Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch Switch2 GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Crypt Custodian

ActualPigeon5ActualPigeon5
Dohráno
  • XboxX/S 85
Crypt Custodian je příběh o kočce Pluto, která se po smrti ocitne na křižovatce mezi nebem a podsvětím. Do nebe není vpuštěna a místo toho dostane koště a musí uklízet podsvětí. Při postupu hrou získává Pluto NPC přátele, s kterými se nakonec dohodnou, že se pokusí dostat do nebe.

Takhle jednoduše začíná metroidvania od vývojáře Kyle Thompsona. Místo obvyklého 2D zobrazení těchto her ovládáme Pluta z topdown pohledu. Grafika i hudba je v pohodě, naprosto dostačující. Hra není rozsáhlá a to není na škodu, indie vyvojáři se často utrhnou ze řetězu a servírují nám 50 hodinové a delší hry. Crypt Custodian jsem pohodovým hraním dohrál za necelých 15 hodin, vysbíral jsem asi polovinu collectibles a charmů a udělal většinu challengí.

Díky poměrně krátké délce hry, jednoduchému soubojovému systému, jediné zbraňi koště a ne úplně náročným bossům bych hru klidně doporučil nováčkům žánru nebo lidem, kteří by chtěli tento žánr jenom okusit. Postavu vylepšujeme jenom získáváním skill pointů a podle jejich počtu můžeme Plutovi nasazovat různě kvalitní "charmy", zvyšující útok při plném zdraví, přidávající pomocníka poletujícího kolem atd. podobně jako to funguje např. v Hollow Knightovi. Dalším vylepšováním jsou pouze nové schopnosti, díky kterým se dostáváme na dříve nedostupná místa, kromě klasik jako dash jsou zde některé celkem originální, kdy např. naši postavu opustí duch, který se dostane na místo, kam se Pluto ve fyzické podobě nemůže dostat.

Crypt Custodian je velmi příjemné, občas vtipné dobrodružství, které baví od začátku do konce, pro milovníky metroidvanií povinnost. Nic nového zásadně nepřináší, ale všechno dělá velmi dobře.
+8

Luna Abyss

LIUWILLIUWIL
  • XboxX/S 85
Hru jsem rozehrál v podstatě náhodou protože jsem potřeboval otestovat ovladač. Otevřel jsem Gamepass, klikl na první věc co jsem viděl a začal hrát. Hned během prvních pár minut jsem věděl že tohle bude hodně unikátní zážitek. Vizuální podání a s ním spojená atmosféra mě u hry držely samy o sobě.


Ze začátku byla herní náplň vyloženě řídká. Pár nepřátel, delší procházka po potrubí s občasným skokem. Hra graduje velice pomalu. Jak ale přibývají schopnosti i nepřátelé tak se občas roztrhne opravdu zajímavá akce. Ta se však zdánlivě bojí na to pořádně zatlačit a nebo zůstat na scéně delší dobu. Zajímavé momenty střídají delší pasáže bez větší výzvy. Ve hře není potřeba mířit, máte k dispozici lock-on. Má to sice své opodstatnění kvůli nutnosti být velmi mobilní, ale značná část obtížnosti tím odpadá. Jen některé potyčky jsou rozsáhlejší, většinou budete potkávat menší skupinky které zabijete jen tak mimochodem abyste si oddychli od skákání. Platforming mi přišel velice jednoduchý a opět se pořádně rozjel až ke konci. Možnosti pohybu jsou jednoduché ale zároveň zajímavé.


O příběhu se nebudu moc rozepisovat. Jeho objevování je součástí hry a je nejlepší si to projít bez nějakých předchozích očekávání. Jen teda pokud vás ve hrách nebaví číst tak to nemusí být váš mlýnek kávy.

Má to daleko k dokonalosti, ale během hraní jsem si říkal jen že to mohlo být lepší, nikoli že se to nepovedlo. Těžko soudit jestli jsou na vině příliš vysoké ambice (počet zbraní a nepřátel by odpovídal mnohem kratší hře) nebo strach že bude výsledná hra příliš náročná. Z celkového zážitku jsem nadšený a doufám, že se dočkám nástupce, ať už přímého nebo duchovního.
+6

Forza Horizon 6

JabJab
Dohráno
  • PC 80
  • XboxX/S 80
Série Forza Horizon jede už čtvrtý díl po sobě na stejném (ForzaTech) enginu. Základní gameplay je víceméně stále stejný. Je tedy poslední díl nuda? Naopak, za mě jde s přehledem o ten nejlepší, který jsem hrál (pořadí 6, 4, 5, 3).

Šestá Forza Horizon má dalece nejlepší mapu, grafiku a hlavně prostředí. Skok v grafice je velký, zejména lesy jsou skutečně nádherné. Ale i ten smysl pro detail přírody je neuvěřitelný. Od mechů, přes rostliny až po stromy. Všude je příroda taková, jakou byste na místě čekali. Není to tedy jen o grafice. Někdo se opravdu piplal s tím, aby v horách byly horské keře a rostliny. I na Xboxu (XSX) už je ten dojem tak dobrý, že si vlastně neumím představit, že bychom se v grafice ještě mohli pohnout dále.

Kde ovšem šestý díl vede je prostředí. Japonsko je nádherné, fascinující a rozmanité. Tokio zde působí velmi realisticky. Hlavní páteřní silnice mají často několik pater, aby ve městě lépe plynula doprava. Prostředí mimo Tokio je však ještě lepší. Od japonských třešní, bambusů po šintoistické svatyně, rýžová pole a malá autíčka na silnicích. Do toho můžete zapnout mnoho stanic rádia, včetně jedné zcela japonské. A když se do toho přidá podzim a západ slunce... Je to opravdu nádherná hra.

Japonsko samozřejmě také nabízí dalece větší automobilový průmysl. A na autech i závodech se to odráží. Autoři si dali s domácími (či i přímo s JDM - Japanese Domestic Market) vozy hodně práce. A na pohled jsou detaily opravdu dechberoucí. O realistickém zvuku motorů nemluvě. Tady je i vidět, že Mexiko nebo Austrálie prostě nemohou přinést obdobný automobilový zážitek a s tím padala i kvalita obou dílů. Jo a taky jste v nich nezávodili s obřím robotem. I zde se japonská kultura projeví. Koneckonců budete i "chytat" (čti vraždit přejetím) "pokémony". Dokonce i udělají obličej poté, co do nich najedete. Ne že by si toho většina hráčů všimla. Autoři prostě jen předvedli, jak detailně se hře věnovali.

Další bonus je možnost vybavování garáží ve vašich domech. Tedy... Mě to až tak nechytlo, ale můžete si vždy stáhnout garáž někoho jiného. Ani to není drahé. Skvělé ale je, že si můžete zvolit, jaká auta v té které garáži mají být. Můžete zde i v jednom velkém údolí postavit... Vlastně cokoliv. Obří okruh o několika patrech, velký třešňový sad. Je to zcela na vás. Zase můžete vzít za vděk výtvorem jiných hráčů. Nebo vůbec v údolí nestavět. Jde jen o příjemný bonus pro nadšené stavitele.

Pro: Japonsko, japonské město, japonský venkov, japonská auta, japonské rádio, japonská roční období, japonské západy slunce.

Proti: Prozatím chybí značka Alpine, v základu stále stejná hra.

+13

Warhammer 40,000: Space Marine 2

kobereckoberec
Dohráno
  • XboxX/S 80
Kde se vzala, tu se vzala, řežba kterou jsem přesně potřeboval! Je to už dlouho co jsem si naposledy dopřál něco tak ryze akčního, koridorového a absolutně epického. Už to bylo potřeba. A jsem moc rád, že se takové hry pořád dělají. 

Masakrovat hordy nepřátel je v téhle hře čirá radost. To, že postava neprochází téměř žádným vývojem, je vlastně výhoda – začínáte jako zkušený bojovník, který se může do porcování nepřátel pustit rovnou. Řezat, sekat, bít, rozstřílet, spálit – všechno jde! A jde to neskutečně efektivně. Během hraní jsem často vzpomínal na Starship Troopers kvůli vzhledu a množství nepřátel. 

Jako nováček v univerzu Warhammeru jsem se ze začátku popravdě trochu zmateně rozkoukával po reáliích fanatického impéria. Are we the baddies? Ano, stejně jako všichni ostatní. Chvilku mi to trvalo než jsem si na to zvykl, přeci jenom nejsem zvyklý hrát za tenhle typ frakce, ale musím uznat že pocit z boje, síly a nepřemožitelnosti ohromného a ohromně zvráceného společenství lidí, jestli se tak ještě dají nazývat, je opojný. 

Hrál jsem tedy jen singleplayer, který je tak akorát dlouhý. Zbraní je dost na to, aby si člověk měl šanci vyzkoušet je naplno. Co jsem si naplno nevyzkoušel byla speciální funkce toho robotického obleku (nevím jak tomu jinak říct, nepamatuju si :D) která umožňovala skoky a boj z výšky. Bylo kolem ní navrženo jen minimum misí, a v kontextu té kampaně to působilo strašně divně, hra mi najednou po dlouhém hraní dala super hračku aby mi ji hned zase sebrala. Chápu, je to asi spíš pro multiplayer, ale tohle představení nepůsobilo dobře. 

Zato třeba dějová linka docela dobře působila. Nechápejte mě špatně, příběh ve hře není to hlavní, ale i tak ve mně zažehl jiskru zájmu o lore. Chtěl jsem o světě vědět víc, ale hra samotná moc informací nenabízí. Chápu že je to spíš taková blbina pro lidi, kteří už lore znají, ale i pro mě to fungovalo. Ocenil bych jen, kdybych třeba mohl ve hře najít víc dobrovolně poslechnutelných nahrávek, nebo si i něco přečíst. Ale možná by to rozptylovalo, kdo ví. Herní dobu jsem natáhl snad o čtvrtinu jen tím, že jsem s AI probíral lore a ptal se na věci, které mě zajímaly. 

Z technického hlediska téměř nemám výhrady. Na XSX hra až na výjimečné trhnutí v poslední třetině běží naprosto plynule s vysokým frameratem. 

Můj tip na závěr: look up! Když se budete pořád jen soustředit na nepřátele na zemi necháte si ujít úchvatné a obrovské vizuální výjevy v podobě hvězd, planet, vesmírných korábů a mraky drápající architektury, která má na fašounské impérium docela styl. 

Nebudu prohlašovat slávu impériu, ale rád se za těmi zvrhlými fanatiky zase znovu vydám, i třeba v jiné než herní podobě.

Pro: vizuál, pocit váhy a hutnosti boje, skutečně hordy nepřátel, variace zbraní, vodsejpá to

Proti: příběhu by mohla být víc než špetka

+10

Devil May Cry

ActualPigeon5ActualPigeon5
  • XboxX/S 55
Na začátku je třeba říct, že jsem hru nedohrál, ale nasranej odinstaloval asi v 17.misi z 22. Už jsem to nezvládl. Při čtení zdejších komentářů, pověsti jakou série má i zdejšího i obecného hodnocení je to spíš jenom můj problém, ale nedokázal jsem už trpět všechny problémy, které mě celou dobu hraní vadily. Obvykle se snažím hrát série od prvních jakkoliv starých dílů, ale tady přeskočím na závěr a začnu příště nejnovějším dílem. Oba nejnovější přírůstky do série jsem krátce zkoušel  a jak Devil May Cry 5 tak i starší DmC: Devil May Cry vypadají velmi dobře a určitě se k nim někdy dostanu naplno.

Před měsícem jsem dohrál první Bayonetta , která je nástupcem Devil May Cry a i když jsem i tam měl určité výhrady hlavně k titulní hrdince, hra jako taková mě bavila. Rozumím, že hry od sebe dělí deset let, ale styčných bodů jsem tam viděl víc než dost.

Nevadí mi hrát starší hry, během minulých dvou let jsem hrál od Capcomu první Resident Evil a první díl Onimusha: Warlords a i když mě jejich fixní kamera dělala celou dobru hraní problémy, tak jsem se u her tohoto míň bojového a víc puzzlovějšího typu velmi dobře bavil. U Devil May Cry jsem měl od začátku dojem, že tato šablona, kterou tehdy Capcom používal asi u všech svých her na přelomu tisíciletí se do čistě akční hry absolutně nehodí. Fixní kamera, kdy je monstrum mimo obraz a vy střílíte mimo obraz a boss na Vás posílá útoky, které vidíte až vás zasáhnou mě štvaly celou hru, občasné plošinkové sekvence kdy díky kameře velmi těžko odhadujete kam skočit jsem nějak zvládl, protože jich nebylo tolik.

Další věc co mě totálně ničila byl save systém, kdy se vám hra uložila na začátku mise a pak po úmrtí jsem buď u sebe měl předmět, který mě oživil před soubojem, kdy jsem zemřel nebo jsem startoval od začátku. Takový doběh zpět k bossovi pak mohl být klidně sedm až deset minut, tam mě znovu smáznul a šel jsem znova. Vím, že to byl problém třeba i u legendárních soulsovek a v podstatě až současné hry z několika posledních let tento dlouhotrvající problém plně odstranily. Ale v těch soulsovkách, když Vás boss párkrát potrestá, tak se můžete pokud chcete trošku polevelovat a jít přístí souboj trošku silnější, takže tam mě to nikdy vyloženě neničilo zážitek ze hry. Tady se žlutý oživovací kámen kupoval za jedinou měnu ve hře, za kterou se kupovali i nová komba ke zbraním, takže jsem ji nechtěl utrácet za tento předmět a mise tak při záseku u bosse opakoval stále dokola. Když jsem to chtěl dojet na srabáckou obtížnost, tak to mi také nebylo umožněno a obtížnost bylo možné nastavit pouze u spuštění nové hry.

