"Mohl bych spustit kotvu do vaší laguny?"

Netajím se tím, že hry od nevelkých českých vývojářů, studia Rake In Grass, prostě zbožňuji. Nedávno jsem zde na DH objevil další kousek z jejich portfolia. Mezi totálním nedodělkem (ale i tak docela dobrým) Northmark: Hour of the Wolf a pro mě skvělými Rampage Knights se na mě usmívala ještě další hra, a to s ikonou staré námořní lodě. Než jsem tento kousek sehnal, uplynulo pár měsíců, ale nakonec se to podařilo a já Loot Hunter s počátečním nadšením a pozdějším zklamáním nakonec úspěšně odehrál.

Hrábě v trávě mě téměř vždy dostanou svojí typickou kreslenou vtipnou grafikou, intuitivním a nenáročným ovládáním a především svým nefalšovaným originálním humorem. Tady se bohužel něco nepovedlo a zbyla jen ta grafika. Za těch pár chvil, které jsem u hry strávil, jsem se ani jednou nezasmál. Ba ani nepousmál. To už je špatně. Grafika rozjetou tradici nenarušila, ale třeba takové zpracování hlavní mapy, kde se s lodí pohybujete, je opravdu mizerné. Navíc jak psal kolega v komentáři výše/níže (to záleží na vás :D), plavidlo se neustále zasekává o pevninu. Jedním slovem: "Báječné!"

Obchodování v jednotlivých přístavech spočívá v nákupu a prodeji různých surovin, nic světoborného. Plnění úkolů a získávání zkušeností plus povyšování je tedy hlavní náplní hry a zhruba po půl hodince omrzí, takže dále hrajete už jen proto, abyste to prostě dohráli. Nebo je zde ještě druhá možnost - okamžitá odinstalace.
Tím nejhorším aspektem Loot Huntera je pro mě ale soubojový systém, který probíhá pomocí jednoduchých spojovacích puzzlů a v mnoha ohledech zde vlastně záleží na náhodě.

Takže sečteno podtrženo - toto se klukům přazským moc nepovedlo a dovolím si tvrdit, že narozdíl od většiny jejich ostatních titulů, je tato hříčka úplně zbytečná. Zasloužených 35%.

Stejně jako celkem povedený první díl Freedom Force, je i toto pokračování jednoznačnou povinností pro všechny komiksové fanoušky. Škoda jen, že hra po dlouhých třech letech nepřinesla nic moc nového a lze ji tedy pokládat spíše za delší datadisk.

Příběhová linka je zde docela poutavá, oproti původnímu dílu mě tedy bavila o něco více. Neobejde se pochopitelně bez nějakého toho cestování časem či dimenzemi, což na mě už po 156té nějak zvlášť velký dojem neudělá, ale ve výsledku se na své poměry nejedná o žádný vyložený propadák. Vše je samozřejmě zobrazováno pomocí klasických komiksových chlívků a popisků.

Do akce se zde vrací původní hrdinové v čele s Minute-Manem a přibývají také další zajímavé postavy, ať už na straně dobra nebo zla. Jak zde již někdo psal v diskuzi (a já s ním souhlasím), nejdrsnějším "týpkem", kterého v partě s radostí uvítáte, jest zabiják Tombstone. Celkový počet hratelných charakterů v příběhovém režimu je uspokojivý, co je ovšem největším plusem této RPG-strategicko-taktické akce je možnost tvorby vlastních komiksových hrdinů. V této části hry jsem strávil mnohem více času, než u samotné kampaně. Ta mi, naprosto upřímně, stačila projít jen jednou. V závěru jsem již dokonce trochu zíval. Ačkoliv totiž Freedom Force vs. the 3rd Reich nabízí přehršel barevných charakterů s desítkami unikátních dovedností a možnost například zbořit celou budou, vytrhnout sloup nebo strom ze země a použít ho jako zbraň a další originální prvky, v určité chvíli začíná být trochu nudná. Alespoň tedy pro mě. Navíc, ovládání a herní kamera rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu, s čím jsem kdy měl ve videohrách tu čest. Vadilo mi také neustálé čekání na opozdilé nebo pomalejší postavy z mé mnohdy početné hrdinské skupiny.

Hru mohu tedy doporučit novým hráčům jako zajímavou a originální jednohubku s ne moc vysokou obtížností a vlastně ani délkou. Pokud vynecháte původní první díl z roku 2002, uvedený na začátku komentáře, vůbec nic se nestane.

Rok po skvělém Need for Speed: Underground 2 spatřilo světlo světa pokračování, ve kterém se tvůrci asi rozhodli vše z minula jednoduše obrátit naruby. Noc? Ne, bude tam den. Moc tuningu? Ne, bude tam málo tuningu. Žádná otravná policie? Ne ne né chlapečku, policajty tam nahážeme po lopatách. Zpočátku jsem tedy moc nadšený nebyl a po pravdě, první dohrání vlastně ani neproběhlo úplně do konce. Chvíli jsem se tehdy zasekl u plnění rošťářen vůči veřejnému pořádku pro zisk potřebných bodů k dalšímu postupu..a nějak mě to přestalo bavit. Až o pár let později jsem se do hry pořádně ponořil a dohrál ji kompletně, i včetně tzv. "Challenge Series" (69 závodů a úniků policii s předem navolenými vozy). A za pár let znovu. A pak ještě jednou.

Pokrok zde přišel jednak v příběhu, který tedy alespoň za mě není na závodní hru až tak špatný, druhak ve skvělých filmečcích, kde potkáte i reálné herce (zejména Cross je zde podaný skvěle) a graficky šla hra také o něco málo dopředu. Když jsem se smířil s tím, že žádný další Undergound se nekoná, ocenil jsem i pár nových typů závodů. Vždy mě zde bavil časový "Toolbooth", radarový "Speedtrap", k tomu klasický "Sprint" a dokonce i "Drag". Módy "Circuit" a "Lap Knockout" jsou defakto stejné a jedná se jen o nekonečnou jízdu na několik kol. Bohužel ke konci hry se opět tyto dva závody díky své délce stávají velmi nudnými a otravnými. Žádné poučení z minula nepřišlo. Samotné soupeření s jednotlivými protivníky z Blacklistu je zábavné a je zde jistota, že každý soupeř udělá minimálně jednou za závod nějakou chybu, takže nemusíte být ani nějak extra zdatní a Need for Speed: Most Wanted určitě dokončíte. Tedy, pokud mezitím zvládnete udolat neodbytnou a neustále otravující..

