Na začátku je třeba říct, že jsem hru nedohrál, ale nasranej odinstaloval asi v 17.misi z 22. Už jsem to nezvládl. Při čtení zdejších komentářů, pověsti jakou série má i zdejšího i obecného hodnocení je to spíš jenom můj problém, ale nedokázal jsem už trpět všechny problémy, které mě celou dobu hraní vadily. Obvykle se snažím hrát série od prvních jakkoliv starých dílů, ale tady přeskočím na závěr a začnu příště nejnovějším dílem. Oba nejnovější přírůstky do série jsem krátce zkoušel  a jak Devil May Cry 5 tak i starší DmC: Devil May Cry vypadají velmi dobře a určitě se k nim někdy dostanu naplno.

Před měsícem jsem dohrál první Bayonetta , která je nástupcem Devil May Cry a i když jsem i tam měl určité výhrady hlavně k titulní hrdince, hra jako taková mě bavila. Rozumím, že hry od sebe dělí deset let, ale styčných bodů jsem tam viděl víc než dost.

Nevadí mi hrát starší hry, během minulých dvou let jsem hrál od Capcomu první Resident Evil a první díl Onimusha: Warlords a i když mě jejich fixní kamera dělala celou dobru hraní problémy, tak jsem se u her tohoto míň bojového a víc puzzlovějšího typu velmi dobře bavil. U Devil May Cry jsem měl od začátku dojem, že tato šablona, kterou tehdy Capcom používal asi u všech svých her na přelomu tisíciletí se do čistě akční hry absolutně nehodí. Fixní kamera, kdy je monstrum mimo obraz a vy střílíte mimo obraz a boss na Vás posílá útoky, které vidíte až vás zasáhnou mě štvaly celou hru, občasné plošinkové sekvence kdy díky kameře velmi těžko odhadujete kam skočit jsem nějak zvládl, protože jich nebylo tolik.

Další věc co mě totálně ničila byl save systém, kdy se vám hra uložila na začátku mise a pak po úmrtí jsem buď u sebe měl předmět, který mě oživil před soubojem, kdy jsem zemřel nebo jsem startoval od začátku. Takový doběh zpět k bossovi pak mohl být klidně sedm až deset minut, tam mě znovu smáznul a šel jsem znova. Vím, že to byl problém třeba i u legendárních soulsovek a v podstatě až současné hry z několika posledních let tento dlouhotrvající problém plně odstranily. Ale v těch soulsovkách, když Vás boss párkrát potrestá, tak se můžete pokud chcete trošku polevelovat a jít přístí souboj trošku silnější, takže tam mě to nikdy vyloženě neničilo zážitek ze hry. Tady se žlutý oživovací kámen kupoval za jedinou měnu ve hře, za kterou se kupovali i nová komba ke zbraním, takže jsem ji nechtěl utrácet za tento předmět a mise tak při záseku u bosse opakoval stále dokola. Když jsem to chtěl dojet na srabáckou obtížnost, tak to mi také nebylo umožněno a obtížnost bylo možné nastavit pouze u spuštění nové hry.

Takže u nějakého rytíře s modrými blesky zhruba ve třech čtvtinách hry jsem si po x pokusech řekl, že už se na to můžu vysrat. Omlouvám se za tento spíše terapeutický komentář. Věřím, že většina hráčů v této sérii již od začátku viděla kvalitu a užila si ji, já první tři díly vynechám a zapnu si později pětku. Jsem rád kam se Hideki Kamiya a jeho nástupci v jeho firmě Platinum Games posunuli a těším se na jejich další modernější hry, které už podle mého chvilkového zkušebního hraní budou v pořádku.

Tails of Iron mě v traileru zaujala pěknou kreslenou barevnou grafikou a nějak jsem nabyl dojmu, že to je další z řady metroidvanií, takže jsem ji kdysi v nějaké slevě pořídil. Nakonec se ze hry vyklubala "obyčejná" akční hra, kde není ani moc plošinkování, žádný metroidvaniování ani soulsování.

V zásadě jde jenom o přesouvání mezi lokacemi a souboje. Příběh nemůže být jednodušší - naše krysí království napadnou žáby, zabijí tátu krále, rozmlátí království a my jako nejmladší syn vyrážíme za pomstou a obnovou. Ve hře je jenom několik lokací, mezi kterými neustále fasttravelujeme tam a zpátky - hrad, vesnice, doly, lovecká osada a překvapivá "futuristická", elektřinou vybavená krtčí oblast. Je pěkné, jak postupem hraní se rozbité interiéry a venkovní lokace pomalu obnovují, všude pracují krysí dřevorubci, tesaři a další. Dostáváme jednoduché mise typu dojdi tam a vymlať to. Některé mise se jmenují vedlejší, ale bez splnění většiny z nich se nelze posunout dál. Až nějakou závěrečnou bojovou arénu jsem neplnil celou.

Z ostatních komentářů jsem cítil nespokojenost se soubovým systémem, ale já jsem s ním po chvilce zvykání neměl problém a souboje jsem sice opakoval, ale nebylo to nijak frustrující. Pohyb naší krysy je takový těžkopádný, podle váhy vybavení můžeme mít nízkou, střední nebo těžkou váhu, která pohyb ovlivňuje, já jsem jel celou dobu nejlehčí buildy a pohyb na střední nebo snad těžkou si vlastně úplně neumím představit. Ale jinak souboje nebyly přehnaně obtížné, bossové i obyčejní soupeři z řad žab, brouků a krysozombií používali klasický blokovatelný útok, longrange blokovatelný útok, neblokovatelný útok, útok, který bylo možné parýrovat a nakonec AoE útok. Každý útok byl avizovaný dopředu různými barvami, takže nebyl problém je správně vyřešit. Mě se souboje vlastně celkem dost líbily. Nepřátel malých i bossů je velké množství a nepřestali mě až do konce bavit.

V průběhu hry sbíráme obrovské množství vybavení - lehké, střední těžké brnění, jednoruční, obouruční a střelné zbraně, ale bylo ho vlastně až zbytečně moc. Já se hlavně snažil držet nízkou váhu a tak jsem s mnoha zbraněmi ani nezkoušel hrát. Postavu nijak nelevelujeme, pouze jako vedlejší úkoly sbíráme suroviny na jídla, kdy pak nám je kuchař připraví a drobné se naši kryse zvedne zdraví. Útok a obranu ovlivňuje zvolené vybavení.

Krysy v reálu úplně nesnáším, nejlepší hra s hlodavci je Ghost of a Tale , kde jsou krysy správně záporáci, ale tuhle zhruba dvacetihodinou záležitost jsem si opravdu užil a těším se na druhý díl.

Starej Doom byl pro mě jednou z PC her, na které mám nějaké vzpomínky. Předtím jsem ještě točil kazety na Didaktiku. Nějak jsem nikdy nehrál trojku, takže Doom 2016 byl v podstatě návrat do značky po 25 letech, reboot mě strašně bavil a když oznámili Eternal, tak jsem se na něho strašně těšil, několikrát ho rozehrál, ale pořádně se zakousl a dohrál ho až teď.

Začal jsem ambiciózně na třetí Ultra Violence, kdy jsem se od začátku prokousával každým levelem s velkými problémy, ale od nového roku jsem si řekl, že už su starej na to dokazovat si něco na obtížnostech a achievementech a asi po třetině hry v klidu podřadil na Hurt Me Plenty a i tak jsem dost chcípal, ale už to byla jenom čistá zábava bez frustrace a zbytek jsem si parádně užil.