Takže u nějakého rytíře s modrými blesky zhruba ve třech čtvtinách hry jsem si po x pokusech řekl, že už se na to můžu vysrat. Omlouvám se za tento spíše terapeutický komentář. Věřím, že většina hráčů v této sérii již od začátku viděla kvalitu a užila si ji, já první tři díly vynechám a zapnu si později pětku. Jsem rád kam se Hideki Kamiya a jeho nástupci v jeho firmě Platinum Games posunuli a těším se na jejich další modernější hry, které už podle mého chvilkového zkušebního hraní budou v pořádku.
+9

Tails of Iron

ActualPigeon5ActualPigeon5
Dohráno
  • XboxX/S 85
Tails of Iron mě v traileru zaujala pěknou kreslenou barevnou grafikou a nějak jsem nabyl dojmu, že to je další z řady metroidvanií, takže jsem ji kdysi v nějaké slevě pořídil. Nakonec se ze hry vyklubala "obyčejná" akční hra, kde není ani moc plošinkování, žádný metroidvaniování ani soulsování.

V zásadě jde jenom o přesouvání mezi lokacemi a souboje. Příběh nemůže být jednodušší - naše krysí království napadnou žáby, zabijí tátu krále, rozmlátí království a my jako nejmladší syn vyrážíme za pomstou a obnovou. Ve hře je jenom několik lokací, mezi kterými neustále fasttravelujeme tam a zpátky - hrad, vesnice, doly, lovecká osada a překvapivá "futuristická", elektřinou vybavená krtčí oblast. Je pěkné, jak postupem hraní se rozbité interiéry a venkovní lokace pomalu obnovují, všude pracují krysí dřevorubci, tesaři a další. Dostáváme jednoduché mise typu dojdi tam a vymlať to. Některé mise se jmenují vedlejší, ale bez splnění většiny z nich se nelze posunout dál. Až nějakou závěrečnou bojovou arénu jsem neplnil celou.

Z ostatních komentářů jsem cítil nespokojenost se soubovým systémem, ale já jsem s ním po chvilce zvykání neměl problém a souboje jsem sice opakoval, ale nebylo to nijak frustrující. Pohyb naší krysy je takový těžkopádný, podle váhy vybavení můžeme mít nízkou, střední nebo těžkou váhu, která pohyb ovlivňuje, já jsem jel celou dobu nejlehčí buildy a pohyb na střední nebo snad těžkou si vlastně úplně neumím představit. Ale jinak souboje nebyly přehnaně obtížné, bossové i obyčejní soupeři z řad žab, brouků a krysozombií používali klasický blokovatelný útok, longrange blokovatelný útok, neblokovatelný útok, útok, který bylo možné parýrovat a nakonec AoE útok. Každý útok byl avizovaný dopředu různými barvami, takže nebyl problém je správně vyřešit. Mě se souboje vlastně celkem dost líbily. Nepřátel malých i bossů je velké množství a nepřestali mě až do konce bavit.

V průběhu hry sbíráme obrovské množství vybavení - lehké, střední těžké brnění, jednoruční, obouruční a střelné zbraně, ale bylo ho vlastně až zbytečně moc. Já se hlavně snažil držet nízkou váhu a tak jsem s mnoha zbraněmi ani nezkoušel hrát. Postavu nijak nelevelujeme, pouze jako vedlejší úkoly sbíráme suroviny na jídla, kdy pak nám je kuchař připraví a drobné se naši kryse zvedne zdraví. Útok a obranu ovlivňuje zvolené vybavení.

Krysy v reálu úplně nesnáším, nejlepší hra s hlodavci je Ghost of a Tale , kde jsou krysy správně záporáci, ale tuhle zhruba dvacetihodinou záležitost jsem si opravdu užil a těším se na druhý díl.
+11

Doom Eternal

ActualPigeon5ActualPigeon5
Dohráno
  • XboxX/S 90
Starej Doom byl pro mě jednou z PC her, na které mám nějaké vzpomínky. Předtím jsem ještě točil kazety na Didaktiku. Nějak jsem nikdy nehrál trojku, takže Doom 2016 byl v podstatě návrat do značky po 25 letech, reboot mě strašně bavil a když oznámili Eternal, tak jsem se na něho strašně těšil, několikrát ho rozehrál, ale pořádně se zakousl a dohrál ho až teď.

Začal jsem ambiciózně na třetí Ultra Violence, kdy jsem se od začátku prokousával každým levelem s velkými problémy, ale od nového roku jsem si řekl, že už su starej na to dokazovat si něco na obtížnostech a achievementech a asi po třetině hry v klidu podřadil na Hurt Me Plenty a i tak jsem dost chcípal, ale už to byla jenom čistá zábava bez frustrace a zbytek jsem si parádně užil.

Co si pamatuju prostředí z předešlého dílu, byly to často nějaké jakoby továrny, povrch Marsu nebo vesmírné lodě, tady je všechno otevřenější a obrovštější, na pozadí leží mrtvoly obřích démonů, všechny budovy jsou vysoké do nebe. Tomu je přizpůsoben i ten většinou kritizovaný plošinkovější pohyb po mapách, mě to ale nijak nevyrušovalo a nevadilo. Ve starších komentářích jsem zaznamenal nějakou kritiku i na příběh hry, za mě byl v pohodě, nějak vedl k hlavním bossům a to mi stačilo. Došlo k velkým rozšířením v možnostech upgradů. Nejenom že zbraně měly opět možnost dvou ultimátních systému střelby (brokovnice mohla být automatická brokovnice nebo střílet granát a podobně), každou zbraň bylo možné masterovat, přibyly runy, sbírali se body do zbraní, sbírali se praetorian tokeny na upgrade granátů, vybuchujících sudů atd. Skvělá byla Fortress of Doom, obovská loď/hub, odkud jsme pomocí portálů vyráželi na jednotlivé mise a mezi nimi bylo možné tady odemykat skiny, vylepšení zbraní, nebo se ve Slayerově pokoji kochat posbíranými zbraněmi a collectibly. Bylo toho hodně, ale pasovalo mi to tam, nic z toho nebrzdilo to hlavní - řežbu pekelných hovad.

Ti byly klasičtí už ze starých her, přibyl myslím ohnivý zákeřňák Arch Vile, který oživoval nepřátele, nepříjemný maradeur a asi i pár dalších. Velký problém mě dělaly klasická prasata Pinkies, která zepředu byla nezničitelná a dělalo mi problémy jim uskočil a nakropit je do zad a když jich po vás šlo víc zaráz tak jsem se vždy opotil. Stále mě moc bavil systém dobíjení zdraví a nábojů pomocí fatalit na ochromené nepřátelé. Bavili mě i zavěreční bossové, kdy šlo většinou o střílení do slabých míst.

Doom Eternal jsem si hodně užil, zkusil jsem i DLC, kde se tedy i Hurt me plenty ukázalo asi jako vysoká obtížnost a hru zatím ukončil. Ale myslím, že brzo z Game Passu vytáhnu Dark Age. Novinky neberu jako krok vedle, byl jsem se vším velmi spokojen.
+9

Little Nightmares

ActualPigeon5ActualPigeon5
Dohráno
  • XboxX/S 80
Little Nightmares jsem měl na seznamu her, které chci vyzkoušet hodně dlouho, stále jsem v průběhu let slyšel na oba díly pochvaly. Před měsícem se opět o hře začalo víc mluvit v souvislosti s jejich novou hrou REANIMAL a tak se mi malé noční můry opět po čase připomněly a tak jsem je konečně nainstaloval a začal.

Z podobných her jsem hrál pouze LIMBO nebo nehororovou, ale jinak v podstatě stejnou logickou 2d probíhačku Planet of Lana. Nejvíc je hra přirovnávána k INSIDE , ale to mám zatím taky v nekonečném backlogu. Little Nightmares jsou velmi atmosférickou, krátkou, ale intenzivní "únikovkou", kde v roli malé holčičky prcháme z lodi, kde po nás jdou bachaři, kuchaři, hosté lidojedi? a nakonec hlavní záporačka. Hádanky nebo řešení jsou většinou velmi jednoduché, i když já sem se dokázal asi dvakrát zaseknout a hledat na Youtube. Už v průběhu hry se pomalu měnila role naší postavy a konec mě vyloženě potěšil.

Graficky se mě hra hodně líbila, autoři si vyhráli hlavně s hnusnými postavami záporáků, krásně ubíhala, dojel jsem jí asi za 4 a půl hodinky pohodového hraní a těším se až se dostanu k druhému dílu.

PS: protože nejsem schopen dokončit ani každoroční herní výzvu, tak jsem si letos dal předsevzetí dokončit nějakým způsobem i deset let starou herní výzvu 2016 a tam mi Little Nightmares pasuje do kategorie 10. Dohrej hru, která je debutem vývojářů.
+16

The Last Faith

ActualPigeon5ActualPigeon5
Dohráno
  • XboxX/S 90
Na začátku bych chtěl říct, jak moc mě překvapilo, že hra má tady tak málo hodnocení a žádný komentář. Last Faith byla po delší době hra, která mě vyloženě vtáhla, skoro jsem nehrál jiné hry a opravdu hodně jsem si ji užil. Letos to byla druhá taková hra, po Mass Effectu 2. Mohl bych napsat jenom, že pokud máte rádi metroidvanie nebo Bloodborne, můžete nyní přestat číst, dát lajk tomuto komentáři a jít hru koupit a spustit.

Kromě jednoznačného vlivu Bloodborne je druhou hrou, ze které autoři čerpají/vykrádají španělské Blasphemous.
Odtud si berou téměř stejný grafický styl (zajímalo by mě, kdybych třeba za rok viděl 10 screenshotů z obou her, jestli bych je dokázal odlišit.) a trochu zapojení víry a náboženství do příběhu. Z Bloodborne si berou vývojáři všechno ostatní:
- léčení je stejné, nemáte flašku co se doplňuje u bonfirů, ale sbíráte ze zabitých nepřátel healing injection
- jsou zde střelné zbraně a střelba z nich nepřátelům nic moc nedělá, pravděpodobně je možné je využít jako v Bloodborne k zastavení útoku a ochromení nepřátel, ale to se mi nedařilo a ani jsem to k postupu ve hře nepotřeboval a pušky jsem téměř nepoužíval
- je zde centrální hub, kam posíláte NPC, které potkáte ve světě a plníte jejich drobné sidequesty
- příběh byste si měli skládat z krátkých dialogů, nalezených dopisů a z popisu předmětů (tento způsob vyprávění příběhu mi nevyhovuje, nicméně stejně jako u ostatních fromsoft her jsem se bez něho v pohodě obešel)
- na začátku si zvolíte jeden ze čtyř předpřipravených charakterů, ale stejně si ji pak můžete levelováním statistik upravit jak chcete (klasický strengt nebo dexterity build)
- stylově hra často velmi připomíná Yharman a jeho okolí, někteří nepřátelé jsou naprosto jedna ku jedné (např. dědci v klouboku s mušketami)
- to, že je tam celý koncept bonfirů, ztracené duše, když se k nim nedostanete bez úmrtí, zkratky, ani nezmiňuji, to už je běžné u každé druhé hry

Již podle mého hodnocení nahoře jste pochopili, že vykrádání nepovažuji za minus. Dobře vybrakovat cizí nápady se taky musí umět a zde se to studiu skvěle podařilo. Zmínil bych ještě, že proti většině ostatních metroidvanií zde úplně chybí nějaké náročnější pouze plošinkové/skákačkové pasáže a prostě jenom jdete, bojujete, získaváte nové schopnosti, abyste se dostali na dříve nedostupná místa. Hra je poměrně přehledná, u většiny se mi stane, že několikrát během hraní hledám na youtube pomoc jak dál, ale tady se mi to stalo asi pouze jednou.

Pro mě je trošku minusem, že hra mu poměrně jednoduchý souboj a jestli jsem u jednoho bosse strávil 15 pokusů, tak to bylo maximum a většinu jsem ztrestal do pěti pokusů. Takže to může být výhoda pro hráče, co nevyhledávají to sebemrskačství u tohoto typu her. Pro mě pokud neřvu u nějakého bossfightu na televizi, že kdo vymyslel takovou sračku, tak to není pravá soulsovka. Ale jinak nemám co vytknout a můžu všem jenom doporučit.
+7

Bayonetta

ActualPigeon5ActualPigeon5
Dohráno
  • XboxX/S 75
Mám v backlogu strašné množství her z období X360, kdy vycházel typ her, který dnes tak trochu chybí. Kratší lineární singleplayer zážitky. Dostal jsem chuť na nějakou japonskou sekačku a z toho množství, co se nabízelo Metal Gear Rising: Revengeance , DmC: Devil May Cry a podobných padla volba na první díl Bayonetty.

Příběh je slátanina nějakého souboje mezi dvěma klany čarodějnic, kdy se jedni snaží probudit a Bayonetta se snaží zabránit probuzení nějaké vyšší moci. Asi. Každopádně byl naprosto nepodstatný.

