Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
MsRepulsive • 29 let • Vsetín (ČR - kraj Zlínský)

Komentáře

The House of Da Vinci 2

  • PC 85
The House of Da Vinci jsem hrála přesně před rokem v lednu, a i letos mě chytila slina na něco logického. Dvojka tím pádem byla jasná. Čekala jsem hru propracovanější, těžší a delší. Byly mé odhady správné?

Propracovanější druhý díl určitě je, i když mi narozdíl od jedničky přišlo, že je tu více prostojů typu "propracuj se k logické hádance tím, že tady pootvíráš, poodšroubuješ a pomačkáš víc hejblátek". Což není špatně, jen už to občas v celku vyčnívalo. A já si říkala "kdy už se teda konečně dostanu k dalšímu hlavolamu". Čeština mi přišla velmi dobrá a české namluvení potěší, i když úplně nesedí stylem vyjadřování k dané situaci.

Obtížnější mi první 3/4 hry nepřišly, všechno šlo celkem hladce. Ale u logických her to máte těžko. Jednak se na ně musí člověk vyspat, musí fungovat hlava a pak v tomhle případě, člověk musí být dostatečně pozorný, aby mu neutekly nejrůznější skryté páčky, tlačítka či klíče. A mně se nejspíš nějak sešlo všechno dohromady. No a v té zbývající čtvrtině to byl zásek za zásekem. Buď jsem na nějakou hádanku byla krátká nebo se dostavila nepozornost a to nejlepší je něco minout, když se na to hráč nedívá dostatečně blízko, jelikož pak nejde použít klíčový předmět - nenabízí se interakce. Jakožto poctivec (co nejdřív pojde) se však musím poplácat. Nevyužila jsem jedinou nápovědu, ba jsem si je i vypla a šla do každé hádanky s tím, že ji vyřeším sama, i kdyby to mělo být na předlouhé hodiny. A bylo parádní, že se hádanky napříč celou hrou téměř vůbec neopakovaly a vždy se našlo něco nového nebo jsem si toho minimálně nevšimla.

No a zda byla hra větší či delší tím pádem vlastně nejsem schopná posoudit. Jelikož mi šla rozhodně líp než jednička. I s těmi několika těžkými záseky z nejrůznějších důvodů. Vyšla mě na 10 hodin a ještě mi o necelé dvě minuty unikl achievement za průchod na "chodce". Každopádně jsem se náramně bavila a frustrujících momentů bylo po málu. Všem labužníkům a nadšencům do logických her tedy sérii The House of Da Vinci doporučuji!

Pro: Atmosféra, český překlad včetně dabingu, nápaditost a originálnost logických hádanek, obtížnost, viditelný posun od prvního dílu

Proti: Může dojít na záseky

+13

Little Nightmares: The Hideaway

  • PC 90
Little Nightmares je hrou, u které si nemůžu vynachválit atmosféru a při příležitosti vydání dvojky jsem si řekla, že si jedničku zopakuju. Jenže nějak jsem opomněla DLC obsah, který jsem sice měla, ale nikdy ho nerozehrála. Ani nevím proč. V tuto chvíli je však rest splněn, zahrála jsem všechny tři a rozhodla jsem se napsat komentář k tomu dle mě nejpovedenějšímu. Respektive k tomu DLC, které mně osobně sedlo nejvíce. Tam se totiž budeme nejspíš s mnohými hráči rozcházet. Každé DLC je totiž jiné, je opředeno svou vlastní atmosférou, zasazením i pojetím. A přitom dohromady tvoří parádní celek a poukáže i na dění kolem příběhu hlavní hry, poodkryje a dovysvětlí nějaká ta tajemství či záhady. Odpoví na otázky.. a taky možná nějaké nové vyvolá.

Little Nightmares rozhodně není lehká hra, ale pořád se jednalo o příjemnou obtížnost. U DLC to bylo už kapánek horší. Hlavně v nutnosti provést něco velmi přesně a precizně. Jsem totiž ten typ hráče, co panikaří, většinu věci zpacká a dost blbě snáší jakýkoliv nátlak. Zkrátka na časově omezené výzvy či nepřiměřenou obtížnost mě neužije. U DLC jsem pocítila narůstající zoufalost u nejednoho dost frustrujícího momentu. A čím to bylo? No jasně, že rukama!

Jednotlivá DLCčka jsem šla popořadě, takže jako první jsem navštívila dost pochmurné The Depths, které je nepříjemně mokré. Chopíme se baterky, vydáme se do temnoty. Sem tam si zaplaveme, vyhneme se nějaké té pijavici, a nebo taky ne... splníme nějakou tu logickou hádanku a ukážou nám i něco málo společného se základní hrou. Působilo to na mě dost depresivně, pochmurně a bezvýchodně.

Následovalo druhé DLC The Hideaway a neslo se v kapku pozitivnějším duchu. I když jak se to vezme. Sem tam narazíme na nějaký ten zdroj světla, což je hned příjemnější na pohled. A pak jsou tu roztomilí pidižvíci s papírovými čepičkami. Ti před námi sice utíkají, ale nakonec si uvědomí, že zrovna mě se bát nemusí a jediné co potřebují je jen pořádné objetí. S těmi se potloukáme po další části lodi, narážíme na další jedince a pomalu rozšiřujeme svůj gang. Všichni nám ochotně pomáhají s čímkoliv potřebujeme. Možná až moc. Na jednu stranu jsem byla ráda za každého Noma, na kterého jsem narazila a byla radost s nimi "spolupracovat", na druhou mi bylo jasné, že to je jen světlá chvilka mezi tou vší zvráceností a zoufalostí, která nás obklopuje. Nejspíš i proto se mi tohle DLC líbilo nakonec nejvíc nebo jsem ho minimálně nejvíc prožívala.

Do třetice je tu pak The Residence, které je asi nejvelkolepější a nejzajímavější ze všech, a přitom stále komorní. A proč tedy není u mě na prvním místě? Právě kvůli zmíněné frustrující obtížnosti. Nebo možná mojí smůle a neschopnosti. Zasekla jsem se v dost (pro mě) náročné části, kde Vám jde o čas i život a mně se to stále ne a ne podařit. Dokonce jsem přemýšlela, že na to hodím bobek a vzdám to. A to se mi stává opravdu zřídka-kdy. Nakonec se podařilo, ale že bych z toho měla radost, se říct nedá. Následoval pak ještě menší zásek u logické hádanky a radost ze hry byla ta tam. Ne, to nejspíš přeháním, ale rozumíte mi. Zpětně si uvědomuju, že mě to bavilo a opravdu DLC za zahrání stojí, ale řekněme, že mám jakousi pomyslnou hranici mezi tím, kdy je to pro mě ještě zábava, a kdy se to stává zbytečnou frustrací. Do které zkrátka nechci investovat ani čas, ani úsilí. Tohle DLC mi nejspíš jednou stačilo. Ale víte jak to je, člověk si může říkat spoustu věcí. A závěr? Ten se povedl a celkem krušné chvíle vynahradil!

Pro: Atmosféra, DLC za základní hrou nezaostávají, dokreslení příběhu a poodkrytí dění okolo, kruh se uzavírá, Nomové, různorodost jednotlivých DLC, která zároveň hezky zapadají do sebe

Proti: Pro někoho frustrující obtížnost

+10

Toren

  • PC 60
Co zvolit do herní výzvy? Toren od brazilských vývojářů se mi v knihovně netknutě válí už několik let. Asi je čas ji vytáhnout. Na první pohled zaujme barevnou paletou. Na druhý myšlenkou. Toren čeká osudový boj.

Hned při zapnutí Vás přivítá titulek ve stylu "doporučeno hrát s ovladačem". Takže logicky sahám po klávesnici a myši. Logicky, jak jen ženská logika dovolí. Ne, zkrátka mě zajímá, jak moc krkolomné to bude na jiných periferiích. A nakonec to není nijak hrozné. Asi bych dokázala vyjmenovat jiné, promakanější a novější hry s větším rozpočtem, kde je s tím větší problém. I tak to však může občas nejít. Hlavně někdy nejde snést pomalý pohyb hlavní hrdinky, která rozhodně nikam nespěchá.

Graficky hra působí zvláštně, zaujme a zároveň ji posouvám na druhou kolej. Všude na mě poblikávají zvláštní efekty, světlo se zvláštně odráží a nejspíš zahaluje grafické nedodělky, ale bohužel i příliš rozptyluje a malinko mate. Ale snovou atmosféru rozhodně dokáže vykouzlit. Ono je toto dílko celé takové snové. Dost o filozofii, symbolice, mytologii. O životě a smrti, pravdě, dobru a zlu, o smíření s osudem. Téměř cokoliv, na co narazíte, je opředeno nějakou hlubší myšlenkou či citátem. A celkově to působí víc jako nevšední zážitek na zamyšlení, než "jen" jako hra.

Asi nechci nic víc vyzrazovat. Určitě nečekejte kdo ví jak technicky zmáknutou záležitost, ani dechberoucí grafiku, ale něco, u čeho se zamyslíte nad životem, smyslem života a každý z nás si může Toren vynaložit podle svého. A to je fajn!

Pro: Filozofické dílko s hlubší myšlenkou, neokoukaná barevná paleta, snový dojem, spíše zážitek než hra

Proti: Někomu může vadit pomalejší tempo, spíše zážitek než hra, technicky nedotažené

+7

Lost in Random

  • PC 80
Svět hry Lost in Random chytne za srdce. Krásná, gothicky laděná pohádka zasazená v nápaditém světě s tahovými karetními souboji a prvkem náhody v podobě hodu kostkou. Hned ze začátku mě nadchl nápad Šesti Stínových Království, kde všemu panuje přísná Královna. Ta zavedla jakési pravidlo náhody, kdy o osudu obyvatel těchto Království rozhoduje obyčejný hod kostkou. A jeden takový se úzce dotýká i rodiny hlavní hrdinky. Žijí v ní dvě sestry, Even (Sudá), za kterou hrajeme a její starší sestra Odd (Lichá), která zrovna slaví své dvanácté narozeniny a to znamená jedinou věc. Bude si musel hodit kostnou a rozhodnout tak o svém osudu. Padne jí šestka, a do jaké velké míry je to dobře, zjistíte až ve hře. Jedno je však jisté, svou sestru jen tak jít nechat nechcete. Jenže všechno nemusí jít podle plánu a dobrodružství může začít!

První polovina hry je sice na jednu stranu o zábavném objevování světa kolem sebe, na tu druhou však omezená o menší výběr karet i bodů, které do nich můžete při hodu investovat. Proto mě celkem mrzí, že ve hře není nějaký New Game+ mód, který by mi umožnil si hru projít odznovu, třeba v trošku vyšší obtížnosti, ale hlavně už s plným arzenálem. Zábavná je na to hratelnost sama o sobě dost. To jsem si však uvědomila až později a je to škoda. Další kámen úrazu může být prvek náhody samotný - někdy holt budete mít na hod kostkou i samotné kartičky smůlu a ze zábavy se stane na krátký čas frustrace a otrava. Krom soubojů v aréně jsou tu i jakési deskové minihry naředěné sundáváním nepřátel a pokud se Vám zrovna tady nalepí smůla na paty, tak to na herním zážitku moc nepřidá.

Zcela upřímně, na pohádky nijak nejsem. Nebaví mě ten typický pohádkový humor, animace, styl výpravy, ale tady mi to vlastně vůbec nevadilo. Těžko říct, jestli je to tím, že tady jsem si místo pasivního sledování zahrála a nebo to zvládli pěkně všechno odladit a nadávkovat v (pro mě) snesitelné míře. Každopádně hra mě i přes všechny nešťastné momenty (buď mé smůly nebo právě nudnějšího začátku) velmi bavila. A nejvíc mě u ní udrželo právě objevování nevšedního světa. Navštívíte nejrůznější místa, která si jsou tak podobná a zároveň se tolik liší. Na každé své zastávce zažijete trochu jiný príběh zdejšího lidu, splníte nějaký ten úkol, skamarádíte se a zase o chlup poznáte nejen sami sebe, ale i Vašeho parťáka Kostku, se kterou si v soubojích házíte.