..policii. Té je ve hře podle mě trošku více, než by bylo zdrávo. V první polovině ještě pal to čert, ale poté už nastává to pravé policejně-honičkové peklo a téměř po každém odjetém závodu na vás čeká ještě únik dotěrným švestkám. Při tom je třeba ještě nadělat pořádné škody a nasbírat potřebné "bounty" body. Snížit úroveň hledanosti naštěstí můžete pomocí přelakování nebo jiné úpravy vašeho vozidla. Tady se dostávám k samotnému tuningu. Ten byl oproti předchozímu dílu řádně osekán. Zůstala jen možnost káru nalakovat, polepit, nainstalovat nárazníky a upravit výkon. Nic moc. Ve výsledku to ale stačí a i s tím málem je šikovný hráč schopen vytvořit parádní nablýskaný povoz ze železa a bez volského spřežení. Akorát v něm pak nesedí Saracén (odkaz).

Když to tedy shrnu, jedná se stále o výbornou závodní hru z NFS univerza, po stránce tuningu sice okleštěnou, ale v mnoha ohledech zase novátorskou. Vytknul bych především zmíněné nudné módy, přehršel neschopných strážců zákona a oproti minulému dílu zvláštně se chovající/ovládající vozy. Jejich nabídka je ovšem velmi pestrá a nebýt opravdu PODIVNÉ možnosti výběru hned na začátku, neřekl bych ani půl slova. Cobalt, Punto nebo IS300? :D tohle fakt ne..možná tam mohli dát ještě čtvrtý kus..třeba Tatu Nano.

Jelikož jsem zde už poměrně dlouho nepřidal žádný komentář, zkusím se na chvíli pověnovat jedné ze starších (ale ne zase až tak starých) mlátiček, konkrétně dalšímu dílu ze série MK: Mortal Kombat 4. Dovolím si přitom zároveň upozornit na důležitou novinku v mých komentářích, kterou od této chvíle budou odstavce vždy oddělené prázdným řádkem. Šup..

..a je tam!
"Čtverka" byla jednou z prvních originálních her, kterou jsem kdysi hodně dávno dostal ještě od rodičů. Tuším dokonce, že to bylo na Vánoce. Ti naštěsí vůbec netušili, co že to za šílenost svému dítěti pořídili. Kdyby bývali byli věděli o těch prolomených kolenech, rozežraných obličejích (buď kyselinou nebo doslova) nebo urvaných končetinách, asi by zkusili zamířit jiným směrem. Ještě jeden, 3, 2, 1,..

..á hotovo!
Největším majstrštykem zde nebylo pouze naučit se bezchybně ovládat jednu postavu a tou poté drtit všechny své soupeře s výsledkem "Flawless Victory". Největší bourák byl ten hráč, který dokonale ovládl postavy všechny a poté hrál za úhlavního záporáka Shinnoka. Ten se totiž krom svých speciálních úderů dokázal na krátkou chvíli i převtělit do většiny ostatních charakterů. Takže následující kombinace byly pro protihráče nebo počítačem řízené bojovníky téměř vždy smrtící. Já osobně jsem nikdy až tak precizní nebyl, ke štěstí mi stačil jen Jarek. To možná vyznělo trochu divně, ale jedná se pouze o jednu z pro mě absolutně neznámých nových postav, co se týče univerza MK. Dobře se mi hrálo i za Jaie nebo Tanyu, což jsou mimochodem také zcela neznámí nováčci. Tak poslední a...

tady ho máme!
Ačkoliv jsem byl s touto brutální peckou vždy naprosto spokojen a s kamarády či sám jsem odehrál snad tisíc smrtelných "mačů", její pseudo 3D grafika mi nikdy k srdci nepřirostla. Především krev zde byla znázorněna extra směšně. Výjimkou budiž rozplácnutí soupeře o monitor pomocí Raidenova kladiva. Co se mi naopak moc líbilo, byla určitě možnost používání zbraní, hody s volně ležícími předměty, celkově solidní množství hratelných charakterů a zajímavé filmečky ke každé postavě, které se odemknuly vždy po dohrání určitého turnajového sloupce. K fatalitám také nemám výhrady.
Celkově povedený titul s drobnými chybičkami. Pro neznalé žánru i celkem jednoduchý na pochopení ovládání. 80%

Koncepčně naprosto geniální hra, svého druhu a ve své době téměř ojedinělá. Test Drive Unlimited jsem si poprvé sehnal v roce 2009 a neskutečně jsem se něj těšil, bohužel jsem neměl dostatečně výkonnou sestavu a i při rozehrání na nejnižší možné detaily se mi stejně trošičku škubal. To se mi pochopitelně vůbec nelíbilo, takovou hru si člověk musí prostě užít naplno. Takže jsem si ještě pár let počkal a nakonec se i dočkal.
Po úpravě vizáže svého charakteru a krátkém letu na havajský ostrov Oahu jsem se ocitl v ráji autíčkářově. Obrovská herní plocha plná nekonečných silnic, již od počátku možnost naprosto volného pohybu po celém ostrově, dealerství všech možných skutečně existujících automobilových značek s pěkně velkou zásobou skladových vozů, nákupy nemovitostí, to vše mě ze začátku naprosto odrovnalo.
Zakoupil jsem tedy povinný první dům a ihned si domluvil schůzku s prodejcem u dealera Alfy. Po chvíli jsem byl na místě, po krátké obhlídce pro mě cenově dostupných vozů jsem se rozhodl pro svůj startovní základ - Alfa Romeo GT. Chlápek v kravatě se mi sice ještě snažil vnutit vyhřívané sedačky a výhodné havarijní pojištění, ale pohrozil jsem mu odchodem ke konkurenci a dal mi naštěstí pokoj. Po utracení většiny mých zbylých peněz jsem ihned vyrazil do ulic, svezl první slečnu stopařku, která mě ale ještě v polovině cesty opustila. Při vystupování říkala něco jako: "Jezdíš jako hovado, ty hovado!". Nevadí. Pokračoval jsem dále a účastnil se jednoho závodu za druhým, vyhrával, něco málo zase našetřil a šup zpátky do autosalonu. Tentokráte už ke svému oblíbenému panu Nissanovi. Tam jsem si napoprvé pořídil nejsilnější verzi 350Zka a po dalších vyhraných závodech konečně svůj milovaný Skyline. S tím jsem byl samozřejmě naprosto spokojen ve zrychlení i ovládání a než jsem si pořídil ještě další výkonnější střelu, uběhlo mnoho a mnoho hodin herního i reálného času.
S nabídkou vozidel jsem byl tedy nadmíru spokojen. Stejně tak s jejich zpracováním, a to i v interiéru. Jízdní vlastnosti mi také připadaly celkem solidní. Silnice již na mě tak skvělým dojmem nepůsobily a zejména některé typy převýšení spojené s klopením mi způsobovaly akorát nervy. Hlavně tedy při hodně dlouhých závodech, kde jsem si snažil celou dobu držet čelní příčku a těsně před koncem jsem jak na potvoru skončil otočený v protisměru, tedy v tom lepším případě. Ostrov je sice obrovský, ale nakonec nenabízí vůbec tolik vyžití, kolik by hráč vlastně čekal. Jelikož jsem multiplayer nezkoušel a tím se možná i o nějaký ten obsah ochudil, mojí nejoblíbenější činností tedy byla volná jízda po neskutečně rozsáhlé herní ploše. Hra je to výborná, pro mě tedy jednoznačně, ale k dokonalosti jí ještě určitě něco chybí. Plus nevyzkoušený multiplayer, což je moje chyba, ale v hodnocení ji prostě zohlednit musím. Jo a bugy to má taky. 80%.

