"Vlevo fáze, vpravo nulák, kdo to neví, ten je... hlupák!"

Dříve jsem se v elektřině nevyznal. Můžu ale zodpovědně prohlásit, že po dohrání Electrician Simulator se v ní asi pořád nevyznám. I tak ale byla zábava se několik hodin hrabat v kabelech, zásuvkách, vypínačích a pojistkách.
Jako začínající elektrikář nejdříve projdeme několika základními kurzy, a pak už jsou to samé výdělečné kšefty, zařizování domů snů a opravování staré elektroniky.

Zakázky ve formě emailů jsou celkem vtipné a některé na sebe navazují, například když zjišťujeme, proč má zákazník vysoký účet za elektřinu, abychom se v další misi mstili načerno připojenému zloději. Tahání kabelů po domě je velmi zjednodušené, stejně jako jejich připojování do zásuvek, takže je celé hraní poklidné, skoro až meditativní. Kromě misí v domech zákazníků pak občas na opravu přijde nějaký starý kazeťák nebo hračka. Tyhle opravy jsem si užíval nejvíc - šroubek po šroubku všechno rozebrat, zkontrolovat, nahradit rozbité součástky a zase složit...

Jediná negativní zkušenost ze začátku hry byla, když jsem nedělal přesně to, co jsem měl dělat, a podařilo se mi zaseknout bez peněz na nezbytné nářadí pro pokračování ve hře. To se ale týkalo jen úplného začátku, který jsem si zopakoval a pak už nebyl problém.

Electrician Simulator není žádné velkolepé dílo, které by ve mně zanechalo dlouhý dojem, ale hrálo se to hezky, hra skončila dříve než by se stihla okoukat a já se dobře bezmyšlenkovitě zabavil. Celkově - fajn hra.

Herní výzva 2025 - 5. Zase práce! - Dohraj hru, ve které hraješ za postavu vykonávající reálné povolání 20. nebo 21. století.

Zajímá mě herní historie a hry, které z nějakého důvodu měly zajímavý osud, kolem kterých se toho hodně dělo a nebo které byly kontroverzní. A taky jsem zvědavý a tvrdohlavý. Což jsou jediné důvody, proč jsem celý Manhunt dohrál, protože jinak bych ho zahodil už po pár hodinách.

Technologicky hra na svoji dobu nevypadá špatně, ale kromě stylizace animaček à la VHS je vizuálně strašně nezajímavá. Všechno je šedé. Lokace jsou šedé - šedé staveniště, šedé vězení, šedá ZOO, šedé nádraží. A kromě toho, že je to nuda, není přes šedou ani pořádně nic vidět - hlavně šedí nepřátelé.

Herně na mě Manhunt působil, jako by studio Rockstar založilo hru na těch méně zábavných částech GTA - podobně to vypadá a podobně se to i ovládá. Když se v GTA objeví mise, ve které je potřeba se někam bez upoutání pozornosti proplížit, a ještě k tomu třeba eskortovat NPC postavu, je to většinou docela otrava. V GTA je to naštěstí otrava jen krátkodobá. Tady je na tom ale postavený celý Manhunt.

Příběh je prakticky nulový, hlavní postava za celou dobu pronese asi tři věty. Motivací a jedinou vlastností hlavního záporáka je to, že je úchyl. Zbytek osazenstva jsou jen rekvizity pro různé způsoby vraždění.
Ano ano, to byl tehdy ústřední tahák a zdroj kontroverzí - hromady vraždících propriet, každá s plejádou různých animací. Je libo škrtící drát, mačeta, nebo skleněný střep? Zavraždění drsné, drsnější či naprosto bestiální?

Mno... ne že by mě to pohoršovalo, a navíc o 20 let později už animace nejsou až tak šokující, ale... to má být jako všechno? Na tomhle chtěli postavit celou hru? Připlížím se za nepřítele, a krátce, dlouze nebo hooodně dlouze podržím jedno nebo druhé tlačítko. Výsledek je vždycky stejný, jen s trochu jiným filmečkem. Později hráč dostane střelné zbraně, u kterých jsem paradoxně ocenil, že jsou bez speciálních animací - aspoň o něco líp hra odsýpala.

Posledním hřebíčkem do rakve pak pro mě byla místa, kde výrazně stoupala obtížnost. Mnohokrát během hraní jsem narazil na situaci, kterou jsem musel opakovat znovu a znovu. Protože místa k uložení hry můžou být celkem daleko od sebe, občas jsem opakoval velmi dlouhé úseky, což pochopitelně příliš nepřidá k trpělivosti, která by byla potřeba pro nenápadné plížení. A tak jsem opakoval a opakoval - ideálně ještě s nepřeskočitelnou animací uprostřed, abych ji musel vidět třeba dvacetkrát.

Opravdu kromě historické zvědavosti na hru, která ve své době vyvolala tolik pohoršení, nevidím moc důvodů Manhunt hrát. A pro ukojení této zvědavosti by klidně stačilo odehrát pár hodin, žádné výrazné překvapení se později nekoná.

Herní výzva 2025 - 8. Zločin a trest - Dohraj hru, ve které hraješ osobu, která páchá zločiny (popř. zločince na svobodě).

Takhle ne.

Úvod Call of Cthulhu působí docela nadějně a zajímavě, pak to ale postupem času bohužel všechno přejde.
Hra se ze začátku snaží tvářit jako relativně otevřený svět, kde se z hlavní lokace postupně otevírají směry, kudy je možno se v roli soukromého detektiva vydat, zkoumat prostředí a vyšetřovat případ. To ale nevydrží dlouho, a pak už se jen během loadingu teleportujeme mezi lineárními lokacemi. Příběh z mysteriózního přechází v naprosto zmatený, a to ne způsobem "postupně se propadáme do Cthulhu šílenství plného chapadel", ale spíš stylem "četl tenhle scénář vůbec nějaký editor?". Během načítání se loadingová obrazovka snaží trochu dovysvětlit, co se vlastně děje, protože hře samotné se to moc nedaří.

Kromě hlavní postavy jsou dabérské výkony hodně dřevěné, a animace postav tomu nepomáhají. Dialogy chvílemi dost nedávají smysl a velmi často naprosto nesedí tón hlasu k situaci, nebo k tónu repliky před pár vteřinami. V jednu chvíli postava funí hrůzou, aby se o vteřinu později konverzačním tónem zeptala, čípak jsou asi tyhle uřezané končetiny?

