Někdo by se zde možná mohl pozastavit nad tím, proč jsem udělil nějaké skoro neznámé ruské taškařici takto vysoké hodnocení. No, když vezmu v potaz, že jsem u Hired Team: Trial GOLD (ne, opravdu to není žádná trial verze) proseděl pravděpodobně více času, než u Unreal Tournament a Quake III: Arena dohromady, spíše se divím, že jsem s procenty nešel ještě o něco výše. Tato hra je sice jen jakousi variací na první Unreal Tournament, navíc vyšla ještě o pár let později, ale i přesto je opravdu dobrá a především zábavná.
Graficky neohromí, ale zase také neurazí, na svůj věk to není až tak špatné. Nabídka zbraní je klasická, od pistole, přes kulomet, raketomet až po ty nejsilnější sci-fi kousky. Mnoho originálních map v kopě odlišných prostředí nabízí bohaté řeznické vyžití.
Co bych určitě vyzdvihl je množství herních módů, které zde hráč nalezne. Staré známé Deathmatch, Team Deathmatch a Capture the Flag doplňují ještě například Domination nebo Infiltration. A samozřejmě nesmím opomenout to hlavní, čím se tato hra odlišuje od těch, které nestydatě (ale dobře) kopíruje, a tedy tzv. "real mód". Ten neznamená nic jiného, než že se zde bere ohled na místo postřelení protivníka. Pokud tedy pánovi z druhého týmu brokovnicí pocucháte dolní končetinu, tak začne kulhat a nepohybuje se již tak svižně. Pokud už je vážně zraněn, nechává za sebou kapky krve a tak dále. Super věc, nepochybně originální a určitě osvěžující.
Já osobně jsem tuto převážně multiplayerovou střílečku zakoupil celkem srandovně zhruba rok po jejím vydání v jedné ostravské zaplivané novinové budce od paní trafikantky, která byla mým tehdejším odhadem asi tak týden před smrtí, za neuvěřitelných 29,-Kč. Vzpomínám si, že originální plastový obal byl úplně zažloutlý a sám jsem vlastně vůbec nechápal, co a proč kupuji. Po instalaci, spuštění a odehrání prvních pár zápasů jsem byl nakonec se svým podivným kupem spokojen, nicméně ještě pár let na mě hra působila nějak zvláštně. Bylo to zřejmě způsobeno asi tou parodií na českou lokalizaci, kdy některé texty zůstaly rusky, něco bylo anglicky a hlas ve hře mluvil česko-rusky tak, jak se mu asi zrovna zachtělo (vlastně "jí").
Vzpomínky, množství odehraných hodin v mutliplayeru, mnoho průletů singleplayerovou částí, real mód a forma koupě této hry mi nedovolí jít pod oněch 80%.

Jedna z dalších mých srdcovek, na kterou nedám dopustit a jíž si rád čas od času zopakuji. Mé první seznámení s tímto skvělým titulem proběhlo někdy v roce 2004 prostřednictvím starší přílohy herního magazínu ve formě dvou CD. Vůbec jsem netušil, co na mě vlastně čeká, věděl jsem jen, že mám rád Heroes of Might and Magic III: The Restoration of Erathia a že RPG je asi něco jako Diablo II. No, byl jsem celkem překvapen už v úvodním intru, kde se ve fantasy prostředí najednou promenádovali zelení mužíčci. Nevadí, jdeme dál..

První obrazovka se specifickou hudbou mě celkem ohromila, pokračoval jsem tedy na volbu družiny, chvíli se zasekl u rozdělování dovednostních bodů, pochopil jsem, že kombinace Goblin-Klerik asi nebude to pravé ořechové a odstartoval jsem herní příběh. Baf! Jakmile se hra načetla a já se ocitl poprvé na Smaragdovém ostrově, málem mi vypadly oči z důlků. Něco tak barevného, kostrbatého a graficky zastaralého jsem fakt tehdá nečekal. Pamatuji si, že jsem měl v tu chvíli nutkání hru ihned vypnout a odinstalovat. Ale neudělal jsem to. Naštěstí. Po projití prvních pár domů, prozkoumání prostředí a inventářů mých postav jsem jakž takž pochopil, o co zde asi běží. O chvíli později už jsem radostně přijímal Malwicka od Mr. Hůlky, zabíjel agresivní vážky a pobíhal kolem dráčka v malé jeskyni. Od této chvíle už jsem Might and Magic VII: For Blood and Honor zbožňoval a není tomu jinak ani dnes.

Grafická stránka je zde minimálně druhořadá. Tím hlavním, co má hráče zaujmout, je především rozsáhlý otevřený svět plný vesnic, měst, dungeonů, lidí, úkolů, příser a předmětů. Všeho je tady dostatek a pokud nebudete nikam spěchat, zabavíte se na pěkných pár (desítek) hodin. Hlavní příběhová linie sama o sobě zase tak dlouhá není, ale abyste se jí vůbec mohli prokousat, musíte si stejně naddělat nějaké ty vedlejší úkoly kvůli zkušenostem pro vaši družinu. Ta je bez výše uvedeného slabá jak čaj a jednotliví členové tak končí většinou už po několika metrech po vstupu do nové lokace mrtví, zkamenělí, otrávení nebo paralyzovaní. Já se vždy snažím splnit úplně vše, dokonce i povyšovací úkoly pro povolání, která ve své skupině ani nemám.

Hra je opravdu komplexní, vlastníte zde dokonce svůj osobní hrad a o dalších možnostech, kouzlech nebo výtečné hře ve hře Arcomage bych zde mohl psát ještě klidně hodinu. 90％ bez výhrad.

