Zrovna v takovém rozpoložení přistihnete i hlavní hrdinku Kay. Ocitáte se s ní na člunu, kolem dokola nekončící vodní hladina. Ta se vlní a v jejich dlubinách se cosi ukrývá. V dáli z ní trčí střechy a sloupy opuštěného města. Města, které Vám je povědomé, skrývajíc nejrůznější vzpomínky ze života. Jednou je to světlá chvilka, jindy zamračená. Ale hlavní je se z toho všeho nepodělat a pokusit se jít dál. To se mi lehce řekne, já vím, není to snadné, když to zrovna vidíte nejčerněji.
Sea of Solitude je psychologických kouskem, který mě zaujal hned svým prvním trailerem z E3 2018. Hlavně svou temnou atmosférou a čímsi, co zdárně vyvolává emoce. Rozporuplné emoce. Od té doby jsem hru vyhlížela a byla zvědavá, zda mě náhodou nezklame. A před pár dny jsem se dočkala odpovědi. Nezklamala. Temnou atmosférou a tajemnem jenom srší. Nahlodává vážná témata velmi sympatickým způsobem, a ač bych některé věci řešila jinak, odnáším si velmi pozitivní dojmy. Slza sice neukápla, ale emoce vyvolá. A pro někoho to nemusí být dvakrát příjemný zážitek. Mě vždy takové věci chytí a snad i fascinují. Mnohdy zaslechnu komentář jako "Já bych to hrát nemohl, na mě je to moc depresivní". Nakonec vyzdvihnu grafické pojetí a stylizaci. Technické zpracování se povedlo a logické rébusy neurazí. Jen doufám, že hra neskončí pod palbou kritiků a neprojde podobnou změnou jako náš Chuchel. Ale to už snad máme za sebou.
Pro: Atmosféra, forma vyprávění příběhu, grafika, hudební podkres, myšlenka, umí se dotknout/oslovit, zápletka