Pro: Atmosféra, herní doba, hratelnost, obtížnost, náhoda, nápaditost, pojetí šesti království a svět obecně, soubojový systém, stylizace

Proti: Absence New Game+, obtížnost, náhoda, pomalý rozjezd

+7

Creaks

  • PC 90
Něco tady vrže. Na Creaks jsem se ohromně těšila a byla jsem zvědavá, co si z ní odnesu. Nakonec jsem dostala velmi podařenou logickou hru s potemnělou atmosférou s prďáckými minihrami. A díky nim Creaks řadím do herní výzvy.

Jsem milovník temných atmosfér a tady jsem se dočkala parádní nálože. Audiovizuálně skvostná záležitost, zmíněné minihry velmi potěšily a hlavní náplní byly logické hádanky, které dovedou šedou kůru mozkouvou řádně zavařit. K zavaření došlo až postupem hry a stejně tak i k pár zásekům. Ty jsem však nakonec rozchodila a došli jsme tak s hlavním hrdinou ke zdárnému konci.

Ve tmě si náš mozek a fantazie dotváří nejrůznější obrazce. Sem tam se ve stínech něco mihne, tu a tam se v šeru periferně něco zdánlivě pohne, i když vlastně vůbec ne, a když si na to posvítíme, nakonec zjistíme, že to byl jen blbý kus nábytku. A přesně nějak takhle je to i ve hře. Máte před sebou několikapatrový spletitec chodeb, chcete se dostat dál, jenže Vám v tom brání nějaká potvora v temnotě, která Vám stojí v cetě. Na pár místech jsou rozmístěny vypínače a světla, a tak jste schopní buď potvoru kuželem světla pozdržet a nebo si na ni přímo posvítit. A pak vzniká přesně tato situace - kdy je najednou z vrčícího krvelačného čehosi, co připomíná naštvané psisko, komoda s květináčem. A když se nad tím člověk zamyslí, uvědomí si, jak trefný je to vlastně nápad.

Jelikož jsou tyto logické hádanky asi ten nejhlavnější koncept hry a setkáte se s různými provedeními i nápady, nechci toho vyzrazovat víc. Zahrajte si to. Obzvlášť jste-li nadšenci do logických her, temné atmosféry a ještě se u toho rádi audiovizuálně pokocháte. U Creaks si pošmáknete!

Pro: Atmosféra, audio, grafika a stylizace, hudební podkres, logické hádanky, nápad a myšlenka, obtížnost, svět

Proti: Možné záseky

+19

Last Stop

  • PC 80
Poslední měsíc, možná dva, jsem se potýkala s herní nebo možná spíš životní krizí. Nevím co zapnout, co hrát, nic mě nebaví. Je velmi obtížné najít něco, co by mě chytlo a u čeho bych vydržela. Pak jsem si vzpomněla, že jsem za pár kaček ulovila předplatné gamepass na tři měsíce a asi by nebylo špatné ho taky nakonec využít. A tak si tak brouzdám zdejší nabídkou a do oka mě praští Last Stop. Pamatuju si, že jsem viděla trailer a působilo to celkem oddechově, kapku humorně a zároveň záhadně. No proč ne.

A opravdu, je to správně oddechové, malinko záhadné a humor, který hru doprovází, mi taky obzvlášť nevadí. A je to přesně to, co jsem v tuto chvíli potřebovala. Krize zažehnána! Jedná se o adventuru rozdělenou na několik kapitol nadávkovaných skrze tři příběhy. Vždy si můžete vybrat za jakou postavu si kapitolu projdete jako první, ale stejně, dokud neodehrajete kapitolu za všechny, do dalších Vás to nepustí. Pouštíte se tak do dobrodružství a životních příběhů tří postav, které toho mají společného pramálo. Ale nebojte, na konci do sebe vše pěkně zapadne a mnoho věcí se vysvětlí. I když, zápletka nemusí být pro každého.

Podíváte se do života mladé studentky Donny. Vše to začalo jako nevinné potloukání, zvědavost a trocha té rebélie. Jenže nakonec se to nepěkně zvrtne a Donna se pomalu noří do čím dál hlubších nesnází, vážné situace a nakonec z příběhu může vyplynout i nějaké to zajímavé ponaučení. Vlastně ze všech. Pochopitelně nechci spoilerovat, takže tady Donnu utínám. Další postavou je otec samoživitel John, který se jednak snaží uživit, ale i dostatečně věnovat své děsně ukecané dcerce. Musí stíhat dovést ji do školy, uklohnit něco na jídlo, dovalit do práce, kde se sebou nechá zametat a do toho se potýká se zdravotními problémy. Do cesty mu však vstoupí ještě jedna událost a ta mu život převrátí naprosto vzhůru nohama. A do toho přivede snad i nového rodinného přítele, bezstarostného mladého souseda, se kterým se občas dali do řeči, akorát tak, když jim byla zaměněna pošta. A nakonec je tu příběh kariéristky Meeny, která je v pracovním životě dost odměřená, rozhodně si sem nepřišla dělat kamarády a doma to nejspíš nebude kdo ví jak růžové, jelikož hlavou je neustále v práci. A jak už to bývá, to co je v našem životě nejdůležitější, si uvědomíme až v momentě, kdy to ztratíme. Nic není černobílé a ani tak jednoduché, abychom to mohli jen tak odsoudit nebo pochopit. Celá hra se snaží přinést poselství toho, že i to zlé je na něco dobré, že si máme vážit obyčejných věcí a maličkostí, a že nikdy nic není jisté, samozřejmostí a natrvalo.

Stejně jako u jiných epizodických adventur, se i zde potkáte se spoustou voleb. Ať už jsou to činy nebo slova, můžete do jisté míry ovlivnit, jak se v dané situaci zachováte. Zda to má nějakou váhu nebo ne, se nejspíš nedozvíte, ale minimálně na konci Vás čeká u každé postavy jedno osudové rozhodnutí, které ovlivní její vlastní život a budoucnost. A hra naštěstí ukáže, jak moc.

Hra to ve výsledku nebyla vůbec špatná. A zároveň nevím, proč jí dávám až takhle vysoké procento. Ale nějak to tak asi cítím, plus je tu ten fakt, že mě, řekněmě, dostala z herní krize. Na jednu stranu se snaží zdělit myšlenku a poselství, na druhou je tam pořád ten humor, který mi k tomu všemu nějak nesedí. Ono to ani v životě a v těch nejhorších situacích bez humoru nejde. I tak mi ta nadsázka, co tam je, z toho nějak vyčnívá. Asi bych to ocenila vážnější? Ale jak říkám. V první řadě jsem čekala něco na oddech a oddechový kousek jsem dostala. A pokud také zrovna nevíte "co by" a nějaké té zajímavé příběhovce se nebráníte, Last Stop určitě vyzkoušejte.

Pro: Humor, myšlenka a poslání, oddechovost, příběhy různorodých postav a jejich vývoj, zápletka, která však nemusí sednout každému

Proti: Humor, menší bugy, občas pokulhávala hratelnost - hlavně chůze po městě, zápletka, která však nemusí sednout každému

+12

L.A. Noire

  • PC 90
O L. A. Noire jsem slyšela samou chválu a těšila se, až se k ní po letech chorobného odkládání dostanu. Už před lety jsem ji rozehrála, ale po pár prvních případech ji odložila a už se k ní nikdy nevrátila. Až do letošního srpna. Nevím čím to bylo. Tentokrát je již po 35 hodinách pokořena a dohrána!

Někde se začít musí. Díky kariérnímu postupu se s Colem Phelpsem podíváme na nejrůznější oddělení, vyřešíme všelijaké druhy případů a málo-kdy jsem u nich měla pocit, že by se něco přehnaně opakovalo nebo byla hra uměle natahovaná. Ve výsledku mě to bavilo asi na všech odděleních, ale to víte, že mému srdci nejbližší jsou vraždy.

Svět zasazený do období zlatého věku Hollywoodu je poutavý, zajímavý a zábavný. Sice tu není taková volnost jako v GTA, ale čas i prostor si na průzkum - pokud o něj stojíte, dokážete najít. V rádiu Vám hraje dobová hudba, na silnicích je to samý krásný "veterán" a ikdyž vše na první pohled vypadá krásně a v rozkvětu, o to víc to pak kontrastuje s danými případy a tím, co se v L.A. děje pod tím hezky naleštěným povrchem. Skandály, korupce a honičky Vás neminou.

Co mě děsně štvalo byl jízdní model. Respektive, já se naštěstí spíš bavila a smála nad tím, jak moc mi to nejde, hlavně v momentech, kdy potřebujete dohnat padoucha. Neustále mě to však vytrhávalo z hraní. Stejně tak se mi dost špatně ovládal běh po nouzových schodištích v honičce, takže jsem se několikrát zasekla s detektivem, který mi běhal nahoru, pak dolů a pak zase nahoru. Vlastně přesně tím směrem, kterým jsem nechtěla. I to se neobešlo beze smíchu. A nejvíc mě štvala má neschopnost udržet myšlenku a odhadovat podezřelé, takže se vyrojilo i pár neúspěšných výslechů, ty příběhově podstatné jsem musela opakovat s vytočeným šéfem do běla za zády pod výhružkou vyhazovu. Opravdu jsem někdy měla problém vyčíst z tváře, zda je vyslíchaný jen nervózní, lže nebo jsem se ho něčím dotkla. No co nadělám. Nemyslím si, že by to další průchody mělo být nějak závratně lepší. Nakonec se pár lidí, se kterými jsem hru rozebírala, shodlo na tom, že přesně tohle je odradilo od toho hru dohrát. Jedno se však musí nechat, bylo to revoluční a i dneska to vypadá slušně. Obecně hra zestárla velmi dobře. A ano vím, že od té doby došlo k pár vylepšením. 

Detektivní práce je zábavná. Narazíte jak na případy běžné a obyčejné, tak na ty něčím vyčnívající. Někdy si na stanici v pár slovech řeknete, co Vás zhruba čeká, jindy jste zavoláni na místo činu rovnou, a pak jsou tu takové jednohubky v podobě malých honiček a pouličních zločinů, na které narazíte při své jízdě za hlavním případem. A do těch se buď můžete pustit a hru si tím trochu natáhnout a zpestřit a nebo nemusíte. Na výzvu zkrátka nezareagujete a jedete dál na původní místo. Tam ohledáte důkazní materiál, případně tělo a sesumírujete si, co zhruba se tu mohlo udát. Vyslechnete svědky, předvoláte si podezřelé a nakonec musíte případ uzavřít. A to bohužel - díky těm nahoře - za každých okolností. Jak jsem psala výše, někdy je to pěkný záhul, vést výslech dobře a dobrat se k odpovědím, které potřebujete pro zdárné pokračování vyšetřování a nebo rovnou pro usvědčení. Ale kdo by taky čekal, že to půjde jak po másle.

Takže když si to shrneme, pomineme-li jízdní model a mou vlastní neschopnost pochopit, co po mě hra během výslechu chtěla... Což je vlastně hlavní náplň hry, a tak to chvílemi opravdu bolelo, byla jsem z celkového pojetí hry, nápadů a ztvárnění nakonec nadšená. I slzička mi na konci ukápla. A to mi ze začátku přišel hlavní hrdina takový nemasný neslaný a špatně se mi s ním sžívalo.

