Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Ravenlok

  • XboxX/S 85
Ravenlok jsem objevil v další várce her, které brzy skončí v Xbox Game Passu. Občas se mi tak podaří objevit skvělou hru, o které jsem vůbec neslyšel a tahle je rozhodně jedna z nich.

Po slabším asi půlhodinovém úvodu na farmě se naše hrdinka, dívka Kira, dostane skrz zrcadlo ve stodole do pohádkového světa, který proklela zlá královna a Kira ho musí samozřejmě zachránit.

Svět je inspirován Alenkou v říši divů, takže se setkáme s mnoha postavami z této knihy/filmu např. Madhatter, kočka, králík z čajové párty a další.

Ravenlok je akční adventura, je poměrně dost jednoduchá, k dispozici je pouze meč a štít (který jsem ani jednou nevyužil), veškeré souboje probíhají drcením tlačítka pro útok a občasným úskokem. Kromě soubojů hra obsahuje několik hádanek a pro posun do dalších nových lokací obvykle poslouží jednoduchý quest dones 5 tohohle, najdi 3 tyhle a podobné.

Největším kladem je pro mě grafické provedení a hudba. Grafika je nádherně kreslená, plná výrazných barev, na to že je hra krátká (5-6 hodin) obsahuje hodně různých prostředí, nejvíc se mi líbila Tea Party, kde se všude povalovaly šálky a talířky v nadživotní velikosti, ale zajímavé a výrazné jsou skoro všechny lokace. Velmi nápadití jdou i nepřátelé a hlavně bossové, na kterých se vývojáři opravdu vyřádili. Hudba je ještě lepší, mění se neustále podle místa, kde se zrovna nacházíme a někde jsem se i na minutku zastavoval jenom abych se na chvíli zaposlouchal.

Ravenlok je podle mě ideální na hraní rodiče s menším děckem, které při sledování hry bude mít pořád vykulené oči. Nehrozí žádné záseky a těch zhruba pět hodin jsem si strašně užil.

Pokud předplácíte Game Pass, tak je to jasná volba a po hrách jako Signalis ,Archvale , na začátku dubna SOMA a dalších je tohle další perla, o které bych se jinak určitě nikdy nedozvěděl. Hra končí v předplatném na konci měsíce.
+5

Assassin's Creed Origins

  • XboxX/S 85
Zdravím všechny hráče. Chtěl bych se podělit o můj názor na tuhle hru. Nejsem žádný recenzent, takže se omlouvám za případnou blbost .

AC Origins jsem dlouho odkládal. Ale nakonec jsem se rozhodl, že si to zahrají. Hru jsem hrál na PC (1080p 120fps Ultra detaily) a na Xboxu Series X (bez FPS boostu, takže 4k/30fps ), hrál jsem to na dvou zařízení skrz rozlišení obrazu protože na PC mám jenom fullhd monitor .

První věc, kterou jsem si všiml byl soubojový systém oproti starším dílům. Více se podobal Zaklínači III a celkem mě bavil. Více zbraní a možnosti boje zapříčinily takové oživení série.
Další faktor téhle hry je grafika. Hra vypadá báječně, rozhled z pyramidy a dalších vyvýšených míst se mi hrozně líbil a ještě dlouho jsem na to myslel, jak se hry celkově posouvají.

Já osobně moc Egypta a všechno kolem toho nemusím, tak proto mi trvalo dlouho se přesvěčit abych do té hry naskočil.

Příběh mě bavil, sice mě moc neoslovil, ale byli tam chvíle, kde jsem chtěl vědět co bude dál. Hra je hodně spojována se zaklínačem, ve kterém se nechal inspirovat a vypůjčil si ( spíše okopíroval ) některé mechaniky. Ale mě osobně to nevadilo.

Můj názor na tuhle hru ? Osobně jsem AC Origins prošel bez větším problémů, ale více krát to asi hrát nebudu. Hlavně skrz zasazení do Egypta, které jak jsem psal výše, moc nevyhledávám, ale mapa, lokace, místa a města jsou pěkně provedená.

Vím, že pro některé to už není assasin a já s dovolením musím, ale i nemůžu souhlasit. Hra ve svém nitru už není Assassin, kterého jsme znali, ale rozšiření lóru, parkour a hra celkově, furt aspoň vzdáleně připomína AC.

Doufám že tady nebude moc disliků a uvidíme se u recenze na hru AC: Odyssey
+10

Amnesia: Rebirth

  • XboxX/S 80
Tahle hra je druhou od Frictional Games do které jsem se pustil. SOMA jsem dohrál minulý týden, byl jsem nadšený a protože i Rebirth končil v game passu na xboxu, tak jsem hru musel dokončit asi za čtyři dny. Normálně bych si to dávkoval postupněji, takhle jsem strávil většinu víkendu s jednou hrou a trošku jsem se do toho hlavně ze začátku nutil, ale nakonec to dopadlo stejně jako u Somy výborně.

Se Somou má Rebirth opravdu velké množství společných bodů a jedním z mála záporných je pomalý rozjezd, kdy jsem byl po hodině dvou hraní přesvědčený, že SOMA je nepřekonatelná laťka a třetí díl série Amnesia se jí nemůže vůbec rovnat. Ale i tady se postupně hra dostává do stále větších a větších obrátek a graduje až k závěru a to je přístup, na který nejsem zvyklý a těším se pokud to tak bude i u poslední Amnesia: The Bunker , kterou si určitě po nějaké pauze taky dám.

Největším tahákem hry je opět příběh, z kterého pouze prozradím, že se hra odehrává v Alžírsku v roce 1937, kdy ve zdejší poušti spadne letadlo s expedicí, které se účastní i naše hlavní hrdinka Tasi. Z pádu letadla a co se dělo potom si nic nepamatuje, zjišťuje, že je těhotná a vydá se do pouště hledat manžela a ostatní členy výpravy. Příběh je opět vyprávěn pomocí zápisků nejen členů této expedice a jednu klíčovou část vyprávění se dozvídáme během flashbacků během loading screenů. Zápisků je tady výrazně víc než v Somě a ke konci už sem je spíš narychlo proletěl než že bych je pečlivě četl.

Hra se neodehrává pouze v poušti, ale narazíme i na skvělou pasáž ve vojenské pevnosti, nějaký čas strávíme i v jeskyních a hlavně ve druhé půlce hry se velká část hry odehrává v mimozemském světě, kde žije civilizace Gate Builders, kteří si prodlužují život mučením lidí. Takže oproti Somě, kde bylo pouze mořské dno a podmořská výzkumná základna je to docela pokrok.

Důležitým prvkem asi mělo být, že když se Tasi pohybovala ve tmě, tak se jí zvyšoval strach (později se ho naučila trochu snižovat), a tak se pomocí sirek a olejové lampy snažíme pohybovat co nejčastěji v osvětleném prostředí, ale naprosto nelogické mi přišlo, že sice zapálíme lampu na stole nebo svíčku, ale nemůžeme ji uchopit a chvíli si pomocí ní osvětlovat prostředí, když doslova všechny ostatní věci, které na nic nepotřebujeme můžeme vzít a házet s nimi (židle, knihy, nádoby apod.)

Hádanky a puzzly se mi zdály náročnější a rozmanitější než v Somě, kde se pouze většinou otevírali dveře a hledali kódy v počítačích. Tím, že jsem spěchal na dohrání, tak jsem byl trochu netrpělivý a asi třikrát použil nápovědu z youtube. Ale celkově hádanky byly velmi zábavné. Co naopak opět zábavné nebylo, byla setkání s monstry, která nešla nijak zabít, ale jenom se jim snažíme vyhnout. I autoři možná vědí, že to je určitá slabina a hra nabízí i nějaký adventurní mód bez monster. K technické stránce není moc co říct, grafika je dostačující, zvuky vynikající. Při vydání hru údajně trápily velmi dlouhé načítací časy, to už jsem teď na o generaci novější konzoli nepociťoval.

Švédští vývojáři tedy laťku nastavenou v Somě udrželi, hru hodnotím stejně opět 80 % a těším se na jejich další hry.

Pro: příběh, hádanky

Proti: setkání s monstry

+11

SOMA

  • XboxX/S 80
SOMU jsem se rozhodl zkusit, protože spolu s prvními třemi díly Amnesie budou končit v půlce dubna v game passu. S hororovými hrami nemám skoro žádné zkušenosti, mám z nich respekt a když jsem některé hrál v noci se sluchátkama, tak mě stačí jenom dobře zvolené zvuky a hudba, abych hraní přerušil na denní dobu. Co si vzpomínám, tak odehráno mám jenom Resident Evil 7: Biohazard , Outlast a kdysi dávno F.E.A.R. , který jak si pamatuju na mě před těmi dvaceti lety fungoval obzvlášť dobře.

Ale SOMA měla tady i v dobových recenzích vysoké hodnocení, tak jsem se ji zkusil a rozhodně jsem nelitoval. Největším kladem se nakonec ukázal příběh, z kterého nebudu prozrazovat vůbec nic, ale po nějakém kratším rozkoukávání se rozjel a pohltil mě naplno. Druhým velkým kladem je design hudby a zvuku, který stačil k tomu, aby tam většinu času bylo jak říká Cival z Moviezone.cz takový to příjemný šimrání. Graficky hra není žádná bomba, ale podobně jako třeba u her od FromSoftware i horší grafika umí výborně naladit atmosféru herního světa. Líbilo se mi hlavně jak na stanici pod mořem si příroda postupně dobývala zpět ztracené území a rostlinami zarostlé terminály a počítače a rezavé přechodové místnosti mě připoměli zelené dálnice a města v The Last of Us .

Velkým plusem pro mě byly puzzly, které byly většinou zábavné a hlavně nijak složité (šlo hlavně o otvírání dveří, získavání souborů z počítačů apod.) a nezdržovaly od pokračování příběhu. Obecně je hra striktně lineární, není možné zabloudit, ale v takhle pojaté příběhové hře to bylo pro mě velmi pozitivní. Při cestách po podmořské stanici občas narazíme na různá monstra, s kterými nelze nijak bojovat, ale není těžké se jim vyhnout a není jich moc, ale je to dobře, protože to není zábava a většinou jsem se ani nijak nelekal nebo nebál.