Střílečky jsou mým oblíbeným herním žánrem a v poměru k těm ostatním jsem jich také odehrál absolutně nejvíce. Nikdy mě ovšem moc nebraly ty bezhlavé arénové vyvražďovačky typu Serious Sam: The First Encounter. Nepomohla mi dokonce ani zjevná nadsázka smíchaná s místy i povedeným humorem. Prostě vystřílet jednu místnost, popojít o pár metrů dopředu, nechat si za sebou i před sebou zamknout všechny vchody, opět vystřílet celou místnost s neustále se objevujícími protivníky, projít do další lokace a znovu a znovu, to mě nebaví a nedává mi to smysl. Narozdíl od některých lidí dobře chápu, že hra obecně má být především o zábavě, uvolnění a odreagování a nehledám v ní vyšší princip vesmíru, ale tento typ 1st person akcí je i na mě moc, jak bych to řekl, stupidní.
Painkiller a jeho mnohá rozšíření (která jsou bohužel jen nepříliš zajímavou nastavovanou kaší) spadá do kategorie stříleček, kterou jsem popsal výše, nicméně i přesto mě celkem bavil a dohrál jsem jej dokonce dohromady třikrát. Jak je to možné? To vlastně ani pořádně nevím. Možná je to onou ponurou depresivní atmosférou, která hru po celou dobu provází. Možná je to na svou dobu velmi povedeným grafickým zpracováním jednotlivých lokací a především nepřátel. Nápadité zbraně tomu také zřejmě lehce přispěly, třeba takový kolíkomet, který připichuje kostlivce a jinou nemrtvou havěť na stěny kdekoliv je to možné, mě zaujal tak moc, že jsem v případě dostatku nábojů vlastně nepoužíval nic jiného. Ještě bych možná vzpomenul klasickou brokovnici, která mě zachránila vždy v případě nouze. Fyzikální model jsem ocenil například při odstřelení chlápka se svítící holí, kterého jsem výstřelem usmrtil, odhodil a jeho hůl v tu chvíli odletěla úplně jiným směrem a dopadla tak na zem samostatně a celkem reálně. Zmínit bych mohl také něco jako miniúkoly, například hromadění duší z mrtvých nepřátel, za které na konci kola dostáváte určité bonusy. Posledním zajímavým zpestřením jsou zde hrůzostrašně působící obrovští bossové na konci každé kapitoly, které se mi snad ani nechtělo zabíjet, jen se na ně s úžasem dívat a úhýbat jim.
Ve výsledku je to tedy pořád tupá střílečka, ovšem obohacená o zajímavé prvky a pěknou grafiku. Následující datadisky, rozšíření a pokračování mohu doporučit asi jen skalním fandům, nic moc nového se tam neděje, spíše se neustále recykluje a recykluje. Pěkných 75%.

Plážoví králové dnes již zajisté působí jako solidní vykopávka. Aby taky ne, když jsou ještě o celý rok starší než já sám. Už v roce 1997, kdy jsem se k nim dostal poprvé ještě na černobílé obrazovce, platili za hodně starý kousek. Pro mé vrstevníky dokonce i za tuze směšný. Ale to mi samozřejmě vůbec nevadilo, vždy jsem byl svým způsobem "oldgamer" a do budoucna na tom nemíním nic měnit.
Hráč zde má na výběr z několika režimů, přičemž trénink je rozdělen do více podsekcí. Můžete zde zkoušet jak cvičný zápas proti počítačem řízeným protivníkům, tak i samotné vybírání soupeřových podání nebo zakončování u sítě. Hra nabízí i něco jako režim kariéry, kde postupujete zápas po zápase k čím dál tím silnějším soupeřům a v průběhu turnaje se dostáváte i na jiné světově známé pláže. Já osobně jsem strávil nejvíce času právě v tomto módu v kooperaci se živým spoluhráčem. U jednoho počítače, na jedné klávesnici a jaká to byla zábava! Po čase bylo už úspěšné dokončení hry bez ztráty setu naprostou samozřejmostí.
Nastavení obtížnosti, kooperace, spoluhráče a dalších pár blbůstek probíhá v registračním stanu uprostřed herní mapy u sličné blonďaté prsatice. Ke grafice se vyjadřovat asi ani nebudu, jsou to prostě kostičky, jednotliví sportovci vypadají defakto všichni stejně a ozvučení, na to už lze dnes pohlížet jen s obrovským úsměvem. Na 32 let starou hru ale pořád super a nebál bych se ji nainstalovat a trochu zavzpomínat i dnes.

"I live..AGAIN!"

Tuto hlášku pronáší nemrtvý cowboy Caleb hned v úvodní scéně při vylézání ze svého hrobu za zvuku posunujícího se náhrobního kamene. Poté se chopí vidlí, jakožto své základní zbraně (ano, slyšíte správně) a začíná skvělý, komicky temný a správně ujeťácký masakr všemožných potvor nezvyklého typu. Už první zabitá zombie a následný fotbálek s její hlavou dává tušit, že zde se nebude brát nic až tak vážně, jak by v první chvíli mohlo vypadat. Ačkoliv mám o něco radši ne úplně oblíbený druhý díl Blood II: The Chosen, první Blood a jeho přídavky, či snad datadisky, jsou svými kvalitami nepochybně na vysoké úrovni. Dle mého názoru se jedná o nejlepší střílečku ze všech tzv. Buildovek.
Jednou z hlavních devíz hry je určitě mocný a neobvyklý zbraňový arzenál. Každá ze zbraní navíc ještě disponuje sekundárním módem střelby. Od zmíněných základních vidlí, přes světlicovou pistoli, dynamit, plechovku s aerosolem až po nevídanou voodoo panenku.
Nepřátelé jsou také neskutečně originální, nejvíc zapamatovatelnou jednotkou zde ale rozhodně byla, je a vždy bude postava kultisty ve stylu mnicha se svým alternativním jazykem a hláškami typu: "cruo-stragaraNa!" nebo "rud'minuox", připomínající agresivní nesrozumitelně žvatlající dítě. Neméně pobaveníhodné jsou také jejich skřeky a výkřiky těsně před smrtí, například z takového šíleného ječení při uhoření šel až někdy strach.
Level design je výborný, hra krásně utíká, jednou za čas se střetnete s nějakým tím hrůzostrašným bossem (kterému pochopitelně dáte pořádně na prdel) a sem tam se samozřejmě může i stát (stane), že budete chvíli tápat. Pojem chvíle je ovšem relativní. Zkrátka vše je zde tak, jak to má u správné 90kové akce být. Po cestě je navíc všudemožně schována kopa tajných místností. Však už jen v první minutě hraní lze objevit asi pět secretů.
Pro ty, které Blood opravdu bavil, doporučuji projít si ještě přídavky Cryptic Passage for Blood a Blood: Plasma Pak.
Bez váhání tedy 85% a mám pocit, že bych možná měl jít ještě výše.