A na závěr doporučuji češtinu z dílny prekladyher eu, která nahrazuje německé texty ve hře. Povedla se.

Pro: Atmosféra, detektivní práce a různorodost případů, dobové zasazení, dobře stárnoucí grafika, herecké vákony, herní doba, hudba, kariérní růst a možnost podívat se na různá oddělení, příběh, revoluční technika snímání pohybů obličeje, vývoj postav, ztvárně

Proti: Jízdní model, obtížnost výslechů

+16

Demon's Souls

  • PS5 100
Miluju Dark Souls, jedničku jsem hrála ještě na věčně přehřívajícím se notebooku, kdy jsem v Blighttownu padala pod 15fps a občas mě to koplo ze hry, jelikož by to mohlo dělat neplechu. Tehdy mě ani omylem nenapadlo, že bych si někdy pořídila konzoli a už vůbec ne, že se (tehdy) o 8 let později dočkám právoplatného remaku Demon's Souls z PS3. Je to někdy srandovní, to poohlédnutí se do minulosti.

Graficky remake vypadá naprosto úchvatně. Tu lísteček, tam detailní obložení. Krásná hra světěl a stínů. No nemohla jsem se vynadívat. Krásné výhledy do dálky, jelikož HW to tentokrát umožnil a nevzpomenu si na to, že by snad někde něco nevkusně problikávalo nebo někde chyběla textura. Dost by mě zajímalo zpracování bájné sněžné lokace, ke které není přístup v žádné z verzí hry, ale nejspíš je dobře, že se nesnažili přijít s ničím novým a opravdu "jen" důkladně oprášili, zrenovovali a věnovali takovou péči původní podobě hry. Tohle se chlapcům z Bluepoint Games velmi povedlo! Plyne z toho však jediný neduh, a to pokušení očekávat takový vizuál i od původních vývojářů nebo snad tendence hry mezi sebou graficky srovnávat. Ale jak by řekla jedna část komunity "souls hry nikdy nebyly o grafice". Co jste nám to provedli?! Audio rozhodně nezaostávalo a mé obavy ze zremakovaného soundtracku také časem ustoupily. Přišlo mi totiž, že například u Maiden Astrei ta původní verze daleko více vyjadřovala to "co měla", a z překombinované nové verze se původní vyznění vytratilo. Jenže když se pak člověk dostane na ono místo a spolu se soundtrackem uslyší i vyjímečný herecký výkon Clare Corbett, tak to stejně zaklapne hezky do sebe a nějaké té slze jsem se v tu chvíli neubránila. Stále to tam je a funguje to.

Těžko se mi porovnává s originálem, když jsem ho díky absenci tehdejší generace konzolí nejen minula, ale vůbec jsem o něm tehdy neměla tušení. A kdybych měla, nejspíš by mě nezaujal. Ze samotného remaku si odnáším pocit velmi příjemné hratelnosti. Soubojový systém, pohyb a úhyby - dostala jsem přesně to, co jsem čekala. Našla se má (napříč hrami od FromSoftwaru) oblíbená halberdka, kterou jsem nechtěla pustit z ruky, magie jsem se nedotkla a s bossáky si poradila sice bez větších problémů, ale také svým obvyklým stylem opatrného šneka. O to je větší motivace příště vyzkoušet něco jiného, nového a třeba i trochu zariskovat. Pro někoho může být nižší obtížnost vůči novým soulovkám zklamáním, já jsem však strašně ráda za to, že si můžu zahrát hru tak, jak byla původně zamýšlena a vývojáři se vyhli zbytečnému přehánění a zacházení do extrému. Konec konců je tu New Game+ a člověk může potrénovat nervy tam.

Atmosféra světa je úchvatná. Snažila jsem se důkladně prokecat každé NPC, vyslechnout si příběh od posledního Monumentála a dohledávat si detaily. Nasávat ji v různorodých lokacích. Každá má něco do sebe. I když v Nexusu se mi líbilo asi stejně nejvíc. Tam mi to přišlo nejzáhadnější, i přes nepříjemný fakt, že jsme tu všichni uvězněni. Co nám taky zbývá. Je však třeba podotknout, že všechna zákoutí světa byla velmi pěkně zpracována a za každou zkratku jsem byla ráda. Jediným strašákem pro měl byl systém world tendence, jakési reputace ve světě, která mi z popisků známých, kteří začínalo na původních Demon's Souls, přišla strašlivě komplikovaná. Asi to není zas taková věda. Ale nějak do hloubky jsem se tomu nevěnovala, na to si dám ještě pár průchodů.

Jak většinou tvrdím, souls hry jsou pro mě o atmosféře, level designu a soubojovém systému. A remake Demon's Souls všechno dovedl k dokonalosti. A nejhezší na tom všem je, jak věrný se snažil být předloze, že se to jako celek nakonec ohromně povedlo a hra se tak může chlubit označením toho správného způsobu a zdárného příkladu, jak remaky dělat. Jsem nadšená! A chci si své nadšení odnášet v pravidelných dávkách, kdy se ke hře budu vracet. Stejně jako k prvnímu Dark Souls nebo Bloodborne. Od dubna je na můj vkus ještě brzy, a stejně mám chuť to brzy zapnout.

Pro: Atmosféra, audio, celkové pojetí zpracování předlohy a její dodržení, detaily, geniální herecké výkony, grafika, hudba, level design, obtížnost, soubojový systém

Proti: Pro někoho slabší obtížnost v boss fightech oproti novějším hrám od FS

+21

Twelve Minutes

  • PC 80
Zlato jsem doma! Teda to úplně po příchodu z práce nekřičíte, ale konečně jste doma a to je hlavní. Čeká Vás velmi speciální večer. Vaše drahá polovička se připravuje, čeká Vás společná romantická večeře, tedy spíš moučník při svíčkách a jedna pěkná novina v podobě dětského bodýčka v krabici. Máme našlápnuto na krásnou budoucnost!

Jenže během toho všeho nás vyruší bouchání na dveře. "Policie, otevřete!". Ať už otevřete nebo ne, je to jedno. Do bytu vniká ozbrojený muž, křičí něco o vraždě otce naší ženy a ještě ji z toho přímo obviňuje. Co se to děje? A co mám sakra dělat? Ať už to skončí jakkoliv, po 12 minutách Vám dojde čas... a nebo ne? Po 12 minutách totiž nastupuje dalších 12 minut. Identických 12 minut, které začínají příchodem hrdiny z práce domů. Vývoj těchto pár minut však můžete ovlivnit svým postupem, informovaností, kombinováním akcí, které provedete, tématy, které navážete a třeba se i jednou doberete k tomu, jak to všechno vlastně je.

Tenhle donekonečna se opakující časový úsek může být zajímavý zážitek, který v nás vzbuzuje zvědavost a touhu vědět víc. Není to nic nového, ale v herní podobě to může opět nalákat a přivést něco nového. Zároveň to však může být i pěkně otravná, frustrující a úmorná chvilka. Ostatně to Vám řekne i sám hrdina, který je v tom s Vámi. Z prvu neví jestli neblázní, ale nakonec si uvědomí, že je tento kolotoč skutečný a bude muset přijít na to, jak ho zabrzdit.

Kombinací, rozhovorů a možností je spousta, ač i já se místy přistihla u vymýšlení dalších "které mi ve hře chyběli". Ale naprosto rozumím tomu, že už tak muselo být dost obtížné vše zkombinovat a hlavně správně načasovat. Stejně tak určitě byla velká věda přijít na to, jak velký časový úsek těmto účelům poslouží nejlíp. Přišlo mi však, že na načasování jakožto hráč můžu snadno doplatit. Stačí, že jsem na něco nezareagovala ve správnou chvíli a mohlo mi to klidně utéct, jelikož bych to po pár nezdárných pokusech/nešťastných reakcích už nemusela mít chuť zkoušet znovu. I když on to člověk asi stejně nakonec zkusí v pomyslné čiré zoufalosti - když mu už nic jiného nezbyde. Čím víc víme, tím víc nás to může zmást, ale také urychlit dění. Hráč zkouší všechno možné, i věci, na které by nemusel být dvakrát hrdý.

Po dohrání nakonec od hry odcházím s pocitem "to bylo všechno?". Neberte mě špatně, hru jsem si užívala, bavila mě, zajímala mě každičká informace a po prvních 6 hodinách hraní jsem si hned sumírovala do 5 dlouhých odstavců - co se všechno událo, co čemu předcházelo a co vše jsem doposud zjistila. A to se podaří málo-které hře, abych si k ní začala něco sepisovat. Zároveň jsem čekala lepší herecké výkony, na to jaké je herecké obsazení. Na jednu stranu bylo asi dostatečně autentické, na druhou jsem furt čekala víc. Nejspíš větší drama a projevení emocí vzhledem k situaci. Možná to nechtěli přehánět? Každopádně zklamáním pro mě hra nebyla a určitě jsem z ní ještě nevyždímala maximum, ač mám pocit, že jsem viděla 2 možné konce. Třeba se k ní ještě někdy vrátím a podívám se na ty další.

Pro: Herecké obsazení, načasování, nápad, více konců, vývoj příběhu i postav

Proti: Nemusí stačit "na dnešní dobu/dnešnímu hráči" ve všech směrech

+14

Darkwood

  • PC 90
"Bože, já tu hru snad nedohraju"... To jsem si říkala většinu času a strašlivě mě to mrzelo, protože jsem věděla, jak moc skvělá je! Atmosféra bezkonkurenční a ty emoce, co dokázala vyvolat. Zoufalost, strach z toho, že něco pokazím, že mi to zase nepůjde, že jdu někam příliš brzy nebo o něco příjdu. Obavy z toho, co mě zase bude čekat v noci. Radost z každého nového rána, objeveného obydlí, NPC, a vlastně jakéhokoliv alespoň trochu zajímavého zákoutí na mapě. A do toho zpracování světa, který je obklopen temnými lesy, divokým tmavým dřívím, které obrůstá všechno, co mu vejde do cesty. Smrtící nebezpečí na každém rohu, ať už jde o pasti, jedovaté houbičky nebo krvelačná monstra. Vše to dohromady tak náramně funguje a já nevím jak to vše dostatečně slovně pochválit, protože mám pocit, že takhle to ani zdaleka nestačí. Ze hry jsem zkrátka i přes všechny strasti, nervy a nejistotu naprosto paf. Nebála bych se ji nazvat jako jednou z nejlepších, které jsem letos hrála. Vlastně; kterou jsem kdy hrála. A jak jsem ráda, že jsem ji opravdu neodložila, nevzdala a dotáhla ji do konce.

Je nepřístupná, tvrdá, neodpouští. Může odradit a rozhodně nebude pro každého. Já ji hrála na normalní/střední obtížnost a měla jsem co dělat. Ale je to ten typ survivalu, který když ho jednou pokoříte, osaháte si ho a víte, co Vás zhruba čeká, příště si ho užijete minimálně dvakrát tolik. A rozhodně se k ní plánuju nejednou vrátit a zkusit to z trochu jiného úhlu pozhledu. Na své cestě totiž můžete plnit úkoly NPCček a můžete dojít hned k několika rozhodnutím a variantám, která nemusí, ale můžou ovlivnit následující dění.

