zabrala slušných 16 hodin.

Přes zmíněná pozitiva hru považuji pouze za lehce nadprůměrnou. Největšími problémy jsou ovládání a pár nepovedených pasáží. Ovládání je u, mnou hrané, PC verze čistě na klávesnici. To samo o sobě nevadí, ale nastavená citlivost a požadované akrobatické kousky nejdou moc dohromady. Nároky na skákání navíc postupem času rostou. Sice jsem si po pár misích zvykl a dostal hru do ruky, ale o pohodlnosti nebo zábavnosti se mluvit nedá. Mise ve kterých musíte na úzké kolejnici uhýbat pře tramvají nebo mise s časovým limitem a skoky (díky nic moc kameře) v podstatě do neznáma, jsou frustrující a stojí dost životů. V jiných se naštěstí dají ve služném počtu získat, k čemuž dopomohou i pěkně ukryté secrety. Největší zásobu životů si lze udělat při hře za Leeloo během útěku ze Zorg's HQ. Je sice časově omezená, ale dá se naučit a zvládnout při to vysbírat slušné množství předmětů. Samotná hratelnost je dle očekávání a ničím nepřekvapí, to platí i pro samotné finále. Ve výsledku tak dostáváme průměrnou hru se zajímavým zasazením. Před hraní doporučuji shlédnou film pro navození atmosféry.
+24

Soldier of Fortune: Payback

  • PC 40
Není třeba chodit kolem horké kaše, třetí a poslední díl série Soldier of Fortune je rozhodně ten nejhorší. Vývoj se přesunul na Slovensko do studia Cauldron, které má na kontě hry skvělé, průměrné i špatné a Payback bohužel patří mezi ty slabší. Pravděpodobně nejpovedenější stránkou hry je grafika. Prostředí i modely zbraní vypadají pěkně a celkově hra neuráží ani dnes. Zvuk je na tom hůře. Za celou dobu se mi nepodařilo vyladit hlasitost tak, aby hudba nerušila a při jejím vypnutí zase nejsou slyšet dialogy a zvuk v některých cutscénách. Problém může být způsoben moderním systémem, ale nedostal jsem se k otestování na něčem starším než Windows 7.

Hratelnost je výrazně arkádovější než dříve, inteligence protivníků slabší než ve Wolfenstein 3D a místy hra připomíná spíše on-rail střílečku. K tomu přispívá i design levelů, který je až na pár výjimek silně koridorový. Za zmínku nestojí ani neuspořádaný příběh boje proti terorismu. V hlavní roli tentokrát není John Mullins a ani se na hře nepodílel, což je bohužel dost vidět. Payback je vlastně ve všem mimo tématu odklonem od ducha série. Zachován zůstal pouze systém simulující poškození těl, ale tentokrát je vyhnaný do extrému. Například není problém mnoha zbraněmi ustřelit jednou ranou hlavu... Na konec uvedu jedno pozitivum a tím je herní doba. Za pět hodin bylo po všem a to i při opakování bojů s nesmyslně navrženými bossy. Během hodinky hraní denně si zastřílíte a pár slušných momentů hra také nabídne. Pokud ke hře přistoupíte jako k tupé střílečce pod úrovní třeba Serious Sama, nudit se nebudete, ale jako pokračování série naprosto selhává.
+26