Přiznám se, že nejsem úplně skalní fanda žánru stealth. Nějaké plížení, dlouhé čekání a schovávání se mě prostě moc nebaví. Možná proto jsem tuto dvou a půl dílnou sérii tak dlouho odkládal. Ta "půlka" pochopitelně patří Contract J.A.C.K., který má být podle všeho už jen obyčejnou střílečkou. To ale zjistím až později.
Každopádně první díl NOLFu mě přes všechna negativní očekávání celkem překvapil a nakonec se vůbec nejednalo o v prvé řadě stealth akci, ale o čistokrevnou 1st-person akčňárnu s několika stealth prvky. K tomu navíc okořeněnou o zajímavý špiónský příběh ze 60. let minulého století se skvělým a netrapným humorem. Vše podtrženo brilantní britskou angličtinou a různými jejími srandovními variacemi. Nejvíce mě bavil gentlemanský a snobský akcent pánů, povídajících si o nevýznamných hovadinách v totálně zakouřeném klubu, držíc v ruce sklenice červeného vína. Pokud alespoň obstojně rozumíte anglicky, určitě si tento geniální dabing postav užijete. Zároveň vám i pomůže překonat někdy až nelidsky dlouhá a místy nudná in-game videa mezi jednotlivými misemi.
Příběhová linka je zábavná, ze začátku tedy ne tolik, ale postupem času, čím více se blížíte ke konci, tím více vás začne vtahovat a vrcholí zajímavě a pro někoho možná i nečekaně. Já jsem si hru začal pořádně užívat až právě v její poslední třetině. Namátkou uvedu jízdu v kabinové lanovce a sestřelování útočících vrtulníků nebo jeskynní souboj s jedním z hlavních záporáků. Nebudu ho/ji konkrétně jmenovat.
Víceméně lze 85 procent hry The Operative: No One Lives Forever dokončit hrubým stylem bez potřeby skrývat se v temných zákoutích, je zde ale i pár levelů, kde je pro jejich úspěšné projití vyloženě vyžadován stealth postup bez spuštění jakéhokoliv alarmu. Kupodivu mě tyto speciální mise celkem bavily a ani po třicátém nahrání uložené pozice moc neotravovaly. Ve všech ostatních jsem se sice také snažil nevzbudit pozornost nepřátel a projít mapou pokud možno bez povšimnutí, ale co čert nechtěl, ten nepříjemný bzučák jsem vždy nakonec spustil a tím pádem ho i dalších minimálně deset minut poslouchal.
Zbraňový arzenál byl solidní, nejvíce jsem využil klasickou pistoli s tlumičem, ke konci pak i granátomet, který se ovšem choval úplně jako raketomet, tady si tvůrci asi trošičku popletli termíny. Nevadí. Špiónské pomůcky jsem nějak extra nepoužíval, oceňuji ale jejich nápaditost. Takový robotický pudl vypouštějící feromony je pro každého agenta jistě neocenitelný.
Co mi trošku vadilo, někteří nepřátelé se chovali nelogicky a chaoticky, jakmile mě spatřili, rozeběhli se a najednou z ničehonic odbočili do místa, kde jsem v tu chvíli vůbec nebyl. No tak schytali jednu do zátylku a bylo po problému. Asi chyba ve skriptech. Zmínit bych mohl také nelidskou výdrž stejných protivníků v pozdější fázi hry, oproti těm ze začátku, ale to už jsou u hry staré dvacet let jen nepodstatné detaily.
Nakonec ještě rozhodně musím uvést moment, který mě absolutně nejvíce pobavil. Po otevření jedněch z mnoha dveří v podzemním komplexu jsem zcela neočekávaně spatřil chlápka, který dělal u sklenky vína společnost kozlovi. Nebo naopak? Kozel dělal společnost chlápkovi? Kdo ví..

Čistě multiplayerová střílečka, kterou nám připravil magazín Score ještě v době, kdy jsem jejich plátek (a všechny ostatní) pravidelně odebíral a dokonce se někdy i bavil nad jejich specifickým infantilním humorem. Kluci to s FPSCORE určitě mysleli dobře a myšlenka samotná, tedy pravidelné relaxační dýchánky u on-line střílečky postavené na skvělém a v té době ještě stále ne tak okoukaném enginu Quake III: Arena, byla chvályhodná.
Zpočátku se jí podle mě i docela dařilo. Minimálně já jsem byl u počítače jen kvůli této řežbě vylepený v jednom kuse. Jenže jak rychle přišla, tak i rychle odešla, po pár letech už servery zely prázdnotou. V dnešní době je už téměř nereálné najít nějakého živého soupeře, pokud neobvoláte staré známé a nezkusíte si dát z hecu jednu z nostalgickou partičku a trošku zavzpomínat. Bohužel nad instalací a samotným spuštěním jsem nejen já strávil asi dvě hodiny, nejsem totiž tak úplně "IT zručný", jak bych potřeboval. Proto musím při každém problému s nekompatibilní hrou dlouze pročítat internetové diskuze a zkoušet různé nabízené varianty.
Každopádně tato střílečka už dnes doopravdy nemá co nabídnout, je zcela zbytečné ji vůbec zkoušet instalovat a pokud možno hrát. Označil bych ji tedy právem za mrtvou a hodil na její hrob kytici pořádně ostrých růží. Mé hodnocení 55% navyšuje hlavně nostalgie a hodiny strávené u PC kdysi hodně hodně dávno.

