"Bože, já tu hru snad nedohraju"... To jsem si říkala většinu času a strašlivě mě to mrzelo, protože jsem věděla, jak moc skvělá je! Atmosféra bezkonkurenční a ty emoce, co dokázala vyvolat. Zoufalost, strach z toho, že něco pokazím, že mi to zase nepůjde, že jdu někam příliš brzy nebo o něco příjdu. Obavy z toho, co mě zase bude čekat v noci. Radost z každého nového rána, objeveného obydlí, NPC, a vlastně jakéhokoliv alespoň trochu zajímavého zákoutí na mapě. A do toho zpracování světa, který je obklopen temnými lesy, divokým tmavým dřívím, které obrůstá všechno, co mu vejde do cesty. Smrtící nebezpečí na každém rohu, ať už jde o pasti, jedovaté houbičky nebo krvelačná monstra. Vše to dohromady tak náramně funguje a já nevím jak to vše dostatečně slovně pochválit, protože mám pocit, že takhle to ani zdaleka nestačí. Ze hry jsem zkrátka i přes všechny strasti, nervy a nejistotu naprosto paf. Nebála bych se ji nazvat jako jednou z nejlepších, které jsem letos hrála. Vlastně; kterou jsem kdy hrála. A jak jsem ráda, že jsem ji opravdu neodložila, nevzdala a dotáhla ji do konce.

Je nepřístupná, tvrdá, neodpouští. Může odradit a rozhodně nebude pro každého. Já ji hrála na normalní/střední obtížnost a měla jsem co dělat. Ale je to ten typ survivalu, který když ho jednou pokoříte, osaháte si ho a víte, co Vás zhruba čeká, příště si ho užijete minimálně dvakrát tolik. A rozhodně se k ní plánuju nejednou vrátit a zkusit to z trochu jiného úhlu pozhledu. Na své cestě totiž můžete plnit úkoly NPCček a můžete dojít hned k několika rozhodnutím a variantám, která nemusí, ale můžou ovlivnit následující dění.