Dobrodružství soukromých oček, psa Sama a králíka Maxe, má tentokrát asi velkou smůlu v načasování. Po několika nedávno dohraných adventurách, ze kterých jsem byl nadšen, jsou tentokrát mé dojmy dost rozporuplné. Hit the Road jsem hrál již dávno a pokud si vzpomínám tak neúspěšně. Vzpomínky jsem měl ale dobré. Bohužel jde o jeden z případů, kdy jsem měl nechat hru minulosti. Začnu příběhem, který je pro adventury jednou z klíčových přísad. Zde je bohužel dost rozmělněný a postupem času jsem o něj ztrácel zájem. Sam a Max dost stojí na humoru. Obecně mám raději humor od Sierry než od LucasArts, v případě této hry je to tak půl na půl. Spousta narážek a parodování mnoha míst z USA jsou povedené, ale samotný humor vycházející především z postavy Maxe mi moc nesedl. Často se mi zdálo,že to je snaha o humor pouze pro humor samotný. Bez výhrad musím pochválit grafiku a dabing, tady autoři odvedli skvělou práci.

Další klíčovou součástí je hratelnost a zde to bohužel skřípe asi nejvíce. Vysoká obtížnost byla v té době obvyklá, ale zde je to ještě o stupínek výše. Že jsou řešení a kombinace často nelogické také není neobvyklé. Problém je, že zde to nějak není zábava řešit. Při každém záseku jsem byl do pěti minut naštvaný a chyběla motivace to chtít vyřešit. Tam kde jsem u Rex Nebular nebo * Questu hodinku nebo třeba přes noc přemýšlel o správném postupu, tady jsem bohužel raději párkrát nahlédl do návodu. Vzhledem k celkem malému rozsahu jsem i tak s hrou strávil až moc času. Celkem mě to mrzí, protože jsem se na hru těšil. Problematické je i ovládání. Největší problém je králík, často se někde plete a při procházení lokací dost zdržuje na něj stále čekat. Po pár hodinách mi to začalo dost lézt na nervy. Abych jen nenadával, stále se mi líbí nápad s cestováním po celých státech. V tomto případě také oceňuji nepřítomnost slepých uliček a nemožnost zemřít. Špatné nejsou ani minihry, častá bolest jiných titulů. Použití předmětů v kombinaci s Maxem je také fajn. V paměti jsem měl především lokace, takže jsem celou hrou procházel s čistým štítem. Bavil jsem se bohužel mnohem méně než jsem očekával. Původně bylo v plánu pokračovat epizodickou sérií od Telltale, ale nyní nějak nevím. Možná jsem na podobnou hru neměl správnou náladu a Sam s Maxem to trochu neprávem odnesli, ale to se nedá nic dělat. Opakované hraní v plánu opravdu nemám.

Mezi real-time strategiemi jsem vždy inklinoval ke stylu Westwoodu více než ke konkurenci. Už Duna II je má oblíbená, ale teprve první díl série Command & Conquer znamenal posun na čelní příčky. Na hře se povedlo mnoho věcí, ovšem ve své době jsem nejvíce oceňoval ovládání. Především možnost využívání skupin jednotek znamenala proti Duně velký posun. Z dnešního pohledu má ovládání řadu dalších nedostatků, ale přesto je hra mnohem přístupnější než její předchůdce nebo třeba česká Paranoia. Grafika je také výrazně lepší a obzvláště Gold verze vypadá koukatelně i dnes. Hrané filmečky byly tenkrát super a i dnes mají některé skvělou atmosféru. Především si užívám záběry na jednotky a budovy.

Příběh není kdoví jak propracovaný, ale svět má slušné pozadí, které navíc další díly dobře rozvijí. Velice povedené a originální je dodneška Tiberium, které slouží nejen jako surovina, ale je smrtící pro pěšáky. Příjemně tak ovlivňuje hratelnost více způsoby. A právě hratelnost je to, co na mě funguje i v dnešní době. Konstrukce základny, jednoduché závislosti pro stavbu lepších a lepších jednotek a jednotky jako takové, to vše mi perfektně sedne. Ta radost, když za GDI konečně mohu vyrábět ultimátní mamutí tanky nebo za NOD obelisky. Mé zhodnocení hry samozřejmě hodně ovlivňuje nostalgie, ale obě kampaně jsem si velice užil i dnes. Obtížnost je zpočátku spíše nižší a to i na hard, ale zhruba v polovině dost přituhne a některé mise tak zaberou celkem dlouhou dobu. Pokud jsem neudělal opravdu velkou chybu, tak jsem opakoval pouze mise bez možnosti stavět základnu. Ty nepatří mezi mé oblíbené a trestají každou ztracenou jednotku.

Soupeřící strany GDI a NOD mají odlišný styl hry. GDI spoléhá na silné a drahé zbraně, kdežto NOD má levnější a rychlejší jednotky. Přepady neviditelných tanků NODu jsou fajn. Za obě strany je jednou z nejužitečnějších jednotek inženýr. Ten může jednoduše ,v tomto díle, obsadit nepřátelskou budovu. Postavit vedle ní připravenou věž a začít chrlit jednotky uprostřed nepřátelské základny je k nezaplacení. Pro sérii jsou typické i superzbraně a obzvláště iontový kanón jsem si oblíbil. Chtě nechtě musím zmínit i negativa. Otravný je především pathfinding. Je nutné skupiny jednotek řídit podrobně a po malých úsecích, jinak hrozí katastrofa. Mapy nejsou nijak velké, takže to není tak problematické a jde spíše o zvyk na starší hry, které tím často trpí. Ve výsledku nemohu hodnotit jinak než kladně. Hru jsem komplet dohrál v různých edicích asi po čtvrté a to mluví samo za sebe. Pokud máte rádi RTS tak není nad čím přemýšlet.