Pro: Atmosféra, audio, dokáže vyvolat širové spektrum emocí, grafika, myšlenka, obtížnost, svět, zážitek

Proti: Může vyvolat frustraci či odradit

+6

Unpacking

  • PC 80
Stavíte si vzdušné zámky, malujete budoucnost a ubíráte se ke krásným představám, co asi bude za 5, 10 nebo třeba 20 let. Ve výsledku to však může dopadnout úplně jinak, než očekáváte. Jste svědky stěhování postavy, kterou za celou hru ani jednou nepotkáte, ale i přes to tak nějak tušíte, co se kolem ní děje, jaká je a čím si nejspíš zrovna prochází. Objevíte se v prostorách bytu, garzonky nebo baráku a chopíte se vybalování krabic. Jednou narazíte na staré známé předměty, které nás doprovází už odmalička, za tu dobu trošku sešly, ale pořád pro nás nejspíš mnohé znamenají a nebo nás i pěkně štvou, ale stejně je nemůžeme nechat jen tak jít. Jindy se objeví zbrusu nová krabice ukrývající něco nového, praktického, pro radost nebo obojí.

Hra je velmi odpočinková, oddechová a zároveň může vyvolat záchvaty OCD, kdy chcete mít všechno pěkně srovnané, i když je to v šuplíčku, kde na to neuvidíte, na stole nebo vlastně kdekoliv. Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude natolik bavit vybalování věcí v nových obytných prostorách. Nejspíš dělá hodně i fakt, že věci z krabice taháte na slepo, jednou je to hrnec, po druhé bota a nabo kleštičky na nehty či celá mikrovlnka. Nakonec Vás hra upozorní, zda jste něco neumístili naprosto nevkusně, předmět orámuje červenou linkou a musíte přijít na to, kde je její místo. A pro lovce easter eggů či achievementů, je tu i jakási neviditelná minihra, kdy Vás hra odmění za zajímavou kombinaci předmětů vedle sebe jakousi sběratelskou nálepkou.

Pro: + Ideální na oddech, příjemná grafika, puntičkáře zabaví

Proti: Hra úplně nepočítá s tím, že se "až tolik" flákáte a tak může v daném pokoji dohrát hudba

+22

Chernobylite

  • PC 85
GET EVEN postavilo laťku velmi vysoko. Zajímavá kombinace herních prvků, našlápnutí k fotorealismu, audio na vysoké úrovni a nakonec závěr, který mě posadil na zadek. Logicky jsem tak to samé očekávala od Chernobylitu, který jsem si do posledního dne zdárně nespoilerovala. 28.7.2021 tak hra přechází do plné verze a já poprvé vstupuju do alternativních "30 let po Černobylské havárii".

Zhruba po sedmi hodinách hraní jsem na pochybách. Gunplay je takový nemasný neslaný, ale to byl i v Get Even, čili jde vidět posun, ale ne tak velký, jak bych chtěla. Audio opět nezklamalo, k fotorealismu si našlápli ještě o kus víc, a dál  si vlastně nejsem jistá, co si o hře myslet. Je to opět prapodivný miš maš mechanik, které utváří originální kousek. Ale stačí to? V tuto chvíli nevím, dokonce několikrát prohlašuji (s řádně otráveným výrazem ve tváři), že nevím, zda "to dohraju". Ale pak se mi podařilo jednou umřít, což konečně ze hry odhalilo trochu víc. Ono to tady totiž vůbec nevadí, ba naopak to odkrývá nový rozměr a možnosti. Začínám si uvědomovat, že tato mechanika je asi dostatečným tahákem k pokračování.

Po dalších sedmi hodinách hraní tomu pomalu začínám přicházet na chuť. Pořád si sice nejsem jistá, jestli je hra průměrná nebo něco víc, ale už tak nějak vím co od ní čekat, do čeho všeho můžu zasahovat, tuším následky a zároveň jsem zvědavá na každou další informaci, která mě dělí od kompletní simulace. A velmi mě zajímá, kam až to může zajít. Mám spoustu otázek, třeba proč to Igor nehodil už dávno za hlavu a musí se k tomu i po 30 letech vracet. Však to snad ani není fyzicky možné?! Lidská paměť by měla už po 7 letech spoustu věcí vytěsnit a zkreslovat a určitě to za tu dobu všechno nějak zpracoval a musel se přece někam posunout. Taky přemýšlím, zda je dobře, že mám pod střechou takovou partu magorů. A jakto že mají kluci a holky z The Farm 51 tak dobrý smysl pro humor i jeho načasování?

Do třetice, po dalších sedmi hodinách a s necelými 4 hodinami do konce se už nemůžu dočkat vysvětlení. V některých věcech mám jasno, v jiných vůbec ne a některé mě nakonec ani jedinkrát za celý průchod nenapadly. Je to tam! A jsem si ochotná přiznat, že mě hra skutečně chytla, baví mě a můžu ji s klidným svědomím doporučit. Přece jen byla naprostá většina okolí oskenována přímo na místě, nahrána do hry a to je pro mě něco neuvěřitelného. Jsem nadšená z toho, jak moc jsou oblasti věrné realitě. Audio jsem sice už chválila, ale opravdu nezaostává a to včetně hereckých výkonů. Tedy nevím jak je na tom anglické namluvení, ale ruština je zmáknutá perfektně. Líbila se mi zápletka, zpracování nového materiálu a pojetí rozhovorů.

Uzavřela bych to tím, že Chernobylite je jedna z těch her, která Vás může za začátku odrazovat, nudit, zkrátka nenadchnout. Ale dát ji šanci se vyplatí a nakonec dojdete do bodu, kdy vše krásně zaklapne do sebe, začne Vám to dávat větší smysl a s každou hodinou blížící se ke konci to bude už jen lepší a lepší. Alespoň já mám ze hry takový dojem a zpětně si uvědomuju, že stejný jsem měla i u Get Even, takže nakonec naprostá spokojenost.

P.S.: Přijde mi úsměvné, jak po prvotních rozporuplných pocitech, ještě dva týdny po dohrání, rozebíráme s kolegyní nehráčkou o pracovní pauze děj hry, detaily a zvraty.

Pro: Audio, délka hry, grafika, hudební podkres, John Lennon, postavy a rozhovory, smysl pro humor, technologie snímání "předlohy" a její zpracování

Proti: Může odradit, nedotažený gunplay, repetitivnost, umělá inteligence

+16

The Medium

  • PC 85
The Medium, další hororový počin od tvůrců Layers of Fear, mého milovaného Observera či Blair Witche, který se může chlubit zajímavým prvkem - možností přechodu do potemnělejšího světa plného zoufalství, který existuje vedle toho našeho, ale málo-kdo o jeho existenci ví s takovou jistotou, jako naše hlavní hrdinka. Obdařeným médiem je od mala, a ač to občas vnímá jako strašlivé prokletí, snaží se z něj vymáčknout to nejlepší.

Umíte si vůbec představit, jaký život to musí být? Od malička je nakukování do světa mrtvých vaší součástí, je to pro vás nová norma, zvykáte si a zároveň se smiřujete s nepochopením vašeho okolí. Ze začátku to může vypadat, že jste si v předškolním věku našli třeba imaginárního kamaráda. Jenže takové hrůzy, které reálně vnímáte kolem sebe, si všichni obyčejní lidé kolem vás neumí představit ani v té nejhorší noční můře. A přestože je to s vámi takovou dobu, nikdy si plně nezvyknete na chvíle, kdy vnímáte oba světy najednou. A nejhorší na tom všem je, že jste na to sami. Tohle není věc, se kterou by se člověk mohl jen tak svěřit. A zajisté to ze začátku mnohokrát zkoušel. Jenže tam se setkal nejspíš akorát tak s nepochopením, odsouzením, výsměchem a odloučením.

Hra stojí na fixních kamerách. Těch je podle slov vývojářů 473. Nepočítejte tak s klasickou akční adventurou nebo snad survival hororem ze třetí osoby. Další věcí je rozdělení obrazovky na dva světy. O tom, že se renderují zároveň jste určitě slyšeli, ale možná vám stejně jako mně hned nedošlo, že to není myšleno jako možnost přepínat mezi nimi zcela svobodně, kdykoliv se vám zamane. To nejspíš zatím není ani technicky možné. A pokud ano, určitě ne v tak krásné detailní grafice jako má The Medium. Po většinu času světy vidíte vedle sebe. Sem tam mají rozdílný úhel kamery, nabízí se tak možnost vnímat větší kontrast a rozdíl mezi nimi. A ono to na těch prvních screenech takhle prezentováno bylo, ale i přes to jsem se tak nějak vnitřně domnívala, že se jedná spíš o srování. Zkrátka mi to vůbec nedošlo. Osobně se mi však tento prvek velmi líbí. Hráč si o to více uvědomí, jak absurdně komunikace s druhým světem může vypadat v tom našem. Že v davu lidí, by si asi odpovědět nebo snad i navázat fyzický kontakt s bytostí na druhé straně, jen tak netroufnul.

Graficky je hra moc pěkná. Potěší možnost nastavit velikost titulků, tučnost, přidání jmenovky, barevně rozlišit konverzující a podobně. Jasně, dneska to má spousta her, ale když si vzpomenu na The Order: 1886 a jeho prťavé titulky, každá hra s možností je nastavit, si u mě nepatrně šplhne. Když jsem hru zapla, řekla jsem si, že i přes doporučení na obrazovce - použít ovladač, zkusím klávesnici a myš. To jsem ani ne do pěti minut přehodnotila a zapojila DualShock. Jenže jelikož se jedná o záležitost na Xbox a windows, rozhraní na PlayStationový ovladač nepodporuje. Takže ze začátku hádate, co které tlačítko dělá. Poměrně rychle jsem si však zvykla a do ruky se mi to dostalo samo. Za mě má hra na ovladači velmi intuitivní a logické rozložení. Ovládala se mi dobře. Klávesnici a myš tedy hodnotit nemůžu. Hudební doprovod se povedl, ale asi si nevybavím žádnou ikonickou skladbu. Nestalo se mi, že bych si šla hledat soundtrack a pustila si něco konkrétního. Jeho kvality mu však nelze upřít. Herecké výkony byly podle mě fantastické. Hlasoví herci k postavám seděli. Pana Troye Bakera cpou snad všude. Aby se nám ale neoposlouchal - to asi nejde :)))

Příběh se postupem hry pomalu rozkrývá, zapadá do sebe a nakonec mě překvapilo jak moc nám ho vlastně vysvětlili. Layers of Fear? Vůbec jsem se nechytala. Observer? Tam mám také spoustu mezer. Ale v The Medium to vše do sebe zapadalo a nemám tolik otázek, kolik jsem čekala. Jasně, nad koncem můžeme smýšlet všelijak. A stejně mi vrtá hlavou pár věcí - jako kde skončil Jack a zda byly naše pochybnosti o jeho poslání na druhou stranu na místě. Co se stalo matce a proč nám to dávala Lily za vinu?, ale to nejpodstatnější nám naservírovali na zlatém podnose.

Nakonec jsem si pročítala pár recenzí. A vidím, že ze hry ostatní hráči nejsou ani zdaleka tak nadšení, jako já. Fixní kamera, nemožnost se pořádně bránit a nejspíš i mylná představa toho, co od hry dostanete, udělalo své. Mě dokázala akorát překvapit a nadchnout, a celých těch 9 hodin jsem si ji náramně užívala. Hltala každé písmenko, echo i setkání se záhadnou Sadness. Mám ze hry zkrátka dojem, že je vše tak, jak mělo být. Že to dopadlo, jak mělo a nemůžu si vybavit nic, co by mě na ní štvalo nebo zklamalo. Ve finále, určitě nikdo z nás nedostal přesně to, co čekal. Já jsem si jistá akorát tím, že si tento skvělý herní zážitek velmi ráda zopakuju.