Bayonetta od začátku bojuje s nějakými jakoby anděly (trochu mi připomínali nepřátele z prvních Darksiders), později jejich stále většími variantami. Souboj je hlavní náplní hry a vypadá a ovládá se v pohodě, i když občas je kamera matoucí. I když je Bayonetta klasicky vyobrazována se střelnými zbraněmi v rukou a jak jsem zjistil na začátku, dvojici pistolí má i přidělané k podpatkům u bot, tak střelbu jsem využíval minimálně a používal pouze dvě tlačítka na údery a klíčové tlačítko na dodge, který pokud trefíte dobře, tak se zpomalí čas a můžete enemákům pořádně naložit. Souboj je super zábavný, většinou probíhá proti větší přesile, ale je přehledný a hodně mě bavil. Nějaká složitější komba jsem se učit nepotřeboval a na obtížnost normal jsem se až na pár pozdějších bossů bez problémů prokousával hromadou soupeřů. Věřím, že na hard už bych se bez učení kombinací a úderů ale moc neprosadil. Nepřátelů bylo hodně druhů, hodně boss fightů, sympatické bylo, že při úmrtí se bossfight nahrál až ve fázi, kdy došlo ke smrti, jinak by se hraní stalo trochu frustrujícím, protože nějakých lečivých nebo jiných předmětů bylo dost málo.

Pro mě je trochu problém, jak vývojáři hlavní postavu vyobrazují. Chápu, že je to Japonsko, ale tohle už byl dost přepal. Bayonetta trousí trapné hlášky, špulí zadek a roztahuje nohy a na mě to celé působilo hrozně směšně a kdyby to tam nebylo, tak by se nic nestalo, ale asi tak většina hráčů čarodějku zná a líbí se jim to.

Hru samotnou jsem si užil, kromě soubojů mě bavily i pasáže na motorce, na raketě apod., kterými to mlácení autoři občas proložili, ale je to takový lepší průměr a i když podle recenzí jsou další díly hodnoceny ještě lépe, úplně zatím nevím, co by mě přesvědčilo k jejich zakoupení na Switch. Zmínění Darksiders, kteří vyšli v podobný čas mě bavili výrazně víc (chápu, že to není úplně stejný žánr).
+11

Yakuza 5

ActualPigeon5ActualPigeon5
Dohráno
  • XboxX/S 75
K Yakuze 5 jsem se dostal po hodně dlouhé pauze od dohrání čtvrtého dílu. Po famózní úvodní trilogii (0, Kiwami 1,Kiwami 2) jsem při hraní dalších dílů pociťoval určitou únavu a repetetivnost. Proto jsem do pětky šel s tím, že proletím hlavní příběh a minihry budu z většiny ignorovat. I tak byla tahle Yakuza strašně dlouhá a dohrání mi trvalo k šedesáti hodinám.

Autoři zopakovali čtvrtý díl v tom, že nejste v kůži pouze Kiriya, ale střídáte dokonce pět postav. Dalšími postavami jsou dva muži ze čtverky -  Shun Akiyama a Taiga Saejima a novými jsou adoptivní Kiriyova dcera Haruka a bývalý talentovaný hráč baseballu Tatsuo Shinada.

Hratelnost je pořád stejná, každá postava má svůj bojový styl (kromě Haruky, ta nebojuje), po městě vás otravují náhodné souboje snad nejčastěji v celé sérii. Tím, že je Kiriyu taxikář, tak po ulicích měst poprvé jezdí opravdu auta, které ale pouze otravují a u chodníků a silnic jsou neviditelné bariéry, abyste nelezli pod auta, takže často ani nejde přejít na druhou stranu ulice, abych se náhodným pobudům vyhnul. Opravdu mě to už hodně obtěžovalo a cestování po městě jsem si užil za Haruku, protože jinak mě pořád někdo otravoval.

Hlavní příběh se opět točí kolem soupeření Tojo klanu a Omi Aliance a postupně jsou na jejich třenice navázány příběhy jednotlivých hratelných postav. Novinkou jsou u čtyř postav jejich vedlejší quest liny, takže za Kiriya jezdíme taxíkem a závodíme proti pirátům silnic, Haruka se snaží prosadit jako mladá zpěvačka, Shinada si vyřizuje své účty z minulosti v baseballu a Saejima zkysne na zimu v horách v lovecké vesnici a řeší zvíře, které zdejší obyvatele terorizuje. Každý z těchto nepovinných úkolů mě hodně bavil, protože to byla většinou novinka - auta jsme řidíli jednou asi deset minut v přestřelkové minihře v nějakém starším díle, lov v lese byl úplně nový, baseball byl přítomen vždy, ale s provázáním n aminulost postavy to bylo zábavné a Haruka, trénující zpěv a tanec a soupeřící s ostatními adeptkami na slávu byla v podstatě klasická karaoke minihra, ale ta mě bavila v každém díle, takže jsem si to užil i tady.

Jak jsem říkal na začátku, i přes ignorování klasických miniher jsem strávil ve hře velmi dlouho času a prostě mě hra celkově netáhla tolik jako úvodní díly série, ale co vím o šestce, tak tam by to měl být návrat na původní kvalitu a další díly s jiným herním systémem už budou zřejmě o dost jiné hry a tak se snad mám na co těšit.
+10

Alan Wake II

kobereckoberec
  • XboxX/S 85
Hra začíná jako vyšetřování kultu dvěma agenty FBI, a přestože Alan Wake 2 je skvělá hra, preferoval bych, kdyby u toho zůstala. Atmosféru části hry se Sagou jsem si užíval výrazně víc oproti Alanovu blouznění ve snové temnotě. Ty temné lesy s opuštěnými chatkami, kouzelná ale zároveň děsivá přilehlá městečka. Mysteriózní výjevy, které spíš jen vykukují, než aby mě obklopovaly. Všechno to tak nějak přirozeně plyne, a Alanovy části mě spíš rušily, než abych se na ně těšil. Taky nabídly výborné momenty, obzvlášť když jsem dostal možnost měnit scény, ale motání se mezi všudypřítomnými stíny mě tedy na prozkoumávání okolí moc nemotivovalo.

Hra je na nejnižší obtížnost celkem snadná, ale některé boss fighty jsou i tak frustrující, protože není hned jasné, jak se s ním mám vypořádat. Také jsem byl rád, že jsem na začátku zvolil nízkou intenzitu lekaček, které byly i tak nesmyslně časté, a ve většině případů na atmosféře fakt nepřidávaly. S Alanem jsem se pak často zamotal a nevěděl jak dál, což na výsledném dojmu ještě trochu ubralo. Opravdu bych se nezlobil, kdyby jeho část byla třeba jen třetina toho co teď. 

Navíc pokud máte i DLC, hra vám je navrhuje během Alanových eskapád, takže z toho, co vás vytrhlo z hraní za Sagu vás vytrhne ještě něco jiného… Jsou zajímavá, ale zase je to vlastně pokračování toho snového Alanova konceptu. Konkrétně tedy Night Springs epizody. Lake House je něco jiného a líbilo se mi to, jak je to zařazeno do hlavní linky; rozhodně doporučuju to hrát v momentě, kdy to hra nabídne. Spustilo mi to nostalgii na Control, ale tam nevím jestli se chci vracet, je to až příliš o boji a dvojka v tomhle ohledu vypadá ještě hůř.

U Sagy jsem z prozkoumávání měl větší radost, obzvlášť když jsem mohl průběžně skládat dohromady všechny stopy. Ke konci hry mě tedy odradilo od nalezení úplně všeho to, že to nevede k nějakému příběhovému bonusu. Je to škoda, jinak bych opravdu měl chuť posbírat úplně všechno, takhle ale můžu s klidem doporučit – seberte jen to, co najdete při procházení světa, a pak už se cíleně za vyzobáním všeho nevracejte. 
Během hraní jsem si všímal některých věcí, které působily nekonzistentně nebo jako chyby v příběhu a chování postav, ale na vše by bohužel mohl být použit argument vlivu temnoty, tak to tady ani nijak rozepisovat nebudu, ale přijde mi to trochu nefér.

Jsem moc rád, že se ve hře opět objevila hudba od Poets of the Fall, zamiloval jsem se do nich díky jedničce, a doufám že u nás zase brzy zakoncertují. 

Rozhodně doporučuju i když nebude ve slevě! A v té nelibosti ohledně Dark Place jsem spíš výjimka, tak na to nehleďte a nenechte si AW2 ujít. 

... a přimlouvám se za nějaký vacation mode! Chtěl bych si světem procházet s veškerou temnotou odstraněnou. Těch nádherných scén, které člověku seberou dech, je tam opravdu hodně.

Pro: atmosféra, hudba, nerušivé scény s živými herci, nádherný detailní svět, worldbuilding

Proti: části v Dark Place, skutečný konec vyžaduje druhé dohrání hry WTF

+14

Ori and the Will of the Wisps

ViRusViRus
Dohráno
  • XboxX/S 95
Ori, do daleka bílou barvou svítící lasička na steroidech - tak by se v kostce dala popsat hlavní postava pokračování Metroidvania skákačky. Ovšem tam, kde předchozí díl představoval spíše komornější zážitek, je zde předkládán hlubší příběh, točící se kolem samotné entity Oriho, z počátku hnaného za záchranou sovího kamaráda Ku. Oba hrdinové se společně (a nechtěně) dostávají do nového lesa Niwen (ne nepodobnému domovskému lesu Nibel). Zde je před hráče postaven nelehký úkol boje proti temnotě prostupující zdejší kraj a konečné porážce herní nemesis Shrieka.

Dobrodružnou výpravu je potřeba zvládat pomocí všech známých (jako mávnutím kouzelného proutku je Ori zcela zapomněl) i nových vlastností, což mi z počátku dělalo nemalé problémy. Skilly je nutné namapovat na tlačítka gamepadu, vždy však pouze tři. Řešil jsem to tak, že jsem si nechával vždy dva stejné (boj na blízko a léčení) a třetí měnil podle potřeby a místa výskytu. A že těch nádherně ztvárněných lokací nebylo zrovna málo. Hráč se pohybuje v různorodých lokalitách, od různých zatopených míst, lákajících ke koupání, až po temná pavoučí doupata, kde ani samotné světlo Oriho nestačí, od větrných a zasněžených vrcholků hor, až po samotné srdce Stromu lesa Niwen.

S velkým povděkem jsem kvitoval také to, že je les o dost živější, než v předchozím případě. Jsou zde nejen protivníci, ale i stvoření zvané Moki, kterým je možné pomoci při nepovinných úkolech. Za jejich splnění lze získat odměnu, sloužící k nákupu map a různých vylepšení.

Samotná hratelnost je tuhá, ale v podstatě stejná jako v prvním díle. Je k hráči shovívavá, netrestá ho a nenutí být akurátní na tisícinu vteřiny nebo na milimetr přesného stisknutí tlačítka. Dává možnost k opravě a nevyvolává frustraci z opakování stejné lokace do zblbnutí. Co naopak z mého pohledu malinko ubíralo tempu, to bylo procházení některých lokací křížem krážem za neustálého respawningu nepřátel, i když k vyčištění od temnoty a porážce levelového bosse již dávno došlo.

Pro: Ori, skilly, příběh, audiovizuál, bossy

Proti: vracení se, respawn nepřátel, časovky

+15

Monster Train

ActualPigeon5ActualPigeon5
  • XboxX/S --
Herní výzva 2026 1.kategorie Jízdenku prosím HC varianta

Komentář k této hře se mě píše velmi těžce a kdybych tím nezaplácnul kategorii v HC výzvě, tak bych ho ani nepsal.

Karetní hry mám docela rád, hodně mě bavil Slay the Spire  nebo Tainted Grail: Conquest . Nebyl jsem v nich nějak přehnaně úspěšný, určitě jsem nedohrál Slay the Spire na nějaké vysoké Ascention levely, ale hra mě strašně bavila, celkem jsem chápal co se děje a jak karty kombinovat.

U Monster Train jsem tvrdě narazil, dohrál jsem nějakou základní obtížnost,, kterou by asi zvládlo i pětiletý děcko, ale další obtížnosti, zde nazvané Covenanty jsem prostě nezvládl. Dal jsem hře zhruba 40 runů během 15 hodin, jednou jsem se dostal do 8 levelu z 10, ale jinak ani to ne.

Nějak mi to vůbec nesedlo, nechápal jsem jak spolu karty kooperují, přišlo mi, že bufů a debufů, které na karty skákali během soubojů je strašně moc zaráz. Nedokázal jsem ani spočítat kolik dám damage nepříteli.

Ta hra je určitě skvělá, dobře promyšlená, ale já jsem se s ní minul jak asi s žádnou jinou hrou. Když pak jediný zdejší komentář zmiňuje, že do Coventantu 16 (z celkových 25) je to procházka s prstem v nose, tak si jenom připadám jako idiot. Hru nechci hodnotit procentama, protože se mi líbilo, jak vypadá, nic mi na ní nevadilo, ale nebudu dávat nějaké nízké hodnocení jenom pro to, že nejsem schopen ji hrát. Kategorie herní výzvy splněna, možná zkusím časem druhý díl, jestli to nebude lepší, ale tady už prostě nemám sílu pokračovat po neustálém narážení do zdi a nulového progresu.
+7

Rabbids: Party of Legends

QckoQcko
Dohráno
  • XboxX/S 70
Určitě stojí za zmínku tahle Co-Op laděná hříčka pro hráče všech kategorií;) Obzvláště se může hodit pro nějakou párty, kdy zábava umírá. Pak je na čase nažhavit ovladače, pakliže jsou čtyři ovladače k dispozici, lze hru zahrát až ve čtyřech lidech na jednom gauči;) Což přičítám hře k dobru. To je velké plus, protože není v dnešní době mnoho herních titulů, které by se na gaučové Co-Op hraní soustředily a ještě dokázaly dodat určitou variabilitu v různých herních modech. No měl bych to asi trošku více rozepsat..