Hidden object hry jsem dokončil pouze dvě (ještě Under Leaves), ale obě mě dokázali zaujmout. Hidden Folks má slušivou černobílou grafiku a zábavné zvuky. Nejvíce však zaujme design jednotlivých lokací. Hra střídá malé, ale zajímavé, části s opravdu obrovsky rozsáhlými. Obě mají společné vtipně ukryté objekty. Obrazovky jsou plné animací a řada věcí je vtipně ukryta. Často je nutné vykonat řadu činností než se odkryje hledaný předmět. Prostředí se pravidelně mění, vždy po několika tematicky sladěných úrovních. Od snadné procházky lesem, skrz město až po opravdu náročnou továrnu dokáže Hidden Folks udržet pozornost. Často jsem si říkal, že po dokončení této obrazovky končím a hru jsem vypnul jen proto, abych ji za deset minut startoval znovu.

Povedená je také nápověda u každého objektu, která pomůže tak akorát. Obvykle hráče navede do správné části, ale nevyzradí příliš. Střídání velikosti lokací pomáhá bojovat s vyčerpáním z náročnějších částí. Původní hru jsem dohrál asi před dvěma lety, ale nyní jsem se k ní vrátil díky DLC. Všichni vlastníci dostali první i nové druhé DLC zdarma, takže byl důvod hru znovu nainstalovat. S potěšením musím konstatovat, že obě rozšíření mají stále výbornou kvalitu. Pláž i hudební turné jsou dostatečně variabilní prostředí a příjemně tak prodlouží původní hru. Potěší i hezky zpracované credits. Pro fanoušky hledání je Hidden Folks nutnost.

Ač jde o první Space Quest hru od tohoto autora, dostal jsem se k ní až po aktuálním A Son of Xenon. Děj je mnohem více v minulosti a hraje se za Rogerovi rodiče. To považuji za super nápad. Technické i grafické zpracování je shodné s A Son of Xenon, i když je vidět menší zkušenost autora právě s tvorbou grafiky. Přesto je přítomno několik hezkých lokací a hra fanoušky rozhodně nijak neurazí. Hratelnost je celkem dlouhá, strávil jsem ve hře kolem 5 hodin. Pěkně a nenásilně je hra propojena s oficiální sérií. Obtížnost je tak akorát, ale oproti originální práci Sierry je problém zemřít. Klasicky je přítomna řada vtípků a nejvíce mě pobavila přítomnost hry Leisure Suit Larry IV a také potitulková scéna. Do maximálního počtu bodů 310 mi schází jeden, škoda. Jde o povedený fanouškovský projekt a mohu ho doporučit všem, kteří mají Space Quest rádi.

Třetí díl série Space Quest je ještě o něco lepší než dvojka. Po předchozích dobrodružstvích skončí Roger v hromadě odpadků. Únik a cesta na obydlenou planetu jsou fajn, ale události začnou nabírat spád po obdržení kódované zprávy. Trojka je ještě větší parodie něž předchozí části a kupodivu jí to prospělo. Záchrana samotných tvůrců série i překvapivý konec u Kena Williamse, pohled na Enterprise, to vše mi vykouzlilo úsměv na tváři. Upřímně dodnes nevím, zda věřím tomu, že název zlé společnosti ScumSoft nesouvisí s LucasArts. Každopádně podobné fórky hru krásně zpestřují. Minihry jsou zde tři, ale naštěstí ani jedna není frustrující. Nejvíce mi dal zabrat souboj. Odpadá tak největší neduh předchozích dílů. Povedené je ovládání lodě. Zadávání příkazů počítači, skenování vesmíru a nakonec i boj jsou zábavné a poskytují hře pocit volnosti.

Tradičně musím pochválit i grafiku, ovládání parser + klávesnice a manuál. Upřímně mě mrzí, že další díl má již čistě ovládání myší. Obtížnost je trochu nižší, přesto jsem u hry strávil dobrých 10 hodin. Na konci jsem měl 733 bodů z 738 s čímž jsem docela spokojen. Hrál jsem verzi ze Steamu přes ScummVM a vše bylo bez problémů. Čím více zná člověk dobového sci-fi, tím více si hru užije. Také jsem si potvrdil, že mi humor Sierry sedne více než třeba v Rex Nebular nebo od Lucasů. Zábavná hratelnost, skvělý závěr, hezká grafika a dobrá hudba vedou k jednoznačnému doporučení tohoto dílu. Děj sice přímo navazuje, ale znalost předchozích událostí není nutná.

Chex Quest jsem již kdysi dohrál v rámci kompilace/pokračování Chex Quest 3, ale při příležitosti vydání HD remaku jsem si dal opáčko. Příběh a celá stylizace hry je mířena na děti. Ano jde o totální konverzi pro Doom, ale na základě stříleček často vznikají jejich mírumilovné varianty. Například Wolfenstein 3D a Super 3D Noah's Ark. Hra byla zdarma přiložena u krabice cereálií kolem kterých se točí celá hra. Obsahem je pouze pět levelů, ale veškerá grafika, zbraně i nepřátelé jsou nové. Není ale problém poznat o jakou zbraň šlo původně. Obtížnost je nižší než u Dooma, ale zábavné je to kupodivu také. Level design není špatný i když je zjednodušen pro dětské publikum. Většina úrovní je navržena celkem realisticky - skladiště, laboratoř. Také secrety není takový problém najít. Zbraně jsou naopak dost špatně rozpoznatelné a jejich účinnost lze odhadnout pouze podle čísla nebo předlohy. Za nejlepší zbraně považuji rozhodně lžičku a vidličku. Každopádně zdarma jde o zajímavou hříčku, pro mladší publikum asi celkem fajn. Ale i dětem bude vadit krátkost hry. Pokud někdo hledá opravdu kvalitní nenásilnou konverzi Dooma tak doporučuji spíše Adventures of Square.