Pro: Atmosféra, audiovizuální zpracování, herecké výkony, nastavení titulek, originální kombinace staronových herních mechanik, pojetí světa "za oponou" a zdejších bytostí, příběh

Proti: Krkolomnější ovládání, optimalizace (občas záškuby RTX 2070 Super na 1440p60fps s medium/hight nastavením při streamu, 1x mi hra spadla a radil se se mnou divák, kterému nešla hra spustit vůbec - nepřišli jsme na příčinu) a rozhraní pouze pro Xbox ovladač

+24

Near Death

  • PC 80
Letos jsem hrála spoustu her, které v sobě měly alespoň jednu vločku. Ale žádná neměla tak mrazivou atmosféru, jako psychologický thriller Near Death. Ocitáte se kdesi v okruhu neznámé základny, kolem Vás jen smrtící chlad a černočerná tma. A jelikož Vám zásob moc nezbývá, snažíte se přijít na to, jak se odsud dostat v jednom kuse a ideálně bez omrzlin. Potloukáte se tak od jedné budovy ke druhé, snažíte se zacpat jakoukoliv škvíru, kterou uniká teplo a pokoušíte se navázat spojení s někým, kdo by Vám mohl pomoct. Nebo Vám alespoň dokázal říct, kde přesně se nacházíte.

Je to jedna z těch her, které se mi povalují v knihovně, netuším odkud jsem k ní přišla a až po zahrání si uvědomím, jaká škoda by byla, kdyby mi nakonec proklouzla mezi prsty. Atmosféru má totiž fantastickou, a i když se vizuálně nejedná o prvotřídní kousek, chytne Vás a nepustí. Ono to možná nakonec funguje tak dobře právě proto, že neuvidíte všechno. To nejdůležitější je Vám jasné od začátku. V téhle zimě moc dlouho nepřežijete. Vítr s Vámi lomcuje, do očí padá sníh, v baterii dochází šťáva a na tomhle místě už pěkně dlouho nikdo nebyl. Hudební doprovod to vše jen podtrhuje. Je napínavý, stejně jako celá hra.

Pro: Atmosféra, hudební podkres, napětí, v jednoduchosti je krása, vykreslení zoufalosti situace, zima

Proti: Díky lomcování kamery větší šance kinetózy (mělo by jít v nastavení vypnout)

+10

Lightmatter

  • PC 80
Lightmatter je logickou hrou stojící na mechanice "stín je láva". Chodíte po areálu výzkumného střediska Lightmatter a snažíte se manipulovat se světelnými zdroji tak, abyste mohli dojít na správné místo, pro další světelný zdroj a nebo přímo do cíle.

V první řadě mě hra okouzlila svou minimalistickou, a přesto velmi detailní grafickou stylizací. Příběh vyprávěný podobným stylem jako v Portalu mi sedl. Občas jsem se pousmála nad absurditou situace a jindy mi zdejší vědátor lezl pěkně krkem. Logické hádanky mi místy daly pěkně zabrat. A postupně přituhovalo. Hra sice zabere asi jen 4 - 5 hodin, ale že se u ní zapotíte Vám garantuju. Mně úspěšně zavařila mozek a to těsně před koncem. Nakonec jsem ji však na jeden zátah dohrála a byl to velmi pěkný herní zážitek, na který jen tak nezapomenu a milovníkům logických her jednoznačně doporučím. I když je pravda, že bych se za dvojnásobnou dávku výzvy a herního času určitě nezlobila.

Ke hře toho nemám víc co říct, nejlépe si ji zahrejte sami. Její úvod je na Steamu zdarma a pokud Vás dokáže zaujmout, stejně jako mě, můžete si pokračování dokoupit a vývojáře podpořit. Nebo třeba počkat na slevu.

Pro: Grafická stylizace, herecké výkony, herní mechaniky, logické hádanky, jejich úroveň a obtížnost, prostředí

Proti: Herní doba (pro někoho)

+10

Death Stranding

  • PC 100
V létě vyšla PC verze Death Stranding. Pro mě osobně několik let nejočekávanější hra. Čekala jsem hlavně nezapomenutelný filmový zážitek a zároveň trochu nudy během nekonečného doručování. Omyl. Doručování mě chytlo do tak velké míry, že se Samovo stehno pyšnilo plným počtem hvězd. A filmový zážitek byl nakonec ještě lepší. Našly se dojemné momenty, vtipné a dokonce pár trapných, ale neřekla bych, že je to vyloženě špatně. Jiná mentalita, trošku záměr. Zkrátka různé situace, stejně jako v běžném životě. A konečné rozuzlení je něco, co stojí za veškeré momenty bloudění, trápení, nervy a pokud jste přesvědčeni o tom, že by Vás nekonečné túrování, jezdění a donášení mohlo unudit k smrti, tak to přece jen alespoň zkuste. Těch pár posledních hodin rozhodně stojí za to! A vlastně i jakékoliv hlubší poznání Vašich parťáků. Každá scéna v sobě skrývá symboliku, smysl pro detail a ohromný talent tvůrců. A pokud prahnete po akci, nemusíte zoufat. Můžete se jí sice většinově vyhnout a stejně tak si ji i záměrně najít.

Krom hereckých výkonů, scénáristických a režijních kvalit a výborného hudebního doprovodu, musím vyzdvihnout svět. To jak je zpracován, pojat a co se za ním skrývá. Opravdu si neumím představit, kde se taková fantazie v člověku bere. Vidím za ním roky práce. Jsou v něm nejrůznější odkazy na autorovy inspirace, životní oblíbence i na první pohled zcela obyčejné věci. Na konci vše krásně zaklapne. Graficky je hra nádherná, má zajímavou barevnou paletu a kameru. Postavy, které navštěvujete a potkáváte v rámci své donáškové povinnosti i dobrovolnosti, jsou různé. Lidi jsou různí. Jeden Vám leze na nervy, druhý je sympaťákem se vším všudy a sem tam se objeví i někdo velmi záhadný či nečitelný.

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Důraz na nenucený multiplayer, kdy se občas potkáte s jiným hráčem, vzájemně si pomůžete obestavit svět užitečnými mosty, cestami, lanovkami a sem tam narazíte na vhodně zakotvené lano, mi přišel nadčasový. Můžete tomu věnovat hodiny, pomáhat si, něco spoluhráčům nechávat ve schránkách či doručit jejich ztracený náklad. Dokonce si pomůžete v boji. Za mě parádní mechanika!

Jediným neduhem pro mě osobně bylo uživatelské rozhraní. Nevyznám se v něm vlastně do teď. Že jdou brát nějaké prémiové zakázky jsem si všimla až po dohrání příběhu a do zjištění, že je můžu zrušit, uběhlo pár desítek hodin. To přisuzuju zejména své roztěkanosti a nevšímavosti. Na druhou stranu jsem rozhodně nebyla jediná. A nakonec musím zmínit můj úsměvný přešlap ze začátku. Tak trošku jsme pozapomněla nainstalovat aktuální grafické ovladače, a tak mi pak neglitchovaly pouze stopy vyvržených věcí ze začátku, ale i samovy vlasy, vousy a obočí. Sem tam nějaký objekt. Do dvou hodin napraveno. A od té doby mi za celých 115 odehraných hodin 5x zmizela akorát stěna v Samově pokoji a jednou jsem jela v neviditelném náklaďáku. Jinak vše šlapalo jak mělo. Emoce hra vyvolat umí, stejně tak dobrý pocit či dojetí nad skvěle odvedenou prací vývojářů.

Pro: Česká lokalizace, detaily, maličkosti, spousta odkazů, herní doba, hudební doprovod, nezapomenutelný filmový zážitek, pojetí světa, příběh, výprava, scénář, umění, zajímavá kombinace herních prvků

Proti: Nepřehlednost uživatelského rozhraní

+22

Tell Me Why

  • PC 70
Tell Me Why je další epizodickou interaktivní adventurou z dílny tvůrců série Life is Strange. Naštěstí však vychází pouze v týdenních rozestupech. I tak jsem si ji zahrála raději, až byly všechny tři kapitoly venku. U Life is Strange 2 to vycházelo na 3 – 4 měsíce čekání mezi epizodami a to je tempo přímo vražedné. Do teď mě štve, že jsem raději nepočkala, na druhou stranu je alespoň motivace si ji někdy zopakovat, pořádně a v jednom kuse.

Příběh Tell Me Why se točí kolem dvou sourozenců, dvojčat, která akorát dospěla a vracejí se do rodinného domu, kde to všechno začalo a vlastně i skončilo. Spolu se tak po letech odloučení nejen vzájemně znovu poznávají a posilují své sourozenecké pouto, ale pomalu přicházejí na kloub minulosti, oživují vzpomínky a snaží se společně přijít na to, co se tehdy doopravdy stalo. Zavírají před pravdou celou dobu oči? Vzpomínky jsou přece tak zrádná věc… Ale co když...

Za sebe musím říct, že mě potěšil pokrok v grafickém zpracování, stejně tak pohádková knížka, a tím pádem i větší důraz na řešení logických hádanek. Na druhou stranu mě mrzí, že se koncept těchto her opět příliš neposouvá. Ve smyslu, že mi přijdou všechny tyto hry velmi podobné. Opět se dočkáváte pěkných výhledů a scenérií za doprovodu hezké hudby. Což samo o sobě je uděláno s péčí a kvalitně, ale zároveň už by to chtělo něco jiného, nového. Stejně tak krásnější grafika zvýrazňuje slabší animace, a to nejen obličejů, ale rovnou celých postav. Jinak je v interiérech spousta pěkných detailů, jde vidět rozdíly v povrchu materiálů a nakonec i ten příběh není vůbec špatný. Záleží však hodně na Vašem úhlu pohledu a na Vašich očekáváních. Asi víc, než kdy před tím.

Hratelnost krom zmíněných logických hádanek také nepřináší nic nového. Ono jich možná není zase tolik a rozhodně nejsou časté, ale v paměti utkvět umí. Jinak vše při starém. Rozhovory, volby, průzkum prostředí a sem tam nějaký ten sběratelský předmět. Slušné herecké výkony. Pozorovala jsem, že většinou volba hlasů ostatním nesedla, ale člověk si tak nějak (asi) zvykne. Pokud Vás tento koncept her baví, za sebe doporučím. Na druhou stranu mě s každým dalším obdobným kouskem čím dál méně dokáží nadchnout a překvapit. Avšak pravdou je, že Life is Strange jsem hrála před více jak pěti lety a člověk i jeho pohled na hry se zkrátka mění. Nezapomínejme, že nás čeká ještě thriller Twin Mirror.

Pro: Detaily, grafický posun a vyobrazení materiálů, herecké výkony, myšlenka nespolehlivosti vzpomínek, pohádkové hádanky, zajímavá a poutavá zápletka

Proti: Absence větších změn, animace, dojem, že hra přišla v nevhodnou dobu a tolik neosloví

+29 +30 −1

Someday You'll Return

  • PC 85
Je to spíš pomalé psychologické drama, říkala jsem si v první polovině. A teď po nějakých 22 hodinách hraní bych si za to nejradši jednu vlepila. Kdepak. Opravdu to horor je a poměrně slušný! Pomalu budovaný, tak jak to mám ráda. Krásy moravskočeských lesů, neotřelá kombinace herních mechanik, skřípání betonu a tmavé chodby bunkru. Tohle jsou věci, které si vybavím při zmínce hry Someday You'll Return. Dozvěděla jsem se o ní před dvěmi lety a čekání se dle mě vyplatilo.

Sedíte za volantem, vztekle dupete na plyn a do toho voláte své ex. Ta Vám tvrdí, že je Stela ve škole. Vy to však vnímáte jinak. Dojedete kdesi po lesní cestě k závoře a dál už musíte po svých. Společníkem Vám bude mobil a chuť Stelu přerazit. Takhle vypadá úvod do hry. Ujímáte se role Daniela, který se vydává do lesů po stopách své uprchlé dcery. Před čím pořád utíká? Na to si budete muset přijít sami.