Je tu nějaké vylepšování postavy, ale pro mě nepřinášelo nic moc pozitivního. Místo, abych byl motivovaný hrát určitým způsobem, v praxi mě hra spíš upozorňovala na místa, kde o něco přicházím. "Aha, nevylepšil jsem dostatečně skill vyšetřování, takže za tyhle dveře se nikdy nepodívám. Tady bych se možná dozvěděl něco zajímavého, ale nejsem dost okultně vzdělaný, takže nic." A kdybych od začátku leveloval sílu, asi bych se ke konci mlátil do hlavy, protože ta měla za celou dobu využití tak jednou. Zároveň žádná z promarněných příležitostí není natolik významná, aby ospravedlnila druhý průchod hrou s jinak vylepšenými schopnostmi. Všechno vede ke stejnému cíli, například u tajných dveří jde jen o to, jestli je otevřu jedním kliknutím s využitím síly, paklíče, puzzlu, nebo páčidla. Rozdíl ve výsledku nulový.

Sekce, kde je třeba se plížit, nejsou až tak náročné, jako spíš otravné a zdlouhavé. Je tu něco jako boss fight, kdy je potřeba vyhýbat se nestvůře a pak zvolit správný rituální nůž. Je nějaký způsob jak ho identifikovat jinak než pokus-omyl nebo přečtením návodu? Nevím o něm, to bych asi chtěl moc. A když jsem pak v závěru dostal pistoli, abych v krátké pseudostřílečce postřílel nějaké zombie, už jsem jen obracel oči v sloup.

Musím uznat, že ke konci hry jsem navštívil i docela cool vypadající scenérie, ideální pro rituály a Staré Bohy. Pak ale přišla závěrečná volba, konec působící spíš jako plácnutí do vody, a pak už jen titulky. Hm, tak nic, na tuhle hru rád rychle zapomenu.

Herní výzva 2024 - 3. Volání Cthulhu - Dohraj hru, která je adaptací nebo přímo inspirovaná dílem H. P. Lovecrafta. 

Ve Stardew Valley jde dělat tolik věcí. Pěstovat dýně, dojit krávy, chovat králíky, sbírat borůvky, kácet stromy, lovit ryby, kupovat nábytek, těžit uhlí, rýžovat zlato, vybírat popelnice, řešit osobní problémy vesničanů, randit s několika osobami najednou, uzavřít sňatek, ukončit sňatek a zkusit to s někým jiným, zaprodat se megakorporaci, šikanovat létající úhoře, padnout v boji, skočit do lávy...

Pod velmi roztomilým pixelovatým grafickým zevnějškem, který nestárne, se skrývá neskutečně rozsáhlá hra. Každá interakce se světem je v základě strašně jednoduchá - několika kliky pokácím strom, několika kliky zasadím a sklidím kukuřici. Postupně se ale do hry nabaluje tolik různých možností a mechanismů, že je desítky hodin co objevovat. Což jsem taky udělal, a přesto zdaleko nevím o všem, co se ve Stardew skrývá. Rozhodně nejde jenom o farmaření.

Stardew Valley velmi schopně kombinuje pohodové hraní, při kterém je na všechno klid a dost času, s pocitem, že v každém konkrétním herním dni jsem nestihl udělat všechno, co jsem chtěl. Na jednu stranu se totiž vlastně nic nestane, když stáj postavím až příští rok, a co jsem nestihl toto jaro, určitě stihnu během toho příštího. Na druhou stranu ale hodiny v každém dni nezadržitelně plynou a já třeba před koncem dne nestihl opravit plot. Ale hned ráno to napravím, odehraju jen jeden další den a půjdu v reálném světě taky spát. Ale kruciš, on je zrovna ve městě festival... Tak ještě jeden... nebo snad dva dny? Ale pak fakt už opravdu končím..! Je to nebezpečně návykové.

Úžasné je, jak jde o pořád živou a aktivně vylepšovanou hru. Netuším, jak přesně Stardew vypadalo v roce vydání 2016, ale vím, že o 8 let později vyšel už šestý obrovský update, z nichž každý přidává spoustu dalších vylepšení a obsahu, a to prosím pěkně zadarmo pro všechny. Vždyť i kooperační hraní příšlo až dva roky po vydání - a že to byl nějaký upgrade! Z mých dasavadních 180 hodin hraní byly všechny v kooperaci a momentálně si hraní jinak ani nedovedu představit.

Jsou hry, které ve mě zanechaly silnější dojem, měly úžasnější příběh nebo vypadaly v porovnání se Stardew božsky. Ale jen ve Stardew Valley jsem měl po celou dobu z hraní pocit pohodového života v idealizované vesničce, kde si komunita pomáhá, dobrá práce se vyplatí a pěstováním květáku člověk nepředstavitelně zbohatne. Hned bych se tam vrátil. A doporučil bych to každému, protože ve Stardew Valley je krásně.

Herní výzva 2024 - 2. Láska nebeská (HC) - Dohraj hru, ve které uzavřeš manželství s jinou postavou, která se ve hře vyskytuje.

Metal: Hellsinger je nářez. Na pohled taková normální first-person střílečka plná pekla a démonů. Pak ale začne hrát hudba, a všechno je třeba dělat do rytmu - pohyb, střílení, skákání, nabíjení - všechno. Pokud se hráči daří držet rytmus, zvyšuje se kombo. A když je kombo na maximu, přidají se k hudbě takové vokály, že jsem začal toužit po kožené bundě, ruka se mi sama od sebe začala tvarovat do metalových gest a krk jsem si málem urval, jak jsem máchal hlavou, navzdory nedostatku dlouhých vlasů. METAL!

A to je zhruba všechno, na čem záleží. Je tu nějaké vylepšování, odemykání nových zbraní, sem tam nějaká vedlejší výzva, k tomu příběh jak z bookletu metalového alba... ale všechno je podružné hudbě. Pokud se člověku líbí soundtrack, je vyhráno. Pokud se hráči metal nelíbí, nemá smysl Hellsinger hrát.

Já si ho naštěstí užíval maximálně. Protože je hudba napsaná přímo pro hru, dynamicky se přizpůsobuje levelu a člověk ani nepozná, kdy se začala opakovat. Nehrozí tak, že by při pomalejším průchodu úrovní najednou přišlo ticho. Každá úroveň má svoji hlavní skladbu a na výpomoc si tvůrci přivolali slavná pěvecká jména, což přidává dalších pár bodíků navíc.

Původně byla ve hře jen relativně krátká kampaň, kdy po dohrání zbývala maximálně možnost hrát znovu na vyšší obtížnost, bojovat o vyšší skóre a dokončovat opomenuté challenge. Nějakou dobu po vydání ale do hry přibyl nový Leviathan mód, ve kterém se rogue-like stylem bojuje proti vlnám nepřátel s pomocí náhodných upgradů a náhodných zbraní. A protože to není úplně jednoduchá záležitost, o zábavu na další hodiny je postaráno. Navíc je to dobrá příležitost pořádně vyzkoušet všechnu tu DLC hudbu, kterou jsem si pořídil...