Z čistého herního hlediska se nejedná o žádný pokrokový či jinak inovativní kousek. Jedná se prostě o soubor miniher s krátkou příběhovou kampaní pro více hráčů;) Lze jistě hrát i v jednom proti počítačům, ale určitě nedojde k tomu efektu jako při hraní ve více lidech. A kromě klasického adventure modu s příběhem, který lze do hrát během jednoho sezení na gauči tu máme ještě pokračování v párty modu, kde si můžeme navolit buď vlastní mini hry, nechat náhodně navolit mapy podle času, který na gauči chceme strávit;) Je v rozmezí od 5 až do 30 minut. Miniher je docela slušné množství, některé se opakují a některé se mechanicky neliší od těch ostatních, ale ve směs je to rychlá a nenucená zábava;)

Dále hra nabízí výběr několika skinů králíčků za které si můžete vybrat, že budete hrát a pak dva herní mody free for all a nebo 2vs2 :) A postupným hraním se také doberete k odemčení dalších králíčků a miniher k hraní;) Ještě jsem se ke všem nedobral a řekl bych že ve stylu ubisoftích her to bude lopocení na delší dobu;) Oni totiž mají ve zvyku těmito ne příliš oblíbenými věcmi ve hrách uměle navyšovat čas, který tam chcete strávit;) Nicméně nejedná se o žádný agresivní gamepass, jak by se mohlo zdát, proto při každé příležitosti, kdy se chcete odreagovat a hru si s někým zahrát, máte možnost v souvislosti s tím i automaticky odemykat další možnosti ve hře;) U těch skinů to chápu, mini hry bych klidně zpřístupnil všechny po dohrání kampaně, aby měl člověk vícero možností z čeho vybírat už od začátku hry;)

Suma sumárum se jedná o nenáročný gaučový Co-Op počin, který si jistě vychutnáte ve vícero lidech, nicméně u single hraní bych nevsázel na to, že si hru budete chtít dopřávat déle, než po dohrání kampaně;)
+6

Mass Effect 2

ActualPigeon5ActualPigeon5
Dohráno
  • X360 85
  • XboxX/S 95
Mass Effect 2 jsem dokončil poprvé v roce 2018 a teď v rámci oživení příběhu před prvním hraním třetího dílu jsem si dvojku zopakoval v rámci Legendary Edition.

Na začátku hry je hrdina Citadely Shepard a jeho loď Normandy napadena a zničena novou rasou Collectors, Shepard je následně oživen (myslel sem, že je naklonován, ale ChatGPT tvrdí, že ne) tajnou organizací Cerberus. Za oživení má Shepard pro Cerberus najít a zničit stanici Collectorů. Většina příběh zná, a ti co neznají, dál nebudu prozrazovat.

Zajímavé pro mě bylo, že velkou část hry dáváte dohromady nový tým companionů a misí, které posunují příběh je spíš málo. Každého společníka najmete a pak pro něho můžete plnit jeho speciální mise a získat si jeho loajalitu. Společníků bylo celkem 12 (Legendary edice se všemi DLC), což už pro mě bylo zbytečně moc a jakmile jsem si oblíbil Grunta a Kasumi, tak plno pobočníků jsem ani v misích (vždy si berete dva) nikdy nepoužil. Ale jejich najímání a jejich mise byly velmi dobře napsané a zábavné. Většina misí byla střílečkového typu - někam dojdi, tam zabij zloduchy, něco seber, zapni, někoho osvoboď a hotovo. Každý úkrok stranou z tohoto stereotypního přístupu mě potěšil - můžu jmenovat třeba misi pro Kasumi, Thana, Samaru nebo zřejmě nějaké DLC, kdy jsme s nějakým vznášedlem (naštěstí nahradili šíleně se ovládající Mako z prvního dílu) hledali nějaké trosky na různých planetách. Závěr příběhu jsem si už moc z minulého hraní nepamatoval a byl epický jak prase. Příběh jako celek se velmi velmi povedl. Většinou hraju super kladné hrdiny, ale tady jsem si nějak na začátku řekl, že pojedu červený Renegade odpovědi a mám pocit, že ty volby byly zábavnější a občas i vtipnější a asi tak pojedu i trojku.

Oproti jedničce mě víc bavilo upgradování kde jste v misích nacházeli "blueprinty" a na planetách v jednotlivých soustavách těžily zdroje na jejich výrobu/vylepšování. Cestování po planetách výrazně ubylo, těžba probíhá vrty z oběžné dráhy a není nutné jezdit Makem po povrchu jak v jedničce.

Zklamáním pro mě bylo pouze když jsem se snažil o romanci s Liarou, dokonce jsem jel i s návodem, abych to nepodělal, měl jsem pocit, že jsem to udělal dobře, po závěru si můj Shepard zálibně prohlížel její fotku u sebe v kajutě, ale když jsem si rovnou převáděl save s postavou do třetího dílu, tak tam mezi seznamem rozhodnutí bylo, že nic nebylo. Takže to mě trochu štíplo. Nedá se nic dělat.

Jinak je Mass Effect 2 fantastická hra a hodně hodně se těším na trojku, kterou brzo rozjedu. Vím, že při releasu tam byla nějaká kontroverze s ukončením trilogie a pak to nějak ladili v DLC, tak jsem zvědavý na zážitek z kompletní edice.

PS: protože nejsem schopen dokončit ani každoroční herní výzvu, tak jsem si letos dal předsevzetí dokončit nějakým způsobem i deset let starou herní výzvu 2016 a tam mi Mass Effect 2 zapadl do kategorie 3. Jedna ze 100 nejlépe hodnocených her na DH.
+21

I Have No Mouth, and I Must Scream

AZbestAZbest
Dohráno
  • XboxX/S 70
Herní výzva 2026 – 3. "Od slova k větě" (Hardcore) - Dohraj hru, jejíž název se skládá alespoň ze sedmi slov. 

V žánri klasických adventúr (pod týmto pojmom si predstavujem adventúry z 90. rokov) mám veľké medzery. Tak som si povedal, že to napravím. Začal som teda s týmto kúskom a hoci prevládajú pozitívne emócie, žiadna veľká eufória se nekoná. Zvláštne ale je, že si udelené hodnotenie neviem úplne argumentačne obhájiť. Jednoducho chápem nadšené komentáre a vysoké hodnotenia. So mnou to však nehlo až tak, ako som možno očakával.

Príbeh je zaujímavý a veľmi profesionálny. Zapojenie autora predlohy je markantné ako scenáristicky, tak v kontexte dabingu. Harlan Ellison totiž prepožičal hlas hlavnému antagonistovi, superpočítaču "AM" (Allied Mastercomputer). Hranie za 5 rôznych postáv v piatich rôznych lokáciách je osviežujúce a dobrý spôsob ako sa vyhnúť stereotypu. Temný dej a ťažké témy držali moju pozornosť. Navyše ma veľmi bavili morálne náročné rozhodnutia. Zvlášť keď bolo nutné vyberať medzi zlou a ešte horšou variantou.

Grafika a aj celková hrateľnosť je asi taká, akú by ste od adventúry z roku 1995 očakávali. Dobrá správa je, že inventár postáv nepreteká množstvom predmetov. To znamená, že aj keď si neviete rady, stále je možné pohnúť sa vpred aplikovaním všetkých vecí v inventári na "aktívne prvky" a miera výslednej kombinatoriky je únosná. To je veľký rozdiel oproti takému Polda, aneb s poctivostí nejdřív pojdeš, kde bolo kombinovanie vecí v inventári dotiahnuté miestami do absurdna. Faktom ale je, že veľa zaseknutí som nemal. Postup hry je väčšinou rozumne vydedukovateľný. Ak som sa aj niekde zasekol, tak to bolo kvôli občasnému "pixel huntingu", ktorému sa bohužiaľ ani táto hra úplne nevyhla. Čo ma rozčuľovalo asi najviac bol fakt, že v niektorých situáciách sa dá nečakane zomrieť. To má za následok opakovanie príbehu danej postavy a nastáva tu tak trochu "roguelike" element. Tomu sa dá vyhnúť častejším ukladaním hernej pozície, na čo som ja bohužiaľ myslel len zriedka. S postavou Gorrister som zomrel snáď 7-krát.

Pre fanúšikov starších adventúr je to povinnosť. Pre vášnivých čitateľov sci-fi psychologicko-hororových poviedok tiež. Pre ostatých je to tak trochu pokus-omyl. Každopádne, ak vám to aj nesadne, poteší príjemne dlhá hracia doba 7-8 hodín. No a ja sa pozriem na stránky kníhkupectiev a do antikvariátov, či ešte možno niekde zohnať knižnú predlohu. A na záver ešte jedna malá rada. Pokiaľ možno, hrajte to na PC. "Myšítko" v konzolovej verzii fakt nefunguje optimálne.
+20

The Dark Pictures Anthology: House of Ashes

ActualPigeon5ActualPigeon5
Dohráno
  • XboxX/S 80
Herní výzva 2026 3.kategorie Od slova k větě HC varianta

Hry od Supermassive Games  získali v průběhu let podobnou pověst jako hry od Teltale. První Until Dawn byl hodnocený poměrně vysoko a vývojáři začali používat stále stejnou šablonu k dalším hrám a mám pocit, že hráčům to začalo poměrně brzy vadit.

Until Dawn jsem podobně jako The Quarry jenom chvilku zkoušel a tak House of Ashes pro mě byla prví hra, kterou jsem od nich dohrál. Proto poměrně vysoké hodnocení, kdyby to byla pátá stejná hra v řadě, tak už bych možná hodnotil jinak.

Hru jsem našel jenom kvůli herní výzvě, takže jsem vlastně nevěděl, co mě příběhově čeká a tak sem byl trochu zklamán, když jsem zjistil, že nějaká úvodní hodinka odehrávající se ve starověké akkadské říši je pouze prologem. Následně se rozjel příběh z poslední americké invaze do Iráku, kdy záminkou k útoku na Sadáma bylo, že měl hromadit zbraně hromadného ničení. Dostaneme se k jednotce amerických vojáků a agentky CIA, kteří získali "intel" o lokaci, kde by se měli tyto zbraně nacházet. Z příběhu bych dál asi neprozrazoval, přece jenom je to to jediné, co vás u hry drží. Horor to moc nebyl, ale příběh mě hodně bavil.

Hratelnost se skládá v podstatě ze sledování cutscén, občasných quick time eventů a nějakého hledání stop a collectiblů v prostření. Mám s touto hratelností trochu problém, protože sledování dlouhých a častých filmečků mě často ukolébá a když tam najednou skočí povinnost zmáčknout nějaké tlačítko na ovladači tak např. při hraní Detroit: Become Human jsem dopadl nejhůř jak jsem mohl a hra mi končila v androidím koncentráku. Tady se mi naopak celkem dařilo, přežily mi během asi sedmi hodin hraní čtyři postavy z možných pěti a byl jsem s příběhem velmi spokojen.

Po dohrání jsem se díval na achievementy a když jsem viděl jaké kombinace mi chyběly a které jsem bohudík/bohužel minul, mě bylo trochu líto, že tyto následky mých rozhodnutí neuvidím, ale zase mě to netrápilo tolik, abych hru rozehrával znova.

Hra mě nicméně bavila hodně a určitě si zkusím i nějaké další jejich hry a uvidím, jak brzy se mi omrzí.
+11

Neon White

ActualPigeon5ActualPigeon5
Dohráno
  • XboxX/S 80
Nevím do jakého žánru Neon White zařadit, ale podobný typ her si jednou za čas moc rád dám. Na konci roku 2024 jsem hrál fantastické Bzzzt na Switchi a nyní jsem se pustil do této hry. Procházíte téměř stovku levelů, snažíte se dosáhnout co nejlepšího času a získu co nejlepší medaile (bronze, silver, gold, Ace).

Narozdíl od Bzzzt, což je jakoby 2D plošinovka se Neon White hraje z pohledu první osoby, ale jinak je to velmi podobné. Postupem času získáte několik zbraní/skillů, které musíte využít k zabití všech démonů v levelu a dosažení východu. Zajímavé je že každou zbraň získáte na kartičce, např. základní pistole má pár nábojů, které když vystřílíte, karta se zbraní zmizí a musíte získat jinou, ale zároveň se tato karta využívá k vyššímu skoku, takže se postupně musíte naučit, že třeba čtyřmi výstřely musím zabít dva nepřátele a poslední náboj nevyužít, ale nechat si ho ke skoku, protože jinak nemohu v levelu pokračovat. Karet zbraní je asi pět a skilly jsou již zmíněný skok, dlouhý dash dopředu, dash dolů, přitahovací hák a ke konci i dash jakýmkoliv směrem. Pravá zábava začíná, když musíte několik těchto skillů přesně kombinovat k postupu levelem. Pomocí klasické metody pokus/omyl si pomalu vrýváme do paměti cestu k východu, tady můžu skočit normálně, tady potřebuju vyšší skok, tady napřed trefit dva démony a pak dash a když dosáhneme východu na jenom zlatou medaili tak znova a rychleji k dosažení lepšího času.