Co si pamatuju prostředí z předešlého dílu, byly to často nějaké jakoby továrny, povrch Marsu nebo vesmírné lodě, tady je všechno otevřenější a obrovštější, na pozadí leží mrtvoly obřích démonů, všechny budovy jsou vysoké do nebe. Tomu je přizpůsoben i ten většinou kritizovaný plošinkovější pohyb po mapách, mě to ale nijak nevyrušovalo a nevadilo. Ve starších komentářích jsem zaznamenal nějakou kritiku i na příběh hry, za mě byl v pohodě, nějak vedl k hlavním bossům a to mi stačilo. Došlo k velkým rozšířením v možnostech upgradů. Nejenom že zbraně měly opět možnost dvou ultimátních systému střelby (brokovnice mohla být automatická brokovnice nebo střílet granát a podobně), každou zbraň bylo možné masterovat, přibyly runy, sbírali se body do zbraní, sbírali se praetorian tokeny na upgrade granátů, vybuchujících sudů atd. Skvělá byla Fortress of Doom, obovská loď/hub, odkud jsme pomocí portálů vyráželi na jednotlivé mise a mezi nimi bylo možné tady odemykat skiny, vylepšení zbraní, nebo se ve Slayerově pokoji kochat posbíranými zbraněmi a collectibly. Bylo toho hodně, ale pasovalo mi to tam, nic z toho nebrzdilo to hlavní - řežbu pekelných hovad.

Ti byly klasičtí už ze starých her, přibyl myslím ohnivý zákeřňák Arch Vile, který oživoval nepřátele, nepříjemný maradeur a asi i pár dalších. Velký problém mě dělaly klasická prasata Pinkies, která zepředu byla nezničitelná a dělalo mi problémy jim uskočil a nakropit je do zad a když jich po vás šlo víc zaráz tak jsem se vždy opotil. Stále mě moc bavil systém dobíjení zdraví a nábojů pomocí fatalit na ochromené nepřátelé. Bavili mě i zavěreční bossové, kdy šlo většinou o střílení do slabých míst.

Doom Eternal jsem si hodně užil, zkusil jsem i DLC, kde se tedy i Hurt me plenty ukázalo asi jako vysoká obtížnost a hru zatím ukončil. Ale myslím, že brzo z Game Passu vytáhnu Dark Age. Novinky neberu jako krok vedle, byl jsem se vším velmi spokojen.

Little Nightmares jsem měl na seznamu her, které chci vyzkoušet hodně dlouho, stále jsem v průběhu let slyšel na oba díly pochvaly. Před měsícem se opět o hře začalo víc mluvit v souvislosti s jejich novou hrou REANIMAL a tak se mi malé noční můry opět po čase připomněly a tak jsem je konečně nainstaloval a začal.

Z podobných her jsem hrál pouze LIMBO nebo nehororovou, ale jinak v podstatě stejnou logickou 2d probíhačku Planet of Lana. Nejvíc je hra přirovnávána k INSIDE , ale to mám zatím taky v nekonečném backlogu. Little Nightmares jsou velmi atmosférickou, krátkou, ale intenzivní "únikovkou", kde v roli malé holčičky prcháme z lodi, kde po nás jdou bachaři, kuchaři, hosté lidojedi? a nakonec hlavní záporačka. Hádanky nebo řešení jsou většinou velmi jednoduché, i když já sem se dokázal asi dvakrát zaseknout a hledat na Youtube. Už v průběhu hry se pomalu měnila role naší postavy a konec mě vyloženě potěšil.

Graficky se mě hra hodně líbila, autoři si vyhráli hlavně s hnusnými postavami záporáků, krásně ubíhala, dojel jsem jí asi za 4 a půl hodinky pohodového hraní a těším se až se dostanu k druhému dílu.

PS: protože nejsem schopen dokončit ani každoroční herní výzvu, tak jsem si letos dal předsevzetí dokončit nějakým způsobem i deset let starou herní výzvu 2016 a tam mi Little Nightmares pasuje do kategorie 10. Dohrej hru, která je debutem vývojářů.

Na začátku bych chtěl říct, jak moc mě překvapilo, že hra má tady tak málo hodnocení a žádný komentář. Last Faith byla po delší době hra, která mě vyloženě vtáhla, skoro jsem nehrál jiné hry a opravdu hodně jsem si ji užil. Letos to byla druhá taková hra, po Mass Effectu 2. Mohl bych napsat jenom, že pokud máte rádi metroidvanie nebo Bloodborne, můžete nyní přestat číst, dát lajk tomuto komentáři a jít hru koupit a spustit.

Kromě jednoznačného vlivu Bloodborne je druhou hrou, ze které autoři čerpají/vykrádají španělské Blasphemous.
Odtud si berou téměř stejný grafický styl (zajímalo by mě, kdybych třeba za rok viděl 10 screenshotů z obou her, jestli bych je dokázal odlišit.) a trochu zapojení víry a náboženství do příběhu. Z Bloodborne si berou vývojáři všechno ostatní:
- léčení je stejné, nemáte flašku co se doplňuje u bonfirů, ale sbíráte ze zabitých nepřátel healing injection
- jsou zde střelné zbraně a střelba z nich nepřátelům nic moc nedělá, pravděpodobně je možné je využít jako v Bloodborne k zastavení útoku a ochromení nepřátel, ale to se mi nedařilo a ani jsem to k postupu ve hře nepotřeboval a pušky jsem téměř nepoužíval
- je zde centrální hub, kam posíláte NPC, které potkáte ve světě a plníte jejich drobné sidequesty
- příběh byste si měli skládat z krátkých dialogů, nalezených dopisů a z popisu předmětů (tento způsob vyprávění příběhu mi nevyhovuje, nicméně stejně jako u ostatních fromsoft her jsem se bez něho v pohodě obešel)
- na začátku si zvolíte jeden ze čtyř předpřipravených charakterů, ale stejně si ji pak můžete levelováním statistik upravit jak chcete (klasický strengt nebo dexterity build)
- stylově hra často velmi připomíná Yharman a jeho okolí, někteří nepřátelé jsou naprosto jedna ku jedné (např. dědci v klouboku s mušketami)
- to, že je tam celý koncept bonfirů, ztracené duše, když se k nim nedostanete bez úmrtí, zkratky, ani nezmiňuji, to už je běžné u každé druhé hry

Již podle mého hodnocení nahoře jste pochopili, že vykrádání nepovažuji za minus. Dobře vybrakovat cizí nápady se taky musí umět a zde se to studiu skvěle podařilo. Zmínil bych ještě, že proti většině ostatních metroidvanií zde úplně chybí nějaké náročnější pouze plošinkové/skákačkové pasáže a prostě jenom jdete, bojujete, získaváte nové schopnosti, abyste se dostali na dříve nedostupná místa. Hra je poměrně přehledná, u většiny se mi stane, že několikrát během hraní hledám na youtube pomoc jak dál, ale tady se mi to stalo asi pouze jednou.

Pro mě je trošku minusem, že hra mu poměrně jednoduchý souboj a jestli jsem u jednoho bosse strávil 15 pokusů, tak to bylo maximum a většinu jsem ztrestal do pěti pokusů. Takže to může být výhoda pro hráče, co nevyhledávají to sebemrskačství u tohoto typu her. Pro mě pokud neřvu u nějakého bossfightu na televizi, že kdo vymyslel takovou sračku, tak to není pravá soulsovka. Ale jinak nemám co vytknout a můžu všem jenom doporučit.

Mám v backlogu strašné množství her z období X360, kdy vycházel typ her, který dnes tak trochu chybí. Kratší lineární singleplayer zážitky. Dostal jsem chuť na nějakou japonskou sekačku a z toho množství, co se nabízelo Metal Gear Rising: Revengeance , DmC: Devil May Cry a podobných padla volba na první díl Bayonetty.

Příběh je slátanina nějakého souboje mezi dvěma klany čarodějnic, kdy se jedni snaží probudit a Bayonetta se snaží zabránit probuzení nějaké vyšší moci. Asi. Každopádně byl naprosto nepodstatný.