Herní výzva 2024 - 10. V záři reflektorů - Dohraj hru, která obsahuje hudbu se zpěvem přímo během hry.

Batman: Arham Origins sám o sobě není špatná hra. Akorát má smůlu, že ho přímo porovnávám se třemi neskutečně kvalitními hrami. Arkham Asylum, Arkham City i Arkham Knight jsem všechny hrál dřív než tenhle prequel, a všechny byly mnohem lepší.

Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že oproti ostatním hrám v sérii, v Origins všechno fuguje o něco hůř. Batman hry jsou vyhlášené svým úžasným bojovým systémem, kde hráč vytváří dlouhá komba, mlátí mraky nepřátel a plynule v boji využívá všechny serepetičky, které má Batman k dispozici. Tady se mi nějak nedařilo dostat do rytmu, a strašně často mě někdo praštil, zrovna když jsem byl v dlouhé animaci, ze které se nedalo bránit. Zmíněné batmanovské serepetičky plní svoje funkce, ale tvůrci se chtěli vyhnout opakování stejných udělátek z předchozích dvou her (Arkham Knight vyšel až později), tak je někdy vyměnili za prakticky stejně se chovající, ale méně zajímavé ekvivalenty. Mrazící granát chybí, místo něj máme lepidlo. Chová se naprosto stejně, ale je tak nějak míň "cool". Místo "line launcher", který umožňoval si skoro kdekoliv vyrobit osobní lanovku, máme náhradu, která to samé umožňuje jen na předem určených místech, a kterou jsem skoro nepoužíval.

Hlavní příběh odehrávající se během jedné vánoční noci mě příliš nezaujal, ale to může být prostě tím, že jsem většinu záporáků viděl už stokrát, a v prequelu se od nich ničeho extra šokujícího nemůžeme dočkat, protože je předem dané, jak musejí skončit. Bohužel, hra hodně trpí nudnými boss fighty, kterými jsem se musel prokousat, než že by byly zábavnou výzvou. A snové/halucinované úseky jsem si neužíval ani v ostatních Batman hrách, natož v Origins.

I velikost mapy mi přišla taková "něco mezi". Arkham Asylum se odehrává v realtivně menších, omezených prostorách, které jsem ale nadesignované do dokonalosti. City a Knight pro změnu vypustí hráče do velkého a ještě většího města, kde je milión zajímavých věcí a míst. Město v Origins je menší, a nepřišlo mi moc zajímavé. Aspoň že tu je pořád dost vedlejších úkolů, případů, hádanek od Enigmy/Riddlera a podobně.

Vím, že zním dost negativně, a není to úplně fér. Batman: Arham Origins je docela fajn hra, jen má zatraceně silnou konkurenci v rámci svojí značky. A protože každý z Batmanů jde dnes sehnat za cenu přibližně jednoho až dvou piv, holt je Origins až na čtvrtém místě ze čtyř. Pokud ale člověk už ostatní díly v sérii hrál, nebo si touží doplnit i ty poslední mezery v příběhu, není Origins špatná volba. Akorát ve mně dohrání spíš vyvolalo touhu znovu nainstalovat Arkham Knight, a tentokrát v něm udělat úplně všechny výzvy a secrety a dlc a mise a...

Herní výzva 2024 - 6. Ukradené Vánoce - Dohraj hru, která se alespoň částečně odehrává během Vánoc nebo obsahuje vánoční tématiku.

U Alan Wake 1 jsem psal, že je to béčkový horor, přitažený za vlasy a děsně zábavný. U dvojky to všechno platí taky, ale kromě toho jsem byl velkou část hraní podělaný strachy. Oni do té lehké parodie hororu přidali spoustu hororu! Většinu času jsem byl napnutý jak kšandy a některé části jsem musel hrát za světla a s někým dalším v místnosti. Všechen strach ale stál za to, protože jsem celou dobu potřeboval vědět, co se vlastně stalo, děje a bude dít. Ne že by hra dala všechny odpovědi, ale dostal jsem jich alespoň tolik, abych se chtěl vracet znovu a znovu.

Kvůli všemu tomu napětí jsem byl moc rád, že je svět trochu otevřený a občas přijdou chvíle oddychu, během kterých jde v relativním klidu zkoumat okolí, hledat schované bonusy, náboje nebo třeba vtipné televizní spoty. Aspoň chvílemi člověk nemá husí kůži.

Nikdy bych nečekal, že po tolika letech se Remedy ke světu Alana Waka vrátí s takovou parádou. Propojení s celým Remedy-univerzem je ještě silnější a někdy v budoucnu by klidně nějaký Alan Wake 4 a Control 3 mohli být jedna a ta samá hra. Komplikovanost a propletenost příběhu dala tvůrcům možnost vytvořit scény, které mám v hlavě i měsíce po dohrání. Děsivé scény rituálních vražd se střídají s noir detektivkou, která o něco později může skočit třeba do metalového koncertu - rozhodně se člověk nenudí. A navíc všechno vypadá úžasně.

Co se hraní samotného týká, Alan Wake asi nikdy nebude naprosto nejlepší stílečka na světě. Občas moje postava nedělala přesně to, co jsem chtěl, a občas jsem kvůli tomu umřel. S tím se někdy spojil i problém generování kořisti a sebratelných předmětů - hra se snaží hráči házet věci, které zrovna potřebuje. Občas se mi ale stalo, že při opakování sekce jsem v některých pokusech dostal hromady nábojů bez jediné lékarničky. Při dalším neúspěchu jsem pak na těch samých místech dostal obvazů, že by vydaly na nemocnici, ale neměl jsem čím střílet. Nakonec si ale člověk vždycky nějak poradil. Holt je to survival horor - asi to nemůže být úplně pohodová procházka.

To byla ale jen malá chybka na kráse téhle šílené a úžasné hry, která rozhodně nekazí celkový dojem. Nemůžu se dočkat, až se dostanu k hraní DLC a doufám, že Remedy budou mít ještě spoustu příležitostí dělat hry tak, jak to umí jenom oni. Protože dokud oni budou dělat hry, já je budu hltat.

 Herní výzva 2024 - 4. Tenkrát v Hollywoodu (HC) - Dohraj hru, ve které vystupují živí herci.

Už dřív jsem hrál Demon's Souls, Dark Souls 1, 2, 3 i Elden Ring. Ale k Sekiro jsem se pořád nemohl dostat. A když k tomu po letech došlo, vlastně bylo moc dobře, že jsem měl takový odstup, protože Sekiro je o tolik jiné.
Všechny FromSoftware hry jsou o výzvě, obtížnosti a překonávání bossů, ale ve většině z nich jde případné zaseknutí na těžkém bossovi vyřešit nalevelováním. Když budu chvíli postavu trénovat na slabších nepřátelích, nakonec mám víc životů než všichni okolo a oháním se nejsilnějším mečem ve hře. Málokterý problém pak nemá řešení.