Vzhledem k výše uvedenému je s podivem, že se Chex Quest těší slušné popularity u komunity. Existuje řada neoficiální pokračování a předělávek. Proto pravděpodobně napadlo vlastníky značky projekt oživit a předělat hru do Unreal 4 enginu. Změny jsou více než jen grafické. Levely jsou sice silně inspirovány, ale jsou rozsáhlejší a propracovanější. Do vesmírných lodí lze nyní vstoupit, ve skladišti jsou pohyblivé dopravní plošiny... Přispívá to k uvěřitelnosti prostředí pro současné publikum. Část secretů byla také změněna, ale obsahují především textové terminály místo předmětů. Přibyla možnost odblokovat nové postavy pomocí kódů z reálných výrobků Chex, ale vlastně k tomu není moc důvod. Hra je za všechny stejná. Pohyb postavy je pomalejší a zvláštně gumový, ale díky nenáročnosti bojů to nijak nepřekáží. Různé postavy mají smysl v multiplayeru, ale ten jsem nezkoušel ani zde ani v originále. Ovšem oceňuji přítomnost splitscreenu. Grafika není, navzdory enginu, žádný zázrak. Pro děti které neskousnou grafiku původní hry to není špatné, jinak hrajte opravdu jen pokud jste fanoušky Chex Questu. Já navzdory všemu trochu zvrhle doufám v HD remake dvojky. Pro představu originál i remake jsem dohrál pod tři hodiny.

Protože si chci projí kompletní příběh Final Fantasy VII před tím než se pustím do remaku, začal jsem hrát navazující hry známé pod označením Compilation of Final Fantasy VII. Začal jsou touto PlayStation 2 exkluzivitou. Velkou změnou je, že již nejde o RPG, ale o střílečku z pohledu třetí osoby. Přítomen je pouze velice jednoduchý vývoj postavy. Po každé ukončené misi je možné získané zkušenosti použít k navýšení levelu postavy a tím i jejích vlastností. Druhou možností je získat peníze. Ty slouží k nákupu předmětů jako léčivé lektvary nebo munice, ale především k vylepšování zbraní. To je celkem detailní, lze vylepšovat různé části samostatně a také kombinovat různé hlavně, hledí... Do zbraní lze také zasazovat dobře známé matérie, kterých je ale pouze pár. Příběh se odehrává tři roky po originální hře a hlavním hrdinou je tentokrát Vincent. Objeví se ale i ostatní známé postavy a díky výrazně lepší grafice to je bezva zážitek. Příběh jako takový je nejsilnější částí hry. Krásně ukazuje budoucí vývoj světa a zároveň odhaluje více z Vincentovi minulosti.

Herní doba je asi 14 hodin, ale odhadem tak třetina jsou příběhové animace. To ale vůbec nevadí, jsou dobře udělané a o příběh tu jde především. Čistě akce je spíše průměrná. Není si vlastně na co stěžovat, ale ani není co chválit. Grafika, ovládání, inteligence nepřátel to vše je dobový průměr. Dobrá je naopak zachovaná možnost Vincentovy transformace díky limitům, což jsou zde samostatné předměty. Obtížnost hry je spíše nižší, zemřel jsem pouze dvakrát, vždy z nepozornosti. Díky četným checkpointům to ani moc nevadí. Po dohrání se odemknou ještě Extra mise, které ale nemají žádný příběh. Jde pouze o mapy s daným úkolem typu zabij nebo dojdi někam na čas. Odehrál jsem jich pouze pár. Jediný důvod proč se do nich pouštět je odemykání bonusových materiálů jako jsou modely postav nebo koncept arty. Díky vylepšování zbraní a povedenému příběhu jsem si hru užil a fanouškům Final Fantasy ji mohu doporučit, ale nečekejte žádný zázrak.

Po nějaké době jsem dostal chuť na beat 'em up, ale nechtěl jsem rozehrávat další sérii. Volba nakonec padla na Knights of the Round a to je rozhodně dobře. Hra je opravdu povedená. Tři různé postavy, které jsou dostatečně, ale ne příliš, odlišné. Postavy získávají zkušenosti a jsou tak stále silnější. Super je, že se vylepšování projevuje i vizuálně na postavách lepšími zbraněmi a brněním. Zesilují samozřejmě i nepřátelé. Skvěle je také nastavená obtížnost, problém nastal vždy až u bosse. U každého je klasicky třeba nejprve vypozorovat chování. Grafika je super, vše se skvěle hýbe. Příběh o porážce zlého krále Garibaldiho je zasazen do období krále Artuše, za kterého je také možné hrát. Kromě Artuše je k dispozici ještě Lancelot a Perceval. Arkádovou verzi jsem nakonec prošel za dvě různé postavy, Artuše a Lancelota. Jeden průchod zabere něco přes hodinu.

Ač to nebylo v plánu, vyzkoušel jsem nakonec i verzi pro SNES. Jde o překvapivě věrnou konverzi, i grafika je velice dobrá. Jedinou nevýhodou je tak nižší rychlost a tím i tempo hry. Obtížnost mi díky tomu přišla trochu vyšší. Asi by to ani nevadilo, kdybych neměnil verzi bez nějaké pauzy. Po měsíci bych si to možná ani neuvědomil. Část hry jsme prošli i ve dvou hráčích, doporučuji. Arkádová verze dokonce umožňuje hru až ve třech. Celkově jde o skvělou hru, kterou mohu bez váhání doporučit. A ano, na hru jsou si vzpomněl i díky nedávnému hraní Final Fantasy VII.