Bayonetta od začátku bojuje s nějakými jakoby anděly (trochu mi připomínali nepřátele z prvních Darksiders), později jejich stále většími variantami. Souboj je hlavní náplní hry a vypadá a ovládá se v pohodě, i když občas je kamera matoucí. I když je Bayonetta klasicky vyobrazována se střelnými zbraněmi v rukou a jak jsem zjistil na začátku, dvojici pistolí má i přidělané k podpatkům u bot, tak střelbu jsem využíval minimálně a používal pouze dvě tlačítka na údery a klíčové tlačítko na dodge, který pokud trefíte dobře, tak se zpomalí čas a můžete enemákům pořádně naložit. Souboj je super zábavný, většinou probíhá proti větší přesile, ale je přehledný a hodně mě bavil. Nějaká složitější komba jsem se učit nepotřeboval a na obtížnost normal jsem se až na pár pozdějších bossů bez problémů prokousával hromadou soupeřů. Věřím, že na hard už bych se bez učení kombinací a úderů ale moc neprosadil. Nepřátelů bylo hodně druhů, hodně boss fightů, sympatické bylo, že při úmrtí se bossfight nahrál až ve fázi, kdy došlo ke smrti, jinak by se hraní stalo trochu frustrujícím, protože nějakých lečivých nebo jiných předmětů bylo dost málo.

Pro mě je trochu problém, jak vývojáři hlavní postavu vyobrazují. Chápu, že je to Japonsko, ale tohle už byl dost přepal. Bayonetta trousí trapné hlášky, špulí zadek a roztahuje nohy a na mě to celé působilo hrozně směšně a kdyby to tam nebylo, tak by se nic nestalo, ale asi tak většina hráčů čarodějku zná a líbí se jim to.

Hru samotnou jsem si užil, kromě soubojů mě bavily i pasáže na motorce, na raketě apod., kterými to mlácení autoři občas proložili, ale je to takový lepší průměr a i když podle recenzí jsou další díly hodnoceny ještě lépe, úplně zatím nevím, co by mě přesvědčilo k jejich zakoupení na Switch. Zmínění Darksiders, kteří vyšli v podobný čas mě bavili výrazně víc (chápu, že to není úplně stejný žánr).

K Yakuze 5 jsem se dostal po hodně dlouhé pauze od dohrání čtvrtého dílu. Po famózní úvodní trilogii (0, Kiwami 1,Kiwami 2) jsem při hraní dalších dílů pociťoval určitou únavu a repetetivnost. Proto jsem do pětky šel s tím, že proletím hlavní příběh a minihry budu z většiny ignorovat. I tak byla tahle Yakuza strašně dlouhá a dohrání mi trvalo k šedesáti hodinám.

Autoři zopakovali čtvrtý díl v tom, že nejste v kůži pouze Kiriya, ale střídáte dokonce pět postav. Dalšími postavami jsou dva muži ze čtverky -  Shun Akiyama a Taiga Saejima a novými jsou adoptivní Kiriyova dcera Haruka a bývalý talentovaný hráč baseballu Tatsuo Shinada.

Hratelnost je pořád stejná, každá postava má svůj bojový styl (kromě Haruky, ta nebojuje), po městě vás otravují náhodné souboje snad nejčastěji v celé sérii. Tím, že je Kiriyu taxikář, tak po ulicích měst poprvé jezdí opravdu auta, které ale pouze otravují a u chodníků a silnic jsou neviditelné bariéry, abyste nelezli pod auta, takže často ani nejde přejít na druhou stranu ulice, abych se náhodným pobudům vyhnul. Opravdu mě to už hodně obtěžovalo a cestování po městě jsem si užil za Haruku, protože jinak mě pořád někdo otravoval.

Hlavní příběh se opět točí kolem soupeření Tojo klanu a Omi Aliance a postupně jsou na jejich třenice navázány příběhy jednotlivých hratelných postav. Novinkou jsou u čtyř postav jejich vedlejší quest liny, takže za Kiriya jezdíme taxíkem a závodíme proti pirátům silnic, Haruka se snaží prosadit jako mladá zpěvačka, Shinada si vyřizuje své účty z minulosti v baseballu a Saejima zkysne na zimu v horách v lovecké vesnici a řeší zvíře, které zdejší obyvatele terorizuje. Každý z těchto nepovinných úkolů mě hodně bavil, protože to byla většinou novinka - auta jsme řidíli jednou asi deset minut v přestřelkové minihře v nějakém starším díle, lov v lese byl úplně nový, baseball byl přítomen vždy, ale s provázáním n aminulost postavy to bylo zábavné a Haruka, trénující zpěv a tanec a soupeřící s ostatními adeptkami na slávu byla v podstatě klasická karaoke minihra, ale ta mě bavila v každém díle, takže jsem si to užil i tady.

Jak jsem říkal na začátku, i přes ignorování klasických miniher jsem strávil ve hře velmi dlouho času a prostě mě hra celkově netáhla tolik jako úvodní díly série, ale co vím o šestce, tak tam by to měl být návrat na původní kvalitu a další díly s jiným herním systémem už budou zřejmě o dost jiné hry a tak se snad mám na co těšit.

Herní výzva 2026 1.kategorie Jízdenku prosím HC varianta

Komentář k této hře se mě píše velmi těžce a kdybych tím nezaplácnul kategorii v HC výzvě, tak bych ho ani nepsal.

Karetní hry mám docela rád, hodně mě bavil Slay the Spire  nebo Tainted Grail: Conquest . Nebyl jsem v nich nějak přehnaně úspěšný, určitě jsem nedohrál Slay the Spire na nějaké vysoké Ascention levely, ale hra mě strašně bavila, celkem jsem chápal co se děje a jak karty kombinovat.

U Monster Train jsem tvrdě narazil, dohrál jsem nějakou základní obtížnost,, kterou by asi zvládlo i pětiletý děcko, ale další obtížnosti, zde nazvané Covenanty jsem prostě nezvládl. Dal jsem hře zhruba 40 runů během 15 hodin, jednou jsem se dostal do 8 levelu z 10, ale jinak ani to ne.

Nějak mi to vůbec nesedlo, nechápal jsem jak spolu karty kooperují, přišlo mi, že bufů a debufů, které na karty skákali během soubojů je strašně moc zaráz. Nedokázal jsem ani spočítat kolik dám damage nepříteli.

Ta hra je určitě skvělá, dobře promyšlená, ale já jsem se s ní minul jak asi s žádnou jinou hrou. Když pak jediný zdejší komentář zmiňuje, že do Coventantu 16 (z celkových 25) je to procházka s prstem v nose, tak si jenom připadám jako idiot. Hru nechci hodnotit procentama, protože se mi líbilo, jak vypadá, nic mi na ní nevadilo, ale nebudu dávat nějaké nízké hodnocení jenom pro to, že nejsem schopen ji hrát. Kategorie herní výzvy splněna, možná zkusím časem druhý díl, jestli to nebude lepší, ale tady už prostě nemám sílu pokračovat po neustálém narážení do zdi a nulového progresu.

Mass Effect 2 jsem dokončil poprvé v roce 2018 a teď v rámci oživení příběhu před prvním hraním třetího dílu jsem si dvojku zopakoval v rámci Legendary Edition.

Na začátku hry je hrdina Citadely Shepard a jeho loď Normandy napadena a zničena novou rasou Collectors, Shepard je následně oživen (myslel sem, že je naklonován, ale ChatGPT tvrdí, že ne) tajnou organizací Cerberus. Za oživení má Shepard pro Cerberus najít a zničit stanici Collectorů. Většina příběh zná, a ti co neznají, dál nebudu prozrazovat.

Zajímavé pro mě bylo, že velkou část hry dáváte dohromady nový tým companionů a misí, které posunují příběh je spíš málo. Každého společníka najmete a pak pro něho můžete plnit jeho speciální mise a získat si jeho loajalitu. Společníků bylo celkem 12 (Legendary edice se všemi DLC), což už pro mě bylo zbytečně moc a jakmile jsem si oblíbil Grunta a Kasumi, tak plno pobočníků jsem ani v misích (vždy si berete dva) nikdy nepoužil. Ale jejich najímání a jejich mise byly velmi dobře napsané a zábavné. Většina misí byla střílečkového typu - někam dojdi, tam zabij zloduchy, něco seber, zapni, někoho osvoboď a hotovo. Každý úkrok stranou z tohoto stereotypního přístupu mě potěšil - můžu jmenovat třeba misi pro Kasumi, Thana, Samaru nebo zřejmě nějaké DLC, kdy jsme s nějakým vznášedlem (naštěstí nahradili šíleně se ovládající Mako z prvního dílu) hledali nějaké trosky na různých planetách. Závěr příběhu jsem si už moc z minulého hraní nepamatoval a byl epický jak prase. Příběh jako celek se velmi velmi povedl. Většinou hraju super kladné hrdiny, ale tady jsem si nějak na začátku řekl, že pojedu červený Renegade odpovědi a mám pocit, že ty volby byly zábavnější a občas i vtipnější a asi tak pojedu i trojku.