V Sekiro ne že by člověk nemohl titulní postavu aspoň o něco vylepšit - zvýší se životy, i ta síla útoku trochu vyroste. Ani hned ze začátku useknutá ruka není problém. Ale žádný upgrade není samospásný a všechny mají poměrně jasný limit, za který už postavu vylepšit nejde. Co pak? Nezbývá než vylepšit hráče.

Poprvé v tomto žánru her jsem se nemohl schovat za štít. Poprvé nešlo pokračovat, pokud se já sám nenaučím vykrývat přesně údery protivníků a používat parry systém. Odemknuté nové útoky a nová vylepšení speciální samurajské protetické ruky nejsou jen jednoduchým upgradem síly, ale opravdu otevírají jiné přístupy k boji, které několikrát překopaly celý můj styl soubojů. Nikdy jsem nehrál jinou hru, kde by souboje s mečem byly tak napínavé. Tady při nich záleží na každém útoku, krytu... Závěrečného bosse jsem zkoušel porazit několik hodin a během desítek pokusů. Ale protože jsem vždycky věděl, kde byla chyba, a že budu schopný nakonec všechny útoky vykrýt, celou dobu mě bavilo se učit a frustrace nepřišla. Závěrečné vítězství bylo jedním z vrcholů mé herní kariéry, protože jsem věděl, že si ho zasloužím.

Osobně nemám potřebu dokončit naprosto všechno, co Sekiro nabízí. Mohl bych projít New Game+, ++, +++... Mohl bych dokončit vedlejší výzvy, které člověka postaví proti několika bossům hned po sobě. Mně ale úplně stačilo těch 80 hodin objevování světa, zjišťování pozadí událostí z pouhých náznaků (tak jako snad ve všech FromSoftware hrách), a hlavně 80 hodin úžasných soubojů.

 Herní výzva 2024 - 5. Nikdy se nevzdávej! (HC) - Dohraj hru, ve které hraješ za postavu s fyzickou indispozicí.

Sice mám k Tomb Raider nulovou nostalgii, ale proč si nezkusit remake historicky zásadní a klasické hry. Tak jsem si Tomb Raider: Anniversary vyzkoušel a bylo to... eh, poměrně fajn.

Celkově mám smíšené pocity. Remake se rozhodně ovládá podstatně lépe než originální řízení tanku ve tvaru Lary, ale na druhou stranu i tak mě chvílemi Lařino skákání hrozně vytáčelo, většinou kvůli kameře. Příběh nejspíš zůstal z původní verze, protože je hloupoučký, plný velmi zapamatovatelných postav, jako jsou například francouzský záporák, záporák s kšiltovkou a Uzi, svalnatý záporák s nožem... mám pocit, že se dělo něco ohledně Atlantidy, ale moc jistý si nejsem. Rozhodně bych si příběhem nenechal kazit zkoumání velkých historických ruin :-)

Protože to je tu to nejlepší. Hledání správné cesty, skákání mezi polorozpadlými sloupy a uhýbání obřím bušícím mechanismům. Nejvíc jsem se bavil při hledání klíčů pro aktivování obrovské sochy, která otevře bránu, nebo při napouštění vody do nádrže v pyramidě, abych mohl doplavat k páce, která otevře cestu... to jsou ty nejzábavnější části hry.

Jenže pak je bohužel přeruší souboje a střílení. Poměrně mě fascinuje, že úctu k historii sice mladá dáma Lara má, ale k přírodě vůbec. Tolik zvířat už jsem dlouho nezastřelil. Medvědy? Máme. Tygry, pantery? Jasně že jo. Divné šavlozubé mumie? Taky. A z nějakého nepochopitelného důvodu hned ze začátku bez jakéhokoliv vysvětlení střílíme dinosaury včetně tyranosaura, protože proč ne, že jo. Střílení mi přišlo spíš otravné, a výrazně bych doporučil hrát na nejnižší obtížnost, ať přestřelky nemusí člověk opakovat.

Když to sečtu kolem a kolem, prostě takový průměr. Dohrál jsem, nelituju, ale vzpomínat nebudu.

Herní výzva 2024 - 8. Cesta do pravěku - Dohraj hru, ve které se vyskytují dinosauři.

Celeste navazuje na nejlepší tradice Super Meat Boye - těžká skákačka vyžadující velmi přesné provedení, která se ale snaží hráči výzvu co nejvíc zpříjemnit. Přesnost ovládání odpovídá požadavkům hry. Restarty po úmrtí (a že jich bude hodně) jsou děsně rychlé. Levely mezi checkpointy nejsou nikdy příliš dlouhé. A ty nejtěžší výzvy jsou schované, naprosto dobrovolné a trpělivě čekají, až si hráč sám k tomuhle typu masochismu najde cestičku.

Já do té fáze zrovna dospěl. Po 13 hodinách a 20 minutách jsem dojel základní příběh a viděl titulky - vyžádalo si to 2366 úmrtí a ze 175 sbíratelných jahůdek jsem našel a sebral jen 103. Přece tam ale ty ostatní nenechám... a těžší verze úrovní si taky rozhodně nenechám ujít... A beztak je za všemi těmi dalšími úrovněmi a bonusy schovaný nějaký "pravý" konec... A tím mám vystaráno o hromadu dalších hodin hraní.

U her jsem docela trpělivý, ale mám pocit že i pro méně vytrvalého hráče by obtížnost mohla být dobře vyvážená. Nikde jsem se nezaseknul na příliš dlouho a nic při běžném průchodu hrou nebylo až tak šíleně těžké... Zároveň jsem si neustále připadal, že provádím něco strašně cool akrobatického. Navíc je ve hře i "assist mode", který pomůže si užít krásnou pixel-grafiku a příběh i hráčům, co mají s tímhle typem skákaček problémy.

Co dalšího? Soundtrack je super. Až mi dojdou výzvy v základní hře, zdá se mi, že je k dispozici spousta modů a neoficiálních úrovní. A už ani nevím, jak víc Celeste vychválit. Je prostě boží.

Herní výzva 2024 - 7. Ve stínu pixelů - Dohraj hru stylizovanou v pixelartu a vydanou nejdříve v roce 2011. 

Je libo béčkový horor? Protože tohle je béčko až na půdu.

Na recenzi Cold Fear jako žhavé novinky si pamatuju ještě z časopisu GameStar z roku 2005. No, a trvalo to jen necelých 20 let, než jsem si ji sám vyzkoušel. A nebylo to vlastně úplně špatný, i přes stáří a pár větších problémů.