SOMU můžu určitě doporučit i hororovým začátečníkům jako vstup do žánru, protože mě to rozhodně nalákalo na další zkoušení. Teď zkusím za víkend projet Amnesia: Rebirth , která taky končí příští týden v game passu a pak to asi vypadá na Alien: Isolation , kde už ty potíže s monstrem budou asi větší výzvou. Dávám 80 %, mohl bych jít asi i výš, ale chybí mi nějaké porovnání s jinými horory nebo walking simulátory a nevím, jestli je tohle výjimečný klenot nebo takhle dobrý příběh a celkové provedení je běžnější u těchto žánrů.

Pro: příběh, zvuky, jednoduchost, lineárnost

Proti: pokud něco, tak asi ty "souboje" s monstry

+13

Trek to Yomi

  • XboxX/S 75
Herní výzva 2024 – 7. "Ve stínu pixelů" (Hardcore) - Dohraj hru s černobílou stylizací. 

Trek to Yomi dostáva celkom dosť hejtu a podľa mňa nezaslúžene. Pokúsim sa v pár bodoch ponúknuť vlastný pohľad.

Čo je dobré.
-----
1) Vizuál a hudba. Krásny feeling Kurosawových filmov. Kombinácia estetiky japonského vidieka, brutálnosti boja a nájazdov banditov. "Grain filter" je možné vypnúť, ja však odporúčam ponechať si ho.
2) Combat. Vážne. Všade inde toto evidujem ako jeden z najväčších záporov. Ja som si to vyslovene užil. Skúšanie rôznych kombinácií útokov na rôznych protivníkoch za cieľom dosiahnutia maximálnej efektivity, sledovanie vzorcov ich správania, za mňa všetko veľmi dobre zvládnuté. Vyššia obtiažnosť a pozorné štúdium je nutnosť. Naštvať však vedia situácie, keď ste v obkľúčení. Tam občas treba aj kus šťastia.

Čo je sporné.
-----
1) Príbeh a jeho rozprávanie. Príbeh je jednoduchý ale neurazí. Klasika zo starej samurajskej školy. Láska, česť, pomsta. Problém trochu nastáva v tom, že dabing je výlučne japonský a titulky sú biele na čiernobielom pozadí, čo je občas problém. Navyše, často sa musíte sústrediť na niečo iné než na titulky, takže vám sem tam nejaká časť príbehu proste ujde.
2) Kamera. Fixný 2,5D pohľad. Miestami mi to pripomínalo veci ako Resident Evil 2 alebo napríklad The Medium, ale len počas nebojových pasáží. Akonáhle ste sa dostali do pohľadu "z boku", takmer určite nasledoval boj. Mne sa to celkom páčilo. Keď mi uhol kamery počas boja nevyhovoval, proste som sa presunul na prehľadnejšie miesto.
3) Rozloženie obtiažnosti. Tu popravde trošku varím z vody, pretože som hral len obtiažnosť Ronin (Hard). Toto je evidentne tá správna obtiažnosť. Hracia doba max 5 hodín? Na Roninovi ani náhodou. Boli pasáže a bossovia, ktoré som musel opakovať niekoľko desiatok krát. Nervy na maxime, ale potom ten pocit úľavy keď sa to konečne podarí, fakt paráda. A to som si myslel aký som frajer, keď som nedávno dohral Blasphemous. Trek to Yomi mi dal zabrať rozhodne viac. Verím tomu, že keby si to hodím na Easy alebo Normal, tak ma to tiež začne asi veľmi skoro nudiť. Niekde som dokonca postrehol, že Kensei obtiažnosť (kým neprejdete hru, tak je zamknutá), je menej challenging ako Ronin. Malo by ísť o to, že každý úspešný úder mečom je smrteľný. Jak pre vás, tak pre protivníkov (okrem bossov). Zaujímavý nápad.

Čo je zlé.
-----
1) Collectibles. Za prvé, veci, ktoré nepomáhajú v boji alebo nevylepšujú vašu postavu, ma vôbec nezaujímali. Za druhé, kvôli čiernobielej štylizácií sa vám takmer určite stane, že nejaký predmet prehliadnete. Ich označenie je dosť nepraktické. Pár krát som dokonca nebol schopný nejaký predmet zodvihnúť, až som napokon zistil, že to nie je predmet ale tlejúci kus dreva.
2) Puzzles. Veľmi primitívne a veľmi zbytočné.
3) Nemožnosť hrať jednotlivé kapitoly, ktoré už máte za sebou. Buď pokračovať v postupe, alebo celé od začiatku. Dosť škoda.

Tip 1: Sledovanie staminy je dôležitejšie ako sledovanie života. Veľmi dobrá vychytávka, kvôli ktorej ma gameplay fakt bavil. Naučte sa kombá, ktoré ňou príliš neplytvajú a tiež sa naučte "vymeniť si strany" s protivníkom. Budete mať lepší manéver na jej regeneráciu.

Tip 2: Pozorne čítajte ako fungujú mechaniky pohybu, obrany a útoku. Ak si myslíte, že gameplay je pokazený, dosť možno je problém vo vás a nie v tom, že hra na vaše podnety nereaguje. Viaceré sťažnosti na gameplay, ktoré som zaregistroval, boli feature, nie bug.

Tip 3: Keď vystrelíte z muškety (alebo čo to je), nechajte animáciu dobehnúť aby hlavný hrdina stihol nabiť ďalšiu várku. Nie vždy je na to čas ale keďže neexistuje "reload" tlačítko, vie vám tento manéver ušetriť dosť času v ďalšej nepríjemnej situácií, keď bude mušketa treba.

Zhrnuté a podčiarknuté, nadpriemerná jednohubka, ktorá však v hernej obci zostáva trochu nepochopená. Za mňa neprávom. Niekedy nabudúce si vyskúšam Sekiro: Shadows Die Twice, od ktorého čakám podobný ale megalomanskejší zážitok.
+7

Persona 3 Reload

  • XboxX/S 75
Persona 4 pro mě byla vlastně takový křest co se týče JRPG a pořád si stojím že co se týče od třetího dílu až po pátý, má čtyřka nejlepší uchopení školního života a přátelství z těchto tří dílů. Jelikož jsem si čtyřku zamiloval tak jsem hned rozehrál originální trojku, která prostě pro mě byla velké překvapení a i seznámení se sérií Shin Megami Tensei, ze které Persona vychází. Persona 3 byla ještě taková zkušební verze toho, co se pořádně rozjelo od čtyřky. Tím myslím social linky, školní život atd. Trojka (jako první díl z Persona série co to obsahoval) v tom ještě nestála na pevných nohách a promně to byl problém i překvapení. Social linky nebyli tolik propracované, postavy neměli tolik prostoru co se týče jejich osobních příběhů a dungeony byli prostě Shin Megami Tensei a to i jejich obtížnost (popisuji dobu kdy jsem ještě nehrál žádný SMT titul)

Proto jsem velice rád že se Atlus rozhodl udělat remake třetího dílu, jelikož to opravdu potřeboval. A ano kdybych hodnotil čistě remake kvality, tak bych tomu napálil bez okolků 90% ale jako samostatná hra? Je to prostě bohužel slabší a to i přes změny které nám tu tvůrci nabídly. Jak jsem totiž říkal tak v orignálu byli slabší social linky a navíc jste i nemohli nic podnikat s mužskými postavami. Tady to napravili a dodali dodatečné scénky ať už že se spolu můžete učit nebo například něco podniknout i s mužským charakterem, což jsou vítané změny. Bohužel Social Linky samotné mi přišly beze změny. třeba taková Fuuka u které jsem se na změnu opravdu těšil (protože její social link byl debilní) tak byl stejně dementní jak předtím. A i tak podobný mi to přišlo i u ostatních postav.

Navíc v rámci celkového příběhu jsou ty postavy pořád trochu méně zajímavé a nemají tolik šancí na to se pořádně ukázat a to i přes to že pár z nich se tu dočká jistého vývoje, což ale neplatí pro všechny. A to je i z toho důvodu že tu pořád není moc mimo aktivit kde by se postavy mohli projevit v jiném světle. Což je škoda.

Ale jo dobře pojďme ještě chválit... což největší big up si zaslouží logicky kombat který je vymazlený, stylově udělaný a všechny nové "featurky" do něj bezvadně zapadají, takže k němu nemám jedinou výtku. Tak jako i k přepracovanému soundtracku (teda až na to že v některých songách dost zmírnili kytary) či novému dabingu který se vážně povedl.

Bohužel v těch jiných aspektech jsem dost trpěl. Například k rozhodnutí že tu zanechali že k romanci hlavních tří holek potřebujete vymaxované staty. Což po zjištění vás donutí k velkému grindu, neboli i k zjištění že celá Persona série je vlastně velký grind zaobalený do školního života. Neříkám, že k mým znalostem z originálu to nebyla moje chyba, ale logicky jsem grindoval. Což pak jsem zjistil že mě výplň mezi hlavním příběhem kurevsky nebaví, protože už tam nemám co dělat. Mám vše na max a social linky taky. V ten moment jsem pak zjistil jak je Persona vlastně broken v tom na co nejvíc sází a to je školní život. Jelikož když vy se pořádně zprvu naexpíte a uděláte si postavy co máte rádi, pak už máte hovno co dělat. A co si budem, tady nejsou všechny social linky nějak top zábavný (některé jsou vyloženě demetní). Jenže to ani není problém remaku jako orignálu a neschopnosti Atlusu s tím cokoliv dělat.

Což navazuje i na to že příběh vlastně není nic světoborného a ani se to nesnaží zakrývat přes více rozvedené charaktery či jejich osobní příběhy, je to tu holt na půl cesty. Což se u toho originálu dalo pochopit, ale tady jsem čekal jisté úpravy. Nevím no. Mě to prostě krom kombatu přijde jako pořád kurevskej průměr. Ten příběh je prostě typická tropa o přátelství a vy ani nemáte krom pár dodatečných dialogů pocit že to tak velcí přátelé byli. Je to prostě celé mid. A tady ani ten školní život není zábavný a přijde mi že tu jde nejvíce vidět jak ta celá premisa toho života školního je slabá a jakmile se naexpíte tak zjistíte že je to pouhý grind a ne zábava.

To je asi vše, jako remake super, dali dost novinek a snažili se zlepšit co se dalo, proto nechápu proč do příběhu či socail linků nezasáhli více. Taky nevím proč neupravili tu debilní potřebu mít namaxované staty na některé postavy, protože si myslím že to i dost zabijí zážitek a pocit toho school lifu. Takže tak, místy jsem se bavil a místy to nesnášel. Pokud se krom soubojáku Persona nezmění, asi už mě nebude zajímat. I z faktu že romance neprosakují do hlavního příběhu, což mělo Trails of Cold Steel, i přes jeho problémy, pošéfované lépe.