Stejně jako mnozí zdejší kolegové, i já jsem si do aktuální letošní výzvy vybral Musaic Box. No, říkám vybral, ale myslím tím ''obšlehl'', jelikož jsem nemohl přijít na jiný vhodný titul, který bych na své staré mašině rozběhl. Takže děkuji Jumasovi a jeho komentáři ze 6.1.2020.
Hra sama o sobě je spíše hříčka složená ze dvou částí. V té první se hledají jednotlivé indície poschovávané v několika místnostech starého domu, které poté vedou ke druhé části - skládání hudby pomocí puzzlů dle zvukové předlohy. S první částí jsem moc problémů neměl, většinu více či méně skrytých předmětů jsem odhalil a pokud jsem déle tápal, hra mi sama poradila malým zábleskem na ono inkriminované neobjevené místo. Tady tedy nebylo moc co řešit.
V části samotného skládání známých hudebních melodií už jsem se, zvláště ke konci, zapotil o něco více, ale opět, hra mi radila jak jen to šlo a vyloženě mě prosila o to, ať ji úspěšně dokončím. Za slabé tři hodinky bylo po všem.
Nebylo to špatné, chválím hlavně výběr jednotlivých skladeb, ale vracet se zde asi už nebudu. Solidních 65％ si tato záležitost určitě zaslouží.

Jelikož jsem velkým fanouškem vývojářů z Monolith Productions, tak nechápu, jak mě mohla tato velmi specifická akce z jejich dílny minout. Objevil jsem ji až teprve nedávno opět díky DH.
Ze začátku hra působí jako klasická policejní vyšetřovačka, zanedlouho poté se hlavní postava stane obětí předem připravené léčky a je z něj udělán, jak jinak než hlavní podezřelý. Do této chvíle klasika stokrát viděná ve hrách i filmech. Přidanou hodnotou u Condemned: Criminal Origins je ale všudypřítomný přesah do nadpřirozena, který nakonec vrcholí v, pro mě osobně, epickém finále s otevřeným koncem. Poslední souboj byl správně syrový a brutální a zakončil tak celkově hodně agresivně zaměřený titul.
Střelných zbraní je v průběhu celého hraní opravdu poskrovnu a když už se vám nějakou podaří najít, není v ní rozhodně tolik nábojů, kolik byste očekávali nebo spíše chtěli. K neustálým nájezdům nepřátel tedy musíte používat ruční zbraně a častěji spíše "nezbraně". Trubky, lopaty, sekery a další předměty běžně se vyskytující v normálním životě. To byl samozřejmě i záměr vývojářů, ale já osobně jsem z tohoto unikátního zlepšováku nějak extra odvařený nebyl. Jednak se předměty neustále opakují a zas tolik druhů jich hra nenabízí, druhak, když chci pokračovat třeba s dlouhou trubkou, kterou jsem si poctivě vyrval ze stěny, tak stejně nemohu, protože za půl minuty už si další postup hrou žádá nalezení a použití požárnické sekery k rozražení dveří. No a pro trubku už se přes deset místností přece zpátky vracet nebudu. Krom toho je samotný soubojový systém hodně jednoduchý (útok-obrana, 2 tlačítka), tudíž po relativně krátké době celkem omrzí. Palec nahoru alespoň za možnost odkopnutí protivníků.
Vyšetřovací nástroje jsou dalším zpestřením už tak originální hry. Tady mám ale také problém, protože mi hra bohužel pokaždé naznačí nebo rovnou ukáže kdy a kde je mám použít, takže nějaké "vyšetřování" se ve velkém měřítku nekoná. Ledaže jste slepí a nemůžete dané indicie v určené místnosti za žádnou cenu najít.
Z nepřátel agresivita jen čiší, vůbec se s vámi nemazlí, v pokročilé fázi příběhu už jsou i poměrně tuzí a vy tak musíte velmi pečlivě časovat svou obranu a útok. Jedinou výtku bych měl akorát k počtu bezdomovců a feťáků, potulujících se po nádraží či podzemí. Tolik jich snad není ani ve všech kanálech světa. Ale chápu, je to akce, tak je to třeba.
I přes, na první pohled, ne moc spokojený komentář jsem se docela dobře bavil, ponurá atmosféra zde fungovala na jedničku a párkát jsem se dokonce i lekl. Příběh mne zaujal a jak už jsem psal výše, závěrečná část se mi velice líbila. S uvedenými nedostatky (z mého pohledu) dávám 75%.

Celkem obstojná sci-fi záležitost, o které jsem předtím nikdy v životě neslyšel. No a předpokládám, že už ani neuslyším, jedno dohrání Alpha Prime stačí a není třeba se sem dále vracet. Místní hodnocení a fakt, že se o vývoj postaralo nějaké české studio, které má za sebou jen jakž takž ucházející Shade: Hněv andělů, který se kdysi prodával snad jako příloha dětského časopisu (nechci kecat), dávalo tušit, že zde někde bude zakopaný pes. A byl!
Začátek mě upřímně nadchnul. Krásná grafika, náběh na zajímavý příběh, sympatický hlavní hrdina a opravdu celkem kvalitně namluvené postavy. Co se teda pokazilo?
Vše se změnilo ve chvíli, kdy se začalo střílet. Přísahám, že jsem ještě nikdy v žádné hře tolikrát nenahrával uloženou pozici. Nepřátelské jednotky mě nekompromisně drtily, ať jsem dělal co jsem dělal. Absolutní ostrostřelci, kteří mi byli schopni udělit headshot v běhu zpoza rohu a to jsem byl prosím ještě přikrčený. Mám rád určitou dávku realičnosti, ale tady to bylo prostě přetažené a místy až odrazující. Do toho různé otravné střílecí automaty, neustálý nedostatek munice a sem tam i nedostatek kyslíku. Celkem bída. Až někde daleko za polovinou příběhu jsem konečně přišel na to, jak s protivníky bojovat. Tedy schovávat se neustále za bedny a rohy a při střelbě jen na mikrosekundu vykouknout pomocí příslušné klávesy. Někdy ani to nepomohlo, ale jedině díky tomuto ''vykouknutí'' jsem Alphu dohrál.
Zpomalení času je zde asi jen proto, aby tady bylo. Pro mě naprosto zbytečné. Stejně tak i hackování, které je zde ze začátku představeno jako něco nezbytného a úžasného a pak si na něj do konce hry téměř nevzpomenete.
Mohla to být super sci-fi jednohubka. Bohužel není. Hlavně tedy díky přemrštěné obtížnosti, která jinak celkem krátkou hru uměle natahuje a také díky nevyužitému potenciálu některých dobrých nápadů. 65％.