Hra je postavena na této čisté hratelnosti, ale má aby se neřeklo i jakýsi příběh (zobrazovaný anime dialogy), kdy v nebi jsou mrtví lidé Neoni (naše postava je White, je tam pár NPC Yellow, Red, atd.), kteří musí vyčistit démony, aby jim bylo umožněno v nebi zůstat. Po dohrání levelu je možné se vrátit a sbírat dárky, které pak můžeme dávat ostatním charakterům a rozvíjet s nimi vztahy jak je to běžné v JRPG, ale tato část hry je zbytečná a jenom zdržuje od toho hlavního. Grafika je jednoduchá a dostačující, kdy kromě dráhy k východu Vás nic kolem nerozptyluje a je to naprosto dostačující pro tento typ hry. Hudba je správně svižná, ale nic co bych poslouchal i mimo hru.

Hlavní část hry je hodně zábavná, nemám problém opakovat level padesátkrát pro dosažení lepšího času, levely trvají většinou od 30 sekund do minuty, takže to není zase tak obtížné si vpálit do mozku přesný postup úrovní. Pokud máte rádi tento typ her, jednoznačně doporučuji.

Všechny postavy i hlavní hrdina mají v dialozích masky, proto hru zařazuji do herní výzvy kategorie 10. Pod maskou v základní variantě.
+10

Afterimage

ActualPigeon5ActualPigeon5
Dohráno
  • XboxX/S 65
Je možná zbytečné psát komentář k této hře, protože po dohrání naprosto souhlasím s jediným komentářem, který tady je od uživatele boovol. Afterimage je na první pohled klasická pěkná metroidvania v japonském grafickém stylu podobná Ender Lilies: Quietus of the Knights nebo Bloodstained: Ritual of the Night.

Tvůrci měli obrovské množství nápadů, které se rozhodli do hry nacpat všechny a je to jak pejsek a kočička když pekli dort. Když tam nahážeš všechno, tak se z toho ve finále posereš. Slyšel jsem x případů, kdy vývojáři z finančních, časových nebo jiných důvodů své hry osekávali a nakonec uznali, že to bylo k dobru a vznikla lepší hra. Tady nikdo takový nebyl a tak hromadili jeden nápad za druhým.

Nejprve co se mi na hře líbilo. V první řadě moc pěkná grafika, pěkné různorodé lokace, velká spousta nepřátel, ke kterým se muselo přistupovat různými způsoby (bohužel to neplatilo pro bossy, kteří mi přišly spíš jednotvárnější). Dobrý nápad, že když si z x druhů sbíratelných surovin necháte uvařit jídlo u NPC, tak kromě toho, že jídlo např. léči 20 životů, přidá na pár minut sílu atd. (funguje to normálně jako lektvar nebo heal) tak při první konzumaci přidá natrvalo kousek do síly, hit pointů nebo skill pointy, což je pěkná odměna, aby měl hráč snahu vyrobit si každý pokrm alespoň jednou. Soubojový systém byl OK, ale nijak zapamatovatelný, prostě standard.

Co naopak bylo navíc:
- naprosto zbytečný přebujelý skill tree jak z nějakého menšího path of exile
- naprosto zbytečné množství zbraní (stačil by jeden meč, jeden bič, jeden greatsword, jedny double blady), ale tady je od každého deset druhů. Vzpoměl jsem si na Hollow Knight nebo Sekiro, kde máte jednu zbraň, kterou vás nechají třikrát za hru vylepšit a bohatě to stačí (když vývojáři vytvoří fantasticky fungující souboják), ne tady neustále měnit zbraně, protože mají o pár procent lepší útok
- dlouhou dobu jsem se pohyboval po klasické metroidvania mapě a najednou jsem přišel do lokace, která byla jako kousek world mapy ze starých JRPG, kde jsem přejížděl mezi lokacemi na loďce a tyto se pak do mapy nezakreslovaly, takže jsem pak ztratil přehled, kde se vylodím, když jsem někde zakotvil. Úplně zbytečná mechanika.
- autoři zřejmě chtěli vytvořit hru na desítky hodin a tak je každá z asi dvaceti lokací příliš velká
- když jsem občas objevil nějakou obtížnější skákačkovou pasáž, tak odměna na konci mě obvykle zklamala, většinou další zbraň do sbírky, kterou jsem většinou ani nepoužil

Kdyby tvůrci raději místo kupení dalších a dalších mechanik hru osekali na půlku, vyťukali souboje s bossy, aby byly aspoň trochu odlišné a mohl bych si po týdnu na některý z nich vzpomenout, bylo by to určitě ku prospěchu věci. Takhle vlastně nevím komu hru doporučit. Existuje padesát lepších metroidvanií. Hra má dost nízkou obtížnost, tak možná pro hráče co se bojí výzvy u drsnějších her nebo ti co preferují poměr cena - délka hry. Ale pro ostatní je to podle mě jen ztráta času.
+9

The Grinch: Christmas Adventures

ActualPigeon5ActualPigeon5
  • XboxX/S 65
Hru jsem zahlédl při listování game passem a protože mám moc rád film s Grinch s Jimem Carreym, tak jsem se rozhodl dát hře po Vánocích šanci.

Jedná se o skákačku, kde s Grinchem a věrným psem Maxem škodíme lidem, připravujícím se na oslavu Vánoc. Hra má 3 lokace po šesti levelech, ale všechny jsou tak nějak stejné, venku je prostě sníh a občas jdeme (Hary) do baráku, abychom ukradli dárky a kousky puzzle skládaček. Za kompletování skládaček dostaneme buď kosmetiku (Santovo oblečení), ale hlavně vylepšení, které jsou nezbytné v dalších levelech (jetpack, double jump, lano).

Ve hře jsou různí nepřátelé, ve venkovním prostředí pavouci, ponožky na dárky, netopýři, dřevění vojáčci, ale všichni se likvidují stejně, skokem na ně jako v Super Mariovi a v domech Kdovíků jsou nepřekvapivě Kdovíci, kteří se Vám snaží obejmutím zabránit v krádeži dárků (tyto nelze bohužel zabíjet, ale pouze se jim vyhýbat). Hra je velmi lehká a určená pro děti nebo pro rodiče s dětmi (pokud je dítě malé a nezvládá hru, může rodič za Grinche řešit překážky a dítě si tam může kolem pobíhat a ovládat psa Maxe).

Grinch: Christmas Adventure je docela krátká, asi čtyřhodinová jednoduchá hra, kterou nelze doporučit nikomu jinému než malým dětem nebo rodičům s dětmi, nenabízí žádnou výzvu pro jakkoliv pokročilejšího hráče, ale je to pěkná pocta knize a filmu a pokud Vás přepadne vánoční nálada, tak Vás bude bavit.

PS: protože nejsem schopen dokončit ani každoroční herní výzvu, tak jsem si letos dal předsevzetí dokončit nějakým způsobem i deset let starou herní výzvu 2016 a tam mi Grinch zapadl do kategorie 5. Dohrej hru za jediný den.
+10

Hollow Knight: Silksong

ActualPigeon5ActualPigeon5
Dohráno
  • XboxX/S 95
Patřil jsem k té skupině hráčů, kteří trpělivě těch víc než sedm let čekali na pokračování Hollow Knighta, kterého považuju za top 3 metroidvanie a společně s Orim byl vlastně hrou, která mě seznámila a následně pohltila závislostí na tomto žánru. Po těch letech slibů a odkladů jsem byl přesvědčen, že vývojáři jsou v problémech, že prostě ta hra není dobrá, nefunguje a proto ji stále posouvají dále a dále na další roky. Takže když v srpnu ukázali trailer s datem vydání na začátku září 2025, už tam nebylo to naprosté nadšení, ale spíš jsem doufal, ať to dopadne aspoň slušně.

Málokdy hraju hry v den vydání, ale tady jsem okamžitě naskočil a snažil jsem se vyhnout během prvních dní po releasu všem recenzím (naštěstí to autoři nikomu nedali dřív, což taky trochu budilo podezření) a spoilerům na youtube. Ihned po několika prvních hodinách v úvodní zelené, v podstatě ještě mírumilovné oblasti jsem viděl, že tvůrci prostě jenom nebyli nijak tlačeni vydavatelem nebo rozpočtem a mohli si hru vytvářet jak dlouho chtěli a podle svých představ.

Hned v této první lokaci je vidět (logicky) obrovský posun v grafice, kdy jdete kolem obrovského hejna brouků/ptáků, vyplašíte je a oni odletí do slunečního světla. Je to scéna, kterou si pamatuju doteď. Grafika je mnohem detailnější a všechny se mnohem víc "hýbe" než v minulém díle.

Všechny lokace a většinu bossfightů dokresluje opět fantastický soundtrack již prověřeného Christophera Larkina a KCD 2 i Expedice jsou podle mě v letošním žebříčku herní hudby až za tímto kouskem.

Hlavní hrdinka Hornet je známá jako soupeř z minulé hry, takže pokud si vzpomenete na souboje s ní a jaké měla pohyby a skilly, tak většinu z nich získáte postupně i zde a souboj je tak kromě klasiky jump, dash, double jump , útok dolů apod. doplněn o tyto její schopnosti, jako hod její zbraní Needle, Thread Storm, vhodný proti většímu množství nepřátel zároveň a mnoho dalších. Už to rozvíjí soubojový systém výrazně víc než boje v Hollow Knightovi, ale Cherry Team se tady nezastavil a sype další nápady. Hornet může být vybavena mnoha druhy zbraní, za které utrácí měnu Shard (stejné jako byly v Sekiru šurikeny, sekera proti štítům a další). Navíc postupně otevřete kolem pěti bojových stylů Crestů, kdy kromě toho, že máte rychlejší útoky kratší zbraní, nebo opačně pomalejší, ale s delším dosahem, také máte různé možnosti při léčení. Každý Crest má také specifický skok dolů (známé pogo skoky z minulé hry), některý přímo dolů, některé diagonálně. Tyto skoky se využívají kromě útoků hlavně při skákacích pasážích, kdy po různých květinách a jiných překážkách musíte někam vyskákat a v situaci kdy máte pouze šikmý skok dolů na začátku hry pro mě byly tyto pasáže peklem.

Jedinou výtku mám až k brutální obtížnosti, až jde o souboje nebo i výše zmíněné skákací pasáže. Většina nejen bossů, ale větších soupeřů dává již od začátku hry damage za dva životy, což s počátečními pěti životy dává mnohem menší prostor pro chyby a v mnoha situacích jsem si říkal, že už si vývojáři opravdu užívali vymýšlet jak ještě víc sadisticky mučit hráče. Další překážkou je nedostatek peněz ve hře, kdy klasicky po smrti peníze ztratíte a pokud se nevrátíte k místu vaší smrti, tak při dalším konci o ně nadobro přijdete. Je pak velmi obtížné se dostat přes nějakou velmi náročnou pasáž a na konci zjistit, že nemám dost peněz na otevření lavičky/checkpointu. Hra je opravdu naprosto nekompromisní a pro nováčky to prostě mohou být momenty, kdy hru vzdají.

Já jsem si ale hru maximálně užil, od vydání do asi poloviny listopadu jsem tam natočil přes 150 hodin, byla to moje nejvíc hraná hra loňského roku. I když pak už mě únava dohnala a dokončil jsem hru pouze na základní konec. Ale nikdy jsem nepřemýšlel, že ji vzdám u nějakého bossfightu, i když jsem se u některých zasekl na opravdu dlouhou dobu několika hodin. Stále jsem zastáncem toho, aby tyto specifické hry neměly volbu obtížnosti, protože vím, že jsem slabý člověk se slabou vůli a po nižší obtížnosti bych dřív nebo později rozhodně sáhnul. Rozhodně se ke hře vrátím s již nabytými zkušenostmi, až vydají nějakou kompletní edici, zatím je slíbeno jedno DLC.

PS: Když se teď v diskuzi komentuje téma AI při psání komentářů a profilů zde na databázi, vzal jsem tento celý text, dal ho do free verze ChatGPT a výsledné úpravy, které jsem dostal na první dobrou asi za pět sekund byly takové hezčí, učesanější a "profesionálnější". Ale pak sem si řekl, že to primárně stejně píšu pro sebe a nechal jsem původní neotesaný text od mě jakožto slohového amatéra.
+10

Jötunnslayer: Hordes of Hel

ActualPigeon5ActualPigeon5
Dohráno
  • XboxX/S 70
Jotunnslayer je zástupce žánru, který nejvíc proslavil Vampire Survivors . Já jsem si tento typ roguelite her hodně oblíbil a např. v roce 2024 bylo mou nejhranější hrou vůbec Brotato .

Slovenský Jotunnslayer na první pohled zaujme moc pěknou grafikou. Narozdíl od zbytku žánru, který je většinou v pixelartu, vypadá spíš jako levnější, ale pořád velmi hezké Diablo. Efekty všech možných kouzel vypadají skvěle a je zábava sledovat, když vaše postava sype sekundu co sekundu ohnivá, mrazivá, vodní a další kouzla.

Hra vychází z vikingské mytologie, šestice postav využívá vždy 2 aktivní kouzla povolání a tři kouzla bohů (Odin, Thor, Sindri, Loki, Freya a další) k cestě přes několik světů až do závěrečného Helheimu. Podle obtížnosti trvá hra od deseti do dvaceti minut, postavou tedy pouze chodíte a volíte kouzla, spouštění kouzel je automatické, sbíráte mince (na odemykání dalších skillů postav a bohů) v prostředí i plněním vedlejších úkolů a na konci porazíte bosse daného světa.

Hlavní problém hry pro mě byla příliš malá variabilita postav, za všechny se hrálo skoro stejně s tím, že božská kouzla jsou stejná pro všechny postavy tak jednotlivé runy vypadaly úplně stejně. Ani náhodou se to nedá srovnat např. právě s Brotatem, kde je přes 60 postav a skoro každá je výrazně odlišná.