Pro: Vylepšení oproti originálu, souboják, vylepšení Tartarusu, soundtrack, dodatečné scénky s postavami, vizuál

Proti: Ne moc velké změny v social linkách, slabý příběh a nemoc prostoru pro vyniknutí postav, debilně zvládnutý free time, i přes vylepšení je Tartarus pořád pain

+16

Alan Wake

  • XboxX/S 80
Herní výzva 2024 – 4. "Tenkrát v Hollywoodu" (Hardcore) - Dohraj hru, ve které vystupují živí herci. 

Alan sa na tomto portáli teší obrovskej obľube a asi nepoviem nič, čo by už nezaznelo v 50+ komentároch predo mnou, preto skúsim byť stručný. Hral som "Alan Wake Remastered" verziu na Xbox X. Hra vyzerá veľmi pekne, už v časoch vydania originálu sa pýšila vysokou kvalitou grafiky a fyziky. Od Remedy Entertainment som zatiaľ hral len Max Payne a Max Payne 2: The Fall of Max Payne, ale ich autorský rukopis je okamžite rozpoznateľný.
1) Zaujímavá herná mechanika. Check.
2) Noir atmosféra a temný príbeh. Check.
3) Zaujímavé a vtipné rádiové a televízne vysielanie. Check.
4) Bláznivé snové sekvencie. Check.

Alan Wake sa občas prezentuje ako horor, ale u mňa ako horor veľmi nefungoval. Každopádne, v tomto prípade to beriem ako pozitívum, tlak mám dosť vysoký aj bez toho. Infarktových situácií, kde na vás nepriatelia vybafnú v naskriptovaných jump-scare-och je neúrekom všade inde (žmurk žmurk Dead Space). Tu sa pred stretom s nepriateľom pekne spomalí čas, oddiali kamera a vy presne viete koho čakať a koľko ich čakať. Navyše, nepriateľov je pomerne dosť, takže "držíte nohu na plyne" a na strach a paniku proste nie je čas. Napriek tomu je atmosféra príjemne ponurá a pohlcujúca. Thriller ako vyšitý.

Vrátim sa ešte k hernej mechanike, ktorá je v diskusii a okolitých komentároch najkontroverznejším bodom. V úvodnej "tutorial" kapitole, kde si máte kombináciu baterky a streľby vyskúšať, som bol veľmi skeptický. Vyslovene ma to rozčuľovalo. Postupom hry ma to však bavilo čoraz viac a v záverečných dvoch "DLC" kapitolách som si to vyslovene užíval. K dispozícií je niekoľko druhov bateriek, ktoré sa líšia svojou intenzitou. K tomu pár klasických zbraní, ale neskôr tiež svetlice, svetlicová pištoľ a flashbangy. Občas je nutné rýchlo a rozumne kombinovať všetko hore uvedené ale výsledný koktejl je naozaj zábavný. Sem-tam príjemne prekvapí "puzzle so svetlom", kde je výhodné, viac ako svoje zbrane, používať okolité prostredie. Nie je to také vyšperkované ako napr. hrátky s ohňom v A Plague Tale: Requiem, ale rozhodne ide o pekný prídavok. Napadajú mi len dve veci, ktoré ma skutočne otravovali počas celej hry: "posadnuté predmety" a nezmyselné collectibles.

Celkovo ide o nadpriemerný kúsok, ktorý má aj po rokoch čo povedať. Ak vás, tak ako mňa, zaujali pozitívne ohlasy na Alan Wake II, skúste si najprv zahrať toto. Je to za oveľa menší peniaz a budete vedieť, či sa investícia do pokračovania oplatí. U mňa to vyzerá, že rozhodne áno.
+15

Call of Duty: Advanced Warfare

  • XboxX/S 85
Kampaň téhle hry je za mě parádní akční adrenalinová jízda. Jelikož se hra odehrává v blízké budoucnosti, tak jsou tu zajímavé gadgety a skvěle vylepšení na mise díky exoskeletům. Hra je řádně epická. Futuristické zbraně jsou zajímavé a mají dobrý gunplay. Je to střílečka, kde se po celou dobu vůbec nenudíte. Pořad se něco děje. Náplň je perfektně různorodá a kreativní. Level design je taky pěkně udělaný. Příběh je asi takový jaký byste pro potřeby hry jako Call of Duty čekali. Nic extra, ale tady od toho moc neočekáváte. Grafika je svou dobu zdařila, ale to u téhle série asi nepřekvapí. Místy je uměla inteligence nepřátel poměrně nefunkční. Tradičně hra není nějak extra dlouhá. Finální mise mohla být trošku více vyvrcholující z hlediska tempa. Jinak je to příjemný akční zážitek.

Pro: Změna zasazení do budoucnosti, gadgety, exoskelety, velkolepost, gunplay, naplň, level design, grafika, Kevin Spacey

Proti: Příběh, umělá inteligence nepřítel, délka hry, slabší finále

+8

Ender Lilies: Quietus of the Knights

  • XboxX/S 80
Metroidvanie jsem pořádně poznal až díky Ori and the Blind Forest před asi osmi lety, ale od té doby se staly jedním z mých nejoblíbenějších žánrů. Takže v nějaké slevě jsem před časem pořídil i dobře hodnocené Ender Lilies a letos jsem hru konečně nainstaloval.

Hra skvěle vypadá, trochu mi připoměla grafickým stylem Salt and Sanctuary , ale vypadá lépe. Mnoho lokací je vyloženě nádherných (vodní svět). Skvělá je hudba, jenom škoda, že jsou pasáže kdy nehraje. Hlavní postava dívka Lily neumí sama bojovat, ale používá v boji duchy poražených bossů (prvního šermíře dostane do začátku), postupně jich je hodně přes dvacet, ale já jsem poměrně rychle přidal k šermíři obra s velkým kladivem nebo palicí a ptáka, střílejícího po soupeřích a s tímhle kombem jsem hru dohrál a moc jsem s novými zbraněmi neexperimentoval. Nejsem si jistý, jestli jsem na začátku nastavoval obtížnost, ale hra mi až na asi dva bossy přišla soubojově dost jednoduchá, což mě u tohoto žánru překvapilo, ale nevadilo mi to, zasekávat a nadávat můžu a budu u desítek dalších her.

Po souboji je druhou klíčovou složkou metroidvanií získávání nových schopností a otevírání si dalších možností kam se na mapě dostat. S tímhle jsem měl naopak na začátku docela problém a dlouho jsem se nedokázal posunout získáním dalšího skillu, běhal jsem asi tři hodiny po mapě tam a zpátky a nakonec jsem to vyřešil až videem na youtube, abych pokročil. Pak se to ale dobře rozběhlo a už jsem s tím další potíže neměl. Pomohla tomu i mapa kde aspoň byly zobrazeny značky, kde je nějaká možnost jít dál po zisku nové schopnosti.

Příběh jsem moc nevnímal, protože byl vyprávěn pár cutscénami u klíčových bossů, ale hlavně pomocí nacházených dopisů a textů a to není vyprávění příběhu, které mě baví. Ale nevadilo to, hru jsem si i tak dost užil. Dále se po světě povaluje dost relics (fungují stejně jako charmy v Hollow Knight ) a vylepšovacích materiálů na levelování zbraní. Takže v tomhle pohledu nic nového, ale funguje to velmi dobře.

Ender Lilies nebude určitě patřit do nějakých top ten metroidvanií, i nový  Prince of Persia: The Lost Crown mě bavil v lednu výrazně víc, ale je to dobře odvedená práce od vývojářů a až vyjde oznámený druhý díl, tak si ho rád zahraju. Doporučil bych hru i lidem, kteří se bojí obtížnosti, protože tady se mi to zdálo opravdu snadnější než to obvykle bývá.

Pro: Grafika, celkem zajímavý bossové, rozmanité zbraně,

Proti: ze začatku pro mě byla hra nepřehledná a nevěděl jsem jak pokračovat (ale to je možná jenom můj problém)

+13

Hi-Fi Rush

  • XboxX/S 80
Celkem rozumím tomu, kde se vzala ona vlna nadšení z shadowdropu Hi-Fi Rushe, ale i když jsem si hraní vlastně užil, o žádnou velkou díru do herního světa zrovna nejde. V game passu jsem po ní sáhl víceméně jen kvůli letošní herní výzvě, a i když mě hra bavila, přijde mi, že se při vydání nakonec trošku nadhodnocovala.

Hi-Fi Rush bych připodobnil k jakési herní variaci na Scotta Pilgrima. Hlavní postava Chai je takový správný pako, často balancující na hraně trapnosti, kterou ale za mě naštěstí nikdy tak docela nepřekročí. V doprovodu ostatních více či méně nevýrazných postav se ocitne uprostřed už milionkrát viděného příběhu o nadvládě zlé korporace a boji o svobodu myšlení, individuality a blá blá... všichni známe. Není to nuda, jen už to tu stokrát bylo. Naštěstí je příběh celkem dobře prošpikován vtipnými hláškami a situacemi, takže se dal i tak v pohodě strávit.

Gró hry spočívá v lineární sérii rubaček do rytmu hudby. Souboják funguje docela dobře, jen je občas trošku nepřehledný, jako když vám ve výhledu zrovna zaclání obří vedlejší postava, která se objevuje na zavolání přímo za vámi. Komba do rytmu beatu vám po chvilce samy přejdou do ruky a za doprovodu hudby jsou souboje velmi uspokojující. Jak je Hi-Fi Rush dobrá mlátička, tak je to špatná plošinovka. Poměr soubojů a plošinovkových části je asi tak 7:3, takže čistě matematicky to není až takový problém... no i tak si nejde nevšimnou nedoladěného pohybu při změně směru v běhu a hlavně divného skákání, které je nesmyslně přehnaně vertikální a působí v ruce prostě jinak, než byste čekali.

Highlightem hry bych označil asi bossy, kterých je ve hře tak akorád a navíc je každý trocšku jiný a něčím originální. Jsou poměrně dlouhé, ale progress se ukládá i mezi jednotlivými fázemi, takže nedochází k frustraci. Tohle koneckonců nemá být Dark Souls.