Soldier of Fortune II: Double Helix

  • PC 75
O druhém dílu lze říci mnoho shodných věcí jako o prvním. Hra opět přichází s béčkovým příběhem, tentokrát o něco zajímavějším, a snahou o násilnou a realistickou akci. Vše se tentokrát daří lépe a hra bez problému dostála mým vzpomínkám na ni. Modernější engine hře sluší a vše vypadá slušně i z dnešního pohledu. Zásadním zlepšením je lepší design jednotlivých úrovní, které nejen že vypadají pěkně, ale i dávají smysl. Vždy je celkem logické kam pokračovat a struktura je v rámci možností uvěřitelná. Mezi nejzajímavější mise patří Hong Kong, loď Seaward Star nebo Kamčatka. Zmínit musím i úvodní misi v Praze, která ale nepatří mezi ty nejpovedenější. Pokud někoho hra chytne a nechce hrát multiplayer, tak Soldier of Fortune II nabízí ještě jednu celkem unikátní variantu. Tou je generátor náhodných misí. Zvolíte si jeden z režimů jako eliminace nebo útěk a hra vygeneruje misi. Nejde o nic zázračného, mise jsou dost lineární, ale není to špatné a stojí za vyzkoušení alespoň pár od každé varianty. Po úspěšném splnění následuje také udílení různých medailí.

Akce a především pocit ze střelby je uspokojivější. Vylepšený byl i systém Ghoul, ale největším praktickým přínosem je vystřelování zbraní nepřátelům z rukou. Obtížnost je o něco výše než u jedničky, ale příjemnější práce se zbraněmi to vyvažuje. Nepříjemné jsou hlavně souboje s helikoptérou a Ospreyem. Ozvučení není špatné, zvuky zbraní jsou fajn, ale zmínit chci především účast Marka Hamilla na namluvení jedné z postav. Oceňuji také možnost pořádně využít noční vidění, obzvláště na prototypu moderní víceúčelové zbraně. Ta umí také označovat nebezpečí, což se hodí u mise s rukojmími. Vytknout musím především nezábavný stealth, naštěstí nepříliš častý a často řešitelný i akčním způsobem. U některých misí se také trochu moc opakuje prostředí. Ve výsledku jde o příjemné vylepšení prvního dílu a bez pochyby nejpovedenější část série.
+31

Skiing

  • At2600 45
Sportovní hry dnes mohou vypadat téměř stejně jako televizní přenosy, ale zpracování z prvních generací konzolí a počítačů byla spíše schematická. Osobně nejsem fanoušek tohoto žánru a tak mě tyto prosté arkádové hry často baví více. Skiing je jedna z nejstarších lyžařských her, ale nevybavuji si, že bych ji hrál někdy dříve. Překvapivě obsahuje slušné množství herních módů. Základní sjezdy jsou dobré na rozcvičení a zvládnutí herních mechanik. Slalom pak prověří vaše schopnosti naplno. Dorazit dolů není vlastně žádný problém, ale neminout žádnou branku už je těžší. Dosažení potřebného času pro zisk nášivky je už docela síla. V režimu 3 je nutné zajet pod 28,2 a moje první časy se pohybovaly spíše kolem 40 sekund. Postupně se dá naučit, naštěstí stabilní, rozložení tratě a čas se začne zlepšovat. Když jsem v cíli viděl čas 28,21, málem jsem vzteky omdlel :-) Po troše relaxace a pár dalších pokusech přišel úspěch. Druhá nášivka je tak úspěšně získána. Hra je celkem návyková a pokud máte motivaci nebo kámoše, může jít o dobrou zábavu.
+15

Soldier of Fortune

  • PC 70
Hledám výtisk časopisu Voják štěstěny z července 89. Tato kódová věta krásně ilustruje atmosféru hry Soldier of Fortune. Typická béčková akce plná teroristů, speciálních jednotek a víceméně realistických zbraní. Zní to jako slušná zábavná a jednoduchá střílečka, což je vlastně nakonec pravda. Když jsem se do hry pustil, měl jsem v hlavě vzpomínky na hraní v době vydání - dobrý engine, důraz na realismus, různorodé lokace a unikátní systém poškození Ghoul. Tato očekávání bohužel hře uškodila, protože řada věcí nezestárla nejlépe. Hned z počátku mě zarazila grafika. Engine z Quake II nevypadá ani dnes špatně, nedávno hraný SiN ho využívá také, ale zde mu to moc nejde. Kombinace realistických prostředí s tmavou úvodní lokací v metru nevypadá zrovna nejlépe a ani následující level ve vlaku není nic moc. Naštěstí už Sibiř vypadá lépe a i některá další místa jsou povedenější. Platí to i o level designu. Začátek se vývojářům zkrátka moc nepovedl. Kdo vytrvá, dočká se několika povedenějších úrovní a hra se vrátí do vod lehkého nadprůměru. Levely mají opravdu různorodá prostředí a za zmínku stojí ještě třeba Tokyo. Úrovně jsou také dost lineární, co osobně moc nemusím.