Třetí část mé oblíbení série od firmy SSI se přesunula z bojišť druhé světové války do fantasy světa. Na rozdíl od pozdějšího sci-fi pokusu, se Fantasy General povedl. Základ zůstává stejný, tahová bitva na mapě rozdělené na hexy. Na mapách jsou tentokrát roztroušena zájmová místa, jako krypty a jeskyně, která po obsazení poskytnou bonus. To může být obyčejné zlato, silná jednotka nebo i nepříjemné překvapení - nepřátelské síly. Vyplatí se tak prozkoumat mapu a vyhrát až v posledním tahu. Tahový limit je ale často dost přísný a často jsem musel postupovat rychle i za cenu vyšších ztrát. Velice důležité je i počáteční rozmístění vlastní armády. Opravdu se vyplatí nespěchat, pečlivě prostudovat bojiště a poté v klidu rozmístit jednotky. V kampani je možné mezi misemi vylepšovat a nakupovat jednotky a rozdělovat peníze na výzkum. To hraje také důležitou roli. Je podstatné vylepšovat univerzálnější jednotky rychleji, protože to znamená větší zisky v pozdějších fázích. Rozhodně není dost peněz na nákup a vylepšení všech. Vysoké ztráty znamenají více peněz do nákupu nových jednotek a to znamená méně vylepšování. Ekonomiku je tak nutné pečlivě plánovat, jinak jsou bitvy na finálním ostrově peklo. Zásadní změnou je odstranění různých druhů vítěství.

Kampaň je dlouhá. Postupně hráč projde přes šest ostrovů, které jsou čím dál větší - odehraje se na nich více bitev. Často je také možné zvolit z více možností a hra tak nabízí možnost dalších průchodů. Tomu napomáhá i možnost hrát za jednoho ze čtyřech hrdinů. Ti se liší dostupnými jednotkami, speciálními schopnostmi a bonusy. Jednotky jsou dostatečně variabilní a díky neustálému vylepšování se ani neomrzí. Sice není vždy jasné, která jednotka je vhodnější na co(Panzer General je v tomto jednodušší), ale to rychle přejde do krve. Většinou jde o klasické fantasy, takže jistá představa je i na první pohled. Po porážce Shadowlorda je k dispozici ještě pět samostatných scénářů. Grafické zpracování je pěkné, hlavně jednotky jsou hezky nakreslené. Perfektní jsou ale kresby u podrobných informací o jednotkách, od krásných fantasy až po steampunkové. Už jen proto jsem se těšil na každou novou jednotku, u sebe i u protivníka. Důležité informace o jednotkách jsou i v manuálu a tak není nutné vždy vše proklikávat kvůli informacím o síle... Prostředí map je na to hůře. Po čase se dost okoukává, zajímavější je jen zasněžená část. Celková stylizace vyznívá spíše vážněji. Příběh je sice přítomen, ale je nezajímavý a není moc nutné se jím zabývat. Jednotlivé bitvy jsou po čase repetitivní, nedá se opravdu hrát jedna za druhou. Hodit si ale jednu bitvu každý večer je fajn. Hratelnost je chytlavá a nezřídka jsem se přistihl, že v práci přemýšlím jak nejlépe budu večer postupovat. Malá provázanost kampaně, ale klidně dovolí hru opustit a proložit jinou. Pokud máte radí tahovky a fantasy, rozhodně chybu neuděláte. Hra je ale podobná spíše Battle Isle než HOMAM, aby se někdo nezklamal.

Verze na GOGu obsahuje i mini-kampaň Island Challenge. Ta byla dříve k dispozici ke stažení ze stránek SSI. Obsahuje další ostrov s vyšší obtížností. Jde o více téhož v těžším podání, většinu misí jsem nedohrál napoprvé. Rozšíření doporučuji tak opravdu jen fanouškům série. Celková herní doba činila necelých 80 hodin. Fanatsy Generala jsem si po mnoha letech opravdu užil a jsem rád, že jsem ho konečně dokončil, alespoň za jednoho hrdinu. Teď se mohu konečně s klidem pustit do druhého dílu.

O existenci této verze Daikatany jsem se dozvěděl až letos a o to větší bylo mé překvapení. Jde o velice povedenou hru. Děj je naprosto shodný s velkou verzí, ale průchod lokacemi je odlišný. Úrovně jsou zpracovány pěkně a hádanky krásně zpestřují akci. Prozkoumávání lokací je zábavné a mnohé části krásně odkazují na originál. Na rozdíl od něj nemá mobilní verze hluchá místa. Zbraně zůstávají po celou dobu a tak není problém používat blaster v Řecku. Grafika odpovídá platformě GameBoy Color, ale vše je hezky nakresleno a rozhodně neurazí. Herní doba necelé čtyři hodiny bohužel není moc. Vůbec by mi nevadilo, kdyby si s originálem vyměnily herní dobu. Srovnání s první Zeldou není mimo, jen je Daikatana akčnější, mnohem kratší a jednodušší. Pokud vás tedy námět Daikatany zaujal, ale nechcete se pouštět do nepříliš povedené PC verze, mohu tuto hru s klidem doporučit.

K dohledání je i prototyp, ale mimo odlišného ovládání skákání jsem si nevšiml rozdílů. Alespoň během rychlého vyzkoušení. Prototyp byl do roku 2016 ve vlastnictví Romera, který ho poté poskytl veřejnosti.

Daikatana má jednu z nejhorších pověstí. Mnoho odkladů, mnoho slibů, samé superlativy a po vydání velké zklamání. Vzhledem k očekáváním by byla veřejnost zklamaná i kdyby šlo o hodně povedenou hru a to Daikatana opravdu není. Při vydání byla k dispozici demoverze, které mě od shánění plné hry naprosto odradila. Dvacet let výročí je ale událost, která mě přiměla Daikatanu skutečně vyzkoušet a pár dní před narozeninami tak publikovat tento výroční komentář.