Od hudby jsem čekal asi trošku víc, ale zrovna když už jsem si říkal, že se blížím ke konci a jaká to začíná být nuda, došlo naprosto nečekaně na Invaders Must Die, kteří sedli do dané situace jako prdel na hrnec. Takže jinak: Outsourcovaný soundtrack je místy super, originální skladby už nic extra nejsou, ale jako výplň koridorových misí to stačí.

Za mě fajn hra z game passu, ale asi bych si ji nekoupil.

Pro: Artstyle, combat systém, vtipnost, délka, Korsica

Proti: Platforming, původní hudba

+9 +10 −1

Soul Hackers 2

  • XboxX/S 75
Soul Hackers 2 jsou titulem z universa Shin Megami Tensei, z něhož jsem před několika lety hrál některý díl na 3DS (po chvíli hledání tady na databázi si myslím, že jde o díl Shin Megami Tensei Devil Survivor 2) a chvilku jsem zkusil Personu 5, která mě hodně zaujala, ale zatím jsem se k ní plnohodnotně nevrátil.

Hlavní postavou je Ringo (nejlépe popsatelná jako umělá inteligence v lidské podobě), která má zabránit zničení světa posbíráním pěti elementů (covenantů). Ocitá se mezi dvěma bojující frakcemi  (hodnými Yatagarasu a zlou Phantom Society), které spolu soupeří pomocí lidských Devil Summonerů, kteří mají k dispozici démony (v podstatě pokémony). Příběh byl celkem předvídatelný, žádné šokující zvraty se nekonaly, ale bavil mě a nenudil celou dobu hraní. Na začátku z obou frakcí rekrutuje jednoho summonera do své party, později se přidá třetí, který nepatří ani k jedné skupině. Všechny postavy jsou celkem zajímavé, není tam nikdo vyloženě nesnesitelný jak se to občas u JRPG stává.

Hlavní částí hry jsou tahové souboje s démony a občas i nepřátelskými summonery, kdy každý soupeř je proti nějakým útokům odolný nebo naopak slabý (útoky jsou zbraněmi na blízko, střelnými zbraněmi, ohnivé, mrazivé atd.). Ideálem je každou postavou udělit weak útok, které se pak nasčítávají (stackují) do závěrečného ultimátního útoku, který později může dávat bonusy např. uzdravování party. Takže je dobré, aby jednotlivý summoneři měli démony s co nejširším spektrem útoků. Souboje jsou dobře udělané a zábavné, ale v pozdější fázi, kdy jsem se vracel do lokací, které jsem již prošel dříve, tak démoni zůstávají na nízkém levelu, za jejich poražení dostáváme minimum zkušenosti, takže už jenom zdržují postup hrou.

Kromě města je důležitou lokací Soul Matrix, kde s každou postavou z party můžete pomocí flashbacků zjišťovat jejich minulost. K postupu Soul Matrixem je potřeba s postavami mluvit na baru nebo vyjímečně během misí a zvyšovat jejich soul level. Vzpoměl jsem si na Marvels Midnight Suns, kde po pár hodinách mě jakýkoliv rozhovor mezi superhrdiny obtěžoval a přeskakoval jsem ho a hru mě to úplně znechutilo. V Soul Hackers 2 to je vyřešené velmi dobře, nebyl jsem tím zahlcený a využil jsem každou příležitost k rozhovoru mezi partou.

Dobře zpracováné je i levelování zbraní a sbírání a křížení démonů a side questy. Na mě byla hra trochu obtížnější, před některými boss fighty jsem musel chvíli grindovat levely nebo předměty, abych souboj zvládnul, ale to spíš bude mou neschopností než že by hra byla nějak tuhá. Graficky i hudebně to není něco pamětihodného a druhou půlku hry jsem už místo hudby poslouchal spotify. Naopak záporem je jednotvárné prostředí, kde se většinu hry opakují lokace přístav, metro, mrakodrap a soul matrix.

Soul Hackers 2 se nebude dostávat do žádných žebříčků popularity mezi JRPG, ale je to velmi slušná hra, která dělá většinu věcí správně, není extrémně dlouhá (cca 50 hodin s většinou vedlejších úkolů) a v podstatě celou dobu mě dost bavila.

Pro: souboje, společníci v partě

Proti: chudé prostředí

+9

Tom Clancy's The Division

  • XOne --
  • XboxX/S --
Jsem moooc zklamany, mam rad edice splinter cell, tom clancys atd. ale tadle hra je neskutecne stereotypni az moooc, Far Cry jsem zkousel 2-5, ale ani jedna me nezaujala, tuto hru v singelplayeru po 2h hrani, jsem dal jeste jednu sanci, ale napalit do typka par strel a zabit ho je v klidu, ale kdyz prijde tezsi typek, napalit do nej i pres 20 strel(xbox one) zkusik jsem to 10x ale tady cesta konci, zlaty tomb raider

Pro: Grafika, zasnezene Americke mista

Proti: Stereotyp, stereotyp, neskutecna ztrata casu :-(

+4 +5 −1

Return to Grace

  • XboxX/S 90
The Invincible mě neskutečně bavilo, a tak jsem díky tipu na Vortexu po Return to Grace sáhnul s velkou chutí až jsem byl ochoten dát za tuto velmi krátkou hru 400 Kč. Netušil jsem, že existuje hra The Invincible až takto podobná (omlouvám se srovnání s touto hrou se tady neubráním). Musím říct, že vynaložených peněz nelituji. Je ale asi dobré zmínit, že je to skoro jako vstupenka do kina a to navíc velmi drahá. Hru jsem dohrál po nějakých 2 hodinách. Tak krátkou hru jsem snad ještě nehrál.

Základem je samozřejmě příběh. Nebudu se tady o něm moc rozepisovat, protože si ho nejspíš každý bude během těch dvou hodinek odkrýt sám, nicméně jedná se zejména o prozkoumávání opuštěného komplexu na měsíci Ganymed. Rozpočet byl asi trochu menší než u The Invincible, a tak je hra celkově trochu komornější. Atmosféra a provedení podzemního města je ale skvělé! V některých momentech mi hra připomněla Prey svojí atmosférou a provedením (nikoliv herními prvky). Voiceacting je super a ty dvě hoďky utečou samozřejmě jako prd. Konec a příběh celkově bych přirovnal k nejlepším dílům Star Treku, tedy dočkáme se smysluplného morálně-emočního ponaučení:) a přiznám se, že mě to celkem i dojalo:). Nojo už stárnu...

Herní prvky jsou opět podbně jako v The Invincible celkem jednoduché. Je tu pravda více logických miniher, ale všechny jsou fakt jednoduché a navíc je ještě možné kliknout na nápovědu. Je tam nicméně celá řada dobrých nápadů a tyhle minihry celkově štimují až s uměleckým pojetím celé hry. Design je dělaný za mě s citem. Kdyby studio příště udělalo něco většího v tomto stylu, tak se vůbec nebudu zlobit.

Shrnuto a podtrženo doporučuji těm co tento typ her baví. Je to hodně dobrá stylová žánrovka, což já opravdu rád. Nic víc. Nic míň.

Pro: Až umělecké pojetí celé hry. Příběh a voiceacting.

Proti: Až příliš krátka herní doba.

+11

Blasphemous

  • XboxX/S 85
Herní výzva 2024 – 9. "Ztraceno v překladu" (Hardcore) - Dohraj hru s dabingem odpovídajícím zemi původu či zasazení (mimo angličtiny, češtiny a slovenštiny).

Nikdy som nehral žiadnu Metroidvaniu. Úprimne, ani som poriadne nevedel, čo ten termín znamená. Keď som to zistil, fakt som rozmýšľal, že Blasphemous nechám vo svojej virtuálnej knižnici zapadnúť digitálnym prachom. Vracať sa v plošinovke na miesta, kde som správne načasované milimetrové skoky opakoval 10krát, len aby ma po úspešnom pokuse sundal nejaký radový pajác? No neviem. Nuž, som rád, že som to napokon skúsil. Masochizmus to bol miestami ale poriadny, to vám poviem. Každopádne, tá radosť a úľava, ktorá prichádza po úspešnom prejdení zložitejšej pasáže, to je niečo, čo som pri hraní už dávno nezažil. Možno na základe tohto zážitku v blízkej budúcnosti konečne skúsim aj nejakú Souls-like záležitosť.

Apropo, viem si celkom živo predstaviť, že by Blasphemous 3 dostal tretí rozmer a AAA rozpočet a grafiku. V tej mytológií a estetike na to potenciál určite je. Každopádne, 2D a pixel-art tomu tiež veľmi pristane. Grafická stránka je bezchybná a atmosféru perfektne dotvára výborná zvuková a hudobná kulisa. Tiež odporúčam španielsky dabing. Na ovládanie si pomerne rýchlo zvyknete, množstvo rôznych útočných a defenzívnych kombinácií je únosné a ľahko zapamätateľné. Ako som už naznačil v úvode, z obtiažnosti som mal rešpekt ale s trochou anger managementu a dychových cvičení to celkom ide. Hra ani na okamih nenudí a po jej dohraní (24 hodín a cca 75%) som mal chuť rozohrať to znovu. Jednou z motivácií bolo dosiahnutie "dobrého konca" (mne sa podaril ten zlý). To je možno jeden z mála mínusov, ktoré mám. Questy, či už hlavné alebo vedľajšie, často nie sú úplne intuitívne. To isté sa týka získania prístupu do predtým neprístupných častí mapy. Čiastočne je to dobre, funguje čaro z objavovania, ale mrzelo ma, že po zdolaní hlavného bossa som mal ešte stále niekoľko sektorov mapy neprebádaných, a to preto, že mi v pomerne skorej časti hry ušiel nejaký kryptický quest/upgrade. To som však zistil až ex post, z internetu.

Celkovo sa ale jedná pravdepodobne o najlepšiu 2D hopsačko-sekačku, akú som kedy hral.
+13

Yakuza 4

  • XboxX/S 85
Do Yakuzy jsem naskočil prequelovým dílem Yakuza 0 , který jsem rozehrál na konci roku 2018 a od té doby se snažím v sérii postupně pokračovat, bohužel Ryu ga Gotoku Studio nejsou CD Projekt RED a tak sypou pokračování rychleji než hraju jednotlivé díly, ale snad se mi teď po čtverce podaří zrychlit tempo.