V první řadě musím pochválit atmosféru lesa. Moc ráda jsem se v něm ztrácela, procházela ho a objevovala zajímavá místa. Bohužel jsem za první průchod nenavštívila všechna, stejně tak se mi nepovedlo vysbírat sběratelské předměty či objevit schované krabičky. Minula jsem vedlejšák, neviděla všechno, ale to vlastně vůbec nevadí. Ke hře se plánuju jednou za čas vracet. Stojí za to!

V prvních chvílích to na mě působilo jako takové pomalé pochodování po lese, pak se přidala zajímavá práce s inventářem, bylinkářství, u kterého jsem měla obavy, že se stane hlavní náplní hry - že budu několik hodin čumět do herbáře nebo kolem sebe po rostlinstvu a utopím čas na pokusech něco "uvařit". Byl to nezvyk a trochu šok. Už mi však bylo pár známými řečeno, že přesně v tomto bodu - při seznamování s bylinkami, hru vzdali a zkrátka od ní čekali něco jiného. Škoda, ono to nakonec vůbec není tak, jak to působí. Tu a tam jsem potkala záhadnou postavu, díky níž se vyrojilo spíše více otázek než odpovědí, sem tam jsem si vylezla po nějaké skále, kochala se výhledy a nakonec mi do ruky přistál jakýsi totem. Jsou to pěkné nápady a vše dohromady ještě originálnější kombinace.

Příběh je vyprávěn skrze deník, nalézané vzkazy, zápisky či knihy. I Daniel sám občas něco utrousí, ale stejně se v tom prvně trochu plácáte a netušíte, o co tady kráčí. Je to cesta nejen o hledání dcery, ale i zapomenuté pravdě, o křivdách, bezmoci, zoufalství, zároveň o vzpomínkách a v neposlední řadě o sebepoznání. Daniel se kdysi zapřísáhl, že do tohoto lesa už nikdy nevkročí, ale teď to porušil. Stálo mu to za to?

Hudební podkres mi přišel parádní, seděl a dokázal místy překvapit. Herecké výkony mi přišly skvělé, a jasně, člověk si řekne, že je škoda absence českého dabingu, na druhou stranu nevím, zda by to dopadlo dobře. Ale uvidíme, třeba se toho ujme některá z našich nadšených dabérských skupin. Zvuky skřípání a úpění betonu se mnou dokázaly zamávat, což mohlo být i místy nevyváženou hlasitostí. Na druhou stranu jsem v tom po delším hraní shledala záměr. Vizuálně je hra moc pěkná a co se prostředí týče, tak i přes tuším pětiletý vývoj, na kráse moc netratila. Nejvíc to šlo poznat asi na některých postavách, ale nic hrozného. Optimalizace celkem fajn, až na některé přechody mezi lokacemi a svou vlastní kapitolou jsou bugy. Před koncem jsem hru měla nedohratelnou, ale hned ráno už vydávali opravný patch. Sem tam jsem se zasekla mezi kámen a strom, při jedné útěkové pasáži jsem nezavřela dveře a tím pádem se mi nenačetla další lokace a já propadávala texturou směr smrt a záseků jsem měla také hodně, ale čistě z vlastní nepozornosti. Nakonec mě moc nebavily pasáže, kde bylo nutné sáhnout po plížení se a nakonec nastaly dva momenty, kdy mi problesklo hlavou, že už to trochu uměle natahují.

Celkově hru hodnotím jako velmi zdařilou, nadprůměrnou a s nadšením si ji projdu ještě důkladněji znovu.
Nejvíc si mě získal vývoj světa i Daniela. (I když nevím, jestli jsem kdy hrála za většího kreténa.) Opravdu mi z toho bylo místy ouzko. Občas mě zamrazilo v zádech, sem tam jsem se slušně lekla, a na druhou stranu jsem si užívala každou odbočku, procházení lesem a objevování nových věcí. Bylo to pro mě naředěné tak akorát. Atmosféru, prostředí a hratelnostní prvky si nemůžu vynachválit. Opět se jedná o hru, ze které mám dojem odvedené práce s nadšením a láskou (nejen) ke hrám.

Pro: Atmosféra, audiovizuální zpracování, delší herní doba a tempo, detaily, hratelnost, maličkosti, prostředí, příběh a jeho dávkování, vývoj postavy i prostředí, zajímavosti o místech

Proti: Bugy, chyby, záškuby při přechodu mezi lokacemi, dojem uměle natahované herní doby, některé herní prvky mohou na první pohled odradit

+20

GRIS

  • PC 90
Občas se mnou dokáží hry pěkně zacloumat. Ať už se jedná o cuknutí v úleku nebo náhlé přejetí "mrazu po zádech" při něčem s hororovou tématikou. Některé mě dokázaly dojmout svým příběhem či odchodem postavy, kterou jsem si stihla oblíbit, jindy naopak rozesmát trefnou hláškou či překvapivou situací. Během napínavého boje s bossem se mi rozbušilo srdce. V závodu na předních příčkách vyletěl adrenalín. A při hře GRIS to bylo tak nějak vše dohromady a já z toho mám v hlavě pořád pěkný zmatek. Ani to nedokážu pořádně popsat, ale zanechala ve mně nečekanou stopu. Něco, co bych přála zažít i ostatním hráčům.

Jedná se o atmosferickou plošinovku v minimalistické, ale velmi pěkné grafice, se zdařilým hudebním doprovodem. Přesně typ hry, kterou si jednou za čas ráda zahraju a vyzkouším. O to víc mě namotivovala nominace na The Game Awards 2019 a její následná výhra v kategorii "Games for Impact". A po zahrání musím říct, že si svůj titul odnesla zcela oprávněně!

Uši pohladí velmi příjemný hudební podkres, který nemusíte vždy úplně vnímat. Spíš tak podvědomě. Dostanete tak možnost soustředit se na hratelnost, na svět kolem sebe, krásné animace, přelínání a rozpíjení barev a na řešení milých překážek. A pak se to stane. Z ničeho nic udeří hudba přesně v tu správnou chvíli. Momentů, kdy se mi takto vehnaly slzy do očí bylo několik. Moment překvapení podtržen nádhernou hudbou a zpěvem s tak nepopsatelnou silou čehosi, co zvládla zachytit a hlavně předat a vyjádřit. A pak jsem se přistihla, jak vší silou tisknu herní ovladač v rukou, srdce mi bije jako o závod a do toho všeho cítím příliv spousty emocí. Smutek, hněv, zoufalství, ale i odevzdanost, smíření, radost a nadšení. Něco takového jsem u hry ještě nezažila, a když si těch pár řádků po sobě čtu připadám si jako blázen nebo minimálně pěkně labilní ženská. Váhajíc, zda tyto dojmy vůbec zveřejňovat. GRIS z hlavy jen tak nedostanu. A ani nechci...
+22

Concrete Genie

  • PS4 75
Herní výzva 2019 - 3. "Herní kutil"

Každý jsme se alespoň vzdáleně setkali se šikanou. Z doslechu nebo na vlastní kůži. Ve škole, venku, na pracovišti. A dneska je spolehlivým místem k vybouření bohužel i internet. Většinou se tak děje v období dětství a dospívání. A tato nemilá zkušenost potkává i hlavního hrdinu hry Concrete Genie.

Ash je sympatický kluk. Doma má milující rodiče a ve vínku dar kreativního smýšlení, které probouzí každou chvíli svou šikovnou rukou a štětcem na stránkách papíru. Skicák nikdy neodkládá a najdete v něm převážně návrhy bytostí všemožných barev a tvarů. Ale pak je tu ta "kolektivní hra na šest". Šikana. Venku, konkrétně na území opuštěného města Densky se Ash potýká s vykutálenou partičkou raubířů, kteří jeho koníček zrovna dvakrát neocení. Ba naopak se ho chytají a nebojí se si do jeho výtvorů pořádně rýpnout. A to doslova. Stránky skicáku se tak po menší potyčce rozletí do všech stran a Vaším úkolem je je sesbírat a kreativně jinak pochmurné ulice a budovy oživit velkým kouzelným štětcem.

Hra má velmi pěkný audiovizuál. České namluvení, ač občas možná trochu zatahá za uši, také není k zahození. Kreativní mód mě na hře bavil ze všeho nejvíc. Přenášíte na povrchy milé motivy a do toho plníte přání bytostí ze skicáku, kteří se Vám pak můžou odvděčit odemknutím dalšího postupu hrou. Denska je pěkné přímořské městečko s majákem, se svým kouzlem i historií. A vůbec by mi nevadilo, kdyby bylo o kousek větší a nabízelo tak další prostory ke tvorbě a improvizaci. Ke konci hry mé nadšení chvílemi přecházelo, ale stejně jsem si hru celkově užila a ráda ji nadšencům do kreativnejších indie počinů doporučím. A poselství? Je tam, je vyjádřeno pěkně a člověk si uvědomuje, že vše má svůj důvod a nic není černobílé. Je to však až ta druhá věc, která se mi při zmínce tohoto počinu vybaví.

Pro: Audiovizuál, česká lokalizace, džinové, kreativní mód, Luna, myšlenka, originalita a poselství

Proti: Občasné krkolomné ovládání, padání snímkové frekvence a záškuby (2. revize základní PS4)

+17

Star Wars Jedi: Fallen Order

  • PC 85
Star Wars Jedi: Fallen Order byl pro mě velmi příjemným miš mašem nejrůznějších herních žánrů, mechanik i inspirací odjinud. A rozhodně to vývojářům nemám ani v nejmenším za zlé. Protože skloubit se jim to vše povedlo nad očekávání dobře. Pak už závisí "jen" na Vašich preferencích, který z herních prvků byste uvítali v menší nebo naopak větší míře.

Graficky je hra moc pěkná, i když obličeje vedlejších postav nejsou až tak propracované jako ten Calův. Animace jsou zdařilé. Hlavně nad malým robotickým kámošem BD-1 se rozplýváte každou chvilku. Lokace a výhledy potěší oko a několikrát se mi během jejich očumování až tajil dech, a když k tomu přičtete výborný, pro Star Wars typický hudební podkres (i s tou kapkou překvapení - The HU), včetně výborných zvukových efektů, tak musí srdce nejednoho fanouška tohoto univerza zaplesat.

Nové Star Wars jsem původně přiliš nevyhlížela, ale díky předplatnému na Originu, které mimochodem na měsíc doporučuju nejen kvůli tomuto kousku zvážit, jsem hru vyzkoušela a do týdne a půl byla dohrána za nějakých 39 hodin při vyzobání všeho na 100% (obtížnost Master Jedi). Můžete čekat zábavný soubojový systém, který může dát i místy pěkně zabrat. Svět, do kterého se můžete libovolně vracet a prozkoumávat každé jeho zákoutí. A v neposlední řadě také spoustu pohybových aktivit, lezení i řešení logických hádanek v hrobkách.

Příběh je zasazen zhruba 5 let po Order 66. A víc Vám k němu neprozradím. Jednak Vám to tu nechci prznit a napsat cokoliv špatně, druhak pro mě hra o příběhu nebyla. Byla pro mě právě o té hratelnosti, světu, dojmech, které ve mně postupně zanechávala a případných soubojích s bossáky, za které by se ani vývojáři soulovek nemuseli stydět! Ale tím rozhodně nechci říct, že jsou příběh či zápletka špatné, ohrané či nezáživné. Jen to všechno šlo tak nějak trošku mimo mě.

Hra pro mě byla velmi příjemným zážitkem, nadprůměrným počinem s kombinací herních prvků, které se mi akorát trefily do vkusu. A pokud máte úchylku ve hrách posbírat všechno co se třpytí, je to další důvod, proč ji alespoň vyzkoušet. Mezi všemožnými skiny pro Vás, Vašeho robotického roztomilouše, nádobíčko či loď, najdete totiž i zajímavosti ze světa, útržky vzpomínek a hlavně informace o zdejší fauně i flóře. Hru za sebe doporučuju zahrát i lidem, kteří zatím neměli tu čest do světa Star Wars nahlédnout. Parádní kousek!