Dalším nedostatkem byla příliš nízká obtížnost, i když sem postupně odemkl všechny a poslední se jmenovala myslím Šílená, tak jsem s jejím dokončením neměl žádné problémy.

Hru tak můžu doporučit spíše milovníkům žánru v nějaké slevě, nic moc nového nepřináší a jejím jediným kladem je hezká grafika.
+10

Immortals Fenyx Rising

ActualPigeon5ActualPigeon5
Dohráno
  • XboxX/S 85
Po dlouhé době jsem si zapnul nějakou klasickou open world hru s mapou plnou otazníčků, truhel a dalších vedlejších úkolů. Oproti hrám Far Cry a Assasins Creed série zde není řešena drtivá většina úkolů soubojem, ale nějakým drobným nebo složitějším logickým puzzlem. Z tohoto důvodu je hra hanlivě označována za vykrádačku moderních Zeld od Nintenda.

Souboják je jednoduchý - slabý útok, silný útok. střelecký útok a úskok plus pak nějaké božské skilly. Pokud poctivě levelujete zbraně tak není na normální obtížnost souboj žádnou výzvou a v podstatě je nezajímavý, bossové jsou nenápadití a později už je řešíte velmi rychle na několik ran.

Naopak druhá složka hry - objevování a řešení puzzlů mě strašně bavilo od začátku do konce. Jsou zde střelecké výzvy, běžecké výzvy, skládačky, jámy Tartaru a větší puzzly se Souhvězdími.

Jámy Tartaru jsou v podstatě to stejné jako Shriny v Zeldě. Vstoupíte do jámy na mapě a spadnete do různě velkých otevřených místností, kde je potřeba projít na konec pomocí několika různých variant úkolů - buď jednoduše vymlátit místnost od monster, dopravit předmět do zámku (dovalit kouli, zatížit plošinky různě těžkými bednami) nebo proletět pomocí křídel na místo určení. Těchto jam je opravdu hodně s postupně se zvyšující obtížností. Nejzábavnější pro mě byly puzzly se souhvězdími, kdy na jednom místě musíte splnit pět až šest úkolů k odemčení souhvězdí. Těch bylo zhruba deset a byly velmi dobře vymyšlené a nadesignované.

Grafika je pěkně kreslená a barevná v několika různých prostředích, rádoby vtipný příběh o osvobozování bohů mě po chvilce přestal zajímat a dál mě táhlo jenom objevování a kompletování puzzlů.

Je to příjemná změna od klasických Assasinů a podobných open worldů, kde se dopředu posunujete v podstatě pouze bojem a pro každého, kdo je již touto šablonou unavený, ale chtěl by si zahrát open world, může Fenyx doporučit.
+12

WUCHANG: Fallen Feathers

SmidraSmidra
Dohráno
  • XboxX/S 80
Co mají společného Wuchang: Fallen Feathers a The First Berserker: Khazan? Jsou to soulsovky z Asie a… počkat. Tohle už tady bylo. Tak znovu a lépe.

Wuchang: Fallen Feathers je soulsovka jako řemen. Původně mě tato hra vůbec nezajímala, ale po zakoupení Xboxu Series S (a hodně rychlé výměně za Series X) jsem jí díky Game Passu dal šanci. Zase jsem překonal strach ze hry, která staví na parry, hrdinka nemá štít, bossové jsou hodně agilní, není moc prostoru se přelevelovat a pomocníky na bosse si můžeš přivolat jen výjimečně. Prostě zahodit zvyky z Elden Ringu a série Dark Souls a dostat se do módu — řekněme tomu pracovně — Bloodborne.

Začátek hry je vlastně tutoriál, který vysvětlí základní mechaniky. Je to však jen základ a pro hlubší pochopení systému zbraní, skillů a magie je nutné studovat popisy, popřípadě kodex v menu hry. Mně v pochopení všech těchto věcí hodně pomohl — a opět tady budu promovat — YouTube kanál Matewick, kde jsem si zpětně procházel videa míst, která jsem už navštívil, a dost mi to pomohlo se zvládnutím celého konceptu skillů, magie a taky s výběrem zbraní na bosse. O tom dále.

Všechny nápovědy můžou být napsané zlatým písmem na nejdražším papíru nebo natočené ve 4K v Dolby Vision, ale ovladač má v ruce hráč a buď to dáš, nebo mrštíš ovladačem o stěnu a jdeš si (s druhým ovladačem, pochopitelně) zahrát Death Stranding 2 na nejnižší obtížnost. Není to naštěstí tak hrozné, jak píšu. Hra tě nenápadně vede k tomu, aby sis zbraně měnil, a před jedním bossem ti vyloženě připomene/naučí mechaniku parry. Už jsem se zmiňoval, že jsem nedohrál Sekiro?

K té změně zbraní si hned řekneme základní a skvělou mechaniku hry. Postava se nevyvíjí rozdělováním bodů do vlastností a skillů, ale výběrem zbraně a následným skládáním buildu ve stromě dovedností přímo pro konkrétní typ zbraně. Ten můžeš (a občas, pro vlastní dobro, musíš) kdykoliv u svatyně celý změnit. Zbraně se tedy nelevelují jako v souls hrách — sbíráš materiál a vylepšuješ konkrétní zbraň — ale v rámci skill tree pro jeden typ zbraně si obsazuješ nody a máš tedy vždy jakýkoliv long sword například na +3. Ostatní druhy zbraní jsou na základním levelu, dokud jim nepřidělíš body v příslušném stromu dovedností.

Zdejší ekvivalent duší je Red Mercury. Ty samozřejmě sbíráš a ztrácíš jako v jiných soulsovkách, ale po získání levelu je u svatyně pouze investuješ do Red Mercury Essence a těmi pak obsazuješ jednotlivé nody ve stromě dovedností. Strom dovedností má 6 větví, z nichž 5 je určených pro zbraně a jejich skilly a jedna větev je pro využívání Skyborn Might (mana). U svatyně dále upravuješ build pomocí Temperance (něco jako módy do zbraní) a Discipline Skills, které upravují dodatečné skilly u zbraní. Další mechanika je Benediction, což jsou sloty ve zbrani, do kterých si hráč dává pasivní vylepšení na +damage, rychlejší regeneraci staminy, lepší block/clash, Skyborn Might boosty nebo status efekty atd. Vše je možno kdykoliv vyměnit do jiné zbraně.

Skyborn Might je mana, která je ve formě pírek, jež se nabíjejí v závislosti na vybrané zbrani a vybraném skillu — například long sword generuje 1 Skyborn Might při druhém útoku v kombu. Skyborn Might generuje i například perfect dodge. Skilly a kouzla poté spotřebují 1 až 5 pírek. Zní to dost složitě a bez pořádného prostudování, nebo pomoci na YouTube, je tato mechanika dost náročná na pochopení. Myslím, že hodně hráčů vůbec nevyužije potenciál, který skilly jednotlivých zbraní v kombinaci se Skyborn Might nabízejí.

Máme tedy správnou zbraň, vybrané skilly, nastavené Temperance a Benediction a nezbývá než se vydat najít svou sestru Bai Yu. Hra je rozdělena na 5 aktů, během kterých musí Wuchang porazit spoustu bossů, potká NPC, která může zachraňovat nebo — jako já — špatným výběrem dialogu poslat na věčnost. Zdejší svět je stižen kletbou Feathering, kdy se postupně lidé mění na ptáky, a Wuchang této kletbě vzdoruje. Feathering se na hráčce projevuje postupným nárůstem Madness — je více zranitelná, ale získává zase více zkušeností. Já jsem se této mechanice vyhýbal a Madness se snažil vždy resetovat zabitím svého inner demona po smrti nebo zabíjením feathered nepřátel.

Equip postavy je v zásadě kopírka DS a podobných her. Ze standardních nepřátel padají části zbroje. Z bossů padají relikvie, které umožní u obchodníka pořídit jejich sety. Na různé situace se hodí jiný set a určitě se vyplatí měnit equip podle lokace a nepřátel. Ve hře není equip load, takže těžká brnění lze používat bez omezení, ale každé pro má svá proti.

Nepřátelé se liší dle navštívené oblasti. Lidští bojovníci a jejich variace v chrámech, různí mutanti v podzemí a pak dále po světě jejich varianty. Většina je hodně agilní a boj vyžaduje rychlé reakce. Já jsem odehrál velkou část hry s long swordem a stačil mi blok, dodge a u jednoho bosse parry. Na výběr je dále sekera, dva meče, kopí a krátký meč pro vyloženě magic build. Long sword se hodil na většinu situací. Sekeru jsem ve třetí kapitole docela dlouho používal. Dual sword mi z jednoho bosse udělal vyloženě pohodové setkání. O tom, že jsem šel na tohoto bosse původně s long swordem, musela vědět polovina naší ulice. Holt se moc nedařilo.

Co se týče obtížnosti hry, tak mi přišla těžší než třeba nedávno dohraný Khazan. Průchod lokacemi mezi checkpointy byl docela v pohodě, ale určitě jsem musel více pokusů u některých bossů opakovat. Jedna šikovná paní mi dávala tak zabrat, že jsem nevěřil, že budu ve hře pokračovat. Finální boss byl naproti tomu jeden z těch lehčích. Na bossy se bylo třeba připravit výběrem správné zbraně a armoru kvůli resistencím. Vyloženě nefér boss fight jsem nezažil, ale náročnost byla u některých fakt hodně vysoká.

Graficky je hra ok. Na Xboxu X se mi ale zdála plynulost horší než u Khazana, který také jede na Unreal Enginu 5. Hlavně mě štvalo občasné škubání (stuttering) obrazu. Hratelnost to ale naštěstí neovlivnilo. Hudba je správně monumentální, jak už to u souls her bývá, a finální úroveň je doprovázena asi nejlepší skladbou ve hře.

Na pažbě mé souls zbraně mám další zářez. I když není ten zářez tak hluboký jako třeba u Khazana (ten má 95 %), tak si hra zaslouží pozornost každého souls fandy. Pokud bude stále v Game Passu, za vyzkoušení určitě stojí! Třeba hra chytne ostatní stejně jako mě. Umírání zdar!

Pro: náročný, ale férový souboják, skvělý systém budování postavy, možnost kdykoliv respecnout skilly, hra je v game passu

Proti: složité mechaniky, nemožnost si uložit skilly pro vybranou zbraň, občasné škubání obrazu

+5

The First Berserker: Khazan

SmidraSmidra
Dohráno
  • XboxX/S 95
Co mají společného Wuchang: Fallen Feathers a The First Berserker: Khazan? Jsou to soulsovky z Asie, všechny jsem dohrál, na databázi her se o nich moc nediskutuje a jsou výborné! Každá se může úplně klidně pyšnit titulem nejlepší soulslike hra. Samozřejmě k nim patří i Lies of P, kdyby někomu zmínka chyběla.

Maturitní slohovku jsem psal před mnoha lety, tak už jsem vyšel ze cviku a tahle recenze nebude žádné velké literární dílo. Khazan tady má jen jednu recenzi a podle mě je to škoda. Proto jsem se rozhodl oživit diskuzi a snad tato recenze některé nerozhodné a unavené souls hráče přesvědčí dát hře šanci.

Dohrál jsem spoustu soulsovek. Dokonce jsem pokořil Bloodborne i s datadiskem. Velký rest mám ale vůči panu Miyazakimu, protože mi chybí pokořit Sekiro. Vzdal jsem to po Lady Butterfly, kterou jsem sice dal, ale Genichiro byl nad mé síly. O Khazanovi se psalo jako o mixu Sekira a Dark Souls, a proto mě tato hra nejprve vůbec nezajímala. Pak jsem zkusil demo, pročetl recenze, poslechl názory na YouTube, vyměnil Xbox S za X, dohrál Wuchang a Code Vein a dostal chuť na další trýznění mého nervového systému a také karpálních tunelů. Nu, nelituji. Po 72 hodinách mám hotovo na true ending.

Wuchang a Khazan mají jednu věc společnou, a to je možnost resetovat kdykoliv strom dovedností. Staty (str, vit atd.) jde resetovat taky, ale u Khazana na to hráč potřebuje item, který je naštěstí možno koupit, a za mě je ho dostatek. Tím podobnost do velké míry končí a každá hra si s formulí souls jde vlastní cestou.

Khazan je hra rozdělená na kapitoly a lokace, které se postupně odemykají v Crevice, což je takový Nexus, odkud se hráč vydává na hlavní a vedlejší mise. Postupně se mu tady objevují NPC, kovář a obchodníci. Doporučuji plnit úplně všechny mise. Nejen kvůli expům, ale hlavně kvůli receptům pro kováře a sběratelským předmětům (Jarlingy a Souls Stony). Do navštívených oblastí se může hráč kdykoliv vracet a před misí ví, kolik sběratelských předmětů už našel a kolik mu jich ještě chybí. Ty slouží k nákupu u zvláštního obchodníka a Souls Stone vylepšuje množství HP pro léčivé lahvičky.

Khazan se může specializovat pouze na 3 druhy zbraní – double weapons, greatsword a spear. Není to málo, řekne si nejeden hráč, a já hned odpovím, že vůbec. Hrál jsem s greatswordem a hra má unikátní mechaniku, kdy si hráč výbavou a zvolenými skilly vytváří svůj bojový styl. Asi bude existovat ideální kombinace, kterou jsem si našel i já, ale variabilita je docela velká. Každý kus equipu má své statistiky a setové vybavení, které je určené pro určitý typ zbraně, má vlastní skilly, které právě doplňují nebo úplně překopávají styl boje se zbraní. Hra je docela náročná ohledně ovládání kombinací schopností - LT + X, LT + A atd. a ten prstoklad byl občas hodně divoký. Naštěstí se všechny možnosti otevírají postupně, takže si člověk na ovládání zvykne a na konci je nezastavitelná mašina, která dává parry, uhýbá (brink dodge) a zasazuje charged útoky, které ničí staminu a následně ubírají hodně HP pomocí brutal attacku.