Předchozí třetí díl, kde se velká čast příběhu odehrává u moře na Okinawě, kde se Kiryu stará o sirotčinec mě bavil zatím ze všech nejmíň a starat se o problémy děcek mě strašně nebavilo. Takže jsem od pokračování očekával návrat do čistě mafiánského prostředí a to se mi naštěstí splnilo. I tvůrci asi cítili po třech dílech, že Kiryu jako hlavní postava všech předešlých her se už trochu opotřeboval a tak tady hráče zahltí hned čtyřmi hratelnými postavami (samozřejmě Kiryu a tři nové), ze kterých mě přišel příběhově nejzajímavější sympaťák bývalý bezdomovec a nyní loan shark Akiyama, ale hodně mě bavil i útěk z vězení za druhou postavu, obrovského hromotluka Taiga Saejimu.

Pokud hráč už nějaký díl hrál, tak ho nic nepřekvapí, soubojový systém drobně se lišící pro každý charakter, náhodné obtěžující souboje na ulici, skvělé příběhové souboje a bossfighty, hodiny cutscén, přepálený osudový hlavní příběh a tuny miniher (z nových mě bavilo trénování žáků ve škole bojových umění) a side questů. Já jsem tentokrát šel hodně po hlavní misi a i tak jsem hru dokončil za víc než 45 hodin.

Do hry se určitě vrátím a jako vždy se pokusím získat 100 % achievementů, dám tam dalších třicet hodin a pak to vzdám na nějakém neřešitelném nepoviném bossovi. Po nemastné neslané trojce se Yakuza vrátila zpět do výborné formy a já už se těším na pětku a pak novější díly, které už jsou hodně přijímané mainstreamem a hlavně změní mlátičkový souboják na tahový.

Pro: příběh, nové postavy

Proti: jako veterána mě nic nepřekvapilo, ale nováčkům může vadit, že část je dabovaná, část otitulkovaná a cutscény mají rozdílnou grafickou kvalitu

+11

Fable: Anniversary

  • XboxX/S 65
Herní výzva 2024 – 2. "Láska nebeská" (Hardcore) - Dohraj hru, ve které uzavřeš manželství s jinou postavou, která se ve hře vyskytuje.

Fable. Hra, ktorá sa nevie rozhodnúť, pre aké publikum vlastne chce byť. Prvých pár minút som si hovoril, že hra je jednoznačne určená pre mladšie ročníky a to jak vizuálom, tak príbehom. Keď tu zrazu banditi vypálili celú dedinu, odkiaľ pochádza náš detský (a veľmi čoskoro dospelý) hrdina. Podobná situácia sa až do samotného záveru opakuje ešte niekoľko krát a je to len jedna z mnohých nekonzistentností tohto diela. Popravde, s Fablom som dosť bojoval a jeho polokultovný status som vôbec nepochopil.

Za prvé, jedná sa o hru z roku 2014, ktorá je remake-om hry z roku 2005. Hlavným ťahákom tohto remake-u mala byť vo všetkých ohľadoch vylepšená grafika. Tá však na prvý pohľad vôbec neodpovedá štandardom z roku 2014 a úprimne som presvedčený, že kopa hier vyzerala lepšie aj v tom 2005om. Celkovo ma vizuál vôbec neoslovil, postavy vypadajú divne a nemý hrdina, s blbým výrazom, je už len zhnitá čerešnička na torte po záruke. Trvalo mi mnoho hodín, kým som si ako tak zvykol. Je ešte dôležité spomenúť, že mapa je v podstate rozvetvený koridor s nijak mimoriadne zaujímavými lokáciami. Ani raz som sa nepozastavil a nerozhliadol okolo aby som sa kochal krajinkou, pretože jednoducho nebolo prečo.

Grafika je však pre mňa málokedy prekážkou pokiaľ je kvalitný príbeh a hrateľnosť. Ani jedno ma však nijak extra neoslovilo. Príbeh je takmer infantilný a dosť nezaujímavý. Napriek tomu by som mal dnes problém zrekapitulovať ho, a to som Fable dohral len pred pár dňami. Jednoznačne nejde o žiadny zážitok, ktorý by sa vám vryl do pamäti. Side-questy na tom nie sú o nič lepšie. Často sú mimoriadne stupídne a niektoré vyložene otravné, hlavne tzv. "escort missions", ktoré sú však z princípu otravné takmer v každej hre. Hrateľnosť je na tom málinko lepšie ale tiež žiadna sláva. Hra sa na Xbox-e ovláda pomerne dobre a intuitívne. Často som však mal problém s automatickým výberom cieľov, na ktoré som chcel útočiť. Príklad, chcel som vystreliť šíp na vzdialenejšieho nepriateľa, ktorý sa ku mne rýchlo blížil, namiesto toho sa však môj auto-aim rozhodol, že zaútočíme na sud, 2 metre od neho. Vôbec sa nejednalo o zriedkavú situáciu. Boje ma občas rozčuľovali svojou mechanikou, hrdina často po zásahu padol na lopatky a len pomaly sa zbieral zo zeme. Napriek tomu je však hra smiešne ľahká a s veľkým počtom health potions a resurrection phials, dosť možno do záverečných titulkov ani raz nezomriete.

Mnohokrát som mal pocit, že autori mali veľa nápadov (a dobrých), ale žiadny z nich jednoducho nebol dotiahnutý dokonca. Systém vylepšovania postavy a inventár bol OK a zaujímavý bol tiež koncept dobrého alebo zlého hrdinu podľa toho, ako sa v niektorých situáciách rozhodnete konať. Kopec vecí však úplne postrádalo zmysel. Možnosť zosobášiť sa, kúpiť si dom a zavesiť si v ňom bezvýznamnú trofej, spraviť si tetovanie, zahrať sa minihru v hostinci alebo naučiť sa nové gestá pri komunikácií s inými postavami, atď, atď. Všetko som vyskúšal raz a viac som sa k tomu v podstate nevrátil.

Suma sumárum, vychádza mi to na totálny priemer. Je však pár vecí, kvôli ktorým som to nakoniec zodvihol na 65%. Prvou je predsa len pár zaujímavých hlavných questov: väzenie a záverečná zimná kapitola. Druhou je fakt, že mi napokon tá hracia doba 20 hodín (side-questy som skôr nerobil ako robil) celkom v pohode ubehla. Napokon išlo o príjemné a nenáročné odreagovanie na niekoľko neskorých večerov. No a na záver je ešte fér spomenúť kvalitnú hudbu a dabing. Je dosť možné, že autori dotiahli v pokračovaniach do zdarného konca všetko, čo v prvom dieli ostalo na pol ceste. Ja to však aspoň nejaký čas určite zisťovať nebudem.
+14

Prince of Persia: The Lost Crown

  • XboxX/S 90
Lost Crown je pro mě prvním princem od dob druhého dílu, protože v období kdy značku převzal Ubisoft a vycházelo mnoho dílů, jsem bohužel prožíval svou neherní dekádu a ani vlastně nevím, jak tyhle hry vypadaly a jak se hrály. Takže mě na rozdíl od většiny hráčů a novinářů nijak netrápilo, že nový díl bude metroidvania a nebude navazovat na ty předešlé, což byly zřejmě akční adventury z třetí osoby. Naopak tento žánr patří k mým nejoblíbenějším, takže jsem se na něho od oznámení hodně těšil.

V této novince je princ pouze vedlejší postava a slouží k posouvání příběhu, protože my jako člen Immortals (perská verze Avengers nebo 7 statečných) řešíme únos prince na horu Qaf, kde se celá hra odehrává. Ovládáme nejmladšího člena Immortals Sargona, který používá v souboji dvojici mečů a luk. Sargon klasicky na začátku kromě zakladních útoků nic neumí a postupně se dostává k lepším a lepším schopnostem (dash, double jump a podobné očekávatelné věci) a dostává se na místa, která byla dříve nedostupná. Je zde systém amuletů okopírovaný z Hollow Knighta, s tím, že tady je možné jednotlivé amulety upgradovat u kováře. Je jich ale zbytečně moc a já jsem používal stále asi čtyři stejné celou dobu. Soubojový systém funguje velmi dobře, to že je k dispozici jeden druh zbraně není problém, Sargon skvěle reaguje na ovladač (což je možná víc než u soubojů důležité u plošinkových pasáží), postupně získává ultimátní skilly, které je možné občas po nabití použít, výborně funguje odrážení a parry. Obtížnost je oproti jiným hrám nižší, hru jsem rozjel na Hero (jedna nad normal) a asi dvě třetiny hry jsem neměl problém, až u bosse jménem Azhdaha (nebudu dál spoilovat o co se jedná), jsem vrátil obtížnost dolů na Warrior (normal) a hru celkem v poklidu dojel do konce. Nějaké opakování u bossů byly, ale max 5 až 10 pokusů, takže pro mě vytrestávaného pravidelně souls hrami, takže to vůbec nepovažuju za nějaké záseky. Myslím, že i hráči, kteří mají strach z náročnějších her, což obvykle metroidvanie bývají, se můžou do Prince bez obav pustit

Hru jsem dokončil za třicet hodin na 80 procent i když jsem se snažil vracet po mapě a vyhledávat místa, kam jsem dřív nemohl. K tomu skvěle slouží novinka, kterou jsem u her tohoto typu zatím neviděl a už ji chci mít všude. Tou je možnost si udělat na mapu screenshot místa, kam se nemůžu dostat, protože tradičně u metroidvanie vidíte, že na mapě máte prostor kam nemůžete, ale třeba po deseti hodinách jinde na mapě už nevíte proč jste tam nemohli, a tak travíte čas bakctrackingem, abyste posléze zjistili, že místo je stále nedostupné. Takhle pouze po získaní nové schopnosti zkontrolujete pár obrazků na mapě a hned víte, jestli je už místo dostupné nebo ne. Je to fantastické usnadnění a úspora času. Nepovinné side questy a sbírání collectibles je často dostupné za hodně těžkými skákacími pasážemi a je dobře, že tohle nechali autoři volitelné, a kdo chce jet jenom hlavní příběh, tak neztrácí nervy a kdo je vyzobávač, tak si to užije i s nadávkami, když po třicaté někde spadne do smrtících pastí (i tak je to ale brnkačka oproti Path of Pain v Hollow Knightovi). Po dohrání se kompletáři můžou vrátit k dovysbírání zbytku hry a i já se chystám to dojet na všechny achievementy.