Oproti jedničce mě víc bavilo upgradování kde jste v misích nacházeli "blueprinty" a na planetách v jednotlivých soustavách těžily zdroje na jejich výrobu/vylepšování. Cestování po planetách výrazně ubylo, těžba probíhá vrty z oběžné dráhy a není nutné jezdit Makem po povrchu jak v jedničce.

Zklamáním pro mě bylo pouze když jsem se snažil o romanci s Liarou, dokonce jsem jel i s návodem, abych to nepodělal, měl jsem pocit, že jsem to udělal dobře, po závěru si můj Shepard zálibně prohlížel její fotku u sebe v kajutě, ale když jsem si rovnou převáděl save s postavou do třetího dílu, tak tam mezi seznamem rozhodnutí bylo, že nic nebylo. Takže to mě trochu štíplo. Nedá se nic dělat.

Jinak je Mass Effect 2 fantastická hra a hodně hodně se těším na trojku, kterou brzo rozjedu. Vím, že při releasu tam byla nějaká kontroverze s ukončením trilogie a pak to nějak ladili v DLC, tak jsem zvědavý na zážitek z kompletní edice.

PS: protože nejsem schopen dokončit ani každoroční herní výzvu, tak jsem si letos dal předsevzetí dokončit nějakým způsobem i deset let starou herní výzvu 2016 a tam mi Mass Effect 2 zapadl do kategorie 3. Jedna ze 100 nejlépe hodnocených her na DH.

Herní výzva 2026 3.kategorie Od slova k větě HC varianta

Hry od Supermassive Games  získali v průběhu let podobnou pověst jako hry od Teltale. První Until Dawn byl hodnocený poměrně vysoko a vývojáři začali používat stále stejnou šablonu k dalším hrám a mám pocit, že hráčům to začalo poměrně brzy vadit.

Until Dawn jsem podobně jako The Quarry jenom chvilku zkoušel a tak House of Ashes pro mě byla prví hra, kterou jsem od nich dohrál. Proto poměrně vysoké hodnocení, kdyby to byla pátá stejná hra v řadě, tak už bych možná hodnotil jinak.

Hru jsem našel jenom kvůli herní výzvě, takže jsem vlastně nevěděl, co mě příběhově čeká a tak sem byl trochu zklamán, když jsem zjistil, že nějaká úvodní hodinka odehrávající se ve starověké akkadské říši je pouze prologem. Následně se rozjel příběh z poslední americké invaze do Iráku, kdy záminkou k útoku na Sadáma bylo, že měl hromadit zbraně hromadného ničení. Dostaneme se k jednotce amerických vojáků a agentky CIA, kteří získali "intel" o lokaci, kde by se měli tyto zbraně nacházet. Z příběhu bych dál asi neprozrazoval, přece jenom je to to jediné, co vás u hry drží. Horor to moc nebyl, ale příběh mě hodně bavil.

Hratelnost se skládá v podstatě ze sledování cutscén, občasných quick time eventů a nějakého hledání stop a collectiblů v prostření. Mám s touto hratelností trochu problém, protože sledování dlouhých a častých filmečků mě často ukolébá a když tam najednou skočí povinnost zmáčknout nějaké tlačítko na ovladači tak např. při hraní Detroit: Become Human jsem dopadl nejhůř jak jsem mohl a hra mi končila v androidím koncentráku. Tady se mi naopak celkem dařilo, přežily mi během asi sedmi hodin hraní čtyři postavy z možných pěti a byl jsem s příběhem velmi spokojen.

Po dohrání jsem se díval na achievementy a když jsem viděl jaké kombinace mi chyběly a které jsem bohudík/bohužel minul, mě bylo trochu líto, že tyto následky mých rozhodnutí neuvidím, ale zase mě to netrápilo tolik, abych hru rozehrával znova.

Hra mě nicméně bavila hodně a určitě si zkusím i nějaké další jejich hry a uvidím, jak brzy se mi omrzí.

Nevím do jakého žánru Neon White zařadit, ale podobný typ her si jednou za čas moc rád dám. Na konci roku 2024 jsem hrál fantastické Bzzzt na Switchi a nyní jsem se pustil do této hry. Procházíte téměř stovku levelů, snažíte se dosáhnout co nejlepšího času a získu co nejlepší medaile (bronze, silver, gold, Ace).

Narozdíl od Bzzzt, což je jakoby 2D plošinovka se Neon White hraje z pohledu první osoby, ale jinak je to velmi podobné. Postupem času získáte několik zbraní/skillů, které musíte využít k zabití všech démonů v levelu a dosažení východu. Zajímavé je že každou zbraň získáte na kartičce, např. základní pistole má pár nábojů, které když vystřílíte, karta se zbraní zmizí a musíte získat jinou, ale zároveň se tato karta využívá k vyššímu skoku, takže se postupně musíte naučit, že třeba čtyřmi výstřely musím zabít dva nepřátele a poslední náboj nevyužít, ale nechat si ho ke skoku, protože jinak nemohu v levelu pokračovat. Karet zbraní je asi pět a skilly jsou již zmíněný skok, dlouhý dash dopředu, dash dolů, přitahovací hák a ke konci i dash jakýmkoliv směrem. Pravá zábava začíná, když musíte několik těchto skillů přesně kombinovat k postupu levelem. Pomocí klasické metody pokus/omyl si pomalu vrýváme do paměti cestu k východu, tady můžu skočit normálně, tady potřebuju vyšší skok, tady napřed trefit dva démony a pak dash a když dosáhneme východu na jenom zlatou medaili tak znova a rychleji k dosažení lepšího času.

Hra je postavena na této čisté hratelnosti, ale má aby se neřeklo i jakýsi příběh (zobrazovaný anime dialogy), kdy v nebi jsou mrtví lidé Neoni (naše postava je White, je tam pár NPC Yellow, Red, atd.), kteří musí vyčistit démony, aby jim bylo umožněno v nebi zůstat. Po dohrání levelu je možné se vrátit a sbírat dárky, které pak můžeme dávat ostatním charakterům a rozvíjet s nimi vztahy jak je to běžné v JRPG, ale tato část hry je zbytečná a jenom zdržuje od toho hlavního. Grafika je jednoduchá a dostačující, kdy kromě dráhy k východu Vás nic kolem nerozptyluje a je to naprosto dostačující pro tento typ hry. Hudba je správně svižná, ale nic co bych poslouchal i mimo hru.

Hlavní část hry je hodně zábavná, nemám problém opakovat level padesátkrát pro dosažení lepšího času, levely trvají většinou od 30 sekund do minuty, takže to není zase tak obtížné si vpálit do mozku přesný postup úrovní. Pokud máte rádi tento typ her, jednoznačně doporučuji.

Všechny postavy i hlavní hrdina mají v dialozích masky, proto hru zařazuji do herní výzvy kategorie 10. Pod maskou v základní variantě.

Je možná zbytečné psát komentář k této hře, protože po dohrání naprosto souhlasím s jediným komentářem, který tady je od uživatele boovol. Afterimage je na první pohled klasická pěkná metroidvania v japonském grafickém stylu podobná Ender Lilies: Quietus of the Knights nebo Bloodstained: Ritual of the Night.

Tvůrci měli obrovské množství nápadů, které se rozhodli do hry nacpat všechny a je to jak pejsek a kočička když pekli dort. Když tam nahážeš všechno, tak se z toho ve finále posereš. Slyšel jsem x případů, kdy vývojáři z finančních, časových nebo jiných důvodů své hry osekávali a nakonec uznali, že to bylo k dobru a vznikla lepší hra. Tady nikdo takový nebyl a tak hromadili jeden nápad za druhým.