Pro: Atmosféra Star Wars, audiovizuál a hudební podkres, BD-1, hratelnost, informace, propracovanost některých bossfightů, soubojový systém, zpracování světa

Proti: Divné hitboxy, občas nelogický spawn nepřátel

+34

Green Hell

  • PC 85
Herní výzva 2019 - 10. "Barevný svět"

Green Hell je na první pohled typický survival, kde sbíráte suroviny a vyrábíte si všechno možné od přístřešku nad hlavou, přes ohniště a lapač vody, až po zbraně. Hra byla zhruba rok v předběžném přístupu a v první řadě zaujala svým realistickým grafickým provedením. Na začátku září přešla do plné verze a konečně nabízí příběhový režim. Bez cíle či nějakého náznaku příběhu mě totiž survivalovky většinou nebaví a postrádám motivaci. Motivace je tady, ale naše drahá polovička ne, a podle všeho je někde v hlubinách amazonského pralesa.

Vydáváte se tak do divočiny, kde Vám nejsou nepřáteli jen hlad, žízeň a únava, ale i Vaše psychika, neznalost a téměř jakákoliv živá potvora, na kterou narazíte. O příčetnost přicházíte při každé příležitosti, což může v prvních chvílích, než zjistíte pořádně co a jak, celkem odradit. Samozřejmě to můžete obejít v nastavení, ale nevím jestli se tím o mnohé neochudíte. V nastavení si lze odškrtnout i nějakou tu havěť, a tak jste-li např. vážný arachnofobik, můžete si dopomoci k příjemnějšímu hernímu zážitku.

Jak moc mě survivaly neoslovily, o to víc mě oslovilo tohle zelené peklíčko. Nejvíc nejspíš zpracováním krás amazonské džungle, pojetím výstavby i výroby. A hlavně právě příběhem, který mi v mnoha počinech tohoto žánru chybí. Pomalejší tempo se mi zamlouvá, veškeré nepříjemné hrozby také a ač mapa není až tak velká, ze začátku se mezi všemi těmi palmami, keři a skalisky velmi snadno ztrácí. Na to si musíte zvyknout, jelikož hra je právě hlavně o exploraci prostředí, odkoukání dovedností již hotových výrobků ostatních a hlavně o přežívání. Příběh je velmi dobrý, zajímavý a chvílemi až zamrazí v zádech. Osobně jsem nic takového nečekala a tak mě každé další setkání s ním příjemně vytrhlo z rutinního přežívání.

A jestli mě něco během průchodu štvalo? To víte, že ano! Nejvíc asi používání stavebního materiálu během stavby. Trefit se na správné místo bylo chvílemi pěkný opruz. Našla se samozřejmě i nějaká ta technická chybička, bug či propad snímkové frekvence, ale narozdíl od jiných her to nebyly tak nepříjemné propady na pohled, abych je nějak výrazně vnímala. Určitě se najde ještě spousta práce a prostoru k vylaďování. Hru bych za sebe doporučila jak lidem, kteří nemají survivalovek nikdy dost, tak i těm, které u her odradí právě absence cílů či příběhu.

Pro: Atmosféra, grafika a ztvárnění prostředí, herní doba, hratelnost, obtížnost, příběh, zjevný cíl

Proti: Občasný pixel hunting u stavby, prvotní neúspěchy a nepřístupnost mohou odradit, repetitivnost

+20

Control

  • PC 90
Herní výzva 2019 - 6. "Severní vítr"

Měsíc před vydáním jsem z blížícího se vydání Control moc nadšená nebyla. S každým dnem se mi do hry chtělo méně a dokonce jsem dospěla do bodu, kdy jsem si říkala, že její koupi odložím a zahraju si ji třeba až bude někdy ve slevě. A jak to dopadlo? Mezitím jsem si zahrála Quantum Break, který mě nadchnul do takové míry, že mě zachvátila vlna "hypu" a pár dní před vydáním jsem si Control nakonec předobjednala. A rozhodně nelituju! Jako tradičně jsem se bála akčních pasáží, toho, že pro mě nebude svět úplně srozumitelný a také optimalizace. A nakonec toho, že nebudu schopná přenést své dojmy na papír. A jak vidíte, má poslední obava byla oprávněná. Plácám páté přes deváté!

Určitě můžete počítat s repetitivností v soubojích. Pomalejším rozjezdem. Se zajímavými postavami - každý rozhovor byl něčím zvláštní, byla tam cítit taková nepopsatelná chemie a výrazy hlavní hrdinky to akorát podtrhovaly. Zajímavý a originální hudební podkres. Pěkné gafické zpracování i na nízké detaily, kdy rozdíl oproti těm nejvyšším není kdo ví jak znatelný. Samozřejmě se nevyhnete spoustě dokumentů k pročtení, které za Váš čas podle mě rozhodně stojí. A v neposlední řadě velmi zvláštní tajemný svět. Který za sebe doporučuju do podrobna projít. Protože ani nemáte potuchy, kolik toho kolem Vás je a kolik toho lze minout. To ta spousta materiálu navíc mě nadchla nejvíce.

Během hraní se dostaví kupa otázek. Např., můžu těmto lidem věřit? Co za hnojivo v tomto světě používají ženské postavy na řasy?! Jaký je rok? Co vše říkají ty záhadné hlasy kolem mě? Kvákne teda ta kachnička? Nemám sundat plakáty, co mám na stěně metr od monitoru? Radši ne. Ale dost bylo humoru. Pamatujete jakou formou byl vyprávěn Quantum Break? Tady je to podobné. Filmově pojaté, s doplněním myšlenkových pochodů Jesse a můžete se spoléhat, že vše Vám rozhodně hned tak nevyzvoní. Vše bez seriálových hraných pasáží, čili Vás to už tolik nevytrhne ze hraní, a to je jedině dobře! O příběhu se Vám však odmítám rozepisovat, čím méně víte, tím lépe.

Prostředí někomu může na první pohled případat sterilní, možná generické a nudné, ale vše má svůj důvod. Když se podíváte hlouběji, pod slupkou odhalíte desítky detailů. Nemluvě o zničitelnosti prostředí, u které je ostuda, že dnes není standartem. Rozumím tomu, že v atmosferickém walking simulátoru by šlo o zbytečné úsilí, ale do akčních záležitostí, kde je v hlavní roli rychlý pohyb a střelná zbraň, tam to zkrátka sedne. Krásná práce světel a stínů. Volnost. Velmi pěkné efekty, které jsem ještě nikde neviděla. Práce se střihem. Herecké výkony. Atmosféra. A mohla bych pokračovat do nekonečna. Vás však nejspíš zajímají spíš negativa, o kterých se všude mluví/píše.

Jak jsem již zmínila, repetitivnost tu je. Jak v rozmanitosti nepřátel, tak v boji s nimi. V tom, že kamkoliv vejdete, je tam vysoká šance, že Vás zase na pár minut konfrontace s nimi zdrží. Brzy se Vám můžou ohrát i schopnosti a styl boje samotné Jesse. Zas tak moc způsobů na četnost soubojů není. Jakési formě upgradů a levelování se nevyhnete a navštěvování již objevených a prozkoumaných míst úplně také ne. Jasně, můžete se tomu soustředěním se na hlavní dějovou linku celkem vyhnout, ale byla by to škoda! Hra v tomto případě nabízí 10 - 12 hodin hratelnosti. Já ji však dohrála za více jak dvojnásobek času, a to jsem prvních 5 hodin nebyla úplně přesvědčená o tom, že se s ní budu nějak extra mazlit a dopodrobna ji zkoumat. Ale čím déle jsem ji hrála, tím více jsem z ní chtěla vyzobat.

Závěrečnými slovy bych ráda shrnula, co pro mě Control aktuálně, čerstvě po dohrání, znamená. Akčnější a volnější Quantum Break 2. Nikdo Vás nikam netlačí, můžete se libovolně vracet a zkoumat dle libosti. Detaily. Ve hře je nepřeberné množství materiálu "navíc". Pokud se nebudete věnovat průzkumu budovy, jednoduše na "něco" nenarazíte. Překvapení. Nečekala jsem od hry téměř nic. Na první pohled nezaujala, nic mi neříkala a nahlodal mě až zmínění Quantum Break.

Za mě je Control velmi povedený kousek, který jsem málem nechala na jindy. A byla by to ohromná škoda. Je to jedna z těch her, které mě utrvzují v tom, o jak skvělé médium se jedná. Kolik Vám toho mohou hry dát. Jak dokáží nadchnout, dojmout, za/pobavit a zaujmout. Zkrátka nemám slov a Control se řadí k mým srdcovkám. A možná i mezi adepty na hru roku 2019. Vynikající!

Pro: Ahti, atmosféra, DETAILY a materál navíc, grafika, herní doba, hratelnost, hudební podkres, postavy a to co z nich vyzařuje, příběh a jeho podání, svižnost, svět, volnost pohybu, zničitelnost prostředí a jeho zpracování

Proti: Na první pohled nemusí zaujmout, repetitivnost

+30

Machinarium

  • PC 90
Herní výzva 2019 - 2. "Čapkův odkaz"

Tak jsem se k Machinariu dostala po témeř deseti letech od vydání. Opravdu to bude v říjnu 10 let?! Ta hra na to totiž vůbec nevypadá a ani omylem nezní. Nádherný nadčasový kousek s ještě výbornějším hudebním podkresem. Asi se nebudu klasicky rozepisovat nad konkrétními složkami, ale audiovizuální pojetí nejde jinak, než vypíchnout. A u logických rébusů jsem se taky občas zapotila. Nemluvě o minihře s piškvorky. Mně prostě nejdou!

Se svým robotem se ocitáte ve městě Machinarium, kde nepotkáte nikoho jiného, než další roboty. Naprosto skvělá byla skupina hudebníků. Paní se zaběhnutým psiskem, a pak strážný, kterému došly baterky v jeho oblíbené hračce. Parádní! Jako celek to bylo celé skvělé a nevím jak se obejít bez spoilerů. Protože, jak robůtek chodí, když je prodloužený do výšky, to jak si popotahuje "tričko" nebo jak někam slézá držkopádem, na to i další momenty budu vzpomínat dlouho. Také ten pán na kolečkovém křesle - jakou měl radost, když jsem mu je pomohla promazat. Je to vtipné, úderné, originální a nezapomenutelné! Po Botanicule a Chuchelovi příjemná změna. A o to víc se těším na následující počin Creaks, který bude zase o něco potemnělejší. Ještě si tak doplnit Samorost sérii.

A hudební podkres? Tady si myslím, že hře lze jen těžko konkurovat. Tomáš Floex Dvořák odvedl výbornou práci a já se nezmůžu na nic jiného, než nad tím vším žasnout. Zkrátka si odnáším kupu pozitivních dojmů, které nejsem schopná zpracovat a už vůbec přenést na papír v nějaké smysluplné formě. Připadám si jako malé dítě, co chce rodičům povyprávět zážitky z tábora a zmůže se akorát na "a taky tohle se mi líbilo, a jak Franta udělal tohle, a taky ten a taky tohle...". Opravdu nemám slov a smekám klobouček!