Již zmíněný systém Ghoul se stará o poškození těl. To bylo v době vydání hodně reflektováno, ale praktický dopad na hratelnost to vlastně nemá. Stejně jako tehdy jsem vyzkoušel chování systému, ustřelil jednu nohu, jednu ruku a pak hrál dál bez jakékoli změny. Realismus je také trochu přeceňovaný, zvláště s ohledem na hry jako Arma nebo Verdun. Na hře pracoval jako konzultant bývalý americký výsadkář a žoldák John Mullins, který zároveň posloužil jako hlavní postava hry - vzhled a jméno. Jestli jsou díky tomu mise reálnější nevím, ale většina zbraní se skutečnosti drží. Pistole, brokovnice, samopal i plamenomet jsou běžně využívané zbraně, jedinou výjimku tvoří mikrovlnná puška. To zarazilo více lidí a vývojáři v jednom z rozhovorů prozradili, že chtěli do hry něco modernějšího a na tomto typu zbraní prý nejedna armáda pracuje. Zajímavě udělaná je i volba obtížnosti, lze si celkem podrobně nastavit řadu faktorů. Nakonec jsem ale stejně hrál na medium.

Ač mám i originální CD, hrál jsem verzi z GoG. Bohužel ani ta nefunguje na Windows 10 bez problémů a musel jsem použít trik s přejmenováním spouštěcího souboru ze zajímavostí. Soldier of Fortune mě z počátku dost zarazil, ale nakonec naplnil většinu očekávání. Hodnotím sice o něco méně než jsem plánoval, ale stále jde o slušně hratelnou střílečku. S doporučením bych asi dost váhal, jde o záležitost spíše pro fanoušky žánru. Od Raven Software rozhodně existují zajímavější a zásadnější tituly, tohle je spíše to průměrnější z jejich tvorby.
+35

River Raid

  • PC --
  • At2600 80
Rozhodl jsem se alespoň virtuálně sesbírat nášivky od firmy Activision, v osmdesátých letech zasílané za dosažení určitého skóre v jejich hrách. A začít jsem nemohl ničím jiným, než mou oblíbenou River Raid. Požadavek na více než 15 000 bodů není nijak strašný a asi během dvou hodin jsem ho překonal. Hra je stále stejně zábavná jako kdysi. Kličkujete si s letadélkem, sestřelujete protivníky i překážky a především doplňujete palivo. Letový koridor je čím dál užší a nebezpečnější. Jde o jednu z prvních her, které jsem mohl hrát doma a tak jsem při hraní pociťoval silnou nostalgii. Přesto si myslím, že hra má co nabídnou i dnes díky své přímočaré, jasné, ale chytlavé hratelnosti.

Hra byla vydána pro mnoho různých platforem, ale ta první originální verze je pro Atari 2600 a tu také mohu doporučit. Zkoušel jsem i několik dalších verzí, třeba Intellivision, Commodore 64 nebo Atari 5200, a liší se různými tvary říčních koridorů, občasnými tanky na mostech a grafikou. Ta je na téměř každé platformě trochu jiná, ale původní verze se mi libí nejvíce. Vše je přehledné, jasně rozeznáte letadla, vrtulníky a lodě. Že je o hru zájem i dnes dokazuje i loňské vydání verze River Raid on Mars nebo předloňský River Raid Cold Winter. Jde prostě o záležitost, která stojí minimálně za vyzkoušení.
+26