Po prvních pár hodinách jsem byl přesvědčen, že si hra špatnou pověst zaslouží. Levely v Japonsku jsou nudné, zbytečně tmavé a plné nezajímavých nepřátel. Právě z této části je bohužel i ona zmiňovaná demoverze. Navíc se k hráči postupně přidají dva společníci, kteří sice umí pomoci v boji, ale jejich zasekávání a umírání prostě zkazí náladu. Lze jim zadávat několik příkazů a jde nakonec o rozporuplný prvek. Občas jsou k užitku, často k vzteku, ale nechá se s nimi naučit. První cesta časem do starověkého Řecka je jako zjevení. Ve světlejších a lépe vytvořených levelech předvádí engine to nejlepší. Grafika vyletí nad dobový průměr a hraní začíná být zábava. Bohužel interiéry jsou opět zbytečně tmavé a z toho už se hra dokonce nepoučí. Následují další dvě slušné epizody - Norsko a San Francisko. Obě jsou vysoko na první částí, ale na Řecko to nemá. Přesto je zasněžené Norsko příjemné i atmosférické a textura Golden Gate Bridge vykouzlí úsměv. Nepřátelé i zbraně se mění každou epizodou, což příjemně oživuje hratelnost. Samotná Daikatana je celkem silná zbraň, obzvláště když delším používáním nasaje energii. Bohužel její bleskový efekt, zabírající neustále více než třetinu obrazovky, je nepříjemný pro oči. Z tohoto důvodu jsem ji často schovával. Škoda. Ostatní zbraně jsou čistý průměr.

Herní doba je zhruba 15 hodin, což je slušné. Přítomné RPG prvky neurazí ani nenadchnou. Technicky s hrou nejsou problémy ani na dnešních systémech. Existuje neoficiální patch přidávající podporu širokoúhlých rozlišení a umožňující vypnout společníky, ale nemám ho vyzkoušen. Kdyby první epizoda dostala větší péči a reklamní kampaň nebyla tak přestřelená, mohlo jít o slušnou hru. Takhle jde o průměr s několika dobrými nápady a řadou nedotažeností. Hodnocení není snadné, první čtvrtina 30%, zbytek tak 75%. Spravedlivě tak skončíme na 65%. Pro fanoušky žánru jde o hratelnou záležitost, která se zapsala do historie, i když negativně. Ostatním bych hraní nedoporučil.

Série Assassin's Creed mě nějak nikdy nedokázala oslovit. Zkoušel jsem první díl, potom Black Flag, ale tohle je první u čeho jsou vydržel déle než hodinu a dokonce jsem hru dohrál. Pokud tedy vynechám první dvě plošinovkové Chronicles. Přitom námět série vypadá lákavě, jen jsem se do toho nikdy neponořil. Unity jsem si vybral do výzvy, takže jsem měl asi větší motivaci, než jen vyzkoušení. Asi není nejlepší začínat jedním z nejhůře hodnocených dílů, ale Unity mě zaujalo hned z počátku. První menší lokace umožní příjemné seznámení s mechanikami, ale těšil jsem se pochopitelně na Paříž. Ta je zpracovaná opravdu krásně a jde o nejsilnější stránku hry. Opravdu není problém se jen kochat. Začal jsem postupně plnit mise, hra nabízela stále více možností a já začal plánovat jak dám sérii druhou šanci. Pařížské příběhy, vyšetřování zločinů a cesty do jiných časových linií mě opravdu bavily. Nostradamovy hádanky jsou sice složité, ale nutí hráče pozorně zkoumat okolí.

Bohužel asi po třetině hry (zhruba 3/4 hlavního příběhu) to začalo jít z kopce. Částečně je to moje vina, protože jsem se snažil plnit co nejvíce vedlejších aktivit. Jejich obrovské množství považuji za největší problém Unity. Ano hodně obsahu vypadá fajn, ale záleží i na kvalitě. Odemykání stovek truhel nebo likvidace neškodných cílů o ulici dál za moc nestojí. Postupně jsem tak začal slevovat z cíle kompletního dohrání a plnil jen aktivity, které mě bavily. Zkracoval jsem herní dobu s čím dál většími odstupy. Téměř před koncem hry jsem měl více než měsíc pauzu. Návrat mě bohužel stále moc nebavil a tak jsem dokončil alespoň hlavní příběh. Z vedlejších činností mám kompletní renovace a související mise, většinu příběhů, hádanek a vyšetřování.

Hlavní příběh je spíše průměrný, ale i díky různým historickým postavám a pěkné Elise udrží pozornost. Vedlejší úkoly mají dost různou kvalitu, některé jsou vyloženě skvělé, jiné spíše výplňové. Výborné je i zpracování Paříže v jiných obdobích. Obzvláště jsem si užil Eiffelovku za 2. světové války. Grafika je i na dnešní dobu pěkná. Často zmiňované technické problémy jsou již zřejmě odstraněny. Ovládání bylo místy kostrbatější, ale šlo spíše o zvyk a nakonec jsem neměl problémy. I po dlouhé pauze jsem do hry naskočil bez potíží. Když se daří tak je běh přes Paříž po střechách velice efektní.

Celkově jsou mé dojmy dost rozporuplné. Vzhledem k tomu kolik hodin jsem se u hry dobře bavil, a že za nejvíce problematické považuji nepovinné aktivity, hodnotím nadprůměrně. Každopádně vím co od dalších dílů zhruba čekat. Budu se rovnou soustředit na hlavní příběh a nepovinné aktivity omezím jen na lákavé. Z tohoto hlediska splnilo Unity svůj účel a já tak dám v budoucnu sérii ještě šanci a možná vyzkouším i DLC. Z hlediska prostředí mě nejvíce láká Syndicate a Origins, tak uvidíme.

Tuhle hru jsem si pořídil především díky zajímavé grafice. Kolik her je takhle ručně kresleno. Obrázky a videa nelhaly a grafika je povedená po celou dobu hraní. Několikrát se změní prostředí, nepřátel je na 11 pater tak akorát. Technicky tedy hře není co vytknout. Ogre King patří mezi jednodušší, levely nejsou příliš rozsáhlé ani nemají moc puzzlů. Párkrát se vyskytne teleport, sem tam spinner a asi dvakrát je nutné odhalit kombinaci tlačítek. Zásadní je odhalovat tajné zdi. Několikrát jsou nutné i pro postup, ale především ukrývají většinu vylepšení. Bez toho by byly souboje v pozdější fázi asi moc. Soubojový systém je založen na klikání ve správný okamžik. Je to dynamické, ale náročnější souboje měli možná moc krátký správný interval, alespoň na mě. Boj je vždy pouze s jedním nepřítelem.

