"When you get to hell, tell them I sent you. You will get a group discount."
Toto je, prosím, skvělá ukázka zcela nekompromisní temné atmosférické rubanice, respektive tedy spíše střílenice. S hlavním (anti)hrdinou Calebem, který od začátku do konce hláškuje jako o život a jeho neméně ostrými kumpány jsem se poprvé setkal kolem roku 2000. Tedy mnohem dříve, než se slavným Half-Life, zajímavým SiN nebo revolučním Unreal ze stejného roku vydání. Možná i proto je Blood II: The Chosen ze všech zmíněných titulů mým nejoblíbenějším. Těsně na paty mu šlape akorát Unreal.
"They're gonna need a bucket and a mop when I'm done with you!"
Autoři se zde s ničím nemazlí, nepřátelé a třeba i obyčejní kolemjdoucí se po zásahu z upilované brokovnice, nebo ještě lépe ze dvou upilovaných brokovnic, rozprsknou doslova na sračky. Zbyde po nich většinou jen životní esence v podobě lidského srdce. Stejně tak je lze naporcovat základním nožem nebo dalšími nápaditými zbraněmi. Oceňuji především možnost zdvojení určitých typů střelných "rozprašovačů". Nechybí dokonce ani voodoo panenka z prvního dílu a další mystické ujetosti v podobě hůlky s lebkou nebo automatického "vyklešťovače" pod tajemným názvem "The Orb".
O příběh zde jde až ve třetí řadě, nic světoborného se samozřejmě nekoná, nakonec proč taky. Děj je zasazen sto let po konci Blood. Čekají vás čtyři středně dlouhé kapitoly nabité nápaditými levely, na konci každé kapitoly nesmí chybět bossfight s nějakou bytelnou potvorou.
Vše doplněno o úžasný hlas ústřední postavy prostřednictvím dabéra Stephana Weyta.
Grafika je na svou dobu povedená a ani dnes mi nepřipadá nějak šíleně směšná.
Mnozí se mnou asi nebudou souhlasit, ale tady prostě nostalgie a skvělá řeznická zábava, neberoucí se v žádném případě vážně, vítězí. 80%.
"Rest in pieces..."
Toto je, prosím, skvělá ukázka zcela nekompromisní temné atmosférické rubanice, respektive tedy spíše střílenice. S hlavním (anti)hrdinou Calebem, který od začátku do konce hláškuje jako o život a jeho neméně ostrými kumpány jsem se poprvé setkal kolem roku 2000. Tedy mnohem dříve, než se slavným Half-Life, zajímavým SiN nebo revolučním Unreal ze stejného roku vydání. Možná i proto je Blood II: The Chosen ze všech zmíněných titulů mým nejoblíbenějším. Těsně na paty mu šlape akorát Unreal.
"They're gonna need a bucket and a mop when I'm done with you!"
Autoři se zde s ničím nemazlí, nepřátelé a třeba i obyčejní kolemjdoucí se po zásahu z upilované brokovnice, nebo ještě lépe ze dvou upilovaných brokovnic, rozprsknou doslova na sračky. Zbyde po nich většinou jen životní esence v podobě lidského srdce. Stejně tak je lze naporcovat základním nožem nebo dalšími nápaditými zbraněmi. Oceňuji především možnost zdvojení určitých typů střelných "rozprašovačů". Nechybí dokonce ani voodoo panenka z prvního dílu a další mystické ujetosti v podobě hůlky s lebkou nebo automatického "vyklešťovače" pod tajemným názvem "The Orb".
O příběh zde jde až ve třetí řadě, nic světoborného se samozřejmě nekoná, nakonec proč taky. Děj je zasazen sto let po konci Blood. Čekají vás čtyři středně dlouhé kapitoly nabité nápaditými levely, na konci každé kapitoly nesmí chybět bossfight s nějakou bytelnou potvorou.
Vše doplněno o úžasný hlas ústřední postavy prostřednictvím dabéra Stephana Weyta.
Grafika je na svou dobu povedená a ani dnes mi nepřipadá nějak šíleně směšná.
Mnozí se mnou asi nebudou souhlasit, ale tady prostě nostalgie a skvělá řeznická zábava, neberoucí se v žádném případě vážně, vítězí. 80%.
"Rest in pieces..."