Neokomentovat tuto hru by bylo z mé strany přinejmenším neslušné, jelikož jsem u ní proseděl minimálně polovinu herního života a dodnes ji pravidelně co půl roku instaluji.
Obrovské město rozdělené do několika specifických částí, stálý noční režim, mnoho herních módů a solidní počet rychlých vozidel připravených ke komplexnímu překopání a následnému závodění, no co chtít víc? Pro člověka, který kdysi brázdil rodné město ve vozech s pořizovací cenou blížící se většímu nákupu v Tescu, do kterých poté investoval částku blížící se nákupu samotné budovy Tesca (přeháním) a který nenechal v interiéru nic, kromě volantu a sedačky řidiče (tímto zdravím všechny tehdy udivené, ale shovívavé policisty), aby co nejvíce snížil hmotnost a jel ještě o něco rychleji, byla tahle hra splněný sen. Po celkem sterilní jedničce přišel na řadu otevřený street racingový svět a to bylo přesně to pravé ořechové.
I přes veškerou mou chválu ale bohužel v hodnocení nemohu jít výše kvůli až otravně zdlouhavým závodům typu ''Circuit'' a hlavně ''URL'' ve druhé polovině kariérního módu. Automobily se sice snaží chovat jakž takž reálně, ale i tak se nejedná o závodní simulátor a chybí zde i model poškození. Takže není důvod, abych někde kroužil dlouhých 15 minut v jednom bodovaném závodu ze tří. Nuda.
Zbytek už je samozřejmě super, například objevování skrytých obchodů, ladění vozů ve zkušebně, samotný tuning nebo bonus ve formě závodů těžkotonážních amerických SUV. I plně upravený Escalade se na silnici choval spíše jako pytel s pískem na kolečkách. Pomalé začátky třeba s 240SX nebo 106kou si pokaždé užívám a těším se na další odemknutý díl, který na ně namontuji. Líbí se mi také stíhací závody typu ''Outrun'' nebo bezdusíkové ''Street X''. Drifty se moc nepovedly, ale nebudu hnidopich, určitě oceňuji snahu.
Graficky Need for Speed: Underground 2 neurazí ani dnes, hudební podkres je nesmrtelný a ani po těch letech mi opravdu vůbec nevadí. Příběh je sice naprosto tuctový, mnoha lidí si na něj kdysi stěžovalo, ale proboha, co tady chce kdo vymýšlet? Psychologická detektivka s nevídaným přesahem a otevřeným koncem nutící člověka k zamyšlení nad jádrem pudla z toho nikdy nebude. Opravdu ne.
Celkově shrnuto: pro mě osobně zcela nezapomenutelný a nejlepší díl slavné NFS série. Need for Speed: Most Wanted se ještě jakž takž držel, ale pak, počínaje Need for Speed: Carbon už to šlo celkem do kytek.

První Dungeon Siege vyšel necelý rok po vynikajícím datadisku k Diablo II a často s ním bývá také srovnáván. To je samozřejmě nesmysl, protože tyto dvě hry mají ve výsledku pramálo společného. Jediným pojítkem mezi nimi zůstává zařazení v kategorii "hack & slash" RPG.
Tak za prvé, DS je lineární až to bolí. Od začátku, kdy je vaše postava přepadena na své farmě, až po závěrečnou bitvu s lehce pekelným nádechech, utíkáte neustále rovně po předem vyznačené cestě. Málokdy se objeví nějaká ta odbočka, která vede někdy k zajímavému, jindy zase ke zcela zbytečnému místu, kde můžete získat pár dalších předmětů pro své drahocené družijníky. Unikátní je v této hře neustálé střídání prostředí a terénů, za těch pár hodin klikání projdete lesy, podzemí, sklepení, písečnou poušť, ledové jeskyně, zasněžené vrcholky hor, bažiny, hřbitovy, hradební opevnění, několik městeček nebo dokonce jeskyni s překvapením v podobě bláznivého vynálezce, který na vás v této fantasy rubačce posílá tančíky, roboty a jiné plechové potvory. A to jsem ještě určitě na některé lokace zapoměl.
Za druhé, hlavní postavu lze před zahájením samotného příběhu pěkně vzhledově nakonfigurovat. Já volil vždy účes "na kohouta", protože je to prý znáámka punku. Postupem času dostanete možnost přibrat do své družiny mnoho dalších hrdinů, takže váš původní oblíbenec se pak v tom chumlu tak trochu ztrácí. Hru jsem většinou končil s počtem osmi charakterů, na obrazovce jsem v nich měl akorát zmatek a řídil jsem se vždy pouze bočním panelem s jejich náhledy a stavem zdraví a many. Taktéž starat se o tak početnou skupinu bojovníků co se týče jednotlivých kusů vybavení (brnění, zbraně, boty atd.) může netrpělivému hráči začít brzy lézt na nervy.
Za třetí, grafické zpracování bylo v době vydání kritikou i recenzenty docela chválené a i já jsem z něho byl celkem u vytržení. Bohužel, po těch letech neskutečně zestárlo, zkostrbatělo a dnes už mi zajímavé vůbec nepřipadá. Zato na začátku zmíněné Diablo II mi svým zpracováním imponuje dodnes. A to je prosím ještě o dva roky starší.
Hru jsem kdysi dohrál několikrát po sobě, bavilo mě především procházení krásných a stále proměnlivých prostředí, sbírání tun předmětů a ukládání je do pomocného inventáře v podobě chudáka osla, vzpomínám také rád na dlouhý předlouhý souboj s Ancient Dragonem někde ke konci hry po odbočení do jeskyně mimo hlavní cestu. Na druhou stranu mi vadila nemožnost volného pohybu, příliš velký počet postav k ovládání a systém boje, kdy stačilo celou skupinu válečníků označit a jedním klikem poslat na nepřítele. Boj se již poté odehrával automaticky. Ušetřilo mi to sice možná zánět karpálů, ale nepůsobilo to na mě dostatečně autenticky. 70%.