K prvnímu Unreal, společně i s datadiskem Unreal Mission Pack I: Return to Na Pali, jsem se dostal až neuvěřitelných 12 let po oficiálním vydání a věřte nebo ne, můj pohled na hru to vůbec ničím neovlivnilo. Z tohoto univerza jsem předtím odehrál pouze skvělý Unreal Tournament, ale ten s původní příběhovou jedničkou vlastně vůbec nesouvisí.
Jedná se, naštěstí pro mě, ještě o starou dobrou "devadesátkovou" akci, která vás určitě nevede za ručičku jako školáčka na první zápis do základní školy, moc se toho zde nenamluví a zbytečně moc informací také nedostanete. Žádné za***** šipky ani vzdálenostní navigační body, nic takového. Hráč prostě hraje, objevuje, zkouší a hlavně tedy střílí. A to vše je zkrátka super.
V čem je první Unreal unikátní nejen pro mě, ale co tak sleduji, tak pro podstanou část hráčů či fanoušků, je atmosféra. Atmosféra tak hutná, že jsem ještě nikdy nic podobného ve hře nezažil. Podstatnou mírou se ní ale rozhodně podílí hudba. Ta je prostě úžasná, podmanivá, místa klidná, místy energická, prostě v každé herní situaci naprosto pasující. Hudbu ze hry mám uloženou v počítači i mobilu do dnes a pro mě osobně se jedná o bezkonkurenčně nejlepší herní soundtrack všech dob.
Grafika je dnes již značně zastaralá, ale ve své době to musel být asi absolutní vrchol. Nabídka zbraní je dostačující, já jsem měl vždy stejně nejradši druhou nejslabší pod názvem "Automag", asi z důvodu, že se z ní dalo střílet i ve sklonu jako v béčkovém akčním filmu. No a nepřátelé v podobě agresivních dobyvačných Skaarjů jsou také skvěle vyladění a jejich AI je na svou dobu opravdu na vysoké úrovni.
Hře defakto nemám ani co vytknout. Rozhodně ale vím, že si jdu po odeslání komentáře pustit alespoň ze dvě své oblíbené skladby "Dusk Horizon" a "Chizra". 85%.

Pro svůj nejkratší komentář zde na databázi jsem si symbolicky vybral asi tu nejkratší hru. Je to samozřejmě záležitost spíše lokálního charakteru, která vznikla na popud dnes již očividně neaktivního uživatele Piva. Ten zde kdysi dávno prudil část zdejšího obecenstva svými diskusními "pšouky", no a došlo to tak daleko, že byla na jeho počest vyrobena tato zábavná hříčka. Nutno podotknout, že ne úplně lehká.
Hra sama o sobě pochopitelně nemá žádnou cenu a jako neznalý tehdejších zdejších poměrů bych udělil asi tak 10%, ovšem databázi navštěvuji pravidelně již od roku 2008 a na Piva a mnoho dalších, dnes již bývalých uživatelů si dobře pamatuji. Proto mi, dle mého názoru, náleží tuto srandu ohodnotit a okomentovat. Uděluji krásných, neutrálních a odpovídajících 50%.

P.S.: pro ty, kteří chtějí být v obraze, doporučuji zhlédnout průchod hrou s komentářem Caelose (bohužel dnes již neaktivního) zde ve video sekci :)

Ještě než se pustím do pokračování v podobě datadisku Doom 3: Resurrection of Evil, dovolím si nyní čerstvě po dohrání trošku okomentovat původní hru. Srovnání s podobným, akorát o rok mladším Quake 4, který běží na stejném enginu, se pokusím úplně vyhnout a celé to shrnu akorát do jedné věty o třech slovech. Doom 3 je lepší.
Začátek hry se ještě nese v klidném duchu, trošku poběháte po základně, pokecáte s kolegy a nadřízenými, užijete si krásné interiérové grafické zpracování (pozn. zřejmě zázrakem jsem hru rozjel na Ultra detaily) a defakto jen čekáte, kdy "to" přijde. No, přijde to celkem rychle. Jakmile odkrouhnete prvního zombíka, do posledního levelu už neděláte nic jiného. To je samozřejmě u střílečky v pořádku, nevadil by mi zde dokonce ani třeba pětinásobně větší počet nepřátel. Problém mám ale s neustálým a unavujícím respawnem. Nejčastěji v podobě základního démona Impa, který je opravdu neskutečně otravný a zhruba v polovině příběhu mě už díky němu začínal Doom 3 solidně vytáčet. Poté se naštěstí situace změnila, přišel první pekelný level, kde se na každém rohu po zemi válely náboje, rakety a výzbroj (zajímavé..), první opravdový "boss fight" s Guardianem a po udolání tohoto slepého (ovšem ne slabého) monstra i získání Soul Cube. Báječná to zbraň. To bych ovšem nesměl mít verzi s českým dabingem, kde mě každých pět vteřin upozorňovala "POUŽIJ NÁÁS!" svým stupidním nemastným-neslaným hlasem. Jinak jsem ale se zmíněným dabingem problém neměl.
Monstra jsou strašidelná a celkem originální a každé další, které se ve hře nově objeví, má své krátké in-game intro. Tleskám!
Zbraňový arzenál je dostačující, nábojů zde sice není úplný přebytek, ale pokud máte prázdno, stačí sáhnout po motorové pile nebo brokovnici a vše je v tu chvíli vyřešeno.
Herní prostředí je z podstatné části tvořeno interiéry, dobrou polovinu příběhové linky strávíte s baterkou v ruce. Tu lze navíc použít pouze samostatně beze zbraně, což je co se týče atmosféry od tvůrců výborný krok. Dalším plusem jsou také určitě něco jako minihry (například přesouvání beden jeřábem), které vám dají aspoň na chviličku oddechnout od nekonečného střílení a vybíjení všeho (ne)živého.
Doom 3 není špatný. Grafickým zpracováním, atmosférou, optimální délkou a neurážejícím příběhem je pro mě, řekl bych, dokonce až velmi dobrý. Problém ale vidím ve výše uvedeném neustálém znovuobjevování monster doslova za vašimi zády, klidně i při třetím průchodu tou samou místností nebo třeba i při sebrání brnění z hůře přístupného místa. To se mě asi tvůrci vždy snažili potrestat za to, že jsem si dovolil odbočit z hlavní trasy a najít něco navíc..
Pokud by se mě někdo nyní, v roce 2020 zeptal, jaký díl Dooma bych si nejradši zahrál znovu, kdybych musel, vybral bych si ten první. Ten mi prostě přijde i dnes nejlepší a nejzábavnější. 70%.