Mimo hlavní cíl, porážku Ogre Kinga, je ve hře několik menších úkolů. Všechny jsou asi povinné. Hra slušně upozorní před opuštěním levelu, takže je možné vše pečlivě prozkoumat. Návrat do již prošlých levelů není možný. Mapoval jsem pomocí Dungeon Mapperu na oldgames.sk, automapa ve hře není. Narazil jsem na několik nepřístupných prostor, ale řekl bych, že jsem prozkoumal pečlivě každé políčko, takže jde možná o úmysl. Hra se ukládá automaticky mezi levely, jinak to nejde. Nákupy lektvarů vřele doporučuji, po labyrintech jich není dost. Poslední level je dost náročný na boje, ale následuje bohatá odměna. Za cenu jednoho a více dolarů(volitelně) jde o pěkný dungeon, který jsem si užil. Hra je zhruba na 7 hodin a po celou dobu baví. Ano téměř jakýkoli starší dungeon je komplexnější, ale tohle je pro fanoušky žánru příjemná oddechovka a unikátní zážitek. Doufám, že autor bude spokojen s prodeji a přidá další obsah, jak slibuje.

Na tuhle hru jsem si vzpomněl, když jsem při procházení starých časopisů narazil na článek o hraní přes e-mail. Po troše googlení jsem našel způsob jak hru dnes rozchodit a pak zjistil, že se stačilo podívat do odkazů na DH. Největším problémem při hraní je nefunkčnost serverů hry. Je tak nutné soubory s tahy posílat ručně jako normální přílohu. Z technických věcí ještě zmíním, že CD v mechanice musí mít jen první hráč. Hra nabízí klasické tahové boje v prostředí z prvního UFO. Jeden hráč se ujme mimozemšťanů a druhý jednotek X-COMu. Boje probíhají na celkem malých mapách, kterých je ale dost. V nabídce je pět různých prostředí po deseti mapách, ale motivace zkusit každé prostředí více než jednou je malá. Mapy jsou si jinak dost podobné.

Ovládání je jednoduché a přívětivé. Po ukončení tahu je možné poslat protihráči zprávu, kterou uvidí před hrou samotnou. Bitvy nejsou moc dlouhé, ale vhodné využívání nalezených předmětů může hru zajímavě zkomplikovat. I když jsem ve více než polovině misí prohrál, stejně to byla fajn zábava. Výhodou proti klasickému on-line multiplayeru nebo zde také přítomnému hotseatu je nezávislost na protihráči. Nemusíte mít oba čas, prostě odehrajete svůj tah kdy chcete a pošlete ho. Odpověď může dorazit za hodinu, ale klidně za týden. Není také problém mít rozehraných více partií naráz. Počet ovládaných jednotek je také nízký, takže není problém se rychle zorientovat. Tento typ her má zkrátka svou jedinečnost a rád jsem si hraní vyzkoušel, navíc v prostředí oblíbené série. Hrál jsem pomocí e-mailu poprvé, ale možná ne naposled. Vyzkoušení tak mohu doporučit, pokud vás neodrazuje složitější provoz. Problém jsem měl také se sháněním protihráčů, výsledná úspěšnost je 2 ze 6.

Rex Nebular je jedna z adventur ve kterých jsem kdysi nedošel moc daleko. O novém hraní jsem začal uvažovat, když jsem procházel hry od Microprose, ale když jsem narazil na High-Voltage na nový projekt Zahrajem bylo jasno. Tři důvody ke hraní jednoho titulu, to už musí být osud. Rex je zjevně inspirovaný Space Questem, který mám ale raději. Přesto jsou prostředí a příběh dobře udělané s dost vtipnými momenty. Jen mi je prostě styl Space Quest bližší. Na kvalitě příběhu a dialogů se jistě podepsala účast legendárního autora z Infocomu - Steva Meretzkyho. Grafika jako celek působí pěkně. Povedené jsou především animace, zbytek je trochu slabší. V pozdějších fázích autoři zbytečně ukazují skvělé animace a cesty autem při průzkumu jsou tak dost zdlouhavé. Zbytečně to prodlužuje a komplikuje už tak náročnou část. Hra využívá jako první engine MADS, který se později objevil u Dragonsphere nebo Return of the Phantom.

Obtížnost je zde zajímavé téma. Na adventuru je celkem překvapivě k dispozici volba ze tří stupňů obtížnosti. Po krátkém vyzkoušení jsem zjistil, že se mění komplikovanost některých hádanek - dobrý nápad. Přítomny naštěstí nejsou žádné akční minihry, které v podobných titulech pouze ruší. Po dohrání jsem si našel rozdíly mezi obtížnostmi a není jich zase tolik. Přesto stojí za to projet hru na nejtěžší, alespoň má více lokací smysl. První část hry má standardní obtížnost, ale v druhé již dost přituhne a především díky rozsahu je dost náročná. Jde ovlivnit i nastavení interface, které doporučuji zapnout do stavu easy. Po najetí myši jsou pak vidět aktivní objekty, bez toho by šlo o zbytečný pixelhunting. Hra je plná humoru, který mi sice sedl méně než v Space Questu, ale má světlé chvilky. Především Machoprose pobavil. Zasazení na planetu žen a její historie je zajímavé, ale bohužel to hra využívá celkem málo. Stejně jako samotný Gender Blender.

Po dokončení se v menu hry objeví položka Quotes, která stojí za prozkoumání. Milá odměna. Pochválit musím také GOG - při spuštění hry je nabízen bonusový obsah, který stojí za projití. Různé druhy smrti, popisy lokací nebo možnost poslechnout si jednotlivé skladby soundtracku je fajn bonus. Pozor při spuštění je přehozena možnost 2 a 3. Rex Nebular je slušná adventura, která rozhodně stojí za zahrání, ale do zlatého fondu se nezařadí.