Nejprve co se mi na hře líbilo. V první řadě moc pěkná grafika, pěkné různorodé lokace, velká spousta nepřátel, ke kterým se muselo přistupovat různými způsoby (bohužel to neplatilo pro bossy, kteří mi přišly spíš jednotvárnější). Dobrý nápad, že když si z x druhů sbíratelných surovin necháte uvařit jídlo u NPC, tak kromě toho, že jídlo např. léči 20 životů, přidá na pár minut sílu atd. (funguje to normálně jako lektvar nebo heal) tak při první konzumaci přidá natrvalo kousek do síly, hit pointů nebo skill pointy, což je pěkná odměna, aby měl hráč snahu vyrobit si každý pokrm alespoň jednou. Soubojový systém byl OK, ale nijak zapamatovatelný, prostě standard.

Co naopak bylo navíc:
- naprosto zbytečný přebujelý skill tree jak z nějakého menšího path of exile
- naprosto zbytečné množství zbraní (stačil by jeden meč, jeden bič, jeden greatsword, jedny double blady), ale tady je od každého deset druhů. Vzpoměl jsem si na Hollow Knight nebo Sekiro, kde máte jednu zbraň, kterou vás nechají třikrát za hru vylepšit a bohatě to stačí (když vývojáři vytvoří fantasticky fungující souboják), ne tady neustále měnit zbraně, protože mají o pár procent lepší útok
- dlouhou dobu jsem se pohyboval po klasické metroidvania mapě a najednou jsem přišel do lokace, která byla jako kousek world mapy ze starých JRPG, kde jsem přejížděl mezi lokacemi na loďce a tyto se pak do mapy nezakreslovaly, takže jsem pak ztratil přehled, kde se vylodím, když jsem někde zakotvil. Úplně zbytečná mechanika.
- autoři zřejmě chtěli vytvořit hru na desítky hodin a tak je každá z asi dvaceti lokací příliš velká
- když jsem občas objevil nějakou obtížnější skákačkovou pasáž, tak odměna na konci mě obvykle zklamala, většinou další zbraň do sbírky, kterou jsem většinou ani nepoužil

Kdyby tvůrci raději místo kupení dalších a dalších mechanik hru osekali na půlku, vyťukali souboje s bossy, aby byly aspoň trochu odlišné a mohl bych si po týdnu na některý z nich vzpomenout, bylo by to určitě ku prospěchu věci. Takhle vlastně nevím komu hru doporučit. Existuje padesát lepších metroidvanií. Hra má dost nízkou obtížnost, tak možná pro hráče co se bojí výzvy u drsnějších her nebo ti co preferují poměr cena - délka hry. Ale pro ostatní je to podle mě jen ztráta času.

Hru jsem zahlédl při listování game passem a protože mám moc rád film s Grinch s Jimem Carreym, tak jsem se rozhodl dát hře po Vánocích šanci.

Jedná se o skákačku, kde s Grinchem a věrným psem Maxem škodíme lidem, připravujícím se na oslavu Vánoc. Hra má 3 lokace po šesti levelech, ale všechny jsou tak nějak stejné, venku je prostě sníh a občas jdeme (Hary) do baráku, abychom ukradli dárky a kousky puzzle skládaček. Za kompletování skládaček dostaneme buď kosmetiku (Santovo oblečení), ale hlavně vylepšení, které jsou nezbytné v dalších levelech (jetpack, double jump, lano).

Ve hře jsou různí nepřátelé, ve venkovním prostředí pavouci, ponožky na dárky, netopýři, dřevění vojáčci, ale všichni se likvidují stejně, skokem na ně jako v Super Mariovi a v domech Kdovíků jsou nepřekvapivě Kdovíci, kteří se Vám snaží obejmutím zabránit v krádeži dárků (tyto nelze bohužel zabíjet, ale pouze se jim vyhýbat). Hra je velmi lehká a určená pro děti nebo pro rodiče s dětmi (pokud je dítě malé a nezvládá hru, může rodič za Grinche řešit překážky a dítě si tam může kolem pobíhat a ovládat psa Maxe).

Grinch: Christmas Adventure je docela krátká, asi čtyřhodinová jednoduchá hra, kterou nelze doporučit nikomu jinému než malým dětem nebo rodičům s dětmi, nenabízí žádnou výzvu pro jakkoliv pokročilejšího hráče, ale je to pěkná pocta knize a filmu a pokud Vás přepadne vánoční nálada, tak Vás bude bavit.

PS: protože nejsem schopen dokončit ani každoroční herní výzvu, tak jsem si letos dal předsevzetí dokončit nějakým způsobem i deset let starou herní výzvu 2016 a tam mi Grinch zapadl do kategorie 5. Dohrej hru za jediný den.

Patřil jsem k té skupině hráčů, kteří trpělivě těch víc než sedm let čekali na pokračování Hollow Knighta, kterého považuju za top 3 metroidvanie a společně s Orim byl vlastně hrou, která mě seznámila a následně pohltila závislostí na tomto žánru. Po těch letech slibů a odkladů jsem byl přesvědčen, že vývojáři jsou v problémech, že prostě ta hra není dobrá, nefunguje a proto ji stále posouvají dále a dále na další roky. Takže když v srpnu ukázali trailer s datem vydání na začátku září 2025, už tam nebylo to naprosté nadšení, ale spíš jsem doufal, ať to dopadne aspoň slušně.

Málokdy hraju hry v den vydání, ale tady jsem okamžitě naskočil a snažil jsem se vyhnout během prvních dní po releasu všem recenzím (naštěstí to autoři nikomu nedali dřív, což taky trochu budilo podezření) a spoilerům na youtube. Ihned po několika prvních hodinách v úvodní zelené, v podstatě ještě mírumilovné oblasti jsem viděl, že tvůrci prostě jenom nebyli nijak tlačeni vydavatelem nebo rozpočtem a mohli si hru vytvářet jak dlouho chtěli a podle svých představ.

Hned v této první lokaci je vidět (logicky) obrovský posun v grafice, kdy jdete kolem obrovského hejna brouků/ptáků, vyplašíte je a oni odletí do slunečního světla. Je to scéna, kterou si pamatuju doteď. Grafika je mnohem detailnější a všechny se mnohem víc "hýbe" než v minulém díle.

Všechny lokace a většinu bossfightů dokresluje opět fantastický soundtrack již prověřeného Christophera Larkina a KCD 2 i Expedice jsou podle mě v letošním žebříčku herní hudby až za tímto kouskem.

Hlavní hrdinka Hornet je známá jako soupeř z minulé hry, takže pokud si vzpomenete na souboje s ní a jaké měla pohyby a skilly, tak většinu z nich získáte postupně i zde a souboj je tak kromě klasiky jump, dash, double jump , útok dolů apod. doplněn o tyto její schopnosti, jako hod její zbraní Needle, Thread Storm, vhodný proti většímu množství nepřátel zároveň a mnoho dalších. Už to rozvíjí soubojový systém výrazně víc než boje v Hollow Knightovi, ale Cherry Team se tady nezastavil a sype další nápady. Hornet může být vybavena mnoha druhy zbraní, za které utrácí měnu Shard (stejné jako byly v Sekiru šurikeny, sekera proti štítům a další). Navíc postupně otevřete kolem pěti bojových stylů Crestů, kdy kromě toho, že máte rychlejší útoky kratší zbraní, nebo opačně pomalejší, ale s delším dosahem, také máte různé možnosti při léčení. Každý Crest má také specifický skok dolů (známé pogo skoky z minulé hry), některý přímo dolů, některé diagonálně. Tyto skoky se využívají kromě útoků hlavně při skákacích pasážích, kdy po různých květinách a jiných překážkách musíte někam vyskákat a v situaci kdy máte pouze šikmý skok dolů na začátku hry pro mě byly tyto pasáže peklem.