Grafika od prvních trailerů byla spíše terčem kritiky, ale mě tenhle cartoonový styl podobný Fenyx Immortals Rising hodně sedl, hru doprovází výborná hudba, v titulcích jsem zjistil, že se na ní podílel Gareth Coker, který si získal jméno soundracky k oběma dílům Oriho, tady je to něco úplně jiného, blízkovýchodní motivy ale logicky ke hře výborně sedí. Prostředí je nádherné, je dostatečně různorodé, nejvíc se mě líbilo zmzlé pobřeží.

Tvůrci skvěle použili zajeté systémy žánru, přidali pár svých novinek a celek je vynikající metroidvania, určitě jedna z nejlepších za poslední roky. Doufám, že hra bude mít kromě úspěchu u kritiků i komerční úspěch a možná se časem dočkáme dalších dílů nebo aspoň DLC, protože do tohoto světa se kdykoliv rád vrátím.

Pro: Grafika, hudba, vyvážená obtížnost, "screenshoty" na mapě

Proti: Asi nic

+14

Lies of P

  • XboxX/S 85
Lies of P dlouho před vydáním předcházela pověst obšlehnutých her od From Softu, zejména Bloodborne, ale pro mě to nebyl problém, pokud mě nějaký žánr baví, tak si jednou dvakrát za rok rád zahraju nějakou napodobeninu.

Lies of P je opravdu hodně podobný výše zmíněným hrám a hráči, kteří je mají prochozený tam a zpátky tak už v Pinokiovi plno věcí vidí dopředu a nepřekvapí je, tak to prostě je, takže zkusím spíš vypsat věci, které jsou oproti klasickým soulsovkám jinak .

Velmi mě vyhovovalo podání příběhu, které je výrazně přímočařejší a jasnější než u Fromovek, kde mě vyprávění skrze popisky u předmětů a nutnosti si spojovat linky nikdy moc nešlo a většinou jsem se po dohrání musel podívat na youtube, abych zjistil o čem to vlastně celé bylo. Takže tohle je pro mě první plus.

Dalším je určité usnadnění pro hráče co nemají skill na požadované úrovni. Za prvé před každým bossem je místní varianta bonfiru, takže po tom co vám boss naloží tak pak nemusíte utíkat tři minuty přes respawnované nepřítele, abyste dostali znova nakládačku a za druhé u většiny bossů je možnost si vyvolat pomocníka, což je taky skvělá pomoc pro slabší hráče. To už v Dark Souls bývalo, ale tam to bylo navázáno na to, že musíte použít různé variaty humanity, abyste si vyvolali NPC nebo jiného hráče na pomoc a taky hrozilo, že vás v tomhle stavu invadne nějaký troll a pokazí vám to. Takže řešení v Lies of P mi hodně vyhovovalo.

Soubojový systém je velmi dobrý, dostatečný výběr zbraní a modifikací ruční protézy mě nutil zkoušet různé varianty na různé soupeře a i když většinou u těchto her jedu s nějakým typem zbraně celou hru, tady mě to bavilo střídat.

Dál je nutné pochválit grafiku, která je nádherná, je to asi nejlépe vypadajicí souls hra (logicky když se to srovnává s hrami s předešlé generace). A zmínit musím i skvělou hudbu, zejména na gramofonových deskách, což je jeden z mistních collectibles.

Celkově jsem si hru užil, počkám na DLC a dám si to znova a budu se těšit na na konci teasovaný druhý díl.

Pro: Grafika, hudba, příběh, možnost "snížení obtížnosti"

Proti: Některá souls klišé

+11

RoboCop: Rogue City

  • XboxX/S 80
Konečně se dostávám k tomu to vše pěkně sepsat. Dlouho jsem váhal jestli koupím tento počin za plnou cenu a po dohrání musím říct, že svých vynaložených peněz nelituji. Je to asi nejlepší možné béčko, nebo honosněji znějící AA titul co mohl někdo po tolika letech jako poctu Robocopovi nachystat.

Začnu vychvalováním. Rogue City vývojářům se podařilo detailně vytvořit retro low budget cyberpunk. Míra detailnosti je za mě až neskutečná a hlavně citlivě pojatá. Opravdu jím věřím, že předlohu mají hodně rádi, protože na hře je to prostě vidět. Mohli jít klidně cestou přidání řekněme high-tech kravinek, ale to se tu neděje. Hra se v podstatě drží toho co bylo v první dvojici filmů a je hodně "střízlivá". Nenapadá mě lepší slovo. Jako celek to funguje jako neskutečně atmosférická hra. Pokud vás tohle baví, tak jako mě, tak hru doporučuju na 100%.

Herní lokace jsou různorodé a opět vychází logicky z filmové předlohy. Hodnotím je víceméně velmi kladně až na dvě výjimky. Předem ale říkám, že jde o moje subjektivní hodnocení toho co mě baví a co moc ne. Už jsem tu psal v diskuzi, že mě moc nezaujala oblast továrny a k tomu přidávám ještě vězení. Chápu, že továrnu vybrali kvůli filmu. Tam je podle mě ale hlavně kvůli rozpočtu a tady za mě být nemusela. Vězení mě nebavilo už v Mafii II a nebaví mě ani tady. Za mě prostě když chce člověk hrát hru z Cyberpunkového 80s detroitu, tak to poslední co chce vidět je vězení. Naproti tomu semi-open world old Detroit je udělaný skvěle. Evokuje styl Deus Ex.

Gameplay je fajn. Mě osobně nejvíc bavily nikoliv přestřekly, které ale jsou velmi slušné, ale právě Old Detroit a vůbec nevadí, že se tam člověk několikrát vrací. Pořad je tam něco nového. Vyšetřuje se, plní se řada zajímavých vedlejších questů, kocháme se atmoškou atd. Z trochou nadsázky se taky dá řicí, že k tomu aby byl Robocop považován za RPG chybí už je inventář s předměty, protože dialogové volby tu máme, systém levlování taky, semi-open world též, co ještě chybí?

Příběh je takové solidní béčko. Není převratný, ale je skoro lepší než Robocop 2. Tady asi stojí za to říct, že nejsem úplně skalní fanoušek Robocopa. První film je ale podle mě skvělý. S druhým je to o dost horší, ale vlastně není až tak hrozný jak se o něm říká. Rád si dám akční béčko, jen fakt, že záporáků je tam až moc, takže tam žádný pořádně není je trošku problém. Na hru je příběh až překvapivě slušný, ale kvalit prvního filmu samozřejmě nedosahuje.

Doporučím lidem, které tahle tématika baví a mají chuť na hodně solidní stylovku. Pro ty ostatní to bude slušný nadprůměr imho.

Pro: Citlivě zpracovaný retro 80s kyberpunk. Za to samotné bych dal 110%:)

Proti: V podstatě jen pro mě nezajímavé lokace opuštěné továrny a vězení.

+16

Black

  • XboxX/S --
Spektakulózní dunění zaujme od prvního výstřelu. Z přestřelek mi padala omítka a každý výbuch otřásal zateplením fasády ve dvanáctém patře. Zvuk dělá polovinu atmosféry BLACKu. Nadstandardní musela být ve své sobě také zničitelnost prostředí a částicové efekty, které dokážou vzedmout tolik bordelu, že přes něj pomalu nejde vidět. 

A nejde toho více. Nejde skákat, nejde běhat, nejde mířit přes mířidla, nejde sbírat munici ze zbraní předchystaných na zemi. Z nepřátelských paňáků neteče žádná krev a dokáží spolykat klidně půl zásobníku. Naštěstí průměrný zásobník tady má asi 80 nábojů, takže toho dunění si lze užít dostatek. Mrtvoly rychle mizí a další paňáci se ještě rychleji spawnují. 

Obtížnost je vysoká spíše nárazově a to většinou, když se mi za zády objeví zeď a hra na mě vychrlí hromadu paňáků, nejlépe se štíty a s RPG snajpery někde v dálce. Input lag je asi půl vteřiny, takže ovládání je gumové i na konzolové poměry a bez možnosti autoaimu jsem si to docela votdřel.

Nepotěší checkpointy, rozeseté klidně několik desítek minut od sebe a misi je potřeba dohrát vždy na jeden zátah, protože uložení postupu se týká pouze aktuálního sezení. Možnost uspat konzoli a pokračovat později mi bohužel nefungovala - po probuzení mě hra pravidelně vyzývala k restartu. Celkově osm misí není nijak zajímavých, geometrie levelů je jednoduchá a především dva poslední kousky mě dost zklamaly.

Jedna z kultovních konzolových FPS legend může pro PCMR působit spíše jako průměrná arkáda. Hrát to na obyčejném TV repru, asi bych s tím ani neztrácel čas. Ale ta omítka už stejně potřebovala vyměnit...

Hodnocení: ✰
Herní doba: 7hod 56min
Zabito paňáků: 1534
+14

Marvel's Midnight Suns

  • XboxX/S 70
Těšil jsem se na Xcom z Marvel Universe, nakonec se z toho vyklubala vynikající karetní hra s zajímavým a zábavným průzkumem Abbey a okolí (starý kostel na kraji lesa, kde hrdinové tráví čas mezi misemi) a velmi rychle nudnou, opakující se interakcí mezi hlavní postavou a ostatními hrdiny, kdy s nimi cvičíte, sledujete filmy, vodíte je na svá oblíbená místa v přírodě, řešíte, koho mají oblíbeného, koho ne a čtete a posloucháte tuny většinou zoufale nezajímavých dialogů.
Bohužel tato poslední část je nutná k levelování kooperace mezi hrdiny a tím pádem lepší šance v misích. Ale po pár hodinách jsem to začal nenávidět a pokaždé když za mnou dolezl Blade, že bude další sezení čtenářského kroužku, který založil, aby balil Captain Marvel jsem chtěl prohodit ovladač mou drahou televizí.
Mise jsou super, efekty a útoky jednotlivých karet jsou skvělé, bavilo mě objevovat další karty, upgradovat Abbey, příběh byl pro mě dostatečně zajímavý a průzkum hubu je zpracovaný taky zábavně, i když odměnou jsou nejčastěji nové skiny pro hrdiny. Ale prostě ta kecací část, která zabírá víc než polovinu hry mě dlouho před koncem hru zkazila a já už se jenom snažil dostat co nejrychleji na konec.
Midnight Suns mohla být super hra, kdyby dali tvůrci důraz na karetní bitvy. Je to velká škoda, že se rozhodli výrazně upřednostnit jinou část. Líbilo se mi, že je důraz i na hrdiny, kteří nejsou notoricky známí ze současné vlny filmů a rád si zahraju pokračování, ale pouze v případě, že dost tvrdě omezí dialogovou část.