Boj je hodně rytmický, náročný na svalovou paměť, ale férový. Správné načasování parry, dodge a brutal attack si poradí s běžným mobem i s vedlejšími a hlavními bossy. Ve hře je i mechanika na statové poškození – flame, poison, plague, chaos atd. Rezisty řeší změna equipu. Je skvělé, že boss arény jsou blízko checkpointů, a hlavně – a za to jsem hru miloval – po smrti se lacrima (duše) objeví před arénou. Takže se jde do souboje bez rizika a navíc, za každý neúspěšný pokus dostane hráč lacrimu v poměru k tomu, kolik HP bossovi před smrtí sebral. Já jsem starší člověk, hru jsem hrál na obtížnost normal a s jednou výjimkou jsem každého bosse dal na pár pokusů. Občas vyšel i první pokus. Možnost snížení obtížnosti jsem po marném úsilí použil jen jednou a poté se vrátil k normálu a tak jsem hru dohrál. Nevím, jak moc jednotlivé opravy hru zjednodušily, ale mně obtížnost sedla tak akorát a zařadil bych ji po bok Wuchangu a Elden Ringu.

Co se týče vybavení, tak hra motivuje hráče vracet se do prozkoumaných lokací a farmit materiály pro výrobu potřebného vybavení. Ano, i hlavní bosse je možno znovu zkoušet a z jejich lootu pak vyrábět setové vybavení. Já jsem nakonec skončil u dvou setů brnění a jednoho setu meče s prstenem a náhrdelníkem. Ten pocit, kdy se bosse naučíš a dáváš ho 5× za sebou, abys měl materiál na celý set, je k nezaplacení.

Grafika je stylová a cel-shade postavy nemusí sednout každému. Mně se stylizace líbila. Prostředí není úplně variabilní, kdy převažují hrady a chrámy. Občas se objeví bažiny a vyloženě depresivní lokace pro arachnofobiky, jako jsem já. Mně tenhle tón hry ale sedl a ve spojení s příběhem to utváří velmi dobrý celek. Co se týče příběhu, tak ten je vyprávěn standardně a důležité momenty doprovází krásné 2D animace.

Hrál jsem v režimu performance na Xboxu Series X a hra jela úplně v pohodě. Tady si vývojáři Unreal Enginu 5 pohlídali a hra je bez problémů hratelná. Hudba sedí skvěle k náladě hry a u jednoho bosse je vyloženě nádherná.

Závěrem jen řeknu to, že patřím taky k částečně unaveným a přejedeným hráčům souls her. Když si ale člověk dá pauzu a vybere si poté správně, tak s touhle hrou (a Wuchangem) nešlápne vedle. Každá si jde svým směrem a i přes vysokou obtížnost nabízí hráčům nové mechaniky, které se snaží ulehčit hru a otevřít tento super žánr i novým hráčům. Úplně mě udivilo, když jsem po závěrečných titulcích zjistil, že mám ve hře přes 70 hodin. Jděte do toho. Ta hra si to zaslouží!

Pro: hratelnost, equip, boj, grafika, možnost zvolit si obtížnost, bossové, hudba, příběh

Proti: opakování lokací, které je ale pochopitelné

+6

Goodnight Universe

FritolFritol
Dohráno
  • XboxX/S 95
Letos jsem napsal jeden jediný komentář, a to dokonce již v únoru, takže je to pěkná doba. Asi můj nejméně "plodný" rok na Databázi a v jiných zdejších aktivitách to nebude lepší. Čas to zachránit! Alespoň jeden komentář k něčemu, co nejen zdejším hráčům nejspíš uniklo, ale v mých očích si to zaslouží pozornost všech, kdo mají rádi příběhově orientované tituly, neotřelé sci-fi a špetku té "heartwarming" atmosféry skrz herní tituly.

V Goodnight Universe se ujmete šesti měsíčního dítěte. Tedy ne tak docela. Je to těžko vysvětlit bez spoilerů, takže se tvařme pro účely komentáře, že hrajete za batole a tohle batole nám z jeho dospělého pohledu vypráví svůj úžasný příběh nejen o sobě, ale také o své povedené rodince. Věčně vytíženého otce budujícího byznys, který vám pustí telku a jde si hledět svýho, vystresované matky, která ječí po otci, že vás nechal samotného, a pubertální ségry s geniálním mozkem věnující více času své kytaře a nerdství než vám. Celou rodinku pak uzavírá značně letargický pejsek a vzpomínky na podivného dědu. Zní to docela běžně, což? Asi i je, tedy až do doby, než se o vás dozví jedna zlá korporace a chce vás zkoumat. Pak se rozjíždí kolotoč událostí, které běžné batole a jeho rodina asi nechtějí zažívat.

V popisu se totiž dozvíte, že ovládáte telekinezi a telepatii. A kolem toho se točí i veškerý minimalistický gameplay. V podstatě jde totiž spíše o interaktivní film, kde občas pohnete s předměty a vyřešíte lehký puzzle nebo se snažíte komunikovat s postavami. Na rovinu lépe uděláte, pokud se vnitřně nastavíte tak, že jdete sledovat film, nikoliv hrát. K tomu je uzpůsobeno i ovládání pomocí webkamery, díky čemuž vám vlastně stačí mít jen obličej. Mě se to na Xboxu však netýkalo, tudíž můžete být klidní, pokud jím nedisponujete, s gamepadem to jde také.

Síla celé hry tak tkví ve skvělém vyprávění, originalitě námětu, výborné hudbě a dabingu a příjemném mixu sci-fi tematiky a rodinných otázek. Sice jsem vám příběh moc nepřiblížil, ale bez lhaní či spoilerů to bohužel nejde. Jen až titul někdy uvidíte ve slevě či bundlu a jste milovníky narativních adventur, tak si na mě vzpomeňte. Nebudete litovat. Ostatně Overwhelmingly Positive hodnocení na Steamu mluví za vše.
+16

Battlefield Hardline

borac555borac555
Dohráno
  • XboxX/S 75
Tenhle spinoff k hlavní sérii má docela zvláštní volbu zasazení a to, že hrajete za policajta. Kampaň není tak akční jak bývá zvykem, ale ani mi to nevadilo. Je tu sice jednouchá, ale zajímává mechanika zatýkaní zločinců, kdy když se ze zadu přiblížíte k nepřátelům můžete je zatknout a poutama a omráčit. Ve hře se hezky střídají různé prostředí. Co se mi hodně líbílo, že ve hře je poměrně dost cutscen. Příběh není kdovíjaký, ale je to fajn béčkový policejní story. Gun play ujde. Není nějak moc extra zpracovaný, ale necítil jsem během hraní, že by mi na něm nic extra vadilo. Celkově je tenhle díl zajímavá změna, která sice nesedne každému, ale pokud máte rádi policejní filmy tak tohle je fajn zážitek.

Pro: Změna zasazení, přiběhovost, mechanika zatykání, různorodost levelů, správná bečkovost příběhu

Proti: Nějakých mechanik v rámci jiného zasezeni by mohlo být více,, pro někoho je tohle možná něco, co by asi od battlefildu nechtěl

+8

Killer Instinct

borac555borac555
Dohráno
  • XboxX/S 70
Hra vyniká v tom, co je pro takovou arénovou bojovku asi nejdůležitější a to v zábavnosti a unikátnosti samotného combatu. Nejblíže by šel popsat jako kombinace stylu street fighteru a marvel vs capcom. V praxi je to silne přístupna a adrenalinová jízda. Největší problémem hry je zpracovaní režimů. Je tady něco jako takový story (hodně v uvozovkách) režim, zakončený nějakým pokusem o cutscenu, která je dělaná v enginu hry a působí strašně lacině spíš až směšně. Navíc s tak třetinou bojovníku, kteří byli do hry přidaný později tento režim nelze hrát. Je tu i takový single režim, kde si vyberete 3 bojovníky, které máte k dispozici pro bojové mise, léčíte je itemy, dáváte jim získávané power upy. Upřímně tento režim působí, jako rychle splácaná kravina, která pro je fanoušky takových her zcela neuspokojivá. Co naopak musím pochválit je vizuální styl, který je v takovém komiksovém duchu a vypadá nádherně. Hratelně je hra silně zábavná a hru bohužel sráží nedostatek a kvalita zpracovaní herních režimu. Škoda.

Pro: Zábavný a poměrně unikátní combat, různorodost bojovníků a map, soundtrack, graficky styl

Proti: Nepovede zpracovaní režimů, režimu je i málo, s některýma postavama nelze hrát story režim

+1

Disco Elysium

AZbestAZbest
Dohráno
  • XboxX/S 75
Herní výzva 2025 – 7. "Bdím, či spím?" (Hardcore) - Dohraj hru, která se alespoň část herní doby odehrává ve snu nebo noční můře.

Disco Elysium. Najdlhšia hra akú som kedy čítal. Alebo najdlhšia knižka akú som kedy hral?

Tiež sa vám občas stáva, že vám napadne nejaké slovíčko v angličtine a neviete si spomenúť na ekvivalent v rodnom jazyku? To slovo, ktoré sa mi pri hraní Disco Elysium dralo z úst niekoľko krát, bolo "pretentious". Interpretácií je, zdá sa, viacero, ale najviac sa mi páči táto: "Domýšlivý, namyšlený, snobský: Týká se lidí, kteří se chovají, jako by byli lepší než ostatní." V diskusií padlo upozornenie, že sa jedná o "hru s jednou z najhorších komunít", takže do toho nebudem vŕtať viac ako treba. Každopádne, potrebujem vysvetliť problém, ktorý zrazil moje hodnotenie tohto inak veľmi unikátneho herného počinu.

Povedané jednoducho, ku každému jednému parádnemu dialógu (The Pigs, Ruby, Klaasje Amandou, Egg Head, "Mexican standoff", ...) možno nájsť jeden priemerný, a jeden, pri ktorom som sa išiel unudiť k smrti (rozpravy o phasmidoch, Easy Leo, The Dicemaker, Joyce Messier, starci hrajúci pétanque, ...). To nie je dobrý pomer. Zvlášť keď dialógy tvoria 95% hernej náplne. Možno mi to tak prišlo kvôli dlhej stopáži, resp. kvôli príliš "košatému" dialógovému stromu. Ja viem, ja viem, som detektív, takže sa najprv potrebujem vykecávať o nezmysloch, aby som vedel odhadnúť charakter človeka a pri podstatných veciach ho potom šikovne zmanipuloval na základe zistených informácií. Ja ale tiež mám svoju mieru pri nekonečnom čítaní fiktívnej histórie fiktívnych krajín. Pri rozpravách o fašizme, komunizme, voľnom trhu, epistemológií a náhodných encyklopedických faktoch. Ešte dodám, že ma trochu sklamal aj záver, resp. vyústenie mojej investigatívnej práce.

Prejdime však k tomu pozitívnemu. Musím povedať, že už dávno som sa tak nezžil s hlavnou postavou ako práve tu. Na začiatku hry som si schválne zvolil také skilly, aké si myslím, že korešpondujú s mojou reálnou osobnosťou. Pri dialógoch som volil také odpovede, aké by som zvolil v danej situácií ja sám. Čuduj sa svete, takmer vždy tam taká dialógová možnosť bola. S parťákom Kimom sme sa skvelo dopĺňali a príbeh väčšinu času bavil. Vnútorné monológy s rôznymi "osobnosťami" je skvelý nápad a nikde inde som nič také nezažil. "Hod kockami" je taktiež zábavná mechanika, hoci trochu zvádza k save scumming-u. Priznám sa bez mučenia, párkrát som podľahol a hod kockami si zopakoval od posledného load-u. Vysoko odporúčam nerobiť to. To však ale neznamená, že nemáte saveovať. To určite robte, a radšej často, pretože zabiť vás môže aj sedenie na stoličke alebo čítanie pohľadnice. Vyzdvihnúť treba aj fantastický dabing. Klobúk dole pred hercami. Ten scenár musel byť fakt ozrutný.

Disco Elysium je unikátny zážitok a plne chápem vysoké hodnotenia. Skrátka to nie je úplne moja šálka kávy, hoci som sa väčšinu času bavil a niektoré momenty z pamäte len tak nevymažem. Na záver si ešte dovolím jedno odporúčanie pre miestnu náročnú komunitu. Pomerne nedávno som hral inú, svojím spôsobom veľmi podobnú hru. Tiež sa jednalo o detektívku s tonou textu. Zdanlivo malé rozhodnutia v širokých dialógových stromoch dokázali masívne zmeniť kurz celého príbehu, často veľmi pochmúrnym spôsobom. Nulová možnosť save scumming-u, rozumná hracia doba, jedinečná animácia a mimoriadne uspokojivý záver. Tou hrou je Pentiment.
+13 +14 −1

South of Midnight

joehotjoehot
Dohráno
  • XboxX/S 90
Takhle mám hry rád: když tvůrci moc dobře vědí, že mají v rukou plnohodnotné vyprávěcí médium. Worldbuilding, scénář, příběh a jeho metafory a myšlenky a celá ta mytologie kolem něj, to se v South of Midnight povedlo skvěle. Podrtrženo skvělým audiovizuálem - bavila jak grafika s výraznějšími "komiksovými" linkami i občas takovým stop-motion menším frameratem při pohybu postav, tak i hudba Oliviera Derivierea, utkaná na míru včetně zpívaných skladeb, které občas emoce ještě doždímaly.