Neoficiální úvod do příběhu Rogera Wilca je celkem povedená hříčka. Schválně říkám hříčka protože jde o pouhých sedm lokací. Obtížnost ale není nejnižší a tak se herní doba přiblížila třem hodinám. Většina problémů má celkem logické řešení. Nejobtížnější je rozluštění hesla k výtahu, ale je to povedený problém a bavilo mě se tím zabývat. Prostředí je zajímavé, počet aktivních objektů velice rozumný. Přítomno je klasicky několik vtipných pop-kulturních narážek. Není problém získat maximální počet bodů - 68. Grafika krásně evokuje staré časy a je moc pěkně udělaná. Ve výsledku jsem velmi spokojen a doufám, že autor bude pokračovat. Také se chystám na jeho předchozí projekt.

Toto je natolik legendární hra, že je opravdu těžké napsat komentář. Final Fanatsy VII je opravdu skvělá hra, rozhodně patří mezi nejlepší vůbec. Chvalozpěv musím začít příběhem. Ten je vynikající nejen vzhledem k době vydání, ale i dnes. Je propracovaný, mnoho postav je opravdu dobře vykresleno a děj má spád. Hra je celkem rozsáhlá, ale ne zas moc. Úvodní část je lineární a svět se před hráčem otevře až později, když má osahané základní mechaniky. I později v otevřeném prostředí je vždy jasné kam jít. Občas bylo nutné pátrat po klíčovém předmětu, ale dost jsem si toho alespoň orientačně pamatoval. Vedlejších aktivit je celkem dost, dokáží klidně zdvojnásobit herní dobu, ale není to přehnané jako v mnoha moderních open worldech. Přesto jde asi o největší slabinu ze současného úhlu pohledu. Vedlejší aktivity v Gold Sauceru, chování chocobů nebo obrana Fort Condor prostě nejsou moc zábavné a neměl jsem moc motivaci se jimi zabývat. Nijak neruší povinné části v rámci příběhu, ale není důvod se k nim vracet. Zábavně udělaná je ale skrytá lokace Ancient Forest nebo průzkum ledovce.

Naopak často kritizovaný grind je v FF7 zábavný. Děkovat můžeme skvělému soubojovému systému, který je dostatečně akční a přesto nesmírně variabilní. Množství různých taktik a kombinací je ohromné. Volba postav, jejich vybavení, různé Limity a k tomu navrch hromada Matérií. Matérie jsou kapitola sama o sobě. Dají se levelovat, kombinovat, jsou bojové, podpůrné, vyvolávací.... Existují sice jasně nejsilnější kombinace, ale hru je možné dohrát i pomocí mnoha jiných přístupů. Každý si tak může najít svou oblíbenou taktiku a na té postupně pracovat. Zhruba v polovině hry jsem neměl v plánu hnát postavy na maximální level, ale nakonec jsem se do hry tak ponořil, že ho hlavní postava dosáhla a ostatní se celkem blíží. Také mnou používané matérie jsem si musel vylepšit na maximum. Nejlepší na tom je, že to byla skvělá zábava. Také se mi zdálo, že postavy levelují rychleji než dříve. Nevím zda to byl jen pocit nebo se původní PlayStation verze nějak liší od Steam verze, kterou jsem hrál.

Ta funguje naprosto bez potíží i pod Windows 10 a mohu doporučit i povedenou a funkční češtinu. Grafika zestárla tak napůl. Prostředí a animace jsou v pohodě, ale modely postav již nepůsobí dobře. Pěkné jsou efekty kouzel a vyvolání. Naopak hudba je stále naprosto perfektní. Navíc má tolik skladeb měnících se dle prostředí, že opravdu neomrzí. Problémy jsem neměl ani s ovládáním, rád jsem si chvíli odpočinul od myši. Obtížnost je nastavena rozumně, ale jako u mnoha JRPG jsou nepovinní bossové mnohem těžší. Kdybych se jimi nezabýval, dokončil bych hru pravděpodobně kolem 60. levelu.

Pochválit chci také původní (PlayStation) hezky ilustrovaný manuál. Rozhodně nemám vymaxováno vše co jde, přesto se herní doba dostala na 63 hodin, ale každá byla skvělá zábava. Doporučuji najít obě nepovinné postavy, jejich střípky příběhu za to stojí. Final Fantasy VII je krásně hratelná i v dnešní době a všem co ještě nehráli to doporučuji napravit. Jde o zábavnou, propracovanou a nadčasovou hru, kterou by neměl minout žádný jen trochu JRPG pozitivní hráč.

Tak tohle pokračování jsem si opravdu užil. Ze hry je cítit správná atmosféra SiNu. Hned na začátku musím prozradit svou největší výtku a to neexistenci dalších epizod. Hrál jsem něco přes čtyři hodiny, což by na první epizodu nebylo málo, ale takhle je to velká škoda. Hra působí od začátku velice dobře, příběh se rozjíždí a akce je uspokojivá. Source engine odvádí jako vždy skvělou práci. Obtížnost se během hraní příjemně zvyšuje a ke konci to byla přiměřená výzva. Postavy působí uvěřitelněji, hlavně záporačka Elexis. Část hry procházíte ve společnosti spolupracovnice Jessicy, která rozhodně není jen na parádu a umí v boji opravdu pomoct. Průchod je dost lineární, ale prostředí a úrovně jsou dobře navržené. Přítomny jsou také secrety, které je občas náročné nalézt. V tomto oceňuji přítomné statistiky, hned je jasné kolik toho člověk minul a existuje tak motivace k opětovnému hraní. Fandové matematiky se tak mohou ponořit do mnoha údajů.