Hra vypadá dobře a prostředí houpající se lodi bičované vlnami na rozbouřeném moři je vysloveně super. Poměrně potěšily i zbraně, které jsou smysluplně odlišné. Jedna má namontovaný laserový zaměřovač nebo baterku, druhá zase ne... granátomet je pochopitelně síla, ale zaměřovač nemá žádný a těžko člověk cokoliv trefí. Plamenometem jsem zvládnul upálit spoustu nepřátel, ale i sebe - prostě je to pěkně vyvážené a prakticky všechny zbraně jsem střídal podle situace. Trochu si nedokážu představit, jak se zbraněmi mířilo na konzolových verzích s gamepadem, ale v PC verzi to není třeba řešit - verze na počítač si s gamepady naprosto nerozumí a jinak než myší to prakticky nejde. A tak aspoň není problém hezky sázet headshoty.

Co se týká horších stránek hry, velký problém je s kamerou, která je děsně zmatená a různě přepíná mezi 3rd person a pevně ukotveným pohledem. Příběh a herecké výkony jsou až vtipně pitomoučké. Zarazilo mě množství deníků, dopisů a poznámek, které jsou k nalezení, a taky jejich délka - nejsou výjimkou několikastránková pojednání o tom, jak vyrábět s pomocí parazitů mutované supervojáky možná není nejlepší nápad na světě. Přestal jsem je číst poměrně brzo.

Nejsem si úplně jistý, jestli absence jakékoliv orientační mapy je problém, nebo zajímavá výzva. Mně se podařilo většinou trefit na správné místo, ale potenciál pro zabloudění ve stejně vypadajících chodbách je tu velký.
Nejhorší mi ale přišel systém ukládání. Možnost uložit je jen na předem daných místech, která ale nejsou nijak označená, hráč je nemá šanci poznat předem a fungují jen jednou. Někdy jsou rozmístěná 30 vteřin od sebe, jindy jsem půl hodiny na žádné nenarazil a při úmrtí musel všechno opakovat. Ještě že celá hra není moc dlouhá, nějakých 6 hodin.

No, a závěrečný boss taky nic moc.

Celkově jsem rád, že jsem si Cold Fear po letech konečně vyzkoušel, zahrál jsem si ho s chutí, ale není to nic, co bych musel mít znovu.

Hra Blasphemous vypadá skvěle, ale její svět není ale ani trochu pěkný, pokud člověk nemá slabost pro náboženský fanatismus. To je samé pokání, věčné utrpení, zázraky bolesti, spousta flagelanství... Ovšem hraje se to parádně a atmosféra přímo stříká všude kolem, stejně jako všelijaké tělní tekutiny.

Blasphemous se nejlíp popisuje pomocí jiných her - je to španělský Metroid, pobožný Hollow Knight, dvourozměrné Dark Souls. Velká mapa k prozkoumání a tajné místnosti za každým rohem. Postupné objevování artefaktů a vylepšení pro naši hlavní postavu. A než hráč dostatek těch vylepšení najde, taky spousta úmrtí a neúspěšných pokusů.

V tom snad může být jediný drobný problém, na který jsem při hraní narazil - některé věci jsou až příliš dobře schované, nebo příliš kryptické na to, aby je člověk sám našel a pochopil. Mně osobně se dařilo spoustu hodin úspěšně míjet a nenacházet některé celkem zásadní brzké upgrady. Některé mechanismy nebo questy bych bez pomoci návodů na internetu nikdy nedal dohromady. Ale na druhou stranu, i tohle trochu patří k tradici her podobných Dark Souls - zkoumání nového, naprosto neznámého světa, k jehož porozumění je potřeba trpělivost a pomoc ostatních. Rozhodně to ale stojí za to. Takže směle do objevování, a až to dál nepůjde, bez výčitek vzhůru na internet a zjistit, co to sakra vlastně máme dělat - i tak toho k poznávání zbyde dost. Hra přímo vybízí k několikanásobnému projití New Game+, dnes už je navíc součástí hry i několik bezplatných DLC/updatů přidávajících další výzvy. Přes 30 hodin hraní, a pořád by bylo co dělat. A Blasphemous II šlo okamžitě na wishlist.

Na závěr vsuvka ke španělskému dabingu. Herní výzva se mi tématem "dohrání hry v dabingu země původu" velmi trefila do plánů. Španělští vývojáři z The Game Kitchen scénář psali ve španělštině, ale z finančních důvodů hru původně vydali jen s anglickým dabingem. Hra ale naštěstí měla úspěch, takže mohli o něco později zadarmo přidat i španělský dabing. Pro mě osobně španělské hlasy a přednes dabérů posouvají atmosféru o několik tříd nahoru, a protože jde jazyk dabingu a titulků nastavit samostatně, vřele doporučuju poslouchat ve španělštině. Pues nudosos son, fueron y serán los caminos del Milagro.

Herní výzva 2024 -  9. Ztraceno v překladu (HC) -  Dohraj hru s dabingem odpovídajícím zemi původu či zasazení (mimo angličtiny, češtiny a slovenštiny).  

Před lety jsem hrál Alan Wake, teď jsem si pro zopakování zahrál Alan Wake Remastered. V obou verzích stojí Alan za zahrání. A obě verze jsou prakticky stejné, hlavně v PC verzi.

Ne že by Remastered verze nebyla o něco hezčí, hlavně světelné efekty (kterých je v hororu zaměřeném na boj světlem proti Temnotě víc než dost) vypadají úžasně. Ale ona i původní verze na svoji dobu vypadala parádně, pořád vypadá velmi slušně, rozjede ji dnes snad už i kalkulačka a navíc jde koupit za doslova pár korun. Na výběru verze podle mě až tak nezáleží a nechť si každý zahraje tu verzi, která mu přijde pod ruku.

Bez ohledu na verzi se člověk ponoří do nádherně Béčkového hororového příběhu z malého města, kde titulní postava spisovatele píše, a jeho příběhy se stávají skutěčností, bububu! Nechybí senilní metalisté, tajemná dáma v černém nebo zhypnotizovaná servírka - co víc si přát! Celé je to přitažené za vlasy a děsně zábavné :) Navíc jsem velkým příznivcem aktuálního trendu vývojařů v Remedy Entertainment, kteří různé hry ze své tvorby postupně spojují do jednoho velkého vesmíru, kdy Alan Wake souvisí s Control souvisí s Maxem Paynem souvisí s... čímkoliv dalším co by mohlo být zábavné spojit pod jednu střechu :)

Dojem trošku kazí ovládání a střílení, které není tak pohodlné a přesné, jak by se mi líbilo. Přece jen od původního vydání udělaly akční hry velký pokrok, a ani Remasterd verze se nesnaží ovládání kompletně překopat. Párkrát jsem proto některé části opakoval s pocitem, že se s Alanem trochu peru. Od doby vydání ale v Remedy ukázali, že vyrobit perfektně ovladatelnou střílečku taky zvládají, takže jim to ve hře z roku 2010 nemůžu až tolik vyčítat. Holt jiná doba. Ta drobná vada na kráse by neměla nikoho zastavit od zahrání - ideálně kolem Halloweenu!