Jelikož mi nikdy moc nešly real-time strategie, ve kterých jsem musel ovládat velké počty jednotek a k tomu se ještě starat o rozvoj své základny, stal se Warcraft III: Reign of Chaos prakticky ihned po prvním dohrání mou nejmilovanější strategickou hrou v reálném čase a je tomu tak do dnes.
Zde mám prostě k dispozici čtyři odlišné hratelné rasy, každá z nich může postavit pár budov, v nich vyprodukovat pár specifických jednotek, k tomu nějakého toho hrdinu, který častokrát může změnit i průběh celé bitvy..no a to celé se odehrává na menší až středně velké mapě poseté neutrálními jednotkami. Ty nejsou k ničemu jinému než k obohacení mého hrdiny o cenné zkušenosti. Sečteno podtrženo - co chtít víc? Hra krásně odsýpá, boje jsou zábavné a s menším počtem jednotek lze krásně taktizovat.
Kampaň je epická, nechybí v ní dějové zvraty a až na zhruba dvě nebo tři náročné mise je i pro obyčejného hráče poměrně snadná. Filmy jsou úžasné i dnes, po osmnácti letech od vydání. Nejvíce mě bavila část za Nemrtvé, kde jsem po ukončené lidské kampani pokračoval v příběhu Arthase, ovšem pochopitelně už za jinou stranu konfliktu. Oproti tomu v klasickém multiplayeru jsem nedal dopustit na rasu Temných elfů.
Dále, legendární český dabing zde sedí naprosto perfektně, a to jsem prosím u her, filmů i seriálů ve většině případů odpůrce české lokalizace. Také se jedná o jedinou hru, kterou jsem kdy sledoval v oblasti progamingu. Tehdá jsem si nenechal ujít jediný profesionální zápas, sám jsem bohužel nikdy potřebný ''skill'' a především čas neměl.
Pokud si myslíte, že ani toto všechno výše uvedené není hodno mých 95％, přidám ještě množství modifikací (např. Footmen Frenzy, u čehož jsem zvlášť proseděl stovky hodin, DOTA, Tower Defense), vynikající datadisk Warcraft III: The Frozen Throne, který vše vlastně dotáhl k dokonalosti, přidal solidní várku obsahu a dokončil příběh z původní hry a nakonec parádní multiplayer přes blizzardovský Battle.net.
Jediným a nepříliš významným mínusem je pro mě divná, pestrobarevná a jakási ''šišatá'' grafika, která mi nikdy moc k srdci nepřirostla. Jo, abych nezapomněl, zbytečnou zpraseninu Warcraft III: Reforged z letošního roku nemá cenu vůbec instalovat, doporučím spíše původní verzi s datadiskem a třeba i s tím českým dabingem.

Crashday rozhodně není tak špatný, jak by dle zdejšího hodnocení mohlo někomu připadat. Nesmíte ho ale začít srovnávat s konkurenčními tituly, zejména ne s FlatOut 2 ze stejného roku, ten už je opravdu někde jinde. Dokonce i první FlatOut je, ač o dva roky starší, minimálně graficky a chováním vozidel hodně popředu. Zkuste proto brát tento titul jako volné budgetové pokračování legendárních Stunts po šestnácti letech. Podobnost je tu místy až do očí bijící. Hlavně tedy v případě některých ujetých překážek na trati a zábavného editoru.
Samotné závody ve hře pro jednoho hráče a v něčem, co se tváří jako kariéra, jsou celkem zábavné a rozhodně se snaží být i originální. Například vlaječkový mód "CTF" nebo jízda s bombou ve vozidle (asi inspirace Nebezpečnou rychlostí z roku 1994) mě bavily po celou dobu hry, naopak průjezdy checkpointy na čas a poměrně neférové "Destruction derby" omrzí snad už po třetím opakování. Minihry ve formě skoku dalekého a podobných blbostí působí, jako kdyby byly do hry přidány snad na sílu a na poslední chvíli. Tudy cesta zábavy určitě nevede.
Co mě ještě poměrně zaujalo a při každém spuštění hry vyloudilo lehký úsměv na tváři - jednotlivá vozidla jsou zde samozřejmě smyšlená bez oficiálních licencí (nechte mě hádat, že by kvůli financím?!..), ale i tak v nich oko zainteresovaného autíčkáře dokáže poznat reálnou předlohu. Jsem si naprosto jistý, že jsem jezdil se starou Hondou CR-X, policejní Vectrou B, "vytuningovanou Astrou F" nebo mým oblíbeným Skylinem R-34. Skladba vozového parku je tady fakt prapodivná a ještě k tomu zaměřená na starší průměrné Opely, hehe.
Jako zábava na jeden víkend je Crashday v pohodě, na dlouhodobější hraní v dnešní době už asi ne. Mutliplayer jsem nezkoušel. Hodnotím obstojnými 65%.