Ke svému jubilejnímu 50tému komentáři jsem si nemohl zvolit nic epesnějšího než simulátor řidiče vysokozdvižného vozíku. Hru jsem si pořídil před devíti lety ze zaprášeného stojanu před prodejnou vietnamské obuvi jen z toho důvodu, že jsem onehdy na zmíněné pozici pracoval. Cokoliv má motor a čtyři kola, ať už je to auto, traktor, čtyřkolka nebo třeba autobus, mě vždy neskutečně bavilo. To samé se ovšem nedá říct o Forklift Truck Simulator 2009.
Grafiku bych čekal na simulátor lepší, ovládání jednotlivých vozíků dejme tomu sedí, ale stejně, klávesnice nejsou skutečné fyzické ovladače. Celkový herní obsah tohoto titulu je tragický.
Opravdu pochybuji o nějaké reálné užitečné hodnotě celé této série ''simulačních'' her. Pokud se chcete připravit na pozici řidiče VZV, tento kousek vám v tom ani v nejmenším nepomůže. Pokud si chcete jen zapařit nějakou hloupou kravinu, zkuste cokoliv jiného, namátkou zkusím z hlavy třeba Bikini Karate Babes. To je navíc určitě více hra než tato nehra.
Něco jako zábavu nebo přeženu-li, nadšení, zde můžete zažít tak maximálně prvních 25 herních minut. Proto 25％. Kdo nikdy neřídil ''vézetvéčko'', může si v klidu odečíst 15％. Kdo to ani do budoucna neplánuje, mínus 25％.

"When you get to hell, tell them I sent you. You will get a group discount."

Toto je, prosím, skvělá ukázka zcela nekompromisní temné atmosférické rubanice, respektive tedy spíše střílenice. S hlavním (anti)hrdinou Calebem, který od začátku do konce hláškuje jako o život a jeho neméně ostrými kumpány jsem se poprvé setkal kolem roku 2000. Tedy mnohem dříve, než se slavným Half-Life, zajímavým SiN nebo revolučním Unreal ze stejného roku vydání. Možná i proto je Blood II: The Chosen ze všech zmíněných titulů mým nejoblíbenějším. Těsně na paty mu šlape akorát Unreal.

"They're gonna need a bucket and a mop when I'm done with you!"

Autoři se zde s ničím nemazlí, nepřátelé a třeba i obyčejní kolemjdoucí se po zásahu z upilované brokovnice, nebo ještě lépe ze dvou upilovaných brokovnic, rozprsknou doslova na sračky. Zbyde po nich většinou jen životní esence v podobě lidského srdce. Stejně tak je lze naporcovat základním nožem nebo dalšími nápaditými zbraněmi. Oceňuji především možnost zdvojení určitých typů střelných "rozprašovačů". Nechybí dokonce ani voodoo panenka z prvního dílu a další mystické ujetosti v podobě hůlky s lebkou nebo automatického "vyklešťovače" pod tajemným názvem "The Orb".
O příběh zde jde až ve třetí řadě, nic světoborného se samozřejmě nekoná, nakonec proč taky. Děj je zasazen sto let po konci Blood. Čekají vás čtyři středně dlouhé kapitoly nabité nápaditými levely, na konci každé kapitoly nesmí chybět bossfight s nějakou bytelnou potvorou.
Vše doplněno o úžasný hlas ústřední postavy prostřednictvím dabéra Stephana Weyta.
Grafika je na svou dobu povedená a ani dnes mi nepřipadá nějak šíleně směšná.
Mnozí se mnou asi nebudou souhlasit, ale tady prostě nostalgie a skvělá řeznická zábava, neberoucí se v žádném případě vážně, vítězí. 80%.

"Rest in pieces..."

Po shlédnutí gameplay videí ještě před samotnou instalací jsem si říkal, že tak nízké hodnocení si FlatOut 3: Chaos & Destruction určitě nezaslouží a že to bude pravděpodobně dáno neschopností určitých jedinců projevit svůj vlastní názor. Za tím si i nyní částečně stojím, protože šesti procenty bych tedy ohodnotil úplně jiné chuťovky. Hra je ale špatná, to přiznávám. Je vlastně tak špatná, až je dobrá..
Než jsem se vůbec pustil do samotného závodění, pořádně jsem se zapotil u nastavení grafických parametrů, které jsem nakonec kvůli své "neherní šunce" musel nechat zhruba někde na úrovni medium. To ale nakonec nebyl problém, hru jsem zdárně dokončil bez jakéhokoliv škubání a na relativně solidní grafické úrovni.
Nabídka závodních módů je zde značně rozsáhlá, bohužel většina z nich je svým katastrofálním zprácováním téměř nehratelná. U obou typů destrukčního derby, noční jízdě, off-road kláních a klasických závodech jsem jen s úžasem zíral, co že se to kolem mě vlastně děje. Vozidla byla absolutně neovladatelná, působila jak přišpendlená k zemi a při sebemenším nárazu šla do kytek. Následné hození zpět na trať trvalo bohužel pár vteřin a mezitím jsem se propadl až na konec ocasu. Chtělo to nějakou dobu, než jsem se hře dokázal přizpůsobit a odjet vše a ještě k tomu vyhrát. Ale podařilo se. O něco lepší už bylo poté plnění úkolů s monster trucky a úplně nejvíce jsem se bavil u módu Speed, který mi připadal jako nejlépe zpracovaný a tak akorát náročný. O pozůstatku z původní skvělé série, tedy o kaskadérských kouscích se moc vyjadřovat nechci, doteď vlastně ani nevím, jakou náhodou se mi podařily splnit. Tohle vůbec nedávalo smysl. Ve hře, ve které vlastně už z podstaty nic nedává smysl.
Režim kariéry byl nahrazen jakýmsi závodnickým kočkopsem - padesáti výzvami ze všech různých koutů FlatOutu 3, což třeba mně osobně vůbec nevadilo, ale dokáži si představit naštvané obličeje fanoušků předchozích dílů. Přitom toto pokračování má vlastně se starším předchůdcem FlatOut 2 společný jen název a styl jednotlivých herních obrazovek. Vývojáři jiní, hudba absolutně neznámá, ale především nudná a nehodící se zde, jiné typy závodů, jízdní model vozů ve stylu domácího úkolu do IT v GameMakeru a model poškození opravdu prapodivného formátu. Podle mě, jmenovat se to třeba "Budget Crash Racing: Real Chaos & Ultimate Destruction" a nabídnout to na Páře za pět babek, nemusel by se takovýto (toto slovo nerad používám, ale nic jiného mě teď nenapadá) "hate" vůbec konat. Krom toho, podle artworků přiložených vývojáři v menu extras si nemyslím, že by se při vytváření této divnoty zrovna dloubali v nose. Prostě a jednoduše, vzali si vzhledem ke svým zkušenostem až moc velké sousto.
Vydržel jsem u toho až do konce a sem tam jsem se i solidně pobavil. Zbytek stál za psí pšouk. 30%.

