Ve hře Neon White se ujmete role vraha vyvrženého z pekla, abyste soutěžili s ostatními zabijáky démonů o šanci na vykoupení v nebi. Vaším cílem je vyhubit démony a sbírat „soul cards“, které můžete použít k útokům nebo pohybovým schopnostem. S pomocí těchto karet se pokoušíte o nejlepší časy a objevujete nejkratší trasy nebo zkratky a odhalujete další nebeské záhady. Během hraní se seznámíte s ostatními zabijáky, které pan White, vaše postava, zřejmě zná z minulého života.
Jedná se o 3D plošinovku z pohledu první osoby, v níž se vydáváte se na divokou jízdu napříč 12 kapitolami obsahujících 97 úrovní, z nichž každá je parkurovou hádankou čekající na vyřešení a také testem vašich schopností a rychlého myšlení. Nechybí ani prvky vizuální novely, kdy mezi úrovněmi navštěvujete různé části nebe a vedete rozhovory s různými postavami. Hra se pyšní také ostrým vizuálním stylem s anime estetikou.
Popcorn
802 V této hře se opravdu budete cítit jako spajdrmen, chci říct, speedrunner! "Soupeření o nejlepší časy" nikdy nebyl můj žánr, ale nedalo mi, když tu stejnou hru prohlásil GMTK za "nejinovativnější hru roku", Zero Punctuation za "nejlepší roku 2022", a Dunkey o ní natočil video kde ani jednou nezmíní že Knack je lepší.
Moje guilty pleasure jsou videa o tom, jak speedrunneři rozbíjejí hry a hledají zkratky. Tvrzení, že jde na tomto principu založit hra, mi přišlo příliš meta na to, aby bylo uvěřitelné. Ale Neon White mě přesvědčil tím, jak hbité, opakovatelné, rozbíjitelné a zábavné jeho úrovně jsou. V každé je tajná zkratka, na kterou můžete přijít, občas dokonce i několik. Systém medailí vás motivuje ke zlepšování výsledku, a hra vás i sama trochu pošťouchne k hledání zkratky na správném místě. A energický sountrack pořádně nabudí.
Gimmiick, kterým se hra chlubí, něco že "karty jsou zbraně a zároveň speciální schopnosti", tomu dodává potřebnou špetku originality, aby to nebylo jen "Mirror's Edge v nebi". Hlavní síla hry ale stojí v level designu, který je parádní -- většina úrovní trvá dokončit jen několik málo desítek vteřin, a proto není problém se na problém opakovaně vrhat, vrhat a vrhat, jak Super Meat Boy na cirkulárku, dokud se vám na obrazovce nerozsvítí vytoužená medaile.
Aby to repetitivní běhání nebylo tak repetitivní, jednou za pár úrovní si můžete užít kus nefalšované japonské vizuální novely, včetně úšklebných dialogů a trapnosti která by se dala krájet. Pokud rádi ironicky prožíváte špatné filmy, budete to milovat.
Verdikt: Rozhodně stojí za zahrání, zejména pokud se rádi cítíte jako superrychlí hyperfrajeři.
Moje guilty pleasure jsou videa o tom, jak speedrunneři rozbíjejí hry a hledají zkratky. Tvrzení, že jde na tomto principu založit hra, mi přišlo příliš meta na to, aby bylo uvěřitelné. Ale Neon White mě přesvědčil tím, jak hbité, opakovatelné, rozbíjitelné a zábavné jeho úrovně jsou. V každé je tajná zkratka, na kterou můžete přijít, občas dokonce i několik. Systém medailí vás motivuje ke zlepšování výsledku, a hra vás i sama trochu pošťouchne k hledání zkratky na správném místě. A energický sountrack pořádně nabudí.
Gimmiick, kterým se hra chlubí, něco že "karty jsou zbraně a zároveň speciální schopnosti", tomu dodává potřebnou špetku originality, aby to nebylo jen "Mirror's Edge v nebi". Hlavní síla hry ale stojí v level designu, který je parádní -- většina úrovní trvá dokončit jen několik málo desítek vteřin, a proto není problém se na problém opakovaně vrhat, vrhat a vrhat, jak Super Meat Boy na cirkulárku, dokud se vám na obrazovce nerozsvítí vytoužená medaile.
Aby to repetitivní běhání nebylo tak repetitivní, jednou za pár úrovní si můžete užít kus nefalšované japonské vizuální novely, včetně úšklebných dialogů a trapnosti která by se dala krájet. Pokud rádi ironicky prožíváte špatné filmy, budete to milovat.
Verdikt: Rozhodně stojí za zahrání, zejména pokud se rádi cítíte jako superrychlí hyperfrajeři.
Turbíček
Redfield
kuthy
Roman_Svoboda
Len_ka