Max Payne je takovou, řekněme, stálicí mé herní historie a v mém osobním žebříčku si drží mnohá prvenství. Například se jedná o vůbec první "originálku", kterou jsem kdy vlastnil. Nutno podotknout, že ve své době také pekelně drahou. Tady se dostávám k dalšímu zmíněnému prvenství, jediná hra v mém životě, za kterou jsem utratil čtyřcifernou částku, v českých korunách pochopitelně. Taktéž jediná pařba, kterou jsem poctivě a několikrát dohrál na všechny možné obtížnosti. Posledních pár let si Maxe již tradičně pouštím a dohrávám vždy na začátku nového roku a i po těch letech mě to stále baví.
Hned úvodní "vražedná" sekvence vás pěkně navnadí pořádně nakopat těm zlobivým záporákům prdel. Poté už do konce defakto jen chodíte se zbraní v ruce a pálíte jednu salvu za druhou. Ve většině případů zároveň se zapnutým zpomalením času, které je zde zpracováno naprosto bezchybně. Bez tohoto zlepšováku byste se pravděpodobně hrou na vyšší obtížnost vůbec neprokousali.
Po cestě sem tam zvednete nějaký telefon, podíváte se na zprávy v televizi nebo přečtete důležitý dokument, což vám postupně pomáhá odhalovat jednotlivé střípky z příběhu. Ten je prezentován neotřelým komiksovým stylem, což bylo ve své době (a určitě i dnes) povážováno minimálně za netradiční. Snové sekvence mi osobně ve hře nevadí i přesto, že jsou na průchod poměrně nudné, ale dle mého názoru zkrátka k příběhu patří. Palebný arzenál je naprosto dostačující, oceňuji zde možnost používat určitý typ zbraní i obouručně. Nejstylovější samozřejmě zůstává upilovaná brokovnice, kterou ale musíte nabíjet co dva výstřely a její dosah také není z nejdelších. No a takové zapálení feťáka jedním dobře mířeným hodem "M-koktejlem" také dokáže pěkně zahřát na srdíčku.
Délka hry je za mě v pořádku, v průběhu se zde dokonce na chvíli objeví Mona "Sucks", slečna známá spíše z pokračování Max Payne 2: The Fall of Max Payne. Uživatelům, kteří s touto akční peckou ještě neměli tu čest, doporučuji po prvním úspěšném průlezu zvolit vyšší obtížnost a používat "bullet-time" co nejméně. Maxe si tak zaručeně užijete na 100%.
Mé hodnocení už bohužel trochu sráží zub času. I tak krásných 90%.

Arkádové sci-fi střílečky s raketkou v hlavní roli zbožňuji a nikdy nepohrdnu žádnou další, kterou čas od času náhodou objevím. O Jets'n'Guns jsem měl ponětí už dříve, ale ten pravý čas na dohrání a zhodnocení přišel až letos. Jen ještě doplním, že mým nejoblíbenějším titulem v tomto subžánru je Tyrian, respektive jeho vylepšená verze z roku 1999 Tyrian 2000. Nyní už ale k tématu.
Ze začátku mě celkem zaskočila nastavená obtížnost. První dvě mise jsem ještě s odřenýma ušima tak tak ustřílel, ale dále už to prostě nešlo. Takže následovalo znovurozehrání pěkně od začátku a hle, ten samý problém. Po dalších možná třech kompletních restartech a mírném znechucení jsem konečně pochopil, co se po mě vlastně chce a že základním kamenem úspěchu asi bude použít mozek a nakupovat/vylepšovat jen to potřebné a hlavně efektivní vybavení! Jakmile jsem dokázal ideálně zkombinovat směr a intenzitu palebné síly s daným typem vehiklu a některými jeho vylepšeními, stala se pro mě hra až do konce jen a pouze nenáročnou oddechovkou.
Grafice nemám absolutně co vytknout, snad jen v určitém ohledu zdravotně slabší jedince by mohly stovky barevných výbuchů ve druhé polovině hry solidně ''rozebrat''. Nabídka jednotlivých plavidel, zbraní a různých vychytávek je bohatá a každý si zde vybere a sestaví to svoje. Já jsem defakto vůbec nepoužíval bomby, místo toho jsem radši investoval třeba do chlazení zbraňového systému.
Mise jsou různorodé a celková délka hry na svoje poměry není až tak špatná. Bohužel i přes to všechno jsem se v poslední části strašně nudil a napjatě očekával vytoužený konec. Nepomáhal mi už dokonce ani typický a unikátní Rake In Grass humor.