K Sudeki jsem se dostal díky hernímu magazínu Level, jehož byla v té době přílohou. Do dnešního dne mám za sebou již pět kompletních průchodů a nepopírám, že v budoucnu ještě nějaké nepřidám.
Nejedná se o čistokrevné RPG, jak se kdysi tvrdilo, ale spíše o zajímavou kombinaci adventury, mlátičky a střílečky s RPG prvky. Ovládáte postupně skupinu čtyř postav, kdy každá má svůj styl boje, zbraně a kouzla. Nejvíce mě baví hra za úvodní charakter Tala, který k porcování nepřátel používá větvená komba pomocí různých typů mečů. Buki je pak jeho obdoba, akorát s drapáky místo meče, princezna Ailish a vědátor Elco bojují ve 1st person pohledu buď hůlkou nebo pistolí. Spojení fantasy světa s moderní technologií (zbraně, výtahy atd.) hře dodávají punc originality.
Příběhově to není žádná ultra bomba, ale nenáročnému hráči to ke spokojenosti určitě postačí. Dle mého názoru se jedná o nepříliš náročnou oddechovku vhodnou třeba na deštivý víkend. Poslední souboj sice není z nejlehčích, ale po pár neúspěšných pokusech jej zvládne určitě každý. Úkoly jsou většinou na jedno brdo, objevování herního světa je zábavné jen do té doby, než se přes určitou lokaci vracíte už popáté a opět vás čeká ta samá bitva s respawnovanými nepřáteli.
Na druhou stranu, města a prostředí se často mění, nepřátelé jsou čím dál silnější a i v takto koridorovité hře není nouze o mnoho schovávaček, které ukrývají nové předměty pro každou z vašich postav.
Zasloužených 75％.

K plnohodnotnému dohrání Half-Life 2 a jeho dvou epizodických pokračování jsem se dostal až v prosinci minulého roku. Kdysi dávno jsem si sice vyzkoušel pár zápasů v deathmatchi, to bylo ještě v jedné z počítačových heren, které tehdy frčely, ale o příběhové stránce jsem vlastně nevěděl zhola nic. Jelikož jsem se rozhodl napsat komentář jen k té nejlepší a nejzábavnější části a zbylé dvě jen letmo srhnout, mohu se do toho směle pustit zde, u Epizody Dvě.
Původní HL 2 mě bavil především v první polovině, v té druhé už jsem na sobě místy pozoroval pocit očekávání konce, který se ne a ne dostavit. Ocenil jsem především jízdu vznášedlem a buginou, misi v Ravenholmu, grafickou stránku, fyzikální model a jednotlivé postavy. Konec v budově nepřátelské rasy Combine mě za srdíčko příliš nevzal a hra mi zde připadala poměrně nudná. Bohužel, právě zde začínala a nějakou dobu pokračovala Half-Life 2: Episode One. Pro mě osobně nejslabší díl z celé trilogie. Od začátku do konce jsem se prostě, nevím proč, vůbec nebavil. Neříkám, že by třeba zpracování nějak pokulhávalo, jen mě prostě útěk z City 17 nějak neohromil. Příběhem, minimem novinek a už vůbec ne jednotlivými lokacemi.
Do Half-Life 2: Episode Two jsem se tedy pustil po několikadenní pauze bez jakýchkoliv očekávání, zkrátka jen pro to, abych zakončil rozjetý příběh. A bum ho! Jakmile jsem se vyhrabal z havarovaného vlaku a ocitl se v dolech plných slizké havěti, nedokázal jsem se od počítače odtrhnout až do unikátního (a hořkého) konce. Jako kdyby tady najednou atmosféra zase ožila a má chuť ke hraní s ní. V průběhu celé epizody jsem nenarazil na vyloženě slabé místo, jízda s buginou mě samozřejmě opět potěšila, prozkoumávání zdánlivě opuštěných osad a budov v krásné horské scenérii bylo nepopsatelné, stejně jako první seznámení s Combine Advisorem. Na druhou stranu oni vychvalovaní Hunteři mě zase tolik nezaujali, oproti jiným nepřátelským jednotkám do nich stačilo nasypat o něco více nábojů a bylo hotovo. Každopádně ale i za nové druhy protivníků ode mě míří této hře pochvala. Poslední mise je zcela ojedinělá, měl jsem spíše pocit, že hraji něco jako 1st person real-time strategii než obyčejnou střílečku. Prostě bezva. Skvělé zakončení výborné hry. 85%.

Pozn.: můj druhý nejoblíbenější uživatel DH Drolin celé sérii postupně udělil 20% a méně, což sice úplně nechápu, ale plně RESPEKTUJI a musím uznat, že mě to dnes i vcelku pobavilo. 85, 90, 80, 95, 90..šup tam nekompromisních 20% :)

K osmému dílu jsem se po vynikající sedmičce dostal až o pár let později, a to díky tehdá v trafikách velice populární edici Game4U. Jelikož jsem se již předem seznámil s tím, jak bude hra vypadat a jak se asi bude ovládat (ano, úplně stejně jako předchozí díl), pustil jsem se na druhý den hned časně z rána do objevování světa Jadame. S malou přestávečkou na oběd, bez pitného a větracího režimu jsem se k večeru ocitl na pirátské Regně, odpalujíc úkolovou dělovou kouli. Tedy zhruba někde v poslední čtvrtině celého příběhu. Poté mě ale přepadla velmi nepříjemná bolest hlavy (proč asi), díky které jsem další den hru naštvaně odinstaloval bez zálohování savů a vrátil se k ní až o rok později. Tehdy už jsem vše poctivě dokončil a časem jsem si průchod ještě několikrát zopakoval.

Celý Might and Magic VIII: Day of the Destroyer na mě vždy působil značně depresivně, nevím jestli je to hudbou zvolenou v jednotlivých lokacích nebo existenčními problémy každé z ras ve hře, které pochopitelně musíte vyřešit vy nebo snad tím, že mapy jsou zde docela prázdné. Alespoň na mě tak odjakživa působily.
Volba družiny doznala jistých změn, vybíráte si už pouze jednu postavu a její atributy, zbylé čtyři volné sloty poté obsazujete charaktery vyskytujícími se ve světě volně anebo nějakým způsobem souvisí s hlavní dějovou linkou. Proč ne. Sice už ke své partě nemáte takový osobní vztah, ale zase vám to poskytuje více herních možností a kombinací.

Osobně oceňuji přidání rasy draků. Jednak jejich rivalita s drakobijci v Garrotově rokli krásně vylepšuje už tak solidní fantasy příběh, druhak - drak je neocenitelný člen vaší partičky. Je poměrně silný a především umí létat, tím pádem odpadá potřeba neustálého kouzlení a váš pohyb po herním světě již není tak zdlouhavý.

Předmětů a vedlejších úkolů zde hráč nalezne požehnaně, karetní hru Arcomage karbaníte již od prvního hostince bez nutnosti hledat balíček někde po jeskyních, jediným mínusem tedy zůstávají ony pusto-prázdné herní lokality. Pro někoho samozřejmě také fakt, že hra nedoznala od roku 1998 žádných změn v grafice a ovládání. To třeba mé maličkosti ale vůbec nevadí. 85％.