GRIS

  • PC 85
O hře GRIS se hodně psalo jako o uměleckém díle a celkem pochvalně. S tím musím rozhodně souhlasit, z uměleckého hlediska je hra velmi zajímavá. Grafika je specifická a zaujala mě již z prvních obrázků. V pohybu to vypadá ještě lépe, vůbec bych sed nezlobil za další podobně zpracovanou hru. To jak tvůrci využívají barvy působí nádherně a nejednou jsem se chvíli jen tak kochal. Hudební stránka také nezůstává pozadu. Krásné melodie vhodně podtrhují dění na obrazovce a stojí i za samostatný poslech. Díky kombinaci obou složek má hra úžasnou atmosféru plnou melancholie a naděje, radosti a smutku. Vzhledem k zhruba pětihodinové herní době jsou i výše popsané kvality důvodem k vyzkoušení GRIS. Ale ani hratelnost není špatná.

Jde o plošinovku, která zpočátku působí velmi jednoduše. Po úvodní části jsem měl skoro pocit, že chození a občasné skákání slouží pouze jako předěl před další animací a pokračováním abstraktního příběhu. Ale každou další částí a kapitolou přicházejí nové herní mechaniky a zpestřují tak velmi intenzivní zážitek. Řadu mechanik využijete pouze na pár místech, takže nehrozí žádný stereotyp. Obtížnost je spíše nižší, ale i tak hra obsahuje pár pasáží, které se mi nepovedly zdaleka na poprvé. V každé kapitole je také několik nepovinných činností a sběratelských záležitostí, které vyžadují větší pozornost a šikovnost. Celkově jde o povedený zážitek se skvělou atmosférou a zábavnou hratelností na dva nebo tři večery.
+22

Dungeon Master II: The Legend of Skullkeep

  • PC 90
Dungeon Master je skvělá hra a i při nedávném hraní si obhájil svou pověst. Druhý díl je považovaný za povedené pokračování lepší snad ve všech směrech. Oba díly jsem hrál už kdysi, jedničku dokonce několikrát, naopak ke dvojce jsem se vrátil až nyní. Začátek působí skvěle. Grafika urazila kus cesty a je opravdu na co koukat. Po několika menších prostorách následuje část na povrchu - tenkrát skvělé překvapení. Dnes jsou venkovní lokace již běžné, ale i tak jde po prvním díle o příjemné oživení. Atmosféru navíc dokresluje počasí a když začne pršet a všude kolem lítat blesky, jde o jedinečný zážitek. Déšť navíc komplikuje orientaci, naštěstí v tom zde může pomoci mapa. Ta je zde provedena perfektně, nejde o žádnou nepochopitelnou funkci. Postavy mohou najít tabulku ukazující nejbližší okolí. Tabulek je několik druhů a mají různé funkce, od ukazování nepřátel a neviditelných stěn po vypouštění různých pomocníčků.

Ovládání a interface vycházejí z prvního dílu a přináší několik novinek. Pozitivní změnou je obourukost postav, takže není problém mít dvě zbraně a likvidovat tak nepřátele ještě efektivněji. Nebo být připraven na různé protivníky kombinací silné a magické zbraně. Tohle bohužel zabralo více místa v bočním panelu a utrpělo tím kouzlení. To je nyní třeba otevřít pro každou postavu a zakryje se tím možnost bojování. Boje tak nejsou plynulé jako v jedničce. U soubojů musím také trochu zkritizovat obtížnost, respektive její nevyváženost. Většina hry je z tohoto pohledu spíše snadnější, až na pár míst s vysokým respawnem, díky kterému se ovšem dá rychle trénovat. Ale střecha pevnosti a především finální souboj jsou úplně jinde. Měl jsem u výcviku i výbavy postav rezervy, ale běžní nepřátelé byly už téměř neškodní. Nakonec se souboj podařil kombinací šťastné náhody a manévrování. Závěr prvního dílu byl mnohem plynulejší.