Herní výzva 2023 - 8. Pero mocnější meče: Dohraj hru, ve které hraješ za spisovatele, novináře nebo knihovníka, případně postavu, která s některým z nich během celé hry úzce spolupracuje.

Tak nejdřív to dobré. I po deseti letech od vydání vypadá Remember Me parádně, a to jak graficky, tak úžasným designem. Prakticky v každé lokaci je během poskakování po římsách na co koukat, bohaté čtvrti v Neo-Paris jsou patřičně dekadentní a slumy správně přeplněné a rozpadající se. Příběh neurazil ani nenadchnul, ale celkově bych se o tomhle světě rád dozvěděl víc, nebo ho viděl v další hře. A tu další hru bych viděl opravdu rád, protože tahle je bohužel celkem slabá.

Asi ani jedna postava mi nebyla nějak extra sympatická, nebo naopak záporák nesympatický... prostě ve mně jejich herecké výkony, osudy ani scénář nevyvolaly skoro žádnou reakci. Srdceryvné scény a příběhové zvraty pro mě tím pádem spíš vyšuměly.

Největší problém ale představovaly souboje. Se soubojovým systémem jsem si nikdy neporozumněl a systém tvoření komb, kdy každý úder komba může mít jiný účinek (damage, léčení, zkracování cooldownů) není tak propracovaný, jak se tváří. Od začátku je hráči předhazováno, že si je možné komba nastavit podle libosti. Ale vzhledem k tomu, že různé údery je potřeba nejdřív odemknout, dost dlouho vlastně není žádná možnost volby. Navíc bitky moc dobře neplynou. Ve hrách jako Batman: Arkham Asylum postava skáče od nepřítele k nepříteli, všechno plynule navazuje, není problém udržet velmi dlouhé kombo a připadat si jako totální badass. V Remember Me se mi dlouhé kombo podařilo jen málokdy a souboje s větším množstvím nepřátel (v pozdějších úrovních velmi časté) pro mě končily spíš frustrací. Možná to tak bylo myšleno, možná má být úspěšně dokončené dlouhé kombo výjimečnou situací, ale u mě to vedlo jen k neustálému naštvání "proč mě kruci nenechají v klidu udělat celé kombo?!".

Je to velká škoda, první hodina nebo dvě se mi líbily moc. O to víc jsem byl zklamaný, když mě během desetihodinové hrací doby postupně udolaly slabé souboje, ztrácel jsem trpělivost se zlobivou kamerou a bossové začali být jen otravným zdržením. Byl bych velmi zvědaný na případný druhý díl, s ovládáním dotaženým na dnešní standardy a s propracovanějšími systémy. Na "Remember Me 2" si ale asi budu muset nechat zajít chuť, protože DON'T NOD (Dontnod Entertainment) se s dalšími hrami vydali velmi rozdílným směrem. Někdy je budu taky muset zkusit, třeba je ocením víc.

Herní výzva 2023 - 2. Debut: Dohraj prvotinu vývojáře, který má na Databázi 5 a více vydaných plných her.

Tolik her je ponurých, tmavých, šedých nebo hnědých... je nádhera v Trine 4 vidět barvy! Všechno je krásně duhové, barvy jsou intenzivní, zvířátka jsou roztomilá, příběh je hloupoučký... prostě taková fajn pohádka :)

Trine 4 byla radost hrát. Vlastně už si ani nepamatuju, co přesně se během příběhu stalo, ale to nevadí - je zábava poskakovat kolem, přepínat mezi postavami, žonglovat se schopnostmi a řešit puzzly. Celkově se hra snaží příliš hráči nepřekážet - většina situací působí, že jde vyřešit kteroukoliv postavou. Souboje bych klidně vynechal, a bossy obzvlášť, ale i ti jdou nakonec překonat bez větších problémů. I sbírání všech poschovávaných sbíratelných serepetiček je krásně pohodlné - po dohrání úrovně se lze jednooduše vrátit do kteréhokoliv checkpointu, u kterého je navíc i poznačeno, kolik toho hráč nenašel.

Celkově Trine 4 herní dějiny nepřepíše, ale na nějakých 10+ hodin je to velká zábava, kterou nejde nedoporučit :-)

Herní výzva 2023 - 6. Sága pokračuje (HC):  Dohraj hru, která je čtvrtým nebo vyšším dílem v sérii.

Hades jsem hrál od první možné chvíle, sledoval jsem vývoj ještě nedokončené hry během early access fáze na Epic Games Store a těšil mě obrovský posun s každým dalším updatem. Po vydání plné verze jsem začal hrát zase od začátku, abych nějaký aspekt plné hry neminul, a tak se celková doba hraní vyšplhala na 167 hodin. Když se Hades nedávno objevil na Steamu ve slevě, koupil jsem ho znovu, abych vyzkoušel hrání na Steam Decku. No a najednou je o dalších 24 hodin hraní později, já znovu viděl titulky a vím, že nepřestanu hrát, dokud nebudu mít všechny achievementy, všechny upgrady a dokud nebude jisté, že už opravdu, ale opravdu žádný další nový dialog mezi postavami není k nalezení.

Mám rád rogue-like hry a jsem v nich schopný strávit spoustu času, ale asi v žádné podobné jiné hře se mi nestalo, aby i po desítkách hodin hraní hlavní motivací pro pokračování byl příběh a dialogy. Takže když se spojí skvělý soubojový systém se spoustou velmi rozdílných možností boje, nádherná grafika a hudba, a navíc každá místnost může přinést další kus příběhu nebo dokreslit obrázek pošahaných rodinných vztahů řeckých bohů, o zábavu je rozhodně postaráno :-)

Pořád je co objevovat, pořád je co vylepšovat. Postupně se učí a vylepšuje hráč samotný, ale zároveň jsou k dostání výrazné trvalé upgrady, se kterými si člověk může připadat jako ještě větší bůh než na začátku. Pokud by byla hra příliš těžká, je možné zapnout jednodušší mód pro objevování příběhu. Pokud by někomu začala hra připadat příliš snadná, stejně jako v asi každé Supergiant Games hře je tu k dispozici možnost si dobrovolně zkomplikovat život a zvýšit obtížnost. V Bastion hráč zvyšoval obtížnost uctíváním pomstychtivých bohů, tady je možnost přistoupit na podmínky "Smlouvy o trestu". Chcete méně životů, více nepřátel, nebezpečnější pasti? Nebo snad speciální nepřátele, nové útoky bossů a časový limit? A nebo všechno dohromady? Odvážní se třeba dočkají odměny... :)

Hades je kompletní balík, ve kterám do sebe víceméně všechno zapadá, všechno funguje a navíc je to krásně zabaleno. Málokterou hru bych doporučil tak moc jako Hades.