Jako mladý začínající lékař..ne, pardon, to jsem trošku odbočil k cimrmanovskému Záskoku.
Jako mladý pokročilý uličník někdy na druhém stupni základní školy jsem wrestlingové zápasy v televizi vyloženě hltal. Jasně, už tehdá jsem věděl, že výsledek i průběh jednotlivých konfrontací je předem dán, ale jelikož mě vždy bavily bojové a kontaktní sporty, nenechal jsem si ujít snad jediné vysílání tohoto (zdánlivě stupidního) pořadu. Někdo by ještě dodal "..pro hloupé obtloustlé americké hamburgerožrouty!". Pro mě osobně ale kouzlo tohoto sportu nespočívá v nějakých dopředu domluvených provokacích, trash-talcích nebo ne moc povedených hereckých vystoupeních. Spočívá v tom, že zápasníci musí ve skutečnosti podstupovat velice náročné fyzické tréninky a sparingy, od kterých se pak odvíjí téměř vše, co v ringu předvedou. Klasický punch, u kterého i kojenec pozná, že nedošlo k žádnému kontaktu, samozřejmě nikoho neohromí. Ovšem takové skoky z výšky nebo různé variace přehazování a shazování protivníka, to už jiná káva. Sem tam to i nevyjde úplně podle plánu a borci si ze zápasu odnesou nepěkný úraz..
To by byl tedy nějaký obecný úvod a nyní už se budu věnovat jen a pouze hře samotné. Dostal jsem se k ní někdy v roce 2007, tedy zhruba pět let po jejím vydání. Už tehdá mi připadala graficky lehce zaostalá, především tedy hlavní menu a jednotlivé in-game "entrance" filmečky zdejších fighterů "stály za to". To ale není až takový problém, jelikož grafická stránka je pro mě vždy až na druhém místě. Ze začátku mě trošičku zlobilo ovládání a potvrzování jednotlivých úkonů, ale celkem rychle jsem si na ně navykl. Jakmile jsem se pak prokousal mnoha nastaveními ke zkušebnímu zápasu, byl jsem už celkem spokojen.
Tato mlátička rozhodně není nějaký další Mortal Kombat, v rámci možností se opravdu jedná o reálné wrestlingové zápasení. Soupeře se nesnažíte ukopáním k smrti připravit o poslední čtvereček zdraví na jeho health baru. Ten zde mimochodem ani není. Pomocí chvatů a kombinací musíte oponenta "unavit" a poté mu nejlépe nasadit jednu z mnoha pák na tělo, po kterých v časovém intervalu zápas takzvaně odklepe. Další možností budiž ponechání soupeře mimo ring delší dobu, než dovoluje časový limit.
Každá z hratelných postav má, krom základních pohybů pro všechny totožných, své specifické údery, zakončováky a různé jiné vylomeniny. Líbila se mi podobnost oněch úderů s reálnou předlohou, například takový "The Rock" a jeho oblíbené punch combo je zde vykresleno opravdu skvěle. Obrovskou předností WWF Raw je možnost tvorby vlastní postavy. Od úvodního intra, přes hudební motiv, vzhled, vlastnosti až po jednotlivé bojové kombinace. Chválím také předvolbu, díky které je možné zápasit v týmech nebo s více protivníky.
Každopádně, nedávno jsem Raw nainstaloval, abych zavzpomínal na staré dobré časy a ...hra mě bohužel absolutně nebavila. Grafika mě strašně bila do očí, ovládání mě vytáčelo, jednotlivé zápasy nudily a některé prapodivné úhly kamery tomu ještě dodaly korunu a po hodině šla tato mlátička do virtuálního koše. Hodnotím tedy lehkým nadprůměrem s ohledem na stáří hry. Pro fanoušky wrestlingu i dnes zajímavá volba, pro ostatní asi zbytečná ptákovina.

Shrnu to stručně hned ze začátku: skvělá hra! Tento komentář bude z 90% jen chválící, ke konci se zmíním akorát o jediném nedostatku, který si (možná zbytečně) uzmul těch zbylých 10%.
Zatímco první díl byl v mých očích "jen" velmi dobrý a pár věcí mi na něm určitým způsobem vadilo, pokračování No One Lives Forever 2: A Spy in H.A.R.M.'s Way mě nadchlo ihned od prvního kroku ve hře a nepustilo až do poslední in-game scény po závěrečných titulcích. Přesně takto vypadá ideální střílečka dle mého gusta.
Lehký údiv u mě začal hned v první seznamovací misi, a to nad implementovanými RPG prvky v podobě inventáře a především možnosti vylepšovat své dovednosti pomocí nasbíraných zkušenostních bodů. Nejedná se samozřejmě o žádné kouzlení nebo aury, jak by nyní někomu mohlo připadat, ale například o zdokonalování se v práci se špiónskými nástroji, se zbraněmi nebo posílení svého zdraví. Tyto body se sbírají automaticky za plnění hlavních úkolů, za plnění vedlejších úkolů a především také za nalézání "secretů" v podobě obálek nebo tajných dokumentů. Tento bonusový obsah plný vtipných textů jsem se snažil hledat opravdu poctivě, otevřel jsem snad každý šuplík ve hře a na konci jsem díky tomu měl své statistiky téměř na maximu.
Tím se dostávám dále. Prostředí je na svou dobu nebývale interaktivní, většina skříněk, skříní, dveří nebo zmíněných šuplíků lze reálně otevřít a zavřít. Ty, které zrovna nejdou a jsou označny šedým nápisem, stejně později prozkoumáte v rámci posunu příběhu v dané lokalitě. Level design je výborný, nemohu mluvit ani o koridoru, ani o nějaké otevřené možnosti pohybu, zkrátka něco mezi tím. Sem tam se vrátíte i na místa dříve navštívená, ale vše dává smysl a je to v pořádku. Nedokáži s jasnou hlavu říct, která z misí mě bavila nejvíce, každá byla totiž originální a naprosto specifická. Ze začátku procházíte městečko v asijském stylu, poté přichází na řadu zasněžený srub, od kterého se vydáváte postupně plnit úkoly do všech směrů herní mapy, podíváte se do polorozpadlého domu jedné postavy z předchozího dílu, abyste o chvíli později sváděli souboj v obytném přívěsu, který unáší tornádo (výborná část!) a tak dále, nebudu zbytečně spoilerovat.
Příběhová linka je velice zábavná, částečně navazuje na The Operative: No One Lives Forever, postavy jsou opět naprosto dokonale nadabované a sáhodlouhé nudné rozhovory zde již naštěstí nenajdete. Nelze zapomenout na úžasný a naprosto pasující dabing indických občanů, policistů a strážných. Hlášky jako “Somebody ate my mango chutney! My mother made that for me!!!" v indické angličtině mě totálně zničily. Stejně tak i francouzský vrahoun Pierre the Mime King a kopa dalších vtipných charakterů.
Grafika za ty dva roky doznala výrazných změn, Cate Archer je zde trošku jinak vykreslená, už to není ta elegantní dáma, která mi, nevím proč, připomínala vzhledem i chováním herečku Cate Blanchet (tu moc nemusím), ale je pojata spíše jako mladá, sebevědomá a přidrzlá slečna s odhaleným pupíkem.
Zbraní sice není mnoho, ale i zde si vystačíte především se základní pistolí s tlumičem. K tomu stačí přidat pár užitečných udělátek, která jsem hojně využíval a je to. Stealth způsob projití hrou je zde částečně možný, ale já ho beru spíše jen jako takový doplněk, který NOLF zase o něco více odlišuje od stříleček bezhlavého typu.
Na bugy jsem ve hře naštěstí nenarazil. Délka hry je optimální, kratší než jednička určitě bude, ale žádná šílená rychlovka to taky není a na vyšší obtížnosti, které si určitě časem zkusím, to bude ještě pěkných pár hodin herního času navíc.
Co mi tedy na této jinak vynikající akční hře vadilo a připravilo ji o plné nebo skoro plné hodnocení?
Stupidní respawn nepřátel na místech, která už jsem dříve vyčistil. Je mi jasné, že pokud například vystřílím komplex budov a pokračuji dále na kopec odpálit radiostanici a poté se vrátím zpět do komplexu, tak tam na mě mohou čekat třeba ze dva noví nepřátelé. Pokud je ovšem zlikviduji a začnou se zde odnikud objevovat další skupinky v přesných časových intervalech ještě asi pětkrát, něco je špatně. Je to značně otravné, kazí to dojem ze hry, ale naštěstí se to děje jen na několika místech v rámci celé hry a to především v její první třetině. Škoda. 90%.