Musím říct, že tohle byla celkem slabota. V poslední době se snažím dohnat všechny zajímavé herní počiny, které mě za celou moji hráčskou "kariéru" minuly, přičemž si vybírám zejména podle zdejšího hodnocení a příslušných komentářů. Sem tam se ovšem stane, že se spálím a vyberu si těžce přeceněný titul. Here we go!
V prvé řadě, nic jsem nečekal a to, že se jedná o další kousek od autorů originálního Giants: Citizen Kabuto (které mě ovšem také moc nechytlo..), jsem zjistil až po dohrání, takže shrnuto podtrženo - ovlivněn jsem ničím nebyl.
Grafická stránka hry je nemastná-neslaná, rozhodně to tedy není můj styl, ale do hodnocení tento fakt nepočítám s ohledem na rok vydání. Prostředí se sice jakože po celou dobu hraní mění, ale pořád bych si jej dovolil oznažit za prázdné a plytké.
Nepřátelské jednotky jsou otravné a neustále se objevují na místech, která jsem již několikrát "vyčistil". Tohle opravdu nesnáším. Dokázaly mi sice občas solidně zatopit, ale k čemu to, když z každého třetího grunta vypadne lékarnička, z každého druhého bomba a z každého prvního náboje.
Náplň jednotlivých misí se ze začátku tváří neskutečně originálně, ale záhy zjistíte, že se pořád dokola opakují úkoly: zabij "x" nepřátel, vyhoď do povětří "x" domů, zachraň "x" vesničanů a to nejlepší nakonec, chraň město před útočníky pomocí dělové věže. Především poslední jmenovaný úkol byl poprvé ještě celkem zábavný, potřetí a dále už přicházela nuda a takový ten pocit musím to už dohrát, ať je to konečně za mnou a můžu si na DH udělat fajfku..
Lehkým nadprůměrem tedy hodnotím hlavně kvůli humoru, který už ale ke konci také začíná ztrácet grády a kvůli tomu, že se hra sama nebere moc vážně. Nejvíce mě pobavilo hned úvodní video se slepým Rexem a jeho psy a především skutečně nevídaná Land Shark Gun. Asi nejlepší a nejúsměvnější zbraň v počítačových hrách, kterou jsem kdy viděl. 55%.

Z mého pohledu rozhodně nejlepší rally simulátor a jeden z nejlepších závodních kousků na PC obecně. Zároveň jediná hra, kterou znám, u které téměř nikdy nepřeskočím povedený úvodní intro filmeček (zhlédnout můžete v profilu hry v sekci "Videa").
Graficky již v dnešní době Mobil 1 British Rally Championship asi neoslní, každopádně vším ostatním i po více než dvaceti letech od vydání rozhodně ano. Po individuálním nastavení potřebných parametrů v zajímavě zpracovaném hlavním menu a výběru herního režimu se ocitáte v ráji milovníků automobilového sportu. V režimu kariéry na vás čekají reálné tratě z britského mistrovství, jejichž délka je někdy až úmorná. Měnící se denní koloběh, změny počasí a různé povrchy jednotlivých "RZ" vám zároveň dávají možnost nastavení podvozku a pneumatik u vybraného vozidla. Při samotném závodu se také mohou poškodit různé komponenty (výfuk, motor atd..), které posléze můžete nechat opravit. Pokud ovšem do cíle vůbec dojedete. Hra vám rozhodně nedá nic zadarmo, soupeři jezdí téměř bezchybně a tím pádem totéž se očekává i od samotného hráče. Z vlastní zkušenosti, nejhorší je asi překlopit automobil v předposlední zatáčce před cílem, kdy za sebou máte ujeto zhruba 25 minut reálného času úplně čistým stylem. To pak naštve..
Velkým plusem pro mě osobně je nabídka vozidel: Renault Mégane I, Peugeot 106, Citroen Saxo a další, pro někoho francouzské "plečky", pro mě radost a vzpomínky, jelikož jsem téměř polovinu vozů ve hře opravdu vlastnil a na například takové Saxo VTS nedám nikdy dopustit. Dále, jaká hra vám dá možnost zajezdit si ve Felicii, třebaže ve verzi Kit Car? Nebo ve staré Octavii?
Samotné chování soutěžících automobilů není úplně bezchybné, respektive dokonalé, ale s ohledem na rok výroby je to v pořádku. Jediným mínusem tedy zůstávají někdy až neskutečně dlouhé tratě.

Pokaždé, když slyším slovo "datadisk" v jakékoliv souvislosti, okamžitě se mi jako první vybaví Lord of Destruction. Diablo II bylo již samo o sobě skvělou hrou, ale právě tento přídavek mu dodal nesmrtelnost, stal se vlastně jeho součástí, ale přitom ho zároveň nezastínil. Dnes si již nedokáži představit nikoho, kdo by rozehrál původní hru samostatně. Myslím si, že nepřeháním.
Tvůrci nám zde přidali jeden dlouhý barbarský akt přibližně o rozloze toho třetího v základní hře, počet questů zůstal na číslici šest, přičemž ten předposlední je velmi specifický, a to konkrétně v nemožnosti vrátit se v průběhu jeho plnění portálem zpět do města. Musíte to zkrátka vybojovat na jeden zátah. Proč ne, vítané zpestření. Jinak se jedná samozřejmě vesměs o úkoly typu "jdi tam a zabij toho", ale o tom přece celé Diablo je..
Zlepšováků je zde opravdu mnoho, od upraveného rozlišení obrazovky, přes dvě zcela nové hratelné postavy, runy, rozšířenou truhlici, nová monstra, vybavení spolubojovníků a tak dále. Rád bych lehce okomentoval právě ty nově přidané charaktery. První je Druid, borec s kožešinkou kolem krku, který umí kouzlit jako Čarodějka a zároveň vyvolávat různé roztodivné společníky jako Nekromancer. S ním jsem celou hru za poslední dvě desítky let, které průběžně tuto RPG mlátičku hraji, dokončil jen dvakrát. Tento pán mě prostě nějak nebaví. Zato na druhou stranu Vražedkyně, to je jiná káva. Obecně má druhá nejoblíbenější postava po Paladinovi. Většinou jsem si po celou dobu vystačil jen s maximálně vylepšeným základním kopem, nějakou tou pastičkou a v pozdější fázi jsem si přidal ještě stínového společníka. Aby mi nebylo samotnému smutno.
Nájemní společníci dostali možnost nosit výzbroj a zbraň, tímto tedy hru zase o něco ulehčili. Původní lučištnicí se nemá cenu zabývat, voják z druhého aktu je asi tím nejlepším, co vám hra v tomto směru může nabídnout, kouzelník z aktu třetího je dobrý leda tak na občasné zmrazení nepřátel, kteří se na vás mohou vyrojit ve velkém chumlu. Nový barbar je správný bijec, kvalit vojáka ale dle mého názoru nedosahuje.
Celkově Pánovi destrukce nemám moc co vytknout, jediná věc, která mě doopravdy vytáčela a dodnes vlastně vytáčí do běla jsou Demon Impové a jejich různé variace, nepřátelské jednotky, které útočí na dálku a přitom se teleportují. A vy se za nimi musíte neustále honit znovu a znovu..