Pro: Atmosféra, audiovizuální pojetí, detaily, hudební podkres, logické hádanky, vtipné chvilky, zvuk, zvuk a zvuk

Proti: Kratší herní doba, možná zásekovost

+31

Braid

  • PC 85
Herní výzva 2019 - 8. "Hrátky s časem"

Tak jsem si po několika měsících odkládání nakonec tuto logickou plošinovku zahrála. A mám pocit, že na růžové agresivní králíky a ježko-lvo-šišky jen tak nezapomenu. Každopádně sbírání puzzliků to bylo velmi zábavné, chvilkami zásekové a občas frustrující. A musela jsem je mít za každou cenu všechny. Logické hry zbožňuju a ve většině případech s nimi nemívám nějaký extra problém. Tady však nastaly momenty, kdy jsem si říkala, že "to" je už tak trochu nad mé chápání a síly. Vyřešit, to nakonec vyřešíte. Ale záleží jen na Vaší trpělivosti - buď jak moc velký čas jste ochotní obětovat náhodnému zkoušení nebo pracnějšímu zdlouhavému plánování. Kámen úrazu byl pak samozřejmě i v tom, že jsem holt úplně nepochopila jak daná mechanika funguje a pár dalších místností trvalo, než mi to došlo. Obtížnost stoupá, o tom žádná, na druhou stranu to ale stále není hra, kterou by pokořila jen naprostá menšina géniů (magorů). Třeba se nějaké takové šílenosti dočkáme...

Úrovně jsou nápadité, originální a každá přichází s trochu jinou mechanikou. Jednou čas vracíte, jindy se objeví předměty, na které tato vaše schopnost neplatí a pak jste najednou v úrovni, kde se vše děje pozpátku. Prostě paráda! Nad každým novým nápadem jsem žasla. Grafika je pěkná, svá, ale musím se přiznat, že zrovna mě na první pohled celkem dost dlouho odrazovala. Nevím proč. Obvykle na ni vůbec nehledím a rozhodně bych to sama nezvládla lépe, ale něčím mi ta stylizace zprvu nesedla. Ale o to více to byl pro mě nezapomenutelný herní zážitek. A hudba? Jedním slovem skvělá.

Krom logického myšlení a hbitých prstů k hopsání se navíc můžete začíst do příběhu odvyprávěného formou pohádkových knížek, a to mě bohužel během hraní vůbec nebralo. Bylo to zrovna období, kdy jsem si chtěla zahrát jen hodně dobrou logickou hru. Nic víc, nic míň. Což je jedním z důvodů, proč jsem sepsání těchto dojmů dlouho odkládala a celkově s nimi váhala. Tuto složku zkrátka nemůžu hodnotit. Trochu mě to mrzí, na druhou stranu mám alespoň důvod hru zase někdy zopakovat. Třeba i se snahou pokořit nějaký ten časový limit. Parádní hříčka!

Pro: Herní doba, hudební podkres, logické hádanky, principy i mechaniky, manipulace času, obtížnost, originální a nápadité pojetí

Proti: Možná zásekovost a frustrace díky narůstající obtížnosti

+17

She Sees Red

  • PC 80
Interaktivní thriller She Sees Red by se dal hratelností nejlépe přirovnat k počinu Late Shift. S tím, že Vám jedno dohrání zabere maximálně půlhodinu. Scény se však chlubí celkovou stopáží o trojnásobné délce. Máte tak zaručenou znovuhratelnost a větší váhu při rozhodování, během něhož lze hru libovolně pozastavit. Mezitím se tak můžete poradit s herním parťákem, sám se sebou nebo třeba s diváky a zvážit případné následky. Dojít můžete ke čtyřem rozdílným koncům. A můžu říct, že díky práci s kamerou, choreografii při akčních scénách a hereckým výkonům mě ani čtvrtý průchod nenudil, ba naopak jsem si některé scény zopakovala vyloženě ráda.

Doporučuju mít audio hry v ruštině. Angličtinu jsem zkoušela pár prvních minut a bohužel to začalo tíhnout k netrefování se dabingu do úst. A dle dojmů ostatních se to postupem času jen a jen zhoršuje. Jinak mi přišla volba hlasových herců dobrá, odpovídající postavě a hereckými výkony kvalitní. Škoda, originál je holt originál. České titulky, až na jednu zapomenutou neotitulkovanou scénu a dva menší překlepy, potěší. Herecké výkony také a především volba hlavní hrdinky - nejen, že se na ni pěkně kouká a má krásný hlas, něco v ní je. Získala si mě, potvora.

Dobrá volba hudby. Kamera, kdy se mezi klasické scény efektně vmísí nečekané úhly pohledu a objeví se i nějaký ten trefný otřes, mi přišla na velmi dobré úrovni. Nic nového, avšak zafungovala. Akční scény jsou občas brutálnější, ale opět se na ně dobře kouká. A ač třeba děj první průchod, stejně jako já, úplně nepochytíte a budete ze závěru spíše zmatení, druhý nebo třetí průchod jisté věci dovysvětlí. Máte-li interaktivní filmové dílka v oblibě, She Sees Red jednoznačně doporučuju. Je to na chviličku. A proč tak vysoké hodnocení? Sama nevím. Je to po dlouhé době něco, u čeho jsem nerostla z hereckých výkonů a když k tomu připočítám veškerá Pro, je to pro mě svěží překvapující projekt. Ale kdo ví, třeba časem ještě přehodnotím - třeba až bude s čím srovnávat. Každopádně hrát to s anglickým dabingem, určitě by hodnocení kleslo o 10%.

Pro: Herecké výkony, hudební podkres, choreografie, kamera, něčím nedefinovatelným oslovilo, chytilo a nepustilo, možnosti volby a znovuhratelnost

Proti: Anglický dabing nesedí do úst, krátká herní doba

+20

The Sinking City

  • PC 70
Herní výzva 2019 - 5. "Adaptace"

Welcome to Silent Hill mistr Hooooolms.
No dobrá.
Vítejte v zaplaveném Oakmontu, který není zaplaven pouze vodou. Narazíte tu také na spoustu přivandrovalců, na odpor vůči nim, taktéž na podivná nepřátelská stvoření a v neposlední řadě na kupu detektivních případů. A o těch to hlavně je. A co Vás sem vůbec přivádí? Soukromé očko a veterán Charles Reed má vidiny a sny o zatopeném městě a právě tady by se snad měl těchto problémů údajně zbavit. Nebo se alespoň dozvědět jejich původ. A navíc tím podle všeho netrpí sám.

Hra potěší převážně svým podáním detektivky. V otevřením světě získáváte od klíčových postav prvotní indície k případům. Občas dostanete adresu, jindy nějaký ten střípek informací, které je potřeba proklepnout v archívech a po ohledání místa činu si na základě dedukcí vytvoříte jakousi představu toho, co se tu událo. Nebo je to naopak? V tomhle je hra velmi podobná Sherlockovi. A to i se svými přešlapy, ale o tom jindy. Před vyřešením si můžete vybrat, jak případ uzavřete a jaký trest pachatele nemine. Ani tohle rozhodnutí však není konečné. Na řadě je své poznatky zdělit svému momentálnímu šéfovi a během toho se ještě stále můžete na poslední chvíli rozhodnout jinak.

Poznámky a vedlejší případy, na které během svého dobrodružství narazíte, jsou udělány moc pěkně. A mě osobně bavilo pročítat každičký útržek textu, na který jsem narazila. Přicházet tomuto světu a městu na kloub mi přišlo záživné a ohromně mě to bavilo. Je tu i kupa detailů, které velmi potěší. Vyzdvihnu hlavně náhrobky na hřbitově, opravdu, nenechte si je ujít! Či narážky na dění v reálném světě tady u nás. Až mi v hlavě probleskla myšlenka, zda chce Trump opravdu zabít svou matku :D. Atmosféra povedená, postavy zajímavé a namluveny dobrými hlasovými herci. Graficky je hra ztvárněná celkem pěkně, město jsem prozkoumávala ráda, ale časem jsem se začala v domech trochu ztrácet. Interierů je tu totiž jen pár a střídají se stále dokolečka. Oficiální čeština zajisté potěší, místy mi přišla velmi povedená, ale jinak si moc netroufám hodnotit. Soundtrack je výborný a díky podvodním zvukovým efektům a různému chrčení a dunění originální. Audio je pak v některých chvílích parádní a jindy jsem nad ním kroutila hlavou, protože já osobně bych se asi za některý výběr zvuků styděla sama před sebou, natož před světem. Asi nějaký bonusový balíček zdarma... nebo v akci. Doufám, že zdarma...

Pak je tu však soubojový systém, kterého jsem se s každým blížícím se dnem k vydání obávala čím dál víc. A nakonec mě překvapivě bavil. Kdyby tu však žádné takové akční bojové pasáže nebyly, absolutně nic by se nestalo, a dle některých by si hra nejspíš i polepšila. Občas se mi stávalo, že jsem v zápalu boje zapomněla uhlídat životy a detektiv padl mrtev k zemi. To Vás pak hodí hra na nejbližší bod rychlého cestování - k telefonní budce. A to i v momentě, kdy ji ještě nemáte objevenou. Zvláštní to systém.

Nu, a pak jsou tu zápory. Nebudeme zabředávat do toho, že hra je exkluzivně na PC k dostání první rok pouze na Epicu a kritiku si odnesla už jen kvůli tomuto rozhodnutí. Přesuneme se k samotné hře a tam je bohužel nejvíce do očí bijící právě inteligence postav ve městě. Jsem ráda za každou snahu živého otevřeného světa, ale když se Vám po přesunu najednou načte 20 lidí bez zjevného cíle, které bezmyšlenkovitě bloudí a naráží do předmětů i zdí a zabočují trhaně, řeknete si, že byste raději uvítali prázdné město s pár stojícími skupinkami lidí. Tedy minimálně já jsem si to řekla mnohokrát. Však by to i dávalo smysl. Ve městě teď nejsou zrovna dvakrát přívětivé podmínky. Nesnášenlivost na každém rohu a k tomu nepředvídatelné nebezpečné nestvůry jsou podle mě dostatečným důvodem proč být raději zalezlý doma a vyrazit do ulic jen v nejnutnějších případech - když dojde jídlo, léčivo a podobně. Ale ne, nejenže se to tu hemží lidmi jen tak, aby se neřeklo. Ještě na Vás prapodivně reagují, i vzájemně na sebe. Například, když se dostanete k zamořenější části města a vyběhnete s nepřítelem za zády mezi lidi, tak někteří se sice dají na úprk, ale stejně si vyslechnete komentář ve smyslu, že jste se jako Charles nejspíš do čista pomátl, když po Vás něco jde. Dokonce na mě v takové situaci jednou střílel strážník. O potyčkách mezi občany, kdy jeden druhému dává přes hubu (mimochodem s velmi srandovním ozvučením, jak jsem již naznačovala ve třetím odstavci) nebo někdo zastřelí člověka na zalidněné ulici a nikdo na to neraguje, radši ani nemluvit. Nejspíš je to na denním pořádku a jen já jsem tady ta přecitlivělá. :D

Celkově bych The Sinking City zařadila jako šestkovou až sedmičkovou hru, povedenou chytlavou detektivku a jako horší open world. Rozhodně je co vytknout, ale také co vychválit. A zase je to po delší době kousek, který jsem procházela s opravdovou chutí a nadšením z každé nové mise. A ač hru hodnotím procentuálně stejně jako Call of Cthulhu, kterou jsem si střihla chvíli před tím, a rozhodně bych ji v rámci srovnání označila za celkově kvalitnější kousek, tak spíš budu vzpomínat tady na Charlese a jeho svobodnější vyšetřování. Ale je pravda, že tomu jsem také věnovala až trojnásobek času, tedy nějakých 36 hodin.

Pro: Atmosféra, audio, detaily, detektivní práce, efekty, herecké výkony, herní doba, oficiální čeština, OST, příběh, svoboda a volby, texty, vedlejší případy, zpracování světa

Proti: Audio, interiéry jako přes kopírák, spousta maličkostí, umělá inteligence obyvatel města, zvláštní soubojový systém, který nemusí sednout každému

+33