Hodně pochválit musím naopak prostředí a hádanky. Díky možnosti pohybu i v exteriérech je hra různorodá a není problém rychle poznat kde postavy zrovna jsou. Pro rychlý návrat k začátku, kde sídlí obchodníci lze využít několik teleportačních plošin. Obchod je další aspekt, který ovlivňuje hratelnost. Většinu zbraní a předmětů lze sice nalézt, ale během cvičení postav lze prodejem kořisti i slušně vydělat. Nedoporučil bych kupovat vše, není to nutné a časem se skvělá výbava najde. Postavy jsem z počátku cvičil univerzálně, ale na mistrovské úrovně se už specializovali. Nakonec jsem měl dva bojovníky, Anoraka a Lana, čarodějku Mierin a čarodějku/kleričku Moirain. Dungeon Master II je skvělá hra, kterou mohu jednoznačně doporučit, ale dokonalé vyváženosti svého předchůdce už nedosahuje.
+36

Serious Sam 4

  • PC 65
Po nepříliš zdařilém třetím díle jsem se do hraní pokračování nijak nehrnul. Impuls mi dalo až oznámení datadisku, který mě zaujal prostředím, ale do kterého se nechci pustit bez znalosti základní hry. Po první hodině ve hře jsem popravdě skoro litoval, ale postupně se objevily prvky, které hře pomohly. Počáteční mise se odehrávají v Itálii a nedělají nejlepší první dojem. Městská zástavba je nezajímavá a ani pocit z akce nebyl nic moc. Dokonce jsem začal mít podezření, že mě jednoduchá arénová akce už nebaví, že je tento koncept už moc zastaralý. Nakonec jsem si na chvíli pustil Second Encounter a zjistil, že je vše jak má být. Stejně jako třetí díl, ani čtyřka většinou nemá to co předchozí díly ano. Pozdější mise ve Francii a dále jsou už povedenější.

Bavili mě také vedlejší úkoly, které jsou občas zajímavé a často přinášejí užitečnou odměnu. To samé platí o secretech. Většina skrývá ukrytou munici, zbraň nebo gadget. ale některé jsou zajímavější. Můžete tak narazit třeba na Drákulu, obřího fialového vojáka nebo si zahrát fotbal a získat za góly dost munice. Užitečné jsou také již zmíněné gadgety, obtížnost je někdy slušná a pomoci si černou dírou, plynem nebo dokonce atomovkou se hodí. Radost mi udělal především vedlejší úkol ve formě textovky. V některých misích můžete také řídit různé dopravní prostředky. Motorka slouží je jako urychlení cesty, ale s kombajnem už je větší zábava a mech zase poskytne slušnou palebnou sílu (ve Vatikánu vtipné). Francouzské mise jsou právě ty rozlehlejší a dopravní prostředek se tak hodí. Bohužel je rozloha někdy až moc velká. Věnoval jsem dost času průzkumu a obvykle nic zajímavého. V blízkém okolí jsou vedlejší mise a secrety, ale pět kilometrů mimo skoro nic. Ze začátku to byla škoda, později už spíše otrava. Samotný závěr hry ovšem patří k tomu lepšímu.

Zmínit musím i technickou stránku. Grafika je průměrná, ale hra se hýbala svižně a tak by to nevadilo. Horší je doskakování textur. Stačí se otočit zpět a i již dříve viděné věci jsou rozostřené a správná textura doskočí později a to i v animacích. Situaci trochu vylepšilo vypnutí streamování textur, ale stejně jde o nepříjemnou chybu a když hra běží v klidu na 100 FPS tak to působí divně. Zvuky jsou pro sérii obvyklé, hudba má pár dobrých skladeb. Nejdříve jsem chtěl Serious Sama 4 hodnotit hůře než jeho předchůdce, ale nakonec jsem se rozhodl pro rovnost. Hru ale mohu doporučit pouze fanouškům série. Doufám, že Seberian Mayhem bude povedenější.
+21

Time Lapsus

  • PC 45
Hodnotit krátké hry, které vlastně slouží jen jako ochutnávka nebo představení konceptu je složité. Zde jde navíc o studentský projekt, takže se větší rozsah ani nedal očekávat. Podle těchto úvodních vět bych neočekával nic zajímavého, ale opak je pravdou. Time Lapsus je na své poměry velmi dobře zpracovanou záležitostí. Krátký příběh i mechanika cestování v čase dává smysl. Hratelnost je nastavena dobře, u hraní je třeba přemýšlet, ale záseky nehrozí. Tři časové roviny se předvídatelně ovlivňují. Použití správných předmětů je až na jednu výjimku logické.