Jedinou výtku mám až k brutální obtížnosti, až jde o souboje nebo i výše zmíněné skákací pasáže. Většina nejen bossů, ale větších soupeřů dává již od začátku hry damage za dva životy, což s počátečními pěti životy dává mnohem menší prostor pro chyby a v mnoha situacích jsem si říkal, že už si vývojáři opravdu užívali vymýšlet jak ještě víc sadisticky mučit hráče. Další překážkou je nedostatek peněz ve hře, kdy klasicky po smrti peníze ztratíte a pokud se nevrátíte k místu vaší smrti, tak při dalším konci o ně nadobro přijdete. Je pak velmi obtížné se dostat přes nějakou velmi náročnou pasáž a na konci zjistit, že nemám dost peněz na otevření lavičky/checkpointu. Hra je opravdu naprosto nekompromisní a pro nováčky to prostě mohou být momenty, kdy hru vzdají.

Já jsem si ale hru maximálně užil, od vydání do asi poloviny listopadu jsem tam natočil přes 150 hodin, byla to moje nejvíc hraná hra loňského roku. I když pak už mě únava dohnala a dokončil jsem hru pouze na základní konec. Ale nikdy jsem nepřemýšlel, že ji vzdám u nějakého bossfightu, i když jsem se u některých zasekl na opravdu dlouhou dobu několika hodin. Stále jsem zastáncem toho, aby tyto specifické hry neměly volbu obtížnosti, protože vím, že jsem slabý člověk se slabou vůli a po nižší obtížnosti bych dřív nebo později rozhodně sáhnul. Rozhodně se ke hře vrátím s již nabytými zkušenostmi, až vydají nějakou kompletní edici, zatím je slíbeno jedno DLC.

PS: Když se teď v diskuzi komentuje téma AI při psání komentářů a profilů zde na databázi, vzal jsem tento celý text, dal ho do free verze ChatGPT a výsledné úpravy, které jsem dostal na první dobrou asi za pět sekund byly takové hezčí, učesanější a "profesionálnější". Ale pak sem si řekl, že to primárně stejně píšu pro sebe a nechal jsem původní neotesaný text od mě jakožto slohového amatéra.

Jotunnslayer je zástupce žánru, který nejvíc proslavil Vampire Survivors . Já jsem si tento typ roguelite her hodně oblíbil a např. v roce 2024 bylo mou nejhranější hrou vůbec Brotato .

Slovenský Jotunnslayer na první pohled zaujme moc pěknou grafikou. Narozdíl od zbytku žánru, který je většinou v pixelartu, vypadá spíš jako levnější, ale pořád velmi hezké Diablo. Efekty všech možných kouzel vypadají skvěle a je zábava sledovat, když vaše postava sype sekundu co sekundu ohnivá, mrazivá, vodní a další kouzla.

Hra vychází z vikingské mytologie, šestice postav využívá vždy 2 aktivní kouzla povolání a tři kouzla bohů (Odin, Thor, Sindri, Loki, Freya a další) k cestě přes několik světů až do závěrečného Helheimu. Podle obtížnosti trvá hra od deseti do dvaceti minut, postavou tedy pouze chodíte a volíte kouzla, spouštění kouzel je automatické, sbíráte mince (na odemykání dalších skillů postav a bohů) v prostředí i plněním vedlejších úkolů a na konci porazíte bosse daného světa.

Hlavní problém hry pro mě byla příliš malá variabilita postav, za všechny se hrálo skoro stejně s tím, že božská kouzla jsou stejná pro všechny postavy tak jednotlivé runy vypadaly úplně stejně. Ani náhodou se to nedá srovnat např. právě s Brotatem, kde je přes 60 postav a skoro každá je výrazně odlišná.

Dalším nedostatkem byla příliš nízká obtížnost, i když sem postupně odemkl všechny a poslední se jmenovala myslím Šílená, tak jsem s jejím dokončením neměl žádné problémy.

Hru tak můžu doporučit spíše milovníkům žánru v nějaké slevě, nic moc nového nepřináší a jejím jediným kladem je hezká grafika.

Po dlouhé době jsem si zapnul nějakou klasickou open world hru s mapou plnou otazníčků, truhel a dalších vedlejších úkolů. Oproti hrám Far Cry a Assasins Creed série zde není řešena drtivá většina úkolů soubojem, ale nějakým drobným nebo složitějším logickým puzzlem. Z tohoto důvodu je hra hanlivě označována za vykrádačku moderních Zeld od Nintenda.

Souboják je jednoduchý - slabý útok, silný útok. střelecký útok a úskok plus pak nějaké božské skilly. Pokud poctivě levelujete zbraně tak není na normální obtížnost souboj žádnou výzvou a v podstatě je nezajímavý, bossové jsou nenápadití a později už je řešíte velmi rychle na několik ran.

Naopak druhá složka hry - objevování a řešení puzzlů mě strašně bavilo od začátku do konce. Jsou zde střelecké výzvy, běžecké výzvy, skládačky, jámy Tartaru a větší puzzly se Souhvězdími.

Jámy Tartaru jsou v podstatě to stejné jako Shriny v Zeldě. Vstoupíte do jámy na mapě a spadnete do různě velkých otevřených místností, kde je potřeba projít na konec pomocí několika různých variant úkolů - buď jednoduše vymlátit místnost od monster, dopravit předmět do zámku (dovalit kouli, zatížit plošinky různě těžkými bednami) nebo proletět pomocí křídel na místo určení. Těchto jam je opravdu hodně s postupně se zvyšující obtížností. Nejzábavnější pro mě byly puzzly se souhvězdími, kdy na jednom místě musíte splnit pět až šest úkolů k odemčení souhvězdí. Těch bylo zhruba deset a byly velmi dobře vymyšlené a nadesignované.

Grafika je pěkně kreslená a barevná v několika různých prostředích, rádoby vtipný příběh o osvobozování bohů mě po chvilce přestal zajímat a dál mě táhlo jenom objevování a kompletování puzzlů.

Je to příjemná změna od klasických Assasinů a podobných open worldů, kde se dopředu posunujete v podstatě pouze bojem a pro každého, kdo je již touto šablonou unavený, ale chtěl by si zahrát open world, může Fenyx doporučit.

O sérii Onimusha jsem nevěděl nic. Jenom vždycky když se blížila E3 tak v různých novinářských streamech jsem slýchal, že by se tahle série mohla vrátit, takže jsem tušil, že je zřejmě mezi hráči populární. Loni jsme se konečně dočkali traileru na nový díl, který vyjde příští rok a který vypadal jako normální samurajská sekačka a já si to zařadil mezi hry typu Ninja Gaiden nebo Devil May Cry, prostě komba, bossové, klasika. Remaster prvního dílu jsem měl v knihovně asi z nějaké slevy, tak mě napadlo, že se starým dílem připravím na nový. Proto mě dost zaskočilo, že jsem dostal Resident Evil z japonského středověku.

Resident Evil je jedna z mnoha legendárních sérií, které jsem zatím v podstatě neokusil, hrál jsem pouze sedmý díl, ale po zapnutí Onimushi jsem hned věděl, kde jsem. Hledání různých částí klíčů, občas hádanka na čas, souboje místo zombíků s démony, na hovno kamera jako z prvních dílů RE, ale byl tam aspoň dostatek save pointů, neomezený inventář, takže je hra docela snadná a já docela bez problémů postupoval dál a zjistil, že mě to hrozně baví, na kameru jsem si zvykl, graficky je to nic moc třeba oproti RE1 remasteru, ale nevadilo mi to a strašně jsem se do hraní zažral, že jsem nakonec hru dohrál třikrát na všechny achievementy, postupně si odemknul přesílený meč, který řešil normální monstra na jednu ránu a bosse bez problémů usekal během pár desítek sekund. Klíčovým prvkem je rukavice, do které se chytají duše zabitých démonů a které se využívají na doplňování zdraví, levelování tří druhů mečů a tří druhů magie.

Abych jenom nechválil, tak mě rozhodně nepotěšily nepřeskočitelné cutscény před bossfighty, které jsem viděl aspoň během průchodu, kdy jsem se nesměl léčit a nelevelovat zbraně opravdu hodněkrát. Strašně mě naštvala situace, kdy po vyčerpávajícím bossfightu jsem šel rovnou dál a nevrátil jsem se bezpečně k savepointu a za chvilku následoval další boss, před kterým lampa na uložení nebyla a když jsem chcípnul tak jsem si musel dát znova i ten předešlý.