Pro: Mise, průzkum hubu, příběh, grafika

Proti: Nutné/nudné dialogy mezi postavami

+5

Hi-Fi Rush

  • XboxX/S 75
Herní výzva 2024 – 5. "Nikdy se nevzdávej!" (Hardcore) - Dohraj hru, ve které hraješ za postavu s fyzickou indispozicí.

Hi-Fi Rush ma zaujal už dávnejšie vďaka vysokému hodnoteniu (tu aj inde) a zaujímavej "rhythm-based action" hernej mechanike. Trochu ma ale odrádzal "japonský vizuál", ktorý veľmi neobľubujem, ale vďaka hernej výzve a faktu, že hra je súčasťou Xbox Game Pass-u, som to napokon skúsil. Neľutujem.

Hlavným hrdinom je trochu prostoduchý Chai, ktorý sníva o kariére rockovej hviezdy. Bohužiaľ, má postihnutú ruku, takže hranie na gitare je vylúčené. Našťastie je tu megakorporát Vandelay Technologies a jeho Project Armstrong, testovací program na implantáciu kybernetických končatín. Chai sa v úvode do programu dostane, ale nešťastnou náhodou sa do celého procesu operácie dostane aj jeho vreckový hudobný prehrávač, ktorý skončí voperovaný v jeho hrudníku. Našťastie z toho nie je taký prúser ako vo filme The Fly (pamätníci vedia). Naopak, Chai začne vnímať akési hudobné spojenie so svojím okolím. S novou rukou vie Chai vyskladať niečo ako gitaru, ktorá je jeho hlavnou (a v podstate jedinou) zbraňou. Po poloúspešnej operácií je totiž onálepkovaný ako "defekt" a celá korporácia mu kvôli tomu pôjde po krku. Zamestnanci korporácie a teda vaši protivníci sú (s výnimkou managementu) výlučne roboti.

Toľko k úvodu, prejdime k hraniu. Celou pointou je počúvať pesničky v pozadí a so svojimi útokmi sa "triafať do rytmu". Pre ľudí s "hudobným hluchom" (napr. ja) sú tu našťastie aj vizuálne pomôcky - celý svet sa hýbe do rytmu práve hranej pesničky. Veľmi zjednodušene, predstavte si to ako Guitar Hero, akurát svojimi "kombami" kosíte nepriateľov. Postupom času odomykáte nové útočné kombinácie a iné vylepšenia. Neskôr sa k vám pridajú aj rôzni spolubojovníci, ktorých počas boja môžete na krátky okamih privolať. Toto sa neskôr stane nevyhnutnosťou, pretože pomocníci prinášajú do boja jedinečné skilly, bez ktorých určitých nepriateľov nemožno (alebo len veľmi ťažko) poraziť. Dôležité je tiež spomenúť, že vaši protivníci útočia tiež výlučne do rytmu, čo dáva hrdinovi priestor na mimorytmické úskoky. Boj je zábavný a jeho náročnosť lineárne stúpa. Ku koncu som si už musel rôzne kombinácie pospevovať alebo klopkať nohou, inak hrozil návrat k poslednému checkpointu.

Musím povedať, že príbeh hry začal dosť stupídne a hlavný hrdina mi bol dosť nesympatický, čo sa neskôr začalo meniť k lepšiemu len mierne. Čo mi však vyslovene sadlo do noty bol humor. Celá hra je neskutočná satira na korporátnu mašinériu a je vidieť, že vývojári s tým majú svoje skúsenosti. Málokedy sa mi stáva, že otváram a čítam všetky nepovinné správy v hre, ktoré dotvárajú príbeh. Jedná sa o emaily, ktoré sú karikatúrou bežných korporátnych emailov. Bossovia sú v podstate management. Hlava QA, vedúca produkcie, atď až po finálneho CEO. Niektorí sú fakt mimoriadne vtipní. Najviac pobavil Zanzo, vedúci "Research & Development", ktorý na mňa v jeden moment kričal počas tele-konferencie, až ho jeden z kolegov musel upozorniť, že má mikrofón na "mute".

Hra mi na NORMAL obtiažnosti zabrala príjemných 13 hodín a ani som pri tom veľmi nenadával. Viem si ale predstaviť, že na vyšších obtiažnostiach to asi bude celkom mordor. Čím vyššia obtiažnosť, tým vyšší dôraz sa kladie na precíznosť triafania sa do rytmu. Občas som si pri hraní spomenul na film Whiplash. V hre tiež príjemne prekvapili aj niektoré licencované pesničky. Môj osobný favorit bol song od The Prodigy - Invaders Must Die. Kto pracujete v korporácií, máte radi japonský vizuálny štýl a páčia sa vám rhythm-based hry, pokojne si ešte k hodnoteniu pripíšte pár percent navrch.
+10

The Darkness

  • XboxX/S --
Idea předplatit si Premium v rámci PS+ a vyzkoušet tenhle dávný rest nedopadla úplně dobře. Z nějakého neznámého důvodu byl už v době vydání TD na PS3 v mnohem horším technickém stavu, než na konkurenčním Xboxu 360. Kromě znatelně horší grafiky se potýkala PS3 verze především s poklesem framerate, odhadem někde k 15fps. Protože nám Sony, v rámci své zpětné kompatibility, přináší dobový zážitek se vším všudy, má tyto problémy i hraní na PS5 - navíc pouze ve streamované verzi, která té odezvě na gamepadu taky moc nepřidá.

Umíral jsem v jednom kuse a každá přestřelka byla spíše svízel. Pokračovat v hraní v takových podmínkách nepřipadalo v úvahu, odložení k ledu ale taky ne. Hutná atmosféra devadesátkového New Yorku mě okamžitě pohltila a ta banda skvěle nadabovaných a napsaných taliánů jakbysmet. Naštěstí jsem měl možnost si vypůjčit eSko a rozdíl byl patrný hned na první pohled - lepší odezva ovladače, méně rozpatlaná grafika, ostřejší hrany, bohatší barvy a především snesitelnější framerate.

Autoři spíchli TD mezi prvním a druhým Riddickem a stejně jako slavný pan Nafta, i postava Jackieho má svůj osobitý styl, dabing a vzezření. Obě hry spojuje také vysoký stupeň imerze z pohybu, s viditelným tělem ovládané postavy. Ruce se zbraní se přizpůsobují a natáčí podle překážky, za kterou se kryju a pokud např. klečím v zákrytu za autem, Jackie zvedá ruce s kalachem nad kapotu atp.

Samotná démonická entita Darkness postupně získává nové schopnosti a nelze ji v boji volně používat na ukusování hlav vyvředěných nepřátel. Přesto je nutné chapadla zaměstnat na maximum, protože Jackie jde k zemi velmi rychle a gunplay není nejlepší. V pozdější fázi jsem také hojně využíval čtyři malé rozpustilé gremliny, každý se svým zaměřením na jiný způsob boje. Ať už to byl berserker nebo kamikadze, je s nimi sranda.

Dvě menší stanice newyorkského metra slouží jako huby s množstvím NPC, zadávající vedlejší úkoly - to je ta skvělá část hry. Paxou tady nezáživné a otravné lineární části, odehrávající se v kulisách první světové války a i když vysvětlují podstatnou část příběhu, mohli si je autoři nechat od cesty. Jsou důvodem, proč nemůžu jít s hodnocením výše. TD není dobrá střílečka, ale rozhodně to je dobrá hra. A dobrý je za tři. Nebo za 75%.

Hodnocení: ✰✰✰
+17

INSIDE

  • XboxX/S 85
Herní výzva 2024 – 1. "Nemova říše" (Hardcore) - Dohraj hru, ve které přímo ovládáš loď, ponorku nebo jiné plavidlo plovoucí po vodě nebo pod vodní hladinou.

Ako už bolo povedané niekoľkokrát, komu sa páčilo LIMBO, bude sa páčiť aj INSIDE. Niekomu viac, niekomu menej. Ja osobne patrím do druhej kategórie. Hra je podobne pochmúrna a depresívna ako jej predchodca. Zasadenie do mysterióznej dystopickej spoločnosti v štýle 1984 alebo filmu Equilibrium je veľmi pôsobivé. Čiernobiely vizuál nahradili chladné šedé tóny. Celkovo vidno, že graficky aj fyzikálne sa hra posunula "profesionálnejším" smerom.

Puzzles mi popravde prišli jednoduchšie ako v predošlej hre, ale zato sú o to nápaditejšie a zábavnejšie. Precízne načasovanie skokov a iných akcií, je niečo čo testuje moju trpezlivosť. Preto nie som veľký fanúšik hardcore platformoviek. Pre predstavivosť, ak by som mal porátať všetky moje úmrtia vo Far Cry hrách, najčastejším dôvodom by bol pád pri lezení ne rádiovú vežu (prípadne lezenie v jaskyniach vo Far Cry: Primal). Preto ma aj v tomto prípade potešila subjektívne nižšia obtiažnosť oproti Limbu v kontexte platformingu. Napriek tomu sa mi ale podarilo pokoriť métu 100 úmrtí, hoci tesne, kým som došiel na samotný záver.

Ďalšou kontroverznou vecou (znovu podobne ako v Limbe) je chýbajúci, resp. nejednoznačný príbeh a neuspokojivý záver. V prvom prípade som sám na vážkach, či mi to vlastne vadí alebo nie. Fantázia pracuje a výklad udalostí je subjektívny a to je často fajn. V prípade záveru by som ale čakal väčšiu satisfakciu. Pre niekoho môže byť tiež problematická krátka hracia doba ale podľa mňa je úplne adekvátna k cene, za ktorú sa INSIDE predáva. Ja osobne mám radšej situácie, keď si poviem "kiež by to bolo dlhšie" ako "mohli to skrátiť a bolo by to super". Myslím, že pridaním ďalšej hodiny hrania by už nastúpil stereotyp.