A ta mytologie kolem Tkalců a celé té jižanské oblasti - southern gothic, trochu Lovecraft, trochu Alan Moore, trochu Velká ryba od Tima Burtona, trochu jak z písniček Nicka Cavea, to všechno v trochu young adult balíčku, ale se závažnými tématy. U jedné dějové linky jsem si řekl "to by bylo super, kdyby tam byl takovýhle zvrat..." a on tam pak doopravdy byl. Kolikrát mě napadlo "tohle bych si chtěl přečíst jako knihu".

Abych jen nechválil - akční scény (boj i zdrhání před démonem) se velmi brzy dostaly do momentu "repetitivní, nebaví, už ať je to za mnou". A finále mohlo mít o fous větší sílu - to by bylo super, kdyby tam byl ještě takovýhle zvrat...

Pro: příběh, mytologie, grafika, hudba

Proti: akce

+11

Baldur's Gate: Enhanced Edition

AZbestAZbest
Dohráno
  • XboxX/S 85
Herní výzva 2025 – 3. "Zvířecí duše" (Hardcore) - Dohraj hru, ve které se hrdina dokáže měnit na zvíře. 

Už dávnejšie som si všimol, že "tvrdé jadro" prispievateľov tohto webu tvoria z veľkej časti fanúšikovia komplexných RPGs. Myslím, že týmto komentárom sa tu teda trošku znemožním a snáď niekoho aspoň rozosmejem.

Baldur's Gate som sa bál ako čerta. Nie ani tak faktu, že sa jedná o hru z roku 1998, hoci je to remaster. Išlo o to, že som žiadne "ozajstné" RPG alebo variantu Dungeons & Dragons vlastne nikdy nehral. Začal som teda návodmi na YouTube a nejakými pdf manuálmi. Po cca. 8 hodinách štúdia (vážne!) som si pripadal ako ešte väčší debil. Skrátka som nechcel dopadnúť ako nedávno vo Wasteland 2, kde som po 7ich hodinách zlých rozhodnutí musel začať úplne odznova. Napokon som však pozbieral odvahu a pustil sa do toho. Zvedavosť a fakt, že som nič lepšie do jednej z kategórií Hernej výzvy nevedel nájsť, zvíťazili. Neľutujem. Kocky sú hodené, mnoho tisíc krát.

Na tomto mieste je ešte vhodné spomenúť, že som ortodoxný diablista. Zisťovanie optimálnych skillov, radosť zo vzácneho loot-u a ľahká matematika pri zostavovaní gear-u, fakt ma to bavilo. Až tu som si však uvedomil, ako málo mozgovej kapacity som pri Diablo II vlastne používal. Aký tam bol element taktiky a stratégie vlastne zanedbateľný. Baldura som rozohral a dohral na "Normal", čo je mimochodom 3. zo 7 ponúkaných obtiažností. O jedno nižšia ako odporúčaná "Core Rules", ktorá je najvernejšia D&D pravidlám a mechanikám. Padal som ako hruška, od začiatku až do konca. Hrať ako nováčik Baldur's Gate je ako byť rodičom malého dieťaťa. Učíte sa za pochodu, robíte chyby a keď už máte pocit, že to máte zvládnuté a nič vás neprekvapí, BUM! Začnú rásť prvé zúbky.

Treba však povedať, že som sa na začiatku hrania necítil taký stratený, ako som si myslel, že sa budem. Hra má v hlavnom menu užitočný tutorial (využil som) a v prvej lokácií pekne vedie za ručičku. Skrátka, dá sa na všetko bez nejakej veľkej námahy prísť aj bez vymoženosti internetu. Obtiažnosť je ale proste správna 90ková. Nekompromisná. Trošku stratíte ostražitosť a problémy zrazu narobí aj jeden zatúlaný pavúk. O tom to ale tak nejak je. Byť stále v strehu, testovať kúzla a kombinácie, využívať špeciálne vlastnosti. Tešiť sa, že situácia, ktorá sa ešte 5 pokusov dozadu (častý "Save" a ešte častejší "Load" budú vaši veľkí kamaráti!) zdala beznádejná, je zrazu po správnom zvolení taktiky vlastne celkom triviálna.

Enhanced Edition sa tvári ako remaster, ale na grafike si to veľmi nevšimnete. V podstate sa dívame na starý Baldur, ktorý vie byť širokouhlý, s vyšším rozlíšením a možnosťou zoomu. Oči si však zvyknú a rýchlo na to zabudnete, pretože grafika jednoducho nie je podstatná a je to proste dobrá hra. Hudba z môjho pohľadu pomerne nevýrazná. Najviac som ju vnímal asi len v hlavnom menu a v hostinci. Príbeh taký polo-béčkový a vlastne celkom fajn. Questy a side-questy zábavné. RPG aspekt, systém boja a "hod kockou" bol však pre mňa unikátny a parádne som si ho užil. Cesta od momentu, kedy svojou základnou zbraňou netrafíte ani stenu od kravína, po rešpektovaného bojovníka a mága, je vskutku uspokojujúca.

Natrafiť na toto v adekvátnom veku s adekvátnou znalosťou angličtiny, asi je to "stovková" hra. S princípu však na výslednom hodnotení trošku musím ubrať už len kvôli faktu, že je to remaster a nie zrovna lacný. Nezdá sa, že by sa na tom vývojári veľmi nadreli, aj keď tu natrafíme na nové postavy, lokácie a side-questy. Baldur's Gate: Siege of Dragonspear som nehral a ak raz budem, ohodnotím individuálne. Okrem toho, vyššie hodnotenia si šetrím na pokračovania, na ktoré sa už teraz náramne teším. Predsa len, prvý diel mal aj nejaké neobrúsené hrany. Napr. málo interakcií medzi parťákmi a nedostatok dabingu u NPCs. Z toho, čo viem, by to malo byť v pokračovaní výrazne lepšie. Takže, kto to nikdy nehral, nebuďte ako ja a nebojte sa toho. Je to vážne legenda a má čo ponúknuť aj po toľkých rokoch.
+24

Immortals: Fenyx Rising - A New God

borac555borac555
Dohráno
  • XboxX/S 55
Tohle DLC se skládá jenom s chalengových zkoušek, které jsem už úplně nemusel v základní hře. Je pravdou, že jednotlivé výzvy májí téměř vždy nějakou zajímavou mechaniku a jsou velice chytře vymyšlené. Problém je v tom, že výzvy jsou skoro pokaždé zbytečně zdlouhavé a rozvleklé a ztrácejí díky tomu kouzlo. Kdyby každá výzva byla tak o polovinu kratší, vlastně bych si DLC i příjemně užil. Takhle jsem si tak v polovině říkal, že se na to vykašlu a nedohraju to, ale když už jsem to začal tak se dokopal k tomu abych to dokončil. Myslím, že se mohl vymyslet lepší téma pro DLC. Škoda no.

Pro: Různorodé mechaniky ve výzvách, výzvy jsou chytře nedesignované, nové schopnosti

Proti: Výzvy jsou silně zbytečně dlouhé až úmorné, pro DLC by se dal vymyslet zajímavější obsah

+2

Jusant

kobereckoberec
  • XboxX/S 75
Cením si her, které ví co nabízí, a soustředí se na to bez toho, aniž by hráče nutily opouštět flow hratelnosti. Neplatí to samozřejmě pro všechny hry, ale pro takovéhle jednohubky je to skvělý přístup.

Jusant nabízí zábavný a originální systém šplhání, který zároveň zlehka zastupuje hádanky. Postupem hry se objevují nové mechanismy, některé zůstávají, některé zmizí nebo je nahradí podobné. Vše ale dobře zapadá do způsobu šplhání, na který si postupně zvykáte, až se na něj vyloženě těšíte.

Ne že by hra nenabízela nic kromě šplhání, nedostávalo se mi ale příliš velké motivace věnovat tomu mnoho pozornosti. Po cestě nahoru na horu nacházíte dopisy, vzkazy a zprávy, které jsou ale bez jakéhokoliv zobrazení jejich autorů strašně neosobní. Objevování jeskyní s malbami potěší, ale vlastně to jen herní zážitek lehce přikrášluje. Občas máte i možnost si během nostalgicky laděné animace některá místa lépe prohlédnout.

Trpěl jsem snad jen jednou věcí, kterou trpím ve všech takto "semi-open world" hrách, a to nemožností rozlišit, která ze dvou cest vede k bonusové lokaci a která k postupu v příběhu. Nemám rád když se přede mnou objeví rozcestí, a já teprve na jeho konci zjistím, jestli jsem minul bonusovou lokaci nebo ne. Většinu hry mi to jakžtakž vycházelo, ale na konci jsem se rozhodl "špatně" abych se během cutscény dozvěděl, že cesta kterou jsem předpokládal pokračování příběhu mi byla nadobro uzavřena.

To jsou však jen takové malé bolístky. To, na čem záleží, je že hra je tak akorát dlouhá, hraje se příjemně bez zdánlivě neřešitelných záseků, drží se své velmi zábavné hratelnosti a moc pěkně se na ni kouká. I soundtrack plyne a nepůsobí nijak rušivě. Dobře se míchá s přírodními elementy.

Myslel jsem tedy že to je indie titul, ale proč by takovéhle jednohubky nemohla vydávat i velká studia, že?

Pro: originální hratelnost, atmosféra

Proti: neosobně podaný příběh

+6

Mafia: The Old Country

borac555borac555
Dohráno
  • XboxX/S 90
Nová Mafii exceluje pro mě v té nejdůležitější věci a to v příběhu a prokreslení charakterů. Nebal bych se říct, že hned po původní Mafii je v kvalitě příběhu je tenhle díl druhý nejlepší. Co se týče gameplaye, hodně to vychází z posledních dílů. I když musím říct, že třeba střelba byla o něco příjemnější na ovládaní než v remaku jedničky. V jízdním parku jsou kromě dobových aut, také koně, které se ovládají příjemně. Sice z hlediska zpracovaní to třeba na úrovni třeba Red Dead Redemption 2 není, přesto to bylo rozhodně fajn. Samotná náplň jednotlivých misí je zajímavá i přesto, že nepřináší moc toho, co bychom neviděli v jiných hrách, tak je hra silně nerepetitivní. Novinka, která mě neskutečně chytla jsou souboje s noži, které jsou zpracovány velmi zábavně a filmově. Excelentní je na hře soundtrack, který skvěle podtrhuje sicilskou atmosféru. Na hře musím i pochválit kvalitní český dabing, který se více než z nějakých ostřílených veteránu skládá hlavně z nováčku, kteří odvedli parádní práci. Na hře je hodně kritizováno, že i na vyšší obtížnosti je hra poměrně jednoduchá, což mi úplně nevadí, jelikož u hry jako Mafia nechci nějakou silnou výzvu, chci zajímavý a poutavý příběh s různorodým gameplayem a chci aby hra měla mafiánskou atmosféru, což Domovina splňuje na výbornou.

Pro: Grafika, zpracovaní Sicílie, příběh, postavy, atmosféra, příjemný gun play, dobře ovladatelný jízdný model, jízda na koních, náplň a nerepetitivnost misi, souboje s noži, soundtrack, český dabing

Proti: Pro někoho hodně lehké, gameplay nepřináší skoro nic nového, možná až moc lineární

+11
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • Jab Diablo +40
    Napsal Jab, 28 dní
    Stay awhile and listen.  Praotec žánru Diablovek v mnohém stále vyniká. Zejména svou…
  • KolouchC The Witcher +25
    Napsal KolouchC, 10 dní
    Po dočtení knih jsem vůbec nevěděl, co dál dělat. Celá série mě strašně bavila, takže…
  • jvempire Brno Transit +25
    Napsal jvempire, 25 dní
    Hra o metru v Brně je moje třetí od Spytihněva, ale její hodnocení je nejkomplikovanější.…
  • Zoltan Polda 2 remástr +25
    Napsal Zoltan, 13 dní
    První díl Poldy se mi podařilo poprvé dohrát až na Vánoce 2024. Na rozdíl od dvojky jsem ho…
  • jvempire Colony 28 +24
    Napsal jvempire, 7 dní
    Ke Colony 28 jsem se dostal již v době vydání, ale až s verzí na Steam jsem konečně hru…
  • Wettek98 Max Payne 2: The… +22
    Max Payne 2: The Fall of Max Payne
    Napsal Wettek98, 3 dny
    Herní výzva 2026 – 3. Od slova k větě (Hardcore) Sérii Max Payne, jsem měl vždy spojenou…
  • jvempire Age of Empires II… +21
    Age of Empires II HD: The Forgotten
    Napsal jvempire, 15 dní
    Po neuvěřitelných třinácti letech se druhý Age of Empires dočkal dalšího rozšíření a…
  • jvempire Soko-Ban +21
    Napsal jvempire, 9 dní
    Logické hry mají výhodu, že moc nestárnou. Grafika a další technické aspekty téměř…
  • jvempire Dragon's Lair +20
    Dragon's Lair
    Napsal jvempire, 13 dní
    Většina legendárních her získala svůj status díky hratelnosti, která je nadčasová nebo…
  • Zoltan Neva +18
    Napsal Zoltan, 29 dní
    Nomada Studio mě zaujalo už s emotivním GRIS, jehož vizuál byl naprosto uchvacující a…