Jinak mě ale Onimusha opravdu překvapila, opravdu bavila, takže hodnotím dost nad zdejší průměr a velmi se těším na nový díl a určitě mě to donutí rychle začít dohánět i ten Resident Evil.

Kvark nasedl na vlnu popularity boomer shooterů, navíc z pro našinec atraktivního prostředí komunistické továrny/dolu. O hře jsem slyšel již dříve na Vortexu, vím, že původně na ní dělali dva mladí borci ze střední školy, než jim k vydání a asi doladění pomohl zkušenější Perun Creative . Když tedy vyšel port na Xbox tak jsem nezaváhal a pomohl domácímu hernímu trhu nákupem za plnou cenu což téměř nikdy nedělám.

Na PC byla hra v early accesu a postupně narostla na tři epizody, každá se odehrává v jednom hlavním prostředí (asi laboratoř, doly a poslední venkovní). Souhlasím s jedním komentářem v diskuzi, že třetí episoda je jakoby narychlo spíchnutá, nepočítal jsem to, ale pocitově má míň misí, menších map a final boss třetí episody (tedy i celé hry je trapák, který šel k zemi asi za dvacet sekund). První dvě episody jsou ale skvělé, druhá z dolů je pro mě nejlepší a jejich jednotlivé mise mi trvalo procházet od 30 do 45 minut a opravdu jsem si je užíval. Graficky je hra odpovídající žánru, mohlo to být hezčí, ale nebudu to srovnávat s hrami typu Boltgun, Ion Fury a další, které měli samozřejmě jiné počty vývojařů a možností. Zbraní je hodně, většina zábavná a při ne úplně velké zásobě nábojů aspoň protočíme během hry všechny. Naopak nepřátel bych si uměl představit víc druhů a s lepší inteligencí, aby na vás neběžel chumel, který je ale tak blízko u sebe, že je pak často vyřešil jeden granát.

Humory na minulý režim tak občas probliknou skrz plakáty nebo zápisky zaměstnanců, ale čekal bych jich trochu víc, nejvíc mě pobavil enemák v dolech s brokovnící, který zahlásí Zdařbůch a následně do vás vysype broky. Pobavil i achievement Workday, kdy si píchnete píchačku a pak osm hodin čekáte na odpíchnutí a následně dostanete achievement. Bohužel mě jako lovce trofejí nepotěšilo, že některé zřejmě jsou rozbité, například triviální hodit si pod nohy granát jsem nedokázal odemknout přes mnoho různých pokusů.

Na první pokus tvůrců ze střední školy je to výborné, pokud budou pokračovat ve větším týmu, tak příště bych si uměl představit učesanější grafiku, větší rozmanitost prostředí a určitě lepší finále hry.

Planet of Lana je hezky kreslená logická plošinovka, která na první pohled zaujme vizuálem, vzdáleně připomínající tvorbu japonského Ghibli studia, stojícího za oskarovou Cestou do fantazie, mou oblíbenou Princeznou Mononoke a dalšími animovanými hity. Hratelností zase připomíná indie hit LIMBO .

Hra začíná v poklidné přístavní vesnici, kterou ale napadnou robotičtí zřejmě mimozemštani a začnou unášet obyvatele, mimo jiné i sestru hlavní hrdinky Lany. Takže se rozjíždí jednoduchý příběh o záchraně. Stejně jako zmíněné Limbo zde chybí jakákoliv akčnější složka a dopředu se posouváme jenom řešením lehkých hádanek na každé obrazovce. Velmi rychle po startu začne Lanu doprovázet kočkovité stvoření Mui, který/á následně pomáhá např. shozením provazu, přepnutím spínače a podobně v postupu jednotlivými hádankami. Ovládání Mui a zárověň Lany funguje velmi dobře, hádanky nejsou vůbec problémem a za nějaké čtyři hodinky jsem měl hotový první průchod.

Více mi vyhovoval hororovější styl Limba nebo třeba Figment a Bramble, dvě skryté pecky, ke kterým bych se bez game passu nedostal. Lana je oproti nim až moc sluníčková a vybarvená, ale je to příjemná relaxační hra a pokud puzzle hry patří mezi vaše oblíbené žánry, tak za zahraní rozhodně stojí.

 9."platina" roku 2025, 77. celkově

Sniper Elite 5 je mou už třetí hrou v sérii, je to pořád dokola to stejné v jiném prostředí, vždy s o pár let lepší grafikou, ale nemám problém si takovou hru jednou za tři čtyři roky zahrát.

Tvůrci za ty roky práce na předchozích dílech dotáhli koncept k dokonalosti a liší se pouze v dílčích věcech, nejviditelněji v multiplayerové složce. Tentokrát oproti čtverce, která umožňovala nějaký coop, kdy jste mapu řešili ve dvou lidech (nebo tam možná byly jen speciálně pro tento mód navržené mise) je v tomto díle možnost po vzoru Dark Souls invadovat hru jiného hráče a snažit se mu jeho stealth počínání rozkopat. Je to v přímém rozporu s tím, jak máte hru procházet. Pomalu z úkrytů odstraňovat nácky, plánovat další postup v misi, počkat si na vhodný okamžik kdy se nácek otočí rozbíjí pobíhající živý soupeř, kterého samozřejmě enemáci neřeší a obvykle když se ho pokusíte zastřelit tak vzbudíte jejich pozornost a sesype se na vás celá mapa. I přesto mě to pár pokusů bavilo, ale pak jsem si to vypnul, protože mě neustále někdo invadoval a hru mi "kazil". Další možností mulťáku byla klasická horda, ale tato verze nebyla zdaleka tak zábavná jako ve spin offu Zombies Army, kde to je tak nějak lépe vyvážené a zábavnější.

Příběhově a lokací se tentokrát po Itálii dostáváme do Francie, kde máme zarazit operaci Kraken, týkající se ponorek, mapy jsou obrovské, plno úkolů je nepovinných a aktivují se až po např. sebrání dokumentu nebo vyslechnutí rozhovoru apod. Graficky hra vypadá nádherně a zejména noční mise, kterých asi byla většina vypadají fantasticky. Jinak je to stále stejně zábavný stealth se zavádějícím názvem Sniper Elite, protože tu snajpu zase tak často bohužel nevyužijeme pokud chceme jít opravdu bez odhalení nepřítelem.

Takže pokud jste hráli nějaký starší díl, tak přesně víte do čeho půjdete a co dostanete v lepší grafice v novém prostředí a já se těším, až zase za pár let zahraju Sniper Elite: Resistance . I když by to Rebellion mohl proložit dalším dílem zombíků.


8."platina" roku 2025, 76. celkově

Wo Long jsem začal hrát jenom kvůli tomu, že byl "zdarma" v Game Passu, jinak bych ho asi nepořizoval, mám frontu podobných nedohraných her, které by měly mít asi kvalitativně přednost (Nioh 2, Wu Kong a pár dalších), ale můj otravný pocit, že když jde nějaká hra pryč z předplatného tak bych ji měl vyzkoušet mě donutila k instalaci.

Z předchozích her od Team Ninja jsem hrál první Nioh, který se mi moc líbíl a Stranger of Paradise, kde jsem měl nějaké výhrady. Wo Long bych řekl, že je někde mezi nimi. Oproti jiným soulslike mi na hrách z jejich stáje vadí rozdělení do misí a sidemisí a jakoby Diablo loot, kdy se inventář, do kterého se vejde třeba i 500 položek často zapleveluje bordelem, který na nic nepotřebuju a pak ho složitě vyhazuju a recykluju. Obvykle si ze startu vyzkouším dvě tři zbraně, vyberu si z nich nějakého favorita a pokud vyloženě nezakysnu, tak neměním a lootovat 15 druhů různých zbraní a další hromadu brnění v tomhle žánru nepotřebuju.