 Herní výzva 2023 - 5. Báje a legendy

Je to krátké, je to strašidelné, je to atmosférické... a chvílemi je to otravné.

Jako celoživotní strašpytel jsem pochopitelně udělal tu blbost a dohrával Little Nightmares kolem půlnoci. Podobnou chybu jsem udělal naposledy u Limbo... V poledne hrát, takovýhle věci!

Little Nightmares úžasně vypadá (i když je to často úžas nad strašlivými nechutnostmi) a úžasně zní, což dohromady dělá velmi strašidelnou atmosféru, která pro mě ke konci vygradovala v celkem slušný teror. O to lepší pocit byl hru úspěšně dohrát. Bohužel, hrát ji až tak skvělý pocit nebyl.
Člověk většinu času tráví schováváním se nebo utíkáním před všelijakými děsivými zrůdami. Nic jiného než útěk nebo úkryt nezbývá, což by nebyl problém. Problém přichází, když nějakou sekci osmkrát opakuju, protože před pronásledovatelem mám stěží pár vteřin náskoku, během kterých musím najít správný úkryt. Jindy zase nervydrásající a epický úprk před šíleným davem ztroskotá na ovládání a obtížnosti odhadnout vzdálenost a směr skoku. Při desátém pokusu o to samé už atmosféra poněkud ztrácí svoje kouzlo.
Nejde o nic nepřekonatelného, ale je to škoda a trochu mi to zkazilo jinak velmi pozitivní dojem.
Co se týká délky, i přes moje občasné záseky je Little Nigtmares dost krátká záležitost. Já osobně to neberu jako zápor, ale je fajn svoje očekávání přispůsobit tomu, že za 2 až 3 hodiny může být hotovo. Pro pobyt v tomhle hnusném světě je to času ažaž :-)

Herní výzva 2023 -  7. Silnější přežije! (HC) - Dohraj hru, ve které jsi nucen se vyhýbat hrozbě, bez možnosti útoku či bránění se.

Jedna z nejlepších her, které jsem kdy četl.

Samotný proces hraní Sunless Skies neuchvátí a těžko by mě u hry udržel - na to je tu příliš mnoho nepohodlných prvků, příliš mnoho prostoru ke stížnostem. Ovládání vesmírně lokomotivy je takové normální - při nejlepších okamžicích se o něm dá říct, že nepřekáží. I s nejrychlejší lokomotivou jsou vzdálenosti dlouhé, postup pomalý. Souboje těžkopádné, snaha trefit nepřítele pomalými raketami občas frustrující. Cestování mezi stejnými stanicemi může být dost jednotvárné. Celé by mě to asi neudrželo víc než pár hodin, nebýt nepřeberné hromady textu a popisů a příběhů a fantazie, které obklopují všechno, co se v Sunless Skies děje.

Prakticky všechno v Sunless Skies, kromě cestování a střílení, probíhá přes text. Nejenom hlavní příběh a popis nejzásadnějších událostí ovlivňujících celé britské impérium na nebesích stojí za pozornost, ale i obyčejné ochutnávaní různých čajů v klidném městečku může přinést několik odstavců hodných zapamatování. Snaha zvrátit (nebo naopak provést) revoluci proti Koruně může být stejný literární požitek jako záchrana Neužitečné Kočky ze studny. Některá rozhodnutí mohou ovlivňovat rovnováhu sil v regionu, změnit životy našeho Kapitána, posádky nebo i celých měst. Jiné volby jsou drobné, nedůležité, chtělo by se říct zbytečné. Ale zároveň umožňují člověku si ve své vlastní fantazii vytvářet postavu Kapitána k obrazu svému. Choval by se můj Kapitán na honosném večírku slušně a distinguovaně, nebo by si raději pořádně nahlas užil? Na osud vesmíru to velký vliv mít nebude. Na moji představu o postavě, kterou jsem se rozhodl obývat, je ale vliv obrovský.

Stejně funguje i vylepšování postavy. Na každé úrovni dostanu na výběr z několika aspektů osobnosti, každý zvyšuje některé vlastnosti. Mohl bych vybírat jen podle čísel, podle vlastností, které zrovna potřebuji vylepšit. Ale není zajímavější vybírat podle přiložených popisů? Stala se v předchozím životě mé postavy nějaká neprominutelná a nepopsatelná křivda? Nebo snad nešťastná láska, ztráta iluzí, či pobyt v psychiatrické léčebně? A z léčebny jsem se dostal opravdu vyléčený, nebo jsem se jen naučil správným způsobem lhát...? Všechny malé i velké volby utvářejí moji představu o světě a jsou pro mě většinou mnohem zajímavější než "zrovna bych potřeboval skill Hearts na 45, jinak nemůžu použít tu zbraň, co jsem viděl v obchodě".

A tak si člověk putuje vesmírem, levně nakupuje, draze prodává, plní úkoly, objevuje svět a hlavně čte. Dlouhé vzdálenosti už nejsou takový problém, aspoň je čas zamyslet se nad posledním objevem o podstatě vesmíru a lidské duše. Opakované návštěvy těch samých přístavů jsou jako návrat do něčeho připomínajícího domov - oázy klidu mezi fantasmagorickými výjevy. A alespoň posádka chvíli nebude umírat hrůzou z vesmírné prázdnoty...

Dostat se do světa Sunless Skies není jednoduché a vyžaduje to dost trpělivosti. Proto jsem se vůbec neostýchal posunout obtížnost směrem k lehčí - menší spotřeba paliva, méně nebezpeční nepřátelé... Pro mě osobně pak byla jasná volba i zapnutí možnosti po smrti načíst poslední pozici. Oficiálně je hra sice rogue-like, každé úmrtí by mělo být konečné a po každém Kapitánovi by měl přijít Kapitán další, budující na kariéře těch předešlých. Pro mě tenhle přístup ale moc nefungoval, přece jen to už by bylo příliš mnoho opakovaných příběhů. Naštěstí ale hra právě tohle zjednodušení pro méně masochisticky založené jedince umožňuje, takže jsem si mohl v klidu číst. Četl jsem si víc než 100 hodin hraní a rozhodně jich ani v nejmenším nelituju.

Herní výzva 2023 -  9. Období páry a petroleje: Dohraj hru, která je zasazená do steampunku.

Vanquish není špatná hra... ale taky mi nepřijde ničím extra dobrá. Jo, je to i po letech dobře vypadající third-person střílečka. Pohyb pomocí raketově poháněného skluzu po kolenech a možnosti zpomalovat čas jsou cool. Příběh a postavy jsou tak vtipně uhozeně americké, jak je zvládnou napsat snad jen Japonci. Jedno dohrání kampaně zabralo příjemných a zbytečně neprodlužovaných 6 hodin. Ale jinak... asi jsem čekal víc.