Zbraně jsou pouze tři, ale každá má své využití a obzvláště v druhé polovině jsem je střídal celkem rovnoměrně. Základní zbraň je totožná s původním SiNem a působí krásně nostalgicky. Sestava nepřátel ničím nepřekvapí. Škoda je nevyužitého potenciálu počítačů, systém byl oproti prvnímu dílu zjednodušen na mačkání obrazovky jako tlačítka. Povedená, ale málo využitá je střelba z vozidla, kde je možné se vyklánět z okénka a měnit pozici. Možná bylo v plánu větší využití v dalších epizodách, kdo ví. Po dohrání se odemkne HardCORPs mód ve kterém je nutné hru dokončit bez ukládání. Do budoucna to možná bude zajímavá výzva, spolu s nalezením všech secretů. Přítomno je také několik arén, ve kterých je úkolem získat co nejvyšší skóre v daném čase. Pro mě celkem nezajímavý mód, který jsem pouze jednou vyzkoušel. Mrzí mě, že jsem nedohledal ani nějaké fanouškovské pokračování nebo modifikaci, klidně i na jiném enginu. Já si každopádně tuto návštěvu Freeportu užil a hra je pro fanoušky SiNu povinnost.

Datadisk k SiNu bohužel nedokázal navázat na kvality původní hry. Tam kde mám datadisky k Half-Life raději než plnou hru, tak zde o tom není ani řeč. Největší přednost originálu byly povedené levely. Zde má odpovídající kvalitu maximálně polovina levelů. Druhá polovina hry je v průměru lépe udělaná, navíc celkem slušně vrcholí příběh. Závěr je příjemně dynamický. Pro většinu aspektů platí to co jsem napsal k originálu, ale došlo k několika zjednodušením. Například i když některé levely nabízejí více východů, vedou stále do stejného pokračování. Dokonce jsem se po dohrání podíval na návody, ale opravdu žádný level jsem neminul. Hru stále hodně zpestřuje používání počítačů, překvapivě se to vůbec neomrzelo. Kladně hodnotím také vyšší obtížnost soubojů s bossy. Dokončení je tak dost uspokojivé. Nově je k dispozici baterka a občas brýle pro noční vidění. I když obzvláště baterku jsem postrádal, datadisk na to dost hřeší a nepříjemně mnoho levelů je ve tmě. Nové zbraně za mnoho nestojí a většinou jsem zůstal u klasické sestavy.

Při hraní rozhodně doporučuji zkoušet plnit všechny úkoly, přidává to dost na zábavnosti. V několika případech jsem dokonce loadoval při při nesplnění, ale v některých částech jsem byl naopak rád, že to mám za sebou. Wages of SiN není moc dlouhý a na rozdíl od takového Blood II: The Nightmare Levels nevím, zda mi to vadí. SiN Gold na Steamu neobsahuje manuál k datadisku, ale pokud mohu soudit dle španělského originálu, který mám z Levných knih, moc to nevadí. Pokud se někdy rozhodnu sérii SiN opakovat, nevím zda budu hrát i tento datadisk. Není sice vyloženě špatný, ale v porovnání s kvalitním originálem dost nevýrazný.

Třetí díl této série bývá často označován za zklamání. Poté, co jsem právě dohrál všechny tři díly za sebou, s tím musím nesouhlasit. Navzdory číselnému hodnocení jsou pro mě všechny díly srovnatelné. Každý má totiž něco. Jednička unikátní podzemní atmosféru a čistou dungeonovou hratelnost, dvojka je komplexnější a mohutnější. No a třetí díl je kombinací obou. Sice ani jednoho nepřekoná, ale potěší fanoušky obou. První čeho si hráč všimne je grafika. Ta se po změně autorů také změnila. Její ladění je temnější a lehce ubylo detailů. Přesto rozhodně není špatná, jen jiná. Co se zhoršilo hodně je import postav z předchozího dílu. Tam kde ve dvojce stačilo zvolit ve hře import a vybrat si požadované postavy, zde je samostatný program který převede první čtyři členy družiny. Poté je stejně potřeba vybrat import i ve hře. Škoda zesložitění dobře udělané funkce. Jinak se postavy přenesly správně, včetně všech silných zbraní a mnoha vybavení. Navýšení počtu ukládacích pozic je příjemné.

EoB3 obsahuje více venkovních lokací, ale ty jsou proti vnitřním prostorám o poznání slabší. Neobsahují sice žádné zapeklité hádanky, ale stojí je za to prozkoumat. Les je navíc celkem slušný labyrint a slušná výzva na mapování. Ruiny města mají dobrou atmosféru. Vnitřní lokace jsou skvěle vymyšlené dungeony. Patra jsou více samostatná, což mi vyhovuje, a není tak nutné běhat sem a tam. Samotné hádanky se povedly a úžíval jsem si každý kousek. Stejně jako v jedničce, ani zde není každá část povinná, ale byla by chyba něco vynechat. Překvapivě se nechá vypustit celý dungeon v mauzoleu, ale jak říkám, je to chyba. Nejoriginálnější je asi podvodní patro. Obtížnost je někde mezi prvním a druhým dílem. Ovládání bojů zjednodušuje tlačítko All Attack. To spolu se silnými zbraněmi a kouzly z předchozího dílu razantně sníží obtížnost bojů, včetně finále. Závěrečný souboj, který byl ve druhém díle celkem na dlouho, je otázkou několika úderů. Největším nebezpečím byly nepřátelé vysávající levely postav nebo požírající zbraně. Nepříjemně rychlý respawn z druhého dílu zde naštěstí není. Přesto postavy našly několik skvělých zbraní, například meč proti nemrtvým a mrazivý krátký meč.

Dle tradičně skvělého manuálu mohou postavy dosáhnou až na dvacátý level, ale opravdu nevím jak. Většina mé party skončila na třináctém, postoupily o tři levely. Opravdu netuším jak se dostat výše, prošel jsem snad vše. Mnoho kouzel mága i klerika tak zůstalo nepřístupných, maximálně ze svitků. Noví členové party za moc nestojí a pomohou tak spíše družinám ve kterých chybí klíčová povolání. Já je nejvíce využil jako nosiče. Škoda je také zloděje, v tomto díle je opět k ničemu. Celkově je třetí díl povedené pokračování a za sebe jsem autorům z SSI vděčný, že dobře navázaly na famózní Westwood. Při hraní série Eye of the Beholder by byla chyba třetí díl vynechat.