Hru jsem rozehrál už dřív a zasekl se u jezdeckého bossfightu s Lu Buem, který je zhruba v polovině a i podle různých rankingů je považován za nejtěžšího bosse ve hře. Hru jsem po mnoha neúspěšných pokusech odložil a pak si tady v diskuzi četl o tom, že hra je v podstatě dost jednoduchá a připadal jsem si jako neschopný idiot, co hraje první hru v životě. Teď při druhém rozehrání s tím spíš souhlasím, i když jsem hrou určitě neprobíhal bez problémů. Souboj je více postaven na odrážení útoků trochu jako v Sekiru, kdy soupeři odrazíte jeho těžký útok a pak mu můžete udělit větší poškození. Ze začátku mi souboj přišel jako bordel, kde jenom mačkám tlačítka jak v Mortal Kombatu a snažím se přežít, ale po zvyknutí mě velmi bavil. Jednoduchost hry podtruje i skutečnost, že i když souboják obsahuje nějakou magii (ohnivou, vodní, prostě klasika), tak jsem ji vůbec nepoužíval. Důležitým aspektem je tady morálka, kterou můžete vylevelovat až na 25 a bossové mají typicky 20. Čím větší rozdíl je mezi vašimi morálkami, tím méně vás soupeř poškozuje, takže pokud nastupujete s morálkovou převahou, tak ty souboje jsou opravdu usnadněné a já, který se nebojím využít jakékoliv berličky, které mi hry nabízí jsem po smrti udělal kolečko po běžných soupeřích, abych si morálku dostal co nejvýš a pak jsem bossy zvládal opravdu téměř bez záseků.

Ve většině soubojů navíc máme jednoho nebo i dva NPC, které postupně v misích rekrutujeme. Těchto postav je strašně moc a čínský jména mi přišla tak strašně podobná, že jsem se velmi rychle ztratil v nějakém příběhu, který byl o nějakém elixíru, který vás posiluje, ale zároveň vás posunuje k "temné straně síly". Elixír se snaží získat záporák Black Taoist a to je asi tak všechno co jsem pobral z příběhu. Jak psal jeden dřívější komentář, který cutscény začal přeskakovat tak i já jsem o nějaké pozadí velmi rychle ztratil zájem a soustředil se na souboje, které jsou pilířem hry.

Hru bych doporučil milovníkům soubojáků od Team Ninja, kteří už dohráli všechny lepší hry. Wo Long je takový lepší průměr v rámci žánru a pokud dáte přednost jiným hrám, tak chybu neuděláte.

 7."platina" roku 2025, 75. celkově

Po Bzzzt je Mario a králíci druhou hrou, kterou jsem dokončil na Switchi. Mnoho her s Mariem jsem rozehrál aspoň na vyzkoušení, ale jako první dokončená byla překvapivě tahovka ala XCOM.

Nějakou nehodou se do Mushroom Kingdom dostanou vzteklí králicí, proti kterým bojujeme za pomocí známých charakterů Maria, Luigiho, Peach a Yoshiho a navíc jejich králičích verzí (díky nějakému stroji jako z hororu Moucha, který spojuje dvě věci nebo dva tvory dohromady). Postav je tedy celkem osm, ale já jsem kromě krátké zkoušky s Peach odehrál celou hru v základní sestavě Mario, Lojza a Rabbid Peach a byl jsem bohatě spokojen s jejich schopnostmi.

Z Xcomu je převzatý turn base souboj, ve hře ale není žádné vylepšování základny nebo zkoumání. Boje fungují velmi dobře, každá postava má dvě zbraně a dva skilly plus je možné soupeře zraňovat i při pohybu různými skoky a dashováním. Souboje nejsou na obtížnostní úrovni klasičtějších tahovek, ale taky když jsem se snažil dokončovat bitvy na nejlepší skóre (všechny charaktery musí přežít a musí být splněn tahový limit), tak jsem některé bitvy opakoval víckrát. Zmínil bych skvěle zpracované boss fighty, které mají výbornou hudbu, nějaký nápad, jak bosse porazit, nejvíc se mi líbil boss Tom Phan, variace na fantoma opery. V základní hře putujeme postupně přes čtyři světy (jejichž názvy napovídají kde se pohybujeme - Ancient Gardens, Sherbet Desert, Spooky Trails, Lava Pit), graficky hra vypadá na malé obrazovce krásně. Při přesunu mezi bitvami je čas na druhou část hry, kdy sbíráme collectibly (části soundtracku, obrázky postaviček) a občas lepší zbraně v truhlách více či méně schovaných u cesty, ale častěji zamčených za puzzly typu přesunování krychlí a zapínání spínačů. Některé jsou směšně jednoduché, u jiných sem potil a pár závěrečných jsem jel podle Youtube průvodce.

Po dohrání jsem neměl dost a pořídil i DLC Mario + Rabbids Kingdom Battle: Donkey Kong Adventure , tady byly dané postavy Rabbid Peach, Donkey Kong a Rabbid dědek s brokovnicí a raketometem. Protože jsem si partu netvořil, tak daná byla skvěle vyladěná a přídavek s příběhem se zlým Rabbid Donkey Kongem a zkaženými banány jsem si užil víc než základní hru. Pokud se někdo bojí kombinace Mario a tahovka, tak to neřešte a hrejte, je to lepší hra než jak na první pohled vypadá.

The Messenger jsem měl v hledáčku dlouho, ale řada přišla až teď, když jsem chtěl po zdolání KCD 2 nějakou změnu stylu. Messenger je klasická devadesátková plošinovka, rozkročená mezi "8" a "16" bitovou grafikou s výborným soundrackem, dobře zvolenou obtížností a skvělým ovládáním (což je u skákaček klíčové).

Než začínám psát komentář, tak se obvykle podívám na jeden dva zdejší předešlé komentáře a diskuzi, pár recenzí, abych si udělal představu o hře od ostatních. U Messengeru v diskuzi je hodně zmiňovaná obtížnost, ale já jsem hrou procházel v podstatě bez problémů, souboje s bossy jsem samozřejmě párkrát opakoval, ale žádný Dark Souls nebo Hollow Knight zásek se nekonal, největším problémem pro mě bylo když jsem ve skákacích pasážích někam spadnul a následovala smrt. Naštěstí checkpointů je dost a kromě větších záseků u sbírání nepovinných mincí (kdy některé byli někdy i k padesáti a víc pokusům) jsem prošel hrou v pohodě. I když počítadlo úmrtí i s DLC se ke konci motalo kolem 900.

Hrajeme za ninju, máme hvězdice a katanu, v shopu upgradujeme malý skill tree, postupně získáme klíčový "double jump" (ve výskoku máchneme mečem do nepřítele nebo rozbitelného světla a získáme skok navíc a touto metodou se lze udržet velkou dobu ve vzduchu a vyskákávat do velké výšky), přitahovací hák, schopnost držet se stěn a wingsuit na plachtění. Jako první úkol máme donést tajemný svitek na vrchol hory, po jehož dokončení dostaneme možnost cestovat do budoucnosti a minulosti (kdy se na stejné mapě přepíná 8 a 16 grafika), což je takový metroidvania prvek, kterým se dostáváme na předtím nedostupná místa v již projitých lokacích. V druhé části hry jsem byl párkrát zmaten a musel si pomoci nápovědou, která je k dispozici ve hře, kdy nám shopkeeper za poplatek vyznačí přesné místo na mapě kam máme vyrazit.

Hru jsem si moc užil, hodně mi sedla, skvělá byla retro grafika i hudba, skvělé byly boss fighty, skvělé bylo i DLC The Messenger - Picnic Panic , které k nějakým deseti lokacím v základní hře přidala další dvě z nějakého prosluněného ostrova, zakončené super bossem satan s původní hry, ale tentokrát souboj probíhal jako nějaký zápas ze staré boxovací hry s Mikem Tysonem . Autoři Sabotage odvedli fantastickou práci a asi se rychle dostanu k jejich druhé hře Sea of Stars , která by měla býr ze stejného světa, ale s odklonem k retro JRPG.