Když se tak zamyslím, Academy by se teoreticky dala považovat pouze za jakýsi delší datadisk k předchozímu Star Wars Jedi Knight II: Jedi Outcast. Příběhová linka zde na něj nějakým způsobem navazuje, grafická stránka nedoznala žádných výrazných změn a herní model zůstal stejný. Tedy téměř. To slovo téměř je tu velice důležité, protože autoři dokázali pro nás hráče ze stejného enginu vymáčknout mnohem lepší hratelnost a tím pádem i zábavu. Docílili toho především tím, že zvýšili důraz na používání světelného meče a přidali pár dalších jeho variací. A o tom to je. Pro mě osobně tohle znamená hodně, protože v akční Star Wars hře si představuji právě nějakého týpka s lightsaberem, porcujícího nebohé nepřátele na kusy. Několikahodinové bloudění pouze s blasterem v ruce a hledání skrytých tlačítek po všech čertech jako v Outcastu mě moc nebralo a chuť na znovudohrání se ve mně tím pádem nikdy neprobudila. Kdežto Star Wars Jedi Knight: Jedi Academy jsem dohrál už nejméně 6x. A to nepočítám multiplayer.
Ten je podle mě ''gró'' celé hry. Zvolíte si postavu, její obleček, typ a barvu světelného meče a už valíte deathmatche nebo duely. S mečem, bez meče, se sílou, bez síly, se zbraněmi a tak dále. Kdysi jsem u online bitev proseděl několik židlí, co je ovšem super, i dnes se ještě na serverech nacházejí nějací hráči. A to je prosím už 17 let po vydání hry.
Příběhová linka pro jednoho hráče není kdovíjak originální, vaše postava je značně nesympatická nebo spíše nezajímavá, jednotlivé mise si můžete volit dle libosti a nemusíte je ani dohrát všechny. První půlku vždy rychle proběhnu, pár zajímavých úkolů se zde sice najde, ale nic speciálního, zato jakmile se později zápletka rozeběhne, začínám si teprve Jediho pořádně užívat. Začíná totiž přibývat soubojů se Sithy a jejich poskoky a prostředí se z venkovních prostor stahuje spíše do jeskyní a atmosférou nabitých podzemních chrámů.
Takže pár slov na závěr: pro někoho možná né úplně dokonalý singleplayer zde bez debat zachraňuje multiplayer. 85％.
Pro neznalé, určitě nesrovnávat s taktéž velmi dobrými Star Wars: Knights of the Old Republic ze stejného roku. Hry vypadají podobně, ale nejsou. Ani zdaleka.

''You gotta be kidding me..'' (John Jack)

Tak, konečně je to za mnou. Této strašlivosti jsem se snažil dát šanci několikrát po celou dobu hraní, úplně jsem z podvědomí vypustil nějaké NOLF univerzum, ale prostě bohužel, je to bída a není dokonce ani naleštěná.
Od začátku mi Contract J.A.C.K. něco připomínal. Až někdy v půlce hry jsem si uvědomil co. Toto je prostě jen další díl Die Original Moorhuhnjagd! S tím rozdílem, že hráč coby střelec se umí navíc po obrazovce sám o sobě pohybovat ještě dopředu, doleva a doprava a místo slepic zde poletují vojáci. V tomto pokračování série při sestřelení ale nekvokají, spíše to vypadá, jako by se snažili napodobovat lidskou řeč.
Tlačítka pro pohyb vzad, skok, skrčení nebo přebíjení jsou zde naprosto zbytečná. Stejně jako množství zbraní. Na co mi jsou čtyři druhy samopalů, které se mimochodem chovají všechny úplně stejně, když i brokovnicí odpálím tu nejvzdálenější ''dvacetipětibodovku''přes půl mapy na první dobrou?
Level design je trapný, téměř vždy se jedná o budovu s několika místnostmi, které procházíte v rámci daného kola neustále dokola tam a zpět, akorát se vám vždy otevřou jiné dveře. To akorát neplatí pro poslední misi, kde pro změnu utíkáte nebo jedete pořád rovně. Vojáci vám nabíhají přímo do zaměřovače snad po desítkách, chovají se jak papíroví draci, AI 0 (slovy nula), neprůstřelné vesty leží na každém rohu, garantovaný humor abych pohledal, grafika je docela o ničem. Dále, herní menu, in-game videa a příběh celkově - naprosto odfláknuto. Délka hry minimální (díky bohu!), ovládání vozidel strašné.
No, stačí, nadsázku chápu, nejsem zaujatý a už vůbec ne náročný. Na odreagování si někdy rád pustím nějakou brakovou střílečku, pro příklad uvedu nedávno dohranou Operation Thunderstorm. Ta ode mě dostala fešných 35％, nutno podotknout že naprosto spravedlivých, a přitom byla v mých očích jednou tak zábavnější/lepší než ''toto''. Co z toho tedy plyne? 20％.
5％ za přítomnost Volkova, 5％ za konec a zbylých 10％ za, na tuto hru, naprosto pasující hlášku ústřední postavy v BOMBASTICKÉ Československé kampani (viz úvod a konec komentáře). První zklamání od mých oblíbenců Monolith Productions.

''You gotta be kidding me..'' (oldgamer89)