Tak tohle byla kláda. Z celé budgetové série Ford Racing jednoznačně nejslabší a nejnudnější díl. Z mého pohledu navíc také adept na titul ''Nejzbytečnější hra roku 2008''. Už při počátečním proklikávání hlavního menu mi bylo jasné, že touto parodií na off-roadové závody se budu muset chtě nechtě pronudit..
A tak se taky stalo, po několika hodinách jsem konečně splnil všechna kritéria, která mi autoři nachystali a bohužel mi při tom trochu zkoprněla levá ruka, kterou jsem si průběžně podpíral bradu, aby mi nespadla hlava o stůl.
Grafika vozidel je ještě v rámci možností dobrá, tratě jsou už na tom mnohem hůře a herní menu, to jakoby vypadlo snad z roku 1998. Nevadí, jen o grafické stránce to přece není, ne?! Nabídka ''teréňáků'' je přinejmenším zvláštní a vozy jsou zde nějak podivně chaoticky seřazeny, ale na druhou stranu je jich zase dostatek. Samotná jízda je nezajímavá, nezáživná, neustále se opakující a nepomůže tomu ani žádný z herních módů, například sbírání mincí po cestě do cíle při klasickém závodu. Tady mi to připomínalo hry pro děti, které bývaly zdarma přiloženy k cereálním kuličkám.
Za mě tedy ne. Pokud je vám ale pět, bydlíte v Alabamě a váš otčím si právě koupil na splátky nový Ford F-150, jakožto nejprodávanější pick-up na světě, mohla by vás hra alespoň na chvíli zabavit.

Ačkoliv zrovna nejsem úplně nadšeným příznivcem her s konzolovitým ovládáním (to znamená, že jednou klávesou spouštím asi dvacet různých akcí v závislosti na tom, kde a jak zrovna stojím), tak musím uznat, že Rogue Trooper mě chytl hned od úvodní sekvence a nepustil až do konce. A systém ovládání hlavní postavy a vše k tomu náležící mi vůbec nevadil.
Herní příběh sleduje válku dvou znepřátelených stran, ve které, jak už to tak bývá, dojde k nějaké té zradě a tím pádem následuje i nějaká ta touha po pomstě a tak dále, nic nového, ovšem zde je vše podáno a zpracováno velmi chytlavě. Sci-fi prostředí, ve kterém se potuluje váš "modrokožec", je originální a neustále se měnící. Chvíli bojujete na pláži, poté se přesouváte do přístavu, po kterém následuje městská čtvrť, zanedlouho se proletíte v obrněném letounu, trošku si zalezete po skalách a tak dále, zkrátka žádná nuda. Hlavní postava má k dispozici na první pohled omezený zbraňový arzenál, ale jakmile zjistíte, že každá ze zbraní jde různě vylepšovat a má několik palebných módů, nebudete vědět, do čeho dříve investovat nalezené součástky. Tyto součástky lze nalézt jak u mrtvých nepřátel a spolubojovníků, tak i většinou na odlehlých místech herní mapy.
Parťáci, kteří jsou zde pouze ve formě malých mikročipů, umí svými hláškami dobře pobavit a po celou herní dobu nikomu nelezou krkem.
Momentálně, čerstvě po dohrání, se mi nevybavuje žádná negativní stránka této zábavné příběhové střílečky. Mohu vytknout pouze délku hry samotné, která je odhadem na normální obtížnost asi pouze 6 hodin. Na zabití jednoho nudného odpoledne ideální volba. 85%.

Další hra ze zdánlivě nekonečné řady budgetových závodních titulů, která mě ale narozdíl od většiny ostatních zaujala a velmi dobře pobavila. Jakožto velkého fandu automobilismu obecně a obdivovatele starých a postarších Fordů zhruba do roku 2004 (v tomto roce i zcela příhodně hra vyšla) mě zaujala možnost projít si historii těch zásadních i méně důležitých modelů, případně speciálů, které se nikdy sériově nevyráběly. Radost mi udělala projížďka v mém oblíbeném Focusu první generace, v pseudo-sportovní verzi Fiesty Pumě a nebo také v krásné, dlouhé a stylové Galaxii.
Ze začátku jsem přitom moc nadšený nebyl, prvních několik závodů v hlavní sérii bylo nudných a fádních. Jakmile jsem si ale otevřel další postup do střední obtížnosti a odstartoval jsem závod "Focus vs. GT", bylo vymalováno. Udržení první pozici najednou bylo o mnoho náročnější, samotné projetí různorodými trasami rychlejší a bylo potřeba už více přesnosti, například v režimu "bílá čára", kde pokud se držíte na vyznačené stopě, přibývá vám nitro, pokud ne, nedostáváte nic a soupeři vám během chvíle zmizí z dohledu.
Jakmile se vám podaří vyhrát i střední třídu a přejdete do záverečné fáze, hra je zase ještě o jednou tolik těžší. Pokud se ale sžijete s prkenným ovládáním a s ne úplně normálním chováním zdejších vozidel, budete trasy projíždět s lehkostí bez ztráty "kytičky" a povětšinou lehce přetáčivým smykem.
Na závěr bych rád zdůraznil, že pro obyčejného náhodného hráče, kterému je auto-moto sport a automobilová tématika obecně cizí, se nebude jednat o nic extra a může si z hodnocení odečíst zhruba 10-30%.