Díky skupině Fénix ProDabing má hra i dobré namluvení, což je u projektu tohoto rozsahu skvělé. Grafická stránka se mi moc nelíbí, není to můj styl, ale technicky je bez problémů. Po technické stránce bylo také vše bez potíží. Jde o sympatickou jednohubku, hru přesně na odpočinek po obědě. Pokud máte, jako já, rádi různé easter-eggy, zde si i navzdory malému rozsahu přijdete na své. Vsadím se, že jsme ani všechny neobjevil.
+21

Star Trek: The Next Generation - A Final Unity

  • PC 85
Her ze světa Star Treku je mnoho a překvapivě i dostatek povedených. Adventury všeobecně patří mezi to nejlepší a hned na počátku prozradím, že A Final Unity je ta nejpovedenější. Od prvního momentu je atmosféra stejná jako v seriálu, úvodní znělka, úvod do příběhu, který vypadá jako běžná epizoda. Po vzoru starších kousků to také vypadá na několik samostatných příběhů, ale vše se nakonec skvěle propojí. Správný pocit je také podpořen dabingem herců známých ze seriálu. Správně také působí celé prostředí i zpracování ovládacího rozhraní.

Hra je, opět stejně jako starší adventury, rozdělena do dvou částí. Začnu tou slabší a to ovládáním samotné Enterprise. Možnost ovládat mnoho systémů, konzultovat postup s posádkou a procházet obsáhlou lodní databázi je super. Problém bohužel nastává při boji. Ovládání je nešikovné a vyhrát nějakou bitvu je spíše o náhodě. Proti jednomu nepříteli je důležité co nejrychleji vystřelit ze všech zbraní, proti přesile to snad ani nemá cenu zkoušet. Párkrát jsem to zkusil a pak raději nechal vše řešit své důstojníky. Obtížnější boje byly ale moc i na Worfa, takže jsem se jim, především v pozdější fázi, snažil vyhýbat. Naštěstí při nižších rychlostech lodi nejsou boje proti přesile tak časté, respektive nakonec jsem nepodstoupil žádný.

Než se dostanu k tomu hlavnímu, tedy adventurní části, musím ještě zmínit volbu obtížnosti. Ta totiž ovlivňuje možnost přípravy výsadkového týmu, se kterým později řešíte situace na planetách a stanicích. Na nejlehčí nastavení vše probíhá automaticky, na těžší dostanete doporučení a na nejtěžší si musíte vše zařídit sami. Jde o skvělou součást zážitku a doporučuji tak hrát na nejtěžší. Obdivuji tvůrce dabingu, kteří museli počítat z tolika možnostmi postav při rozhovorech.

Adventurní část už musím pouze pochválit. Jednotlivé výsadky jsou zajímavé, dobře navržené a v duchu Star Treku. Díky různým členům výsadku existují různá řešení. Každý je na něco odborník a dle toho i musí dostávat instrukce. Řešení jsou navíc logická a v případě záseku obvykle nějaký člen týmu napoví jak dál. Ovládání je klasické, pouze inventář je dost nešikovný. Naštěstí, až na jednu výjimku, není předmětů mnoho. Grafika je slušná, prostředí hezky vyvedená a občasné animace skvělé. Akorát zpracování postav se mi moc nelíbilo. Fanoušky potěší zmínky o mnoha událostech ze seriálu. Nezklame ani samotné vyvrcholení. Ve výsledku tak hru jednoznačně doporučuji jak fanouškům Star Treku, tak adventur.
+26