Moc nechápu některá designová rozhodnutí. Ve hře je celkem dost zbraní, které lze vylepšovat. Ale pro vylepšení zbraně je nutné ji mít u sebe, zároveň pro ni mít plné náboje, a až poté sebrání dalšího kusu dané zbraně poskytne vytoužený upgrade o jednu úroveň. Tím pádem, pokud si zbraň oblíbím a chci ji maximálně vylepšit, jsem aktivně nucen ji nepoužívat, protože pokud nemám zcela plný zásobník nábojů, upgrade se nekoná.

Z podobného soudku mi přijde i rozhodnutí po smrti snížit úroveň výzbroje. Smrt jako taková není větší problém, checkpointů je dostatek, ale pokud jsem měl s určitou sekcí hry problém a moje síly na nepřítele nestačily, k checkpointu se vracím se zbraněmi o úroveň nižšími. Pokud mám problém s obtížností, hra mě ještě trochu potrestá.

Kromě projití kampaně se Vanquish snaží vybízet k překonávání rekordů, každá akce je ohodnocena body a hra láká na překonávání high-score pro každou kapitolu. Samotné hraní pro mě ale nebylo tak zábavné, abych potřeboval levely opakovat jenom kvůli více bodům.

Trochu smutný je pak i konec příběhu. Ten si vysloveně říká o pokračování, které ale asi už nikdy nepřijde.

Celkově jsem se nenudil, odpočinkově jsem si pár hodin zastřílel a vzhledem k věku hry mě to nestálo moc peněz, ale brzo asi na Vanquish zapomenu.

Herní výzva 2023 - 4. Země vycházejícího slunce: Dohraj hru od japonských vývojářů.

V roce 1997 vyšlo RPG založené na karetní hře Magic: The Gathering. Hráč ve stylu Diabla chodil postavičkou po světě, prohledával všelijaké ruiny, nacházel karty a vylepšoval svůj balíček, kterým pak bojoval proti okolní verbeži. Thronebreaker je prakticky to samé, jen o dvacet let novější, s o něco slabší karetní hrou a s příběhem ze světa Zaklínače :-)

Oproti Gwentu ve Witcher 3 je tahle verze karet podstatně lépe balancovaná a nestačí pouze ve světě najít ty nejsilnější karty. I tak ale není problém mít za chvíli hraní balík, se kterým lze všechny nepřátele převálcovat. Postupem času tak i navzdory odemykání nových karet nebyla nutnost herní balík výrazně měnit a vymýšlet nové strategie - některé karty se ze svého místa nehnuly po celých 37 hodin hraní.

Změny strategie jsou naštěstí někdy vynuceny příběhem, který nabízí dialogy, možnosti volby a často vyžaduje po hráči zásadní rozhodnutí - nebezpečné vězně dát pod zámek, nebo pod drn? Šílený dav lynčující záškodníky potrestat, nebo pochválit? Některá rozhodnutí se pak pochopitelně postavám z hráčovy družiny nemusí zamlouvat, a taková postava může odejít i se svojí kartou. Jen kdyby ty následky byly o něco zásadnější...

Obyčejné karetní bitvy jsou občas proloženy různými puzzle výzvami se speciálními pravidly. Puzzly ale ne vždy fungovaly - některé výzvy jsou velice chytrým zpestřením, jiné ale umí být neskutečně otravné, další pak až trapně snadné a zbytečné.

Pro mě osobně nakonec Thronebreaker slavil úspěch hlavně díky hraní na SteamDecku - běží na něm bez problémů, a šlo postupně z dlouhé herní doby ukrajovat při flákání na gauči nebo před spaním. A i když na mě hra působí trochu zbytečně nataženě a rád bych konec příběhu viděl o pár hodin dřív, dobrodružství královny Mave a její družiny jsem si užil. Nechtěl jsem si nechat ujít rozuzlení a rozhodně jsem nechtěl přijít o šanci některým záporákům natrhnout pozadí - a v tomhle ohledu Thronebreaker rozhodně nezklamal.

 Herní výzva 2023 - 1. Karbaník: Dohraj hru, jejíž hlavní náplní je hraní karet a obsahuje kampaň.

Bez Herní výzvy bych Yes, Your Grace asi nehrál, ale o to radši jsem, že jsem se to ní pustil!

Protože je to veskrze fajn hra. Žádná revoluce ani mistrovský kousek, ale zhruba 7 hodin dlouhá cesta za tím, aby jedna královská rodina dopadla v rámci možností co nejlépe. Úplný happy-end to nebude nikdy, a volby nejsou neomezené (nehrajeme Crusader Kings nebo jiný simulátor království, Yes, Your Grace je celkem lineární záležitost), ale i tak si člověk musí dát trochu pozor. Ne každému požadavku poddaných lze vyhovět, ne každá žádost o pomoc je pravdivá a ne všichni musejí přežít až do konce.
I když rozdíly mezi volbami nebudou tak velké, aby mě přiměly k opakovanému hraní, záleželo mi na tom, aby z mého krále nebyl úplný nelida. Moc hezky se na to kouká, hudba se dobře poslouchá a člověk si tak beze spěchu kliká (většinou beze spěchu, ale o to větší zrada jsou časově omezená rohodnutí :)) - prostě pohodová víkendová hra.

Hení výzva 2023 - 3.  Dohraj hru, ve které hraješ za postavu z panovnické rodiny.

Herní výzva 2023 - dohrát hru starší než z roku 1998

edit: Ok, první pokus o komentář nebyl nejdelší, zkusím se trochu rozepsat :)

I když jsou k nalezení návody na zprovoznění ovládání myší, v rámci retro pocitu jsem zkusil hrát s původním ovládáním jen klávesnicí, a překvapivě to celkem šlo, i když si dokážu představit pohodlnější způsob míření sniperkou :)
Na poměry tak staré hry jsem se nikde výrazněji nezasekl a i když některé postupy nebyly úplně jasné na první pohled, hraní se obešlo bez návodu. Hrál jsem nejdříve na normální obtížnost, zhruba od poloviny pak pro zachování duševního zdraví na easy, celkově mi MDK poskytlo zhruba 4 hodiny 30 minut trhlého příběhu a docela zábavného střílení. Nejoblíběnější hra mého života to nebude, ale rád jsem si rozšířil obzory :)

(V GOG verzi někdy hra v chodbách mezi lokacemi padala. Nevím kvůli čemu přesně, ale po přepnutí víceméně všech možností v nastavení grafiky jsem se přes padající místo dostal a mohl pokračovat s původním nastavením.)