Blood: Plasma Pak

Stejně jako u Quake byly i pro Blood v témže roce v produkci dva datadisky dvou různých vývojářů zároveň. A stejně tak se zdá, že právě ten druhý datadisk se dočkal o něco menší přízně než ten první. A podobně u mě je to spíše naopak. Plasma Pak je sice o jeden level a celkově až o jednu hodinu kratší, ale od počátku se mi zdál nepatrně výraznější. Tedy výraznější zejména svými novými nepřáteli, kteří sice nejsou kdovíjak originální, ale dokážou aspoň částečně osvěžit dynamiku boje. Ano, mluvím o Vás tyrkysoví akolyté, kteří házíte dynamitem až za roh!

Obtížnost je také nepatrně vyšší, přidávám se k těm, kteří hned prvnímu šedému gargoylovi naletěli a místo aby mu uletěli do exitu, do něj zcela zbytečně vysypali všechnu munici. Problém obtížnosti Blood však dle mého nespočívá v tom, že by nepřátelé byli příliš silní, zbraně slabé, nebo nábojů málo, je to spíš ono zákeřné umísťování monster přímo za roh, za dveře apod. Zmiňovaný respawn mi naopak nevadil, ono se totiž nejedná o typický „respawn“ ve smyslu nekonečného obnovování nepřátel. Každý level má přesně daný počet potvor, jde jen o to, že pokud aktivujete určitý spínač, či seberete klíč a musíte backtrackovat, potkáte fixně danou hrstku nových monster.

Technická stránka je sice vrcholem Build enginu, jenže ten má své pevně dané limity a v podstatě od roku 1996, kdy vyšel Duke Nukem 3D, už nebylo možné jej posunout (výrazněji) dále. Tudíž i právě Blood má stále na první pohled blíže ke starším „doomovkám“ typu právě Doom, než ke střílečkám tzv. druhé generace, mezi které osobně řadím např. jen o 2 měsíce mladší Quake 2. Nicméně design levelů působí velmi dobře, hlavně ve spojení s temnou hudbou a celkově krvavou stylizací, která dotváří ve své době až unikátní záhrobní atmosféru… Takže spokojenost.