Celkovo je INSIDE príjemná jednohubka na sychravý večer. Na morské panny sa už nikdy nebudete pozerať tak, ako predtým.
+10

Star Wars: The Force Unleashed

  • XboxX/S 55
Můj největší problém s hrou je level design. Nevábný, nudný, nezajímavý. Soubojový systém už je na tom lépe. Je v něm poměrně dost možnosti na hru dané doby. Přesto je často souboj poměrně nezáživný. Velice musím pochválit mechaniku hýbaní s předměty pomocí síly. Ovladatelnostně a fyzikálně je to velice vyladěné. Zase u tohohle mě mrzelo, že se tu třeba síla nevyužívá nějak kreativně na nějaké puzzly. Je to škoda. Grafika hry je pro dobu kdy vyšla velmi obstojná. Quick time eventy nejsou rozhodně na takové úrovní jako starší díly God of War, ale je to zajímavé zpestření mezi klasickými souboji a hlavně bossfighty. Co se týče bossfightů, tak jsou zábavné akorát by jich ve hře mohlo být o něco více. Celkově takový slabší nadprůměr, ale pokud máte rádi Star Wars, tak to stojí aspoň vyzkoušet.

Pro: Ovládaní síly, pro svoji dobu v pohodě grafika, quick time eventy, boss fighty, příběh ujde, pracování s lórem

Proti: Velmi slabý level design, soubojový systém mohl být lepší, síla mohla být využitá zajímavěji, celkově málo variabilní gameplay

+4 +5 −1

The Invincible

  • XboxX/S 100
Po mnoha letech jsem se rozhodnul napsat komentář ke hře, která mě naprosto pohltila a zaslouží si pozornost. The Invincible je krátká, ale velmi podařená hra. Series s mi po dohrání hlásilo 5:14 hodin.

Základem je hodně dobrý příběh! Řada potencionálních zájemců o tuto hru asi zaznamenala, že se jedná o adaptaci románu Stanisława Lema, který patří mezi velikány žánru a je možná největším Evropským klasikem žánru. Pokud jste někdy četli něco od Arthura C. Clarkea, Heinleina, Asimova a podobných, tak tu budete doma. Osobně jsem se při hraní cítil nostalgicky. Vzpomněl jsem si na návštěvy místní maloměstské knihovny, kde jsem zejména Clarkea tehdy dost žral:). Přestože má hra dá se říct pomalejší tempo, tak se neustále něco děje a člověk postupně odhaluje co se vlastně na kouzelné planetě Regis III stalo.

Druhou silnou stránkou hry je samozřejmě vizuál. Graficky hra asi není na úplně špičce, ale myslím teď zpracování vzdálené planety. To co se nepodařilo Starfieldu. Tedy pocit samoty ve vzdáleném vesmíru, se tu daří perfektně. Často se hře daří vyvolat pocit úzkosti nikoliv herními prvky, ale pomocí příběhu a prostředí. Nebojím se můj zážitek přirovnat ke sledování Interstellaru, původní Planety Opic, Marťana, Ad Astra, atd. 

Dalším elementem je retro futuristické ladění, které zde je tak perfektně zpracováno, že opravdu připomíná obálky klasických sci-fi knížek z mého dětství, nebo propagační materiály Vernera Von Brauna:). Pokud jste někdo měli doma obrázkovou knihu Šest dnů na Luně 1 jako my z bráchou, tak budete úplně doma.

Slabinou hry tak pro někoho může být hlavně gameplay. Hra je možná až příliš jednoduchá. Celou dobu vede za ručičku a nejsem si jistý kolik voleb je v rámci příběhu skutečných. Uvidím až po opakovaném hraní. Určitě nečekejte propracované herní prvky, případně nějaký survival. Nicméně je potřeba si uvědomit, že o tom hra vůbec není. Domnívám se, že autoři hru takto zpracovali aby neztratila na dynamice a hráč byl skutečně pohlcen příběhem a především si jej užíval. Což se podařilo na výbornou. Klasické sci-fi s hlubším příběhem jsem takto herně zpracované ještě nezažil. Je to něco čeho si velmi cením, a proto po dlouhé době dávám plné hodnocení!

Pro: Kvalitní a pohlcující příběh. Kouzelné zpracování planety Regis III

Proti: Pro někoho může být slabinou absence výzvy. The Invincible je především příběhovým zážitkem.

+18

Mortal Kombat 1

  • XboxX/S 90
Velice se mi líbí jak vývojáři přistoupili k restartovaní příběhu. Protože je to vlastně pokračovaní a restart dohromady. Funguje to kupodivu skvěle. Celkově mě tu příběh z posledních čtyř dílů série bavil nejvíce. Co rovněž musím silně pochválit je systém kameo bojovníků, kdy bojujete společně s parťákem, který vám na vaše pokyny během souboje pomáhá, je součástí ultimátních útoku nebo ho můžete použit na provedení fatalitky. V rámci série je to osvěžující. Sice kvůli tomu (pravděpodobně kvůli překombinovasti) zmizela možnost během souboje interagovat s okolím. Ale to mi nějak zvlášť nevadilo. Vizuálně je hra nádherná a má velmi pěkné efekty. Mapy jsou hodně propracované a modely postav taktéž. Nový režim invasion mi nepřisel nějak zvlášť zajímavý. Třeba v devátém díle z roku 2011 byl celkově výběr režimu o mnoho pestřejší. Celkově musím říct že NetherRealm opět nezklamal a přinesl zase kvalitní, propracovanou hru. Pro fanoušky takových her povinnost.

Pro: Zajímavý nápad na restart/pokračovaní, příběh, nový system kameo bojovníků, grafika, zajímavé mapy, kvalitní fatality

Proti: Režim invasion, chudý obsah režimů

+8

Call of Duty: World at War

  • XboxX/S 85
Rozehráno před rokem ale dohráno teprve včera večer. Přemýšlím jak ohodnotit COD World at War s časovým odstupem od dohrání výborného COD 2, ale již o něco méně dobrého COD3. Stejně jako zmíněné tituly jsem pátý díl dohrál opět na Xbox One S, s ovladačem v ruce na normální obtížnost a pochopitelně vypnutým autoaim.

Cesta k dokončení ovšem byla značně trnitá. I přes nesporně realisticky ztvárněné mise v Tichomoří plné japonské brutality, nervy drásajících banzai útoků, mistrné improvizace Japonců zavěšených ve stromech, maskovaných postaveních pěchoty a kulometů, neboli skrytých a do poslední chvíle vyčkávajících na postup mariňáků, jsem peklo v džungli proklínal a trpěl zhruba podobně jako tehdejší pěšák jenž byl nasazen v Pacifiku.
Ovšem to pravé peklo na zemi nastalo při čištění zákopů, bunkrů a tunelů za pomocí plamenometu. Patrně v této chvíli člověku došlo jak extrémně účinná zbraň byla na bojišti, a proč byla tak (právem) obávaná. Nakonec si mě Pacifik získal, nicméně zpočátku jsem kladl hře lehký odpor.
Jiné to ovšem bylo na evropském válčišti kde jsem s Rusy probil až do samotného srdce (v představách nacistů tisícileté) Třetí říše. Mise mě bavily od samého počátku, ovšem to absolutně nejlepší co kampaň mohla nabídnou přišlo až v samotném závěru v Berlíně. Poslední čtyři mise v Berlíně budovaly atmosféru, brutalitu, a ve finále zcela marný odpor vojáků SS, Werhmachtu a Volkssturmu, na takovou úroveň, až jsem si říkal: neuvěřitelné jakou má hra atmosféru, navíc gradovanou výbornou hudbou, a úplně jsem se vžil do pocitů obyčejných rudoarmějců co museli pro Stalina projít peklem a dobýt Berlín za každou cenu dříve než západní spojenci. Pocit satisfakce z dobytého Říšského sněmu se závěrečnou třešničkou na dortu tam prostě je, ať již máte nebo nemáte COD sérii rádi z jakéhokoliv důvodu.

Výborné byly historické vsuvky mezi misemi, naopak jsem během hry začal nenávidět granáty jenž protivníci ve velké míře používají, a které jsem se nakonec musel naučit házet zpět v rámci schopnosti přežít kritické fáze hry a úspěšně mise dokončit.
Stejně jako v COD 3, i zde na hráče nabíhají zástupy pěšáků, boje jsou tak velmi frenetické, což byl nejspíš záměr autorů jak šponovat atmosféru, a nutno dodat: tento prvek překvapivě stále funguje, jak víte z komentářů mnozí jej naopak nenávidí, a v podstatě krásně vykresluje atmosféru bojů na východní frontě. Hráč tak dostává jedinečnou možnost prožít v omezené míře pocit řadového německého pěšáka při nekonečných lidských vlnách Rudé armády.

Achievement War Hero (dohrání kompletně celé hry na jakoukoliv obtížnost) podle Xbox statistiky odemklo jen 29,93% hráčů. Koupeno za 299,50 Kč na Xbox store, za tu cenu nelze hře prakticky nic vytknout.

Pro: atmosféra, historické vsuvky mezi misemi, hudba

Proti: granáty, místy nekonečné vlny nepřátel

+15

Ori and the Will of the Wisps

  • XboxX/S 70
Kto by to bol povedal, že práve ja budem z pokračovania Oriho v rozpakoch? Prvý diel ma nadchol a na dvojku som sa tešil. Lenže niečo bolo inak. Kam sa podela tá návykovosť a zábavnosť? Vôbec som sa do hry nevedel dostať. Pritom po audiovizuálnej aj hernej stránke je perfektná a vlastne sa jej nedá príliš veľa vyčítať.

Sám teda neviem, prečo ma hranie nebavilo a musel som sa doň nútiť. Možno to bolo tým, že to už v sebe nemá ten „wow efekt“ jednotky, možno proste tým, že je to vlastne „more of the same“ a už to nepôsobí tak sviežo. Rozšírenie bojového systému sa mi páčilo, ale okrem toho som vlastne nenašiel príliš veľa zmien. Side questy sa do tohto typu hry podľa mňa príliš nehodia a zvyšok je vlastne veľmi podobný jednotke.

Len s tým rozdielom, že Will of the Wisps je hra očividne väčšia a ešte viac graficky premakanejšia. Ale to mi akosi nestačí. Nemal som motiváciu riešiť zase veľmi podobné hádanky či bojovať proti podobným nepriateľom ako v jednotke. Dal som druhému Orimu pár hodín, následne som si povedal, že zrejme nemám tú správnu náladu a dal som si na niekoľko dní pauzu. Ale ak mám pravdu povedať, vôbec nemám nutkanie sa k hre vracať. A dosť ma to štve.

Pro: grafika, štylizácia, súboje

Proti: prakticky rovnaké ako jednotka, len väčšie

+12